neděle 30. července 2017

Řekni vlkům, že jsem doma

(Carol Rifka Brunt - Řekni vlkům, že jsem doma)

Občas člověk na ty nejlepší věci narazí náhodou. Třeba když zrovna nic báječného ani nehledá. Když by měl hledat něco úplně jiného. Nebo když se zrovna cítí trochu znuděně, velmi neúplně, má zrovna číst povinnou četbu do oktávy a jen tak náhodou zabloudí do knihkupectví. Přesně za takových okolností jsem se totiž setkala s knížkou jménem Řekni vlkům, že jsem doma. Příběhem, který mi během tří dnů pozměnil svět, ačkoliv se nejednalo o žádné dechberoucí fantasy ani o složitou filozofickou příručku.

Možná na mě čekala. Zapadlá v jednom regálu v obchodě Levné knihy. Stála devatenáct korun a byla jediná. Líbila se mi tmavě zelená obálka a taky název, protože vlci jsou fajn. Když jsem si přečetla anotaci a prolistovala pár stránek, rozhodla jsem se, že si knížku koupím. V ten samý večer jsem ji otevřela a začala číst - a věřím, že bych ji byla schopná přečíst bez přestávky a najednou, kdybych nemusela dělat jiné věci (spát a tak). Ještě nikdy jsem nepřečetla čtyřsetstránkovou knihu rychleji. Ještě nikdy jsem se totiž v žádném příběhu nenašla víc, než právě v Řekni vlkům, že jsem doma.
Netušila jsem, že se mě to celé takhle dotkne. Téhle pozoruhodné knížce jsem schopná odpustit i místy zřetelně neohrabaný překlad.

Řekni vlkům, že jsem doma, prvotina americké spisovatelky Carol Rifky Brunt, je komorní román hovořící hlavně o lásce a jejích různých formách, zvláště pak těch nesprávných. Také zpracovává jedno tabuizované téma - a to nemoc AIDS a smrt jako její důsledek. A to velice citlivě, ale zároveň reálně a uvěřitelně.

