sobota 13. května 2017

Porouchaná

Když jdu v úplně normální den po ulici, nikdo se neotočí. Nikdo na mě neupírá pohled, protože by nikoho nenapadlo, že je se mnou něco špatně. Jsem jen malou součástí anonymního davu, masy lidských hlav, končetin a kabátů, a dav by beze mě existoval, stejně jako bez kohokoliv jiného. Jakožto téměř dospělá žena průměrného vzrůstu a obyčejné barvy očí si toto splynutí užívám jako nikdy předtím. Alespoň moje tělesná schránka pro jednou dělí širé okolí od zjištění, že jsem porouchaná.

Je to jako když zarovnáváte těsto - teda aspoň myslím, protože jsem těsto nikdy nezarovnávala. Nebo jako klidná vodní hladina, když jsou všechny lodě daleko. Rovná plocha. Sem tam vlnka, ale těch si nikdo nevšímá.
Nikdy jsem sama od sebe nedělala to, co ostatní. Začalo to, když jsem byla úplně malá. Nikdo netušil, co přesně se mnou bylo špatně, ale co se týče pohybu, vždycky jsem byla minimálně o rok pozadu. Schopnostmi i zájmy. Proto jsem si nikdy nehrála s dětmi svého věku - nebo jsem to snad párkrát zkusila, ale nic mi to neříkalo. Vždycky jsem kreslila a listovala v knížkách, ale bábovičky, klouzačky a žebřiny přicházely pozdě, a tak jsem jako pětileté dítě byla k nalezení při hře vedle sebe s batolaty na písku. Proto jsem si v dětství neudělala žádné kamarády, ani školkové první lásky, a všechno šlo mimo mě.

Nikdo nevěděl, co je to dyspraxie. Ani textový editor to neví, a tak mi to slovo podtrhává. Stejně jako mi moje porucha učení podtrhávala nohy, když jsem se učila skákat přes švihadlo. Bylo jaro, já stála před panelákem, nabalená jako pumpa na zimu, abych zase neonemocněla, a po každém druhém přeskoku jsem se kácela na zem. Mám pár fotek. Jak ležím na zemi zamotaná do švihadla.
Taky jsem se bála chodit po schodech. Zvlášť dolů. Byla to vždycky šťastná náhoda, když jsem správně vypočítala úhel, pod nímž položit nohu na ten další schod. Proto se na mě muselo pokaždé čekat. A nejen proto, pravda. Taky když jsme se oblékali a obouvali. Nebo jedli. Za celou dobu školky jsem snědla polívku jenom jednou. Byla pórková, a nestihla jsem kvůli ní hlavní jídlo.
Číst jsem se naučila brzy, patrně díky svým častým nemocem, ale psaní mi dalo zabrat. V první třídě jsme měli velkou cvičebnici, a do ní jsme na linky museli zakreslovat různé vlnovky. Mosty, stříšky, vlaštovky. Moje vlaštovky se vůbec nepodobaly jedna druhé, a už vůbec ne té první, ukázkové. Otáčely se sem a tam a div ne hlavou dolů. Musely z toho být stejně zmatené jako já.

Potom přišlo to nejhorší. Plavání a jízda na kole. To bylo v době, kdy jsem už byla docela zdravá, a dohnala jsem čtení, psaní, matiku i prvouku, jen tělocvik ne. Nemohla jsem se naučit plavat. Bála jsem se vody. Nezdálo se, že by to kdokoliv chápal. Byla jsem nořena do vody a vůbec se mi to nelíbilo. Tak nějak jsem nevěřila, že mě voda ponese, takže jsem se cukala a potápěla. Jeden můj dobrý známý mě, když mi bylo tak osm, učil plavat v zatopeném lomu. Já už si to nepamatuju, ale on pořád jo. Nevím, jestli to náhodou nebyla tahle událost, co ve mně ten strach trochu utlumila. Ráda bych tomu věřila.
Nakonec jsem se totiž musela naučit plavat, abych složila jednu školní zkoušku. Měli jsme ji všichni bez problému udělat v primě, ale já ji splnila až napočtvrté. Člověk se totiž těžko učí plavat, když je v dětském bazénku jak velryba (a v tom velkém se bojí). Navíc, když je tlustý. A cítí se trapně téměř při všem, nejen když slézá do bazénu v nafouknutých rukávcích.
Přeplavat bazén hluboký čtyři metry, to byla úděsná představa. Masa vody pode mnou, chlor v očích, a hlavně děsné křeče do nártů. Nakonec jsem to nějak zvládla, i když můj styl plavání jsou prsa s hlavou nad hladinou. Ta pravá výzva přišla až potom - skočit do vody. Já, která jsem se bála pomalu i smýt si šampon z hlavy, jsem se měla vrhnout do čtyř metrů chloru. Dobrovolně. Ale skočila jsem. A od té doby už jsem nikdy do vody neskočila. Plavat nechodím, ale v létě párkrát půjdu. Slíbila jsem to mamce. A taky musím využít toho, že se nestydím vyjít na světlo světa v plavkách, byť jednodílných.

