neděle 8. dubna 2018

Březnová fotodramata

Březen mám ráda. Jednu dobu jsem dokonce tvrdila, že je to můj oblíbený měsíc, protože se příroda probouzí a já mám ráda poetický kýč. Dnes už mám jiné oblíbené měsíce, ale příchod března stejně každý rok vyhlížím jako světlo na konci tunelu. Letos se k mrazivé, plíživé zimě ještě přidalo šedesát stran maturitní práce, a na konci února se to na mě všechno sypalo a já věděla, že za březen mě těchto dvou závaží zimního období zbaví, a tak jsem do uplynulého měsíce vstupovala s obavami a očekáváními poněkud většími než jindy.
A nakonec, nakonec to všechno nějak dopadlo. Něco dobře, něco špatně, něco zas úplně nečekaně a podivně. Březnový fotočlánek vzniká až teď, což je dost pozdě, ale lepší pozdě než vůbec nikdy (aspoň co se článků týče). Tentokrát tu uvidíte labutě, pastelky, sníh, stíny, morče a mnoho dalšího. Jako doprovodný nápoj doporučuji něco červeného, ale ne čaj, ten je v červeném provedení hrozný.

Poslední rok byl divný. Hrozně divný. Občas se nad tím pozastavím, a jsou to hrozně křehké myšlenky, jako malé střípky, kterými se člověk pořeže, ještě než se mu vytratí z dlaní. Dospěla jsem, ale ne dost. Občas se nepoznávám, když se vidím ve výloze, nebo když čtu své deníkové zápisky z dřívějších dob, nebo když přemýšlím nad tím, co bude. To, co bude, mě během března začalo děsit ještě mnohem více. Jakmile začalo skrz sníh a mraky prosakovat slunce, nemohla jsem se rozhodnout, jak mi vlastně je, a hlavně co chci. A takový byl březen. Přibližně.

A pak byl březen taky pracovní. Svou maturitní práci, kterou jsem měla zadanou od října, jsem z většiny dokončovala právě během prvních tří březnových týdnů, abych ji pak na Mezinárodní den poezie mohla konečně odevzdat. Nadávala jsem si, ale jen trošku. A někdy během doby finálních úprav jsme ve škole psali úplně poslední trimestrální testy. Taky jsem byla na něčem jako demonstraci, přičemž mě málem dali do televize. A skoro úplně jsem přestala poslouchat hudbu. Buď jsem se ještě víc ztratila, nebo naopak našla, abych se mohla vrátit do starých kolejí. To teď ještě nevím. Třeba to zjistím během procházení fotek z března. Nebo na to přijdete aspoň vy a pak mi to sdělíte.

Úplný začátek měsíce jsem strávila ještě v Písku. Byla tak příšerná zima, že jsem musela pod kalhotami nosit barevné punčocháče, a pod svetrem triko s dlouhým rukávem a pod tím trikem ještě tílko a div ne dvoje rukavice. Pohybovala jsem se ulicemi města jako pumpa na zimu a nebylo to moc příjemné. Chtěla jsem se procházet po Písku a zahnat zimní chmury, plánovala jsem jít podél řeky až k jednomu starému kostelu s nafouklým hřbitovem, jenomže v té zimě se nedalo pomalu ani dýchat, takže jsem nedošla nikam, je mi to líto. Navíc se mi během jarních prázdnin hrozně třásly ruce a bylo mi prostě psychicky zle. Krátce poté, když to ve mně vzkypělo, jsem se rozhodla dopsat článek Divné věci, a inspirovaly mě i tyhle krásné, ale divné stíny krajek za mřížemi.


Capkající labutě zdálky

Babiččiny korálky z jablonecké Preciosy

Pokaždé, když jsem v korálkárně, chci si koupit tu tmavě fialovou vážku a vzít si ji domů, ale pokaždé ji tam nechám, protože mi připomíná to léto, kdy se mi zalíbila, a to, že jsem ji chtěla poslat jako dárek v dopise, ale zapomněla na to. A teď bych si prostě neustále vyčítala, že jsem to neudělala - a že to nikdy neudělám, protože už nechci - kdybych si ji koupila a nosila v kapse, jak jsem už mnohokrát málem učinila.

Capkající labutě zblízka, a k nim ještě kachny a holubi, a možná se vám bude zdát, že těchto fotek je tu moc, ale je to první rok, co jsem je takhle zblízka pozorovala a fotila, a ačkoliv je to zimní výjev, líbí se mi. Je to důkaz toho, že i na zimě se dá najít něco hezkého, dokonce i na té letošní, a to je pro mě důležitější, než se může zdát.


Tuhle fotku mám ráda. Moc se mi líbí, připomíná mi Stříbrný vítr, knížku, na kterou nikdy nechci zapomenout, a se kterou chci pohřbít, aby se mnou zůstala i po smrti (což je hrozně melodramatické, ale nevím, jak jinak vyjádřit, jak moc se mi ta knížka líbila).

Když se směju, smějí se se mnou nejen moje zuby, ale i dásně, a to je trochu hnusný. Ale aspoň je vidět, kdy se směji upřímně, protože dobrovolně bych si obličej do této pozice vážně nenaštelovala.