Příběh se odehrává v roce 1987, v New York City a na newyorském předměstí. Hlavní postavou je čtrnáctiletá June, která by mohla žít úplně běžný, nekomplikovaný život - jenže to by musela být ona sama běžná a nekomplikovaná. June není vůbec jako její vrstevníci. Je samotářská, přemýšlivá a uvědomělá. Jejím největším zájmem je středověk; miluje vše středověké, nosí staromódní oblečení a vysoké boty evokující dávné časy. Nejraději by odcestovala v čase do své romantické představy středověku, ale nejde jí to. A proto zůstává na svém místě, v domku na západním předměstí. S rodiči, kteří ale kvůli práci často nebývají doma, a také se sestrou Gretou, o dva roky starší, štíhlou a talentovanou, s níž June dříve spojovalo přátelství, ale v posledních letech se jejich vztah rozbil, jako by snad nikdy dřív ani nebyl. June po škole často utíká do lesa, aby se vzdálila od civilizace a od přítomné doby. A potom je tady strýc Finn, bratr Juneiny a Gretiny matky, talentovaný umělec, gay. A taky Juneina první a přísně tajná láska.
June si moc dobře uvědomuje, že se jen těžko mohla zamilovat ještě hloupěji. Jenže se to prostě tak nějak stalo. Strýc Finn je zároveň Junein kmotr a tak jí věnuje poměrně mnoho času. Bere June do muzeí, do kin, učí ji malovat, vypráví jí o životě. Byl to ostatně právě on, kdo v ní vzbudil vášeň pro středověk. June svého strýce obdivuje a má pocit, že nikdo jiný jí na světě nerozumí tolik, jako on. Jedná se o lásku čistě platonickou a nevinnou, a pro June samotnou je těžké si ji přiznat, a tak jen doufá, že si jejích citů nikdo nevšiml. Přece jen, Finn je její strýc, příbuzný, gay, a o mnoho let starší. Jenže citům se prostě utéct nedá. Kdyby to šlo, tento příběh by se vůbec nemusel odehrát.
Finn totiž trpí AIDS, nemocí, jejíž průběh se v osmdesátých letech stále ještě nedá upravit pomocí léků, a tak je odsouzen k nepříjemnému umírání. Když už ví, že se blíží poslední stádia jeho nemoci, rozhodne se namalovat společný portrét svých dvou neteří, Grety a June. A potom umírá. A Junein svět se obrací vzhůru nohama. Jenže podobně se převrací ještě jeden svět, a o tom June zpočátku neví.
June a Toby se poprvé setkávají na Finnově pohřbu. Je zima a Toby není na obřad pozván. Sedí venku před síní a když si ho June všimne, je jí o něm řečeno jenom to, že to on je zodpovědný za smrt strýce Finna, že právě on ho nemocí nakazil. Proto ho June nenávidí. Jenže pak dostává vzkaz, na jehož základě se s Tobym, Finnovým přítelem, začíná tajně setkávat. A najednou začíná na věci nahlížet i z jiné perspektivy. June a Tobyho totiž spojuje to, co nespojuje žádné jiné dva lidi na světě; láska k Finnovi. Brzy jim oběma dochází, že teď, když je Finn pryč, jim nezbývá než starat se o sebe navzájem. Jenže ani Tobymu už nezbývá moc času.
Ale co když skončíte se špatným druhem lásky? Co když náhodou skončíte s tou druhou láskou - co když někoho milujete a je to opravdu hrozné a nepatřičné a vy to nemůžete říct jediné živé duši na světě? Když milujete tak, že tu lásku musíte ukrýt co nejhlouběji, až vám ze srdce zbyde jen jakási černá díra? Když milujete tak, že se snažíte tu zakázanou lásku zatlačit, kam to jen jde, protože doufáte, že se třeba sama od sebe udusí, ale ono se to nikdy nestane? A místo toho ještě narůstá, nafukuje se a časem je tak obrovská, že zabírá každé místo ve vás, až se jednoho dne stane vámi. Vy jste ona. Až vás všechno, co kdykoli uvidíte nebo si pomyslíte, zavede vždycky k té jediné osobě. Osobě, kterou byste v žádném případě tímto způsobem milovat neměli. (strana 321)

