sobota 20. ledna 2018

Knižní tipy z roku 2017

Já a čtení, to byl vždycky poněkud komplikovaný vztah. Jako malá jsem se prý budila uprostřed noci a chtěla číst. V první třídě jsem slabikovala, i když jsem už uměla číst správně, jen proto, abych zapadla mezi ostatní děti. Naučila jsem se číst poměrně brzy, ale nikdy se ze mě nestal pravověrný knihomol hledající své útočiště mezi řádky. Jako dítě jsem četla, to ano, ale vždycky tu byly věci, které jsem dělala mnohem raději. Třeba kreslení nebo psaní nebo hudba tak obecně. A vlastně mi to zůstalo do pozdního dětství a prvního ostýchavého okraje mé dospělosti. Do roku 2017.

Čtu pomalu a leccos mě rozhodí. Jsem schopná se u jedné knížky zdržet třeba dva měsíce, protože mi rychleji číst prostě nejde. Občas mám dlouhá období, kdy nečtu vůbec, a cítím se provinile, ale nemůžu si pomoct, mám prostě čtenářský blok a málo času. Stejně tomu bylo i v uplynulém roce 2017. I přesto se mi však za posledních dvanáct měsíců podařilo přečíst dvacet jedna knih. Může vám to připadat jako málo (a mně se to tak vlastně také zdá, protože se pohybuji mezi blogerkami, které běžně čtou sto knih ročně), ale pro mě je to optimální počet knih. Jelikož čtu pomalu a nejsem ochotná věnovat knihám většinu svého volného času, každý rok se počet mých přečtených knih pohybuje okolo dvaceti. Aspoň něco, říkám si... Nebo ne?

Tento článek je spontánní nápad. Prostě jsem tak míjela svou knihovničku a vzpomněla si na všechny ty knížky, s nimiž jsem v právě uplynulém roce trávila čas, a řekla si, že by byla škoda nepodělit se o ně i s vámi. Protože některé z nich možná neznáte (není to jisté, ale možná ne), a protože já moc ráda doporučuji. Do tohoto článku jsem tedy vybrala devět knížek, které mě v roce 2017 nejvíc nadchly, a které by mohly nadchnout i některé z vás.


James Thurber - Filozof a ústřice

Hned první knížku, kterou vám dnes představím, vlastně doma ani nemám. Četla jsem ji loni v lednu, snad jako druhou za uplynulý rok, a měla jsem ji půjčenou ze školní knihovny. Vlastně nevím, co mě to popadlo; o povídkové sbírce Filozof a ústřice bych se nejspíš nikdy nedověděla, nebýt jedné slečny herečky a recitační soutěže, jíž jsem se neúspěšně účastnila v primě. Tenkrát jsem si nemohla vybrat text na přednášení a právě tahle slečna, kterou jsem znala ze školního divadelního souboru, mi do ruky vrazila Filozofa a ústřici, že bych si jako mohla vybrat z toho, protože je to super. Jenže tenkrát jsem byla v primě. Měla jsem jedenáct let a mým hlavním zájmem bylo zalíbit se chlapcům ze sekundy, takže jsem raději recitovala básničku Lichožrout (a to ani ne celou, část se totiž nacházela na druhé straně a já ji prostě neobrátila). Filozofa a ústřici jsem slečně vrátila. Ale stejně jsem se cítila hrozně důležitě, že mi vůbec něco doporučila.
Se slečnou jsme se viděly loni na plese. Měla jsem toho na práci tolik, že jsem jí zapomněla říct, že jsem se k Filozofovi a ústřici po tolika letech vrátila, a že tentokrát se mi moc líbil.
Abych se dostala k věci - totiž, měla jsem pocit, že bez toho dlouhého úvodu to nebude dávat smysl - tak Filozof a ústřice je sbírka povídek a bajek. Některé jsou humorné a jiné filozofické a většina z nich obojí zároveň, jak ostatně napovídá název. Autor James Thurber, americký satirik a novinář, v ní komentuje a občas kritizuje prostředí, v němž se zkrátka pohyboval - tedy hlavně americkou střední vrstvu první poloviny dvacátého století. Na tuhle dobu nejsem odborník, takže jsem místy některé vtipy a narážky nejspíš nechápala, ale to mi nevadilo. Takové věci, pokud jich není až moc, vlastně dodávají knihám na autentičnosti, a člověku pocit, že se octl v jiném světě nebo aspoň čase.
Je mi líto, že dnes už knížku nemám tak živě v paměti, abych si vybavovala celé povídky z ní. V hlavě mi uvízl třeba úryvek z příběhu o paní, která cestovala se svým pejskem, a téměř od cíle se vrátila domů, protože pejskovi se cesta nelíbila. A pak si pamatuji bajky. Ty byly kratší a četly se snáz a byly geniálně ilustrované. Jejich originalita spočívá v tom, že zobrazují vzorce chování moderní společnosti, což ve spojení se zvířaty vyznívá zábavně. Jedna z nich nese právě název Filozof a ústřice.
Zjistila jsem, že mám asi trochu atypický smysl pro humor (k tomu se v tomto článku asi ještě dostanu), protože knihy, které jsou obecně považované za srandy kopec, mi většinou vtipné nepřijdou. Zato u podivných starých polozapomenutých knih z minulých dvou set let se klidně směji i nahlas. Filozof a ústřice je přesně takový případ. Loni mi zpříjemňovala beznadějné lednové večery. Letos takovou knížku nemám, čtu jen samé smutné věci. Tak jsem si teď aspoň zavzpomínala.
Knížka Filozof a ústřice se vám bude líbit, pokud máte rádi laskavý chytrý humor. Zkrátka nic sprostého ani ošklivého, takový opak Zdeňka Izera. Ačkoliv jsem ji četla v zimě doma, umím si představit, že by se hodila na letní cestování. Nebo klidně na jakékoliv cesty. A abych nezapomněla -hledáte-li text na recitaci, určitě se podívejte na Thurberovy moderní bajky.