Jídlo fotím skoro pokaždé, když něco jím, ale většinu těch fotografií nezveřejňuji, protože k tomu nevidím důvod. Tyhle špagety ale byly ty nejlepší špagety, jaké jsem kdy měla, takže jsem usoudila, že je taky musíte vidět.

Sovičky, které jsem fotila pro Vlastu, ale nevím, jestli jsem jí je někdy poslala.

Nechtěla bych tenhle česnek potkat v noci na ulici.

Umělé květiny jsou podceňované. Nedávno mi babička vyprávěla jednu zapomenutou historku o tom, jak jsem byla malá a hrozně si přála umělou kytku, a tak dlouho jsem ji chtěla, až mi ji babička koupila, protože ostatně proč ne. To je celé, není to moc zajímavý příběh.

Během března jsem se ve volných chvílích učila kreslit obličeje ze tříčtvrtečního pohledu. Pořád se mi to zdá o dost těžší než přímý pohled, ale myslím, že jsem na to konečně trošičku přišla. Čímž nechci říct, že je to dokonalé, a tenhle konkrétní obrázek má tolik chyb, že je lepší si ho prohlížet rozmazaný.

Tohle je Tečka, když si lehla na dva balíčky kapesníků jako na polštářek.

Začala jsem si psát nový deník, což jsem možná už zmiňovala v předchozím fotočlánku, nejsem si jistá. Píše se mi do něj docela dobře, akorát je mi líto, že první zápis je takový smutný a vlastně ani ty následující nejsou nic moc veselého. Z druhé strany deníky vždycky používám na poznámky, tedy takové ty osobní poznámky, třeba úryvky básní nebo rozepisování propisek a tak, a zrovna tohle je spontánně vzniknuvší doodle z jedné březnové neděle. Je to ilustrace k písni Back of a Truck, kterou jsem vždycky měla ráda.

Kate Nash, která asi před týdnem vydala nové album, jenže já ho pořád neslyšela, což je ostuda.

Kočky. Někdy ty jejich ležící pozice nechápu, ale já sama si občas také lehnu tak příšerně nepohodlně, že se tomu jen těžko věří.

Na výtvarce už nedělám skoro nic, protože to není můj maturitní předmět. Na začátku měsíce, ještě když mi termíny nehořely za zády, jsem začala kreslit titulní stránku k atlasu motýlů, protože jedno z dobrovolných zadání byl obal knížky. A předpokládám, že právě tohle bude ta poslední nedodělaná práce, která po mně ve škole zůstane, až odejdu. Je to takové hrozně symbolické, zanechat po sobě něco nedokončeného. A myslím, že po mně jednoho dne ve světě zbude plno nedokončených věcí. (Popravdě, ani nevím, jakou technikou bych tenhle obrázek dokončila.)

Když mi bylo asi dvanáct, koupila jsem si červené silonky, které můžete vidět na téhle fotce. A jednou jsem si je na sebe vzala do školy, a cítila jsem se příšerně, protože na mě všichni zírali. Znova jsem je začala nosit až teď, a nedělá mi to vůbec žádný problém. Možná, že je to proto, že teď už mám větší starosti než abych pozorovala, jestli mi někdo náhodou opovržlivě nekouká na nohy. Mám takovou teorii, že do červené barvy jsem během let musela dospět.



Už několikrát jsem si stěžovala, že kaktusy a kočky spolu nemohou klidně koexistovat v jedné domácnosti, a pořád to platí. Kaktusy jsem musela odsunout nahoru na skříň, a ani tam nejsou v bezpečí.

Lev a naše malá šelmička

Hejno ptáků. Nevím, kam letěli, nejsem biolog ani zeměpisec, ale dobře se na ně koukalo.

Nevím, proč jsem tohle vyfotila. Je to prosakující strop ve škole na záchodě.

Líbí se mi ty chvíle, kdy je venku ještě světlo, ale doma už trochu tma. Tohle je focené ještě před změnou času.

Zasekla jsem se v psaní. Myslím, že epická próza není pro mě, že se k ní nikdy nevrátím, a že na tom není nic špatného, jen jsem se prostě našla. Na básničky momentálně nemám myšlenky, ale předpokládám, že se k nim vrátím jako vždycky. Během března jsem zkoušela kreslit bez předlohy, což mi moc nejde. Od dob, co jsem se naučila kreslit podle fotek, mi začaly mé ostatní obrázky připadat jako ubohé dětské čmáranice.
Tohle je hlavní hrdinka příběhu, který jsem kdysi dávno rozepsala. To abych navázala na tu zmínku o psaní prózy. A ještě stále si o tom, co jsem tenkrát napsala, myslím, že je to aspoň trochu dobré, a že bych si to chtěla přečíst napsané. A tenhle obrázek se mi taky docela líbí. Ne že bych říkala, že nemá chyby, ale na mé poměry ujde. Je vybarvený speciálními pastelkami, které tady dneska asi ještě uvidíte. Už navždycky ale budu asi radši kreslit s předlohou, třeba studijní kresby, ty mám nejradši.

Cíleně si kočky do postele neumísťuji, ale jednoho rána si tam Tečka stačila vlézt, ještě než jsem ustlala.

Vypadají jako sochy hlídající egyptskou hrobku. Až na to, že se usadily v mém papírovém předmaturitním království.


