středa 2. května 2018

Dubnové radosti

Když jsem na konci předchozího článku psala, že během dubna nebudu mít na nic čas, netušila jsem, jak moc pravdivým se to tvrzení ukáže být. Myslela jsem, že třeba jeden týden vynechám, abych si odpočinula od neustálého vymýšlení článků, a pak zase začnu, protože mi to bude chybět. Jenže to dopadlo trochu jinak. Během celého dubna jsem neměla na psaní ani čas, ani pomyšlení, protože se pořád něco dělo. 
A tak jsem balila kufry, tahala je po nádražích a po vlacích, mluvila, kreslila, škrábala se po štaflích na střechu, za soumraku se procházela vilovou čtvrtí, probírala život a odpadky, poslouchala, smála se, plakala. A všechno to vstřebávala a fotila, abych vám o tom dneska mohla vyprávět.

Dalo by se říct, že můj duben byl stejně pestrý a zmatený jako dnešní úvodní koláž. Hodně se toho přihodilo nejen v mojí hlavě, ale hlavně okolo mě, což spolu samozřejmě souvisí. Do toho navíc začalo být hezky, opravdu hezky a teplo, a svět začal vypadat jako léto. Dokonce mi ani nevadilo shodit pár vrstev přebytečného oblečení, i když jsem si myslela, že letos to bude obzvlášť těžké.
Na začátku dubna jsem dostala svou poslední zprávu o studiu. Pár dní nato jsem byla zapletena do velice absurdní akce, jejíž vinou jsem absolvovala dlouhou vlakovou cestu do Opavy. Když jsem se vrátila, dolehla na mě tíživá atmosféra konce školy, ale musela jsem ještě chvíli fungovat, a pak už najednou přišlo focení tabla a přípravy posledního zvonění a všechno bylo pryč. Najednou. Je pro mě hrozně těžké si připustit, že teď už nemám svou třídu a svou lavici a skříňku a vlastně ani školu. Protože z univerzity se mi neozývají. Ale o tom raději mluvit nebudu.
Kromě toho jsem v dubnu také absolvovala dvě olympiády, dost možná úplně poslední soutěže svého života. Jedna dopadla hrozně a ta druhá na mé poměry skvěle. Několikrát jsem byla sama nakupovat oblečení - ani nevím, jak jsem to stihla - a konečně jsem se dozvěděla, jaké to je, nejít za západu slunce sama domů. A také že existuje jen málo hezčích věcí než jarní bouřka. 

Ze začátku dubna si pamatuji už jen takové úseky a střípky. Ještě byla zima, ale už aspoň nesněžilo, takže jsem se vydala shánět jarní kabát. To byla vlastně jedna z prvních velkých dubnových událostí - koupila jsem si jarní kabát, který možná odstartoval moje jarní nadšení. Je takový šedočerný a dlouhý ke kolenům a střihem vypadá trošku jako pánský kabát, což je fajn, nic podobného jsem ještě nikdy neměla. 
Taky jsem si pořídila brýle. To není zas tak důležité. Ale můžete je vidět na tomhle obrázku, který je vlastně první dubnové doodle. Jeho cílem bylo nakreslit se tak, aby to nebyla karikatura, a to hlavně proto, že jsem zjistila, že se možná vnímám jinak, než jak doopravdy vypadám. Stoupla jsem si tedy před zrcadlo a snažila se na sebe podívat nezaujatě, jako bych se neznala a viděla se poprvé. Nevím, zda se to povedlo. Jako zásadní věc bůhvíproč vyvstal fakt, že moje oči mají barvu čajových sáčků, a taky záhadné místo, jemuž říkám Ďolík. (Ďolík mám už odmalička, je to nejspíš místo jakéhosi vadného srůstu kostí, a lidi se mě na něj často ptají, ale mě na něm fascinuje hlavně to, jak moc je uprostřed.)
V tom samém týdnu - možná to byl ještě konec března - jsem s vypětím všech sil dokončila přihlášku do SOČ. Také jsem si myslela, že mám jeden z posledních náročných tělocviků - ale jen myslela, jak se pak ukázalo v druhé části měsíce. A kamarádka mi věnovala k velikonocům perníkové srdíčko, a mě to velice potěšilo, ačkoliv jsem věděla, že od ní takové srdíčko dostalo hrozně moc lidí.

V prvních dubnových dnech mě mamka vzala na výstavu koček. Kdysi, když jsem byla malá, jsme na takové výstavy chodily každý rok, ale pak jsme přestaly, protože jsme si to vždy jen plánovaly a pak propásly datum. Což se málem stalo i tentokrát, stihly jsme totiž jen posledních pár hodin výstavy. Nakonec se ale ukázalo, že jsme stihly ty nejdůležitější chvíle, protože v těch posledních hodinách probíhala hlavní soutěž o nejkrásnější kočku celé výstavy. Bylo to sice šíleně zdlouhavé, ale vydržely jsme až do konce. Vítězem se stalo perské koťátko, které vypadalo jako obláček. Stálo to za to, počkat do konce.
Moje oblíbené kočky jsou orientální a sphynx. Těch orientálních tam zrovna moc nebylo, ale "koček naruby" jsem si prohlédla plno. Momentálně se mi zdají jako přijatelnější verze lidského miminka.

Možná, že tu budete namítat, že je to hrůza, trápit ty kočky takhle v klecích. Jenže věřte mi, tohle byla ta největší sešlost milovníků koček, jakou jsem kdy viděla. Vystavující chovatelé rozhodně nechtěli ty kočky nijak týrat, to na nich bylo vidět. Pořád je česali a hladili a pusinkovali a čistili jim záchody, a když ty kočky náhodou nespali, hráli si s nimi, a většina těch koček ani nevypadala moc frustrovaně. Vlastně se mi zdá absurdní muset si obhajovat návštěvu výstavy koček, ale vzhledem ke komentářům pod předchozím článkem mám pocit, že to je potřeba.

Maturitní otázky z anglické literatury. Všichni mi pořád říkají, že se přece na angličtinu vůbec učit nemusím, ale možná to říkají jen proto, že chtějí vidět, jak neodmaturuji.

Tohle je asi ta nejpřirozenější fotka mě, jakou kdy uvidíte.

Další den jsem se rozhodla srovnat si věci ve skříni. Až na to, že to vůbec nepomáhá, a stačí týden používání skříně, abych v ní zas nic nenašla a komínky se na mě hroutily. Většinu barevných věcí, které tu můžete vidět, vlastně už moc nenosím. Jen si je tu nechávám, abych si je mohla vzít, až dostanu náladu na něco, co není černé. Třeba tričko s kaktusy se mi líbí, ale myslím, že jsem ho nikdy neměla na sobě. Možná v něm začnu spát.


Jednou o víkendu jsem spontánně nakreslila jednu krásnou slečnu z instagramu, a krásná slečna si toho pak dokonce i všimla, což mě potěšilo. Hlavně mě ale bavilo ji kreslit. O tom samém víkendu jsem také četla knížku Pět dní, o níž jsem psala v minulém fotočlánku. Ještě tu o ní bude řeč - to jen že jsem si na ni vzpomněla, když jsem viděla tenhle obrázek, tak moc mám tu knížku spojenou se začátkem dubna. Ona se vlastně na začátku dubna odehrává, jedná se v ní o pět dubnových dní, a možná i proto na mě tolik působila, tedy proto, že jsem ji opravdu četla ve dnech, kdy se odehrávala.


