pátek 9. června 2017

Osmnáct?!

"Ty máš ale zajímavou dceru! A kolik že jí vlastně je?"
"No kolik bys řekla?"
"Já nevím... tak... patnáct?"
"Vlastně jí za pár měsíců bude osmnáct."
"Páni! Osmnáct! A má už nějakýho kluka?"


Osmnáct mně, zajímavé dceři své matky, ještě nebylo. Mám před sebou ještě přibližně měsíc nezletilosti. A nevím, jak to mají ostatní, ale mně se to už teď zdá jako pořádně divný pocit. Když mi bylo takových čtrnáct, patnáct nebo šestnáct, tlak společnosti téměř neexistoval, nebo byl aspoň mizivý a zaměřený na jednu věc.
Když mi bylo čtrnáct, ukončovala jsem základní školu, čehož si ale nikdo nevšimnul, protože jsem na osmiletém gymnáziu. Když mi bylo patnáct, všichni chtěli vidět můj nový občanský průkaz. V šestnácti jsem se zase napůl týrala a napůl bavila v kurzech tance a společenské výchovy. To všechno byla naprostá legrace, takové dětské radosti a srandičky - což jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy jsem začala být adolescent. Jakože vážně. Hodně dospívající. Sedmnáctý rok života mě postavil na práh dospělosti. Tak tady teď stojím, na tom prahu, a doufám, že za ním nejsou moc prudké schody.

Na dětství vzpomínám ráda a nerada zároveň. (Vlastně mám ke většině věcí značně ambivalentní vztah.) Na jednu stranu bylo skvělé, že mě bavilo hrát si. Vždycky jsem si hrála sama, a ano, občas mi to bylo líto. Nejradši jsem měla panenky, ale ne miminka, spíš ty, s nimiž jsem si mohla povídat. Nemám žádné sourozence a do školky jsem taky spíš nechodila než chodila, proto jsem potřebovala takové panenky. Možná mi nahrazovaly sociální interakci, kterou jsem vždycky potřebovala, ale nikdy ji neměla. Dnes místo pořádné sociální interakce píšu. Podobně smutné.
Potom jsem sbírala autíčka, ale dodnes nevím, proč vlastně. Nikdy jsem s nimi nejezdila, jen jsem je obdivovala, jak jsou hezká, i když asi byla levná a naprosto obyčejná. Taky jsem si četla časopisy o autech. A nesmím zapomenout na vlajky a hlavní města. Lidi, kolik já uměla vlajek a hlavních měst! Říká se, že co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš, ale zrovna tohle mi podle mě nikdy k ničemu nebude. Ale líbí se mi to, mít takovou znalost.
Pak moje dětství začalo mutovat do pubertálních let a já začala psát, i když to ze začátku byly příšerné hlouposti. Nejhorší na tom bylo to, že jsem své psaní vnímala jako div ne mistrovskou činnost. Schovávala jsem své sešity v prostřední desce našeho rozkládacího kuchyňského stolu, a tam se mi jeden z nich přicucnul k prostírání, a nikdy už neměl přední desky. V té samé době jsem začala psát smutné a divné básničky. Už to bude osm let.

Nejen tyhle věci, ale mnoho dalších k nim, jsou důvody, proč na dětství občas vzpomínám ráda. Nic, co jsem dělala, nemuselo mít budoucnost. Nikdo se mě neptal, jaký bude mít moje činnost účinek do budoucnosti, protože nikdo nepředpokládal, že jako dítě bych tento dotaz mohla zodpovědět. Nemusel jsem nad tím tedy přemýšlet. Chodila jsem po lese a představovala si, že to je Jurský park. Hodně, hodně jsem si kreslila - hodiny a hodiny. Měla jsem dokonce svůj vlastní vymyšlený svět; nebylo to žádné fantasy, ale opravdový, reálný svět, dokonce stát, se zákony, silnicemi, jazykem a písmem. Jednu dobu jsem to písmo doopravdy ovládala. A když jsem o tom světě vyprávěla, cítila jsem se naprosto báječně. Dnes už bych to nedokázala, protože vím, že je to naprostá hovadina, předstírat, že něco takového opravdu existuje. Ale tenkrát to bylo všechno jinak. Jako dítě jsem si nemusela dávat pozor na to, co můžu vymýšlet, a co už ne.