Petina Gappah - An Elegy for Easterly

Čas od času čtu i v angličtině. Možná jsem se o tom už někdy zmiňovala, ale popravdě to nepovažuji za nic speciálního, dnes už to tak dělá každý druhý. Navíc na to, že jsem dítě dvou angličtinářů, jsem začala knížky v originále číst docela pozdě - až když mi bylo nějakých patnáct. Do té doby to byla jenom samá zjednodušená vydání.
Čtení v angličtině pro mě vždycky mělo hořkou příchuť stresu, protože ve škole jsme byli na konci každého trimestru nuceni v hodinách mluvit o tom, co jsme přečetli, a profesor nad námi stál a mračil se a nikomu se mluvit nechtělo, ať už přečetl cokoliv. Já navíc dlouho nemohla najít žádnou knížku, která by mě bavila a zároveň byla na mé jazykové úrovni. Ještě v sextě jsem četla Diary of a Wimpy Kid, za což mě profesor sepsul, neboť je to moc jednoduché. Až loni na sklonku zimy jsem si vzpomněla na tuhle knížku, kterou jsem si kdysi koupila v Levných knihách a pak ji odložila, protože jsem jí ještě moc nerozuměla.
An Elegy For Easterly je opravdu zvláštní knížka. Přesně ten druh zvláštní knížky, které se dají najít jen v Levných knihách. Koupila jsem ji za sedmdesát korun, když jsem byla v Praze na zemském kole soutěže Certamen Latinum. Líbila se mi, protože má nádhernou obálku. Ten druh obálky, na který se vydržíte koukat dlouho v kuse. Čekala jsem, že to bude třeba nějaký odlehčený ženský román, ale víc jsem se mýlit snad nemohla.
Easterly je vesnice v Zimbabwe. Knížka An Elegy for Easterly je sbírka povídek od zimbabwské autorky Petiny Gappah, a vypráví o životě lidí všech vrstev, názorů a postavení. V Zimbabwe. Vzdálené africké zemi stižené hyperinflací. Nejspíš jste o tom už někde četli, v novinách nebo jen tak mimochodem ve zprávách, a pak to stejně jako já hodili za hlavu, protože co jiného s takovou zahlcující informací dělat?
O Zimbabwe jsem nic nevěděla (kromě vlajky a hlavního města), než jsem začala číst tuhle knížku. Šla jsem do toho zcela neinformovaná a čekala, že se ztratím. Což se místy opravdu stávalo. Obvykle jsem netušila, o jakých historických a politických souvislostech se v povídkách mluví. Chytala jsem to za pochodu, a místy jsem měla pocit, že se začínám orientovat. Pro pochopení příběhů to ale klíčové nebylo, a to je hlavní. Myšlenky, pocity a akce se dají chápat nezávisle na politických situacích, jež se zračí v pozadí.
An Elegy For Easterly mě zaujala svou exotičností. Objevovat Zimbabwe na stránkách knížky pro mě bylo jako přenést se do úplně jiného světa. Ne jako fantasy - to ostatně moc nevyhledávám - ale mnohem živější, protože tenhle svět existuje a je tu s námi na světě. Také je pro mě o mnoho bolestnější číst si o smutných lidech než o zakletých elfech. Také se mi líbila citlivost, s níž autorka pracuje. Například povídka o mladé dívce, která je neprávem zavřená v psychiatrickém ústavu, byla skvělá. Nebo příběh zimbabwského vyslance v zahraničí, který se nechal nachytat od podvodného obchodníka. A mnoho dalších. Povídky se četly dobře a kupodivu dost rychle.
Z téhle knížky mi z toho kromě celkové atmosféry v paměti uvízlo dost. Zvuky, vůně, tradice, pestrobarevné oblečení, smutné služebné i láska, přítomná ve vzdálené Africe úplně stejně jako u nás.
Myslím, že An Elegy for Easterly se vám bude líbit, pokud jste stejně jako já nadšeni pestrostí světových kultur. Pokud máte rádi reálné příběhy a pokud vám nevadí, když se sem tam úplně neorientujete v souvislostech.


Boris Vian - Pěna dní

Nemám ráda zamilované knížky. Obvykle se do nich neumím vcítit, navíc nemohu vstřebat kýčovité štěstí hlavních hrdinů, protože mě nikdy nikdo rád mít nebude, a takové ty věci, znáte to. Když jsem doma vyhrabala Pěnu dní, říkala jsem si, že to bude jen další přeslazený příběh. Tak to totiž chodí, když je člověk líný si o knize nejdřív něco vyhledat, než ji začne číst. V tomto případě má neznalost ale možná Pěně dní ještě přidala na dojmu, který ve mně vyvolala. Pěna dní mi pomohla zjistit dvě zásadní věci: zaprvé, abych si knihu zamilovala, nemusím se nutně vcítit do některé z postav, a zadruhé, ano, je klidně možné oblíbit si dva vzájemně si protikladné literární směry, i když to chvílemi působí jako zvláštní druh nevěry.
Boris Vian je známý hlavně díky svým surrealistickým literárním dílům. Pěna dní je, řekla bych, to nejslavnější. Jedná se o příběh zasazený do surreálné Paříže, kde je na první zběžný pohled všechno normální, ale jakmile se trochu přiblížíte, už není normální vůbec nic. Byty se samovolně zvětšují a zmenšují, zbraně se pěstují v zemi jako zelenina, báječný pianocktail je piáno, které vám namíchá koktejl chutnající jako melodie, již právě hrajete... A tohle všechno není nikde popsáno. Na rozdíl od fantasy světů, které bývají doplněny mapami, legendou a poznámkami, Pěna dní vás nechá postupně odkrývat jednu divnost za druhou, a vy se nad nimi nepřestáváte podivovat, protože se to vůbec nikde nezvrtne v nudné plácání nesmyslů. Teda aspoň mně se to tak zdálo. Vianův surreálný svět mi připomínal sen, což je vlastně docela logické, o tom surrealismus je - ale i tak mě to fascinovalo, jak moc silné představy a pocity umí vyvolat pár písmen na stránce.
V popředí tohoto barevného a hravého světa se odehrává příběh dvou zamilovaných dvojic. Colin, bohatý mladík, a jeho krásná přítelkyně Chloe, spolu bruslí a chodí do parku a na přednášky, a nakonec se s okázalostí vezmou. Colinův kamarád Chick je vášnivým sběratelem knih a artefaktů filozofa Jean-Sol Partra (mimochodem skvělá parafráze na Sartra), a tak se propadá do finanční krize a nemůže si vzít svou dívku Alise. Idylické scény jsou narušeny Chloinou neobvyklou nemocí; v plíci jí začne růst leknín. Surrealistická Paříž rázem nevypadá tak růžově, když máte nemocnou ženu. Vlastně je docela hrozná, nelítostná a děsivá.
Na začátku Pěny dní jsem se smála vší té kouzelné absurditě. Moje oblíbená scéna je hned na začátku, vypráví se v ní o úhoři ve vodovodním potrubí, kterého Colinův kuchař ulovil na malinovou zubní pastu a pak uvařil. Někde v polovině se to ale zlomilo a knížka se mi už nezdála tak k smíchu. Tak to vlastně má být. Pěna dní ze začátku působí jako lehký, humorný příběh o lásce, ale ve skutečnosti je její téma velice temné. Jaké má mládí smysl?
Pěna dní mě nadchla tak moc, že jsem si ji vybrala jako své téma na referát loni na literárním semináři. Malá skupinka spolužáků na mě koukala trošku vyděšeně, když jsem jim předložila pasáž o úhoři. Měla jsem na sobě silonky s černými puntíky a tmavě červenou sukni a toho samého dne jsme šli na exkurzi do pivovaru a celý ten den byl dost surrealistický.
Pěna dní je pro mě teď přesně tou knihou, kterou vám doporučím, když nemáte co číst. I přesto, že si myslím, že se nemusí všem líbit, a že ji možná někdo nepřijme. To je v pořádku, já taky nepřijala Coelhova Alchymistu a toho slavného Staříka, který vylezl z okna a zmizel. Nemůže se všem líbit všechno. Ale zkusit to můžete. Třeba se vám Vianův surrealismus zrovna zalíbí.


