sobota 15. července 2017

52 doodles: první půlrok

Projekt 52 doodles jsem vymyslela tak nějak za pochodu. Rok končil, a s ním i (S)nová výzva, a já procházela centrem města a přemýšlela, jakou tvůrčí činností proložit příchozí rok. Focení se mi zdálo moc časté, a navíc nejsem dobrý fotograf; psaní tady bylo už dvakrát; s hudbou se moc nepřátelím a s pohybem už vůbec ne. Nejideálnější možnost jsem tedy viděla v kreslení. 
Kreslení je totiž hned po psaní moje oblíbená činnost, a čas jsem si na něj našla vždy, i v těch nejhorších časech. Po chvilce jsem vymyslela i zbytek pravidel projektu 52 doodles - nutno říct, že mi to moc práce nedalo, protože pravidla jsou vyloženě primitivní. Přečíst si je můžete v úvodním článku; jak název napovídá, jde o dokumentaci života prostřednictvím kreslení, nebo jakéhokoliv čmáraní, s týdenní frekvencí. Na instagramu se projekt usídlil pod hashtagem #52doodles2017 a také na účtu, kam své příspěvky přidávám já. V tomto článku si můžete prohlédnout, co jsem zatím načmárala - protože malá rekapitulace nikdy neuškodí, aspoň si společně můžeme pobrečet a taky se zasmát.


K dnešnímu dni je za mnou už něco přes polovinu letošního projektu. Ještě jsem ani jeden týden nevynechala, a to i když jsem si musela obrázek nakreslit a nafotit s předstihem, protože v neděli jsem nebyla doma. Původně jsem si myslela, že zvládnu své příspěvky na blogu zveřejňovat častěji, ale nakonec to nevyšlo. Někdy na jaře jsem se rozhodla své měsíce shrnovat prostřednictvím fotočlánků, a doodles obvykle tak nějak zapomenu nahrát na disk, takže se do článků nedostanou. 
Navíc, chaos je asi mým přirozeným stavem, a tak mám všechna předchozí doodles rozházená někde po pokoji, protože většina z nich je na papírech, a ne v sešitě. Jediným místem, kde jsou všechna k nalezení, je můj instagram, určený speciálně pro tyhle kresby (protože na tom hlavním se snažím o estetický feed, aby bylo jasno). A teď budou doodles i v tomto článku. První polovina projektu. Protože kdybych na konci prosince nacpala všech 52 výkresů do jednoho článku, zaprvé by to nikdo nečetl a zadruhé bych si asi už vůbec nemohla vybavit, co jsem v každém týdnu dělala a co mě vedlo k obsahu obrázků.
Pokud budu naživu, slibuji, že vznikne i druhá část tohoto článku. A snad vám nevadí, že jsem to pojala formou screenshotů z instagramu. Líbí se mi to tak, zdá se mi to takové autentické. I když jsem každou fotku projela filtrem HB1 ve VSCOcam.

Nebudeme si nic nalhávat. Když jsem v lednu začínala, myslela jsem si, že budu děsně kreativní, a kreslit doodles na školní záchody a lavice, na autobusové zastávky a křídou na chodník. Jenže to dopadlo úplně jinak. Všechny mé příspěvky do projektu jsou na papíře. K ničemu lepšímu jsem se nikdy neodhodlala. Největší odvaz byly vodovky, jak za chvíli uvidíte - a to všehovšudy jednou. No, nedá se nic dělat. Dávám si to jako předsevzetí do další poloviny roku, tedy, stvořit něco originálního.

Taky bych vám ještě chtěla vysvětlit něco, co se týče mého kreslení. Nejsem žádný umělec. Má rodina by vám potvrdila, že odmalička čmárám po všem, co si o to říká. Tužku jsem v ruce měla pořád, a tato posedlost se mě drží celý život. Kreslím, když jsem veselá, když jsem smutná, když si potřebuji vyčistit hlavu a nemůžu zrovna ven. Nejraději kreslím ženské postavy a šaty. Ale žádnou profesionální výukou jsem nikdy neprošla. Navíc mám špatnou prostorovou představivost a s mou jemnou motorikou to také není moc slavné. V následujících obrázcích jistě uvidíte mnoho chyb a nedokonalostí. Neprezentuji je jako umění, ale jako shrnutí první poloviny svého projektu. 
To je vše, teď už je na řadě to, kvůli čemu jste nejspíš rozklikli tento článek.