Úterý, poslední den druhého trimestru. Byl to líný den a odpoledne jsem šla do města, nechat vytisknout upravenou verzi své maturitní práce, do SOČ, o níž jsem už psala. (Ta zkratka znamená Středoškolská odborná činnost, kdybyste nevěděli.) O volné hodině jsem po dlouhé době chtěla být sama a tak jsem se zavřela v knihovně a fotila tyhle trapné fotky. Zjistila jsem, že se mi líbí polední světlo. Ostré, agresivní polední světlo. Taky ráda sedím na stolech a na zemi. Mnohem raději než na židlích, na nichž se sedět má. Nevím, proč. Asi je to nějaká sedací úchylka.

Tuhle věc - tu, kterou mám na hlavě - jednou někdo složil a od té doby sedí v knihovně na parapetu. Použila jsem ji jako stojánek na samospoušť. Ale to by asi raději mělo být tajné.



Polední stíny, které jsem musela hodně upravit, abych si z nich mohla vyrobit úvodní fotku na facebook (ta stará už se mi zdála hrozná).

V ten samý den večer jsme měli oficiální zakončení druhého trimestru. Nevím, do jaké míry mám vysvětlovat divné rituály naší školy, každopádně tohle zakončení je vždycky spojeno s vystoupením školního divadelního souboru, a letos se k němu připojil i komorní pěvecký sbor, jehož jsem členem, takže jsem si to vlastně docela užila. Představení jsem viděla dvakrát za sebou a pak jsem dostala svou poslední zprávu o studiu, což je něco jako vysvědčení. Tady můžete trošku vidět, jak to vypadá. Po oficiálním večerním programu jsem si šla s kamarádkou a skupinkou jejích spolužáků sednout do jednoho podzemního podniku, kde jsem pak celou dobu pila jeden cider, protože jsem toho nechtěla pít víc. Ale bylo to fajn. Obvykle takové věci nedělám, ale asi jen proto, že nemám s kým. A taky se bojím potmě v noci chodit pěšky domů, a vlastně ani jezdit v tuhle dobu autobusem mi není moc příjemné.

Exitus, exit us.

Jednou jsem na posteli našla tohle zátiší, když jsem přišla domů. Je to trochu jako metafyzická malba.

Mé melodie chtějí míti smutek všeho toho, co
rostlo, vykvetlo a zrálo marně, pro nikoho.
(Karel Hlaváček, Pozdě k ránu)


Fotografie z jednoho magického večera. Kromě duhy si z toho dne vůbec nic nevybavuji, takže už vůbec nevím, co to bylo za den. Ale někdy na začátku dubna jsme s kamarádem byli vysláni na krajské kolo olympiády v českém jazyce. Bylo fajn nejít tam sama, aspoň jsem nebyla tolik nervózní. Jsem z téhle soutěže pokaždé nervózní, protože si hrozně přeji postoupit do celostátního kola. A povedlo se mi to jen jednou, a pak už nikdy, vlastně veškerá má účast v druhé kategorii je vždycky propadák, protože se umisťuji na spodních příčkách, ačkoliv jsem přesvědčená, že jsem to všechno pochopila. A letos se bohužel stalo to samé.
Ale hned další den si mě lidé, které jsem na té olympiádě potkala a s nimiž jsem si povídala o přestávce mezi dvěma částmi testu, začali přidávat na sociálních sítích, což je vlastně mnohem větší výhra. Sama nerozumím tomu, proč to udělali nebo co je na mně tolik zaujalo. Celou dobu, co jsem s nimi mluvila, jsem si říkala, že jsem určitě trapná a otravná.

Každopádně duha se během deseti minut transformovala ve skoro-polární záři.

Tedy západ slunce mírně se podobající polární záři.

Tady začíná první velký dubnový příběh. Jistě jsem už mnohokrát zmiňovala, jak moc ráda mluvím před velkým publikem. Neříkám, že to dělám dobře, spíše mě to prostě baví a nabíjí energií. Kdykoliv mám obecenstvo, jsem o něco nadšenější ze života. Nevím proč, a jsem si vědomá toho, že se vám to může zdát divné nebo pozérské nebo pitomé - mně také trvalo dlouho, než jsem si to přiznala. Každopádně, je to tak.
A možná jsem párkrát psala i o tom, že mám kamaráda, který je nadšený do fyziky, matiky a podobných věcí, kterým vůbec nerozumím. Chodíme do stejné třídy a trávíme spolu dost času, už od temné doby tanečních. A tenhle kamarád mě zatáhl do soutěže Turnaj mladých fyziků. Nejdřív jako náhradníka, jenže potom, těsně před státním kolem, se jeden z pěti členů týmu rozhodl, že v soutěži nechce pokračovat, a tak jsem automaticky byla ve hře já. Ačkoliv jsem se téměř modlila, aby se to nestalo, protože fyzice prostě nerozumím. Zbylí členové týmu mě ale přesvědčovali, ať do toho jdu, a že vůbec nevadí, že to nechápu, protože mi to všechno vysvětlí, a že stačí, že umím dobře anglicky a nebojím se mluvit. Takže jsem se nakonec zhluboka nadechla a definitivně souhlasila, že uprostřed dubna pojedu na Turnaj mladých fyziků. Až do Opavy. Nebyla jsem si svým rozhodnutím moc jistá, ale už se nic nedalo dělat.
Tahle fotka je z jednoho dlouhého odpoledne, kdy jsme šli provádět fyzikální měření na místní univerzitu. Byla jsem tam víceméně k ničemu, jen tak, abych poslouchala, co si říkají. Také jsem se pokoušela řešit úlohu s kyvadlem, ale cítila jsem se spíše jako jáma, do níž bezcílně padá všechno, co se v místnosti řekne, a už nikdy to není k nalezení. Trvalo to asi šest hodin a jediné pozitivum bylo to, že mě kvůli tomu fyzikářka omluvila z tělocviku.


Autentický přepis telefonního hovoru:
-Prosím tě, na začátku tý prezentace je nějaká mazanice. Snímek z ultrazvuku nebo tak. To je asi záznam nějakýho měření, že?
-Ty to zase otevíráš v OpenOffice, viď?
(Byl to umělecky zpracovaný nadpis.)

Chtěla jsem vyfotit kočku, jak zívá, ale moc rychle zavřela tlamičku a tak vypadá spíše jako démon z podsvětí.

Anilinky.

Nějaká rozkvetlá kytka v zahradě, okolo níž chodím v poslední době docela často. Modrou nemám moc v lásce, k čemuž se dnes asi ještě dostanu, ale takhle vypadá docela dobře.

Kočky se se mnou, na rozdíl od lidí, chtějí fotit, nebo aspoň neprotestují.

Antigoné mi zbývala jako poslední v seznamu četby k maturitě a přečetla jsem ji během pár dní. Líbila se mi. Trochu mi připomínala televizní pořady jako Súdna sieň, ale bylo to dobré.