Jaroslav Durych - Sedmikráska

Sedmikráska je jedna z těch pár výjimečných knížek, které mě zaujaly díky hodině literatury. Byl konec května a já toho měla jistě na čtení víc než dost, ale úryvek, který jsme si četli ve škole, mě ohromil natolik, že jsem v nejbližší možnou dobu šla do knihovny a Sedmikrásku si vypůjčila. A pak přišel začátek června, kdy jsem měla odjet do Tater, ale nakonec jsem tam neodjela a týden jsem byla doma, celý dlouhý týden, a nebylo mi ani moc špatně, a tak jsem ten týden strávila právě se Sedmikráskou.
Sedmikráska je velice specifická próza. Její autor Jaroslav Durych se řadí mezi československé katolické autory tvořící ve 20. století - a pro tuto skupinu je typický jemný, něžný, možná trochu idealizovaný pohled na svět. To je podle mě potřeba znát, abyste z této knížky nebyli moc překvapení.
Sedmikráska vypráví příběh dvou zamilovaných - chudé dívky a záhadného osamělého muže - o nichž se čtenář nedozví nic kromě toho, že se jim nedaří být spolu. Vždy se setkají a pak si jak naschvál takřka proklouznou mezi prsty, jako by jim nebylo souzeno být spolu. Jenže jak se příběh vyvíjí, začíná to vypadat, že je to přesně naopak; že jsou si souzeni, osud (nebo snad Bůh) je vší silou táhne k sobě, jinak by se tolikrát nerozešli a znova nesetkali. Sedmkrát. Pokaždé náhodou, jen tak mimochodem. Jenže to nejzvláštnější je, že on ji nepozná, neví, že je to ta, do níž se tenkrát poprvé zamiloval, a přesto se do ní zamiluje znova. Je to tak nepředstavitelné a naivní, až je to vlastně kouzelné.
Poselství Sedmikrásky je jasné. Když jsou si dva lidé souzeni, cestu si k sobě najdou, dokud budou oba na světě. A možná je tam ještě nějaké další poselství, které jsem nepochopila, ale to nevadí, každý ať si knížky chápe po svém. Obzvláště takovéhle - nemohu si pomoct, Sedmikráska se mi zdá jako taková dlouhá výpravná báseň v próze. Je psána zvláštně jemným, často popisným stylem, který se mi místy zdál trochu zdlouhavý, ale ve výsledku mi nepřekážel. Všech sedm prostředí a situací popsaných v Sedmikrásce jsem si dovedla představit skoro do detailu, a některá z nich si vybavuji ještě teď, a to je co říct. Domek u řeky, prádelna, tramvaj jedoucí setmělým městem...
Řekla bych, že Sedmikráska není napínavé čtení. Jakmile se vžijete do vzorce, jímž je provázáno všech sedm kapitol, budete už s jistotou předpovídat, co se stane dál. Ale zkuste příběh chápat jako báseň s pravidelnou epiforou na koncích slok. Nebo jako sérii obrazů, prostých nebo naopak honosných, šerosvitných. Sedmikráska pro mě byla knižní zážitek, který jsem, zvyklá na klasické příběhy plné děje, zpočátku nemohla rozdýchat, ale už od začátku jsem si byla jistá, že se mi líbí. Nemohu zaručit, že se bude líbit i vám - ale alespoň vás, kteří ještě věříte na nezničitelnou lásku, by zaujmout mohla.


Jordi Llobregat - Vesaliovo tajemství

Jsou knížky, které si koupíte jen tak, bez rozmyslu, vlivem momentálního nadšení. A pak jsou tu ty, které si přejete hrozně dlouho, vyhlížíte je v každém knihkupectví, ale z jakýchsi důvodů si je nikdy nemůžete dovolit; jednou nemáte peníze, podruhé příhodné zavazadlo, pak zase venku sněží a ještě k tomu spěcháte. Je to normální.
Detektivní román Vesaliovo tajemství jsem si takhle vyhlížela snad od chvíle, kdy vyšel a dostal se do prvních knižních katalogů. Přečetla jsem si anotaci, která mě zaujala ještě víc než obálka, a bylo mi jasné, že tuhle knížku si prostě potřebuji přečíst. Jenže nikdy pro to nebyl příhodný čas. Až loni v létě, když jsem vyhrála pár knižních poukázek, jsem si ji konečně mohla odnést z knihkupectví domů. Byla jsem nadšená. A nadšení překvapivě nepominulo ani když jsem knížku otevřela. Nemohla jsem se od ní odtrhnout tak moc, že jsem ji četla i za jízdy autobusem. A na nějakou kinetózu jsem přitom ani nepomyslela.
Vesaliovo tajemství je poměrně rozsáhlý detektivní román, odehrávající se v Barceloně roku 1888. Celé město nadšeně očekává zahájení Světové výstavy, a vše by bylo téměř skvělé, kdyby se neobjevil záhadný vrah a zohavené mrtvoly mladých dívek. Do vyšetřování se zaplete Daniel Amat, mladý vědec s temnou minulostí, novinář Bernat Fleixa a talentovaný medik Pau Gilbert. Všichni tři muži pocházejí z rozdílných prostředí a každý se do pátrání po vrahovi zapojí z jiných důvodů, ale nakonec spolu přes všechny komplikace najdou společnou řeč a s nasazením vlastních životů záhadu vyřeší. I když se to od začátku zdá nemožné.
Možná si říkáte, že je to úplné klišé. Upřímně, detektivky moc nevyhledávám. V knižní ani filmové podobě nejsou mým šálkem čaje. Vesaliovo tajemství má sice detektivní příběh zapracovaný ve svém středu, ale okolo něj se rozvíjí tolik dalších linií a motivů, že to vůbec není klasická detektivka. Na čtyř stech padesáti stránkách je kromě morbidních zločinů krásně vykreslená Barcelona v jednom ze svých zlatých období, od nejhonosnějších usedlostí až po chatrče ve čtvrti Raval; dočkáte se i městské kanalizace a nemocnic a jednoho sanatoria pro duševně choré a mnoha dalších věcí, které byste možná nečekali. Tři hlavní hrdinové se nezabývají jen pátráním po vrahovi mladých dívek - detektivem není ani jeden z nich a do vyšetřování se pustili hlavně proto, aby jim pomohlo vyřešit jejich ostatní problémy, jichž není vůbec málo. A pak je tu Liber Octavus, záhadná kniha doktora Vesalia, a tajemný sen o nesmrtelnosti, a parník směřující k opačným břehům... Vesaliovo tajemství toho nabízí mnohem víc než jen detektivní příběh.
Dost často v knihách nacházím chyby, které mě ruší, ale zrovna tady jsem žádnou nenašla. Možná, že někdo jiný by jich tam našel plno. Chci jen říct, že Vesaliovo tajemství mě nezklamalo, a už když jsem ho tenkrát prvně viděla v nějakém katalogu, trefila jsem se sama sobě do vkusu. O autorovi Jordim Llobregatovi jsem nikdy předtím neslyšela, ale už od léta tajně doufám, že ještě někdy něco napíše. Protože mu to jde. Ať už to bude cokoliv, přečtu si to. Navíc je to jistě velmi milý člověk, protože když jsem Vesaliovo tajemství ohodnotila na Goodreads.com, právě tenhle autor tomu dal lajk, ačkoliv jsem to psala česky. To mě potěšilo.
Peruánský deník El Correo o Vesaliově tajemství napsal, že se podobá Zafónově sérii Pohřebiště zapomenutých knih. Také mě to napadlo, ale rozhodně nejde o žádnou do očí bijící podobu. Spíše by se to dalo brát jako kompliment - oba autoři píší o Barceloně, zasadili příběh do temných uliček i prosklených sálů a staví své hrdiny do nelehkých, ale o to poutavějších situací. Myslím, že zrovna Vesaliovo tajemství můžu doporučit téměř každému, protože kdo rád čte, najde si v něm své. A na rozdíl od některých knížek zmíněných dále v tomto článku, Vesaliovo tajemství je ještě pořád docela lehko stravitelný příběh.