Byly i doby, kdy ode mě byla požadována schopnost jezdit na kole. Totiž v určitém věku se od dítěte očekává, že prostě na kole jezdit bude, děj se co děj. Mě tenhle věk míjel. Byla jsem křehké dítě, a svým životním nadšením jsem připomínala vymáchaný čajový pytlík. Potom jsem začala chodit do první třídy. To byl rok, kdy jsem se zároveň musela učit psát a počítat, ale taky jsem měla víc než padesátiprocentní absenci. Ačkoliv jsem byla prvňáček, neposkakovala jsem venku s ostatními prvňáčky. A zatímco se ostatní proháněli na kolech a pomalu z nich odsekávali pomocná kolečka, já doma plivala antibiotika. Koneckonců, ve chvílích, kdy jsem si mohla vybrat, co budu dělat, to nikdy nebyla sportovní aktivita.
Když už to vypadalo, že se věci srovnaly, začal mi být tenhle nedostatek vytýkán. Na prázdninách mě teta učila jezdit na velkém kole, z kterého jsem nedosáhla nohama na zem. Neměla jsem žádnou rovnováhu, takže jsem se každým šlápnutím kácela k zemi. (Zkrátka, všechny moje pokusy o pohyb končily pádem.) Hrozně mě to frustrovalo, ale zároveň mi vadil fakt, že ostatní děti jezdí na kole a já ne. Ale asi jsem to nijak moc nerozebírala. Přece jenom, bylo mi sedm a mou největší starostí bylo psaní deníčku.
Dostala jsem koloběžku. Byla žlutá a měla velké pneumatiky. Nesnášela jsem ji, protože jsem na ní musela jezdit, a zároveň mi to ani trochu nešlo. Vždycky jsem prostě chodila, akorát s jednou nohou na koloběžce a s tou druhou na zemi. Na kole jsem se učit nechtěla. V sedmi letech už jsem si připadala pitomě s pomocnými kolečky. Možná jsem to nezkoušela dostatečně. Každopádně, na kole neumím jezdit doteď. Už jsem se s tím smířila a přiznám to komukoliv. Možná mě to trochu štve, ale každému prostě není dáno.

Jsem porouchaná. Nikdy jsem se nenaučila kotrmelec. Neumím ovládat svoje tělo tak, jak bych chtěla. Nemám vůbec žádnou rovnováhu. Nezúčastněnému přihlížejícímu se může zdát, že jsem úplně neschopná, když mě vidí třeba tancovat nebo hrát badminton nebo házet frisbee. Pravda je ale taková, že se snažím, a vždycky jsem se snažila. Jen to někdy není jednoduché, když se musím snažit i o to, co ostatním jde od přírody.
Vyhýbám se sportovním aktivitám, pokud nejsem mezi lidmi, kteří se mi nesmějou. Bohužel mám dvakrát týdně tělocvik, a tam to dostávám sežrat od první třídy až do septimy. Už jsem se nad tím rozčilovala tolikrát - ale proč jsem vždycky byla terčem posměchu já, a ne někdo jiný, komu nejde třeba gramatika? Asi to tak prostě je. Každý si nese nějaké závaží. Existují mnohem, mnohem horší závaží, než je dyspraxie.
Nemám na tuhle poruchu učení ani papíry, protože v předškolním věku mi pedagogicko-psychologická poradna nic takového nezjistila, a na to, že dyspraxie existuje, jsem přišla asi před rokem a půl. A řekla jsem si, že kdybych teď přišla s papírem, bylo by to pro mě ve škole ještě horší než doteď. Takže asi nemám právo tvrdit, že o téhle poruše učení vím všechno. Velká většina jejích projevů je mi ale důkladně známá.

A vlastně si už asi nestěžuji. Kdybych si mohla vybrat, co na sobě změnit, možná bych chvíli váhala, ale raději než zbavit se dyspraxie bych si vybrala třeba hodně kudrnaté vlasy. Nebo štíhlejší ruce. Ale kdyby tady nebyla moje nemotornost a sportovní neschopnost, nebyla bych to já. Dyspraxie mou osobnost formovala - a snad ještě pořád formuje - natolik, že bych bez ní asi byla šťastnější, ale rozhodně bych to nebyla já. Třeba bych se nedostala tak daleko v jiných oborech, které mě teď tak naplňují. Možná bych se nikdy nenaučila psát básničky, protože by se mi děti nesmály a já bych neměla potřebu uzavřít se do sebe. To jen tak pro příklad. Měla bych úplně jiné myšlenky a jiný pohled na svět. A vůbec. Je to těžké tvrdit. Tohle jsou moje spekulace.

