pátek 30. prosince 2016

Cesta na Pohřebiště zapomenutých knih

Rok 2016 už končí. Možná naštěstí. Mnoho lidí tvrdí, že uplynulý rok byl úplně hrozný, a že ten další může být jedině lepší. Já osobně si myslím, že vždycky může být hůř, a že není důvod k přílišnému optimismu. A přesně proto jsem se rozhodla nevěnovat energii nějaké celoroční bilanci, kde bych se stejně jenom zapletla do politiky - a raději vám napíšu o nejlepších knížkách, které jsem za rok 2016 přečetla.
Na mysli mám skvělou knižní sérii The Cemetery of Forgotten Books (Hřbitov nebo Pohřebiště zapomenutých knih), k níž autor Carlos Ruiz Zafón nedávno napsal čtvrtý díl. Já se však můžu vyjádřit jen k těm prvním třem, protože poslední díl ještě nebyl přeložen do češtiny.

Je těžké psát o trilogii. Už jednou jsem to sice udělala, ale byl to tak dlouhý článek, že jsem ho po sobě snad nečetla ani já sama. Navíc, se vší úctou k mé oblíbené Hetty Feather, Hřbitov zapomenutých knih je sérií poněkud zamotanější a hůře uchopitelnou. Proto tohle opravdu neberte jako recenzi, spíše jako malý knižní tip. (Ta rubrika se tak jmenuje z jasného důvodu.)

Knížky jsem četla v průběhu roku, docela rovnoměrně; první díl, Stín větru, jsem četla v únoru, druhý díl jménem Andělská hra na konci druhého trimestru a třetí, nejkratší díl Nebeský vězeň jsem přečetla v srpnu. První dva díly mají okolo pěti set stránek a jsou tištěné na tenoučkém papíře, třetí jich má snad jen ke třem stům, což mu však neubírá na poutavosti - a čtvrtý díl je prý snad ještě delší než první dva.

Ústředním bodem všech tří románů je Hřbitov zapomenutých knih; labyrint plný knih, které měly být ať už z jakéhokoliv důvodu zapomenuty. Toto místo se nachází blízko středu Barcelony a přístup k němu má jenom několik strážců, protože kdyby si tam mohl zajít kdokoliv, bylo by to nebezpečné jak pro knihy, tak pro návštěvníky. K zapomenutí některých knih byl totiž pádný důvod, a jejich poslední výtisky by mohly uvrhnout svého vlastníka do nebezpečí - a proto je nejlepší, když jsou bezpečně ukryty právě na Hřbitově.

První a třetí díl nese název fiktivní knihy, o níž se v příběhu jedná. Události prvního románu jsou odstartovány tím, že si malý Daniel Sempere, syn strážce Hřbitova, vybere v nekonečných policích labyrintu knihu jménem Stín větru, jejímž autorem je záhadný spisovatel Julián Carax. Okolnosti ho vedou po síti jmen, životů a příběhů, jejichž pojítkem je právě autor Stínu větru. Hlavní dějová linka se odehrává v Barceloně 40. a 50. let minulého století, odbočky zabíhají i do dob dřívějších.
Druhý díl, Andělská hra, vypráví o osudu zoufalého spisovatele Davida Martína, který se dostane do nepříjemností, když uzavře smlouvu s vydavatelem Andreasem Corellim. Osoby, které příliš neoplývají lidskými vlastnostmi, jsou občas dost nebezpečné. K ponuré atmosféře románu skvěle přispívá prostředí katalánské metropole 20. let.
Třetí díl jménem Nebeský vězeň propojuje osudy Daniela Sempereho a Davida Martína - a to prostřednictvím vzpomínek muže, který si říká Fermín Romero de Torres a o němž nikdo pořádně neví, odkud přišel. Podstatná část příběhu se odehrává v pevnosti Montjuic, kam byli na sklonku čtyřicátých let zavíráni političtí vězni. Konec třetího dílu sice poskytuje vysvětlení některých záhad dílů předchozích, ale zároveň vyvolává tolik otázek.