Tery, downgraded version 0.0 s vlasy jako dráty

Tohle byl hezký den. Občas se chodím úplně sama jenom tak projít. Mám z toho smíšené pocity, protože si obvykle připadám hrozně zoufale - bez cíle a bez spřízněné duše - ale zároveň, když se od toho oprostím, mi to pomáhá pročistit si hlavu. Což je taková neustále omílaná fráze, ale přesně tenhle pocit z těchto cest mám. Všechno se zdá lepší, když člověk jde (kromě křečí v nohou).
Tohle je Masarykova třída, která spojuje centrum města s Lidovými Sady, nejhezčí místní čtvrtí. Dá se jí dojít až k zoo. Projíždí jí tramvaj. Tramvaje mám ráda. A zrovna tahle procházka byla pěkná, protože se mi hlavou honily docela veselé věci. Které se dalšího večera poněkud zhroutily, ale o několik dní později se zas nějak daly dohromady, takže počítá se to vůbec jako zhroucení?

Tady po pravé straně můžete vidět galerii Lázně a její depozitář vedle ní. Právě tam jsem se v létě byla podívat na De Chiricovy obrazy. Proč se vlastně o De Chiricovi tolik nemluví? Já osobně ho považuji za svého oblíbeného malíře, zvláště pak tenhle obraz se mi líbí. Asi jsem vám o tom obraze už někdy psala.


Tímhle parkem chodím už přibližně 15 let.

Park hraničí s areálem kasáren, což mě vždycky děsilo a fascinovalo zároveň.


Tyhle pastelky jsem jednou dostala, myslím, od mamky k vánocům, ale moc jsem je nevyužívala až doteď. Každá pastelka má v sobě několik odstínů, více či méně souvisejících, a také mají české názvy. A pak je tam jedna speciální pastelka, blender, která všechny ty barvy sjednotí, když je s ní přečmáráte. Je to skvělé.

Otravný autoportrét, s nímž jsem vás už otravovala na instagramu, pokud mě tam sledujete.

Obvykle vídám na cedulích napsané nějaké sprosté nebo politické věci, takže 'Záchrana kočky' mě příjemně překvapila, pokud to tedy není čistě argotický výraz třeba pro prodávání drog nebo tak.

Vždycky jsem si chtěla udělat fotku v zrcadle v obchodě s domácími potřebami. Tyhle obchody jsou mnohem kouzelnější, než se zdá. Potřebuji někoho, kdo se mnou stráví celý den v Ikee.

Chtěli byste mít na zdech odstín Pikantní gazpacho? Mně osobně se o něco víc líbí Ohnivé flamenco, ale nevím, jestli bych ho chtěla mít v bytě. Červená je sice fajn, ale jsem tak moc zvyklá na bílé stěny, že by mi asi nevyhovovala. Každopádně, tohle jsem vyfotila hlavně proto, že se mi ty názvy zdály vtipné.

Tyhle barevné kaktusy jsou vlastně divné mutace. Malý kaktus naroubovaný na velký kaktus, myslím. Ruku do ohně bych za to nedala, ale kdysi mi něco takového vysvětlovala babička-bioložka. Takže nevím, jestli je to hezké. Je to další z mých mnoha interních rozporů.

Nevěděla jsem, že houby se dají sázet. Asi toho nevím ještě hodně.

Podél cyklostezky začal někdo chovat krávy se širokými rohy. Chci tam chodit běhat.

Poslední týden před odevzdáním maturitní práce. Počasí se už dost vyjasnilo, i když to ještě pořád bylo na zimní kabát. Notebook jsem s sebou nosila všude, snad poprvé v životě, dosud jsem ho používala pouze jako stolní počítač, který se dá případně přenést do postele. V pondělí jsem měla hodně hodin, na nichž jsem si mohla dělat, co jsem chtěla, a tak jsem toho hodně napsala. V jednu chvíli mi taky přistál na klíně spolužaččin počítač s instrukcí "Překontroluj prosím kapitoly 6 a 7," což jsem samozřejmě udělala, protože neumím lidi odmítat, a až pak mi došlo, že to vlastně nebylo moc milé. No, tak to u mě chodí. Mám docela dlouhé vedení, ale korektury textů asi dělám dobře, jinak by po mně nebyly vyžadovány.
Uvědomila jsem si, že se blíží doba, kdy se začnou zkracovat rukávy a sundávat punčocháče, a já mám na sobě asi 150 tmavých teček po své zimní nemoci, které dosud nikdo neviděl.

Upír volá na banánovou ústřednu (prokrastinace v úterý)

Chtěla jsem, aby to vypadalo, jako že banán je měsíc, ale obávám se, že to nevyšlo.

Tohle je úryvek z básničky Siempre od kolumbijské básnířky Marujy Vieiry. Učila jsem se ji, když jsem byla asi v kvartě nebo kvintě, a teď už si ji celou nepamatuji, jen tenhle úryvek. (A já budu vždy zde, čekat na tvé ruce, plnit se sny jako se strom plní deštěm.) Je to moc hezký text.

Tohle byla středa, přesně týden před odevzdáním maturitní práce. Ještě mi toho zbývalo docela dost, to si pamatuji; část třetí kapitoly praktické části, v níž jsem rozebírala texty, pak shrnutí poznatků a pak úvod, závěr, anotace a formátování, tedy ta nejhorší věc, co se odborných prací týče. A tak jsem dvě volné hodiny proseděla na křesílku za naší třídou a snažila se to dopsat a průběžně posílat vedoucí práce na kontrolu. Možná jsem ji s tím v posledním týdnu až moc otravovala, ale ona mi to vždycky pochválila a poslala zpět, což mě těšilo a asi jako jediné dodávalo motivaci.