Za sebou vidím malý seznam věcí, které jsem zkoušela, ale nijak nedopadly. Třeba stolní tenis. Ten jsem vzdala poté, co jsem na první hodině nezvládla přejít tělocvičnu s míčkem na pálce. Nebo lyžování. Naučila jsem se jezdit na sjezdovkách, ale na běžkách nikdy - a lyžařský kurz má odér traumatu i po pěti letech. Aerobik. Byla jsem na ukázkové lekci, protože mě nutil táta. Společenské tance, myslím ty sportovní, tak ty jsem vzdala před prvním vystoupením, protože jsem byla realistická a věděla, že vypadám jako hrošík. A pilates. U toho jsem vydržela možná čtvrt roku. Byla jsem nejmladší, ale zároveň největší poleno v tělocvičně.

Seznam sportů, které mi nevadí, je kratší. Moje amatérské posilování, večerní necelá hodina, kterou věnuji sobě. Kolečkové brusle, i když jsem teď už dlouho nebruslila. A koneckonců, přežila jsem taneční s podezřele pevným úsměvem na rtech. Tančím ráda, když se mi nikdo nesměje. Ale musí to být tanec v páru. Ne že bych nějak vyhledávala všelijaké objímání (vlastně naopak, když už někoho obejmu, asi ho mám opravdu ráda). Jen mi nejde hýbat se do rytmu bez instrukcí.

Ještě pořád se raději držím zábradlí, když jdu ze schodů. Nikdy nebudu nosit podpatky vyšší než pět centimetrů. Kotrmelec je jedna z věcí, které jsem už téměř vzdala. A navždycky budu mít pověst "té holky, co je tak neschopná na sport". Je to věčné břemeno, které si nesu. To, že se snažím, ale téměř to není vidět. Nedávno jsem si to uvědomila znova. Ono se to možná zdá jako maličkost, že někomu nejde tělocvik - a já bych to taky jako maličkost brala, kdybych kvůli tomu nezažila tolik vylučování z kolektivu. Kdyby mi to někdo vyprávěl, a já byla úplně normální člověk, asi bych tomu nevěřila.

Události posledních dní mě uvrhly do nálady poněkud na pokraji zhroucení. Je těžké mít se ráda za to, co se mi povedlo, když mé okolí pořád poukazuje na to, kolik věcí neumím, a že jsem kvůli tomu méněcenná. A proto, když jdu takhle ulicí, v kabátě a naprosto obyčejných botách, mezi lidmi, které neznám, cítím se úplně nejlíp. V bezejmenném davu, jako jeho součást. Nikdy jsem nebyla součástí žádné skupiny lidí okolo sebe. Vystřídala jsem dvě školy, a obě moje třídy mě po pár letech dohnaly k tomu, že je nechci ani vidět. Nebo jsem se k tomu dohnala sama? Tím, že jsem jim vždycky pomohla, když potřebovali výpisky?
Když je mi smutno, představuju si, že jednou zneviditelním v davu lidí, kteří mě nikdy neznali, a že ze sebe konečně setřesu to všechno, čím jsem byla doteď. Že budu něco jiného, než počet kotrmelců, které jsem schopná udělat; tedy nula.

Tento článek vznikal ve dnech, kdy jsem si opravdu přála být neviditelná. Takové dny občas přichází. Mám ve zvyku se za přílišné projevy emocí omlouvat, takže právě vám, kteří jste tenhle článek dočetli až sem, patří má velká omluva. Jsem vděčná za všechno, co v životě mám. Vím, že existují miliony lidí, kteří mají mnohem těžší život než já. Koneckonců jsem vděčná i za to, co nemám. Některé zlé věci jsou i pro něco dobré. Ale jsem přecitlivělá - a bohužel, lidé občas bývají smutní i z maličkostí.
Přemýšlela jsem i o tom, že bych tento článek nakonec nezveřejňovala, ale to by bylo zbabělé, když jsem si na něm dala tolik práce; jednak to všechno nějak srozumitelně sepsat, a pak to přeložit. Chápete? Přeložila jsem to. Teď to půjde mezi lidi, prostě půjde.

A kdybyste nad tím náhodou přemýšleli, tak ty překlady si nedělám jen tak abych se předvedla (stejně není moc s čím, moje angličtina kulhá na obě nožky). Pár kamarádů, kteří nemluví česky, projevilo zájem o mé články. A já jsem toho názoru, že i kdybych to překládala pro jednoho jediného člověka, stojí to za to stejně jako kdyby bylo zájemců milion. Snad vás ta angličtina nerozčiluje.

Mějte se hezky. Právě přichází nejkrásnější období roku.
Iris

When I'm walking through the streets on a perfectly ordinary day, no one turns around. Nobody stares at me, because no one could tell that there's something wrong with me. I'm just a small part of an anonymous crowd, a mass of heads, limbs and coats, and it would still exist without me, as it would without anyone else. As an almost grown-up woman of average height and ordinary eye-color, I enjoy these times of me blending in with the background. For once, the body I inhabit doesn't let my surroundings see that I'm malfunctioning.

