sobota 19. května 2018

Mých 10 nejoblíbenějších interpretů

Jsem takový divný konzument hudby. Ačkoliv mám hudbu ráda, nedá se říct, že by se mnou byla na každém kroku, protože jsou věci, na které se nedovedu soustředit, když u nich poslouchám hudbu - například když jdu někam pěšky, když čtu nebo když se snažím učit. Také si nejsem jistá, jestli je hudba nedílnou součástí mého života. Myslím, že bych bez ní přežila, určitě přežila. Nicméně, občas se externí koordinované zvuky hodí, když potřebuji přehlušit zmatek ve své hlavě. Nebo když mám zkrátka náladu na něco hezkého, hlučného, co mě utvrdí v mé náladě nebo v tom, jaká jsem.


Jednou, už je to dávno, mě napadlo, že bych si mohla sestavit něco jako oficiální seznam svých nejoblíbenějších interpretů. Jen tak, abych si je sama pro sebe uspořádala, a taky abych na ně nezapomínala, když náhodou nějaké z nich přestanu na chvilku poslouchat. A dostala jsem se k tomu až teď, během studijního volna před maturitou. A jelikož toho mám málo na práci, rozhodla jsem se udělat z toho článek a podělit se s vámi o svých 10 nejoblíbenějších hudebních interpretů. Třeba se na některých shodneme.

Dosud jsem se nikdy moc nezamýšlela nad tím, jak by se dal popsat můj hudební vkus, ale doufám, že se dá alespoň nazvat vkusem. Vlastně poslouchám cokoliv, co není moc tvrdá hudba, anebo co není v češtině, protože jsem až příliš náročná na české texty a skoro žádné se mi nelíbí. Mám ráda živé rytmy, ale i pomalé kytarové skladby, a občas i něco, co by do mě ostatní neřekli, třeba rap nebo elektronické zvuky nebo šílené skřeky v cizích jazycích. Ke každému z interpretů, které vám v tomhle článku představím, jsem vybrala tři ukázkové skladby, ale neznamená to, že je musíte všechny poslouchat. Vlastně nemusíte poslouchat žádné. Jsou tam jen tak, kdybyste měli čas a náladu a třeba nedostatek hudby (což se mi občas stává, proto vím, že je to možné).

Marina & The Diamonds

Marina Diamandis je už dlouhou dobu jednou z mých nejoblíbenějších zpěvaček a skladatelek. Na její hudbu jsem přišla víceméně náhodou, na konci kvarty, a od té doby jsem z ní nadšená. Marina má řecký původ, což se občas odráží v jejích skladbách (například v písničce Hot Cross Bun). Vydala čtyři alba a s tím třetím v pořadí, Electra Heart, se pojí její stejnojmenné alter ego a jeho příběh, což se mi doteď zdá jako skvělý nápad. Také mě fascinují Marininy texty, protože to nejsou žádné hlouposti a ve spojení s melodií vždy skvěle fungují. A taky se v mnoha jejích textech vidím, třeba zrovna v tom k písni Hermit The Frog.





Russian Red

Russian Red, vlastním jménem Lourdes Hérnandez, je zpěvačka španělského původu. Vydala tři alba, z nichž mám nejraději to druhé, Fuerteventura, ale i ta dvě ostatní se mi líbí. Její hudba je velice jemná, stejně jako její hlas, a tak nějak ve mně evokuje moře, pláž, slunce, modré nebe a prostorné podkrovní apartmány, tedy většinu věcí, které mám ráda. Vždycky se k ní jednou za čas vrátím a je to jako vracet se ke starým přátelům (které stejně nemám, ale kdybych je měla, jistě by to byl právě takový pocit). A řekla bych, že texty Russian Red píše taky moc pěkné, a navíc má roztomilý přízvuk.