Doodle č. 1 - 8. ledna: Abych se přiznala, hned tady jsem docela ztracená. Už je to dost dávno. Navíc, kreslila jsem to do jednoho ze svých notýsků od Moleskine. Ty notýsky mám opravdu ráda, ale používám je na úplné hlouposti. Většinou si je vozím na letní cesty a tam do nich píšu úplně všechno, od jízdních řádů po tajné dopisy, které nikdy neodešlu.
V Liberci bylo 9 stupňů pod nulou, což je docela obvyklá zima v Jizerkách. Potom můžete vidět talíř plný čehosi, co jsem zapomněla vybarvit, takže to může být cokoliv. Norská vlajka - asi jsem se zrovna intenzivně učila norsky - květináč a konvice, z níž vytéká střední proud (?!?). K tomu hrubý nákres jedné konverzace, která asi nebyla tak důležitá, protože teď už si vůbec nepamatuji, o co šlo. No, a asi jsem posílala nějaký růžový e-mail. Shrňme to tak, že mi byla zima, a tak mi to v hlavě asi trošku zamrzalo.

Doodle č. 2 - 15. ledna: Asi to nejmenší doodle, které za celou dobu vzniklo. Nachází se na zmačkaném cípu nějakého sešitu - asi z matiky. Tenkrát nám pořád doma vypadával internet, takže jsem hrála takovou tu hru se skákajícím dinosaurem. Navíc mi hnisaly mandle. Vidíte ty dvě smutné, zoufalé mandle? Tak to byla realita všedního dne. Nikdy jsem s tím nešla k doktorce, raději jsem pila nadměrné dávky šalvějového čaje. A když nevím, co kreslit, kreslím kaktusy. Docela snadné.

Doodle č. 3 - 22. ledna: Zrovna toho dne jsem se pohádala s mamkou a bylo to fakt na nic. Takže si ani moc nepamatuji, co jsem dělala. Řekla bych, že to byl ten týden, kdy jsem šla lepit výstřižky z Tohle není kniha někam do terénu. No, tohle nemá žádnou uměleckou hodnotu.

Doodle č. 4 - 29. ledna: Jak tak koukám, jedla jsem čokoládu, hodně čokolády. Také jsem vodovkovala, asi ve škole. Pouštěla jsem si film Vicky Cristina Barcelona, protože se teď snažím koukat na co nejvíc španělských filmů (prý se jedná o maturitní téma). Mimochodem, zrovna tohle je skvělý film, stejně jako Volver nebo Hlas moře nebo Hable con ella. Také tady můžete vidět leknín v plicích, protože jsem zrovna četla Pěnu dní. Jen jsem si ten leknín nedovedla moc dobře představit.

Doodle č. 5 - 5. února: V tomto týdni se stalo docela hodně věcí. Tak třeba, úplně na začátku volala do školy Evropská komise kvůli mému překladu. Já byla zrovna na okresním kole olympiády z češtiny, ale musela jsem rychle běžet do školy kvůli nějakým organizačním záležitostem. Všichni z toho dělali velkou věc, ale zároveň to tajili, takže se těžko vysvětlovalo, proč mě zástupce ředitelky fotí před barevnou stěnou v mezipatře. Cítila jsem se dost tragicky a nevěděla jsem, jak k tomu mám přistoupit. Navíc mi volal nějaký pán a chtěl se mnou dělat rozhovor. Málem jsem se z toho zbláznila.
Také jsem dostala studijní materiály na dějepisnou soutěž ve družstvech. Musela jsem číst takovou knížku, která neměla obrázky a dost mě nudila. Koupila jsem si lístek na maturitní ples, který se už dost blížil a já se těšila. Také jsem dostala kopřivku z jahod. Otázkou zůstává, kde jsem získala v únoru jahody.

Doodle č. 6 - 12. února: Tady můžete vidět mé bezprostřední dojmy z plesu. Ples byl skvělý. Je to zvláštní - ve společnosti se obvykle nepohybuji, ale jakmile jde o ples, kde mám doprovod a kde můžu tančit, líbí se mi to. Vytáhla jsem své staré šaty a vyžehlila jsem si vlasy, a rozhodla jsem se, že si vlasy už nikdy žehlit nebudu, protože to pak nejsem vůbec já. Na ples jsem jela tramvají a po půlnoci jsem něco vypila, ale tentokrát jsem na sobě necítila žádné účinky, takže se to nepočítá. Neumím kreslit boty.

