sobota 27. května 2017

Sonet pro pianistu

Sonet pro pianistu

Ozvuč mě, ale jen potichu.
Je tu moc lidí a pohledů.
Záclony třpytí se od hříchu.
Ztratit se v odrazech nesvedu.

Nechám se umlčet bez ptaní,
nikdy jsem nebyla z oceli.
Zdlouhavé lásce nic nebrání
tvrdit, že akordy zemřely.

Stojíme na černých klávesách,
hlasy nám padají do dlaní.
Možná, že bude z nás tónina.

Najednou všechno je na dosah,
jenže tě přechází zpívání.
Takhle to končí a začíná.

. . . . . . . . . .
Abych začala co nejsrozumitelněji... Tuhle básničku jsem se rozhodla zveřejnit ze dvou důvodů. Zaprvé, od doby, kdy jsem posledně přidala produkt svého poetického snažení, se toho mnoho změnilo, ale hodně věcí taky zůstalo pevně na svém místě. Za obojí - za ty změny i za to stálé - jsem ráda, když to vztáhnu čistě na sebe. Poslední báseň byla věnovaná, a já byla v tu chvíli přesvědčená, že je opravdu poslední, napořád. Jenže mně by se po psaní prostě hrozně stýskalo.
Zadruhé, napsala jsem sonet. Není to tedy první sonet. V šuplíku mi leží ještě jeden, a každý je jiný, ale vlastně bych to raději neměla nazývat sonetem, protože co kdyby v tom někdo neviděl tezi, antitezi a syntezi. No nevadí. Co se týče schématu, víte přece, že si je ráda vymýšlím sama, ale tohle by mělo mít správnou formu. Uf, formy, miluji je a nesnáším.
Mám teď hodně básniček v pomyslném šuplíku, a musím říct, že je to mnohem lepší pocit, než kdyby mi šuplík přetékal třeba ponožkami nebo penězi. Úplně bych na to mohla lákat lidi na návštěvu domů. (Pojď se mnou, chlapče, mám doma sbírku poezie!) Jenže já u nás doma nikoho nechci, a tak se v popsaných útržcích papíru válím sama. A hledám nedokonalosti. Jde mi to, bohužel.
Tak snad nikomu neublíží, když jsem teď z toho šuplíku nechala jeden list vylítnout. To ten průvan. Kde se zavřou dveře, tam se otevře okno.
Ty noty samozřejmě nejsou na klavír. Ale tímto sonetem jsem chtěla mimo jiné vyjádřit, že mám ráda klavíristy.
Iris

4 komentáře:

  1. Tezi, antitezi a syntezi v tom nevidím, ale to bude nejspíš tím, že ani nevím, co to je. Vlastně bych asi ani nedokázala definovat sonet. A taky jsem nepoznala, že ty noty nejsou na klavír. No jo.
    Básničkám (a hudbě) prostě většinou nerozumím, a tahle není výjimkou, ale určitě to má všechno, co to mít má. A ten konec mi zní tak nějak... hezky, hezky smutně.

    OdpovědětVymazat
  2. Taky nevím, co je to teze, antiteze a sytnteze, i když bych mohla zkusit hádat podle názvu. Sonet je to moc krásný, asi budu už vždycky obdivovat tvoje verše, mě by nic takového nenapadlo. :)
    A na klavír hraji, ale bohužel docela hrozně, asi mi chybí zručnost a jakýsi cit. A panikařím, když hraji před někým, nejlépe mi to jde samotné. Pokud by mě někdo chtěl slyšet hrát v klidu, musel by asi přijít natajňačku, jinak to prostě nikdy nebude dobré. Naposledy to za mě na koncertě musel dohrát učitel. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já se jenom divím, že vás to ve škole neučili, protože do nás to cpali už od kvinty.
      Díky.
      A mně se taky jednou na koncertě stalo, že jsem to zkazila. Stejně na to za chvíli všichni zapomenou, ale chápu, že je to nepříjemný pocit.

      Vymazat
  3. Kdyby nás to ve škole naše češtinářka učila, což nedělá, asi bych ji neposlouchala. Básničky možná mají mít formu, ale pokud nemají obsah, je ta forma úplně k ničemu. Nebo pokud nejsou alespoň trochu od srdce. Tvá láska a nenávist k formám je zajímavá a vznikají z toho zajímavá dílka. Třeba tenhle sonet. Mně se líbí. A pianisté jsou taky pěkní. Né že né.

    Doufám, že básniček bude ještě dost. Samozřejmě je zveřejňuj podle nálady a pocitů. Ale přestat psát? To by byla věčná škoda. :)

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.