Tahle věc, kterou jsem vyráběla na výtvarce během posledních měsíců, se mi zdá dost tragická, ale profesorka říkala, že se jí líbí. Měla to být kompilace motivů typických pro nějakého španělského nebo hispanoamerického umělce a já si vybrala Joana Miró, protože se mi líbí jeho jméno a také barvy, které používá. Moje provedení ale trochu pokulhává. Nejpříšernější je ten temperový koník uprostřed, kterého jsem původně chtěla vyhodit, ale to by tam toho bylo málo, takže jsem byla téměř donucena ho tam nalepit.

Jednou v pondělí jsem se vydala do města nakupovat a fotit se v zrcadlových výlohách.

V těchto dnech mi začínalo být dobře, protože se okolo mě pořád něco dělo. Tak málo stačí, abych se vzpamatovala. A přitom se to pořád chvílemi zdá jako hodně.

V úterý před první částí maturity jsem si na sebe vzala takovou speciální věc, kterou jsem si koupila loni o prázdninách, a o níž jsem přesvědčená, že se má nosit do postele. Jenže vzhledem k tomu, že v posteli mě obvykle nikdo nevidí, je toho pro tento účel škoda, a tak to nosím ven. Je to takový černý krajkový přehoz. A v tom přehozu jsem šla do studovny a objevila stíny ze žaluzií, v nichž jsem se následujících dvacet minut fotila, protože se mi zdály fascinující.




Další den se psala slohová část maturity z češtiny. Pokud si dobře vzpomínám, začínalo se až v poledne, takže jsem se aspoň vyspala - i když jsem si říkala, že půjdu spát mnohem dříve, než jsem nakonec šla, ale tak to je vždycky. Do školy jsem raději přišla půl hodiny před začátkem, a kupodivu jsem tam nebyla první. Většina se nás sešla na křesílkách za třídou, s pitím a jídlem. Všichni vypadali nervózně, a já byla taky nervózní, ale asi jen trochu, protože jsem to převzala od těch lidí okolo sebe. (Což nevadí, trocha nervozity není nikdy na škodu.) Jeden spolužák si s sebou vzal velkou krabici s banány a čokoládou, ale nevím, jestli to tam opravdu konzumoval, protože to psal v jiné třídě než já. Já si vzala jen velkou láhev s vodou, tak velkou, že bych ji obvykle nevypila za celý den. A těsně před začátkem přišel třídní a rozdal nám malé čokoládové bonbony, a pak už jsme šli a dostali zadání a začali psát.
Zadání jsme letos měli jen šest. V předchozích letech jich bylo deset, takže jsem se trochu bála, že si z těch šesti nevyberu, zvláště pokud budou tak hrozné jako ta loňská. Ale nakonec byla fajn. Na všechna bych asi byla schopná aspoň něco napsat, ale nakonec jsem si vybrala úvahu. Docela nečekaně, vzhledem k tomu, že jsem ještě ráno tvrdila, že úvahu určitě psát nechci, protože nejsem tak dobrá, abych něco zvládla vymyslet. Nakonec se mi ale líbilo téma. Vlastně jsem nad tím už dřív párkrát přemýšlela. Psaní mi zabralo většinu času, a celé jsem to napsala psacím písmem, aby se to dalo přečíst. A samozřejmě, že si nejsem jistá, jestli jsem to napsala dobře a jestli mě nechají projít maturitním sítem, ale nechci na to teď myslet, protože s tím už stejně nic neudělám.
Nakonec jsme šli do města, projít se a najíst se. Bylo to napůl z nadšení a napůl ze zděšení, že už to tedy máme za sebou a teď přijdou ty další věci. A jakmile jsem se vrátila domů, začala jsem shromažďovat věci na cestu do Opavy. Stěží se mi vešly do kufru, musela jsem je tam fyzikálně stlačit.

Odjížděli jsme až ve dvě odpoledne, a já vstala brzy, abych mohla ještě chvilku balit. Zbylo mi dost času, takže jsem v ten den ještě dočítala Pět dní a pak Antigoné. Obojí se mi líbilo. A když jsem odjížděla, měla jsem dobrý pocit, že po mně doma nezůstávají nedočtené knížky. Od té doby jsem nic pořádného nepřečetla, nějak mi to nejde.

Jeli jsme vlakem. Bylo to skvělé, a byla to zatím má nejdelší cesta vlakem. Přestupovali jsme v Pardubicích, kde jsem také nikdy dřív nebyla, a jelikož jsme měli skoro hodinu volno, šli jsme si sednout do kavárny. Tedy, já bych možná raději seděla někde na lavičce, to bych si aspoň nemusela kupovat citrónový muffin, abych tam neseděla jen tak naprázdno, ale když šli všichni, šla jsem s nimi. Byla to příjemná skupinka lidí. Většinu z nich jsem dosud znala jen od vidění, a oni mě taky, protože se pohybujeme v rozdílných kruzích. Ale od začátku to byl milý výlet - i když v této fázi cesty jsem ještě netušila, co mě čeká. K čemuž se dostanu.
Tahle fotka vznikla, protože jsem chtěla zaznamenat ty rostliny na ochozu. Pardubická nádražní hala působí jako nějaká velká sušárna v paneláku, ale je hezká. Taky je tam mozaika, ale tu se mi nepovedlo vyfotit bez lidí.

Zpěvy drátů.

Vlak, do něhož jsme přestoupili v Pardubicích, byl o něco stísněnější, než ten první. Ale ne o moc. Jeli jsme s ním šest hodin a zástupce ředitelky, který jel s námi, nás pořád fotil. V jednu chvíli se rozhodl, že mi naaranžuje notebook na klín, aby měl co "nejautentičtější" fotku. Byl to vtipně bizarní úsek cesty. Všichni dokončovali prezentace k fyzikálním pokusům, a já v nich opravovala jazykové chyby, aby byly v pořádku, až se budou dalšího rána prezentovat. Postupně se setmělo a my dorazili do Ostravy. Možná se vám to bude zdát k smíchu, ale byla jsem nadšená z toho, že jsem tak daleko od domova. Nikdy dřív jsem v těchto končinách nebyla.
Když jsme vystoupili v Opavě, byli jsme všichni takoví zmuchlaní. Část výpravy se dokonce ještě vracela do vlaku pro něco zapomenutého. Pak jsme šli pěšky přes celé město na pozdní večeři, jenže jsme museli zůstat na zahrádce, protože jakmile jsme vešli s kufry do místnosti, jakýsi svérázný štamgast nám řekl, ať s tím vypadneme, že to je hospoda a ne ubytovna. Protože jsem se po cestě snažila sníst celou svačinu, nic jsem si nedala, jen velkou sklenici aloe vera džusu. A potom jsme do noci hledali hotel.

Tohle je okno našeho pokoje. Bydlela jsem s jednou milou slečnou. Hotel, ve kterém jsme trávili noci, byl přímo u fotbalového stadionu. V místnosti, kam jsme chodili na snídani, byla celá stěna pomalovaná polonahými roztleskávačkami. Ačkoliv jsme přijeli hrozně pozdě, ještě jsme dlouho dokončovali prezentace. Šla jsem spát asi v jednu ráno, a v šest jsem musela vstát, abych se stihla umýt a tak. Nemám ráda tyhle hotelové záležitosti, protože vím, že v pokoji zabírám moc místa, a v koupelně mi to trvá moc dlouho, i když se opravdu snažím vypadnout rychle. A pak je tu ještě fénování vlasů, čímž obvykle vzbudím většinu hotelu - nebo mám aspoň takový pocit.