Důvodů, proč jsem z této série tak nadšená, je mnoho. Jedním z nich je styl psaní a báječný překlad. Knížky jsou díky promyšlenému, ale ne přehnaně komplikovanému slohu velice čtivé. I když jsem při čtení musela dávat velký pozor a občas se vracet do předchozích kapitol. (To bylo nejspíš tím, že jsem nikdy neměla čas číst třeba sto stránek vcelku.) Popisy nejsou nudné, ale naopak živé, a dialogy přehledné a uvěřitelné. Jako byste postavy slyšeli mluvit. Také se mi líbí, že žádná z postav není umělá a i hlavním hrdinům jsou připuštěny špatné vlastnosti. Zkrátka, žádný mladistvý zachránce světa, ale člověk z masa a kostí, s obavami a se schopností lhát a následně si to vyčítat.

Další skvělá věc je to, že všechny tři knížky jsou prostě ukázkové romány. S mnoha postavami a odbočkami, a elegantně popisující dlouhý časový úsek. Vzpomeňte si na to, jak vám ve škole definovali román - a představte si, že všechno tohle vás v těchto knížkách čeká. A ještě je to dobře napsané.

Také se mi líbí celkový charakter příběhů. Všechny tři v sobě kombinují věci naprosto reálné a skutečné (Stín větru obsahuje dokonce poznámkový aparát, objasňující reálie zmíněné v příběhu, což je mi velmi užitečné i ke studiu španělštiny) s věcmi, které zřejmě pravda nejsou, ale nepůsobí o nic méně věrohodně. To, že se příběhy odehrávají na místech, která skutečně existují, kam si kdokoliv může kdykoliv zajít, dodává celé sérii ještě mrazivější nádech. Navíc věřím, že i kdybyste v životě nebyli v Barceloně, po přečtení této trilogie už se snadno vyznáte v jejích nejznámějších třídách i některých zapadlých uličkách. Na to, že je Hřbitov zapomenutých knih občas škatulkován jako fantasy, je to docela dobré, ne?

A v neposlední řadě musím říct, že Carlos Ruiz Zafón umí psát báječné knížky jak pro děti, tak pro dospělé čtenáře. Svou spisovatelskou dráhu začínal knížkami jako Marina nebo Kníže z mlhy, což jsou romány zamýšlené hlavně pro dospívající publikum a dospělého by možná tolik nezaujaly - ale sérií Hřbitov zapomenutých knih dokázal autor zaujmout dospělé čtenářstvo po celém světě. Považuji za důležité to zmínit, protože mezi Young-Adult a dospěláckou literaturou je podle mě možné vystopovat pár rozdílů, a jen málo autorů dovede psát obojí stejně dobře. Možná je to tím, že si C. R. Zafón nebere servítky, ale zároveň si je bere; píše věci narovinu, ale ne zas příliš naturalisticky. Do té správné míry, aby vyvolal dojem, ale ne zas aby čtenář s přílišnou představivostí omdlel. Snad je to pochopitelné vysvětlení.

Sérii Hřbitov zapomenutých knih je možné interpretovat lecjak. Jako historické romány; jako fantasy; jako dobrodružná díla pokládající existenční otázky. Samozřejmě jsem četla mnoho negativních recenzí. Každému se nemůže líbit všechno. Já jsem ale nadšená ještě teď, a to už je to několik měsíců, co jsem dočetla třetí díl. Kdybych se octla v tom božím velkém knihkupectví na Václaváku, kde mají vždycky všechno, nejspíš bych si domů přinesla čtvrtý díl a se slovníkem se ho pokoušela přečíst. Moc knižních přání nemám, ale na překlad El laberinto de los espíritus se vážně těším.

