neděle 4. prosince 2016

Múza

Nechal jsi mě tam stát, v dešti, jako lysý strom. Větrem zlomenou. Nic netušící – a zároveň až příliš zasvěcenou do věci, o níž bych vědět nemusela. A neměla. Kéž bych o ní nevěděla. Kdybych tak mohla zapomenout. Kdyby to šlo, bezpochyby bych to udělala.
Mohlo mi to být jasné od chvíle, co jsme se poznali. Tenkrát taky pršelo, a ty ses na mě podíval a viděl poezii, jemnou chladivou impresi s jambickým veršem a harmonickou strukturou. Aspoň tak jsi mi to o pár dní později nadšeně líčil; popravdě jsem ničemu nerozuměla, ale hned jsem se cítila jako něco víc, než ta ušmudlaná holka z vesnice, jíž jsem byla do té doby – a vlastně i poté, co se mi díky tobě roztrhl horizont v širý obzor.

Tenkrát to vypadalo tak živě. Všechno mělo barvy. Už jsem se necítila neukotvená, už jsem nebyla tou s prázdným životem a bez cíle. Seděla jsem na místě spolujezdce v tvém zrezivělém autě, těsně po maturitě, a najednou jsem věděla, že tohle je moje místo v životě. Spíše než poslední dílek skládačky dlouho zapadlý za pohovkou jsem najednou našla celou skládačku, už složenou, jen čekající na podlepení a čestné místo nade dveřmi v předsíni.
Nejdřív to byl dvoupokojový byt, stísněná podkrovní domácnost, slepená dohromady malými platy vysokoškolských studentů. Velkým oknem jsme se dívali do kraje, hlavně v noci, protože jindy na hvězdy nebyl čas, a pozorovali jsme hemžení ničeho v nijakém předměstí.
Jsi múza,“ říkal jsi, ale já tušila, že to tak není. Múzy nemají křivě opilované nehty, ani tmavé kruhy pod očima z dlouhého psaní bakalářské práce. Dělala jsem, co jsem mohla. Víc toho dělat nešlo.

Nikdy jsi mě nenudil. A já jen doufala, že ani ty se se mnou nenudíš. Byl jsi totiž všechno; umělec, dobrodruh, bavič i milovník, a mě jsi nechával růst po svém boku, a já po většinu času našlapovala pomalu a tiše a opatrně, abych si to celé nepokazila. Naučila jsem se vařit. Když jsme hledali větší bydlení, kam by se vešlo o člověka víc, procházela jsem inzeráty a realitní kanceláře, abys měl dost času na všechno, cos dělal. Když jsme potom zařizovali novou domácnost, snažila jsem se být co nejvíc nápomocná; tys za pár upatlaných zdí vynášel do oblak mé malířské schopnosti, a já se chvílemi musela ujišťovat, že to opravdu nemyslíš ironicky. Byla to pohádka.

Tvé obrazy vždy byly divokou změtí barev a linií, které vždy nakonec daly dohromady něco konkrétního, tak pozoruhodně konkrétního, že ses i ty sám občas divil. Když pršelo, vystavoval jsi pomalovaná plátna na zahradu, a nechával je rozmýt deštěm, protože sis myslel, že tak je to hezčí. Jelikož to byly tvé obrazy, všechny jsem je milovala; ve skutečnosti jsem však umění nikdy nerozuměla tak, jak bych si přála.
Figurální kresba nikdy nebyla tvou parketou. I tak jsem ti párkrát stála modelem. Přál sis zkusit něco nového a také přiblížit návštěvníkům svých komorních výstav ženu, již jsi nazýval múzou. Tak jsem tedy stála, v nehybné póze, před kuchyňským stolem, a ty ses snažil uhlem na papír vystihnout mých pár křivek, a vždy se ti to povedlo tak, že má nakreslená podoba byla mnohem hezčí, než já naživo, a pak jsem se akorát styděla jít na vernisáž, aby lidé neviděli, jak moc sis mě přikrášlil.

Občas mi vadilo, jak jsi dokázal briskně a osobitě bavit téměř jakoukoliv společnost, v níž jsme se spolu ocitli. Když má člověk po boku někoho, jako jsi ty, je prakticky nemožné nežárlit. Kudy chodíš, tudy za sebou zanecháváš okouzlené ženy, ženy mnohem více okouzlující, než jsem já; chytré vtipy, odborné, ale nevtíravé postřehy, a umění pít a bavit se. A přesto jsi mě neopouštěl. Vždycky jsme přicházeli a odcházeli spolu.