It is like rolling pastry - at least I think so, because I've never done it. Or like a calm water surface, when all the boats are far away. A flat area. A ripple here and there, but it stays unnoticed.
By my choice, I never did what others were doing. It all began when I was a little child. No one had an idea of what could be wrong with me, but regarding physical activity, I've always been at least a year behind with it. Involving both my abilities and interests. That's why I never played with children my age - or maybe I tried it a few times, but it didn't give me anything. I always liked to draw and to leaf through books, but I didn't care about sand cakes, slides or monkey bars until it was too late. And so I, a five-year old, was often to be seen playing in a sandbox next to toddlers. Because of that I didn't make any friends as a little child. No friends, no first loves, life passed me by while I went to kindergarten.

Nobody knew about dyspraxia. Neither does this text editor, and so it turns the word red. That's what my disorder has been doing to me; it used to make me blush with shame when I was learning to jump rope. The spring just started and I was standing in front of our block of flats, dressed in many layers; trying to jump rope and failing. Failing hard. I have photos. Of myself, lying on the ground, entangled in the jump rope.
Also, I used to be scared of taking the stairs. Especially going down the stairs. It always was a lucky accident if I figured out how to put my foot on the next stair without falling down. Because of that, I always had to be waited for. And, well, these were not the only moments. It used to take me long to dress up and to put my shoes on. Also, eating used to be a problem. During my three years of kindergarten, I ate soup once. It was leek soup. I didn't have any time left for the main course.
I learned to read early, probably thanks to my frequent illnesses, but writing took me long. In first grade we had a big workbook, We had to draw shapes in it; waves, circumflexes, birds. My birds never resembled one another, and they did not look like the model bird at all. Turning upside down and downside up, they had to be as confused as I was.

But the worst was yet to come. And then, finally, it came. Swimming and riding a bicycle. It was in the time I had my health back and I caught up on everything - maths, reading, writing, science - but sports. I was not able to learn how to swim. I was afraid of water. Nobody seemed to understand that I don't really like being thrown in the swimming pool. I didn't trust the surface. I was scared of drowning. And it's hard to learn something you're scared of. When I was eight, a friend of mine tried to learn me to swim in a lake. I don't remember it anymore, but he does. Maybe it was him who helped me get rid of my irrational fear. I'd like to believe that.
Eventually, I had to learn how to swim. To pass a school PE exam. Everyone else passed the exam in the first grade (well, how to explain our first grade... it's basically the 6th grade, our school is like middle school and high school combined), but I didn't managed to do it until the fourth grade. Learning how to swim is hard for a teenager, especially when they're fat and easily embarrassed.
The good thing is that I made it at last - I even jumped into the water. But I've never done it again since then.

Then there were times when I was supposed to learn how to ride a bike. At certain age, a child is expected to ride a bicycle - it's just normal. The desire to learn such thing passed me by. I was a fragile child, with an attitude resembling a faded teabag. During the first year of school, I had to learn to write and to count, but at the same time I was absent for half the lessons. I didn't play outside with the other first-graders, even though I was a first-grader myself too. While the other kids were removing the training wheels from their bicycles, I stayed home, struggling with antibiotics. Afterall, I've always preferred anything to sports.
When it finally looked like everything was starting to get alright, people started pointing out my lack of skill. I was staying at my aunt's during a vacation, and she wanted me to finally ride a bicycle. She tried to teach me how to do it, but she found me a bicycle that was too big for me. My feet didn't even reach the ground. I had no balance and of course I ended up failing. And falling. (Basically all my attempts in the field of sports ended up with me falling to the ground.)
I was quite frustrated by my failure, because I saw all the other children cycling, and the fact that I just wasn't able to do it showed that there was something wrong with me. But on the other hand, I probably didn't care that much. I was just a 7-year-old whose biggest issue was writing her diary.
One day I was given a scooter. It was a red-and-yellow scooter with big wheels. I hated it, because I was supposed to ride it along the block, but it was super hard. I ended up just walking, with one foot placed on the scooter and the other one on the ground. I didn't want to learn how to ride a bike anymore. At age 7, I was too old to ride a bike with training wheels without looking absolutely stupid, which I believed I was not. Maybe I wasn't trying hard enough. Anyway, I still don't ride a bike. I have never learned to do so. It was hard for me to overcome this fact, because cycling is something everyone does here - I still feel a bit uncomfortable admitting it. But whatever. It's true and it's a part of who I am. It just seems a bit unjust to me that some people don't even want to hear the background story of my childhood illnesses and dyspraxia. (Many people would say that it's something I made up to excuse my laziness, and that is oh so wrong.)

