neděle 6. listopadu 2016

Neklidný podzimní článek plný fotek

Nejsem milovníkem spadaného listí. Všude se to patlá a snadno se po něm uklouzne. Rozhodně nesdílím všeobecné nadšení podzimem (mimo jiné také proto, že je všeobecné); podzim je jen milosrdná příprava na smrt toho, co v létě prožilo svá nejlepší léta. Což se týká i mě, neboť s jarem a létem se přátelím mnohem víc než s tou druhou, umírací částí roku.
V následujících řádcích vám nebudu vyprávět o tom, jak propadám. Nebo jak nestíhám jíst svačiny. Dokonce ani o tom, jak každý den nejmíň pětkrát zakopnu. Jsou to sice úsměvné věci, ale nepřeji si, aby mým čtenářům dělalo radost cizí (= mé) neštěstí. Naopak, zcela výjimečně se s vámi podělím o to, jak hezká byla ta první část podzimu. Navzdory tomu, že to byl podzim.


Abych to vzala hezky zeširoka (ale jenom stručně, aby se vůbec někdo dostal k té zajímavější části článku); i letos to bylo tak, jako vždycky, v září jsem nastoupila do školy, tentokrát už do septimy, což znamená, že můj čas se dost rychle krátí. V jednom ze zářijových týdnů jsem psala projekt - stejně jako loni, jenže letos to bylo oficiálnější. Jedná se o přípravu ke psaní maturitní práce a myslím, že se něco podobného dělá i na jiných školách, jen se z toho nedělá takové haló. Nedávno jsem projekt obhájila a teď už jen zbývá z něj začít dělat maturitní práci.
Znáte to, jak rychle člověk přeběhne z režimu prázdnin do režimu běžného života. Tentokrát se mi to povedlo bez větších nehod, pouze s pár odchylkami. Můj rozvrh je ke mně milosrdný; vzdala jsem ruštinu a také maturitu z okruhu ekonomie, právo, politologie, ale alespoň mám čas na soutěže, do nichž se chci letos zapojit s větším nadšením než vloni. Ale dost veřejných plánů. Pak se to ještě nepovede, a budu vám to muset přiznat, a rázem budu zahanbena.
A taneční. Letos do nich už nechodím - a přitom se mi paradoxně zdá, že bych si je byla schopna užít o něco víc než loni.

Na konci října jsem se viděla s Vlastou. Sice jen na krátký čas, ale myslím, že to stačilo - protože kdoví kdy se zase sejdeme. (Já to tipuji tak na příští rok.) No, bez dalších řečí, tady máte pár fotek, a vězte, že jich vzniklo mnohem víc, jen já se prostě na 90 % fotek neumím netvářit jako blbec.
Děkuji Vlastě za všechno. Za plno fotek a za zapůjčení zrcadlovky, která je bezvadná. Na fotkách níže můžete vidět moje nové oblíbené tričko.







O podzimních prázdninách se mi splnil můj dlouholetý plán a já se konečně podívala do Francie. Francii, obzvlášť Provence, jsem si přála navštívit už hrozně dlouho, ještě dávno předtím, co jsem si zamilovala Španělsko a vše španělské. Nedávno se mi to tedy podařilo, a navíc ještě jako školní zájezd, což bylo velké plus.
Na začátek bych se ráda vyjádřila k cestě. Trvala přibližně osmnáct hodin a byla složitá. Když jsme vystupovali ve dvě ráno na svítícím motorestu kdesi v Německu, měla jsem pocit, že se rozsypu, a nebyla jsem jediná; myslím, že všichni členové výpravy se podvědomě sblížili už jen tím, že se setkali rozcuchaní a upocení před umyvadly na toaletách za 70 centů.


Nakonec jsme ale dorazili. První den byl nejtěžší. Nejdřív jsme se zastavili u akvaduktu Pont du Gard. Slibovali slunečno a 20 stupňů, ale poněkud jsme promokli. 
Potom nás dovezli na místo určení - ubytováni jsme byli v Avignonu, to je to město s tím mostem. Naházeli jsme si kufříky do hotelu a rozešli se po Avignonu. Popravdě jsem se cítila pomačkaně, rozmazaně a hlavně jsem měla mastné vlasy, což mi vadilo asi nejvíc. I přesto jsme prošli Papežský palác, od přízemí až do věžiček, a bylo to moc pěkné. Večer jsem s menší skupinkou z naší třídy prošli Avignon a dokonce se stavili v místním McDonald's. Tento řetězec je po Francii, zdá se, docela rozšířený.


