sobota 23. září 2017

Tohle není kniha II

Pokud tento blog sledujete již nějakou dobu, možná si vzpomínáte na článek o Tohle není kniha. Na jeho konci jsem nadšeně slibovala pokračování, ale čas plynul a kniha, která není kniha, jen tak líně pospávala na psacím stole. Nemohla jsem se k ní dostat. Občas jsem ji na zlomek vteřiny otevřela a něco do ní načmárala, ale nebyla to žádná souvislá kreativní činnost, již bych mohla veřejně prezentovat. Bylo mi to líto, protože období Destrukčního deníku vypadalo úplně jinak; intenzivněji, veseleji a akčněji.
Jenže když se nad tím zamyslím, možná je to správně. Úkoly v Tohle není kniha se od těch deníkových docela liší, mnohdy jsou komplikovanější, vyžadují větší zamyšlení a občas i zručnost, a je třeba strávit u nich více času. Nejspíš se prostě nejedná o záležitost, kterou vyplním v nějakém časovém limitu, abych ji rychle měla hotovou a mohla se přesunout k něčemu jinému. Budu ji vyplňovat pomalu, postupně a s hromadou přestávek. A občas vám o tom napíšu článek, jako například tenhle.

První úkoly z Tohle není kniha jsem vám ukazovala na konci ledna. Od té doby se toho přihodilo docela dost, což je přirozené - během devíti měsíců člověk stihne i porodit dítě, tak dlouhé je to období. V mém případě se ale jednalo o změny klidnějšího charakteru, a o většině z nich jsem už někdy psala, takže je nejspíš nemusím znova vytahovat na světlo. Jen chci říct, že Tohle není kniha je vlastně jedna z mála věcí, které stále spojují mé staré já s tím novým, a že je to zvláštní pocit. Někdy bych chtěla zpět svou bezstarostnost z dob, kdy jsem nikam nespěchala a nic nemusela. A nechce se mi věřit, že je to jen necelý rok zpátky. Měli jste někdy taky takový pocit?

Asi bych se měla omluvit za ten stůl, který vypadá hrozně, jako by na něm byl nepořádek. Jenže on takhle vypadá pořád. Je to můj psací stůl a tak u něj píšu, kreslím, maluji, prostě všechno. Vůbec mě nenapadlo, že na těch fotkách bude tolik rušivých elementů. Ach jo.
Každopádně, tohle je první z úkolů, které vám dneska ukážu. Vypadá tak nenápadně, ale ve skutečnosti je docela složitý. "Ať je tahle strana co největší" a "ať je tahle strana co nejmenší". Na první stránku jsem nakreslila dinosaura, aby to vypadalo, že je stránka mnohem větší než ten dinosaurus. Na té vedlejší je mikroskopický záběr pylového zrna. Nebo aspoň pokus o něj. Minulý rok v listopadu jsem byla omylem na takové fyzikální akci, kde nás pustili k elektronovému mikroskopu, a já mikroskopovala zrovna tahle pylová zrna, tak mě napadlo, že si ho sem nakreslím. Aby byla stránka skoro tak maličká jako pylové zrnko.


Dinosaury jsem měla vždycky ráda. Hlavně když jsem byla malá. Uměla jsem zpaměti atlas dinosaurů. Další dovednost, která mi nikdy k ničemu nebyla.

Na tuhle stránku dnes pohlížím trochu se zděšením, protože se mi zdá dost hrozná. Vzala jsem otravu doslova. Možná je to pozůstatek mého dávného nadšení pro chemii (chtěla jsem být farmaceut a milovala jsem výstražná znamení na nádobách s chemikáliemi). Za varovným znamením můžete vidět úryvky textu písničky Carbon Monoxide. Pokaždé, když si ji doma pustím nahlas, můj hudební vkus se stává terčem kritiky. Jinak, tenhle úkol jsem plnila na začátku června, když jsem byla doma místo školního kurzu na Slovensku. Byla jsem místy trochu otrávená, a každopádně hodně otravná.


Má verze tohoto úkolu má nenásilně naznačit, že mé znalosti z fyziky jsou na hodnotě absolutní nuly. Akorát se občas omylem dostanu na nějakou fyzikální akci, protože naše profesorka si myslí, že můj úsměv značí zájem.

Další z úkolů, které jsem zatím nedokončila. Dlouho jsem se rozmýšlela, co do téhle bubliny napíšu. Napadalo mě plno věcí, jenže ani jedna z nich nebyla doopravdy moje myšlenka. Když jsem se jednou zamýšlela nad pomíjivostí a nad koncem, rozhodla jsem se jednu z těchto myšlenek zachytit. Možná se vám to zdá divné nebo depresivní, a čekali byste spíše nějaký politický apel (to jsem původně také měla na mysli, ale pak jsem tento nápad zavrhla). Také je mi jasné, že podobné, nebo možná zcela stejné Dneska určitě něco končí už napadlo hodně lidí přede mnou. Ale to nevadí. Ještě se musím rozmyslet, kde tu bublinu vylepím. Ráda bych jela do nějakého úplně neznámého města a umístila ji tam.