I am broken. I've never learned how to turn a somersault. I cannot control my body as much as I'd like to. I have very little balance. To an onlooker it might seem like I am absolutely awkward, if they see me dancing, playing badminton or throwing a frisbee. The truth is that I am trying, and I've always been trying. Sometimes it's just very difficult to try so hard to do what others can do by nature.
I avoid sports unless I'm among people who don't laugh at me. (I can make fun out of myself, but you know, there's a difference between laughing at somebody behind their back and laughing with somebody, kindly and lovingly.) Unfortunately, I have two PE classes a week. Classes of phys ed have given me so much anxiety in all my school years. And they continue doing so. I've already said it so many times - but why is it always me who's being laughed at? Why is it not someone who's bad at mathemathics or languages? I guess it's just this way. We all have to carry our burdens. And some of the burdens are way heavier than dyspraxia. I don't have papers for this learning disability. Before I started school for the first time, I went to a psychologist, and they didn't give me this diagnosis. But I was 6 years old back in the day, and I already knew how to read and write - and they thought my mirror writing was like that just because of my age, probably. It's been around a year and a half since I found out that dyspraxia exists. And I thought to myself that if I suddenly came up with a paper certyfying dyspraxia, it would surely be even worse than it's been up to now. So I probably don't have the right to say I know everything about this disorder. Althought I'm quite familiar with the majority of its symptoms.

And honestly, I'm not complaining anymore. If I were given the opportunity to change something about myself, I'd most probably ask for curlier hair or thinner arms. But without my clumsiness and awkwardness, it wouldn't be me. Dyspraxia has formed my personality - and pretty much continues to do so - so much that without it I could be happier, but I'd definitely not be the myself I am now. I would probably not have gotten so far in other fields that are fullfilling me now. Maybe I'd never have learned how to write poetry, because I'd not feel the urge to withdraw. That's just an example. My perspective and my thoughts would be completely different. Or maybe not so much. It's hard to say. I'm just speculating now.

Looking back, I can see a short list of things I've tried but didn't succeed in. I gave up table tennis after the first lesson, where we had to carry the ball across the gym on the paddle. Or skiing. Somehow I managed to learn the magic of downhill skiing, but cross-country skiing stayed a mystery to me. Or aerobic. My dad made me attend the first lesson, but I hated it. I also gave up dancing before the first performance, because I was aware I looked like a small sweaty hippo while dancing. And finally, pilates. I had been doing pilates for about three months when I quitted. I was the youngest in the gym, yet the most awkward one.

There is also a list of sports I don't find awful, but it is way shorter. For example, my amateur home workout is quite okay - just an hour dedicated to myself. Roller skating is also fine, although I haven't done it in a long time. And afterall, I have survived the obligatory dancing classes, with a smile that was suspiciously calm. I enjoy dancing, when no bullies are watching. But it has to be a classical dance, in a couple, of course. It's not that I'm interested in touching others and being hugged and such things - actually, I'm not that into physical contact - but dancing without instructions or certain steps is just terrible to me.

I still prefer to hold on to the banisters when walking down the stairs. I won't ever be able to wear heels taller than 5 centimeters. Somersault is one of those things I've almost completely given up. And I'll probably always be "that girl who is so terribly bad at sports". It's the burden I have to bear. The fact that I'm trying with very little effect. A while ago I came to realize it again. I'd never say that being clumsy could be such a big deal, if I were in someone else's skin.

Last days' events threw me into quite a desastrous mood. It's hard to appreciate yourself for what you're good at, when nobody else does so. When everyday you just feel like being looked at and pointed at, because all the people around you know what your insecurities are.
That's why, walking the streets, wearing a coat and ordinary shoes, surrounded by people who don't know me - is when I feel the best. As a part of an anonymous crowd. Never have I been a part of any group of people. I switched schools, hoping for a better atmosphere of the new place, but both the old and the new classmates have made me feel quite hopeless from time to time. Or was it all my fault? For helping them nearly with anything they needed?
Whenever I'm sad, I dream about being invisible, just for a while, dissappearing in a crowd, being as unknown as possible, leaving all my burdens behind. Meeting people who don't care about what I suck at. You know, once I'd like to be something else than just the number of somersaults I'm able to throw; a zero.

This article was written on a day that made me wish to be invisible, so it might be a bit too emotional. However, I decided to post it, because it's all true, and it's just me, and maybe it would be another cowardly thing to do, not to speak up. I know many people whose lifes are way harder than my life is. I am very grateful for everything I have, even if it might not sound like that. I know this. But (un)fortunately, I'm just a human. I tend to be scared, sad, frustrated, oversensitive. Most of the people I know in real life won't ever get to experience this side of my self, otherwise I'd definitely be seen as insane. You know what I'm talking about...
Thank you for your attention and enjoy the beautiful spring that's just arrived here, to the North Bohemia.
I



10 komentářů:

