pondělí 13. června 2016

Pod maskou

Říká se, že všichni nosíme masky. A už toho o nich bylo mnoho napsáno. Nedávno jsem se tedy rozhodla přihodit své poleno do ohně a veřejně strhnout vlastní masku. Před zraky všech internetů světa, tedy svých nečetných čtenářů a nemnohých kolemjdoucích. Protože je všeobecně známo, že masky by se měly sundávat a člověk by měl být světu k dispozici holý, čistý a naprosto průzračný.
Uf, to je pořád říká se, mělo by se... tak do toho. Můžu konečně taky udělat něco, co se běžně dělá. Doufám, že veřejné strhnutí masky nebude příliš bolet.

Je možné, že jste mě už někdy někde viděli. Nerada dávám svoje fotky do oběhu, ale už jsem jich pár upustila, některé dokonce byly upuštěny. Kdysi se na Srdci blogu psalo něco o tom, jaké to je, když nevíte, jak bloger vypadá, pouze si ho nějak představujete, a pak ho najednou uvidíte. Že čtenář může být zklamaný z toho, jak moc se jeho poetická představa rozchází s realitou. Čtenář je však zároveň v drtivé většině případů zvědavý (jinak by nečetl cizí blog), a tak má radost, když se dozví, jak moc se mýlil.

Již několik let se čtenář mého blogu setkává s amatérským autoportrétem umístěným v menu. Vždy se mi zdál jako ta přijatelnější možnost - můžu se na něm upravit, jak chci, může mi být podobný, ale také nemusí, vlastně bych se mohla nakreslit jako docela jiná osoba, kdybych chtěla. Ale protože blog je můj, takový externí disk mého mozku a šuplíku, a dávám si na něm záležet, vždy jsem se snažila zachytit co nejvěrněji svou aktualizovanou podobu. 
I když jsem do tohoto článku nacpala plno svých opravdových fotek, nehodlám je vyměnit za kreslený autoportrétek, neb bych nerada návštěvníka vylekala, a také mám pocit, že kresba je autentičtější než nějaké foto. I když o všem se dá diskutovat, pochopitelně. Možná se za sebe jen moc stydím a nechci si připadat tolik lacině.

Masky. Dřív jsem chodila na maškarní ples - a vlastně mi neutkvěly žádné zvláštní pocity, co se týče masek. Asi jsem je vůbec neprožívala. Všichni byli v maskách, a tak to bylo skoro jako žádnou masku nemít. Zní to jako ekvivalent obyčejné společnosti; bez vnějšího popudu bych se ani nezamýšlela nad tím, jaká je moje maska a mám-li si ji sundat. To až někoho moudrého anebo znuděného napadlo hledat lidské jádro, a najednou se zdá, že jsme všichni falešní. Jsme? Nejsme? Myslím, že mnohdy jsme s maskou tak srostlí, že je naší součástí, a tak vlastně vůbec nelžeme, prostě to jsme my, akorát zaobalení, aby nás společnost lépe přijala. I když generalizovat by se nemělo a má češtinářka by mě za to hnala na pranýř.

Make-up je nejsnáze diskutovatelnou maskou. Popravdě, vůbec nechápu, proč lidem líčení tolik leží v žaludku, a proč se to pořád řeší. Vždyť zas o tolik nejde. Když se nalíčím, nesnažím se utéct před svou nedokonalostí (to se mi stejně nikdy nepovede), prostě se jenom upravuji do podoby, kdy se sama před sebou cítím líp, anebo ne líp, stačí jinak, třeba nevšedně, a to přece není žádná přetvářka. Anebo možná trochu je. Ale pěkná.

Tím se dostávám k svému poslednímu tvrzení, tedy že nelze žít bez masek. Těžko říct, jestli to vůbec někdy šlo, posuzovat můžu jenom dobu, v níž žiji. Nejde to z důvodu společenského, protože ve většině případů je třeba nějak se přizpůsobit prostředí a situaci a udělat ze sebe tu nejpřijatelnější verzi sebe sama. Nejde to kvůli nám samým, protože masky nám vrostly do kůže natolik, že se těžko říká, co je a co není maska.
Sama si neumím představit, jaká bych byla bez obalu. Masky jsou nám nasazovány odmalička, ať už si je vyrobíme sami, nebo nám je vnutí někdo jiný. Vývoj člověka je ovlivněn prostředím a okolnostmi, trochu vědomě, ale z většiny samozřejmě bez jeho vědomí. Už tím, že se narodíme, získáváme první masku, a tak lze pokračovat, a nikdy se nemůžeme dozvědět, jací bychom byli bez ní. Jestli bychom vůbec bez těch nenáviděných masek někým byli.