Ale neměla jsem bezstarostné dětství. To v mém případě opravdu nefungovalo. A nikoho z toho neobviňuji. I když je moje rodina nekompletní, vždycky se o mě starala, a já to dovedu ocenit až teď. Problém byl spíš v mojí hlavě. Jako malá jsem musela chodit na terapie ke kinezioložce, například. Dodnes pořádně nevím, co taková paní dělá. Podle mě je to tak trochu šarlatánství. Každopádně, můj problém prý spočíval v tom, že hlava produkovala příliš mnoho myšlenek na šestiletou holku. Moc si z toho nepamatuju. Jen je to takové nepříjemné stigma, něco, co vrhá stín na období mého mladšího školního věku. Říkala jsem tomu špatné myšlenky a špatné pocity, ale možná to bylo jenom rané stádium obsedantně-kompulzivní poruchy.
Ve škole i v životě jsem měla plno problémů. Mnoho z nich se zakládalo na pocitu, že nejsem braná dost vážně. Když jsem chtěla něco sdělit, vždycky jsem byla "jenom dítě". A vždycky jsem vyrůstala obklopená dospělými. Neměla jsem nikoho, s kým bych tenhle pocit sdílela, a tím se to jen umocňovalo. Fakt, že jsem nebyla braná vážně, a tím pádem jsem téměř neměla zastání, byl hlavním důvodem, proč jsem si přála vyrůst. Ta nespravedlnost mě chvílemi opravdu žrala.
Na dětství se prý vzpomíná zidealizovaně, ale to moje mi asi v myšlenkách nezkrásnělo dostatečně, protože tenhle pocit nespravedlnosti a marnosti tam pořád je.

Píšu o dětství v minulém čase, ačkoliv jak jsem už zmínila, ještě stále mi je sedmnáct. Už jsem se párkrát zamýšlela nad tím pomyslným předělem. Kdy se vlastně udál? Možná ve chvíli, kdy jsem vstoupila na půdu gymnázia. To se vysloveně nabízí. Hned na podzim začala přehlídka mých platonických lásek, které si o mě neopřely ani kolo, a o něž bych si dneska já neopřela ani kolečkové brusle. Zvláštní typy lidí se mi vždycky líbily; a já byla zvláštní holka. Vůbec jsem nebyla tak hezká jako ty ostatní holky. Pořád jsem měla krátké vlasy, a nenapadlo mě, že kdybych si je nechala narůst, mohla bych nabrat trošku popularity. Když jsem byla v primě, na škole v přírodě jsem se myla asi jenom dvakrát, protože sprchy byly pořád plné. Teď se za to stydím, ale asi ne dostatečně, protože jsem vám to sem právě napsala.
Potom jsem se rozhodla nabarvit si vlasy. Tím jsem vkročila do dalšího otřesného období puberty; etapy oranžových vlasů. Teď už se jenom chytám za hlavu - proč jsem to dělala? Zrzavé vlasy mi nikdy neslušely, mám k nim špatný odstín pleti, očí a všeho. Ale tenkrát to bylo asi spíš nutkání mít nějakou změnu. Impulzivní nápad, jako ostatně všechno, co jsem kdy udělala. Jo, přesně tak. Ovládají mě impulzy.

Když mi bylo čtrnáct, chtěla jsem zůstat čtrnáctiletá. Byl to nejlepší rok. Nevím, čím přesně to bylo - snad jsem konečně začala vypadat trochu reprezentativně a přestala se vyjadřovat jako největší poleno tohoto světa - ale konečně jsem byla slečna a ne malá holka! Potkala jsem jednu báječnou dívku, z které se stala moje dobrá kamarádka. Navštívila jsem Španělsko. Začala si rozumět se svou malou nevlastní sestřičkou. Navíc, 14 je moje druhé nejoblíbenější číslo. Právě ten rok byl přelom do dalšího období. Období... slečny, která se zruinovala. Ráda bych věřila, že to období právě teď pomalu končí.