Pořád jsme pozorovali hvězdy z velkého okna ložnice. V zimě jsme topili v krbu a na jaře oživovali zahrádku za domem. Chodili jsme do práce, pomalu se dostávali z bezprostředního mládí. Žili jsme spolu pod jednou střechou. Přišly děti, nejdřív Agátka a potom Sofie. Jednoho deštivého letního dne jsme se vzali, jen tak, bez větší slávy, jen se dvěma svědky a s Agátou a Sofií jako družičkami. Ten večer jsi mě kreslil naposledy, ve svíčkami osvětlené kuchyni, a do obrazu jsi potom přidal akvarelovou konturu, a vystavil jsi ho do noční zahrady.
Co se stalo potom, to nešlo příliš jasně zachytit, ať byl člověk sebepozornější. Čas od času jsi ke mně ještě přišel, objal mě, a tiše mě ujistil o tom, že jsem pořád tvoje múza, ale já tomu věřila míň a míň. Nikdy jsem se necítila býti objektem umělců, a možná to bylo taky rostoucím věkem, který mi ubližoval mnohem víc než tobě, ale postupně jako by bledla ta pestrobarevná bublina. Po dvanácti letech jsem zase uviděla všechno v pravých odstínech, a uvědomovala jsem si to tak důkladně, že jsem už nedokázala být dívkou z básně. Těžko říct, zda jsi to poznal hned, anebo až za dlouho; možné je i to, žes to viděl dřív než já. Svoji múzu, jak procitá. Anebo to bylo úplně jinak.
Občas přemýšlím o tom, zda jsem ještě pořád jemná imprese s jambickým veršem. I když můj svět nabyl svých původních barev, neměla jsem nikoho jiného, než tebe; a tomu, co se stalo, jsem mohla a měla zabránit. Stačilo být básní. Stačilo být múzou.

Přišla totiž ona. Expresivní vlnobití. Nadějná adeptka umělecké školy, se svou usměvavou tváří, kterou nejde nenávidět za žádných podmínek. Možná jsem ji k nám neměla vodit, aby se podívala na tvou práci. Jistě by se pak nestala přítelkyní našich dětí a tvou výbušnou inspirací. Vlastně jsi mi ani nemusel nic říkat; viděla jsem to všechno. Tvé okouzlení, protože se ti konečně do zorného pole dostala žena, s níž ses mohl rovnat. Její pohled, upírající se vždy těsně vedle mě, když se mnou probírala látku nutnou ke zkouškám. Ty obrazy, které ses přede mnou nejdřív snažil schovat, a pak mě přesvědčoval, že jsou malované jen na základě tvých představ, aniž bych se tě na cokoliv ptala.

Nepotřebovala jsem žádná slova. Nechtěla jsem křičet, obhajovat své místo, rozvádět se. Přála jsem si, abych mohla dělat, že se nic neděje, ačkoliv stačilo jen trochu periferního vidění k odhalení tvé nevěry. Přešla jsem tedy k tunelovému vidění. Jenom já, ty, naše děti, moje práce.
Jednou jsi za mnou přišel. Bylo to pozdě večer, posadil ses k jídelnímu stolu a neklidně klepal prsty do Sofiina prostírání.
Nikdy jsem ti nelhal. Všechno jsem ti říkal narovinu. A miloval jsem tě. Jenomže pak jsi přivedla Dominiku, a...“ odmlčel ses, abys na mě vrhl napůl prosebný a napůl otrávený pohled, „Prostě je to všechno jinak. Miluju ji... jinak. A je mi to hrozně líto, ale víc. Musel jsem ti to říct. Muselas to vědět. Vždycky tu pro tebe budu, protože... jsi mi pomohla. Ale tohle je tak jiné. Sám jsem to nečekal.“
Pokrčila jsem rameny. Nemělo cenu cokoliv říkat, protože slova nic nemění. Ani ta tvá nic nezměnila; jen jsi v nich shrnul, co jsem věděla. Nijak mnou neotřásla. Možná jsi to čekal. Možná ne.
Dominika je jiná. Je tvůrčí, živá, od pohledu barevná. Nemusí měnit svůj svět, aby zapadla do toho tvého. Dokonce do něho ani nemusí zapadat. Je umělecké dílo sama o sobě. Docela by mě zajímalo, jak jí říkáš, jaký literární útvar ti připomíná; ale neodvážím se jí ptát, teď, když se mě straní. Nezbývá než naposled elegantně mávnout rukou. Snad jsem se měla snažit býti ti lepší inspirací. Snad je to moje chyba, že jsem nahraditelná. Pořád tě ale miluji, a tak ti přeji jen to nejlepší.
Možná sis tenkrát vybral právě mě, protože jsi nemohl najít tak výjimečnou dívku, jako je Dominika, a tak jsi sáhl po čistém plátně, po měkké hroudě hlíny, z níž sis mohl vytvarovat múzu dle obrazu svého. A možná jsi po dlouhých letech objevil mnohem lepší verzi toho obrazu, který se ti na začátku rýsoval v hlavě. Vděčím ti za všechno předešlé, a zároveň ti spílám, neboť jsi mi toho dal tolik, že bez tebe jsem nikdo. Ta samá hrouda hlíny, jako před tolika lety.