  1. Jsi moje statečná holka.
    A píšeš krásný články, díky kterým Tě poznávám z mnoha dalších stránek 😾

    OdpovědětVymazat
  2. No jo... přesně to je ten důvod, proč si myslím, že tělocvik by měl být volitelným předmětem. Tělocvik a výtvarka, případně hudebka. Protože i když by někdo jistě mohl namítnout, že je to všechno hlavně na učiteli, a zčásti by měl určitě pravdu, tyhle předměty jsou, řekla bych, vedeny tak nějak nejhůř. Až na to, že hudebku s výtvarkou většinou ještě nějak okecáš (a když budeš mít na vysvědčení špatnou známku, většina lidí si o tobě nebude myslet nic špatného. No tak jsi trochu kopyto a neumíš malovat, no. To se přece stává, koukej, já neumím malovat doteď a žiju. Ale tělocvik přece musí jít všem), a taky... ještě jsem nezažila výtvarkářku, která by známkování chtěla nějak hrotit. Všichni ale víme, jak vypadá obrázek typického tělocvikáře, který je bohužel dost častý - bláznivě vyhlížející chlap ve staré teplákové soupravě řvoucí na všechny okolo.
    A to je vážně velký problém, protože pak se tělocviku plno lidí zbytečně bojí a když nahlas řeknou, že se jim na hodinu nechce, jsou za jakési líné parazity. Protože tělák je přece tak skvělý a odpočinkový předmět!

    O dyspraxii jsem vlastně poprvé slyšela až od tebe, v nějakém starším článku. Zkoušela jsem si o tom něco málo najít, ale Google se projevil jako dost mizerný hledač a nenašel mi vůbec nic. Divný je, že když to heslo zadám do vyhledávače dneska, vyjede mi několik článků.
    Co jsem ale chtěla říct, je, že osvěta kolem tohohle problému bude nejspíš dost mizerná, jak jsi ostatně zmínila. Což upřímně řečeno nechápu, dnes, kdy je všude plno dyslektiků a dyskalkuliků, nad kterými se už nikdo nepozastavuje. Další zůstatek těch předsudků, asi.

    A jo, jsi statečné holka, která krásně píše a do večera tu určitě bude mít spoustu milých komentářů. A na idioty kolem sebe kašli, beztak ti nesahají ani po palec u nohy.

    OdpovědětVymazat
  3. Já si myslím, že lidi jsou divný. Zvlášť ve skupině se chovají hrozně. A sociální sítě taky dělají své. (Vztahuji to jak na sebe, tak na ty, kteří tě nechápou a kteří se ti posmívají.)

    Některé ze svých problémů už jsi mi líčila a myslím, že jsme obecně o mnoha věcech už mluvily. Podle mě to, přesně jak říkáš, dotváří tvou osobnost, ale nemyslím, že by ji to nějak negativně modelovalo. A kdo může říct, co je normální? Někdo za normální nepovažuje si třeba po záchodě mýt ruce nebo pozdravit, poprosit a poděkovat. Takže keep calm.

    (Fotky ti pošlu na mail, jen co je trochu zmenším.)

    OdpovědětVymazat
  4. Vždycky, když si přečtu tvůj článek, mám potřebu dát ti o tom vědět. Nikdy nemám potřebu se k tomu nějak vyjadřovat, prostě jen říct: "Četla jsem to a jsem za to ráda."

    OdpovědětVymazat
  5. Přiznám se, o dyspraxii jsem také nikdy neslyšela. A upřímně tě lituji - tedy, ne kvůli tomu, že jsi jiná, protože to je svým způsobem to krásné (taky mám pár vad na kontě), ale kvůli tomu tělocviku. Asi bych sama měla tělocvik ráda a ráda dělala nějaký sport, kdybych si nemusela projít tím, že jsem musela dělat věci, které mi nešly, i když jsem se snažila. Dostávala jsem za to špatné známky, zatímco holky, co na to kašlaly, měly jedničky. Byla jsem v kolektivu ta divná, když jsem neskočila do vody - zkoušeli to mnohokrát, většinou neúspěšně.

    Neberu nic špatného na tom být zvláštní, být jiný, mít nějaký problém. Štve mě, že i když se člověk snaží, stejně ho systém většinou zesměšní (lyžovat jsem se naučila. Po té, co mě tělocvikář vzal na lano. Bylo to dost vtipné. Pro ostatní.)

    OdpovědětVymazat
  6. Tento článek mi místy nepříjemně připomněl moje léta na základní škole. Nikdy jsem nebyla příliš pohybově nadaná, tělocvik býval docela utrpení a nejhorší byly týmové hry. Skončila jsem z toho u dětský psycholožky. Je to přesně, jak píšeš: nejhorší je na tom právě to vyčleňování z kolektivu. A správně, proč se tohle neděje lidem, kteří neumí gramatiku? Nad tím jsem takhle nikdy nepřemýšlela! :)
    No, podobně jako ty mám pocit, že mě ty problémy tak nějak utvořily, můj pohled na svět a hodnoty, nebo jak to říct. Bylo to těžký, ale jsem ráda, že jsem tím, kým jsem.
    Přeju hodně sil, abys to zvládla.

