neděle 21. května 2017

Uprostřed máje

Počasí je neprůstřelným konverzačním tématem. Trapné ticho lze snad vždy prolomit rozhovorem o počasí, i když ve výsledku je občas ten rozhovor ještě trapnější, než ticho, které mu předcházelo. Jakmile se začne mluvit o počasí, je to úsměvná konfrontace dané situace. Neutralita tohoto tématu je naprosto logická. Za počasí přece nikdo z nás nemůže, a tak se kvůli němu nemůžeme urážet. Ráda se bavím o počasí s kýmkoliv. To, jak mluvíte o dešti a bouřkách, nebo třeba o obyčejném slunečném odpoledni, mi toho o vás řekne hrozně moc.
Já osobně mám nejradši jaro. Od února do května jsou všechny měsíce moje úplně nejoblíbenější. Ke květnu mám ale přece jen nejvřelejší vztah. Květen je podle mě takový měsíc naděje. I když jde všechno ke dnu podobně jako po zbytek roku, dá se to nějak neutralizovat sluníčkem. A pláč lze svést na alergie, které vlastně nemám.


Už v dubnu jsem si řekla, že budu fotit. Jenže to nevyšlo. Něco jsem samozřejmě nafotila, ale na fotočlánek to nevystačilo. Tak jsem si řekla, že přidám fotky z prvních tří čtvrtin května. Mám ráda články s fotkami. Playlist bude až někdy příště, i když ho píšu už od března. Tohle je prostě lepší.

Poslala jsem pár svých básniček do jedné soutěže, ale obávám se, že se jim nelíbily.

Můj klarinet je starý a poněkud olezlý. A právě to je na něm to skvělé, protože na rozdíl od všech těch super nových a vymakaných nástrojů za čtyřicet tisíc umí zahrát malé es. V naší třídě jsem určitě jediným vlastníkem plnoklapkového b-klarinetu. Dnes už se takové nevyrábí.



Možná jsem to sem už někdy psala, ale pokaždé, když nevím, kam jít, jdu do Kauflandu. Kaufland je u nás v takové odlehlejší části města, která se jmenuje Pavlovice. Asi dva roky jsem tam bydlela. Teď se tam jenom tak trochu vracím. Byla jsem tam třeba vylepovat papírky z Tohle není kniha. Ke Kauflandu se dá dojít touhle cestou okolo kulturního domu, nebo taky po cyklostezce. Většinou jdu tam jednou cestou a zpátky tou druhou cestou. Je to takový středně dlouhý, nehostinný výlet. V Kauflandu si obvykle koupím čokoládovou tyčinku.
To jen abych vám přiblížila původ těchto fotek.

Tahle fotka je sice úplně náhodná, ale skvěle shrnuje moje pocity ohledně příchodu jara.





Tyhle květy vydávají velmi specifickou vůni. Jde to cítit i z fotek.


Focení bot je skvělé. Můžete si všimnout, že už jsem vyměnila ty zimní boty za něco trochu jarnějšího. Ale dneska si je vezmu znova.


Všichni si fotí malebná zátišíčka na stolech - a tohle je to moje.


Toho dne jsem objevila kontraproduktivní věc jménem silonové ponožky.

Tahle pouliční lampa si asi myslí, že má patent na moudrost. Možná by se uplatnila jako terapeut.



Možná to vypadá, jako že nic nedělám, ale Tohle není kniha mi pořád leží na psacím stole. Už jsem zase vyplnila pár úkolů. Občas ji jenom tak prolistuji a říkám si, co bych asi tak mohla udělat. Nad tímhle úkolem jsem přemýšlela hodně, hodně dlouho, a trvalo mi to, než jsem vyplivla myšlenku, která je opravdu moje. (I když tohle muselo říct plno lidí přede mnou.) Ještě jsem ji nikde nevylepila. Možná to udělám až v létě.