Série Hřbitov zapomenutých knih se vám bude líbit, pokud máte rádi knihy, knihkupectví, antikvariáty, knihovny, spisovatele a čtenáře. Také pokud rádi cestujete časem do dob minulého století. A také pokud milujete Španělsko. A vůbec, říká se, že člověka poznáte podle knih, které má rád. Takže jestli chcete poznat mě, a možná trochu i sebe, dejte téhle výjimečné tetralogii aspoň šanci. Určitě nebudete litovat!

Pokud jste to dočetli až sem, přeji vám hodně štěstí do nového roku a pokud možno žádné ztracené přátele!
Iris


3 komentáře:

  1. Do Paláce knih bych se moc chtěla podívat, ale Praha je pro mě trochu z ruky, a když už se tam jednou za čas dostanu, většinou nemám čas běhat po knihkupectvích... Vlastně, když jsem naposledy (a zároveň poprvé) měla možnost projít se po Václaváku, neměla jsem tušení, že nějaký Luxor existuje. Ale když nic, aspoň jsem letos na podzim narazila na jeho brněnskou pobočku. Jen... byla to náhoda, trochu jsem tehdy zabloudila při hledání jednoho antikvariátu, a když jsem tím směrem šla podruhé, už tam nebyl ani Luxor, ani antikvariát. Asi tolik k mému orientačnímu smyslu.

    Četla jsem tvůj článek o Marině, kterou bych si ráda přečetla, ale bohužel, v knihovně ze Zafónových románů mají jen Pohřebiště zapomenutých knih a Knížete z mlhy (kterého si chci půjčit po Vánocích), a v knihkupectvích to na mě všechno obvykle bývá moc drahé.
    Nejdřív jsem si z poličky vytáhla Nebeského vězně, a musím říct, že obálka i anotace vypadaly naprosto dokonale, ovšem psalo se tam mimo jiné něco v tom smyslu, že kniha volně navazuje na Stín větru, a tak jsem si půjčila i ten.
    Z obou knížek jsem byla hrozně nadšená, asi jako ty :) Jen na Andělskou hru jsem si čas zatím nenašla; nejprve byla hodně dlouho vypůjčená někým jiným, později jsem četla zas jiné věci. Ale po svátcích se na ni budu muset konečně vrhnout, mám ji doma už pár týdnů.
    Vůbec jsem netušila, že se chystá čtvrtý díl, přestože mám ve sledování Zafónovu facebookovou stránku, kde se o *španělský název plánované knihy* něco málo psalo. Bude to asi tím, že neznám jediné španělské slovíčko, ehm.

    Mimochodem, včera večer jsem dočetla posledních pár stran Zářijových světel, a Irenin dopis mě neuvěřitelně dojal. Je to skvělá kniha a to, že je určena mladším čtenářům, jí vůbec neubírá na kouzle, stejně jako Stínu větru to, že je spíše pro dospělé (ještě pořád mě to na některých knihách trochu odrazuje). Jen mi tu, ač nejsem žádný velký milovník Španělska, trochu chybělo prostředí Barcelony.

    OdpovědětVymazat
  2. Jestli si od tebe někdy nějaké knížky půjčím, bude to právě tahle série. Tedy kromě knížky V šedých tónech, Potrhaných křídel a Agnes. A Marina, samozřejmě. Máš holt strašnou spoustu zajímavých knížek, které bych taky ráda měla přečtené. A platí o i o téhle sérii. Pamatuji si, jak sis pořídila ten poslední díl, když jsme byly spolu, byl to takový pěkný pohled. Mám strašně ráda, když si lidi kolem mě kupují knihy. Nedokážu to úplně vysvětlit.

    Až vyjde v češtině ten čtvrtý díl, vyrazíme zase do knihkupectví, co ty na to? :) Palác knih už čeká. :D

    OdpovědětVymazat
  3. Z vlastní iniciativy bych si pravděpodobně tyto knihy v knihovně nevybrala, ale díky tvému článku mě zaujaly. :) Moc pěkně o nich mluvíš, takže si je nejspíš někdy vypůjčím. :)
    Od Zafóna mám (taky díky tobě) teď doma knihu Kníže z mlhy a moc se na ni těším. :)

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.