Já a počítač, na němž vzniká mimo jiné i tento článek.

Ve čtvrtek jsme psali první z posledních trimestrálních testů, cvičnou slohovku z češtiny. Já psala líčení na téma 'Evropské město mého srdce' a měla jsem z toho dobrý pocit, protože jsem psala o Barceloně, ale taky mi bylo jasné, že na to, aby mi to uznali u opravdové maturity, to bylo možná trochu moc lyrické a umělecké (čímž to nechci chválit, lyrické věci nemusí být vždycky hezké).
Pak nám ještě dali vyplnit dva dotazníky, a potom jsme se sebrali a šli pryč, protože se ten den konala studentská stávka a spolužáci zařídili, abychom se taky mohli účastnit. A já asi nejsem pro tyhle věci dostatečně zapálená, ale stejně jsem tam šla - říkala jsem si, že je to přece jenom dobrá věc, a že tam aspoň bude o člověka navíc, když už jsem vzdala všechny demonstrace, na něž jsem během zimy chtěla jít. A tak jsme šli. Lesem a kopci. Mám ve třídě takového kamaráda, a vždycky, když spolu někam jdeme, je to lesem a kopci, a já mám na sobě nějaké šatičky a navíc to nestíháme, ale stejně, je to fajn člověk.
Shromáždění před univerzitou probíhalo celkem klidně. Zpívala se hymna, pak jsem se podepsala na nějakou listinu. A pak mě zničehonic zastavil reportér z jedné soukromé televize, a chtěl vědět, proč jsem přišla a co mi vadí. A já byla nervózní, ačkoliv mi nedělá problém mluvit před lidmi - prostě jsem tak rychle nevěděla, co mu říct, a nechtěla jsem se ztrapnit, protože na mě všichni spolužáci koukali. Naštěstí se mi vybavily fráze, které jsem ráno psala do slohové práce, a tak jsem je trochu přizpůsobila a pak je řekla - zpětně se mi to zdá jako hrozné hlouposti, řeči o tom, že jsem střípkem mozaiky a že i malá kapka v moři něco znamená. Kdybych to slyšela v televizi, asi bych se hrozně smála. Naštěstí to do televize nedali. Když jsem si večer ironicky stěžovala, že mě sice natočili, ale hvězdu ze mě neudělali, poslal mi kamarád aspoň tuhle fotku, na níž vypadám jako blbec, protože jsem mluvila jako blbec. Ale aspoň vidíte hlavní část naší univerzity, a to, jak bylo pěkné počasí, a taky trošku stávkové atmosféry.

Po cestě domů jsem si koupila svou první letošní zmrzlinu. Ty klasické moc nemám ráda, raději mám tyhle, které jsou vlastně spíš ledová tříšť než zmrzlina.

Takhle dopadl text básně, ale moc se mi to nelíbilo, takže se to nedostalo na instagram, jen sem do fotočlánku.

Další den už nebylo vůbec tak hezky. Ochladilo se a zase pršelo. A my museli na exkurzi do kasáren, kde sídlí místní chemické vojsko. Bylo to zajímavé. Tedy alespoň ta první část, kdy jsme si zkoušeli plynové masky. Další část - týmové outdoorové hry v dešti - byla dost hrozná. Celá jsem zmokla a příšerně se mi zvlnily vlasy.


Tohle zrcadlo je se mnou už odmalička. Nepamatuji si, že by v mém životě byla nějaká doba, kdy bych u sebe neměla tohle zrcadlo. Možná jsem já ten odraz v něm.

Cesare, Juan, Jofré a Antonín Píchal se už dlouho nefotili. Hezky kontrastují se stromy za oknem.

Kočka a hromada písemných materiálů k maturitní práci

Během posledního víkendu, kdy jsem dodělávala maturitní práci, sněžilo. Svět byl krutý, ale zároveň plný naděje na osvobození od odborného stylu. Úvod a závěr jsem ze sebe vůbec nemohla dostat, jako bych najednou nedokázala zformulovat kloudnou větu, a pak jsem si dala pauzu a šla na nákup, a pak jsem do noci formátovala.

Když jsem hledala papír, na který bych si mohla napsat nákupní seznam, narazila jsem na poznámky z vodáckého kurzu, který jsme s kamarádkou Trace absolvovaly v kvartě, a dolehla na mě nostalgická nálada, ale ne moc, protože jsem pořád měla v hlavě formátování.

Občas s něčím strávím třeba dvě hodiny, ale pak se mi to nelíbí a tak to roztrhám a vyhodím, a přesně to se stalo s tímhle obrázkem.

Doodles z týdne se studentskou stávkou a tak. Během oněch dní jsem ještě stihla překontrolovat úplně celou cizí maturitní práci. Byl to docela paradox, prokrastinovat od psaní vlastní práce opravováním pravopisných chyb v jiné práci.

Tahle tabule mi bude chybět. Přitom je to taková maličkost. Líbí se mi, jak se na ní vždycky sejde plno nesouvisejících věcí, a povšimněte si toho biologicky přesného nákresu klokana.


Já taky, kniho.

