neděle 9. dubna 2017

V čůrajícím městě

Jednoho dne jsem si sedla do malé lavice v hudebně a zběsile naškrábala dvě stránky překladu z angličtiny do češtiny. O pár měsíců později jsem byla kontaktována Evropskou komisí, neb se ona roztřesená slova pár lidem u nich líbila. Ale to už je známý příběh. Opakuji ho jen kvůli náplni tohoto článku. Hlavní cenou za můj překlad byla cesta do Bruselu. 
A ta se odehrála právě v posledních dnech. Znamenala pro mě rychlé balení kufru a první cestu letadlem, takže jsem se moc netěšila. Poslední týden před výpravou jsem se navíc utápěla v nějaké podivné krizi a už jsem byla vážně v koncích - sama se sebou, s jídlem i s ostatními. Dalo by se říct, že jsem potřebovala přesně tuhle cestu do Bruselu. Jenže jsem o tom ještě nevěděla, a tak se mi tam nechtělo.

One day I sat down at a small desk in the music room and furiously scribbled two pages of a translation from English to Czech. Two months later, I was contacted by the European Comission, because someone from there actually liked those shaky words. But this story is already familiar to you. I'm repeating it just because the topic of this article. The main prize for my translation was a stay in Brussels.
A few days ago, that trip took place. For me it meant mainly having to pack my luggage quickly - and it was also going to be my first flight, so I wasn't really looking forward to it. Moreover, the last week before the journey I faced a strange crisis - regarding myself, people around me, and food. I guess I could say the trip to Brussels was exactly what I needed. But I didn't know it then, so I wasn't very keen to go there.

Občas jsou dny prostě hrozné. Někdy dokonce celé týdny. Předminulé pondělí jsme měli školní exkurzi v libereckém hospicu. To je místo, kde lidi umírají - prostě umírají. Mladí, staří. Nemocní. Zůstávají prázdné postele. Bylo mi tak smutno, že jsem si musela koupit bílý nanuk. Po zbytek týdne jsem brečela... asi tak třikrát, a to není obvyklé pro zdravého člověka. Vzdali jsme psaní Příběhů 20. století, a já se bála, že přijdu o přízeň důležitého člověka. V pátek, když jsem si nesla vysvědčení domů, jsem přemýšlela nad hroznými věcmi. Další pondělí jsem absolutně pokazila olympiádu z češtiny, na které mi dost záleželo. A mé úterý začalo slovy - "Terezo, vy se brzy ztratíte bez funusu."

Somedays are awful. Sometimes it's not just days but whole weeks that are terrible. The Monday before last our class visited a hospice, as a part of our psychology classes. A hospice - that's a place where people die. The young as well as the old ones. The diseased. Only empty beds are left. It made me so sad that I had to go buy a white popsickle. During the rest of the week, I cried... around three times, and it's not usual for a healthy person to cry so much. We gave up our participation in a history competition, and I was scared I would lose a friendship. On Friday really horrible thoughts crossed my mind as I walked home, carrying my school report home. The next Monday I totally messed up a Czech language contest that mattered to me a lot. And my Tuesday started with my teacher telling me - "Tereza, you've lost so much weight that you'll disappear without a funeral one day." (Idk why she said that. It's not even a Czech saying, it's just weird.)

No ale nedalo se nic dělat. Večer jsem naházela věci do kufru, vytiskla psanou verzi svého proslovu a velice neklidně se převalovala v posteli. Letiště jsem znala jenom z dokumentů jako Vězněm v cizině nebo Letecké katastrofy, a navíc se mi běžně stává, že pípám i při vstupu do obchodu. To mi ke klidu vůbec nepomáhalo. Když jsem se s mamkou a s profesorkou angličtiny dokodrcala na pražské letiště, právě se slavilo nějaké osmdesáté výročí. Letiště tedy vypadalo vcelku přátelsky. Když jsme vzlétali, nacpala jsem si vatové tampónky do uší. Prý to vypadalo pitomě, ale po přistání jsem stále slyšela, takže svůj účel splnily. Taky jsem dostala jídlo.