Nápis na dveřích našeho pokoje. Spalo se tam dobře.





Slavný avignonský most sv. Benezeta. Na mostě jsem neviděla nikoho tančit, ale prý se občas turisti opijou a jdou si tam zatančit a zazpívat.




Výhled z horních ochozů papežského paláce.






Další den jsme navštívili město Les Baux de Provence, kde se nachází velký skalní hrad. Schody na některé vyhlídky jsou dost ošlapané, a navíc hrozně foukalo, ale i přesto jsem vyšplhala do výšin. Cítila jsem se jako kamzík - a chvílemi jako létající veverka.




Je libo nápoj z automatu s katapultem?

Moře v městečku Saint Marie de la Mer (nebo tak nějak).


Slávky jsou moc sympatické mušle.


Kamenité molo mi taky dalo zabrat. Ani se to nezdá, ale mezi kameny jsou mezery.

Navštívili jsme taky město Arles, kde pobýval například Vincent Van Gogh nebo Paul Gaugin. Tohle je, myslím, amfiteátr nebo aréna - ve městě se nachází pár starověkých zřícenin.


Další den jsme prošli městečko Rousillon a okrové doly okolo něho.

Okrová stezka, která barvila podrážky bot, ale já je mám stejně černé. Taky nás slečna průvodkyně varovala, abychom na okr nesahali, jinak to už nesmyjeme. Já to zkoušela, ale na ruce ta barva vůbec nedržela.







Předposlední večer jsme šli nakoupit do francouzského supermarketu. Překvapila mě nabídka balených jídel na cesty. Třeba o palačinkách s masem se mi zdálo ještě po návratu domů. Potom jsme se vydali hledat krámek, kde jsem první den viděla pohledy s koťátky, ale už byla tma a vše zavřené. Tak to chodí, když se odkládá i ten nejsnazší prázdninový úkon. Nakonec jsme si sedli k mostu. (A zjistili, že to, co ve tmě vypadá jako plážička, je ve skutečnosti bažina.)


V městečku Aigues Mortes jsem na poslední chvíli koupila pohled a odeslala ho. Taky jsme prošli staré opevnění vedoucí okolo celého městečka, i když paní pokladní se na nás prý zlobila, že nejdeme jako celá skupina, ale po malých skupinkách, abychom ušetřili. Popravdě jsem se za naši českou výpravu trochu styděla.




Při obcházení hradeb Aigues Mortes přišla řeč na existenci Boha a na loď, která se v každém boji trošičku porouchá a tak je po mnoha bitvách celá přestavěná, až na jedno původní prkno.
V Aigues Mortes se také nacházel velice poutavý obchůdek se sladkostmi, jež měly mírně dusivé účinky. Pak jsem se zadarmo prodrala na placené záchody. Byla to zkrátka divoká zastávka.


Co se restaurací týče, popravdě jsem jich ve Francii moc nenavštívila. Musela jsem šetřit nejen svou zásobu eur, ale hlavně svoje vnitřnosti. Předposlední den jsme si dali rozpůlenou pizzu na zahrádce nóbl restaurace, do níž hosty uváděl číšník (zdá se, že ve Francii je to mnohem častější jev, než u nás), a ten úplně poslední den jsem ochutnala slaný koláč, kterému se říká quiche (a čte se to kiš). Za ta čtyři eura docela stál. 


Poslední zastávka našeho zájezdu bylo přímořské letovisko Le Grau du Roi. Tohle městečko mělo úplně jinou atmosféru, než všechna ostatní; ulice plné stánků pro turisty, maličké obchůdky, veřejné toalety na každém rohu a hlavně dlouhá pláž s jemným pískem. 
Úplně na začátku jsme navštívili tamní Seaquarium, kde jsme strávili asi dvě hodiny. Původně jsme pojali dojem, že se jedná jen o expozici v přízemí, ale pořád se objevovala další a další patra. V tom posledním byla dokonce možnost dvěma prsty si opatrně pohladit ryby a paryby. Nakonec jsme s kamarádem strávili v akváriu o dost delší čas než zbytek výpravy, ale ničemu to nevadilo.