Tohle je jeden z úkolů, které by se mi asi víc líbily v angličtině. Výsledné výrazy totiž nejsou ani trochu vtipné. Trápila jsem se s tím asi dva dny, tak komplikované to bylo. V jednom sloupci přírodní objekty, v druhém předměty denní potřeby, a ve třetím slova, která se mi líbí. Můžete si prohlédnout má oblíbená slova. Z výsledných výrazů se mi nejvíce líbí asi erytrocytlivá kráva v pyžamu.


Naprosto nesmyslné seskupení kruhů jsem pojala velice relaxačně. Už je to hodně dlouho, co jsem ho vytvářela, takže si moc nepamatuji, co jsem si při tom myslela. Občas se snažím být moderní a originální a dopadne to jako nesmyslná patlanice (posledně se mi to stalo ve škole na výtvarce, když jsem se pokoušela malovat temperou). Ale tady za to aspoň nedostanu známku a může to být prostě barevné a to stačí. Myslím, že to mělo značit... hmm, změny nálad?


Přirozené prostředí pro breberky jsem začala kreslit snad ještě před vydáním prvního článku o Tohle není kniha. Jenže to je práce nadlouho. Všechny ty titěrné postýlky a židličky a domečky. Umíte si představit, jak těžko se to bude vybarvovat? Ale věřím, že přijdou chvíle, kdy budu mít náladu přesně na tohle. Takže tady vám ukážu prostě koncept. Opět, nic moc originálního. Takový odpočinkový, ne příliš hlubokomyslný obrázek.

Pokus jsem ještě neprovedla, protože nevím, kde bych ji měla nechat. Bydlím v šestém patře, nechce se mi ji nechávat dole za domem, kde se schází všelijaká individua a neměla bych ji na dohled. Musím si počkat na nějakou příznivější situaci. Zatím jsem vyjádřila pouze své pochybnosti.

Psychologický měnič nálad by se mi moc hodil v reálném životě, a myslím to vážně. Poslední dobou trpím velkými změnami nálad, a všechno je takové křehké a nestabilní. Tady můžete vidět mou prosbu k měniči nálad, někdy ze začátku června. Možná zní trochu pateticky, ale v těch dnech to takové vážně bylo. Dobře si pamatuji, že to pomohlo.


Tahle stránka, Veřejný prostor, je moje oblíbená, a oblíbenou nejspíš zůstane už napořád, protože tyhle lístky mi nakreslil Hynek. Hynek je můj kamarád a taky je to umělec. Seděli jsme v parku, já pozorovala bubliny a on kreslil. A turisté procházeli okolo a koukali se, co to Hynek kreslí. Víte, když někdo něco kreslí speciálně pro vás, je to úplně neuvěřitelný pocit. Podzimní citát je kousek textu písničky Time Is All Around, kterou máme oba rádi. Takže, ještě jednou děkuji.

Okno, opět ze začátku června. Na parapetu jsem měla dvě krásné květiny, a za oknem právě začínalo mé nejmilejší období z celého roku. Chvilku jsem se opravdu koukala skrz to vystřižené okno, abych splnila úkol, a pak jsem svůj výhled zkusila zachytit. Nemáme doma barevnou tiskárnu, jen černobílou, a tak jsem si to potom vybarvila.

Tady jsem jenom tak poskakovala po pokoji a čmárala červenou pastelkou - protože někdy prostě člověku nezbývá nic jiného.

Dnes se mi už desky, které jsem vyrobila v lednu, zdají trochu špatně vymalované. Teď bych to možná uměla líp. Ale nedá se nic dělat. Vlastně se mi to pořád docela líbí.

Básnička, kterou jsem napsala nedávno, když jsem byla smutná. Chtěla jsem tuhle stránku počmárat, možná, že to ještě dodatečně udělám.

Vyznání. Vyškrábaní do kůry stromu. Možná trošku moc osobní, ale tak proč ne, stejně tady není moc lidí, kteří by je mohli chtít dešifrovat. Za svůj život jsem vyslovila jen jedno opravdové vyznání, a pár dalších jsem jich napsala (tajně i veřejně). Do stromu jsem ještě nikdy žádné nevyryla, protože na to bychom museli být dva.