Jain

Jain je zpěvačka a skladatelka francouzského původu. Část svého dospívání ale prožila v Africe, což znatelně ovlivnilo její hudební tvorbu. Která je možná trochu nestandardní a překvapivá svými živými, veselými, etnicky znějícími rytmy. V jednom rozhovoru Jain zmínila, že její první hudební vzpomínkou jsou její rodiče, tančící na písničky od Manu Chao, a jakkoliv náhodně to může znít, hned mi její hudba dávala ještě větší smysl, když jsem slyšela tuhle vzpomínku. Jain chce skládat veselou, taneční hudbu, a při psaní textů se inspiruje tím, co vidí okolo sebe. Tím dobrým i tím špatným. A přesto je celé její první album jménem Zanaka od začátku do konce tak pozitivní a inspirativní. To mám na Jain a její hudbě nejraději - je skvělá na zlepšení nálady, ale zároveň se nesnaží předstírat, že svět je dokonalý.
Také si všimněte toho, jaký hezký videoklip má písnička Makeba, která je mimochodem věnovaná africké zpěvačce Miriam Makeba (upřímně, než jsem se seznámila s Jain a její hudbou, neznala jsem ji - ale to nevadí, naopak, mám ráda, když mi nečekané věci rozšíří obzor).





Hozier

Zatím jediné album irského skladatele a zpěváka Hoziera, které se jmenuje stejně jako on, bylo mým soundtrackem posledního léta. Nevím, proč zrovna tohle album ani proč zrovna tohle léto; Hozierovu hudbu znám už dlouho, vlastně už z dob, kdy všude hrál singl Take Me To Church a lidé mu občas pořádně nerozuměli, a já vlastně také ještě ne, protože jsem byla ještě malá. Ale teď už si myslím, že aspoň tuším, o co v textech Hozierových písní jde. Hozier zpívá o lásce, o hříchu, smrti, nebi, pekle a dalších tématech osudového charakteru, a zvládá to tak, že to nezní křečovitě ani pateticky, což je obdivuhodná věc. Jeho texty jsou podle mě opravdová poezie, a dokonce taková, že se mi líbí, což je taky úspěch, protože zrovna na poezii jsem poměrně náročná. A na konec nemůžu nezmínit to, jak dokonale zní akustické nebo živé verze jeho písní.





Vampire Weekend

O skupině Vampire Weekend jsem psala v jednom z posledních playlistů. K jejich hudbě mě přivedla jedna slečna, s níž jsem si dobu jen tak náhodou psala, a já se teď cítím trošku provinile, že jsem si její oblíbenou hudbu zařadila mezi svou. Skupina Vampire Weekend už bohužel moc nefunguje, poslední album vydali před mnoha a mnoha lety, takže jsem je neobjevila moc včas. Každopádně, jejich hudební tvorba je velice zajímavá a po mnoha stránkách symbolická. Možná se vám nezalíbí hned, a možná nikdy, ale řekla bych, že je to přesně ten typ hudby, který si musíte nejdřív naposlouchat, abyste ho pak už nikdy nevyhnali z hlavy.
A jakmile se začnete zabývat texty jejich písní, zjistíte, že je to všechno ještě mnohem komplikovanější, než se na první poslech zdá. Čtyři členové Vampire Weekend se dali dohromady na vysoké škole, a název byl původně určený pro film, který chtěl frontman Ezra Koenig zrežírovat a natočit. Jenže to nevyšlo, a tak vznikla aspoň kapela. To se mi zdá docela zajímavé. Hlavním hrdinou toho románu měl být Walcott, o kterém je stejnojmenná skladba. A celé se to mělo odehrávat na místě jménem Cape Cod - což je mimochodem jeden z nejpodivnějších častých motivů textů písní téhle skupiny.