Doodle č. 7 - 19. února: To začínaly jarní prázdniny. Jela jsem za babičkou do Písku. Cesta přes Prahu nebyla moc příjemná, ale nakonec jsem vystoupila správně a dostala se tam, kam jsem chtěla. V tom týdnu byl také Valentýn, velice nabitý den, kdy jsem měla stihnout asi tři akce. Četla jsem knížku Obsluhoval jsem anglického krále, ale nedočetla, protože mě to vytáčelo k nepříčetnosti. Jenže jak jsem zjistila, zrovna tohle máme v povinné četbě do oktávy. Ach ne, za co?! Co mám jako dělat?
To byla dramatická vsuvka. Na obrázku si ještě můžete přečíst kousek básničky, do které jsem se naprosto zamilovala. Jmenuje se Měsíc nad plynárnou a napsal ji Jaroslav Seifert.
(A jak tak koukám, tohle byl ten týden, kdy jsem nějakým záhadný způsobem přišla na seriál Hetalia: Axis Powers. Seděla jsem u stolku a do noci přepínala epizody a cítila se jako úplný blázen, protože na takovéhle věci nejsem zvyklá koukat, ale líbilo se mi to. Nakonec jsem od toho upustila, protože to je dostupné jen v japonštině a tak jsem u toho nemohla kreslit, musela jsem pořád číst titulky.)

Doodle č. 8 - 26. února: Na prázdninách jsem chytla inspiraci a psala jsem hodně básniček. Většina z nich dokonce i za něco stojí, dle mého skromného názoru. Takhle to vypadalo, když jsem pracovala na jedné z nich. Nikdy se to neobejde bez pokusu nakreslit domeček jedním tahem.

Doodle č. 9 - 5. března: Knížku, již jsem měla přečíst kvůli dějepisné soutěži, jsem si úplně znepřátelila. Zasekla jsem se těsně za polovinou a na poličce mi ležely další dvě, které jsem měla přečíst, takže jsem byla totálně demotivovaná. Proto jsem to nakonec vzdala. Začala jsem si psát deníček, ale zdálo se mi to jako hloupost. Vlastně... všechno se mi zdálo hloupé a beznadějné. Až na písničku Pala Tute. Ta mi doma hrála pořád.

Doodle č. 10 - 12. března: Nemožné se stalo skutečností a já dostala rychlý nápad na povídku. Napsala jsem ji během dvou dnů. Potom jsem ji dokonce i zveřejnila. Měla jsem ze sebe skvělý pocit, protože mi psaní šlo rychle a výsledek se mi líbil. I když teď bych už řekla, že je to celé moc patetické. V březnu jsem asi potřebovala trochu patosu. A celá ta inspirace vzešla z hodin dějepisu, to bylo asi to nejlepší.
Tahle fotka je jedna z mých oblíbených, asi proto, že si pamatuji, jak dobře jsem se v ten den cítila.

Doodle č. 11 - 19. března: I tento obrázek mám ráda. Citovala jsem báseň Karla Hlaváčka, což znamená, že jsem měla čas na poezii. Také jsem se zúčastnila krajského kola olympiády ve španělštině, a nakonec to dopadlo velice dobře - ale počkejte si na pokračování. Jak tak koukám, bylo zrovna období trimestrálních testů a já se učila matiku, konkrétně kuželosečky. Moc jsem neprotestovala, ačkoliv si nemyslím, že někdy v budoucnosti budu sekat kužel.
Jednou jsem do školy šla v černé úzké minisukni, a cítila jsem se poněkud nepatřičně. Jsem totiž zvyklá na širší sukně.
A španělská vlajka se usmívá (kdybyste váhali, proč tam má ty tři černé tečky).

Doodle č. 12 - 26. března: Pro změnu zase nějaký splín. Nechala jsem si ostříhat vlasy, protože jsem potřebovala změnu, lehčí hlavu. (Taky, pokud to tedy nevíte, jsem si loni v létě nechala v nějakém záchvatu adrenalinu oholit velkou část vlasů. Někdy v září jsem si řekla, že už mě to nebaví, a začal dlouhý proces dorůstání. Tohle byl pokus o sjednocení délky vlasů.) Psala jsem trimestrální testy a fyziku jsem napsala jenom na 50 %, a to ještě díky spolužákovi, který mi s tím pomohl. Ale jinak jsem nic dalšího nepokazila.

Doodle č. 13 - 2. dubna: Odlet do Bruselu se přiblížil a já byla nervózní z cesty letadlem. Neměla jsem náladu na žádná velká dobrodružství. Vyzvedly jsme letenky a to mě ještě více zneklidňovalo. Navíc jsem se celkově tak nějak hroutila. Možná za to mohla školní exkurze do hospicu následovaná přednáškou Dominika Feriho, po níž mi kamarád řekl něco, čím mě prakticky poslal do háje.
Četla jsem Modlitbu pro Kateřinu Horovitzovou. To bylo taky smutné.