V den tisknutí práce jsem o volné hodině ležela na stole v knihovně a četla Othella. Othella jsem si musela zařadit do seznamu maturitní četby, a byla jsem na jednu stranu naštvaná, protože stará dramata mě nebaví, a na druhou stranu docela ráda, že mě konečně něco přiměje přečíst si aspoň jednu Shakespearovu hru. Nakonec jsem Othella o tom dalším víkendu dočetla, a líbil se mi, ale od začátku do konce se mi to zdálo velice absurdní. Kam se hrabe Plešatá zpěvačka.

Držte si v životě lidi, kterým stačí říct "Támhleto mi připomíná prasečí rypáček!" a už vstanou a jdou k tomu dokreslit oči a ouška.

Kytky v mezipatře. Vyhýbám se sousedům, když jdu pěšky po schodech a oni zrovna přichází nebo odchází. Vždycky se na mě tak divně koukají, jako by se divili, že raději jdu pěšky než abych jela výtahem, a mně se nechce s nimi komunikovat. A tak občas čekám v mezipatře, když vidím, že bych se s někým míjela, a tentokrát jsem narazila na roztomilé květináčky.

Když jsem šla v úterý odpoledne vytisknout maturitní práci, měla jsem docela strach, že se něco pokazí. Protože v tiskárně se mi dosud vždycky něco pokazilo. A tentokrát se mi stala docela tragikomická věc - když jsem přišla k tiskárně, nebyla tam, prostě jsem ji neviděla, a tak jsem přes centrum města rychle běžela do jiné. Kde mi to vytiskli bez problémů. Když jsem o tom říkala doma a ve škole, všichni se divili a říkali, že ta tiskárna v Moskevské ulici tam přece pořád je, a já je přesvědčovala, že není, jinak by tam přece... byla, ne?
A když jsem se tam šla podívat další týden, samozřejmě, že tam podnik pořád byl. Nedovedu si vysvětlit, jak jsem to mohla přehlédnout. Na chvíli jsem už začala věřit teorii paralelních vesmírů.


Tohle je moje oblíbená fotka z celého měsíce. Je naprosto výstižná, protože mám na ní velký černý kruh pod okem. Tištěná verze mé maturitní práce má pár chyb, například nad poznámkami pod čarou chybí čáry, ale stejně je neuvěřitelné, že jsem to dotáhla ke zdárnému konci, když ještě dva týdny před odevzdáním to bylo jen takové nedopečené embryo.
V pondělí večer jsem ležela na zemi obklopená notebooky, přesouvala téměř hotový koncept z počítače na počítač a brečela u toho, protože pokaždé, když jsem práci převedla do souboru .pdf s názvem MP final version, jsem objevila nějakou šílenou chybu, třeba že titulní strana byla očíslovaná nebo že se mi smazaly zdroje. Ale všechno jsem to zvládla opravit, a tak ty chybějící čáry jsou opravdu jen špička ledovce.
Kvalitami své práce si nejsem moc jistá. Když jsem ji psala, říkala jsem si, že je to hrozná hloupost. Že jen konstatuji věci, které musí být jasné úplně každému, a že nedělám nic záslužného, ale musím předstírat, že ano, jinak nebudu mít co napsat do závěru. Pokud jde o to, co jsem v rámci práce vlastně dělala, byly to hlavně rozbory textů. A bavilo mě to, akorát ve srovnání se spolužáky, kteří vyráběli transformátory, fotili lidem zuby nebo rozdávali dotazníky, jsem si připadala trošku méněcenně. A ačkoliv o své maturitní práci teď mluvím všelijak, jsem ráda, že jsem se mohla věnovat Wolkerovým textům a dokonce v nich něco vyzkoumat. (Akorát v posledních dnech se mi chvílemi zdálo o dělnických povstáních.)

V ten samý den jsem se zdržela ve městě a koupila si tyhle šaty. Zničehonic jsem se naučila nakupovat oblečení sama. Akorát je to časově náročné, a musím si s sebou do kabinky pro jistotu vždycky vzít tak tři velikosti. Ale možná to mimo jiné znamená i to, že aspoň v něčem dovedu s jistotou spoléhat na vlastní úsudek.


Ze dne, kdy to zima pověsila na hřebík.

Červené nohy a rozmazaná kočka

Paletka a stará vstupenka do Muchova muzea.

Konečně jsem dokončila vlčí máky na prvních stránkách deníku. Líbí se mi, v jakých útvarech zaschla modrá anilinka, protože to vypadá mnohem líp, než jsem to plánovala.


V posledních týdnech nejsem schopná poslouchat Reginu Spektor. Vlastně nedovedu poslouchat skoro nic, ale Regina mě mrzí nejvíc.

Jeden návrh fotek na tablo, který nevyšel, a tak jsem si ho aspoň nakreslila. Osobně by se mi líbilo, kdybychom na tablu nebyli vidět.

Dětský podsedák do auta vyhozený na ulici. Když jsem byla malá, tuhle věc jsem nesnášela. Toho večera, kdy vznikla tahle fotka, se stmívalo do fialova a všechno mělo takový nadějný nádech. Taky se, myslím, měnil čas, což mi nevadilo, jen mě to trošku rozhodilo, protože jsem na to, ačkoliv to všude psali a říkali, zapomněla. (Pak jsem na toto téma nakreslila jeden krátký komiks, ale dosud jsem ho nestihla dokončit.)