V Seaquariu jsem viděla poprvé v životě tyhle medúzky. Potom taky nautily a velké mořské želvy. Byl to skvělý zážitek.








Když se slunce pomalu chýlilo k západu a den spěl ke konci, pobřeží, moře i kamenité molo se ponořila do podivné všeobecné melancholie, a tak to bylo všechno žluté, písečné a podivné. Po městečku Le Grau du Roi jsme chodili pět a půl hodiny víceméně bez cíle a teď nás čekalo jen setmění, cesta domů a návrat do normálního života. A racek stál na kameni a vůbec si nás nevšímal, a a tak to možná mělo být.



Hned po návratu z Francie mě čekala dlouho plánovaná fyzikální akce, do níž jsem se přihlásila dobrovolně; naše třída minulý rok vytvořila E-twinningový projekt na téma Setrvačnost v každodenním životě, a někdo ten projekt uznal za dobrý, a tak jsme v pěti lidech jeli do Prahy prezentovat naše pokusy. Prakticky to tedy spočívalo v mluvení před lidmi. Myslím, že se nám to povedlo, i když se na nás nepřijely podívat děti (jak nám bylo původně řečeno), ale skupinka adolescentů a pak šest úřednic se všetečnými dotazy. No a potom nám dali najíst.
Naše fyzikářka nás potom ještě vzala na exkurzi do Fyzikálního ústavu. Součástí exkurze byla práce s elektronovým mikroskopem. Byl to pro mě úplně jiný svět, než na jaký jsem zvyklá, a cítila jsem se tam trochu nepatřičně, ale o to to bylo zajímavější. Fotografie z mikroskopu mi ještě nikdo neposlal, jinak bych vám je ukázala. Určitě ale přistanou na mém instagramu, až se ke mně dostanou. 
Nakonec jsme navštívili výstavu Fyzika není nuda, pořádanou v rámci Týdne vědy a techniky v budově Akademie věd, ale jelikož jsme spěchali na autobus, byla to jen taková pětiminutovka. Nevadí, aspoň můžu říkat, že jsem tam byla.
Na této akci jsem moc nefotila, protože nebylo co. Dokonce jsem ani neměla dostatek času na focení jídla. Abyste si to ale uměli představit, tak v našem hotelu nám k snídani dokonce nabídli koblihy, klobásy a vajíčka, takový přepych to byl.

A tak se stalo, že jsem se z prázdnin ve Francii velmi rychle vrátila do normálního životního běhu. Zeptala bych se, co jste dělali o podzimních prázdninách vy, ale většina z vás o tom píše články, a já bych pak vypadala, jako že to nečtu, což je vlastně pravda. Tak vám všem alespoň popřeji pěkný listopad. Já osobně znám hrozně moc lidí, co se narodili v listopadu, skoro stejně jako těch, co slaví narozeniny v květnu. Vy ne? Případně, vše nejlepší.

A ačkoliv je teprve začátek listopadu, už teď vím o jednom vánočním překvapení, které bych vám zcela nezávazně mohla nabídnout. Myslím, že to bude vcelku pěkné a užitečné. A klidně se vám do toho podepíšu. Chcete-li vědět více, hlavně mi to připomínejte, nebo na to určitě zapomenu.
Na závěr pár písniček, které zní jako podzim, i když jsou víceméně letní. A jdu psát protokol na fyziku, s nímž si jaksi nevím rady.




Vaše zmatená I
(tak mě napadá, asi bych si měla přestat říkat Iris)

11 komentářů:

  1. No tohle! Z tvé hříbečkové ofiny se stala patka? Jak k tomu došlo?
    Sur le pont d'Avignon l'on y danse, l'on y danse. Sur le pont d'Avignon l'on y danse tout en rond! Učili jsme se ji ve francouzštině, neuvěřitelné, že ještě začátek dokážu z hlavy napsat (i když jsem si to raději kontrolovala, abych neudělala faux pas. :D)
    Výletování vypadá nádherně - moře, architektura, jídlo, západy slunce, toulání se. Ve Francii jsem už nebyla mnoho let, chtěla bych se tam někdy zase vypravit. Nebo vlastně kamkoliv. :D Nasát atmosféru nového!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No to víš, chtěla jsem vypadat zase jako normální člověk.
      No jo, já právě francouzštinu nemám, takže jsem se na výletě trochu plácala a nerozuměla. Ale ani to mi nevadilo. A tvůj text ti vážně zkontrolovat nemůžu. :D
      Díky moc :)