To by bylo pro dnešek všechno, řekla bych. Mých splněných úkolů z Tohle není kniha opravdu není moc, ale říkala jsem si, že by to mohlo být příjemné zpestření takhle na začátek školního roku. Už mám trošku v hlavě, které úkoly chci udělat jako další. Do těch skládacích a vyráběcích a fotících se mi popravdě úplně nechce, protože bych si při jejich plnění asi připadala jako šílenec, ale třeba někdy najdu odvahu a/nebo společnost. Nebo obojí.
Poslední dobou se snažím vypořádat s příchodem podzimu (krásné umírání) a se začátkem maturitního ročníku (umírání nudou, vyčerpáním a děsem). Mám ale aspoň hezkou žlutou šálu a také boty s vyšitými růžemi. Pokud všechno dobře dopadne, o celé zářijové kapitole vám něco povím příští týden.
Doufám, že vás nezděsila nová koláž v záhlaví. Omlouvám se za to kýčovité písmo, ale nemohla jsem si pomoct.

Přeji vám pěkné dny, ať už budete doma nebo ve škole, a hlavně se nesklouzněte po rozšlapaném listí!
Iris

4 komentáře:

  1. Jak víš, moc jsem se na tenhle článek těšila. Miluju všechny tvé tvořivé články - nebo takhle, dodnes si pamatuji ten první článek o Destrukčním deníku, jmenoval se Iris ničí deník a byl boží. Nalákal mě, abych si Wreck this journal taky pořídila. A dál to znáš. No a pak jsme společně tvořily a sledovaly se a já vždycky žasla, co jsi schopná vymyslet. Pak jsme deníkovou kapitolu uzavřely a tys mi ukazovala úkoly v Tohle není knize a připadaly mi složitější, ale mnohdy zase lepší a víc cílené na kreativitu. A to ti sedí. Tenhle článek jsem si moc užila. Takovou toulku Tohle není knihou.

    K jednotlivým úkolům - ten nápad s dinosaurem a pylovým zrnkem je bezva! Taky se mi líbí úkoly zpracované s nějakým přírodním motivem. Vyznání vyryté do kůry stromu jsem nikdy nepsala, byť jsem si říkala, že by to bylo fajn. Ale Modrý by na to nepřistoupil, nerad zanechává stopy. :D

    Těším se na další úkoly a měj se hezky. Snad to všechno zvládneš, ve škole, v životě, v hlavě. Držím pěsti! :) ^^

    OdpovědětVymazat
  2. Hned první úkol, o kterém jsi dnes psala, ten s dinosaurem a pylovým zrnem, mě nadchl z celého článku asi nejvíc - nápad, provedení, barvy, prostě se ti to fakt povedlo. A ten psychologický měnič nálad taky, byť období, během nějž byl tvořen, možná neprobíhalo zrovna šťastně. A ještě se mi moc líbí tvůj generátor dobře formulovaných myšlenek.
    Vlastně je to docela zvláštní náhoda, že jsem se dneska hodně brzy ráno rozhodla pořídit Destrukční deník a ty jsi vydala tenhle článek. Doufám jen, že si to za chvíli nerozmyslím (v tom záchvatu nadšení bych si jej nejradši běžela koupit hned, ale obávám se, že chvíli po půlnoci by mě v obchodě neviděli zrovna rádi). Trochu později ráno jsem si pak prohlížela různé články o jeho plnění, včetně těch tvých. A zdá se mi, že je Destrukční deník možná o něco lepší než Tohle není kniha (nebo spíš vhodnější pro mě). Protože přesně jak říkáš, úkoly v Tohle není kniha působí o dost složitěji než ty v Deníku a navíc jsou takové... osobnější. Rozlitá káva se případným zájemcům o nahlédnutí do jakékoli kreativní knihy zkrátka ukazuje snáz než vyznání vyrytá do stromu, řekla bych. Ale to je jen můj názor.
    Koláž v záhlaví se mi náhodou moc líbí, vážně. Hlavně ten obrázek s vlčími máky.
    Měj se!

    OdpovědětVymazat
  3. Tyjo, to si děláš srandu, to je geniální! :)) Kdybych nebyla na tyhle věci úplně levá, tak do toho jdu taky :D
    Sarushef blog

    OdpovědětVymazat
  4. Tohle není kniha mi leží v polici už skoro dva roky. Vyplnila jsem tam pár úkolů, pak jsem to odložila, a teď už se mi do toho vůbec nechce. Mám doma ještě Čurbes a Finish this book, a všechno to mělo podobný osud. Posledně jmenovanou jsem chvilku vyplňovala v červenci a pak zase putovala do police. K té se ale nejspíš ještě vrátím, líbí se mi z nich nejvíc. Tenhle druh knížek asi prostě není pro mě.
    Na druhou stranu mě moc baví si prohlížet, jak ty úkoly ztvárnili ostatní. Strašně se mi líbí ten nápad s dinosaurem a pylovým zrnem. A otrava je originální! Já jsem tam nalepila Alzáka a dopsala jsem k němu ten jeho popěvek o sto tabletech týdně a s tou stránkou jsem asi nejspokojenější. Taky se mi líbí okno, ten černobíle vytisknutý obrázek vymalovaný pastelkami vypadá zajímavě a hezky.
    Těším se na další prohlížecí článek. :)

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.