Doodle č. 14 - 9. dubna: Vrátila jsem se z Bruselu plná zážitků. Všechno bylo najednou fajn, protože jsem se seznámila se sedmadvaceti milými lidmi ze zajímavých zemí. Také jsem se podívala do země, o níž bych si nikdy nemyslela, že bude tak pěkná. Akorát jsem byla smutná, že jsem zpátky. Ve škole jsem se najednou cítila ještě osamělejší. Vidíte? Pořád mám nějaký problém. Jsem absolutně strašná.

Doodle č. 15 - 16. dubna: Tenhle obrázek se mi moc líbí. Bohužel, když jsem ho kreslila, docela jsem brečela. Neuměla jsem se povzbudit, a zároveň jsem měla pocit, že pláču zbytečně, že mé problémy jsou vlastně malé. Těžko vysvětlit. Prostě jsem si jenom vylívala smutek a lidé mě střídavě posílali do háje. Pak už stačila jen jedna krátká věta na hodině tělocviku, abych měla pocit, že je všechno špatně.

Doodle č. 16 - 23. dubna: Během tohoto týdne jsem jela do Prahy, abych se zúčastnila státního kola olympiády ve španělštině. Zní to jako úspěch, ale dostat se tam bylo velice snadné: stačilo porazit dva soupeře, protože účastníků je pokaždé tak málo, že není třeba dělat okresní kolo, jenom krajské. Jenže kolo celostátní je úplně jiná liga. Pokaždé si pokládám otázku, proč jsou tihle studenti španělštiny tolik namyšlení. Je to takový hezký jazyk a jeho studium by mohlo být naprostá pohoda. Trávit den mezi lidmi, kteří se na potkání chlubí s tím, že mají 'nivel C1', je opravdu demotivující. Ještě horší je s nimi soupeřit. Tentokrát jsem v den ústředního kola měla vyloženě špatný den a nezvládala jsem ani komunikaci se svou profesorkou.
Nakonec to dopadlo strašně. K mluvené části jsem si vylosovala téma Vztahy mezi španělsky mluvícími zeměmi a Českou republikou. Tohle téma jsem si vytáhla už minulý rok. Když jsem se tomu začala smát, nějaká paní mě okřikla. A ta holka, co mluvila přede mnou, byla velice pohotová a taky měla velice impozantní výstřih, což se zkoušejícímu asi líbilo. Když přišla řada na mě, viděla jsem, že tomu pánovi, co mě bude poslouchat, nejsem vůbec sympatická (to prostě někdy vidíte hned). Kvákala jsem jako naprostý idiot, a tak jsem si také po zbytek dne připadala.
Na obrázku ale můžete vidět nějakou básničku. Myslím, že zrovna tuhle jsem neztratila a ještě ji někde mám založenou.

Doodle č. 17 - 30. dubna: Tady začala příprava referátů na turistický kurz v Nízkých Tatrách. Kurz se měl konat až v červnu, ale referáty jsme museli dělat do konce dubna. My jsme to nechali na poslední chvíli, protože to ani jinak nešlo. Práce bylo pořád plno. Nakonec jsem referát dopisovala v den odevzdání, ve své volné první hodině. (Vznikl například velice výmluvný popisek 'Vstřícné listy lomikamenu vstřícnolistého' a tak dál.) Také jsem si pořídila knížku jménem Paris. Ještě jsem ji nedočetla, je v angličtině a má přes 800 stránek.
Slovo Forelsket znamená zamilovaný a tenkrát jsem byla zamilovaná... asi tak obecně. Asi zase nějaká lepší vlna.

Doodle č. 18 - 7. května: V tomto týdni jsme na hodinách španělštiny začali diskutovat na téma feminismus. Naši profesorku to očividně začalo bavit, a tak od tohoto tématu neupustila až do konce školního roku. My toho měli plné zuby už po první hodině věnované feminismu. Nic proti, ale stačilo by to jednou. Co máme pořád říkat? Nejde vymyslet nic nového.
Na obrázku je hodně čaje a banán. Také, bůhvíproč, vyčasované sloveso psát v polštině. Ach jo.