Bylo úterý a já měla ty nejkratší šaty, jaké jsou u mě ve skříni k nalezení. Jejich příběh je prostý: padly mi do náruče v jednom hezkém krámku, a já si je musela koupit, protože se mi moc líbily. Byla jsem v nich na divadelní soutěži Puškinův památník, kde jsem recitovala báseň o smutku v tmavomodrých šatech, což se hodilo, protože právě tyhle šaty jsou tmavomodré.
Jenže pak jsem je hodila do pračky. Šaty se srazily a teď jsou krátké. A na téhle fotce nejsou vůbec vidět, ale můžete se podívat na červený kabát, který je na mě momentálně moc výrazný, ale onoho úterý jsem mu dala šanci.

To jsou stíny kytek na lednici.

V neděli čtrnáctého května jsem jela do Prahy, na veletrh Svět knihy. Dodnes mi není moc jasné, proč vlastně. Hlavním důvodem bylo to, že jsem nechtěla pořád jenom sedět doma. Domluvila jsem se s Vlastou, že se tam sejdeme. Sobotní noc patřila fináli Eurovision Song Contest, takže mi následující ráno působilo menší problémy vstát a včas se dostat na autobus odjíždějící v 8 hodin ráno. (Možná to nevíte, ale já prostě nejsem vstávací typ člověka.) Na zastávce na mě pohoršeně hleděla nějaká postarší paní. Asi jsem byla oblečená moc černě.

Výstaviště Holešovice je nádherná stavba. Za vstup se platilo 60 korun, v neděli byl vstup levnější, než bývá v sobotu. I kdyby tam žádné knížky nebyly, klidně bych se za ty peníze jenom tři hodiny koukala na ty vitráže. Je to prostě úplná krása.
Na tomhle veletrhu jsem byla už loni, ale to byla sobota a celé výstaviště bylo přecpané lidmi. Před vstupem se vinula dlouhá fronta a restaurace byla obsazená. Tentokrát se opravdu vyplatilo vyrazit v neděli. Ale raději to nikomu nedoporučuji, protože to by se tam pak všichni nahrnuli v neděli s vidinou krátké fronty, a pak by ta fronta byla dlouhá, znáte to.

Asi po půlhodině strávené v tomhle areálu mě začala bolet hlava, úplně stejně, jako vloni. Nevím, proč vám to sděluji. Snad jen abyste na to byli připravení, kdybyste se tam chtěli vydat někdy v budoucnu. Naštěstí Vlastě nevadilo, že jsem si sedla do restaurace na ochozu, koupila si colu a hodinu koukala na tahle okna. Dokonce tam seděla se mnou. Pak mě přestala bolet hlava a zase jsme vyrazily mezi stánky.



Ilustrace z knížky Justýnka a asistenční jednorožec. Docela vážně přemýšlím o tom, že si ji koupím za poukázku z olympiády ve španělštině.

Výloha s krásnými starými knihami. Z dvacátých let! Taková malá cesta časem. Začínám mít ráda svou budoucí práci.


Báječná expozice překladů knížek českých autorů. Zdála se mi trochu přehlížená, bohužel.