Karmin/Qveen Herby

O duu Karmin jsem na tomto blogu psala už mnohokrát. Bylo tvořeno manželským párem Amy a Nickem a jejich veselé, taneční, možná trochu hip-hopové písničky jsou hudba mého raného dospívání, spolu s Reginou Spektor. Duo Karmin má na kontě tři alba, z nichž jedno je lepší než druhé. To poslední mě fascinuje asi nejvíc, jmenuje se Leo Rising a každá z dvanácti písniček je věnovaná jednomu znamení zvěrokruhu. Z tohoto alba jsem ale do dnešního článku nic nevybrala, protože se mi zdálo nespravedlivé vybrat jen jednu z těch písniček. První písnička, Try Me On, je z alba Pulses, které Nick a Amy vydali jako druhé.
Nedávno se duo Karmin rozpadlo. Neznamená to, že se Nick a Amy rozešli - spíše se Amy chtěla umělecky osamostatnit a vydat se jinou cestou. V současnosti si říká Qveen Herby, a její tvorba zahrnuje především rap. Popravdě jsem si na tuhle změnu musela chvíli zvykat, ale nakonec jsem si zvykla, protože Amy je prostě dobrá, a její hudba se mi líbí i teď, v trochu odvážnějším kabátě. I když asi pochopím, že lidem, kteří se mnou sdílí většinu hudebního vkusu, se zrovna tohle líbit asi nebude.Věřte mi, sama jsem se taky chvíli smiřovala s tím, že jsem si oblíbila písničku, kde se rapuje o nevázaném stylu života.





Kate Nash

O britské zpěvačce Kate Nash jste u mě už nejspíš párkrát četli, pokud si tedy pamatujete dobu, kdy jsem sestavovala playlisty a plnila Hudební výzvu. Kate Nash se na hudební scéně pohybuje už přes deset let a za tu dobu prošla mnoha stádii hudebního vývoje, a mně se čistě náhodou líbí všechna ta stádia. Úplně na začátku své hudební kariéry zpívala takové něžné písničky s kytarou a klavírem, po pár letech úplně změnila styl, obarvila si vlasy na černobílo (a pak na mnoho dalších barev) a začala si skládat mírně ukřičené punkové skladby. A teď se pomalu vrátila, řekněme, na pomezí těchto dvou stylů. Tedy aspoň tak se to zdá mně. A mnoho lidí prohlašuje, že jim chybí ta stará Kate, ale podle mě je dobře, že měla Kate odvahu změnit styl.
Kate Nash je feministka, což je i v dnešní době trochu kontroverzní, ale já s ní souhlasím. Taky má narozeniny ve stejný den jako já. A ačkoliv jsem si ještě pořád neposlechla její poslední album Yesterday Was Forever, je již dlouho jednou z mých oblíbených zpěvaček.





Álvaro Soler

Možná, že Álvaro Soler je moje guilty pleasure, k němuž bych se neměla přiznávat, chci-li si zachovat vážnou a intelektuální tvář. Je to mainstreamový španělský pop, který se hraje na všech rádiích, a nikoho neurazí, protože je takový sluníčkový a plno lidí mu nerozumí. Na druhou stranu, musím říct, že mě pokaždé potěší, když slyším nějakou současnou populární španělskou písničku, která má opravdu hezký text. A přesně takové jsou ty od Álvara. Dokonce i ty, které zní jako taneční hity - třeba písnička Libre. A také mě zcela sobecky naplňuje radostí poslouchat ta španělská slova, jak do sebe hezky zapadají, a rozumět jim, protože to znamená, že na tom nejsem zas tak bledě. Navíc, Álvaro Soler na mě působí jako velice milý člověk. A celé album Eterno Agosto má takovou sympatickou atmosféru.
(Mým skutečným guilty pleasure je Luis Fonsi. Několikrát jsem si dobrovolně pustila Despacito, a Échame la culpa se mi zdá jako skvělá písnička, i když si to neumím racionalizovat.)






Lorde


Lorde ve mně vždycky vyvolává klid. I přesto, že se její poslední album jmenuje Melodrama. Vlastně možná právě proto. Její hudba je dramatická a emotivní, ale zároveň se mi zdá vyrovnaná, a taková tiše sebevědomá. Jako by se nesnažila soupeřit s žádnou jinou hudbou, a byla si prostě ve své vlastní kategorii a sama. Také se mi líbí, že Lorde zůstává věrná svému stylu, což vlastně souvisí s tím předchozím bodem. A v neposlední řadě taky její zvláštní pohyby a výrazy, a vlasy, a příležitostná černá rtěnka. Kdybych nevypadala jako já, asi bych si přála vypadat právě jako Lorde.
Témata písniček, které Lorde zpívá, jsou docela různorodá, ale často se týkají společnosti současné doby a její mírné kritice. Zároveň ale působí osobně a jemně, a všechny se mě tak nějak dotýkají. Třeba píseň Writer In The Dark je o vztahu a o zlomeném srdci, ale rozhodně se nedá říct, že by byla ohraná nebo příliš uplakaná. Nebo písnička Bravado, do které jsem se pořádně zaposlouchala až nedávno, je vlastně možná trošku i o mně.