Řekni vlkům, že jsem doma nemá moc společného s knížkami, které obvykle ráda čtu. Předně se jedná o jiný žánr - baví mě hlavně rozsáhlé, velkolepé příběhy s mnoha postavami a více dějovými linkami, odvíjející se okolo tajemství či dokonce detektivní zápletky, nabité reáliemi, rychlé a spíše akční. Tohle je téměř pravý opak, jedná se totiž o román s komorním obsazením, s jednoduchou dějovou linií jen občas proloženou retrospektivou, kde je vše víceméně jasné a místy dokonce předvídatelné. Navíc je příběh psaný v ich-formě a vypravěčkou je čtrnáctiletá dívka. Samotnou mě překvapilo, že mě tato knížka nadchla až do té míry, že o ní teď píšu článek.
Jak jsem zmínila v úvodních odstavcích, od čtení jsem se opravdu nemohla odtrhnout, což se mi také příliš často nestává. Obvykle bývají venkovní vjemy silnější a po pár stranách se už na čtení nemůžu soustředit, jenže v případě tohoto příběhu mě nějaký rozhlas nebo bití kostelních zvonů opravdu nezajímaly. Kapitoly měly různou délku, některé byly na jednu stránku a jiné jich zabíraly třeba deset, ale mně to vlastně vůbec nepřekáželo, zdálo se to totiž docela přirozené. Dokonce mě nerušil ani kostrbatý překlad. Tomu bych také chtěla věnovat pár řádků.
Jak jen začít. No, nerada bych tady nějak pomlouvala paní překladatelku. Na poslední stránce, pod poznámkou autorky, se totiž k příběhu sama vyjadřuje a říká, že jí samotné je v knize zmíněná problematika bohužel také blízká. Když jsem si tu poznámku přečetla, pomyslela jsem si - tak mám já vůbec do toho překladu rýpat? A pak jsem si vzpomněla na ty chvíle, kdy jsem si říkala, jak moc bych si chtěla sehnat originál a přeložit si ho sama. Takže, v prvních kapitolách mě do očí bily anakoluty. Nad pár souvětími jsem se dokonce zarazila a několik minut se je snažila rozebrat (dospěla jsem k závěru, že se asi jedná o sporné případy a ne o jednoznačné chyby, ale stejně, snadno by se daly přetvořit na případy nesporně správné). Později jsem se začala pozastavovat nad tím, že pro Juneiny a Gretiny vrstevníky snad existuje i jiné a méně směšné slovo než "děcka"(a když už, asi by se měl při shodě podmětu s přísudkem aspoň dodržet střední rod tohoto slova). Někdy uprostřed knížky mě začalo štvát, jak se postavy téměř pořád "koukají jinam". Vždyť by se to občas dalo nahradit něčím jako "odvrátil pohled" nebo "změnil zorné pole" nebo prostě jakkoliv, jen neopakovat tohle pořád dokola... Podivila jsem se taky nad "horkými paprikami", které dost možná měly být pálivé, ale zrovna tady i ty horké dávaly docela smysl. Největší děs jsem ale prožila, když jsem si přečetla, že na záznamníku blikaly "dva ztracené hovory" a také když se někdo na něco zeptal, a já nevěděla na co, a pak jsem zjistila, že se jednalo jen o nevydařený překlad a dotyčný měl ve skutečnosti žádat (to ask for st.).
Vím, že překládat je těžké, zvlášť pokud člověk začíná a trochu se ztrácí. Nenadávám - jen si myslím, že před vydáním si českou verzi knížky měl někdo důkladně přečíst. Nebyl to totiž jen kostrbatý překlad, ale i překlepy, vynechaná písmenka, jedna chyba v mně/mě a jedna hrubka. Vypadalo to, jako by zkrátka nikdo neměl čas na korekturu. A to je velká škoda. Řekni vlkům, že jsem doma je totiž kniha oceněná mnoha literárními cenami, a když ji takhle degraduje převedení do cizího jazyka, najednou to působí dost smutně.


Knížku Řekni vlkům, že jsem doma jsem přečetla během tří dnů. Z velké části proto, že mě tolik pohltila a možná trochu zahltila, že jsem prostě nemohla být klidná, dokud jsem ji nedočetla. Určitě ten pocit znáte - najednou musíte na chvíli knihu odložit, protože odcházíte třeba do města, jenže se nemůžete zbavit myšlenek týkajících se děje a zápletky a hlavních postav a toho, jak by to mohlo dopadnout. Dost mě to ochromilo. Na jednu stranu to bylo příjemné, na stranu druhou trošku děsivé. Nikdy předtím se mi to totiž s žádnou knížkou nestalo.