    OdpovědětVymazat
  7. Také mám hlavně potřebu dát ti vědět, že jsem to četla a přemýšlela o tom. Doteď jsem o dyspraxii neslyšela a tak jsem moc ráda, že jsi se dokázala takhle otevřít. Vůbec mi to přijde úžasné, že dokážeš o takových tvých zážitcích a proměnách otevřeně psát, myslím, že světu to jenom prospěje.
    Mrzí mě, že jsi zažila z třídních kolektivů to špatné. Mě samotné se to nikdy tolik nedotýkalo, hlavně si myslím, že co jsem na osmiletém gymplu, většina z mých spolužáků má rozum. Ale mám kamarádku, pro kterou byl třeba odchod ze základky na gympl úplným vysvobozením. Zpětně vůbec nechápu, proč ji ostatní vlastně tolik nepřijímali, děti umí být zlé z mnoha nepochopitelných důvodů. Je to jedna z mých nejlepších kamarádek a snad nejhodnější člověk, jakého znám. Dneska ji tak naštěstí vidí i spousta dalších lidí.:)
    Stejně tak je pro mě nepochopitelné, proč by měl být někdo vyčleněn z kolektivu jen proto, že třeba neumí jezdit na kole. Možná mi to není tak jasné, protože z první ruky jsem to nikdy nezažila, ale vždyť co je na tom tak úžasného? Jezdit na kole? Přijdeš mi jako úžasný člověk, umíš krásně psát básně i prózu, moc pěkně kreslíš, rozumíš několika jazykům, zabýváš se věcmi, o které většina lidí v našem věku ani nezavadí a spoustu dalších věcí. Přijde mi, že moje schopnost jezdit na kole je oproti tomu něco extrémně zbytečného. :)
    Jo a ty tvé překlady článků jsou fakt bezva. :)
    Měj se hezky. :)

    OdpovědětVymazat
  8. Presne ako píše D. Na telocvikoch sa to zbytočne hrotí. Náš školský systém produkuje ľudí, ktorí neznášajú pohyb a majú z neho strach. A to je hrozná škoda. Veď je to tak úžasná aktivita. Keď sa praktizuje správne. A to hovorím ako človek, ktorý je celkom rovnaké nemehlo, ako ty. V prváku na gympli som prvý a posledný krát skočil šípku do vody. 11 mesiacov ma potom bolela platnička. Prvý a posledný kotrmelec som prežil iba vďaka šťastiu, pretože keď mi pri tom ruplo v krku, všetci si už mysleli, že som si zlomil väz. Mne sa našťastie nikto neposmieval, akurát ma nikto nechcel do tímu, pretože to znamenalo, že hrali celý zápas v oslabení. Otec mi doteraz pripomína, ako rezolútne som po asi päťdesiatom pokuse zahodil bicykel so slovami "Ja nikdy nebudem bicyklovať!"
    Kto by bol tušil, že o pár rokov neskôr si budem športy už náramne užívať, a najviac zo všetkého bicyklovanie a plávanie? Všetko sa dá naučiť. Chce to len trpezlivých a tolerantných ľudí v tvojom okolí. Alebo motiváciu, heh :)

    OdpovědětVymazat
  9. Vidíš, já odmalička koktám. A na základce mi to občas "pochopitelně" dávali dost sežrat. Označení "mentálně retardovaná" bylo v jistém poněkud šedivém období docela běžné. Nehledě na to, že mi sudičky darovaly jako takový malý bonus obrovskou dávku přecitlivělosti, která všechny mé patálie samozřejmě jen a jen ztěžovala. Nebyla jsem tedy pouze "divnou koktavou holkou", ale dokonce i "divnou ubulenou koktavou holkou". Veškeré poznámky na mou osobu jsem (ne)snášela...špatně. Většinou jsem tedy skončila celá rozklepaná zarudlá na školních záchodcích, zatímco se ostatní hihňali dalšímu mému excesu. Nemotorná jsem bývala taky (jakože jsem stále), ačkoli jsem dokázala nalézt sportovní aktivity, při nichž se mi pokaždé radostně rozbuší srdce (běh, rychlá chůze, tenis, kolo, též osamocené večerní posilování...), bohužel něco tak vznešeného jako tanec je mi asi zapovězeno, má pohybová inteligence holt nedosahuje závratných výšin (co já budu dělat příští rok v tanečních...). Do čtvrté třídy jsem byla menším otesánkem, pak ale v důsledku rychlého růstu zázračně zhubla, což v pubertě způsobilo jistou posedlost vlastním tělem, neboť mi neobyčejně lichotily (když už nic jiného) výroky ostatních o mé útlounké postavě. Kamarády jsem si nezískávala nikdy snadno, třeba už z toho důvodu, že většina lidí nechtěla být spojována zrovna se mnou. I přesto se však téměř vždy někdo našel, na druhém stupni navíc už částečně šikana ustala a ačkoli se mi asi velice intenzivně posmívali za zády, velká část spolužáků se ke mně pak chovala vlastně docela laskavě.
    A tak jsem se postupně protloukla do druháku na gympl, několikrát si natloukla (asi víc než běžný člověk), depresivních etap (a milostných zklamání) mám za sebou také asi více než velká část mých vrstevníků...ale jsem Kačka. Ukoktaná Kačka, Kačka, co má občas problémy s jídlem a hroutí se před lidmi v metru. Kačka, co miluje knihy, básničky, ovesnou kaši a konečně nalezla několik přátel, které si vysnívala, když si stavěla nekonečné vzdušné zámky. Kačka, co se ráda potuluje a běhá, ačkoli na to nemá kdovíjaký talent. Kačka, která si váží pravého přátelství a maličkostí, protože ty ji možná i zachránily.
    Tvůj článek byl pro mě natolik inspirativní, že jsem měla doslova nutkání napsat nějaký delší komentář, ačkoli to možná zní jenom jako nějaká snůška žvástů...a taky běžně komentáře nepíšu :D