Marjane Satrapi - Persepolis

Existují knížky, které si čtete v klidu domova, s čajem a pod dekou, a u toho se cítíte tak trochu provinile a zároveň velice dobrodružně. Přesně taková pro mě byla Persepolis. Komiksový román, do něhož jsem se ponořila jednoho letního odpoledne, v klidu písecké fary, a vynořila se o dva dny později, celá pocuchaná z té dlouhé cesty, ale také nadšená - protože Persepolis předčila mé očekávání.
Nikdy předtím jsem nečetla komiks jako knížku, knížku sestávající pouze z komiksu, grafický román. Jako malá jsem četla nejdřív Čtyřlístek a potom časopisy Witch a Víly a v nich byly vždycky kousky komiksu, a líbilo se mi to, ale zároveň to na mě bylo místy moc křiklavé, barevné a zmatené. Během let dospívání jsem komiksy nečetla. V poslední době jsem se k nim však začala vracet prostřednictvím komiksových stripů na instagramu. Když jsem v knihkupectví narazila na Persepolis (byl to narozeninový nákup za poukázky), řekla jsem si, že si ji přečtu. Protože ráda zkouším nové věci, a v oblasti knížek není takový risk ani nebezpečný - to nejhorší, co se mi může stát, je že se mi knížka nebude líbit. Navíc mě velice zaujalo téma knížky. Jedná se totiž o autobiografii autorky Marjane Satrapi, která vyrůstala v Íránu.
Než jsem si přečetla tuhle knížku, o Íránu jsem toho věděla jen o něco málo víc než o Zimbabwe. Nutno říci, že to vůbec nevadilo, protože autorka na začátku vše objasnila, stručně a jasně, tak, jak to má být. Příběh malé Marji začíná ve chvíli, kdy je režim v Íránu ještě dost volný, a pokračuje do dob státního převratu, při němž se pravidla podstatně utáhnou. Jednou z hlavních změn je například to, že ženy mají povinnost chodit zahalené, a muži nesmí nosit košile s límečkem a také by si měli nechat narůst plnovous. Ve školách je zavedena přísná výuka náboženství a kdo se proti režimu bouří, má to, řekněme, spočítané. Marji vyrůstá v liberální vzdělané rodině, která se s takovou budoucností pro svou dceru nechce smířit. Když je Marji asi čtrnáct, rodiče se rozhodnou poslat ji za studii do Rakouska. A tak začíná druhá část románu.
Bála jsem se, že mě ta druhá část už nebude tolik bavit, protože už není o strastiplném dětství v totalitou svázaném Íránu, ale ve skutečnosti mě to bavilo moc. Marjiny evropské osudy jsou zase něco úplně jiného než příběh jejího dětství. Třeba už to, že se musela osamostatnit už tak brzy, pro mě bylo hrozně zajímavé (a zároveň nepředstavitelné). Zpočátku vypadá druhá část Persepolis odlehčeně - přátelé, vztahy, omamné látky, tanec, evropské jídlo - a proto to na mě zapůsobilo tak krutě, když se to celé tak nějak zvrtlo.
Brečet u knížek mě naučila Marina, u níž jsem kdysi dávno probrečela celou předvánoční noc. Od té doby už mi to nedělá problém - což však neznamená, že by mě rozplakalo všechno. Ale Persepolis se to podařilo, zase po delším čase, a asi třikrát. Tím bych vás však nerada odradila. Když u knížky brečíte, nemusí to nutně znamenat, že je tak moc smutná. Možná je prostě tak dobře napsaná, že se do ní nelze nevcítit. Persepolis je pro mě jednou z nejdůležitějších knih, které jsem kdy přečetla, protože upřímná, živá a až neuvěřitelně uvěřitelná. Navíc je to báječně provedený komiks. Ideální na chvíle, kdy ji můžete přečíst na jeden zátah, aby ve vás zanechala co nejsilnější dojem.