But I had no other options. In the evening, I piled up my clothes into the suitcase, I printed out the written version of my speech, and then spent the night tossing and turning in bed. I had only known airports from documentaries like Air Crash Investigations or Locked Up Abroad, and it often happens to me that I sound the alarm even when I enter a shop. That fact didn't help me calm down. When I arrived at the Prague Václav Havel Airport with my mom and my English teacher, the airport was just celebrating it's 80th anniversary, and it looked surprisingly friendly. When the plane was lifting off, I put small pieces of cotton wools into my ears, instead of airplugs. I was told it looked stupid, but it definitely helped, because after landing I was still able to hear. And I also got food in the plane.

Koupila jsem si tuhle drahou vodu. Má hrozně hezkou láhev. Taky jsem se rozhodla jet v zimních botách. Dobře jsem udělala.

I bought this bottle of water. It was expensive, but the bottle looks pretty. Also, I decided to travel in winter boots. I made a good decision.

Na zmateném bruselském letišti na nás čekala slečna s papírem, a o pár desítek metrů dál autobus. Bylo ještě světlo a spolu s rumunskou a slovinskou výpravou jsme jeli do hotelu. Uvítací přípitek ale už začal, a tak jsme rychle běžely na pokoj a dopíjet, co zbylo. Po cestě ze mě tak nějak všechno opadlo. Dostala se mi do ruky brožurka s texty o všech evropských vítězích. Vzala jsem sklenici džusu a rychle se dala do řeči se skupinkou dívek. Všechny měly černé vlasy. Kromě mě.

At the chaotic Brussels airport, a lady was waiting for us with a big sign. Our bus was parking a few meters away. The sun wasn't setting yet, and we were taken to the hotel along with the Romanian and Slovenian crew. The welcome toast was already over, so we just quickly put our luggage into the rooms and then went to drink what was left. I was quite relieved that the journey was over, because that meant I survived the flight. Also, I was given a booklet with texts each of the European winners wrote. I took a glass of orange juice and quickly started to talk to a group of girls. All of them had black hair (except for me).

Víte, neumím moc servírovat jídlo. Ani nejsem zvyklá jíst po ránu. Ale snídaňový bufet nešlo míjet, aniž bych něco ukořistila. Od vafle jsem byla upatlaná všude. Míchaná vajíčka byla super. To vedle je malý buřtík a bramborová nugetka.

You see - I'm not very good at serving food. Neither I'm used to eating in the morning. But the breakfast in our luxurious hotel was impossible to ignore. I didn't manage to eat the waffle without getting chocolate spread all over my fingers. The scrambled eggs were great, though. Next to the eggs you can see a tiny sausage and a potato nugget.

Brusel je dost zvláštní město. Belgie mě nikdy moc nelákala, protože jsem předpokládala, že se tam nenajde nic moc šokujícího. Místy jsem ale vskutku šokována byla. To město má tak specifickou atmosféru. Jako by žilo a sem tam mokvalo. Nízké domy, lešení, smrady a vůně, žebráci ve výklencích. V každém obchodě s potravinami stroj na mačkání pomerančů. A tolik různorodosti.

Brussels is a particular city. Honestly, I was never really interested in visiting Belgium because I didn't think there would be anything shocking. However, from time to time I was quite shocked while walking through Brussels. The city has such a special mood. As if it was alive - and in some places festered a little. Small houses, scaffolding, bad and nice smells, beggars standing in the street corners. In every grocery shop a juice extractor. And so much variety.

Nápisy hezky ve francouzštině a ve vlámštině. Ani jednomu z těchto jazyků nerozumím. Japonština je hezký kontrast.

All the signs are written in both French and Flemish. I don't understand either of these languages. The Japanese sign is a nice contrast.

Na Velkém náměstí jsem viděla skupinku asijských turistů, které se chopil místní super-energický průvodce. Mně se ten chlap líbil, ale oni z něj byli očividně trochu vykolejení.

On the Grand Plase I saw a group of Asian tourists being talked to by a local super-energetic guide. I liked that guy, but the tourists seemed a bit confused by him.

Rozvětvené pasáže - Králova, Královnina, Princova a možná i Princeznina? Netuším. Plno obchodů s čokoládou a designovými velikonočními vajíčky. Nakupovaly jsme pralinky. Na čokoládu jsem vůbec neměla chuť, stačilo mi ji cítit... byla cítit skoro všude.