Svět knihy toho nabízí plno. Každý tam asi jede za něčím jiným. Já nejsem moc nakupovací typ. Nerada utrácím peníze. Tuhle akci beru hlavně jako společenskou událost (proto jsem si vzala tu černou sukni). Hned po setkávání se se zajímavými lidmi mě ale na Světě knihy zajímají stánečky reprezentující cizí země. Je to úplně skvělé. Některé stánky jsou opravdu dobře opečovávané, třeba ten německý, slovenský, ruský nebo polský. A nesmím zapomenout na stanoviště Skandinávského domu, kde se dá koupit všechno, od placek se soby a losy až po cizojazyčné čítanky.
No a pak tu byly stánečky veskrze smutné. Třeba stánek Instututo Cervantes. Jakožto budoucí maturant ze španělštiny jsem si chtěla koupit nějakou španělskou knížku, jenže většina z nich ani neměla nikde napsáno, kolik stojí, a mně bylo blbé se ptát, když se mě ani po deseti minutách prohrabování nikdo z obsluhy nezeptal, jestli náhodou něco nepotřebuju. Nebo stánky Maďarska a Běloruska. Maďarský stánek si prý nesjednal povolení k prodeji současných tamních bestsellerů přeložených do češtiny, a tak se prodávaly kousek vedle, ve stánku nějakého českého nakladatelství. A v běloruském stánku jen tak zmateně povlávalo pár zoufalých letáčků, jinak nic, ani knížky, ani prodavač. Za tu skvělou písničku z Eurovize jsem jim to ale okamžitě odpustila.
Třeba prostě obsluha těch stánků neuměla česky, a proto absolutně ignorovala zákazníky. Člověk nikdy neví.

Tahle fotka asi potřebuje vysvětlení. Loni jsme se nechaly vyfotit v Ročenkomatu, jenže ten tam prostě letos nebyl. Zalezly jsme proto do nějakého pochybného stánku, kde se lidé fotili do soutěže o zájezd do Vídně nebo do Budapešti. Vlasta vymyslela Vídeň a Budapest v bublině. Jenže jelikož nám ještě nebylo 18, fotku nám do soutěže nezařadili a jen tak ji jednou vytiskli. A protože na ní vypadám jako absolutní blbec, nechala jsem originál Vlastě. A to jsem doufala, že na fotce z letošního Světa knihy budu vypadat líp než na té loňské.

Ať už má můj telefon foťák uprostřed, nebo na straně, jedno je jisté: Vždycky si do záběru budu strkat prsty.

Nakonec jsme vylezly na čerstvý vzduch a posadily se na tuhle lavičku s Patem a Matem. Těch jsem si ale všimla až při prohlížení fotek. (Když se snažíte o dramatický výraz, ale zpoza ramene vám vykukuje Pat, je to vtipná situace.)

Tahle fotka je nakřivo a mám na ní zrovna zavřené oči, ale vypadá mnohem líp než ty, na kterých jsem se snažila o pózu.




Vlasta se nechala přemluvit k pěšímu přechodu do centra Prahy i přes hrozbu bouřky. Nakonec to byla hezká procházka, ale to já říkám snad o každé procházce. Nebe se tvářilo naštvaně, ale i tak jsme navštívily malý zastrčený parčík a měly možnost projít hejnem holubů, jak uvidíte na následujících fotografiích.







"Jediná hezká fotka nohou, kterou máš," prohlásila mamka. Tak ji sem dávám.






Na Světě knihy jsem si ukradla tu červenou placku. Opravdu byla zdarma, a proto ji má snad každý, ale to nevadí. Pak jsem si koupila tu se sobem a losem. Hrozně jsem ji chtěla už od minulého roku. Norskou čítanku jsem ještě nerozečetla, protože jsem se zasekla u té tlusté anglické knížky, na kterou se mě všichni ptají. Je to skvělá knížka, ale zároveň výzva pro moji koncentraci.




"Používáš někdy i jinej lak?"
"Ježiši ne, proč bych to dělala?"

Měli jsme ve škole maturity. Já se na ně letos konečně odhodlala jít podívat. Už je načase. Příští rok budu u toho osudového stolu sedět já. A nebojím se tak, jak bych měla. Letošní oktáva to opravdu nezvládla. Měla bych se začít stresovat.

Naši známí bydlí v krásné vesničce a mají koťátka. Jsou to takové kočičí larvy. A jsou k sežrání. Když jsem je fotila, nastavil se mi na telefonu režim gourmet.



Nevěřila jsem, že něco může být tak modré, až z toho budou bolet oči.


Nakonec pohled na čtyři úly v louce. Je to hrozně hezké.