Další den ráno začala první část soutěže. Měla tak složitá pravidla, že vám je asi nedovedu převyprávět, ale byli jsme tam my a další tři týmy, všechny na první pohled mnohem profesionálnější, než my. A když začali mluvit, tento předpoklad se potvrdil. Navíc mě dost zděsilo, že opravené verze prezentací, na nichž jsem předchozí večer pracovala, se někam vytratily. Dva lidi z našeho týmu nechtěli vůbec vystupovat, a tak všichni počítali se mnou, že to zvládnu. Na začátku mě nechali jen koukat a poslouchat, abych tu šílenou anabázi pochopila. Ale úplně na konci přišel čas, kdy jsem musela vystoupit s prezentací o Heronově fontáně.
Bylo to katastrofální. O to horší, že jsem si věřila a byla jsem přesvědčená, že to zvládnu. Začala jsem sebevědomě, jenže pak jsem se zasekávala a nešlo mi to a všichni viděli, že o tom celém vůbec nic nevím. Prezentace, která měla mít dvanáct minut, se mi smrskla na polovinu času, protože jsem si to nikdy předtím nezkoušela. A nejhorší byla ta další část, kdy přišel oponent z jednoho z dalších týmů a nutil mě, abych tu fontánu nakreslila, a já to udělala, ale samozřejmě špatně. Nakonec mi všichni porotci dali směšně nízké hodnocení a já poslouchala, jak to tedy nebylo nic moc. Ale můj tým to přijal kupodivu dobře a ještě mě chválili za to, že jsem to zvládla až do konce. A mně bylo nejdřív hrozně a šla jsem brečet na chodbu, ale rychle se mi zase udělalo líp a už u večeře jsem se tomu zasmála. Večeře byla totiž ještě příšernější než moje prezentace.
Těžko se to vypráví. Když jsme se pak večer pomalu vraceli na hotel, komáři mě štípali do nohou a můj trapný výstup mi už vůbec nevadil. Jako bych se přes to okamžitě přenesla. Nakonec mi bylo dobře. Takovou reakci bych sama od sebe nečekala. Myslela jsem si, že jakmile se někde znemožním, bude mě to trápit mnohem víc. Asi se znova ukázalo, že sama sebe vůbec neznám.

Když jsme šli podél řeky Ostravice, musela jsem se zastavit a vyfotit si západ slunce. Obvykle mi dělá problém jen tak se zastavit a začít fotit, když jdu s někým a ne sama, ale tentokrát jsem to prostě udělala. Asi jsem se přestala stydět.


-Kazím ti tu fotku?
-Ne, ona je hnusná i bez tebe.

První soutěžní den trval osm hodin. S pauzou na oběd, ale stejně to bylo dlouhé. Ten další den byl už jenom poloviční a vystupovala jsem pouze v roli recenzenta, což je taková malá role, spočívající jen ve zhodnocení výstupů referenta a oponenta (říkala jsem, že je to složitý systém). Nakonec jsme skončili čtvrtí. Ze čtyř, ale nedá se říct, že by náš výsledek byl nějaký velký propadák. Dostali jsme tašky plné cen, z nichž jedna byla kravata pro každého, protože asi nepředpokládali, že přijedou holky. A všem nám bylo jedno, že jsme poslední. Shodli jsme se na tom, že skutečná výhra je to, že soutěž skončila a my můžeme domů. Dokonce i naše fyzikářka byla spokojená.
Tohle jsem si vyfotila, protože na velký papírový stojen kdosi z nejasného důvodu nakreslil karikaturu Tomia Okamury. (To vedle toho je logo jednoho z těch téměř profesionálních týmů.)

Ještě před odjezdem nám fyzikářka slibovala, že se nakonec půjdeme projít po Opavě, když už jsme dojeli tak daleko. Po skončení nám popravdě nezbývalo moc času, ale stejně jsme aspoň kousek města prošli. Já a Kačka - to je ta slečna, s níž jsem bydlela - jsme se na tuhle část těšily nejvíc. Protože jsme byli unavení a formálně oblečení, sedli jsme si na náměstí do cukrárny. Všichni si dali zmrzlinu, ale já ji nejím, takže jsem si objednala želé pohár s jahodami.
A míjeli jsme výlohu s nápisem 'Zdravá klimatizace', kterou jsem se pokusila vyfotit, ale nevím, jestli je to vidět. Samozřejmě to měl být nápis 'Zdravá výživa' a ta klimatizace se tam do toho zapletla. Teď už se mi to tak vtipné nezdá, ale když jsem stála vyčerpaná v Opavě na náměstí, docela mě to pobavilo.

Pak jsme se vraceli do hotelu pro kufry. Roztrhla jsem si punčocháče. Zbytek výpravy nechápal, jak jsem si mohla jen tak omylem roztrhnout punčocháče, takže jsem jim vysvětlovala, jak tyhle věci fungují. Myslím, že to pochopili.

Cesta zpět byla trochu komplikovanější než cesta tam. Nepřestupovali jsme jednou, ale dvakrát, a náš první vlak byl upocený a přeplněný. Naštěstí jsme jím jeli jen chvilku, z Opavy do Ostravy. A projížděli jsme vesničkou jménem Háj ve Slezsku.


V Ostravě jsme přestoupili na pendolino. Pendolino je takový letadlový vlak, řekla bych. Nechodí tam letušky, ale vlakušky, a rozdávají jídlo a pití, a sedí se tam hezky pohodlně u stolečků. Vlastně je to mnohem lepší než letadlo, protože člověk není uvězněn v kovové konstrukci na nebi.
Projížděli jsme Olomoucí, kde jsem taky nikdy dřív nebyla. A bylo hezky. A řešili jsme maturitní práce a vysoké školy (díky účasti v Turnaji mladých fyziků jsme všichni dostali papír, na němž je napsáno, že nás berou všema deseti na pražské FJFI) a zkoušeli filtry přední kamery macbooku a k tomu jedli medovníkové kuličky, které byly součástí výhry. Jedno balení za druhým. A mně najednou začalo být tak dobře, jak mi už dlouho nebylo. Takový mizivý moment štěstí. Jako že je všechno tak, jak má být, a svět je v pořádku. Je mi jedno, nakolik pateticky to zní, protože to tak přesně bylo. Přes všechny pokusy o vřelost, teplo a lásku, které se v posledních měsících odehrály, mi bylo nejlíp v obklopení čtyř fyzikálních nadšenců, někde mezi Ostravou a Prahou. Možná jsem byla jen hodně unavená.

Pak jsme přestoupili ještě jednou, v Praze, a domů jsme jeli autobusem. Přes veškerou únavu jsme v metru budili pozornost, protože kamarád se rozhodl při rozjezdu testovat setrvačnost mého kufru a pouštěl ho po vagónu. Nakonec jsme ale všichni ve zdraví dorazili domů. Mamka mi odjela na týden do Anglie, takže jsem svoje bezprostřední dojmy vychrlila na babičku, která k nám na pár dní přijela.

Další příšerný výraz naší kočky

Můj růžový diář je plný tipů do života.