Ta poslední léta beru jako blízkou minulost, na kterou není ani třeba vzpomínat, neboť je na dosah. Například ve formě deníků. Ve skříni, v knihovně, v myšlenkách a ve složkách v počítači. Vlastně i na tomto blogu. Vážně, pokud by vás nějak moc zajímalo, co se mi dělo v posledních letech, stačí prolistovat zdejší archív. Třeba rubriku Týdenní třídění, která ztroskotala jednak kvůli pitomému názvu, a pak také kvůli tomu, že jsem si připadala naprosto strašně - každý týden psát o tom, jaké jsem měla úkoly do školy, to je přece nuda. Nebo všechny možné fotočlánky, (Ne)malé radosti a tagy. Zkrátka a jednoduše, neslo se to hlavně v duchu psaní projektů, chození do tanečních, těšení se na plesy a návštěv u Vlasty.

Zvláště během posledního roku se se mnou začalo oficiálně jednat jako s dospělou. Když jedeme na návštěvu ke známým (k těm, co mají ty roztomilé kočičky z květnového fotočlánku), dostanu víno a už mi po něm není ani špatně. V obchodech mi vykají, ale to je spíš proto, že dle vzhledu mi může být jak čtrnáct, tak třiadvacet, a tak je lepší vyknout dítěti než tyknout dospělému.
Automaticky se předpokládá, že dělám dospělácké věci, tedy třeba že se líbám s chlapci nebo že myju záchod. Nejčastější otázkou mi je "A kam že teda půjdeš studovat?", a ač je mi ta otázka nepříjemná, mnohokrát jsem se přistihla, jak ji taky někomu pokládám. Maturita, takzvaná zkouška dospělosti, se taky blíží; už jsem si dokonce vybrala i maturitní předměty. A abych nezapomněla, dovedu přejet skoro celou republiku sama, autobusem, a umím přestupovat s kufrem v metru. Vím, jak se chovat, když mě zastaví revizoři, a naučila jsem se malovat si oční linky a dokonce i používat rtěnku. Pomalu se přestávám bát komunikace s cizími lidmi a už mi nevadí se v obchodě na něco zeptat - zdá se to jako hloupost, ale dřív jsem toho vážně nebyla schopná a radši jsem si nic nekupovala, než abych se musela ptát prodavače. Tak to by byly věci, ve kterých jsem aspoň maličko dospělá, nebo díky nimž se tak cítím.

Pak je tady ale další množina věcí; věci, v nichž jsem pozadu. Tak například jsem se ještě nikdy s nikým nelíbala, a nemůžu tvrdit, že by mě to nějak lákalo, je to spíš ten sociální status staré panny, co mě štve, ne absence fyzického kontaktu. Nezvládám úklid domácnosti, protože například během luxování jsem schopná se třikrát praštit o nábytek a dvakrát zamotat do hadice vysavače. Neumím vůbec vařit, a když říkám vůbec, znamená to ani trochu. Nevím, jak fungují elektrické obvody, a nezvládám řezy krychlí a vůbec celou stereometrii a planimetrii, ale to naštěstí nevychází moc často najevo. Mou další stinnou stránkou je hmyz; štítím se hmyzu, a když mi v noci do pokoje vlítne takový ten smradlavý bzučivý brouk, jsem schopná jít spát třeba do komory. Nedokážu od sebe odehnat vosu, což potřebuji dost často, protože na mě všechen hmyz lítá tak třikrát víc než na ostatní.
Nemám vůbec žádný stabilní sociální okruh a nedovedu si udržet přátele, což je docela nevýhoda pro vstup do dospělosti, zvláště proto, že se brzy budu muset odstěhovat z Liberce do Prahy - tady u nás totiž není žádná vysoká škola, kterou bych mohla studovat, a tak to mám prakticky zpečetěné. Neumím si představit, že budu najednou bydlet v cizím městě a žít tam úplně sama a smutná. Asi bych z toho neměla mít strach, že? Ale není to tak snadné, nemít strach.

V posledním vrtkavém záchvěvu aktivity jsem si začala hledat pracovní pobyty v zahraničí. To mi jenom potvrdilo mou neschopnost. Vyjet do Norska by se mi líbilo, ale pracovat na farmě? Vždyť já si, jak jsem už psala, neumím ani vyhnat vosu z pokoje. Nebo dělat pokojskou ve Španělsku? Jediné, s čím nemám problém, je jazyk, a to si nejspíš taky jen myslím. Navíc na pracovní pobyty lidi většinou vyjíždějí ve dvou, a jsme zase u toho samého problému, okolo něhož se cyklí můj život. Počkám si na vysokou školu a nechám se vyslat naprosto kamkoliv. (Stejně to nejspíš bude Španělsko nebo Norsko.)