Gogol Bordello

Skupinu Gogol Bordello jsem objevila minulý rok v březnu a okamžitě jsem jí byla fascinovaná. K jejich hudbě mě přivedla Regina Spektor, která kdysi na instagramu sdílela fotografie z jejich koncertu, a taky Sára, slečna, kterou taky sleduji na instagramu (už si ale nejsem jistá, jak přesně). Gogol Bordello je možná trochu nezvyklé seskupení hudebníků, kteří žijí v Americe, ale pocházejí ze všech možných koutů světa. Jejich frontman se jmenuje Eugene Hutz a je z Ukrajiny. Styl hudby, jemuž se tato skupina věnuje, se obvykle nazývá immigrant punk nebo gypsy punk. Využívá mnoho etnických motivů, často evokujících balkánskou hudbu, a možná je to do jisté míry opak klidných, komorních skladeb, které mám taky ráda, úplně stejně, akorát je poslouchám v jiných náladách a situacích.
Ačkoliv se to na první pohled nemusí zdát zřejmé, skladby skupiny Gogol Bordello mají smysluplné texty. Aspoň většina z nich. Třeba píseň Immigraniada, zabývající se problémem přistěhovalectví do Spojených států. Nebo My Companjera, to je zase příběh o ztraceném přátelství. A písnička Pala Tute má podle mě naprosto dokonalý videoklip.
Když se tuhle kapelu snažím představit lidem ve svém okolí, obvykle nade mnou kroutí hlavou a neberou to vůbec vážně, protože to je něco jiného, než na co jsou u mě zvyklí. A to je škoda, protože Gogol Bordello prostě má svoje kouzlo, a rozhodně to není žádná hudební nadsázka.




- - - - - - - - -
To je pro dnešek všechno. Doufám, že jsem vás moc nevyčerpala nebo neotrávila. Sebe jsem totiž možná trošku vyčerpala. Tenhle článek jsem psala asi dva týdny, a mnohokrát jsem měla chuť to vzdát a zahodit, jakkoliv hloupě to zní - najednou jsem měla pocit, že nedovedu napsat článek, že je to nezajímavé a že je to jen další věc, na níž si dávám záležet, ale ve výsledku ji nikdo neocení (přitom by to správně mělo být tak, že píšu pro sebe a ne pro ostatní, to je jasné). Nakonec jsem ho ale vecpala do škvírek mezi učením, takže doufám, že jsem vás třeba aspoň trochu inspirovala. 
Nedávno mě (a Šárku Matty) napadlo, že bych mohla přes prázdniny udělat takovou egoistickou sérii článků o svých oblíbených věcech. Třeba oblíbených místech nebo obrazech. Ještě pořád váhám, jestli by to vůbec za něco stálo, když pro mě bylo tak složit sestavit článek, který jste právě přečetli - ale možná mě popadne nějaké náhlé nadšení a opravdu to zrealizuji, a možná z toho udělám výzvu a budete se moct zapojit taky. I když s tím moc nepočítám, protože normální lidi mají o prázdninách program, a čas na psaní nějakých hloupých článků jim nezbude.