    OdpovědětVymazat
  10. Pojem dyspraxie mi byl před přečtením tvého článku neznámým, děkuji tedy za nové slovo do slovníku.
    No, mně v půl roce zjistili hypotonii, něco jako svalovou ochablost. Nechtěla jsem se totiž otáčet, a musela jsem s rodiči docházet na speciální cvičení, abych správně začala, anebo nezačala příliš pozdě. Chodit jsem se naučila později než většina ostatních dětí.
    Ve sportu jsem byla vždycky neschopná až na plavání (a potápění, abych byla přesná). Připisuji to tomu, že bydlíme blízko řeky - naučila jsem se tento sport brzy a dobře. Největší problém jsem měla s jízdou na kole, který je podle výsledku nějakého dotazníku, který jsem viděla před lety, nejoblíbenějším sportem Čechů. Bylo mi dvanáct a neuměla jsem jezdit na velkém kole. Teď se na něm ráda čas od času projedu.
    Svalová ochablost mi zůstala. Nikdy jsem nedosahovala fyzické zdatnosti průměrného vrstevníka, a k tomu mám zkrácené svaly, i když se pravidelně protahuji. Sportuji, a z hodin tělocviku vím, že jsem v tom asi nejhorší z holek ve třídě. Mám ráda jógu a aerobik, myslím, že jsou přínosné, ale nedává mi do těla tolik, abych zapadala do normální úrovně sportovnosti. Prošla jsem obdobím, kdy jsem sportovala hodně, hodně jsem se snažila kvůli klukovi sportovcovi, kterého jsem měla ráda. Připadala jsem si před ním trapně, přece není úplně příjemné naprosto plavat v něčem, čemu se věnuje osoba vašeho zájmu. Stejně moje jediná příležitost předvést, že na tom nejsem tak hrozně, skončila dost špatně. Jo, doběhla jsem poslední. :)
    Myslím si, že na lidi, co jim nejde sport, je všeobecně více pohlíženo jako na líné nebo tlusté než například je pohlíženo špatně na lidskou negativní vlastnost-dovednost. To mě trochu překvapuje. Proč nejsou tolik kritizováni ti, co neumí děkovat...? No, je nesmysl porovnávat tíhu s důležitostí povahových rysů s tíhou nedovedností. Jen mě to trochu překvapuje.
    Ty předsudky mi vadí. Proč třeba tolik lidí nemá něco proti těm, co neumějí zpívat...? Nebo co jsou špatní v kreslení...? Nebo dosahují podprůměru v nějaké jiné dovednosti, kterou by měli, kdyby se stejnou měrou brala kritika nesportovních lidí, umět...? Chápu, že sport je přirozený, ale proč by člověk se měl v této určité oblasti pohybovat v průměrné nebo nadprůměrné úrovni, aby na něj neplatilo něco, co není...? Tobě třeba jde a baví psaní básní, jak vidím. Určitě tě to nějak ovlivnilo...
    Místem jsem si při čtení tvého článku vzpomněla na jeden svůj příběh - už jsem měla nějakou dobu vymyšleno několik trapných a nepříjemných situací, do kterých se hlavní hrdinka dostane kvůli své "pohybové netalentovanosti". Dost rozebírá otázky, které jsem tu napsala. Ale tohle byla jen taková odbočka.
    Mým největším problémem zůstává koktavost. V poslední době jsem toho vyzkoušena opravdu hodně, abych se téhle řečové vady zbavila. Nic nepomohlo. Plánuji o svých problémech napsat na nový blog, který ještě není vytvořený. Nehodlám je tady už rozebírat.
    Jinak, skoro hned po jeho vydání jsem tenhle článek přečetla, zapomněla jsem ho okomentovat, a po dnešní hodině tělocviku jsem si na něj z neznámého důvodu vzpomněla. Přečetla jsem si ho ještě jednou, protože je hezky napsaný, týká se tak mě a rozšířila jsi mi obzor o jeden pro mě dříve neznámý pojem, takže jsem se rozhodla napsat komentář.

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.