Doodle č. 19 - 14. května: Desátého května jsme prodávali charitativní kytičky. Byla taková zima, že jsem musela znova vytáhnout kabát, a to se mi zdálo hrozné - uprostřed května! Každopádně, těch kytiček jsme prodali hrozně moc. Můj kamarád, s nímž jsem je prodávala, se totiž asi trochu zbláznil a pořád chtěl prodávat dál a dál. Stáli jsme tedy celé dopoledne v centru města před kasínem a oslovovali náhodné lidi. Občas někdo chtěl, abych mu připíchla kytičku na bundu, což byl docela problém, protože takové věci mi nejdou. Abych to moc neprodlužovala, dopadlo to dobře. Dostala jsem koláč k obědu a pak jsem šla domů. Další den jsem zjistila, že nás nacpali do regionálních zpráv.
V tom samém týdnu mě také kamarád zaangažoval do svého tvůrčího projektu. Chtěl napsat operu a mým úkolem bylo přepsat několik stránek textu do daktylového verše. Bylo to moc zajímavé. Drnčela mi z toho hlava.
Nakonec jsem v neděli jela na veletrh Svět knihy. Do poslední chvíle jsem nevěděla, co si vzít na sebe. To bylo taky docela... stresující. Zvlášť po noci, již jsem strávila sledováním finále Eurovize.

Doodle č. 20 - 21. května: Tento týden patřil maturitám. Tím pádem byl zároveň klidnější (končili jsme dřív) a absolutně šílený (maturity přece, a ty se naší třídy konají už příští rok). Byla jsem se podívat na všech možných maturitních zkouškách. V hlavě mi nejvíce uvízly ty z češtiny. Nějakou náhodou jsem viděla dost zkoušek, které skončily špatně, a to mi bylo líto. Na druhou stranu, aspoň jsem se dozvěděla, kolik slavnostního oblečení doma mám. (Mám na mysli takové to smart casual - nebo jak se říká tomu dresscode, který se nosí na maturity.) No, moc ne. Poslední den jsem už prohrabávala dno skříně.
Jednoho odpoledne se mi udělalo hrozně špatně, úplně na omdlení. Nejdřív se mi zatmělo před očima a pak mi začalo šumět v uších, jako když se rozbije televize. Vytáhla jsem z něco z mrazáku, dala si to na hlavu a říkala si, že to bude dobré. Nedovedla bych si ani zavolat záchranku. Hrozně mě to vyděsilo a teď radši pořád jím a snažím se pravidelně jíst a víc spát a občas jíst hodně čokolády - to kvůli cukru.
O víkendu jsem jela navštívit jedny známé do malé krásné vesničky. Měli koťátka - Mourka, Kopretinu a Tygříka. Vidět jste je mohli v květnovém fotočlánku.

Doodle č. 21 - 28. května: V tomto týdni jsme šli na školní exkurzi do pivovaru kousek za městem. Toho rána jsem měla referát na literárním semináři, takže jsem byla velice upravená, měla jsem na sobě červenou sukni, puntíkované punčocháče a polobotky. Netušila jsem totiž, že se nechám přimět k pěší cestě do pivovaru, a že ta cesta bude dlouhá, kamenitá a hornatá. Musela jsem se opravdu smát. Jen my dva se dokážeme ztratit kousek za tramvajovou tratí. (Pivo mě nezajímá a v pivovaru jsem akorát načichla tím jejich divným smradem, takže cesta byla rozhodně větším zážitkem.)
Jak tak koukám, jedla jsem nanuky. A rozečetla jsem knížku jménem Sedmikráska. Nakreslila jsem ji sem, protože byla krásná nejen obsahem, ale i formou.

Doodle č. 22 - 4. června: Týden, kdy jsem měla absolventský koncert a kdy se lámal chleba v mnoha ohledech - ne jen s kamarádkou, o které jsem psala až moc a teď toho lituji. Nakonec to všechno bylo dobré, nebo aspoň "dobré". Tenhle obrázek se mi nelíbí a původně jsem ho chtěla z tohoto článku diskrétně vyškrtnout. Pokaždé, když se na něj podívám, připadám si jako pitomec. Jenže i pitomé chvilky patří k životu, a tento článek je o životě.
Nicméně, vždy se mi líbilo, že stačí ke slovu LOVELY připsat jednu čárku a hned z toho máte LONELY. (A naopak stačí jednu umazat.)

Doodle č. 23 - 11. června: Tohle jsem odflákla, ale i tak se mi zdá tento obrázek celkem výstižný. Byl to klidný týden plný čínských polívek, čajů, čokolády, sluníčka za oknem (akorát já se za ním nemohla rozběhnout). Chodila jsem po balkóně a nahlas si četla, abych prolomila ticho, a povedlo se. Nakonec jsem nakreslila pár rádoby vtipných komiksových stripů. Ke konci týdne jsem se dozvěděla, že jsem získala první cenu v jedné literární soutěži. Vzhledem k tomu, že jsem tam své básničky posílala spíše z legrace, mě to opravdu překvapilo.