Branched shopping arcades dedicated to the Royal family. They're full of shops selling chocolate and posh chocolate Easter eggs. We went shopping for pralines. Honestly, I didn't feel like eating chocolate at all while browsing those shops. The omnipresent smell of it was enough for me.

Belgická krajka, asi hodně slavná věc, o které jsem donedávna nevěděla.

Belgian lace - apparently a very famous thing I knew nothing about.

Slavný čůrající chlapeček je v Bruselu k vidění všude. Čím blíž k němu jste, tím víc jich vidíte ve výlohách. V průvodci jsem se dokonce dočetla, že kdo ho chce vidět, má prostě následovat dav lidí. Tady chlapeček čůrá do vaflí. Má to zvláštní půvab, jako ostatně celý Brusel.
Existuje ještě socha čůrající holčičky a čůrajícího psa. Ty jsem nestihla najít. Ale tahle evropská metropole má očividně problém s čůráním.

The famous urinating boy is everywhere in Brussels. The closer you are to the statue, the more of them you can see in the shop windows around you. I even read in a guide-book that if you want to see the actual statue, you can just follow the tourist crowd. In this photo, the boy is peeing on waffles, evidently. It is strangely... charming, as well as the rest of the city.
You can also find a statue of an urinating little girl and there's even an urinating dog in Brussels. I didn't have enough time to find them. But the European capital has apparently some pee-related issues.

Je fakt, fakt malej, ten chlapeček. Často ho převlíkají do všemožných kostýmů. Teď byl nahý. Škoda? Hm.

As you can see, the statue is really small. They often dress it up in various costumes. At the moment it was naked. What a shame.

Dortík nebo smrt? Občas bych radši tu smrt. Pro účastníky této výpravy do Belgie totiž bylo občerstvení připraveno pořád a všude. Bylo docela těžké neužrat se.

Cake or death? Well sometimes I would prefer the latter. For the participants of this trip, snacks were prepared everywhere. It was difficult to control oneself. (Looking back, I should have drunk more wine. Or at least some wine.)

Hlavní částí tohoto zájezdu bylo slavnostní vyhlášení vítězů soutěže Juvenes Translatores. To se konalo v budově jménem Berlaymont, hlavním sídle Evropské komise. Tolik vlajek Evropské unie jsem pohromadě ještě neviděla. A tento pohled mě uklidnil... Protože mám ráda Evropskou unii a jsem ráda její součástí.

The main part of the stay in Brussels was the Awards Ceremony. It took place in a building called Berlaymont - where the European Commission is located. Never before had I seen so many flags of the European Union in one place. This view had quite a soothing effect on me. I support the EU and I'm glad to be a part of it.

Vyfotila jsem se na záchodech v Evropské komisi, protože tam zrovna nikdo nebyl, a protože to se jen tak někomu nepoštěstí.

This is a selfie I took in the bathroom at the European Commission, just because it was empty at the moment and I wanted to make use of the opportunity.

Museli jsme projít kontrolou. A ukazovat občanky. Mou hnusnou fotku na občance vidělo za ty dva dny víc lidí než za uplynulé (skoro) tři roky. Ale v Berlaymontu mi vyjeli tuhle super kartičku. Je to taková hloupost, ale potěšila mě.

We had to be checked when entering most of the places we went to. And we had to show our identification cards. More people saw the ugly photo on my ID during those three days than during the three previous years. But in Berlaymont, I received this card. It's just a little something, but I love it.

Ceremonie byla větší a zábavnější, než jsem čekala. Seděla jsem v první řadě, protože jsme byli seřazení podle abecedy - Belgie, Bulharsko, Česko, Dánsko... Po obvodu té velké síně byly kabiny pro tlumočníky a sedadla měla po stranách sluchátka, takže jste si mohli navolit, který jazyk chcete zrovna poslouchat. Všichni jsme dostali diplomy a skleněné krychličky. Vyhlášení se živě vysílalo na facebooku, ale nevím o moc lidech, kteří by na to opravdu koukali.