Punčocháče se zvláštním vzorem

Večer na balkóně


Tečka se naučila lézt mi po ramenou. A škrábat mi po ramenou. A mně to už ani nevadí, protože moje ramena jsou taková mozaika jizev a flíčků, že pár kočičích škrábanců jim vážně neublíží. Navíc, když jí to dělá radost...

V úterý jsme běhaly čtyřstovku. Nečekaně. Celý den jsem o tom nevěděla, takže jsem byla v klidu. Možná to bylo mnohem lepší, než kdybych se tím stresovala. Jelikož jsem byla ještě pořád nadšená z fyzikální akce, šla jsem do toho běhání vlastně docela odhodlaně. A zaběhla jsem čas pod dvě minuty a ani chvíli jsem nemusela zastavit.
Možná se vám to celé zdá směšné, nějaké běhání. Jenže pro mě běhání vždycky bylo noční můra. Když jsem byla mladší, měla jsem nejpomalejší časy ze třídy, a z hloupé čtyřstovky mě týden bolely nohy. Letos to je ale, zdá se, jinak. Proto jsem z toho tak nadšená.

Dvě lampy v asijské restauraci

Fotky, které mám vystavené v rámci školní fotosoutěže v jednom obchodním centru. Nic nevyhrály, jak by taky mohly, ale pořád si myslím, že na moje poměry celkem ujdou. Letošní téma bylo Technika.

Málokdy se mi povede tak hezky rozmazaná fotka.

Konečně jsme oficiálně probrali minulý subjunktiv. Můj život je zas o něco ucelenější.


Ve středu jsem měla hodně volných hodin za sebou. Vzala jsem si s sebou přehled moderní španělské gramatiky, a celý den jsem si ho četla. To abych měla aspoň pocit, že se připravuji na ústřední kolo konverzační soutěže, na které jsem měla jet ten další den.

Reklamní samolepka z Matfyzu

Je to docela dobře uspořádaná knížka.


Staré obrázky z výtvarky jsem dostala už na začátku roku, ale to jsem je zamkla do skříňky a nemyslela na ně. Domů jsem je přinesla až nedávno. Tohle je pokus o napodobení De Chiricova obrazu Návrat básníkův. Zadání bylo reprodukce slavného díla, to se asi dělá všude. Tenkrát jsem se dlouho rozhodovala, co obkreslím, a když jsem objevila De Chirica, hned mě napadlo, že uvnitř mojí mysli to vypadá podobně jako na jeho metafyzických náměstíčkách. Třeba zrovna na tomhle.

Tečka svůj názor na moje obrázky vyjádřila dost jasně. Po zbytek dne ťapkala po bytě rudkové skvrny.

V ten samý den jsme šli fotit maturitní tablo. Až večer, protože záměrem bylo vyfotit se za západu slunce. Na jedné z nejvyšších libereckých budov. Tak jsem, opět v krátké sukni, stoupala po mnoha schodech, a na úplný vršek střechy jsem se musela vyškrábat po štafličkách, které vypadaly, že se mnou spadnou, a tak jsem se bála. Navíc jsme se domluvili, že si na sebe vezmeme něco bílého, a já nic bílého neměla, takže jsem se musela vydat na lov bílého trika. Což se koneckonců taky hodí, třeba ho začnu nosit i normálně.
Nakonec bylo focení skvělý zážitek. Fotili jsme se všichni dohromady a mnohokrát za sebou. Párkrát jsme se vyfotili s knihami před obličejem - ty fotky se mi líbily nejvíc, ale na tablo se nakonec použily jiné. A stát na střeše vysoké budovy se mi líbilo víc, než jsem čekala. Byl to další večer, který předčil má očekávání.



Když jsem fotila tuhle fotku, měla jsem pocit, že na ní vypadám dobře, a že takzvaná zlatá hodinka funguje. Teď už si tím nejsem tak jistá, tvářím se tam jako pitomec. Ale aspoň jako pitomec v dobrém světle.

Když se na to člověk podívá takhle z vrchu, je u nás vážně docela hezky.



Když jsem pak večer byla nečekaně doprovázena domů, došlo mi, že v tuhle dobu venku vůbec často nebývám. A myslím, že to byl jeden z těch nejhezčích západů slunce, jaké jsem kdy viděla, protože celý svět jako by najednou byl jeden velký západ slunce. A vlastně jsem se ještě pořád úplně nevzpamatovala z toho, jak hezká věc se toho večera přihodila.


Tohle dělá často.

Ten další den jsem musela vstávat moc brzy, abych mohla v sedm ráno odjet do Prahy, na konverzační soutěž ve španělštině. Tentokrát jsem jela sama. Když jsem se to dozvěděla, měla jsem z toho trochu smíšené pocity - na jednu stranu jsem byla ráda, že nebudu muset celou cestu v kuse komunikovat a budu moct fungovat jako samostatná jednotka, na druhou stranu jsem se bála, že nenajdu Instituto Cervantes a že to celé organizačně nezvládnu. 
Ale nakonec jsem to zvládla. Dopravila jsem se na místo (je to ve Štěpánské ulici, hned vedle kostela, a vzhledem k tomu, že jsem tam byla už mnohokrát, se mi to rychle vybavilo, ale chápete, když jedete s někým, automaticky nedáváte tolik pozor na cestu, zvlášť když vás ten druhý vede), vylosovala si pořadové číslo 9 a pak čekala na instrukce. Olympiády sice bývají každý rok stejné, ale tahle ne, tahle je výjimka, která se vždycky aspoň nepatrně změní. Akorát jedna jediná věc se nemění: téma, které si losuji před mluvenou částí. V druhé kategorii jsem se do ústředního kola dostala ve všech třech letech, kdy jsem do ní spadala, a pokaždé jsem si vytáhla téma 'Vztahy mezi Českou republikou a španělsky mluvícími zeměmi', ačkoliv se okolo něj povalovalo asi dvacet jiných témat. Téměř neuvěřitelné.

Během hrozně dlouhé pauzy mezi mou mluvenou částí a vyhlášením výsledků jsem se procházela přilehlými ulicemi, a jelikož jsem se bála výrazně odbočit, chodila jsem pořád dokola Ječnou a Štěpánskou a možná ještě nějakou ulicí mezi nimi.




Instituto Cervantes

Dopadlo to mnohem líp, než jak jsem čekala, že to dopadne. Obvykle se totiž umísťuji úplně vespod všech tabulek, které v Instituto Cervantes mají. Možná byste očekávali, že budu naštvaná, že jsem nebyla první nebo druhá, ale ne, v tomhle případě je třetí místo hrozně velký úspěch. I vzhledem k tomu, že soutěž je přizpůsobená úrovni B2, a já mám zatím jen takovou mírně pokročilou B1.

Bylo docela teplo a já byla oblečená celá v černém a navíc jsem dostala tašku plnou dárkových předmětů, takže jsem si uprostřed vyhřáté Národní třídy přeobjednávala jízdenku domů na dřívější čas. Pak, když jsem čekala na autobus, se mi nechtělo stát jen tak na místě, a tak jsem se vydala objevovat zapadlé končiny Černého Mostu. A došla bych možná dál, kdyby na mě ze stropu nekapala moč z vyšších pater, nebo co to vlastně bylo. Černý Most je celý taková zapadlá končina, alespoň tohle nástupiště, odkud jezdím domů.


