sobota 29. dubna 2017

Zátiší

Kdybych byla obraz, byla bych zátiší. Tmavé, klidné, možná trochu znepokojivé. Zátiší od starého holandského mistra, uložené v pozlaceném rámu na zapadlé stěně galerie. Hyperrealistické. S přesnými stíny a odrazy. Květina ve váze, mírně povadlá. Karafa s vínem. Jablko. Zašedlý stůl. Moucha. Život ve své nejstálejší formě.
A lidi chodí okolo a míjí zátiší se slovy obdivu. „To je vážně dokonalé,“ říkají, ale nikdy se nezastaví, aby se zátiším chvíli žili. Opodál visí stylizovaná scéna a o patro níž jsou k vidění novodobé umělecké abstrakce. Nikoho nezajímá zátiší příliš věrně zobrazující skutečnost. Tak tam jen visí. Posmutnělé a nesmrtelné. Zátiší.


If I were a painting, I'd be a still life. Dark, calm, slightly disturbing. A still life by an old Holland painter, resting in a golden frame on a remote gallery wall. Hyperrealist. Precise shadows and reflections. A flower, somewhat wilted. A wine carafe. An apple. A decrepit table. A fly. Life in its stillest form.
People pass by the still life with words of admiration. „That's really perfect,“ they say without looking at it profoundly, rushing to see modern abstract paintings. Nobody cares about an artwork precisely depicting reality. So it just hangs there. Gloomy and immortal. Still life.


Drabble je útvar o sto slovech. Může to být cokoliv. Lyrika, epika, dokonce to může být i poezie, ale to jsem nikdy nezkoušela. Na tento útvar jsem narazila tak dva roky zpátky. Původně se jednalo o zahřívací cvičení, prostě na rozepsání. Ale já jsem si drabble oblíbila právě proto, že si myslím, že je mnohem těžší vyjádřit něco sto slovy než tisícem slov. Proto je tak ráda píšu a proto je považuji za rovnocenné k ostatním literárním útvarům.

Drabble is a literary genre with exactly one hundred words. It can be about anything; it can be both lyric and epic, it can even be poetry, but I haven't tried it yet. I came across this genre two years ago. Originally it was a warm-up exercise, before actual writing. But I got to like drabbles - just because I think sometimes it's harder to express yourself by 100 words than with thousands of them. That's why I like to write them so much and why I consider them a genre.


Jednoho dne mě napadlo, že by to chtělo další fotky u zdi. I když to ještě nebyl přesně rok ode dne, kdy vznikla ta první série. Tenkrát to bylo těsně po estetickém kurzu v Litomyšli. V době, kdy jsem se tak nějak snažila udržet nad hladinou, za každou cenu. Jednalo se o článek do (S)nové výzvy, na téma Pod maskou. V podstatě to celé spočívalo v tom, že jsem se co nejvíc nalíčila, a pak si stoupla před stěnu a nechala se fotit. A potom jsem se odlíčila. Tenkrát bylo slunečno a já měla krátkou ofinu a vlastně mi bylo úplně jedno, jak na těch fotkách vypadám.
Je to dlouhý a stokrát omletý příběh, o tom, jak jsem se seškrábla ze dna a začala se sebou něco dělat. Bez něj by tyhle fotky ale nevznikly, protože kdo ví, kde bych teď zrovna byla? Během posledního roku se toho hodně změnilo, a doufám, že ta největší změna jsem byla právě já. Nepodařilo se mi zapadnout do třídního kolektivu, ani se naučit perfektní kotoul na kruzích, a dokonce mám ještě pořád chvilky, kdy prostě brečím - ale povedlo se mi smířit se se sebou samotnou. Tak nějak.
Při zveřejňování fotek z loňského května mi bylo jedno, jak na nich vypadám. Vzniklo jich docela málo a tak jsem neměla na výběr. Taky jsem byla smířená s tím, že na fotkách prostě nemůžu vypadat dobře. Na fotkách ani v reálném životě. Takže jsem na ně prostě plácla nějaký filtr a s obavou je zveřejnila. Možná mi to momentálně trochu pomohlo.

One day it occured to me that it would be nice to make another set of photos. Even though it hasn't been a year since the last one yet. It was a few days after our school art course back then. In those times I was trying hard not to sink. I wrote that article for a challenge I was completing, (S)nová výzva. Its topic was "Under the mask". The photoshoot basically consisted in me putting on a lot of make-up and then standing in front of the white wall in my room. And then I took the make-up off. It was a sunny day and I had a weird haircut and I didn't really care about how I looked in the photos.
It is a long and familiar story, about how I picked myself up and started working on myself. However, these photos would not be created without it - because who knows where I'd be by now if I ignored my situation back then? Many things have changed during the last year, and I'd like to believe that I was the biggest of them. Although I didn't manage to make friends with my schoolmates nor to improve my PE skills. There are still moments when I cry without a proper reason - but I definitely feel at peace with myself. Somehow.
Publishing the photos in previous May, I knew I looked terrible at them. Not many photos were taken, so I didn't have many to choose from. I just put a filter on them and shyly showed them to the public. Maybe it hepled me a bit then.