The ceremony was bigger and more fun than I anticipated. I got to sit in the front row, because we were seated in the alphabetical order of the names of our countries - Belgium, Bulgaria, Czech Republic, Denmark... All around the hall there were small rooms with interpreters, and anytime I could listen to what was happening on the stage in any of the languages of the EU. We all received a certificate and a glass cube. The ceremony was live-streamed on Facebook, but don't know about many people actually watching it.

Musela jsem se hrozně smát... Do textíků o sobě jsme měli napsat, jaké je naše oblíbené slovo v mateřském jazyce. A já napsala slovo kočka - protože jsem to prostě já. Jenže to jsem nevěděla, že při vyhlašování nám všem budou promítat na stěnu slide s naším oblíbeným slovem. Všichni měli něco hlubokomyslného, jako třeba demokracie, láska nebo lítost. Jen já měla kočku. Proto se na téhle fotce tolik směju.

Okay, this made me laugh a lot: In the texts about ourselves, it was recommended to mention our favourite word in our mother language. And I chose the word 'kočka' which means 'cat' - because what else would you expect me to do? But, well, I didn't know that they would put our favourite word on the big screen while we would come for the awards. All of the others had picked something sophisticated - like democracy, love or sorrow - only I posed in front of a giant picture of a cat. That's why I'm smiling so much in this photo.

Při hromadném focení jsem si stoupla dozadu. Schválně, jestli mě tady najdete. Tahle fotka se mi líbí, protože na ní všichni tak nějak divně mrkáme. Možná si ji dám jako úvodku na facebook.

I don't know why I was standing in the last row while taking group photos. I don't know where I'm looking at in this photo. But I like the picture because we're all blinking there. I might use it as a cover photo on my Facebook account.

Bylo mi řečeno, že jsem naprostý blázen. Přihlásila jsem se totiž dobrovolně, že přednesu nějaký reprezentativní projev po předávání diplomů. Zadání bylo volné, požadavkem byl jen rozsah na jednu stranu A4 a použití mateřského jazyka. Spolu se mnou se přihlásila ještě Irka, Španělka a Lotyš. Měli jsme tedy projev čtyři. Nevím, jak se to stalo, ale nebyla jsem ani trochu nervózní. V porovnání s ostatními třemi projevy byl ten můj takový nejinfantilnější. Chvíli jsem se cítila trapně, ale pak mě lidi začali chválit. A z toho jsem měla fakt radost. Třeba to nebylo zas tak hrozné.

I was told I was an absolute fool when I volunteered for the public speech. It was my idea to do it, my teacher probably didn't even plan to force me into it. I just wanted a challenge because that's what I like (most of the time). When I discovered that they picked me to do the speech, I was extremely happy. Even though the only instruction I was given was the lenght of the speech. I just wrote something.
There was four of us to perform a speech; me, Ines from Spain, Eile from Ireland and Arturs from Latvia. I still don't understand how, but I wasn't nervous at all. Compared to the others, my speech was the most childish. I was feeling embarrassed for a while, but hearing words of approval made me really, really pleased. Maybe my speech was not that terrible, after all.

Ve čtvrtek večer jsme šli všichni organizovaně do řecké restaurace, kde pro nás přichystali švédský stůl. Moc jsem toho nesnědla, ale to nevadí. Jelikož jsem občas až příliš komunikativní, zůstala jsem v restauraci s úplně poslední skupinkou. Při té příležitosti vyšlo najevo, že personál řecké restaurace rozumí polským nadávkám. 
Nechápu, jak jsme trefili zpátky do hotelu.

On Thursday evening we all went to a Greek restaurant, where they prepared a dinner for us. I didn't eat much, but that didn't matter. Because from time to time I'm overly talkative, I joined the last group of people who were staying in the restaurant when everyone else was already gone. At that occasion it emerged that the staff of the Greek restaurant understands Polish swear words.
I still don't understand how we managed to get back into our hotel. Nobody had a map and the streets were dark.

Další den jsem si vafli nenamazala o nic líp. To, co vypadá jako burákové máslo, je pomazánka ze sušenek Lotus. Bylo to dobré, akorát tu čokoládovou jsem nemohla dojíst.