Protože jsem si koupila jízdenku do posilového autobusu, nebyla tam stevardka ani čokoláda. Naštěstí předchozí cestující nechali v síťkách na sedadlech plno časopisů, a já seděla sama, takže jsem je mohla všechny prolistovat a maniakální rychlostí vyplnit všechny křížovky. Akorát místy mi trochu nevycházely. (Zrovna tady v tajence vychází něco jako 'jýdla', což není ideální.)

Moje barvy a extrémně letní šatičky

Kvůli celoškolnímu focení jsem si musela koupit něco modrého. Modrou nenosím, nesluší mi, vlastně jsem ji nikdy neměla ráda, protože byla vždy tak mainstreamově oblíbená. Mám modrou ráda, když je v moři. A ne na mně. Nicméně, tohle triko budu nejspíš ještě někdy nosit, když už jsem si ho pořídila. A hlavně jsem v něm na té fotce.

Kéž by mě měl jednou někdo rád tak, jako má jedna kočka ráda druhou kočku.

Poslední dobou jsem se trochu odklonila od Reginy Spektor. Už dost dlouho jsem ji neposlouchala. Přesto jsem si jednou vzpomněla na text písničky Be Like a Cloud. Protože ten text mnou pořád trošku rezonuje. Možná je klíčem k tomu, co se v mém životě během posledního roku dělo.


Přišel čas svlékání.

Rozkvetlé stromy fotím každý rok, ale pořád se mi líbí. Taky si myslím, že v jarním fotočlánku by rozkvetlý strom neměl chybět. Akorát po mně nechtějte jeho biologickou klasifikaci.

Taky vám každý rok tak dlouho trvá, než si zvyknete na holé nohy bez punčocháčů?


Máša znesnadňující vybalování.




Tahle socha v čímsi okně ve mně vzbudila mnoho otázek, ale všechny zůstaly nezodpovězené, protože byly z většiny asi docela hloupé. (Tak třeba, proč je nahá? a chystá se skočit, nebo letět? Možná, že jejím cílem je vzbuzovat právě takové otázky.)

Nevím, co to bylo za den, ale Pražská ulice byla téměř prázdná. O téhle ulici jsem se už jednou zmiňovala, je to jedna ze dvou hlavních tepen centra Liberce, akorát minule jsem ji fotila v jiném směru, takže tady máte Pražskou ulici, když chcete dojít na náměstí k radnici. V téhle ulici máme, mimochodem, vystavené tablo. Takže kdybyste se nudili a ocitli se v Liberci, můžete mě najít. Schválně vám neřeknu, kde to je. Pražská ulice je plná výloh s tably.


Tahle fotka je z pondělí, kdy jsme se fotili. Proto mám na sobě to modré triko. Zpětně nechápu, proč jsem si k němu nevzala třeba sukni, ale asi jsem vstávala moc brzo a před nultou hodinou mě nenapadlo vzít si něco hezčího. Hlavním účelem fotky ale bylo zachytit, jak mi kočka leze po ramenou - o čemž jsem už dneska taky psala.

Odpoledne byla bouřka, a večer ještě větší, a mě i kočky to bavilo pozorovat.


Takhle vypadala naše třída den před posledním zvoněním. Poslední zvonění je poslední velká dubnová akce, o níž se chci zmínit, a vlastně to snad ani nebude moc nadlouho. Hlavním bodem, který poslednímu zvonění předcházel, bylo vyklízení třídy. K tomu došlo jednou uprostřed dubna o přestávce, docela spontánně, prostě jsme začali sundávat fotky ze stěn a olysalé plakáty a papíry z nástěnky a provázky ze stropu a najednou to všechno bylo pryč, naskládané na tomhle stolku. Abychom to mohli prodat mladším studentům.
Tahle likvidace třídních dekorací se mi zdála smutná a tragická, ale nakonec jsem usoudila, že to bylo vlastně dobře. Že jsme ty věci odstranili relativně brzy, a tak si můžeme zvykat na to, že odcházíme.

Poslední zvonění jsme měli až ve čtvrtek. Zaznamenala jsem, že většina škol ho měla buď o pár dní dřív, nebo až v pátek, a tak jsme byli trošku osamělí. Naše téma bylo pouť a pouťové atrakce (ne náboženská pouť, jak jsem původně zamýšlela já), a název je jen taková formalita, narážka na zkratku názvu naší školy. 
Nechtěli jsme v rámci posledního zvonění nikomu ubližovat, a tak jsme to pojali formou stánečků s aktivitami nebo jídlem. U jednoho sice kluci dětem stříkali barvy do vlasů, ale jen těm, které si za to zaplatily, takže to nebylo zas tak hrozné. Já obsluhovala střelnici se třídními artefakty, a bylo by to skvělé, kdybych ve svém pouťovém kostýmu nemusela běhat pro míček do kopce mezi stromky. A kdybychom nakonec všichni šíleně nezmokli. A kdyby se mi třeba nerozpila modrá oční linka, ale to je maličkost ve srovnání s uklízením mokrých stolů.

Kdo se po mně asi tak zabydlí ve skříňce.

Jako poslední jsem si ze školy odnášela tabulky a příšerně velkou učebnici fyziky, kterou jsem si omylem koupila letos na začátku roku.


Ve středu, poslední běžný školní den, mi ráno češtinářka říkala, že vypadám, jako by mi bylo špatně. Což mě překvapilo, protože zcela výjimečně mi špatně nebylo. Tady můžete vidět dva možná trošku hloupé minikomiksy, které mi zčistajasna vytanuly na mysli. Polyp na tom prvním obrázku je nakreslený špatně, ve skutečnosti vypadá trochu jinak. A slovo medúza mám taky špatně. Ach jo. Ale snad mě omlouvá to, že to bylo psáno v osm ráno, což je čas, kdy mám většinou ještě problém fungovat.

Sára skládá jeřáby. Se Sárou se skvěle povídá, a tak jsem si řekla, že bych se jí mohla inspirovat a taky si složit jeřába. Jenže místo toho jsem se div nesložila já. Origami není nic pro mě.

Na posledním zvonění jsme vybrali poměrně hodně peněz. Akorát to byly drobné. Každý dostal část třídního bohatství do kelímku od kávy a šli jsme na oběd. Předtím jsme ještě chvilku chodili v kostýmech po městě, ale shodli jsme se, že se cítíme trapně. Teda aspoň myslím. Všichni na nás koukali a jedno dítě se dokonce zeptalo, jestli nejsme z nějaké pohádky. (Tak jsme mu řekli, že žádná pohádka, ale maturita, a to že je spíš horor.)
Ze samotné akce žádné fotky nemám, protože jsem prostě neměla čas fotit. Možná se časem objeví na školních stránkách, ale řekla bych, že vás to asi zas tak moc nezajímá. Ale měla jsem na hlavě kytičky z plesu.

Po cestě z města jsme ve výloze vetešnictví našli nějaký měřící přístroj zavěšený společně s růženci. Hezké.

Každý rok si na jaře začnu všímat určité rostliny, kterou jsem dřív nejspíš úplně ignorovala. Loni to byly šeříky a letos tahle žlutá věc. Potkávám ji všude a už se spolu téměř zdravíme, jak často se vídáme. Nevím, jak se jmenuje, ale má krásnou barvu.