Do budoucnosti mám spíš kreslící plány. Nebude to žádné velké umění, ale už asi dva roky mám rozpracovaný kalendář se znameními zvěrokruhu, a přes léto bych ho chtěla překreslit, protože ty staré kresby se mi už nelíbí. Také bych si konečně chtěla zkusit vydat básničky. Mluvím o tom už hrozně dlouho, ale ještě jsem v tomto směru nepodnikla žádný krok. Kromě desítek "provizorních verzí", které mi stejně jenom hnijí v počítači. Momentálně mi básně nejdou psát, jen takové krátké verše, a tak si říkám, co když už nikdy nic nenapíšu? Takže bych měla něco rychle udělat, aby ty texty byly ještě čerstvé. Abych je nevydávala třeba padesát let po jejich vzniku. Navíc mě k tomu velice motivují ti instagramoví pseudo-básníci, o jejichž díle si nemyslím nic moc dobrého, ale jejichž básnické sbírky mají očividně docela úspěch. Tím pádem, kdokoliv si může vydat cokoliv a komukoliv se to může líbit. Takže i moje texty by se teoreticky mohly někomu líbit.

Toto s článkem nesouvisející povídání by se lehko mohlo zvrhnout ve vyprávění o tom, co se dělo v květnu, ale jelikož jsem se tomu nakonec vyhnula, existuje reálná možnost, že zvládnu vydat na konci měsíce fotočlánek. Momentálně ještě vůbec netuším, jak květen dopadne, takže se na fotočlánek vlastně těším. A stejně, není to zvláštní, jak se věci, které prožíváme, nakonec změní v pár řádků a fotek? (Případně v nic.)
Možná, že až moc uvažuji. Abych se vrátila k původnímu sdělení článku - můžete mi napsat, co rádi posloucháte vy, a proč. Ale jinak můžete napsat cokoliv. Nebo taky nic.

Pokud maturujete, přeji hodně štěstí, ale předpokládám, že to vám teď přeje každý.
I.

5 komentářů:

  1. Přiznám se bez mučení, že většinu neznám (ale měla bych si poslechnout, abych konečně slyšela pořádnou hudbu :D) a třeba ženy celkově moc neposlouchám, ani nevím proč. Každopádně, Hozier je srdcovka, to se shodneme! A Álvaro Soler a Luis Fonsi nejsou rozhodně to nejhorší, co hudba zpívaná ve španělštině nabízí, takže se není za co stydět. :D

    OdpovědětVymazat
  2. Marina je taky moje oblíbená zpěvačka, znám ji teprve něco přes rok, což nechápu, proč jsem na ni nenarazila dřív :D Lorde mám taky docela ráda :)

    OdpovědětVymazat
  3. Marina je skvělá! Její hudbu zbožňuju, nejradši mám alba The Family Jewels a Electra Heart, ale to nejnovější, Froot, už mě tolik nezaujalo. Ostatní neznám, asi bych je měla prozkoumat.

    OdpovědětVymazat
  4. Tvůj výběr pro mě není až tak překvapivý, ale to se asi dalo čekat, protože sleduji tvé písničkové články a často posloucháš své oblíbené interprety, řekla bych. :) :D Marinu mám taky ráda, i když poslouchám jen asi deset písniček pořád dokola a některé se mi sice líbí, ale zas tak často si je nepouštím.
    Take me to church jsem si v poslední době strašně moc oblíbila v instrumentální verzi nebo v coveru od Jasmine Thompson. :) A od Solera znám Sofii (sklońuje se to? :D) a to Il mismo sol, nebo jak se to jmenuje. Jsem moc líná to teď hledat, abych to tu napsala dobře. Španělským písničkám sice nerozumím (jen sem tam něco), ale jsou takové... úplně jiné než ty německé. :)

    Měj se krásně! :) a gratuluji k maturitě, ještě jednou.

    OdpovědětVymazat
  5. Pročítala jsem článek a s každým interpretem jsem doufala, že natrefím na něco, co znám. Podařilo se. Lorde mám hrozně ráda už jen kvůli její osobnosti. Líbí se mi, jak s hudbou najednou ožije. :D

    Ostatní interprety si ještě poslechnu. Zrovna hledám nějakou novou zajímavou hudbu (já jí zase naopak docela žiju - i když je pravda, že učit se nebo si číst při poslechu fakt nezvládám). :D

    Krásný večer!
    ATUNAI

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.