Friday's waffle doesn't look any better than the Thursday's waffle. The thing which may resemble peanut butter is a spread made of Lotus biscuits. It tasted good but I didn't finish the chocolate spread up. 

Dopoledne jsme s mamkou jen tak chodily po městě. Došly jsme ke kostelu Svaté Kateřiny. Některé fotky se mi prostě nedovedlo vyfotit bez prstu.

In the morning me and my mom just walked around the centre of Brussels. We visited the church of Saint Catherine. In some of the photos there's my finger. Sorry for it.

Do dvanácti jsme potom museli vyklidit pokoje a pak jsme jeli do DGT - Generálního ředitelství pro překlady, další evropské instituce. Tam jsme měli možnost popovídat si s českými překladateli, kteří pracují v Bruselu. (Zástupci ostatních zemí se setkali zase s těmi svými překladateli.) Ještě pořád si nemyslím, že by to pro mě byla ideální práce, ale i tak mě tohle setkání velice zajímalo. Dokonce jsem se do rozhovoru zabrala tolik, že jsem přišla pozdě na poslední rautík.
Tam jsem překonala sama sebe a vypila sklenici rajčatového džusu. Myslela jsem si, že bude jahodový, ale krutě jsem se mýlila.

Before the noon we had to pack our suitcases and leave the rooms. Then two busses took us to the DGT - General Directory for Translation. (I went in the smaller one and I was constantly falling into the aisle and it must have looked ridiculous because the man sitting on the opposite seat was laughing a lot.) In the offices of DGT we got to meet the Czech translators working in Brussels. I still don't think that translating could be an ideal job for me, but I really enjoyed talking to those people. I was interested in the meeting so much that I even arrived late to our last banquet.
When I finally got there, I made a terrible mistake when I took a glass of strawberry juice which turned out to be tomato juice. (I tried to pretend it was gazpacho, at least, because there was no acceptable way of getting rid of it.)

Na letišti jsem neměla čas na pořádné rozloučení. Vlastně na vůbec žádné rozloučení s kýmkoliv. Je mi to opravdu líto, ale moje profesorka nabrala první kosmickou rychlost a s mamkou jsme musely za ní, pokud jsme se nechtěly ztratit.
Za tyhle dva dny jsem vedla mnohem víc obohacujících a srdečných konverzací, než za celých sedm let na gymplu. Taky jsem poznala mnoho skvělých lidí. V každé z členských zemí Evropské unie mám teď aspoň jednoho známého. Před příští lingvistickou olympiádou můžu napsat třeba Lauře z Estonska (protože oni tam vždycky nacpou nějakou estonštinu, ten jazyk je studnice neřešitelných úloh).
Za chvíli se zapomene na mě, na můj překlad i na můj proslov. Příští rok mě nahradí nějaký jiný vítěz z Česka. Já budu maturovat a kdoví kam se poděju. Ale tyhle dva dny v Bruselu, plné milých lidí, cizích jazyků a belgických jednohubek, mě nejspíš vždycky budou dojímat. Jen vinou neuvěřitelně šťastné náhody jsem tohle mohla zažít. Kdybych se na soutěž tenkrát vykašlala, jak jsem měla v plánu, nikdy by mě nenapadlo, o co vlastně přicházím.

Jo a co se týče jazyků, sem tam jsem rozuměla něco z dánštiny a švédštiny. Také jsem zvládla porozumět španělskému projevu, aniž bych ho poslouchala přetlumočený do češtiny. Pochytila jsem pár polských slov. Polština je roztomilá, nemyslíte si?
Snažila jsem se zjistit, jak asi čeština zní někomu, kdo jí nerozumí, ale nebyla jsem toho schopná, pochopitelně. Máte nějaký tip? Když jsem se před rokem bavila s finskými studenty, říkali, že jim připomíná ruštinu, ale v Bruselu mi to pár lidí vyvrátilo. Zní čeština tvrdě? Měkce? Hudebně? Nemám páru.

To by bylo o Bruselu tak nějak všechno. Snad jsem vás fotkami moc nenudila. Neměla jsem moc času na zjišťování informací o památkách, takže jsou popsané jen tak zběžně. Chtěla jsem je přidávat na instagram, ale na to nemám náladu, a navíc bych ztratila sledující.