Doodle č. 24 - 18. června: Období trimestrálních testů začalo. Zase. Psala jsem úvahu o syndromu vyhoření, ale byl to spíš pokus zjistit, co ještě naše profesorka skousne. Do školy nám přišly dvě rozpačité paní a začaly nám vykládat, že nechceme-li skončit s mopem v zapadlé chodbě, potřebujeme certifikát CAE nebo aspoň FCE. Začalo mi to vrtat hlavou, stejně jako jsem znova začala přemýšlet o opravdovém studiu překladatelství. Tohle budu asi muset probrat s pár lidmi.
Uprostřed týdne jsem onemocněla, pro změnu. O víkendu (nebo možná v pátek) vyšlo dlouho očekávané album zpěvačky Lorde, Melodrama. Hned v sobotu ráno jsem si ho asi třikrát za sebou poslechla.
Také jsem přečetla povinnou četbu za méně než 24 hodin. Podcenila jsem čas. Bylo to šílené, dočítat divadelní hru těsně před hodinou, kdy jsme měli psát test.

Doodle č. 25 - 25. června: Tohle doodle nemá nic společného s týdnem, k němuž se váže. Je to pokus o titulní stranu mé provizorní sbírky básniček. Jenže se mi to moc nelíbí, i přes tu práci, kterou jsem si s tím dala. Každopádně, tohle byl ten týden, kdy jsem psala poslední test z matiky. Vystresovala jsem s tím nejen sebe, ale i své okolí, za což se omlouvám. Učila jsem se asi dva dny. Poslední večer jsem si v pokoji rozbila skleničku, a jelikož jsem byla zoufalá, pochopila jsem to jako předzvěst neštěstí. Jenže ono by to asi nebylo takové neštěstí, kdyby se mi ten test nepovedl. Nakonec jsem to zvládla. Také jsem v testu ze španělštiny musela psát další úvahu o feminismu.
O pátečním školním výletě jste si toho už nejspíš přečetli dost - v červnovém fotočlánku.

Doodle č. 26 - 2. července: Tímto způsobem jsem doodle chtěla zpracovat už dlouho. Opravdu jsem s tím začínala už někdy v úterý, jinak bych si to nepamatovala. Má to asi něco do sebe. I když se oblékám dost jednotvárně. Černých triček mám doma opravdu hodně, nebojte. Nenosím pořád to jedno dokola. Páteční šaty byly skutečně kratší, než by mi bylo pohodlné, ale stejně jsem byla jenom na hodinu ve škole a pak jsem asi dvě a půl hodiny seděla v kuchyni u spolužačky Julie. Cítila jsem se trochu nepatřičně, ale to je asi stejně každému úplně jedno. Nakonec jsem si doma lehla na postel a jedla čokoládu.
A moje vlasy opravdu vypadají každý den stejně. Nesnáším, když se mi je někdo snaží učesat nebo nedejbože zaplést.