A je naprosto jasné, proč to byl právě tento příběh, v němž jsem se málem utopila. June je totiž skoro úplně jako já. Je to jedna z těch knižních postav, s nimiž bych si určitě rozuměla. Jejichž pohnutky chápu, protože to ani jinak nejde. S June se nikdo nechce kamarádit, je taková odstrčená, průměrná, navíc si o sobě myslí, že není moc hezká. V dětství se zcela vážně zabývala vymýšlením metod, díky nimž by se dalo cestovat v čase do minulosti. Není věřící, ale má ráda kostely. Lásku si představuje jako splynutí dvou spřízněných duší, které si rozumějí - a ne jako něco, co by se mělo projevovat fyzicky (i když občas ji myšlenky zavedou leckam). A občas má pocit, že ji všechno tak nějak... přebíjí. Ale přes to všechno to June nevzdává. Víte, myslím, že já bych nezvládla být tak statečná jako ona.
Vlastně i příběh Tobyho a Finna na mě působil hrozně opravdově. A s příběhem Juneiny nesprávné lásky jsem se taky úplně sžila. Těžko se to říká, jen tak mimochodem, na konci článku, v němž vám doporučuji knížku, ale já sama jsem si takovouhle nežádoucí tajnou láskou také prošla a myslela jsem si, že je to něco, co lidé asi moc nezažívají a když už, tak o tom rozhodně nemluví ani nepíší. Teď už je to pryč, ale ten pocit si ještě vybavuji, takové věci se asi zapomenout nedají. Když jsem četla pasáže o smutné June a o nesprávných druzích lásky, které věnujeme lidem, jež bychom měli milovat jinak... bylo to, jako bych četla o sobě. Kousky ze svého deníčku. Znamená to pro mě docela dost. Normálně bych ani já o sobě takovéhle věci nepsala, ale mám pocit, že jinak by mé nadšení pro tento příběh možná nedávalo smysl. Tak teď snad už dává.

Tehdy v klášteře jsme se s Finnem usadili na kamennou lavičku v jednom odlehlém koutě a on se mě zeptal, co se podle mě stane s lidmi poté, co umřou. Zavrtěla jsem hlavou a předstírala, že jsem ho neslyšela. To jsem občas ve Finnově přítomnosti dělávala. Předstírala jsem, že špatně slyším, aby se ke mně musel víc naklonit. Což tehdy udělal. Přisedl si těsně ke mně, objal mě kolem ramen a zeptal se mě znovu.  "Co se stane s tímhle vším?" zeptal se s pohledem upřeným do mých očí. Pokrčila jsem rameny a odpověděla, že si myslím, že se nestane nic. Že si myslím, že prostě všechno skončí a bude jen tma. Finn přikývl: "Já si to myslím taky."  Kdybych tehdy věděla, že mluví o sobě, něco bych si vymyslela. Vybájila bych dokonalé nebe jenom pro něj. (strana 79 - 80)

Řekni vlkům, že jsem doma je příběh smutný i veselý, vážný i místy odlehčený. Zdánlivě jednoduchý, ale když se nad ním zamyslíte, je vlastně dost složitý. Ale v první řadě je to intimní příběh plný citů. Vypráví o dospívání, životě, smrti a hlavně o lásce. O všech láskách, na které si vzpomenete - a tentokrát si skutečně můžete vzpomenout i na tu nevhodně věnovanou. Na konci svých knižních článků se většinou snažím knihu někomu doporučit, ale tentokrát si vážně nejsem jistá. Co kdybych ji někomu doporučila, dotyčný si ji přečetl, a pak mi řekl třeba "Teda Tery, takovouhle divnou, zvrácenou, šílenou knihu jsi mi mohla doporučit fakt jenom ty." Prostě pokud máte pocit, že jste podobně smutní, zvrácení a šílení jako já, mohla by se vám tato pozoruhodná kniha také líbit.
Nejsem si jistá, jestli já sama někdy strávím příběh, s nímž jsem se setkala prostřednictvím Vlků. Možná ne. Možná to napořád bude taková malá živá ranka, s níž se nikdy nerozloučím, protože se stane mou součástí. Možná, že jsem právě našla knížku, na jejíž stránky budu prchat pokaždé, když mi bude smutno. Ať už je to jakkoliv, jsem ráda, že jsem ji z toho zapadlého regálu vytáhla.

Děkuji všem, kteří si tento článek přečetli. Protože vím, jak těžko se články o knížkách komentují - ale přitom tak ráda čtu vaše milé a obsáhlé komentáře - můžete mi třeba napsat, co teď přes léto čtete. Jestli čtete víc, nebo naopak méně než po zbytek roku. A taky jestli máte nějakou takovouhle knížku, která se vás dotkla víc, než byste čekali. Opravdu by mě to zajímalo.