Abyste mě ale nepochopili špatně - rozhodně se ze mě nestalo chodící sebevědomí rozhazující úsměvy a odhalené fotky. Každý den to se mnou vypadá jinak. Občas se mi třeba nepovede si hezky vyfénovat vlasy. Nebo můj obličej prostě vypadá, jako bych ho vytáhla z pračky a nestačila vyžehlit. Taky mám akné. Lidi se na mě ještě pořád divně koukají, zvlášť teda lidi ve škole. A fotku sebe samotné se obyčejně stydím zveřejnit. Výjimkou je tenhle blog.

Don't get me wrong - I have not become walking confidence throwing around smiles and revealing photos. Every day is different. Somedays are bad hair days. Or bad face days. I also still have acne. Sometimes people stare at me - especially at school. And I'm usually not very comfortable with sharing photos that contain me as the main subject. This blog is an exception.




Tohle je jeden z mých kaktusů. Jmenuje se Jofré Borgia. Koupila jsem ho spolu s jeho dvěma bratry v Ikee v srpnu 2015. Už tak dlouho to se mnou přežívá. Nutno říct, že dost vyrostl. Původně měl zelený květináč, ale jednou, když jsem utírala prach, jsem ho omylem shodila na zem. Proto je ve skleničce. Díky těmto fotkám je teď o trošičku slavnější než Cesare a Juan. Doufám, že se mu nepomstí, jak už je v rodině Borgiů zvykem.

Here you can see one of my cactus. His name is Jofré Borgia. I bought him together with his two siblings back in August 2015, in Ikea. Nearly two years of me taking care of him - and he's been surviving so far! He's grown a lot. Originally his flowerpot was green, but once I was cleaning my room and I dropped it. That's why he resides in a glass. Thanks to these photos he's a bit more famous than his two cacti brothers, Cesare and Juan. I hope they won't take revenge on him.






Pamatujete si na tu krátkou ofinku? To byl omyl, ale svého času se mi to líbilo. Teď si už myslím, že to bylo strašné. Tyhle vlasy jsou nejlepší, jaké jsem kdy měla. Kadeřník by mi to tak nikdy neostříhal, protože všichni zastávají velice populární názor, a to že vlasy musí být sestříhané, zvlášť nejsou-li úplně rovné. Jenže mně se to takhle líbí. Navíc je to praktické.

Remember my super short fringe? Well, it surely was a mistake, but I liked it back then. Now I think it was terrible. This haircut is probably the best one I ever had. A hairdresser would never make it look like this, because they always say that my hair can't be cut into a bob. But I like it this way. Plus it's really practical.






Teď by se asi slušelo omluvit se za tu hromadu egocentrismu. Protože tak to nejspíš na první pohled vypadá. Fotky jsem nijak neretušovala, jen jsem upravila kontrast, a tak můžete vidět hodně puntíků a flíčků a poletujících vlasů a sem tam špek a kruh pod okem. A samozřejmě flek na rtu. Omluvila bych tuhle záplavu sebestředných fotek tím, že je to umění, ale upřímně, zdá se mi trochu nadsazené nazývat svoje fotky uměním. Tak už raději nic neříkám.
Bude první máj a já zůstanu sama, jako v předchozích letech. Proto bych ráda popřála hezký den třešňového líbání i všem ostatním, kteří onoho podvečera nebudou riskovat nákazu mononukleózou. Pak bych taky ráda upozornila na 10. května - i letos budu v ulicích prodávat žluté kytičky. Kdybyste náhodou nějakého takového zoufalce potkali, kupte si od něj kytičku. Třeba i druhou, třetí, čtvrtou...

Now it would probably be appropriate to say sorry for this dose of self-concern. Because it must seem extremly egoistic, to put so much photos of myself in one article. I didn't try to make myself look better in these pictures, and so you can see lots of dots and spots and frizzy hair and flab and under-eye bags here and there. I'd try to excuse myself for this article by calling all those photos "art", but that would be delusional. So... that's all from me for now.
May 1st is coming soon - and I'll be alone, as in all the past years. That's why I'd like to wish a nice kissing-under-the-cherry-tree day to all of those who won't be risking catching mononucleosis on that thay either.
On May 10th I'll be selling charity yellow flowers in the streets of my city. If you ever meet a flower seller on that day, please, buy a flower. And another one...