At the airport I had no time for saying goodbye. I really thought I would. It made me really upset that my teacher had to leave the bus super quickly. I had to follow her, otherwise I'd get lost.
Within the two short days I had more intelligent and friendly conversation than during my years of high school. I also met a lot of awesome people. Next time I'll be doing the national linguistic competition, I might actually contact a real Estonian, Laura. (Because they always put Estonian in that competition.)
After a while, I'll be forgotten, as well as my translation and my speech. Next year I'll be replaced by another Czech winner. I'll be doing my final school-leaving exams and nobody knows where I'll go. But I am always going to remember these two days in Brussels, full of friendly people, foreign languages and Belgian snacks. I was so lucky to take part in this stay. If I didn't even bother to participate in Juvenes Translatores - as I originally planned - nothing of this would have happened. And I would never know what I'm missing.

And as for languages, I understood a tiny bit of Danish and Swedish. I also understood the Spanish speech without having to listen to any of the interpreters. I learned some Polish words, too. I found out that Polish is cute. Don't you agree?
I tried to find out how Czech sounds to people who don't speak it, but naturally, I still have no idea. Any insights, anyone? Last year I met some Finnish students and they told me that Czech reminded them of Russian, but in Brussels some people told me it didn't seem to them that way. Does Czech sound.., Musical? Soft? Or rough? I don't know.

So that would be all I wanted to tell you about Brussels. I hope it wasn't too tiring. I didn't have enough time left for getting information about the monuments I visited, so I didn't wrote nearly anything about them. I wanted to post on Instagram a lot, but I would probably lose followers if I spammed their feed.

Duben bude snad lepší než březen.
I hope April will be better than March was.

P.S. Love you!

English translation added on April 14th so that everyone can read it.

10 komentářů:

  1. Náhodou, kočka jako oblíbené slovo je aspoň takové upřímné! A jako obdiv, že jsi vymyslela vůbec nějaké, já bych netušila, co napsat. :D
    Určitě to musel být super zážitek. V Bruselu jsem sice nebyla, ale jeden den jsem strávila v Bruggách a když tak koukám na tvé fotky, ta architektura těch měst je hodně podobná. :) A teda v Bruggách se mi fakt líbilo. Ráda bych se do Bruselu jednou podívala, tak uvidíme, jestli se mi poštěstí. :)

  2. To je tak parádní článek! Mrzí mě, že jsi se před tím měla tak nepěkně. Já zase nedávno probrečela jedno celé odpoledne kvůli tomu, že se neumím rozjíždět, to asi taky není moc normální. :) A o to víc jsem ráda, že se ti v Bruselu líbilo. Máš pravdu, je to takové zvláštní město. Já jsem v něm byla jenom na chvilku, když jsme jeli s gymplem poprvé do Francii, tak jsme se tam stavovali. Viděla jsem to náměstí, čůrajícího chlapečka a dala si nějaké hrozně drahé vafle. Ale byly fajn. :) Jo a našli jsme i čůrající holčičku, ale nevím, jestli je vůbec o co stát, je úplně schovaná v takových pochybných uličkách. Na druhou stranu to tam bylo tak zvláštní, že kdyby si to člověk mohl projít v klidu sám, tak to možná bude působit trochu jinak. :)
    Taky se mi hrozně moc líbí ta koláž z fotek hned na začátku. A moc ti sluší ty černé květované šaty. :)
    Úplně chápu, proč se ti líbilo mít tu cedulku, já bych z ní taky byla nadšená. I to focení na záchodě, já mám takhle fotku ze záchodů v českém parlamentu. :D
    A s tím slovem - já bych to asi ani nepochopila, jakože podle toho, co píšeš, tak ostatní vybírali slova spíš podle významu a mně kdyby někdo řekl, ať mu povím české slovo, které je moje oblíbené české slovo, tak asi odpovím cylindr. Nebo jemnocit, nebo krasohled, nebo dobrozdání. Nebo langusta. Čistě proto, že se mi ta slova líbí. A všechno z toho by asi vypadalo vtipně. :D
    Fotky máš bezva, mám z toho pomalu víc bruselský pocit, než když jsem tam skutečně byla. :)
    Měj se krásně!