Když jsem byla malá, měla jsem pocit, že jsem napřed. Uměla jsem číst dřív než ostatní děti a taky se mi některé jejich hry zdály až moc dětinské. "Ta holka je napřed, ta to bude mít těžký," řekla snad dokonce nějaká doktorka nebo právě ta kinezioložka, ke které jsem v dětství chodila.
Jenže teď mám úplně opačný pocit. Na školních fotkách už dávno nevyčuhuji z řady; naopak, jsem skoro nejmenší holka ze třídy. Nedělám si řidičák, protože mám strach ze své dyspraxie, a taky nepředpokládám, že by se ke mně někdy mohlo dostat nějaké auto. Nepředčím své vrstevníky schopnostmi, znalostmi ani dovednostmi, a v sociálním životě jsem se zasekla na naprosto mrtvém bodě. Tak si asi budu prostě přejíždět republiku autobusem a povídat s prodavači, a časem se to třeba nějak poddá.

Jak se mi tedy žije na prahu dospělosti? Mám pocit, že o ten práh trochu zakopávám, a že jsem si pozorně nepřečetla varování o schodu a kluzké podlaze, takže se mi mírně podlamují kolena. A aby se mi nevyvrátila na druhou stranu, budu se asi muset chytit zábradlí, jenže to je mnohem nižší než já. Můžu třeba doufat, že po cestě potkám nějaké podpěry. Ale ve výsledku je člověk stejně jen a jen sám.
Třeba si za rok povíme, jak to s tou dospělostí je doopravdy. Pokud mě tedy její mlýny nesemelou.

Mimochodem. Naprosto mi padly všechny letní plány na lidský kontakt, a mně je to líto, protože mám lidi ráda, jen jsem se mezi ně nestačila včas infiltrovat. Kdybyste někdo chtěl uspořádat nějaký blogerský sraz, ráda bych se přizvala. Ne, vážně, chtěla bych si udělat nějaké nové známé. Kdybyste se v létě náhodou octli na Písecku, bylo by to fajn. Mohla bych vás vzít do kostela a do knihkupectví a do báječného muzea, kde plavou živé ryby!

A teď malý fotobonus, který klidně můžete přeskočit, protože to bude na dlouho:
Zvrchu, zleva doprava:
1. Záběr z fotografického režimu Sport, jenže místo běhu jsem spadla.
2. Já a kufr na Smíchově
3. Já a moje kamarádka, která odjela úplně pryč (a miminko v mixéru... neřešte)
4. Já a Vlasta, když jsme se viděly úplně prvně
5. Já a moje nevlastní sestřička
6. Já, jak úplně žeru kotě
7. Moje oblíbená houpačka a já
8. Další já s kotětem, akorát o rok dřív
9. Já a pejsek, který se se mnou kamarádil. Mě psi moc rádi totiž nemívají.
10. Já a kuřecí řízek, Vánoce 2010
11. Pětiletka na Míčovně, freska, která mě prostě dostala.
12. Můj deníček z roku 2005 (nebo 4? Ani data jsem tenkrát neuměla psát.)
13. Můj blog, když byl ještě na blog.cz.
14. Vzpomínka na moje oblíbené černo-červené boty, které se rozpadly
15. Jedna kresba
16. Jak jsem neporozuměla stupnici 1-5 (rok 2008)
17. Malá Haiku od T. - jeden úkol z Tohle není kniha
18. Regina Spektor. Dva obrázky, které jsem nakreslila o půlnoci
19. Knížky
20. Můj první školní projekt
21. Já v noci na Karlově mostě, 2015
22. Moje mamka
23. Moje kaktusy, když ještě byly malé
24. Já ve svém nejfotogeničtějším období
25. Já a velký bílý pes

Tak se mějte aspoň tak hezky, jak hezké je teď počasí. (Občasná bouře povolena.)
Iris / T.

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

'What an interesting daughter you have! How old is she?'
'What would you say?'
'I don't know... like fifteen, maybe?'
'Actually, she's turning eighteen in a few months.'
'Wow! Eighteen! Does she have a boyfriend?'