 J. H. Krchovský - Já už chci domů

Taky si někdy říkáte, že už byste chtěli domů? Možná jde hlavně o to, najít si něco - cokoliv - kde se budete cítit jako doma.
Nejspíš tušíte, jak moc jsem konzervativní, co se týče poezie. Ještě jsem tak docela nepřijala Whitmanovu inovaci jménem volný verš, a to už to budou dvě staletí. A chvílemi mám tendenci rezignovat na básníky současnosti, neb se mi zdá, že píšou jen mockrát entrovanou prózu, anebo naopak něco absolutně hrozného, co se snaží mít rytmus, ale nemá ho. Letos v létě jsem ale objevila něco naprosto skvělého.
Akorát nevím, jestli se mnou budete souhlasit. Někde jsem se dočetla - bylo to snad v komentářích na facebooku - že J. H. Krchovského buď milujete, nebo nesnášíte. Já se tedy nejspíš teď už řadím k těm, kteří jeho verše milují. Ačkoliv o jeho osobě toho tedy moc nevím, abych se přiznala. Nic kromě toho, co jsem odtušila během několikanásobného čtení štíhlé sbírky Já už chci domů.
Já už chci domů je sbírka krátkých datovaných veršů, básniček obvykle v rozsahu jedné nebo dvou strof o čtyřech verších. Básničky nemají názvy a všechny jsou psány vázaným veršem. Jejich téma by se dalo shrnout jako život, takový syrový, potemnělý život, avšak nepředstavujte si žádného Bukowského. Všechny verše J. H. Krchovského, které jsem dosud přečetla, jsou všechno možné, jen ne hnusné nebo odporné. Možná trochu dekadentní, to ano, a morbidní a pesimistické a beznadějné, ale nikdy se vám z nich nebude chtít zvracet. To už se nad nimi spíš pousmějete.
Krchovský nepíše jako velký namyšlený básník, nevyužívá převznešené metafory ani nabubřelá přirovnání. Sbírku Já už chci domů jsem si od léta přečetla asi třikrát, a pokaždé vcelku, protože tak hezky plyne a navíc působí tak živě, že se mi u každé z básniček vybaví nějaký obraz, zkrátka, aspoň mně se to všechno skvěle vidí a slyší a místy i cítí. Navíc mě fascinuje, jak umí Krchovský psát rytmicky a pravidelně a zároveň to ve výsledku nezní ani trošku křečovitě. Když se podíváte na jeho rýmy, jsou povětšinou neotřelé a nečekané, prostě, přesně takové bych ráda psala. Svým stylem, ale s podobnou lehkostí.
Myslím, že abyste si zamilovali básně J. H. Krchovského, musíte mít v sobě trošku morbidního humoru. Nemyslím takový ten rasistický paskvil, který se na sociálních sítích často zaměňuje za černý humor, ale opravdový temný humor z márnic, hřbitovů a opuštěných ložnic. Sbírka Já už chci domů je docela nečekaně vtipná, ale není to ten vtip, jemuž se smějete z plných plic. Je to spíš takové teplé pousmání v jádru krutého, osamělého světa, který kolem nás prostě je, a po většinu času se ho snažíme ignorovat, protože nikdo nechce myslet na umírání, osamění, stáří a tak.
Zatím jsem ještě nečetla nic z toho ostatního, co Krchovský napsal. Kromě jedné dlouhé básni o sebevraždě, na niž jsem narazila zcela náhodou v nějakém sborníku. Až budu mít po maturitě, určitě se na něj zaměřím, protože jeho verše mě prostě hřejí u srdce, jakkoliv divně to zní. A ráda bych vám je doporučila, jenže si říkám, že třeba jste úplně jinak nastavení a budete se divit, jaké krutosti a obscénnosti si čtu pro zlepšení nálady, takže nevím. Posuďte sami. Za mě je Já už chci domů nepochybně jednou z nejpřekvapivějších a nejlepších knížek, jaké jsem v minulém roce četla.



William Styron - Sophiina volba

Vždycky jsem měla tendence být hrozný šprt. Na můj vkus mě to přešlo až příliš pozdě, a tak jsem stihla přečíst všechnu povinnou četbu zadanou pro vyšší gymnázium. Od kvinty do septimy to nebylo víc než tři knihy za rok, a zatímco některé se mi líbily - třeba Romeo, Julie a tma - jiné jsem absolutně nesnášela, například Utrpení mladého Werthera. No a pak přišla oktáva a čtyři komplikovaná zadání povinné četby. Něco z toho jsem už četla dávno, něco jsem vzdala rovnou (Hrabala jsem vzdala rovnou, přiznám se bez mučení, protože Hrabala prostě číst neumím), a pak tu byla Sophiina volba, takové známé sousloví. A tak jsem si ji také vzala s sebou na prázdniny. Naštěstí tedy v elektronické formě, protože jinak je to hrozně tlustá knížka. Když jsem si na čtečce zvětšila písmo tak, aby se mi dobře četla, měla přes dva tisíce stránek, což je sice zkreslené, ale i tak dost odrazující.
Když jsem na prázdninách v Písku dočetla všechny knížky, které jsem si přivezla, i ty, které jsem si impulzivně nakoupila v Levných knihách, vrhla jsem se na Sophiinu volbu. Byl začátek srpna a já absolutně netušila, do čeho jdu.
Sophiina volba je zamotaný, komplikovaný příběh. Sestává ze tří dějových linií: v té první vypráví Stingo, jeden z hlavních hrdinů, začínající spisovatel původem z amerického Jihu, o tom, co ho přivedlo do New Yorku, o svém životě a mimo jiné o svých neúspěších na poli vztahů. Druhá linie se týká bouřlivého vztahu Sophie, krásné ženy původem z Polska, a amerického Žida Nathana. Se Sophií a Nathanem se Stingo setkal, když si pronajal pokoj v jednom růžovém bytovém domě v Brooklynu. Do plavovlasé Sophie se zamiloval na první pohled, a s Nathanem se hned dalšího dne spřátelil. Čím hlouběji ale Stingo vidí do vztahu Sophie a Nathana, tím víc nesrovnalostí nachází, a tak vzniká třetí dějová linie. Příběh Sophiina života předtím, co poznala Nathana. Příběh z války a koncentračního tábora.
Na začátku jsem se Sophiinou volbou neměla problém. Stingovo vyprávění se mi líbilo, pojala jsem dojem, že je to sympatický mladý muž, i když občas mluvil o poněkud moc osobních věcech. Když ale došlo na druhou dějovou linku, měla jsem se čtením docela problémy, protože to na mě prostě bylo moc. A příběh z koncentračního tábora byl také hrozně silný. Obdivuji Williama Styrona, že napsal tuhle knížku, protože v ní dokázal propojit tak rozdílné světy, a nepůsobí to vůbec křečovitě ani vymyšleně. Chvílemi mi nedocházelo, že ta Sophie, co se teď s Nathanem prochází po Connie Islandu, je opravdu ta samá Sophie, která toho tolik vytrpěla. To byl určitě jeden z autorových záměrů.
Sophiinu volbu jsem četla měsíc. Měsíc je na intenzivní čtení opravdu dlouhá doba. Snažila jsem se číst každý den, aby to šlo rychle, a většinou se mi to dařilo, ale měla jsem příběhu už plnou hlavu a pak se zdál jako břemeno, které nelze setřást. Kdybych ji bývala odložila, stejně bych ji nemohla odstranit z mysli, takže mi bylo jasné, že ji musím dočíst. Když se mi to povedlo, cítila jsem se volná jako pták.
I přes to všechno vám ale Sophiinu volbu doporučuji. Je to prostě dobrá knížka. Když se nad tím tak zamyslím, asi bych ji ani neotevřela, kdyby to nebyla povinná četba. Možná by mi neuškodilo, kdybych s jejím čtením ještě pár let počkala, protože by mě třeba tolik nezdevastovala, kdybych byla starší. Ale nedá se nic dělat. K Sophiině volbě se asi nevrátím, ale to samozřejmě není žádný univerzální názor a vy byste se k ní třeba klidně vrátili. A jen tak mimochodem, český překlad Sophiiny volby je podle mě naprosto dokonalý, nenašla jsem v něm žádnou nesrovnalost. A v tomhle mi můžete věřit, já jsem hrozný překladový rýpal. Jako když prase hledá lanýže.
Během podzimních prázdnin jsem se jednoho večera cítila sama a smutná, a tak jsem si na náhlý popud pustila filmové zpracování Sophiiny volby. Byla asi půlnoc, než jsem našla správné cédéčko, a bděla jsem tedy asi do dvou. I film se mi líbil - byla to hezky a reálně přefiltrovaná knížka. Akorát herec, který hrál Stinga, mi připomínal jednoho chlapce, který mě v létě extrémně naštval, ale za to film nemůže. Nakonec bych jen řekla, abyste se na Sophiinu volbu nekoukali o půlnoci, když je vám smutno. Výsledkem totiž bude ještě větší smutek a pocit marnosti.