    1. Je skvělé díky překladu získat takovou cenu! Já jsem díky překládání získala práci pro překladatelskou agenturu Překlady s.r.o.

  3. No a ohledně té polštiny by se mohl hodit polský slovník vulgarit:

  4. Tuhle zkušenost ti docela nechutně závidím. Hlavně tolik nových známých. A nečekala jsem, že budeš komunikativní, tak nějak automaticky jsem tě zařadila do řad introvertů, kteří se bojí lidí. Asi blogové stereotypy a tak.

    1. Haha, introvert? Kéž by :D Já jen dosud nenašla vhodný lidi, s nimiž praktikovat extroverzi. Občas s lidma nemluvím, když jsou od pohledu snobský. Ale jinak... :)

  5. Jé, to mě mrzí, že se nevydařila ta olympiáda z češtiny. Příští rok už asi příležitost nebude, že? Co se dá dělat.. My jsme zase do celostátního kola v dějepise nepostoupili o jediný blbý bod. To taky naštve.

    Omlouvám se, že mi trvalo tak dlouho dostat se k tomuhle článku. Už jen proto, že sis s ním opravdu dala práci, včetně překladu. Je to vlastně hezká shoda náhod, že jsi "byla donucena" přeložit článek o tom, jak jsi byla v Bruselu kvůli překladatelské soutěži. Jsem moc ráda, že sis to tam užila a žes potkala tolik zajímavých lidí.

    Taky mě baví odposlouchávat jazyky a zjišťovat, co zhruba rozumím. A vždycky si pak říkám, že se musím všechny ty jazyky naučit. :D Polština je taková roztomilá, to ano. A s tím ruským přízvukem.. doufám, že nás tak znalci nevnímají. Jakože jasně, nějakej Američan nikdy ani jedno neslyšel, ale je to skoro jako kdybych si já pletla němčinu a holandštinu. Napsané to vypadá skoro stejně a tomu mluvenému taky rozumíš, ale přízvuk je úplně jiný.

    Měj se pěkně, duben bude lepší. Snad. :) A když ne, květen to jistí!

  6. Je to hrozně zvláštní vidět tvé několikadenní dojmy z mého druhého domova... Třeba Speculoos (tu pomazánka z Lotusek) jsem jedla každý den :D Vážně jsi ve mně vyvolala takovou nostalgii, vůbec jsem to nečetla. Zážitek to musel být skvělý, podařilo se ti docela dobře prozkoumat Belgii takovou, jaká je - trochu povrchní, deštivou, ale půvabnou :) Díky ti!

  7. Nejdřív mi sem nešlo komentář vložit, pak jsem odjela pryč a nakonec mi bylo blbý psát komentář až po takové době, ale nakonec jsem se rozhodla, že ti sem přece jenom něco napíšu :D Protože mě to baví číst a tak vůbec.
    Myslím, že jsi vážně dobrá. Učíš se anglicky i doma? Protože já si neumím představit, že někdo může umět jazyk pořádně jenom ze školy (u nás ve třídě se pořádně domluví jen jeden spolužák, a ten má příbuzné kdesi v Americe. Jinak toho většina z nás moc neumí, a to jsme prosím ta lepší skupina. Ale je fakt, že ve třeťáku na gymplu byste na tom asi měli být líp než my na ne zrovna skvělé vesnické základce).
    Moc se mi líbí ty fotky. Vždycky si ráda prohlížím fotky z cizích výletů, ale sama nefotím skoro nic. Ale selfíčko na takovém místě, jako jsou záchody v Evropské komisi, bych si nejspíš udělala taky, kdyby mě to napadlo. Protože to vážně každý nemá.
    Měj se.

    1. Neučím se doma - ale angličtinu jsem si, dá se říct, vpravila do svého života naprosto přesvědčivě. Mám třeba telefon v angličtině. Když hledám nějakou informaci, tak vždycky anglicky. A to ani nemluvím o anglických videích a článcích a knížkách, v jejichž čtení mám teď největší motivaci se zlepšit. Není to tak, že bych si doma vyplňovala gramatická cvičení, to rozhodně ne. A když jsem byla v kvartě, moje angličtina na tom byla o čtyři roky hůř.


Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.