Doodle č. 27 - 9. července: Poslední doodle shrnuje první prázdninový týden. Po dlouhé době jsem se sešla s kamarádkou, přičemž se na chvilku obnovila naše malá přátelská skupinka, která se dala dohromady kdysi na cestě do Španělska. Tak jsem si říkala, jak moc jsme se během tří let změnily. Dostala jsem ale čokoládu ve tvaru Litvy. Úplně mě to nadchlo. Snad proto, že miluji mapy a čokoládu.
Během školního roku jsem shromáždila pár poukázek do knihkupectví. Takové ty, co dostanete, když vyhrajete nějakou soutěž. Řekla jsem si, že si za ně něco nakoupím k narozeninám, a opravdu jsem to udělala - letos to bylo poprvé, co jsem si sama dala docela velký dárek. Koupila jsem si knížky, které jsem chtěla už dlouho. Například detektivku Vesaliovo tajemství nebo komiks Persepolis nebo pohádku Justýnka a asistenční jednorožec.
Oslavila jsem narozeniny, ale nic se nezměnilo. Jela jsem na výlet do Prahy a také do Zittau - Žitavy, německého města blízko hranic. Také jsem si obarvila vlasy fialovou barvou, která se vymyla během pěti dnů.
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Tak, to by bylo všechno. Víc toho nemám, zatím. Snad jsem vás moc nezahltila. Vlastně, tento článek se dá číst dvojím způsobem: můžete se jenom koukat na obrázky, pokud se vám nechce zastavovat se u popisků. Jako když procházíte muzeum.
Uvědomuji si, že většina obrázků vypadá tmavě, ale to bude asi tím, že na telefonu se mi zobrazují s trošičku větším kontrastem. Snad jsou aspoň všechny stejně tmavé. Snažím se, aby k sobě ladily, když už je dávám na ten instagram.
Co se týče mě, řekla bych, že doodles zatím plní svou funkci a že se mi daří výzvu plnit tak, jak jsem si to představovala. Když jde něco podle představ, člověka to většinou povzbudí (pokud to nejsou katastrofické představy, pochopitelně). Je to zase něco úplně jiného než loni nebo předloni. Jsem docela ráda, že jsem si nezadala žádnou psací výzvu, a že si teď můžu psát, co se mi zlíbí - i když, samozřejmě, to také znamená, že píšu trochu míň než jsem psávala. Už dlouho jsem nezveřejnila nic do rubriky Šuple, jsem si toho vědomá, jednou to napravím.
A abych nezapomněla - moc děkuji všem, kteří se do mé výzvy 52 doodles zapojili. Snažím se lajkovat vaše příspěvky, ale občas se mi to nedaří, nebo je lajkuji z jiných účtů (lajkovat je pěkně pitomé slovo). Ale o všech vím a díky. Je hezké vidět, že jsem někoho k něčemu inspirovala, byť jen zadáním. Obrázků není nikdy dost. A nezáleží na tom, zda kreslíte jako profesionál, nebo jako... já. Všechno se počítá!

Přeji vám hezké léto a všem vám posílám alespoň pomyslný pohled. Hluboký, zamyšlený pohled.
I

12 komentářů:

  1. Líbí se mi to, ale zúčastnit bych se toho nemohla. Od jisté doby mi kreslení vždycky připomene jednu událost, na kterou bych nejradši zapomněla, a i když jsem si myslela, že mi třeba pomůže občas si něco načmárat, začala jsem se s tím vyrovnávat, až když jsme ve škole nějaký čas neměli výtvarku, takže něčím, jako je tenhle projekt, se mi to moc nechce pokoušet. Ale myslím, že je to fajn, jen ne pro mě.
    Nechápu, co mají všechny holky proti pivu. Jak jsem si přečetla komentář k tomu květnovému obrázku, dostala jsem na něj hroznou chuť :D... (Ale většinou piju nealko, aby se neřeklo.)
    Mám strašně ráda barevné vlasy. Vždycky, když někoho, kdo je má třeba zelené nebo růžové, potkám, chci mu to pochválit, protože jsem z toho vždycky úplně nadšená, ale nikdy jsem se k tomu neodhodlala (:D). Mohla bych mít ke tvému barvení pár technických otázek? Jakože, jestli jsi použila šampon nebo barvu, jak moc to bylo složité a kolik peněz to stálo. Po neděli bych si konečně chtěla koupit modrou, ale nic moc o tom nevím a nechci vypadat jako pitomec, kdyby se to nepovedlo. A taky bych nechtěla přivodit mámě šok tím, že to ještě ke všemu pokazím (stejně mě asi donutí jít s tím ke kadeřnici...), když už takhle je docela dost proti.
    Děkuju moc a hezké prázdniny!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, mně pivo nechutná, jinak proti němu nic nemám. Prostě... nechutná mi stejně jako káva nebo jako rajská polívka. Raději mám víno.
      Použila jsem barvu od Schwarzkopf, teda aspoň myslím, že to byla tahle značka, každopádně jsou to ty barvy, které se prodávají v každé drogérii, cena se pohybuje od stovky do sto padesáti korun. Některé se dají aplikovat jen na odbarvené vlasy, myslím, že to je zrovna ta modrá. Nebylo to vůbec složité, akorát jsem měla málo barvy. Doporučuji koupit si dvě balení, pokud máš vlasy dlouhé aspoň k ramenům. Nejsou to agresivní barvy, neměly by ti rozežrat kůži, ale zanechávají barevné skvrny třeba na umyvadle nebo na ručnících nebo na dlaních, pokud si nevezmeš rukavice.
      Já osobně bych do tohoto barvení už znova nešla (udělala jsem to podruhé v životě), protože si myju vlasy každý den a tak barva nevydržela ani týden. Rozhodně nestojí za to s tím jít ke kadeřnici. Aspoň ne s touhle konkrétní barvou od Schwarzkopf. Pokud chceš, aby ti to na hlavě vydrželo aspoň chvíli, kup si nějakou kvalitnější na internetu. (A co se odbarvování týče, rozhodně bych si neodbarvovala hlavu jen kvůli nějaké týdenní barvě. Protože co pak? :D)
      No, snad jsem ti poradila. Hezké prázdniny a děkuji za komentář.