Máte rádi hummus? Já bych poslední dobou nejedla nic jiného než hummus, kdyby to šlo.

V tu samou středu, kdy se odevzdávaly maturitní práce, byl také Mezinárodní den poezie, o čemž jsem už psala na začátku článku. Loni se u nás na škole začal tenhle den slavit tak, že kdo napíše básničku a nalepí ji na stěnu u schodiště, dostane sladkost k svačině. A já z toho byla nadšená, a letos jsem, na rozdíl od minulého roku, stihla napsat krátkou básničku v termínu, a pak jsem dostala dva kousky perníku, jeden za tu básničku a další za to, že jsem odevzdala maturitní práci, protože tuhle věc organizovala moje vedoucí práce. A o pár dní později jsem ke své básničce o psovi, který byl jako elipsa, dokreslila ilustraci, jen tak, aby si ho všichni uměli představit.


Květinový vzor na dalších šatech

Komiksy, které jsem nedokončila

Kompilační práce o tapírovi, kterou jsem psala v sextě. Tyhle práce se k nám vracely až teď, a já bych na ni málem zapomněla. Pak mi došlo, že v době, kdy jsem ji psala, jsem už měla tenhle blog a dokonce jsem ji fotila do prvních (Ne)malých radostí. Takže čas běží rychleji, než jsem si myslela.

Jeden z mnoha listů papíru počmáraných vším možným

Kierkegaardova kočka

Jednou jsme na hodině španělštiny časovali, a skutečně to zabralo celou hodinu. Ale není na škodu si jednou za čas začasovat. Hlavní je mít dobré načasování.

Západ slunce a Liberec bez make-upu

A tohle je ta hezčí část města

Rakvička s medem. Až umřu, taky chci do rakve med a hodně šlehačky.

Během osmnácti let strávených se svým obličejem jsem ještě stále neobjevila jiný tvar brýlí, který by mi seděl, než model Obří kulaté děsivé brýle. Protože mám obří kulaté tváře.

Křovina ozdobená velikonočními vajíčky. Když jsem v listopadu byla na výletě v Praze, taky jsem viděla strom s velikonočními vejci, a tak jsem si na to teď vzpomněla.

Tahle váza se mi líbila, ale samozřejmě jsem si ji nekoupila, protože nedostávám kytky a kočky by mi ji stejně rozbily.

Našla jsem hezký červený svetr, jenže kousal. Tak jsem se v něm aspoň vyfotila. Nemůžeme mít všechno, co se nám líbí, protože občas to prostě kouše.

Líbí se mi koření v Tigeru. Vlastně se mi líbí všechno v Tigeru. Když jsem tam nedávno byla, musela jsem se hodně přemáhat, abych si nekoupila pětiletý diář a omalovánky s městy a plno sešitů. Odešla jsem jen s obřím balením pražené kukuřice, kterou teď nejsem schopná dojíst.

Tohle pivo nebylo moje a bylo mi zapůjčeno jen za účelem téhle fotky.

O velikonocích jsme se s mamkou byly podívat na zajíčky a morčata ve zverimexu. Málem jsem si odnesla domů králíčka.

Tenhle kelímek bych si koupila, kdyby se mi nezdálo, že je tak hrozně moc k ničemu.

Pět dní, jedna z knížek, které jsem si odnesla z Levných knih. Je smutná a mám z ní smíšené pocity, ale kupodivu mě v ní vůbec nerozčiluje překlad. Asi to překládal někdo šikovný. Což mi dodává naději, že to opravdu jde, a že jednoho dne možná taky budu překládat hezky - i když místo knížek třeba návody k pračkám nebo spisy z Evropské unie.

Tak, tohle byl můj březen. Nejsem si jistá, jestli jsem náhodou na něco důležitého nezapomněla, protože přece jen, tento fotočlánek vzniká na mé poměry dost pozdě. Ale doufám, že ne. Zanedlouho to bude rok od mého prvního skutečného fotočlánku. Občas si ty staré prohlížím a je to skvělé, mít si co prohlížet. A stejně tak mě těší - a možná trochu udivuje - že fotočlánky mají mnohem větší odezvu než jakékoliv jiné články. Pořád platí, že se na komentáře pod nimi snažím odpovídat, i když to asi není tak skvělá a strhující věc, jak to tady prezentuji.
Akorát si teď nejsem vůbec jistá, kdy vyjde další článek. Stala se totiž neplánovaná, velice absurdní věc, a já budu muset příští víkend jet na dlouhý výlet do Opavy, a tak nestihnu vůbec nic napsat. A také není jisté, kam se budou mé myšlenky ubírat potom. Asi budu mít plnou hlavu didaktických testů a historie anglicky mluvících zemí, takže ze sebe nic kloudného nedostanu. Proto se předem omlouvám, pokud bude mým dalším článkem až fotočlánek z dubna.

Jak se máte vy? Jaké sluneční brýle máte nejradši? Raději dramata čtete, nebo na ně chodíte do divadla? Máte radši morčata nebo zajíčky? Kousl vás už někdy svetr?
A pokud také ve středu píšete maturitní sloh z češtiny, budu na vás všechny myslet, zatímco budu psát ten svůj.

Vaše Iris v jarním kabátě (konečně).