Jako hrouda hlíny jsem vylezla ven v dešti, snad abych změkla, zaschla a mohla se vrátit do původního stavu. Děvčata si hrála v pokoji a ty ses procházel s Dominikou po zahradě. Okolo mokrých uměleckých děl a ochablých záhonků. Nevšimli jste si mě, a já trochu slyšela, co ti Dominika říkala.
Víš, Adame, tohle se musí vyřešit. Já... nejde to jinak. To, co se děje, mě ubíjí. Chci ti něco říct.“
Poslouchal jsi a pokyvoval hlavou.
Mám tě hrozně ráda. A je mi s tebou dobře, a doufám, že tobě se mnou taky. Ráda bych s tebou byla už napořád, a vím, že by se to dalo zařídit. Jenže tě miluju, a tak pro tebe chci jen to nejlepší, a vím, že to nejsem já, ale tvoje rodina. To je to nejlepší, co můžeš mít. Ne já.“
Poslouchal jsi ji, jak se roztržitě zadrhává. Objal jsi ji okolo ramen a smutně jsi povzdechl. Pak jsi otočil hlavu a všiml sis mě, jak se schovávám ve dveřích. Znovu jsem vyšla na zahradu a jen tak se na vás dva koukala, abych mohla chvíli vstřebávat, co jsem právě slyšela.

Ty ses otočil a vedl Dominiku pryč z mého zorného pole. Zatímco já tam stála, v dešti, a pomalu ze mě stékalo všechno, o čem jsi mě během těch let přesvědčil. Zapomenout už nešlo; a na dešti najednou nebylo vůbec nic k poslouchání.


.... ... .. . .. ... .... ... .. . .. ... ....

Inspirováno vším.
Povídky mě štvou (a ich-forma ještě víc), ale zároveň ráda plním výzvy, zvláště když jsem si je zadala víceméně sama. Tak je tomu v případě (S)nové výzvy. Kterou právě dokončuji. Už mi chybí jenom jeden článek. A bohužel, taky jenom jeden měsíc.
Tohle byla tedy povídka v ich-formě, inspirovaná písní Listen to the rain.
Co vaše (S)nová výzva? Myslím, že k téhle povídce se toho moc říct nedá. Raději mi povězte, zda slavíte advent - anebo jste naprostí ignoranti, jako já.
Iris

7 komentářů:

  1. K téhle povídce se dá říct hodně. Miluju ten způsob, jakým líčíš a popisuješ. Miluju tvůj styl vyprávění, rozvíjení zápletky. Tak nějak tě v té povídce.. slyším, rozumíš? Jako když vidíš malíře skrz jeho obrazy. Líbí se mi ta tvá přirovnání. Jsou tak přirozená a prostá, ale přesto je vytvarovat do takových melodických souvětí umíš jen ty.

    Ještě minulý týden jsme doma ani neměli věnec. Teď už nám na stole něco leží, ale stejně svíčky pálíme, kdy chceme, a pak přijde Alžběta a sfoukne je, takže co. Pěkný prosinec přeji, hodně štěstí s posledním úkolem.

    OdpovědětVymazat
  2. Já náhodou musím říct, že mě tvá povídka opravdu ohromila. Naprosto mě to vtáhlo a já četla jedním dechem. Působilo to na mě reálně a hrozně uvěřitelně, zároveň ale i tak krásně poeticky... A právě poslouchám tu písničku od Enyi a podle mě si pěkně vyjádřila tu jakoby náladu té písničky. :)

    Co se týče adventu, tak jsem naprostý ignorant. :D Vlastně ani nevím, jestli náhodou není zakázané na kolejích pálit svíčky a tak. :D Letos jsem si ani ten čokoládový kalendář nekoupila.

    OdpovědětVymazat
  3. Ach ne.. Ne!
    Proč jen mě tenhle text zasáhl tak moc, jako by šíp mířil přesně do středu terče a neminul... Tak skvěle napsané, precizně vyladěné, skvělé ve všech směrech.
    A bohužel (bohudík?) trefil. Trefil přímo do uzlu, kterým se stal můj život. Děkuji.

    OdpovědětVymazat
  4. Krásně napsané máš velmi dobré schopnosti upoutat pozornost čtenáře!

    NEPLECHA NA PLECHU

    OdpovědětVymazat
  5. Páni, to je vážně nádherný.

    OdpovědětVymazat
  6. Krásne napísané. Neviem, čo viac dodávať, ale je to tak pekné, že asi nemám ani slov. Ten štýl popisovania a to všetko, krásne to spolu "hrá" a je to úžasné. Klobúk dolu. :)

    OdpovědětVymazat
  7. Je to opravdu krásné. Ne tak úplně osud hrdinky, ale napsané je to nádherně, úplně mě to vcuclo. :) Taky se mi hrozně moc líbí způsob, jakým píšeš a popisuješ.
    Se (S)novou výzvou mám trochu problém, ráda bych ji splnila, ale myslím, že jsem se ubezpečila o tom, že psací vlohy nemám a inspirace utíká. Takže se vlastně chci omluvit, že jsem se vůbec přihlašovala a teď vám to kazím. Přitom je to tak bezvadná věc. :)
    A advent bych slavila moc ráda, na období Vánoc se vždycky těším, ale přijde mi, že toho teď mám hrozně moc a vánoční atmosféra mi prokluzuje mezi prsty. A pak jsem z toho smutná. Snad se mi ale tenhle týden dovede trochu zpomalit a užít si to víc. :)
    Měj se pěkně! :)

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.