      Vymazat
  2. Pěkné fotky a spousta svkvělých zážitků! Taky mám narozeniny v listopadu, vlastně jsem je měla před pár dny :D A znám čtyři lidi, co se narodili ve stejný den jako já :D

    OdpovědětVymazat
  3. Quiche vypadá vážně dobře, slané koláče mám ráda. A v tom akváriu to muselo být skvělé, ráda bych někdy navštívila podobné místo.
    V listopadu měl narozeniny můj děda, nikoho jiného snad ani neznám, a stejně tak nevím o nikom, kdo by byl narozen v květnu. Zato ale znám hodně lidí slavících narozeniny ve všech třech letních měsících.
    Na vánoční překvapení jsem zvědavá, a taky se těším na MBTI ask :).

    D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, i já slavím narozeniny v létě.
      Díky za připomenutí, ale mám to v hlavě pořád. Mám málo otázek, víš, ono to nejde tak snadno. Taky aby ten článek za něco stál.

      Vymazat
  4. Krásne fotografie. Francúzsko je i môj dlhoročný sen - rovnako ak Anglicko. Ale u mne to je, bohužiaľ, menej reálne. Ja mám najradšej jeseň a jar, leto nemusím a zimu mám rada len v tom prípade, keď je sneh, čo býva málokedy. :D

    http://elizsilence.blogspot.sk

    OdpovědětVymazat
  5. Fotky a hlavně zážitky z Francie jsou moc pěkné takhle zpětně, jsem ráda, že ses tam mohla podívat a splnit si svůj sen, respektive jeden z nich. Teď už ti toho na bucket listu podle tumblr obrázků moc nezbývá, co? :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ironických poznámek dosti. Tohle na bucket listu ani nebylo. A správně, taky bych řekla, že teď už můžu (a měla bych) umřít.

      Vymazat
  6. V psaní komentářů opravdu nejsem přeborník, původně jsem chtěla komentovat, hned, co jsem si tvůj článek přečetla, jenže v mých komentářích z mobilu je vždycky plno chyb, tak jsem to odložila. No a po šesti dnech jsem tu, omlouvám se. To jenom, abych vysvětlila, proč tak hrozně pozdě. :)
    Tvé fotografie se mi moc líbí, obzvláště ty z Francie. Ty slávky jsou vážně krásné.
    Avignon vypadá taky moc pěkně. Pamatuji si, že někdy v páté třídě na tu písničku o tamním mostu tančila naše třída na vystoupení a já je při tom doprovázela na klávesy. Zapomněla jsem opakovat předehru a hrozně se lekla, ale třída naštěstí pochopila a začala hned tančit. :D
    A taky jsem si v Francii dávala quiche, protože mám slané koláče ráda, ale u nás se k nim moc nedostanu. Těší mě, že i tobě chutnal. :)
    Taky s Vlastou máte bezva fotky. ty bublifukové jsou parádní, s kamarádkou jsme se snažily na fotku rozfoukat jednu nějakou opožděnou pampelišku, kterou jsme potkaly, ale vůbec nám to nešlo, takže obdivuji, jak se vám ty foukací fotky povedly. I když bublifuk a pampeliška je asi trochu rozdíl. Pak taky se mi hrozně líbí ta vaše společná trička a to, že z toho máte vlastně takovou tradici. :)
    A asi úplně nejvíc se mi líbí ta fotka, na které jsi zezadu, snad to nevyzní špatně, když napíšu, že ti to tam sluší. :) Máš bezva baret, také jsem nějaký chtěla, ale zjistila jsem, že mi to vůbec nesluší, patrně na to nemám vhodnou hlavu. :)
    Měj se krásně!

    OdpovědětVymazat
  7. Ty jsi normálně tak krásně vtipná! Já sem musím začít chodit častěji :D.

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.