Květen ještě nekončí. Nějak se mi nechtělo s tímto článkem čekat do konce měsíce. Většinou mám články naplánované, což trochu kazí veškerou spontaneitu. Občas si uvědomuju, že kdybych měla všechno dokonale rozplánované a přehledné, asi bych se zbláznila. Možná proto je mi milejší nechat věci na poslední chvíli, než na nich pracovat nudně a souvisle a vytrvale a podle rozvrhu. Rozvrhy... uf. Příští rok bude můj školní rozvrh aspoň trochu roztrhaný a stopově vzrušující, protože mám 13 volitelných hodin, a tak to budu muset nějak pěkně zkombinovat. Jakoukoliv změnu vítám s povděkem, je-li aspoň trošku pozitivní.
Jsem ráda, když mám věci, na které se můžu těšit. Zároveň o nich raději moc nemluvím, abych je nevyplašila. Jsem taky ráda pokaždé, když napíšu básničku. I když se to odborné porotě nelíbí. Pořád se tak nějak mlátím mezi vysoce funkčním zoufalstvím a radostí z každé totální maličkosti. Chvíli mám pocit, že jsem absolutně k ničemu, a potom se zase nadechnu a říkám si, že je to fajn. Nevím, co mám dělat. Nevím, co dělat nemám.
Ale mám hrozně ráda kočičky. Jaro. Bílé víno je taky fajn. A vcelku ráda přemýšlím. Také se zanedlouho stanu absolventkou hudební školy, takže se budu cítit aspoň trošku důležitě. Prozatím bych ale měla dělat referát o Pěně dní. Všechno to do sebe tak hezky zapadá.

Přeji vám něco hezkého.
Iris
P. S. Některé fotky ze Světa knihy fotila Vlasta. Hlavně ty, na kterých jsem já. Díky za fotky, moc.

6 komentářů:

  1. Tyhle články mám fakt ráda, až si občas říkám, jestli to není vina těch genů vesnickejch drben, že mě tak baví číst si cizí deníčky, ale až tak zle na tom snad ještě nejsem. A moje babička taky zatím nezačala používat dalekohled, aby líp viděla do cizích oken (jo, takoví lidi tady fakt žijou), takže snad ani nebudu.
    Docela dlouho jsem uvažovala, že bych na Svět knihy možná mohla jet taky, ale pak jsem to nějak vypustila. A navíc stejně nemám nikoho, kdo by byl ochoten tam se mnou ztrácet čas. Tak třeba příště.
    No jo, sukně, tu jsem na sobě neměla snad pět let. Ale nedávno se mi zachtělo nějakou si pořídit, a navíc mám letos v létě hned dvě příležitosti, kdy si ji na sebe vzít. Kupodivu se na to fakt těším. Zrovna já, heh.
    Myslím, že fotíš moc hezky. Hlavně na fotka s modrými kytičkami se povedla.
    Pěnu dní jsem si stáhla do mobilu, ale čtu si ji jen příležitostně o přestávkách ve škole, když zrovna nemám co na práci, protože na mobilu čtu dost nerada. Ale zatím mě to baví. A hodně štěstí s referátem.
    Tobě taky něco hezkého (chtěla jsem dodat něco o pěkném počasí, ale zrovna my dvě se na tom, jak má takové počasí vypadat, nejspíš nikdy neshodneme). Měj se.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Totiž, měla jsem na mysli hlavně tu fotku se žlutými květy. I ty modré ale vypadají hezky.

      Vymazat
  2. Všechno. co zažiješ a o čem napíšeš, zní tak nějak poeticky. Jsem si docela jistá, že kdyby se zmíněné věci staly mně, znělo by to daleko víc fádně.

    Třeba se na Světě knihy potkáme příští rok!