I haven't turned eighteen yet. I still have almost a month of legal childhood before me. And I don't know how about others, but it is quite a weird feeling to me. Back in the day when I was fourteen, fifteen, sixteen years old, I don't remember experiencing much pressure from the society. Or when I did, it was quite a light and single-issue pressure.
When I was fourteen, I finished elementary school, but nobody noticed because I go to an eight-year high school. When I was fifteen, everyone wanted to see my new ID card. At sixteen, I both embarrassed myself and had fun at the obligatory dancing courses. As soon as I turned seventeen I realized that those were just, let's say, basically joys of childhood. Nothing serious. Just fun. Then I became an adolescent and many things changed. The seventeenth year of my life placed me on the edge of adulthood. So here I am now, standing on the edge, trying not to fall over... Not yet.

I like reminiscing about my childhood and sometimes I hate it at the same time. (Yet another thing I can't make my mind about.) On one hand it was amazing that I used to love to play. I always used to play by myself, and yes, sometimes I'd be sad about it. I'm an only child and I didn't go to the kindergarten much, so I just talked to my dolls. Playing with them was probably a substitution for the social interaction I needed. Now I substitute it by writing. Equally sad.
I also used to collect models of cars. I don't know why. I didn't play with them much, I just had them placed on a shelf and admired their cuteness. They were just ordinary, cheap models of cars, nothing special, really. I also liked to read magazines about cars. And I can't forget to mention flags and capital cities. Just how many of them could I name by heart! A proverb says that what you learn while you're still young you'll surely use once you're old - but I guess that I'll never make use of my knowledge of flags and capital cities from all over the world. But I still enjoy having this kind of knowledge.
And then my childhood slowly morphed into puberty and that's when I started writing. Even though the things I wrote back then were absolutely terrible. The worst about my early writings was my satisfaction with them. I used to hide my notebooks into our convertible kitchen table and I remember one of them getting stuck in there and me having to rip its front page off in order to set it free. At about the same time I started writing poetry. It will soon be eight years.

There are some more reasons for me to reminisce about childhood with a smile. For example, the things I used to do did not require any future. Nobody asked me about what future effect would my actions have, because no one expected me as a child to answer such a question properly. I didn't have to think about the future. I remember walking through the woods around the town I grew up in, pretending they were the Jurassic Park. I used to draw a lot - for hours straight. I also had my own imaginary world. It resembled the real world more than it did worlds found in fantasy books; it had its own laws, highways, language and alphabet. I even wrote used that alphabet for a while. And it always felt absolutely amazing to talk about my imaginary world. In the present I would not be able to feel the same way because of course I know it's plain bullshit, to pretend such a world exists. But as I've already mentioned, everything was different twelve years ago. I didn't have to think about what I can't and cannot think up.

But I'm not one of those who describe their childhood as absolutely carefree. My childhood was anything but carefree, and don't get me wrong, I don't blame anyone for it. My family, although incomplete, has always been taking care of me and I haven't really been able to appreciate it until now. The problem rested in my head. As a child I had to visit a specialist, someone who seemed to me to be right in between a doctor and a magician. I don't really remember what they did to me, but it didn't hurt. They said the problem was that my mind produced too many thoughts too difficult for a six-year-old to process. I've forgotten most of it. I remember calling it bad thoughts and bad feelings, but it might as well be the beginning of my OCD.
I had many problems at school and in life. Most of them were based on my feeling of not being respected and taken seriously. Most of the times I had something to say, I was told I was 'just a child'. I grew up surrounded by adults. I had no one to share such feelings with, and that made the situation only worse. The fact I was usually not taken seriously was one of the main reasons why I looked forward to growing up. The injustice really used to bug me.
Childhood is usually remembered as idyllic, but my childhood hasn't grown idyllic enough in my memories yet, because the feeling of injustice still occupies the back of my mind.