Písnička Unbelievers hezky dokresluje atmosféru mého měsíce března.

7 komentářů:

  1. Inspirativní fotočlánek! Chtěla bych své fotočlánky umět komentovat tak jako ty, ale většinou se u fotek nedokážu tolik rozepsat - ledaže bych nejdřív psala a pak přidávala fotky, ale to dělám jen u normálních článků, u fotočlánků to mám naopak. Jak to děláš ty?
    Ty labutě na ledě jsou prostě kouzelné. A myslíš, že tě Stříbrný vítr oslovuje díky tomu, že znáš tak dobře Písek, nebo má kouzlo i pro ty, kteří do jižních Čech nejezdí? Jako třeba jestli by se líbil mně, takhle to myslím. :D
    Ty sovičky jsi mi neposílala, ale jsou moc pěkné. :) Posílala jsi mi docela dost fotek, nějaké kočky, vítězství při dopsání práce a tak. Ale pořád je tu víc fotek, které jsem ještě neviděla, takže mě to moc bavilo. A baví mě si i připomínat ty "staré". Ty špagety vypadají vážně dobře. A Liberec. A pastelky. A tvoje kresby, všechny. A ten nový deník ♥

    Jsem ráda, žes tenhle fotočlánek napsala/sestavila, klidně i kdyby to bylo ještě později. Mají cenu, rozhodně! :) Tak snad se v dubnu zase vrátíš k hudbě. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Inspirativní? Vážně? To je docela silné slovo, inspirace je nedostatkové zboží. No, mně se asi lépe komentují fotky než abych něco napsala a pak je do toho jen tak nastrkala. Což ovšem samozřejmě dělám častěji, protože obyčejných článků obvykle píšu víc než fotočlánků (období letošního jara bude asi výjimka, ale co se dá dělat).
      Co se týče knížky Stříbrný vítr, je to hrozně těžko říct, na dlouhou úvahu. Myslím, že to není knížka, která by se líbila všem. Umím si představit, že někdo Stříbrný vítr odloží po pár stránkách s tím, že je to divná lyrická nuda. Jenže na mě přesně tahle lyrická nuda působí. Možná by se to tematicky dalo přirovnat ke Kdo chytá v žitě - je to taky o dospívání - ale je to mnohem jemnější a taky z jiné doby. A myslím, že oblast Jižních Čech to tak hezky dokreslovala, ale líbilo by se mi to i bez ní. (Otázka je, jestli by mě někdy vůbec napadlo si to přečíst, bez ní, a jestli by se ke mně ta knížka dostala, kdyby moje rodina nepocházela od Milevska.) A vážně ti to nedoporučuji, protože by mě hrozně bolelo, kdyby se ti to nelíbilo.

      Vymazat
  2. Myslím, že se asi nikdy nepřestanu omlouvat za mou nedostatečnou aktivitu co se komentování tvých článků týče. Všechny totiž poctivě čtu, ale zdá se, že mám nějaký komentátorský blok. Nicméně, dnes jsem tu! :) Taky se mi zdá, že pokud ti někdo píše nehezké komentáře (upřímně nechápu, proč to má někdo zapotřebí), měl by taky někdo vyrovnat karmu, že. :D
    Kžadopádně tvé fotočlánky jsou vždycky moc fajn. Spousta barev, koček a drobných radostí, je krása na to koukat. :)
    Co se týče úsměvů, taky se mi odhalují dásně, když se směju. Proto se na 99% fotek, které nejsou nějaké švihlé momentky, pouze usmívám. I na všech oficiálních a tak. Myslím, že jsem v životě při focení vědomě neotevřela pusu. :D
    Tvé kresby jsou kouzelné, vždycky mě ohromují ty portréty, jsou vážně parádní. Já lidi vůbec kreslit neumím a trochu mě to mrzí, ale holt si budu muset vystačit s hrnky čaje a kytičkami. :)
    Když jsme u květin, tak se mi moc libí všechny ty květované i nekvětované šaty, co nosíš. A taky ty červené punčocháče, obzvlášť ty jsou skvělé. Myslím, že mám poměrně hodně barevných punčocháčů (rozhodně nadprůměrně), ale červené nemám. Jenom vínové. :)
    Jestli mám ráda humus to asi nevím, myslím, že jsem ho nikdy nejedla. Ale cizrnu mám ráda, tak hádám, že by mi to mohlo chutnat. :)
    A nabízím se na strávení dne v Ikee, taky to tam mám ráda (a v létě budu předělávat pokoj). :D
    Sluneční brýle bohužel nenosím, jelikož mám brýle dioptrické a čočky jsem nikdy neměla. Občas mě to mrzí, vždycky jsem totiž chtěla kulaté lennonky. :)
    Dramata mám radši v divadle, ale to má asi každý jinak. Také záleží na konkrétní interpretaci, která se podle mě u divadelních představení může hodně lišit. :)
    Morčata i zajíčky mám asi ráda stejně a svetr, který kouše, mám myslím jeden, ale není to tak hrozné, takže se dá pořád nosit. :)
    Měj se moc krásně, taky na tebe budu ve středu myslet. :)