Ještě jednou vám přeji hezké léto. A hodně vitamínu D.
Iris

8 komentářů:

  1. Ani bys nevěřila, jak jsem byla nadšená, když jsem zjistila, že tvůj další knižní článek bude o Řekni vlkům, že jsem doma. :)
    Já mám tuhle knížku doma už celkem dlouho, četla jsem ji asi před dvěma roky a hrozně se mi líbila. Ale taky jsem se to trochu bála to doporučovat lidem. Ze stejných důvodů, které uvádíš ty. (Tak jsem ji jenom jednou doporučila nějaké neznámé Němce na pohledu v rámci postcrossingu. :D)
    Když jsem se pak dozvěděla, že se ocitla v Levných knihách, a to jenom za devatenáct korun, bylo mi to hrozně líto. Protože mi přijde, že tahle knížka má rozhodně na víc a takhle ji určitě spousta lidí jen tak přejde, protože si řeknou, že za devatenáct korun to přeci nemůže být nijak dobré.
    Na druhou stranu, pak jsem si řekla, že alespoň bude pro lidi dostupnější a zaskočila jsem do naší pobočky koupit rovnou dvě - pro mé kamarádky k svátkům (ale pšt). Sice si nejsem jistá, jestli se jim to bude líbit, ale za pokus to stojí. :) Takže mi tu teď doma leží rovnou tři výtisky. :D
    Jinak, já mám ráda přesně knížky tohoto "typu". Nevím, co to o mně vypovídá, asi mám nedostatečnou mozkovou kapacitu na zvládání složitých dějových linek, ale hlavně mě ta knížka musí donutit něco cítit. Dokonce mám ve svém starén Všehobloku věnovanou jednu stránku jenom citátům z téhle knížky.
    A špatný překlad - já si to moc nepamatuji, věřím ti, že to tam všechno je, v originále to uřčitě bude lepší, ale já mám asi nějaký dar si takových věcí moc nevšímat. A nebo v jiných slovech - nemám dostatečně vyvinutý cit pro jazyk, abych to vnímala. (Ale takhle, když to napíšeš si říkám, jako jsem jen mohla takové věci přejit.)
    Nicméně, jsem ráda, že na to upozorňuješ předem, protože to alespoň pak možná tolik neodradí lidi, kteří to vidí a třeba by tu knížku kvůli tomu nedočetli. :)
    Měj se hezky a přeji další krásné čtenářské zážitky!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jéé, to je tak hezké, dostávat knížky. (Nikdy jsem od žádný kamarádky nedostala knížku. Achjo, chci do vaší party! Ne kvůli těm knížkám, pochopitelně, ale tak obecně, musíte být všechny skvělé.)
      Mně právě jen zřídka padne do noty nějaká takováhle řekněme citová knížka, protože se většinou do hlavních postav nemůžu vcítit, a proto raději sleduji složité linky historických příběhů, a tak. Ale občas se přecením a ani já se v knížce, kterou si vyberu, neorientuji. :)