I'm using past tenses to describe my childhood, even though, as I've already mentioned, I'm still only seventeen. I have been thinking about the imaginary border between what is called childhood and what is called growing up. Possibly it took place when I changed schools. As soon as I started my 8-year-high school, I started having crushes. What a collection of strange boys I liked. None of them would ever look at me - and I wouldn't probably waste my time to look at them now, but as an 11 year old my taste was different. But honestly, it was no surprise that none of the boys I liked liked me back; I was nowhere near as pretty as the other girls were. I kept my hair short, and the idea of letting them grow in order to be prettier didn't even cross my mind. Furthermore, when I was in the first grade of high school (11 years old or so) and we went on a school camp, I showered only like twice in five days because the bathrooms were always occupied. I feel ashamed for it now - but probably not enough because I've just told you about it.
A year later I decided to dye my hair. That's when I entered another awful period of my puberty - the time of orange hair. Now I'm just asking myself - why the hell did I do that? I never looked good with ginger hair. The color simply does not match my eyes neither my complexion. But back then it was most likely just the need of change what made me do it. An impulsive, spontaneous idea - as almost everything I have ever done, honestly.

When I was fourteen, I remember wanting to stay that age. It was the best year so far. I'm not exactly sure why I remember it as the best time; maybe it is because I finally started to look and act like a normal (not-awkward) teenage girl. I also met an amazing girl who became my best friend later. It was the year when I went to Spain on holiday, which basically changed my life. And I also became friends with my little stepsister. In addition, 14 is one of my favourite numbers. Life couldn't get any better. So, as you probably already know, it got worse.

The last year are history so close that I won't dedicate much words to them. They're basically within arms reach, in my old diaries, in the folders on my laptop. Hiding inside my closet and mostly in my mind. And this blog is also full of them. If anyone's interested in my close past, there's nothing easier than browsing the archive of this blog.
In short - my past two years were mostly about writing school essays, attending dance classes, looking forward to school dances, and visiting my friend Vlasta.

During the last year I started noticing I'm being talked to as if I already were an adult. When visiting family friends I am usually given wine, and it doesn't even make me dizzy. When shopping I'm reffered to with the formal you - but I guess it's mostly because according to my looks I could be any age between 14 and 23, and it's better to act formal to a child than to use the informal you when talking to an adult. (Just Slavic things, I guess?)
I am automatically supposed to do adult things, as kissing boys or cleaning the toilet. The question I'm asked most frequently is 'And where do you plan to go after high school?', and even though it's quite an uncomfortable question, I've found myself asking it too. My school leaving exam is getting closer everyday and I've already chosen the subjects I'm going to take it from. And I also happen to be able to travel through the country all alone, on my own, just with a suitcase and a metro ticket (the worst part of travelling is knowing my way around in the subway). I know how to act when my ticket is being checked, and I've also learn to apply eyeliner and lipstick correctly. I'm becoming less and less scared of talking to random people in the streets or in shops - it might sound stupid, but as a child I would be very nervous of talking to shop assistants. So these were the things that make me feel at least a bit adult.

There's also a whole lot of things I'm a bit behind with. For example I've never dated anyone, and it's the social status of a spinster that bothers me much more than the need for a partner. I'm not very good at cleaning, because when I vacuum my room I also end up with a couple of bruises caused by bumping into furniture. I can't cook at all - and when I say at all, it means not even the slightest bit. I'm not sure how electricity works and I'm ridiculously bad at maths and biology. I'm crazily scared of insects and when there's a big flying bug in my room, I'd rather just pack my things and go sleep in the closet. I'm not sure how to drive away a wasp - the problem is I need this ability a lot, because every time I go for a nice summer walk, I'm immediately surrounded by wasps (OK, one is enough, but still, pretty awful).
I don't have any stable social circle and I'm bad at keeping friends, which is quite a disadvantage, especially now that I'll soon be moving away from my hometown because there are no universities I could attend here. I'm probably going to live by myself in Prague, and that makes me scared already. I shouldn't be afraid, should I? But it's not that easy.

When I was a child people told me that I was way ahead of my same-age peers. I taught myself how to read earlier than I should and I also used to have contempt for some of the childish games my peers used to play. But now my feelings are completely inverse. For example, I'm one of the smallest people of my class. I'm not applying for a driving licence because of my dyspraxia. I don't outdo my classmates neither in skills, abilities nor knowledge. My social life is basically dead. I guess I'll just take trips across the country and talk to shop assistants until my adulthood just settles.

So, what's life like on the edge of adulthood? I'm too afraid I'll trip, and I hope the edge's not too sharp. But you know, I'll make it somehow, one way or the other. Maybe, a year from now, we'll sit and talk about it again. Until then... wish me luck, if you'd like to!