    OdpovědětVymazat
  3. To je nádherné!Všechny ty fotky. I ten text. A hlavně ta koťátka, ta jsou boží. :)
    Podobné pocity, které popisuješ v jednom ze závěrečných odstavců mě pohlcují posledních pár měsíců prakticky nonstop. Nejhorší na tom je, že i když jsem třeba udělala autoškolu, tak to teď zpětně vůbec nedokážu vnímat jako nějaký splněný cíl. Jenom jako drobnost, kterou zvládne každý. Přestože si jasně pamatuji, jak moc mě to stresovalo. Asi to je proto, že hodně mých kamarádů udělalo autoškolu dávno,a tak už to není nic zvláštního.
    Teď jsem ale přesedlala a nechávám se děsit maturitou. Maturitní ples, šaty, koncerty, vysoká? Vůbec se tam nevidím. Nevím, co chci studovat, děsím se toho, že si vyberu něco, co mě nebude bavit.
    Mám takový nepěkný zvyk stěžovat si na sebe u tebe v komentářích, moc promiň, když já mám pocit, tohle je snad jediný místo, kam to můžu napsat a možná si to někdo přečte.
    Myslím že ty nemusíš mít pocit, že jsi k ničemu, opravdu mi přijde, že to všechno určitě zvládneš. Vždyť jsi hrozně dobrá! Budeš maturovat ze španělštiny! To je fakt úžasný. :)
    A fakt moc se mi líbí, co nosíš, ta zrzavá bundička (I všechno ostatní, když jsme u toho) je prostě bezva.
    Taky je super, že hraješ na klarinet. Tenhle nástroj mi vždycky přišel zajímavej, vydává takový příjemně jedinečný zvuk. :)
    Mrzí mě, že jsme se na Světě knihy neviděly, nakonec jsem asi vážně měla radši jet v neděli.
    Jak jsem psala na Twitteru, jsem ráda, že má někdo léto rád, bylo by to smutné, kdyby bylo všem tak nepříjemné jako mně. A Pěnu dní bych si ráda někdy přečetla, jen se bojím, že z toho budu mít ještě černější myšlenky. :)
    Měj se pěkně a užij si to teplé počasí. :)

    OdpovědětVymazat
  4. Húúú, Justýnka a asistenční jednorožec! Celou dobu, když Léna brauner kreslila ty ilustrace, tak jsem to sledovala přes livestreamy na jejím instagramu. A ach, už tenkrát jsem se zamilovala, živě si pamatuji nějakou ilustraci plnou bublinek ze saponátu, tu knížku si prostě musím koupit, za odměnu někdy. ♥
    A žluté voňavé kvítí je zlatý déšť, hrozně mě letos zklamalo, že se mamce podařilo keř ostříhat tak nešikovně, že nám letos vůbec nekvetl. A nebo možná zmrzl, jak byly ty nečekané ranní přízemní mrazíky, kdo ví. Pojďme to svézt na počasí, to se nemůže bránit přece!
    A polobotky. ♥ A tvá postava a šaty. ♥ A procházka do Kauflandu! (Já takhle totiž jezdím tramvaji do lidlu, většinou si odvezu oříškovou směs a nějaké ovoce. Jezdím do jednoho fakt daleko, i když některé mám i blíže, nějakým způsobem mě to uklidňuje. A pak že se člověk v supermarketech a hypermarketech jen rozčílí, že!)

    OdpovědětVymazat
  5. Za fotky neděkuj, já děkuji za výlet! :) (já vypadám zezadu s batohem fakt děsně. :D Ale tvoje nohy jsou pěkný, stejně tak kabáty a určitě i ty šaty. :)

    Taky se mi moc líbí ty kočičky. A obecně jaro. To na fotkách vždycky vynikne mnohem líp než třeba zima. Jarní fotky jsou vždycky hezký.

    Doufám, že důvodů k radosti bude více než důvodů ke smutnění. A že to jsou maličkosti, to přece nevadí. Naopak je dobré nechtít pořád příliš. Pak člověk nemůže být nikdy spokojený. :) (viz občas já)

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem. Diskuze je moderovaná.