    OdpovědětVymazat
  3. (Je hnusné takhle rýpat, ale to zvíře ve zvrimexu stěží mohl být zajíček. Nejspíš šlo o králíka. A taky pro ta zvířata nebude zrovna nejpříjemnější, že je chovají takhle pohromadě... Ale jinak to určitě mohl být dobrý obchod. A vůbec, už o tom pomlčím.)
    Othella jsem taky četla před pár dny, ale vůbec se mi nelíbil. Nebo takhle, první polovina ještě celkem ušla, ale ke konci jsem se nad tou knížkou vztekala tak neskutečným způsobem, že to muselo vypadat dost směšně. Ale v naší třídě bylo takové divné neznat žádnou Shakespearovu hru, tak aspoň už nejsem za nevzdělance.
    Pěstovat houby musí být super! Vždycky jsem to chtěla zkusit u nás ve sklepě, ale pak jsem na to nějak zapomněla.
    Hummus mám docela ráda, ale nemůžu ho jíst, protože doma ho nemá rád nikdo jiný než já, a celou tu krabičku nestihnu sama sníst, než se zkazí.
    Přinutila jsi mě prohlédnout si svůj úsměv a dásně, ale vidět mi nebyly, což bude dost možná tím, že mi jich kdysi kus uřízli.
    Prasečí rypáček je boží, a vůbec, snad všechny fotky se ti zase povedly. Takže, asi se měj. Snad nechytneš rýmu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je skvělé začít komentář slovy "Je hnusné takhle rýpat, ale..." To se mi to hned chce číst! Vážně mi budeš opravovat biologické termíny?
      No, každopádně, děkuji za komentář a přijď zas.

      Vymazat
  4. Musím přiznat, že mě nějak překvapilo, že už je duben, a vůbec mě nenapadlo, že bych měla vyhlížet další z tvých fotočlánků, dokud se najednou neobjevil. Možná bych vydržela takhle nevědomě čekat třeba celý měsíc. Ale jsem moc ráda, že se tady objevil, a já jsem si jej mohla hned dvakrát přečíst a prohlédnout a promyslet.

    Moc se mi líbí fotky ptactva na zmrzlé řece. Zdá se mi to takové pěkné, jak tam spolu žijí a přečkávají ty mrazy. A zaujaly mě ty kravičky mezi paneláky, vytváří to takový zvláštní kontrast. Kaktus jménem Antonín Píchal mě rozesmál. Připomnělo mi to kaktusy Fridricha, Klementa a Gertrudu, které jsme před pár lety měli s bratrem. Ani jeden z nich už nežije, a i když teď máme jiné kaktusy, žádné z nich už jméno nedostali. A ty pastelky! Ty mě zaujaly možná ze všeho nejvíc. :D Obchody s domácími potřebami mám taky ráda, ale jsou podobně nebezpečné jako obchody s výtvarnými potřebami nebo papírnictví. Chtěla bych si tam koupit spousty věcí, a pak bych měla špatný pocit, že nemůžu.

    K odpovědím na tvoje otázky:
    Sluneční brýle nenosím. Hlavně proto, že nosím normální brýle, a rozčilovalo by mě si je pořád přendávat, a vlastně mi i vadí, jak je s nimi tmavý svět. Před sluníčkem mě chrání moje kšiltovky. :D Dramata jsem četla jen v rámci maturity, a do divadla bych někdy zajít chtěla, ale nemám k tomu moc možnost, takže jsem v téhle otázce velmi nejistá. Z hlodavých zvířátek mám radši morčata, jsou klidnější než králíčci, ale zase ne tak hebká. Doma jsme mívali obojí, jenom morčata máme dodneška. Svetr mě už určitě někdy kousl, bylo to ale asi už dost dávno. Svetry moc nenosím, a ty, které mám, takto zákeřné nejsou.
    Maturitní slohy už mám dávno za sebou, tak dlouho, že už si ani nepamatuju, co jsem psala a jaké to bylo téma. Ani nevím, jak teď ta maturita vůbec funguje. Ale ve středu jsem na tebe vzpomínala, jak si u ní asi vedeš, tak doufám, že to dopadlo dobře. :)
    Měj se hezky, a těším se na další fotočlánek!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc. Jsem docela v rozpacích, když mi někdo píše, že si můj článek přečte třeba dvakrát. Vlastně jsem v rozpacích i když na mě dolehne ten fakt, že někdo věnuje svůj čas tomu, aby četl moje slova. Nemůžu tomu uvěřit. I kdyby to byl třeba jen jeden člověk.
      No vidíš, já zase nenosím kšiltovky. Vůbec mi nesluší. Dřív jsem si hrozně přála nosit elegantní klobouky, ale ty mi bohužel ani neslušely ani nedržely na hlavě. A já osobně mám radějí ty KRÁLÍČKY (nazvala jsem je zajíčky, protože prostě neovládám tyhle termíny a nepíšu odbornej článek a je to ušák jako ušák, nenapadlo mě, že by mě za to někdo mohl kritizovat, vždyť je to prakticky jedno, chápu kdybych napsala že je to žirafa, že by to někoho pohoršilo, ale králíček/zajíček, vážně?! No nic, beru si to moc osobně.), ale ani jedno z těch zvířat jsem neměla nikdy doma, takže to můžu posoudit jen laicky a zvenčí.
      Maturitní sloh docela ušel, řekla bych, ale pořád si nejsem jistá, jestli odmaturuji nebo ne.
      Děkuji, a doufejme, že ten fotočlánek ještě někdy bude.:)

      Vymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.