Kateřina Maďarková - Justýnka a asistenční jednorožec

Jako poslední vám představím dětskou knížku, kterou dost možná už znáte, nebo jste ji aspoň někdy někde viděli, protože v poslední době byla dost populární a opěvovaná a inzerovaná. Justýnka a asistenční jednorožec je knížka známá asi hlavně proto, že ji ilustrovala Léna Brauner, a abych pravdu řekla, i já si ji koupila právě kvůli ilustracím. Lénu Brauner nijak nesleduji (tak obecně na sociálních sítích nesleduji moc umělců, protože bych pak byla zahlcena uměním a už bych se nad ním tolik nepozastavovala, což je stav, jehož se nechci dobrat), na knížku jsem poprvé narazila, když jsem v květnu jela na veletrh Svět knihy. Ještě než jsem tam začala omdlívat, stihla jsem si knížku o Justýnce zapsat na pomyslný wishlist, neboť má poněkud větší formát a vézt něco takového z Prahy se mi nechtělo. A o pár měsíců později jsem si ji opravdu koupila.
Nejsem moc zvyklá na pohádky. Mám totiž dojem, že každá pohádka končí dobře, a nebaví mě číst něco, u čeho tuším, jak to skončí. Ze začátku jsem si myslela, že Justýnku nedočtu. O letních prázdninách jsem se dočetla, tuším, někam ke třetí kapitole, ale pak jsem odjela a knížka zůstala nedočtená ležet na poličce. Déle než jsem si představovala. Dočetla jsem ji opravdu až v posledních dnech minulého roku, když jsem byla nemocná a chtěla trochu pohnout s nedodělanými věcmi mého života. Zvládla jsem ji přečíst během jednoho odpoledne a byla jsem zase o něco málo spokojenější. Ono to má totiž docela málo stránek, a dá se to opravdu přečíst najednou, když se dostanete do správné nálady.
Knížka Justýnka a asistenční jednorožec vypráví příběh malé Justýnky, která trpí akutním nedostatkem fantazie. Místo toho, aby si hrála a kreslila, se raději učí, a když už si hraje s panenkami, tak jedině na školu. Naštěstí jsou Justýnčini rodiče dostatečně všímaví a tak včas zakročí; Justýnčina maminka však dostane v lékárně podivný recept a tak domů místo prášků nebo sirupu přivádí asistenčního jednorožce jménem Hubert. V následujících dnech se má o Justýnku starat a pomoct jí získat zpět fantazii, jíž má nedostatek. A jelikož je Justýnka koneckonců taky jen malá holčička, jde to s ní snadno. Hubert ji vezme na plno zajímavých míst, třeba do Básničkystánu, kde lidé mluví jen v rýmech a chodí se koupat do řeky, v níž tečou slova. Díky jednorožci s duhovou hřívou se Justýnce začne měnit život.
Myslím, že je těžké napsat dobrou knížku pro děti. Musí být totiž chytrá a zajímavá a nedělat z dětí hlupáky. Nejsem s jistotou schopna říct, zda se to autorce Kateřině Maďarkové opravdu povedlo. Nejsem totiž už dítě, a tak na to můžu pohlížet jedině perspektivou dospělého. Osobně si myslím, že by se mi v dětství Justýnka a asistenční jednorožec klidně mohla líbit. Nejspíš bych se sama instalovala do role Justýnky, protože jsem jako malá taky milovala mapy a hrála si jedině na školu. Kdoví, kde bych dneska byla, kdyby mi tenkrát maminka přivedla domů jednorožce. Bohužel to nešlo, bydlely jsme totiž v bytě.
Na Justýnce a asistenčním jednorožci se mi bezpochyby úplně nejvíc líbily ilustrace. Léna Brauner je prostě dobrá. Není to, jak už jsem zmínila, žádná moje výslovná oblíbenkyně, ale její obrázky se mi líbí a kreslit jednorožce umí skvěle. Nebýt ilustrací, asi bych se do téhle knížky tolik nehrnula. (Nejvíc se mi líbí jednorožec s podprsenkou zavěšenou na rohu.) Ale řekla bych, že zrovna tohle je logické, protože nejsem její cílová skupina, ve volném čase čtu obvykle jiné věci než pohádky. Příběh mě ale také příjemně překvapil. Není to žádná pitomost ani ostuda, naopak, je docela k zamyšlení. Navíc verše v kapitole o Básničkystánu jsou dost dobré na to, že v nich musely některé postavy mluvit pořád. Kdysi dávno jsem se pokoušela psát podobně snový příběh, v němž jedna z postav právě mluvila pořád v rýmech, a brzy jsem to vzdala, nešlo to dopsat. I když se mi místy zdálo celé prostředí až moc veselé a bezproblémové, chápu, že jinak to napsat nebylo možné, protože do krátké knížky o jednorožci nelze nacpat rodinné problémy, astma a šikanu najednou.
Jednorožce mám ráda. Kreslit je neumím, ale ráda je pozoruji. Dokonce jsem si na nástup na maturitním plese vybrala písničku, která se jmenuje Unicorn. Mám ráda i duhu, básničky, fantazii a jahody - a jelikož vím, že na to nejsem sama, doporučila bych Justýnku a asistenčního jednorožce zkrátka všem, kteří mají rádi jednorožce, a v nichž ještě neusnula dětská duše (nebo se ji v sobě snaží, podobně jako já, probudit).



- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Tak, to by bylo pro dnešek všechno. Původně jsem to chtěla pojmout o dost stručněji, ale nakonec to, zdá se, nevyšlo. S tímhle článkem jsem strávila asi týden. Nezbývá mi než doufat, že vás zaujalo alespoň jedno z mých knižních doporučení. Nebo že jste se při čtení aspoň nenudili.
Kromě výše zmíněných knížek, které mě nadchly, jsem v roce 2017 přečetla i pár těch, z nichž jsem úplně nadšená nebyla. Třeba Velký Gatsby, hned první knížka loňského roku, mě zklamal, protože nebyl vůbec tak akční a napínavý, jak jsem čekala, navíc se mi v něm nepodařilo najít žádnou výraznou hloubku, ale to je asi moje chyba. Na konci roku jsem přečetla Lolitu, z níž jsem měla velice špatný pocit. V rámci povinné četby jsem také zvládla přečíst Kdo chytá v žitě, ale to pro mě bylo opravdu utrpení. A jak jsem už psala, zkusila jsem své štěstí i s Coelhovým Alchymistou ve formě audioknihy, ale okamžitě jsem se v něm ztratila. Tak třeba příště. Abych však nekončila negativně, odkážu vás ještě na můj letní knižní tip, knížku Řekni vlkům, že jsem doma, jíž jsem v červenci věnovala článek a tak se mi zdálo bezpředmětné řadit ji sem a psát o ní znova.

Budu ráda, když mi napíšete o svých čtenářských zážitcích. Je jedno, jestli budou z minulého roku, nebo z nějakého úplně jiného roku. Momentálně nemám moc času na čtení knížek mimo maturitní seznam, ale už se blížím k cíli a jakmile (nebo spíš jestli) odmaturuji, začnu číst na doporučení. Takže mi můžete něco doporučit, pokud chcete. Nebo jen tak napsat, cokoliv vás napadne. Snažím se sama před sebou předstírat, že nejsem nemocná, ale ve skutečnosti docela dost kašlu. Navíc mám červené oči. Už mi to začali říkat i docela cizí lidé, takže to je asi hrozné. Moc nespím. Stresuji se mimo jiné druhým kolem prezidentské volby. Nejdřív jsem byla velký optimista, ale najednou mám strach z výsledku. Doufám, že do voleb budu zdravá - když ne, nasypu se do té urny sama. Raději.

Mějte co nejhezčí zbytek ledna a užijte si plesovou sezónu.
(Malá otázka na dívčí část publika: jak vysoký podpatek ještě snesete?)
Iris

12 komentářů:

  1. Tohle byl opravdu krásný článek, díky, žes s ním trávila tolik času, dopsala ho a publikovala. Ačkoliv jsem se na něj těšila už od chvíle, kdys mi o něm napsala, když jsem pak na Feedly viděla jeho úvodní fotku (nebo to bylo dřív na Facebooku? Teď nevím), žasla jsem. Fakt se ti to povedlo a věřím, že zaujme nejenom mě. :)

    A teď přímo ke knížkám. Nemyslím si, že bychom měly úplně odlišný vkus, ale přesto jsem žádnou z tebou doporučených knih nečetla. Chtěla bych to napravit. Obecně bych chtěla v roce 2018 přečíst nějaké básnické sbírky a víc se té poezii věnovat. Mám ji ráda, jenže si nikdy nejsem jistá, do jaké míry je čtení sbírek takovým tím čtením, co si pak dám na goodreads. Ne, že by to bylo jen o tom, ale chápeš - občas ty básničky taky ráda rozebírám. :D

    A Justýnka a jednorožec, to bych si někdy opravdu moc ráda přečetla. Trochu jsem tu čekala právě tu letní knížku "Řekni vlkům, že jsem doma", ale je pravda, že jsi tomu věnovala dost dlouhý a dost doporučující článek už v létě. Nicméně to je taky knížka, na kterou jsi mě upozornila ty a kterou bych si ráda někdy přečetla. Nevím, jestli jsem ti to říkala, ale někdy v minulém roce jsem si v Levných knihách koupila Agnes, tak na tu se taky chystám s vědomím, že tobě se líbila.

    Mrzí mě, že se ti nelíbil Gatsby. Pro mě je to srdcovka. Ono to je asi hluboké podle toho, jak se na to cítíš. Ale spíš jsou tam ukázané ty různorodé charaktery. Nenávidím Daisy, například. (Dobře, to je možná moc silné, ale celou tragédii příběhu svaluji na ni)

    Odpověď na malou otázku: Raději se vyhýbám jakýmkoliv podpatkům, kloužou mi pak nohy a mám puchýře na prstech. :D Ale boty, co jsem měla v tanečních, měly otevřenou špičku a podpatek asi dva centimetry, tak to celkem šlo. Taky si užij plesovou sezónu, hlavně svůj ples tedy. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Justýnkou a asistenčním jednorožcem jsem si vloni udělala radost po úspěšné státnici z OV, a s klidným svědomím můžu říct, že je to jedna z nejmilejších a vizuálně nejkrásnějších knížek, které znám a ke kterým se ráda vracím. Už ten příběh je miloučký, a ty nádherné ilustrace Lény Brauner ho povyšují na ještě vyšší úroveň. :3

    OdpovědětVymazat
  3. Jestli tě to trochu uklidní, já nejspíš nepřečtu ani těch dvacet knížek ročně. Byly doby, kdy jsem četla podstatně víc, ale víc než dvacet knížek jsem za rok nepřečetla asi nikdy. Připadá mi zvláštní, že někdo dokáže přečíst ke stovce knížek za rok, protože mi připadá, že si je pak nemůžou tolik užít, musejí tím být hrozně přehlcení a taky moc nechápu, kde seberou tolik knížek, ale možná na to jenom nemám kapacitu. Vlastně mi schopnost přečíst tolik knih připadá obdivuhodná. Jen tedy vyšší než nějakých pět centimetrů bych asi nesnesla. :D

    Na tvoje doporučení jsem si v září přečetla Řekni vlkům, že jsem doma, jen tedy v angličtině, protože se mi to v češtině nepodařilo sehnat, a to se mi líbilo opravdu moc. Chystám se na Pěnu dní, protože si myslím, že by to mohl být ten pověstný můj šálek čaje, a taky na Justýnku. Tu jsem si přála k Vánocům, ale bohužel mi jí nikdo nenadělil, tak ji možná třeba dostanu na narozeniny. Nevím, nakolik je praštěné přát si k šestadvacetinám dětskou knížku, ale já se na ten věk stejně zdaleka necítím, tak na tom asi tolik nezáleží. Taky si říkám, že bych třeba v letošním roce mohla zkusit něco nového a pokusit se přečíst nějakou poezii. Jak tak koukám na ty dvě básničky od Krchovského, myslím, že něco takového by se mi snad líbilo.

    Na nějaký ples bych vyrazila docela ráda, ale nemám s kým, a taky bych potřebovala ples, na kterém se nebude konzumovat alkohol. A kdyby tam ještě místo obvyklé plesové hudby hrála třeba hudba z filmů, bylo by to úplně skvělé. Jenže takový ples asi nenajdu, takže se mně plesová sezona asi zase týkat nebude. A podpatkům se vyhýbám, pokud možno, ale když už je mám na sobě ani mi moc nevadí.