      Vymazat
    2. Díky, díky.

      Vymazat
  2. Tvoje obrázky sleduji. Čas od času si vlezu na instagram na počítači, v mobilu ho už nějakou dobu nemám vůbec, a prohlížím si to. Viděla jsem třeba ten příspěvek Lov/nely, který mě zaujal právě díky té jednoduché změně významu.
    Ale i všechny ostatní obrázky se mi líbí. Mají příběh, mají svůj rukopis. Tedy tvůj. Taky se mi líbí, jak tam často maluješ sebe, vlaječky, knížečky, kaktusy a tak.

    Co ještě napsat, snad jen, že tenhle článek byl opravdu hezky povídavý. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, jinak než po svém to asi ani neumím. Ale co se dá dělat. Někdy bych ráda kreslila nějak... jinak. :) Já, kaktusy, vlaječky a knížky, to je prakticky vzato všechno, co v životě mám. Nic jiného kolem mě není, až na výjimky. Proto je tam toho tolik.
      Díky za komentář a potěšilo mě, že mou výzvu sleduješ, i když instagram jsi zavrhla. :)

      Vymazat
  3. Ano, první půl roku projektu je pryč a já se konečně rozhoupala se zapojit, takže od začátku července si kreslím obrázky událostí, které mě potkaly, i když je to třeba déšť nebo spatření duhy. Začíná mě to bavit. :-)
    A tvé doodles jsou boží, prohlížím si je na instagramu a obdivuji je. Také nakukuji na dílka ostatních a obdivuji všechny, jak hezky umí kreslit. ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsem moc ráda. Že se mi do výzvy rozhodl zapojit tak kreativní člověk! Díky moc za komentář a ať tě to baví! :)

      Vymazat
  4. Tvoje obrázky se mi hrozně líbí. Jsou takové jednoduché, nejsou nějak anatomicky přesné nebo tak a přesto vypadají moc hezky (nebo aspoň mně tak připadají). Taky tvůj rukopis se mi líbí. Rukopisy jsou fascinující, je to vlastně takový zástupce hlasu, když tě ostatní nemůžou slyšet. Snad je to trochu pochopitelný. :D
    Výzva mě moc baví a už přemýšlím, že si jí budu plnit i příští rok, i kdybych to měla dělat jen pro sebe. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za milá slova.
      Jo jo, taky jsem někde četla (snad na tumblru), že rukopis je něco jako grafická forma lidského hlasu. O tom mém to docela platí, protože stejně jako hlas, i rukopis umím změnit, stačí jen trochu vůle.
      Ano, já jsem si taky říkala, že když mi výzva bude vyhovovat, prodloužím si ji na další rok. :)

      Vymazat
  5. Vždycky se hrozně těším, jak přidáš na instagram nějakou malůvku. A mám radost, že výzvu stále plníš, i když já teď třeba stagnuji jak jsem toho měla hodně - ale na psí uši, na kočičí svědomí, můžeš očekávat můj aktivní návrat, opravdu! Kreslení a umělčení mi obzvláště v poslední době hrozně chybí, takže jsem ráda, že můžu alespoň sledovat, jak tvoří ostatní. A tvůj rukopis, ach! Také patřím k těm, kteří ujíždějí na tom, jak každý píše jinak, svým specifickým způsobem. ♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vždyť je to na každém - při vymýšlení výzvy jsem brala v potaz i to, že nevadí, když někdo na kreslení nebude mít čas nebo chuť. Z tohoto projektu se dá kdykoliv vystoupit a kdykoliv vynechat. Takže ne, opravdu nemusíš slibovat aktivní návrat (aspoň ne mně! :D)
      Můj rukopis, vždyť je docela ošklivý.
      Děkuji za komentář!

      Vymazat
  6. Je to fakticky skvělá výzva. :)
    Tvoje obrázky sleduji na instagramu a vždycky se na ně těším. A takhle s popisky je to ještě zajímavější. Já poslední dobou nějak nestíhám a taky jsem trošku nešťastná z toho mého velkolepého rozhodnutí, psát o tom články, protože se mi teď do nich nechce. Bývalo by bylo určitě lepší tvé řešení - dávat to na instagram. Ale už jsem to jednou takhle naplánovala, tak to (snad) dovedu do konce. Protože pak budu mít úžasný souhrn toho, co jsem celý rok dělala. :)

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.