Jakmile jsem přišla z města a hodila sukni na postel, vystřídaly se mi na ní obě dvě kočky.

Večer v den posledního zvonění jsme se ještě sešli v baru. Bylo to zajímavé. Šla jsem tam s očekáváním velké zábavy, ale nakonec jsem měla pocit, že se tam jen lidi navzájem překřikují a neřeší nic moc podstatného. Ale nechci ze sebe dělat přehnaného intelektuála. Jsem ráda, že jsem tam byla, protože jsem opravdu chtěla vědět, jak to chodí, když se jde večer do baru. A zjistila jsem třeba to, že hospodský stolní fotbal mi jde stejně blbě jako opravdový fotbal. A že vůbec nerozumím vínům. Objednala jsem si vinný střik a byl příšerný, ale stejně jsem vypila půlku sklenice, protože jsem nevěděla, jestli to tak náhodou nemá být - kafe a pivo se mi zdá taky hnusné, a to i když je prý dobré.
Nakonec jsem absolvovala přesun do dalšího podniku, kde jsem zjistila, že je mi špatně, ale jen mírně, hrozně jsem se klepala. Asi to byla kombinace alkoholu a sociálního šoku. Nakonec mě slečna, co celý rok sedí v lavici za mnou, hodila autem domů, a bylo to v pořádku, i když jsem pak v noci ještě poslala jednu nepromyšlenou zprávu. Za celý školní rok jsem se mimochodem nikdy od nikoho nenechala svézt, a během středy jsem jela rovnou ve třech cizích autech. Bylo docela milé být odvážena, zvlášť když je to k nám domů docela zajížďka.


Pátek byl můj poslední školní den, ale jelikož se konal každoroční školní běžecký závod, vlastně se to vůbec nedá označit za školní den. Ještě naposledy jsme se sešli na stadionu, dvě hodiny pozorovali běžce a pak dostali vysvědčení. Teď už ta klasická, se známkami od jedničky do pětky. To moje bylo docela dobré - měla jsem jen dvě dvojky z biologie a geologie. Ale nevím, jestli zrovna tohle vysvědčení bude někdy někoho zajímat. Jsem zvědavá spíš na to maturitní.
Pak jsme si šli chvíli sednout do jednoho zapadlého asijského bistra, kam bych se sama asi neodvážila, ale bylo to tam pěkné, takovým velice svérázným způsobem. Jako z japonských kreslených filmů, řekla bych, i když jsem jich moc neviděla. A nakonec jsme po cestě domů, když jsme šli už jen dva, našli u popelnic záhadnou krabici, a rozhodli jsme se ji otevřít, ačkoliv nás mohl kdokoliv vidět. A čekali jsme, že tam bude něco ošklivého, ale ve skutečnosti tam byly staré gramofonové desky. Měla jsem z toho možná až moc velkou radost.

Ležela jako croissant


V jeden z volných předmaturitních dní jsem se vydala na bezcílnou cestu skrz celé město a fotila zcela náhodné ulice.

Tohle jsou pozemky u základky, kam jsem pět let chodila. Dřív bývaly mnohem ošklivější.

Řekla jsem si, že bych si mohla vyfotit ulice, jimiž chodím téměř každodenně. Poslední dobou mě zaplavuje nostalgie, úplný opak touhy vypadnout, která ve mně převládala od září do března. Takže až jednou opravdu vypadnu, a už nikdy se nevrátím, budu si prohlížet tyhle fotky a znova poznám sama sebe. Pokud mi tedy nespadne telefon třeba z Montserratu.
Je zvláštní, jak intenzivně tyhle stavy v posledních týdnech prožívám. Jako bych najednou nechtěla přijít o ty hezké věci, které se mi tak nečekaně staly. Možná je to má osobní labutí píseň.

Máme koleje pro studenty i pro tramvaje. U nás totiž může studovat i tramvaj. Akorát studentům by bylo nepohodlné sdílet pokoj s tramvají a tramvaj by zas studenti v garáži rušili.

Tam dole je obří krtek.

Seděla tam tak dlouho, až se z ní málem stala korouhvička. Jakmile jsem ji vyfotila, uletěla.

Didaktický test ze španělštiny píšu v pátek. Prvních pár odpovědí mi naznačilo, že to bude špatný (?).


Tyhle dvě fotky za mě fotila samospoušť. A udělala jsem kvůli tomu doma pěknou spoušť, protože abych se mohla vyfotit u bílé zdi, musela jsem vylézt na postel a na stolek naproti sobě nainstalovat složitou hromadu věcí, a ještě ji nějak uzpůsobit tomu, aby se na ni dal upevnit telefon. Ten spadl jenom jednou, já ani jednou. Fotky jsou horší kvality, protože jsou focené na přední kameru. A nejvíc se mi líbí ta s letícím jeřábem. Chudák si myslel, že nikdy nepoletí, protože jsem ho složila tak ošklivě.
A tyhle fotky vznikly hlavně proto, že jsem se podle nich chtěla nakreslit. Ten starý duhový autoportrét zachycoval Tery ještě s dlouhými vlasy a hlavně v úplně jiném stavu mysli. Ten nový sice není naskenovaný, což mi trošku vadí, ale alespoň je aktuální. A bavilo mě ho kreslit a vybarvovat. A taky jsem zjistila, že na fotkách musím mít půlku obličeje pod vlasy, abych o nich mohl říct, že docela ujdou.

Na poslední hodině angličtiny jsme probírali rozdíl výslovnosti slova ex a eggs, protože jsem to na začátku hodiny řekla špatně. Tak se mi ta vtipná scéna vybavila, když jsem šla okolo téhle cedule. (Taky jsem si představila nějakého výbušného exmanžela a dlouho se tomu smála. Je to se mnou špatné.)

Bydlím blízko Česko-německého centra setkávání. Nemám tam co pohledávat, a tak jenom fotím stíny vržené jejich vcelku hezkým plotem.

A pak najednou duben skončil. A mně to bylo trochu líto, protože jsem si přála, aby dubnové radosti pokračovaly. Ale na druhou stranu, nic se nemá přehánět. Kdyby byl duben delší, možná by se to všechno ještě stihlo zvrtnout, a tak bych ho nemohla považovat za tak hezký měsíc.
Ale všechno má svoje mouchy a žádný měsíc není dokonalý. Nesmím duben začít vyzdvihovat do nebes, abych pak nebyla zklamaná. Třeba věci započaté v dubnu nikam nepovedou. Třeba se dozvím, že mě nevzali na školu, nebo třeba zítra totálně pokazím sloh ze španělštiny, nebo mě mí nejbližší odstrčí zpátky tam, odkud mě vytáhli.
Ach, a taky jsem toho moc nepřečetla. Jen dvě krátké knížky. To musím v květnu napravit. Nejspíš pojedu na Svět knihy, ale nebudu tam chodit s cedulkou jako někteří ostatní blogeři. Prostě, kdyby se tam někdo z vás chystal jet taky a chtěl mě vidět (já bych vás určitě chtěla vidět), tak mi napište. Ale není se mnou moc zábava a neustále je mi zima nebo horko anebo mě bolí hlava. Zvláště na holešovickém výstavišti.