7 komentářů:

  1. Kdybych nejdřív viděla tvoji fotku a až poté se dozvěděla, kolik je ti let, vůbec nevím, jaký věk bych ti na té fotce hádala. Většina lidí je u mě totiž tak nějak automaticky spjata s jejich věkem, prostě, jakmile řekneš, že je ti třeba šestnáct, ani mě nenapadne uvažovat o tom, zda v obličeji působíš mladší nebo starší, respektive mi najednou přijde, že vypadáš na šestnáct, i kdybych ti předtím bývala hádala třeba třináct. Takže pro mě prostě vypadáš na něco mezi sedmnácti a osmnácti a tečka :)
    Je to trochu zvláštní, číst, že někdo na patnáctý rok svého života vzpomíná jako na část dětství - přijdu si teď děsně dospěle, i když občas musím uznat, že jsem ve skutečnosti pořád ještě děcko, a i když právě to je možná znakem dětinskosti...? Ale ono je to nakonec fuk, a co já vím, možná, že za tři roky na své dnešní já budu pohlížet jako na cosi nevyspělého, jako na nějaké hloupé děcko.
    Když o tom tak přemýšlím, ke kinezioložce jsem vlastně asi chodila taky, jen jsem doteď nevěděla, že to byla kinezioložka (mamka o té paní přede mnou vždycky mluvila jako o doktorce nebo o čarodějnici). Prý mi to trochu pomohlo, ale dost možná je to vážně jen nějaké čarodějnictví, kdoví.
    Do Písku se v létě určitě nedostanu, ale většina mých prázdninových plánů asi taky vzala (nebo spíš vezme) za své, tak kdyby ses někdy ocitla v Brně, můžeme si třeba prohlídnout nějaká knihkupectví tady. Kdybys chtěla.
    No... Už bych to asi měla ukončit, takže se měj hezky.
    PS: Dospělost tě určitě nesemele.

    OdpovědětVymazat
  2. Připadá mi trochu zvláštní to číst. Přesně za deset dnů mi bude dvacet pět, pamatuju si, že v osmnácti jsem měla dost podobné pocity a když si na tu dobu vzpomenu teď, uvědomuju si, že jsem i úředně dospělá byla vlastně pořád ještě dítě. Asi ještě jsem; nevím, jestli někdy dojdu do bodu, kdy nebudu, mám pocit, že jsem se zasekla někde v sedmnácti a upřímně ani nechci příliš dospět.
    Přeju ti, abys to zvládla v co největší pohodě, bez přebytečných klacků pod nohama a různých škobrtnutí.

    Ke kinezioložce jsem pár měsíců docházela, když mi bylo asi dvanáct. Měla mi pomoct být sebevědomější, výřečnější a přátelštější, abych zapadla do třídního kolektivu a spolužáci se mi přestali posmívat. Nepomohlo to ničemu, spíš jen měli spolužáci další urážku do sbírky; byla jsem magor, co musí chodit k psychoušovi. No jo. Co jsem tak kde četla a slyšela, většina lidí má s kineziologií podobné zkušenosti, tak by mě zajímalo, v čem je chyba. :)

    OdpovědětVymazat
  3. No jo, tobě už bude osmnáct. Pamatuju si, jak jsme kdysi plánovaly, že to společně oslavíme a opijeme se a tak. A jak se to pak rozplynulo, když jsi říkala, že bys stejně raději slavila narozeniny v rodinném kruhu.

    Já myslím, že osmnáctinami se reálně nic nezmění. Ta pravá změna bude po maturitě, po střední. Pak se ti otevře nový svět. Třeba Praha, třeba něco jiného. Ale určitě to zvládneš. Myslím, že nové známé si nějakým způsobem určitě uděláš. Půjčuj tužky, rozdávej úsměvy a občas zajdi na nějakou akci. :) A věř mi, je větší problém sehnat práci v zahraničí pro dva než pro jednoho. Sólisti mají výhody, lidé bez závazků jsou žádaní. :)

    Možná jsem chtěla napsat ještě něco. Ale teď mě přerušila sestra a já si nemůžu vzpomenout. Ta koláž je moc pěkná. Koláže obecně jsou fajn. Pamatuju si, jak jsme tu fotku fotily. A kde. :D