Přeji hezké jaro - i těm, kteří ho nemají rádi.
I hope you'll have a nice spring - even if you don't like this season.

Iris

9 komentářů:

  1. Za egocentrismus se neomlouvej, myslím, že tohle je jeho zdravá dávka. Spiklenecký úsměv směřovaný na kaktus je asi moje nejoblíbenější fotka tebe vůbec.

    (další milovník Reginy? !!!)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milovník Reginy od doby, kdy mi bylo 11... s hudbou Reginy Spektor jsem vyrostla, dá-li se to tak říct. Fakt, ona je prostě nejlepší.
      A díky moc :)

      Vymazat
  2. Tvoje vlasy mají moc pěknou barvu :) A máš hezkej kaktus, tomu mýmu to moc nesluší. Nějak mu s věkem ubývá na kráse nebo co. Dřív jsem ho měla v takovým roztomilým/infantilním květináčku ve tvaru berušky, ale pak máma naznala, že už v něm nemá dost místa a přesadila ho. A jednou si pořídím masožravku a budu jí říkat Aurélie.
    Svým způsobem obdivuju lidi, kteří mají dost trpělivosti na to, aby se pořádně nalíčili a vydrželi tak celý den. Není to nepříjemné? Nebo nerozpatlá se ti třeba řasenka?
    Tyhle dvojjazyčné články dost oceňuju - nacházím v nich nová slovíčka, a když se mi zrovna nechce číst anglicky (nebo když se naštvu, že tomu nerozumím, ehehm), prostě si to přečtu v češtině. Je to vážně fajn.
    Jestli budu ve městě, jednu z těch kytiček si koupím. A jestli nebudu, vynahradím to jindy, třeba plyšovým medvídkem.

    D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jenže já se nelíčím každý den. Na běžné dny používám jenom make-up, tím myslím to béžové, co si člověk natře na tvář, aby sjednotil barvu. Na oči ani na rty si nic nedávám. Jen když je nějaká speciální příležitost, namaluji si linky, protože se mi to líbí. A řasenka, to je moje nejmíň oblíbená část make-upu.

      Vymazat
  3. Ty jsi tak neuvěřitelně krásná! A na fotkách působíš hrozně šťastně, což tomu dodává úplně nový rozměr - pro zajímavost jsem je porovnala s článkem, na který jsi odkazovala a... wow. Takhle v kontrastu je to neuvěřitelně vidět, nyní máš úplně jiskry a kouzlo v očích, uvolněnost a spoustu úsměvů a tak. Úžasné, jsem strašně ráda, že jsem této "proměně" (a rozhodně ne v brouka!) mohla být tak nějak virtuálně přítomna. Prostě... ach!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je tak hrozně milý, že už tři dny nevím, co na to odpovědět, ale moc ti děkuji, takováto slova mi vždycky úplně zvednou náladu. Už jen to, že někdo věnoval svůj čas psaní hezkých slov věnovaných mně, je pro mě neuvěřitelné!

      Vymazat
  4. I já jsem se podívala na ty rok staré fotky a vážně je patrná změna. Nevím, o kolik šťastnější vypadáš nebo o kolik šťastnější jsi, ale jak už jsem ti psala, krásně se ti zvýraznily všechny rysy a tak. Skoro jako bys podruhé dospěla, víš, jak to myslím. Navíc už se z téhle dokumentace stala hezká tradice, a tak pokud se ji rozhodneš udělat za rok znovu, třeba zase s jiným tématem, budu se těšit!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, ono je to asi těžko posoudit podle naaranžovaných fotek. Myslím to, jestli je někdo šťastný. A mně to tak nějak kolísá, ale už to je úspěch. Díky za komentář. Popravdě, rok je pro mě tak daleká doba, že si nedokážu představit, jak budu vypadat a jestli se budu fotit. Ale bylo by to fajn.

      Vymazat
  5. Vtipná pravda - když jsem začal tento článek číst, napadlo mě, že mi většina (hodně) tvých článků připomíná nějakou konkrétní písničku od Reginy Spektor. Nepřišlo mi to jako úplný nesmysl, vzhledem k tomu, že vím, jak ji máš ráda. A jak jsi psala o tom zátiší, hned jsem si v duchu říkal: Jo, "All The Rowboats". A když jsem dojel na konec článku, hele, opravdu jsem tam tu písničku našel :) Jen mi to přišlo zajímavé, tak jsem se o to chtěl podělit. A článek je moc pěkný, inspirativní a velice důležitý, jak pro tebe, tak určitě i pro jiné čtenáře. A vím jak je důležité mít se rád (mít se rád je trochu silné slovo, spíš se akceptovat) a jsem moc rád že jsi k tomu dospěla. Z těch fotek je to cítit.

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.