Pokud jste se dočetli až sem, obdivuji vaši vytrvalost, a taky to, že jste si na mě udělali čas. Doufám, že vám nevadilo, jak pateticky to místy znělo. Možná jsem toho napsala až moc. A možná toho budu litovat. A nejspíš bych měla používat méně spojku a, ale bude to těžké, protože ráda mluvím v jambu.
Jak se máte vy? Co vaše maturity? Jaké jsou, byly nebo budou? Pokud jste psali matematiku, bylo to opravdu tak hrozné? (Doneslo se ke mně, že bylo.) A berete si s sebou nebo na sebe něco pro štěstí? Co jíte, když jste nervózní? Já obvykle nic, což bývá problém. Máte raději nutellu, nebo burákové máslo? A co vlaky?

Stejně je zvláštní pozorovat, jak se živé chvíle mění na fotky a jak končí v nějakém zapadlém fotočlánku.
Děkuji za pozornost.
Iris


Kate Nash vydala nové album. Celé jsem ho ještě pořád neslyšela, ale Drink About You poslouchám celý měsíc dokola (spolu s Life In Pink), takže bych to možná konečně měla udělat.

4 komentáře:

  1. Zaprvé - mám radost, že je článek pojmenován Dubnové radosti. Mám radost, že jich v článku je docela dost, fakt. Gratuluji k té španělštině, podle mě je to super a hlavně sis potvrdila, na jaké úrovni jsi a namotivovalo tě to. (Tedy, asi.) Jsem ráda, že jsi měla příležitost zúčastnit se naposledy i OČJ, i když to nakonec nepřineslo vítězství, ale zase zajímavý zážitek a třeba do budoucna nějaké přátele. A to samé platí o té fyzikální soutěži. Tam je podle mě zase fajn to cestování.
    Fotky jsou samozřejmě bezvadné. Úplně cítím tu radost z rozmazané fotky! Protože se zrcadlovkou je strašně lehké něco prostě nezaostřit, s automatickým ostřením telefonu je to problém. Takže vím, jaký je to úspěch. A strašně se mi líbí všechny kočičí a květinové fotky. Ty žluté kytky taky vídám docela často a líbí se mi. A bouřka byla parádní.
    Hmm, včera jsem měla (letos snad poprvé) sukni, abych se u doktora nemusela na rentgenu a pak u něj zdlouhavě svlékat. Takže jsem neměla punčocháče. Ale já mám stejně radši "holé nohy", když už. :D A sandály. Je super, že už můžu nosit sandály.
    Chvílemi tě vážně obdivuji za to, co jsi dokázala. Myslím se svým tělem. To asi sice úplně nepatří sem do komentáře k tomuhle článku, ale mám chuť to napsat, abys to věděla. Fakt, jsi dobrá!
    Hmm, na co jsem zapomněla? Těžko říct. Držím palce u maturit. Užívej si Liberec. Raději mám asi burákové máslo. Ale na toastech, ne samotné. Na svou maturitu už se těším, samozřejmě to asi taky bude částečně smutné, ale bude to znamenat konec matiky. Asi to bude trochu stres, protože když nebudu mít na maturitním vysvědčení samé jedničky, prudce mi klesne šance dostat se na školu do Německa. Zároveň by mi maturita z němčiny měla stačit na přijetí do Ústí, takže katastrofa to snad taky nebude.

    Ahoj! ♥

    OdpovědětVymazat
  2. Tento dubnově radostný článek se četl hrozně pěkně. :)
    Duben byl opravdu pěkný, potěšilo mě zejména to téměř letní počasí, a všechny ty květiny! Připadá mi, že byl duben dost dlouhý a zároveň že uběhl moc rychle. Nevím, čím to je. Asi to záleží na momentální náladě.
    Ta modrá květinka na jedné z fotek je myslím ladoňka sibiřská a ten růžově kvetoucí strom je magnólie. Ty mám z těch na jaře kvetoucích věcí nejraději. Jenom tu žlutou rostlinu neznám. A z květinek obecně mám nejraději právě ty modré, kterých moc není. Moje nejmilejší jsou rezekvítky, kdysi jsem si hrozně přála mít oči stejné barvy jako ty kvítky, ale moje oči se barvou taky spíš podobají čajovému pytlíku.
    Obdivuju tvojí aktivitu ve školních soutěžích, a hlavně to, žes jela se spolužáky, které jsi moc neznala, tak daleko na soutěž v něčem, čemu sama příliš nerozumíš. Za to bych ti dala nějakou speciální cenu! Já jsem chodila na olympiády jen na základce, na biologické a češtinářské, a na střední jsem se na to vybodla právě proto, že byly vícedenní a že bych tam musela se spolužáky, což mě neskutečně děsilo.
    V Liberci jsem byla jen dvakrát, ale myslím, že je to pěkné město, a to je zase velká pochvala od někoho, kdo města opravdu rád nemá. :D A zrovna Pražskou ulici jsem za ty dva loňské prosincové dny stihla poznat velmi dobře. Naproti tomu pardubické nádraží znám téměř důvěrně a nacházím se tam aspoň dvakrát do roka. Když jsem tam byla na podzim, zkoumala jsem ty kytky na ochozu; připomínají mi základní školu a taky jsem se snažila přijít na to, kudy je tam chodí zalévat a kdo se o ně stará, a nepřišla jsem na nic. Ale pořád mě to zajímá.
    Jarní bouřka byla krásná, u nás tedy byly dokonce asi tři během týdne. Od té doby ale žádná nebyla a docela ráda bych zase nějakou chtěla vidět.
    Na Světě knihy budu v sobotu a už se tam moc těším. Na výstavišti se sice nedá moc dýchat, ale ta akce mívá takovou nečekaně milou a příjemnou přátelskou atmosféru a často se tam dějí ta zvláštní setkání lidí, kteří se znají jen z internetu, a ta mám hrozně ráda, i když z nich bývám nervózní. Doufám, že tě tam potkám! Do té doby přeju hodně štěstí u zbývajících maturitních věcí (už nemám vůbec ponětí, jak to teď vlastně probíhá) a květen aspoň tak hezký, jako byl duben. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Čičičičičiii! (tím myslím jak spoustu fotek čtyřnohých kočiček, tak i tebe, protože asi na tebe začínám mít nějaký skrytý crush-nebo-jak-se-to-v-dnešní-mluvě-říká, tralala.)
    Úplně jsem při čtení tohoto článku vzpomínala, jak jsem věnovala články období kolem mých maturit. Přijde mi neskutečné, že je to tak dávno! (A dost se vidím ve fotce s kočičkou a spoustou papírů na stole a mikinou (?), to jsem totiž celá já během zkouškového a tak celkově :D)
    Olomoucká cedule, nádraží, aaach! Někdy si musíš udělat výlet!
    Líbí se mi tvoje vystavené fotky a také zpět elektrického vedení. Mám zvláštní romantický vztah k elektrickému vedení, už mě to drží hodně let a za všech okolností jej fotím a obdivuji. Zvláštní, ale tak nějak moje. ♥

    OdpovědětVymazat
  4. Moc pěkný článek a krásné fotky :) Je vidět, že t byl bohatý měsíc, plný zážitků a hlavně těch radostí :) Tak ať je takový i květen :)

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem. Diskuze je moderovaná.