    Měj se a užívej si nezletilost a trestní bezúhonnost :D :)

    OdpovědětVymazat
  4. Když tak nad tím přemýšlím, vlastně si ani moc nepamatuji, jaké to bylo, když mi bylo osmnáct. Vlastně ani sedmnáct nebo devatenáct. Asi se to u mě nejvíc láme právě tím, kde jsem se jakou dobu vyskytovala, těch osm let zaseklých na gymplu mám například úplně v mlze. Až na vysoké v jiném městě jako bych začala nacházet sama sebe a být se sebou a svým životem spokojená, zvláštní, někdy stačí tak málo...
    Každopádně, je pravda, že oficiálně je osmnáct takový "přelomový" věk, vhodný na rekapitulace. Ale na druhou stranu, až maturita je tou "zkouškou dospělosti", tak budeš mít ještě dost času se aklimatizovat neboj. :D
    A blogerský sraz, fíha, dlouho jsem o žádném neslyšela, asi se pohybuji ve špatných blogerských kruzích. :D

    OdpovědětVymazat
  5. To je pěkné, taky bych chtěla být něčí zajímavá dcera. Já jsem spíš dcera "páni ta je vysoká, kolik že jí je?" :D Ale čím jsem starší, tím více se s výškou smiřuji, stejně jako jsem se smířila se svou velikostí bot a nebo třeba prsou. To je asi dobře. Nicméně čas od času mě přepadne pocit, že všechny tyto fyzické abnormality tak nějak zapřičiňují, že i já nosím nálepku staré panny. V těch ostatních chvílích si myslím, že to je spíš kvůli mé povaze. Ve skutečnosti je to asi kombinace obojího. Ale asi to mám trochu lepší, protože mám zrovna takový parádní okruh přátel, kde jsme na tom všehny stejně (dvě kamarádky tedy hlavně kvůli jejich víře a já s tou čtvrtou jsme asi jenom moc divný). Tím pádem po většinu času odpadá takový ten peer pressure. Ale samozřejmě si i přesto často zoufám, jak skončím sama v malém bytě a nakonec si pořídím dvacet koček. To ke staropanenství asi patří.
    Já jsem byla asi dst divný dítě, panenky mě skoro vůbec nezajímaly, ale hrozně ráda jsem si kreslila a zbožňovala jsem stavení domečků z krabic od bot a houbiček na nádobí a brček atd. Týjo, to mi chybí.
    Ale co se týče obecného pocitu, já to nijak nevnímám. Přijdu si pořád stejná, akorát teď řídím auto a legálně piju cider. Řidič v autobuse se mě stejně ptal, jestli jezdím "ještě za studentský" (i když kartička platí až do šestadvaceti!) už před rokem. Nevím, co na mě lidi mate, fakt ne, na posledním focení se třídou mám puntíkatý legíny, nechápu, z čeho si lidi odvozují, že nejsem dítě. :D
    S rtěnkou jsem se taky skamarádila (ale stále neumím přijímat komplimenty, když si ji vezmu), ovšem linky a řasenka jsou mí nepřátelé. Trochu mě to mrzí. Ale když se překonám a namaluju si oči, lidi pak stejně říkaj, že to přes brýle není vidět.
    Jo a co se týče hadice od vysavače, tak tu se mi zrovna v sobotu povedlo přetrhnout. :D
    A z přestěhování mám taky strach. Obrovský, nechápu, když lidi tvrdí, že je tohle nejvíc vzrušující etapa mého života. Mě budoucnost děsí a hlavně fakt, že bych měla dělat rozhodnutí, která ovlivní možná celý můj život. Nevím, jestli je to normální.
    Měj se moc krásně!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já ti dám, že jsme divný! :D My jsme nejlepší, a když to chlapci nedokážou ocenit, nejsou nás hodni. A basta :D

      Vymazat
  6. Na blogerské srazy nechodím, protože takovéhle akce nemám ráda (ale já nemám ráda žádné akce, takže se není čemu divit), ale mohly bychom se zase někde potkat, tentokrát už plánovaně a ne jen v Praze na ulici :) Šárka by byla určitě taky pro. A kdybys někdy opravdu chtěla vyjet do Norska, pojedu s tebou. A to jako fakt :)

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.