    OdpovědětVymazat
  4. Když jsem na konci minulého školního roku četla Pěnu dní, všechny ty surreálné věci jako myška nebo úhoř mi připadaly úplně normální. Vůbec mě nenapadlo se nad nimi pozastavit, nějak mi nedošlo, že takhle svět přece nefunguje. Začala jsem si to uvědomovat až ke konci - oni úhoři vlastně nežijí v potrubí, ehm... I přesto se mi ale Pěna dní líbila. Jen mi nepřišla vtipná, ale smutná - takovým tím hezkým způsobem. Nad jejími posledními stránkami se mi dokonce chtělo trochu brečet, a já u knížek nikdy nebrečím. (Je to divné, já vím. Občas jsem celá divná.) Myslím, že někdy se podívám i na ten film.
    Justýnku a asistenčního jednorožce jsem sice nečetla, mám ale pocit, že nějakého asistenčního jednorožce bych v posledních letech nutně potřebovala, protože nedostatek fantazie je bezpochyby něco, co mě s Justýnkou spojuje.
    Kdykoli někde uslyším o knize Filozof a ústřice, dostanu chuť na jedno jídlo, jen jsem doteď nevěděla na jaké. Nad tvým článkem mi to ale konečně došlo: jde o kysané zelí. Moc to ale nechápu (je možné, že ústřice chutnají podobně jako zelí? Asi ne...). Každopádně, může to být zajímavá knížka.
    Detektivkám taky moc nedám, ale Vesaliovo tajemství by se mi nejspíš líbilo. A co se mi líbí určitě, jsou tvé knižní tipy, hlavně co se originality tebou vybíraných knížek týče. Víš co, že to není pořád dokola jen Harry Potter a Jo Nesbø, ale hlavně ty méně známé kousky.
    Opravdu ráda bych ti něco doporučila na oplátku, ale nejsem si jistá, co by se ti mohlo líbit. No, mě v loňském roce nejvíc nadchl Zvláštní smutek citronového koláče, Zpívají ptáci i v pekle? a Ten den jsem se rozhodl zemřít. Rozepsala bych se k těm knížkám víc, ale myslím, že už tak je můj komentář možná až moc dlouhý, takže to ukončím tady. Třeba si něco z toho vybereš a třeba taky ne, to už je ostatně tvoje věc. :)

    D.

    OdpovědětVymazat
  5. Dekuju za tipy na knihy :) uz driv jsem se pokousela precist Sophiinu volbu ale nedocetla jsem ji, asi jsem na ni tehdy nebyla vyzrala, ale premyslim ze se na ni vrhnu znovu a verim ze tentokrat uz mi neco da, a ze ji doctu, uz na ni mam vek, cetla jsem ji hrozne mlada. no. kazdopadne i dalsi knihy vypadaji zajimave :) rozhodne me zaujal Krchovsky, od nej uz jsem driv basnicky cetla a jsou originalni, je to jeho styl, ktery je jedinecny, a miluju ho. a rozhodne Sedmikraska od Durycha vypada vic nez poutave a premyslim ze po ni sahnu, jinak vetsinu knih neznam tak jsem ráda zes mi zas rozsirila obzory, budu ráda kdyz se podivas i ke me a treba te nejaky clanek nebo recenze na knihu zaujme :) budu ráda. :) diky za tipy a ja se jdu dat do cteni :)

    OdpovědětVymazat
  6. Odpovědi
    1. Díky za konstruktivní kritiku. Nikdo tě to číst nenutí. Stejně tak jako já nečtu tvoje články. :)

      Vymazat
    2. Kľúúúd :))) Stačí tak málo a už mi všetko vyklopíš :DDD Ak tvoj budúci priateľ raz bude chcieť vedieť, či ho nepodvádzaš, stačí mu povedať, že hnedé vlasy ti pristali viac?
      Asi ťa nikdy nikto nekritizoval. Ale uvedom si, ako jednoducho ťa potom pomocou kritiky alebo dokonca len potenciálnej kritiky možno ovládať.
      No dobre, nechám ťa už tak. Nateraz.

      Vymazat
  7. Sofiinu volbu jsem si koupila v Levných knihách v angličtině, zatím mi ale jen leží na poličce a já se tak nějak odhodlávám se do ní pustit, určitě to nebude nic jednoduchého na čtení. Svým způsobem se na ni ale těším :)

    OdpovědětVymazat
  8. Skvělé tipy, po dlouhém pátrání jsem narazila na něco, co mě opravdu zaujalo :) Hlavně první dvě knihy mě velmi zaujaly. Pěnu dní a Sophiinu volbu si chci přečíst už dlouho, druhou zmíněnou jsem si minulý měsíc koupila právě v Levných knihách, které naprosto miluju, vždycky mají hromadu super knížek za skvělý ceny :) A co se týče Krchovského, toho naprosto miluju, je to můj nejoblíbenější český básník (ještě spolu s Nezvalem, nezvyklé kombo, kde se ukazuje moje lehce schizofrenní osobnost), miluju ty skvělé nečekané závěry jeho básní, celkově skvělá atmosféra a verše... Na přelomu říjnu a listopadu jsem byla na jeho autorském čtení a prostě paráda, naživo ho doporučuju ještě stokrát víc.

    OdpovědětVymazat
  9. Je pro mě vždy příjemné nakouknout mimo svoji čtecí bublinu, ve které jsou samé klasické kousky, a nechat na sebe dýchnout inspiraci, co bych si mohla přečíst.
    Moc děkuji za tento příjemně čtivý článek! :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Na to, že "moc nečteš", bych řekla, že si vybíráš hodně kvalitní a nesnadné tituly. Ono je sice krásné moct říct, že přečteš 100 knih ročně, ale pak je taky otázka, co to bylo za díla, kolik z nich ti vůbec uvízlo v paměti a co sis z nich reálně odnesla. Věřím, že i ve čtení méně může být více. Kromě Sofiiny volby jsem o těchto knihách neslyšela a třeba Pěna dní mi zní velmi zajímavě, obzvlášť po pozitivních zkušenostech s knihami Michala Ajvaze, znělo mi to podobně :)
    Už pár let nečtu tolik, jak bych si přála, ale myslím, že o to víc si opravdu vybírám, co si přečtu. V letošním roce jsou to zatím jen reprízy. Podruhé jsem si přečetla Harry Pottera a Ohnivý pohár, protože jsem ho dostala k Vánocům, a podruhé čtu Rosemary má děťátko, protože jsem si nedávno pořídila pokračování a chci si první díl připomenout.. a protože Rosemary zbožňuju.

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.