      Vymazat
  2. O téhle knížce jsem četla jeden nadšený článek, když mi bylo asi dvanáct, a občas si na ni ještě vzpomenu. Sice jsem od té doby dávno zapomněla, o čem ten příběh vlastně je, ale vždycky jsem si říkala, že by se mi to určitě líbilo, už jenom kvůli tomu názvu. A teď tady sedím a vedle sebe mám slevovou kartičku do knihkupectví, kterou musím příští týden utratit, tak si říkám, že bych si za ni mohla koupit toto (pokud teda Vlky nebudou mít v Levných knihách). Protože na tvůj popud jsem přečetla už vcelku dost knížek (vlastně celou Zafónovu tvorbu kromě Mariny, kterou nemůžu sehnat, Agnes a Pěnu dní) a všechny mě moc bavily.
    Teď přes léto čtu podstatně víc než během roku, ale spíš proto, že na to mám náladu než kvůli tomu, že mám víc volného času. Zrovna teď mám rozečteného Percyho Jacksona, už poněkolikáté (abych odpověděla na tvoji otázku, tak v jedné z jeho postav jsem se našla asi jako ty v June). Má pro mě skoro stejnou cenu jako Harry Potter a Kája Mařík, což znamená, že mám tu sérii fakt hodně ráda. A taky už skoro měsíc čtu knížku Sisterhood Everlasting. V angličtině, protože česky to nevyšlo, a protože jde o pátý díl série. Nejsem nijak daleko a každé druhé slovo si musím hledat, ale baví mě to a jestli se mi tu knížku někdy podaří přečíst celou, budu na sebe fakt hodně pyšná. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na můj popud jsi přečetla už dost knížek, a já přesto nemám nejmenší tušení, kdo jsi. :D
      Děkuji za komentář! Tu anglickou knížku jistě zvládneš. Já v angličtině začala číst dost nedávno, ve srovnání se svými spolužáky o něco později než oni. Hlavní je vybrat si knížku, která tě vážně zajímá, to hodně lidí podceňuje, vím to z vlastní zkušenosti. :)

      Vymazat
    2. No, tak kdybys mě chtěla poznat, na facebooku jsem jako Bailey Graffmanová :D
      Já jsem z naší třídy asi první, kdo začal číst anglicky, ale jen proto, že ostatní se o knížky moc nezajímají, s angličtinou jsme na tom všichni stejně bídně. :D

      Vymazat
  3. Zrovna jsem přemýšlela, nač bych mohla využít poštovné zdarma, co jsem vyhrála. :D
    Ta knížka má strašně hezkou obálku, a podle pár úryvků a citátů, které jsem z ní viděla, myslím, že se mi bude líbit. Že bude divná, ale právě tím způsobem, který mám ráda. (Divný věci mám obecně ráda. :D)

    Přes léto nečtu nějak víc než jindy. Mám to tak na etapy, někdy mám chuť číst a čtu rychle a hodně, a někdy třeba dva měsíce nepřečtu ani řádku, i když bych něco zajímavého ke čtení měla. Teď se nacházím v té první a čtu hodně, knížku V případě neočekávané události. Odehrává se na začátku padesátých let v americkém městečku, na které se během tří měsíců zřítila tři letadla. To se tehdy skutečně stalo a autorka to sama zažila. Postavy v knize jsou sice fiktivní, ale zajímavé a sympatické a vážně mě to moc baví číst. Spolu s ní jsem si koupila ještě knihu Jeden kluk z milionu, tu jsem měla v plánu číst hned potom, ale asi si nejdřív přečtu Vlky, protože u těch mě ten příběh zajímá trochu víc. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Popravdě jsem nečekala, že zrovna díky tomuto článku někoho inspiruji, aby si tuhle knížku přečetl. Snad se ti bude líbit.:)

      Vymazat
  4. V Levných knihách se holt dají sehnat skvosty. Tuhle knížku jsem, jak víš, nečetla a nejspíš si ji ještě nějakou dobu nepřečtu, protože těžko říct, jestli ji ještě v Levných knihách mají, ale bylo by to fajn.

    Co se překladů týče, je vždycky škoda, když se nepovedou. Je škoda, když překlad nebo korektura, jedno nebo obojí špatně provedené, kazí dojem z knihy. Ale s tím se asi nedá nic dělat, protože i kdybys to přeložila sama, už je to přece jednou přeložené a vydané, ne? Byť je pravda, že třeba taková Cizinka vychází s úplně novým překladem, protože ten starý (nečetla jsem, nevím, soudím podle recenzí) stál za nic.

    Přeji další takové pěkné knížky! :)

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.