Nicméně, tohle nemá být úvaha. Pouze fotografie na téma Pod maskou, další úkol ze (S)nové výzvy. Fotky mají znázorňovat líčidla jakožto masku, a zároveň jejich zveřejnění je pomyslné strhnutí anonymní masky, pád hranice mezi tím, kdo jsem, a tím, jak se prezentuji. Možná ztratím pár čtenářů. Možná už jsem je ztratila během té doby, kdy můj blog hořkosladce spal. A možná je to dobře, protože štítíš-li se mojí fotky, logicky se musíš štítit i mého psaní, neb jsem to pořád ta jedna stejná já, s hromadou těsných masek, které nedovedu a nechci odhazovat.

Tady máte fotky zblízka. Když už jsou nafocené. Svůj vzhled komentovat nebudu, neb není předmětem tohoto článku. Vypadám prostě tak, jak vypadám. Tu ofinu si nebudu nechávat dorůstat - původně to byl omyl, ale začalo se mi to líbit, a kdyby se mi to nelíbilo, nestarám se o to tak úzkostlivě.

Nedávno jsem zjistila, že si už nejsem zdaleka tak jistá ve svých tvrzeních, ani v uměleckých počinech. Dneska se mi to akorát potvrdilo. Vlastně mám strach cokoliv vypustit do světa, protože jsem nezkušená a takoví prý nemají právo na veřejný názor, nebo tak něco. Takže raději opakuji, že tyhle blemty si myslím já, a nikomu je necpu.

Tak...






Už je červen.
I.

7 komentářů:

  1. Na makeup se dívá každý jinak. Spousta lidí ho kritizuje, ale přitom pak o nenamalovaných holkách řeknou, že jsou ošklivé, a otáčejí se za těmi "pod maskou". Dneska už to podle mě není takové tabu, vždyť i muži používají oční linky, makeup nebo pudr. Trochu bláznivé, ale jo. Každý se chce líbit a každý to dělá jinak.
    Tyhle fotky jsem ti už komentovala několikrát a pořád si stojím za svým, jsou skvělé!

    OdpovědětVymazat
  2. Spánek blogu stál za to, tenhle článek se mi líbil. Osobně si myslím, že masky, které si sami vytvoříme a zvykneme nesundávat už nejsou úplně masky, ale část naší osobnosti (jen něco jako škrabošky, nebo tak?). I když je odložíš, budeš už taková. Znám lidi, kteří takhle nosí ten makeup, bez něj by nikdy nedosáhli na svou současnou sociální příčku. Třeba kvůli svému skutečnému obličeji. A za to může společnost. Ta nasazuje většinu masek, jako když ti je nabízí šatnářka u vchodu na karneval..
    V pátek jsem zažila podivné smíchání přátel ze dvou různých okruhů; spolužáků a mládeže z kostela. Bylo to pro mě hrozně matoucí, ještě teď se v tom pitvám. Myslím, že s mládežníkama se chovám přirozeněji, ale už mám více stránek přirozenosti a neumím to moc rozlišit. Smutný.
    Tvoje linky i vysoká ofina jsou skvělý! Hrozně se mi líbí ofiny, jako má třeba Regina Spektor nebo Zooey Deschanel : )
    I fotky se ti moc povedly. To, jak se makeupová maska vyhazuje večer jako špinavá vata do koše a ráno se vytváří nová...

    OdpovědětVymazat
  3. Krásné fotky! :) Jinak myslím, že makeup je každého věc a pokud ho někdo kritizuje, lže jenom sám sobě. Buď kritizuje ty, co ho nenosí, a potom asi nezná dost přirozeně krásných lidí a sám bez líčidel nevyjde na ulici... nebo naopak kritizuje ty, kteří ho nosí, což je zaprvé hrozná generealizace - každý ho přece nosí jinak a jinak to na něm vypadá - a zadruhé nejspíš makeup nosí i on sám. Já jsem s myšlenkou malování se (to zní dvojsmyslně, ale nemá být) koketovala posledních pár měsíců, a tak si čas od času něco na ten obličej plácnu, aby vypadal lépe. Ale dělat to každý den, za to mi to nestojí. Na druhou stranu ti, kdo se líčit skutečně umí, na mě dělají dojem... Zkrátka a dobře ať si každý dělá, co chce. Někomu maska padne a někdo se pod ní dusí.

    OdpovědětVymazat
  4. Smím ti říct, že jsi krásná? :)
    No jo, maska k člověku přiroste, ani neví jak. Občas mám takový úlety, zařeknu se, že se nebudu malovat, týden to vydržím, pak se přeci jen namaluju a přijdu si zas jak člověk :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ach, je-li to ironie, smíš.
      Linky si nelíčím každodenně, protože pak bych neměla žádnou masku pro neobvyklé příležitosti. Ale pravda, bez make-upu (myslím ten béžový krém, ne make-up jako celek) se na mě moc koukat nedá. Mám hromadu akné.

      Vymazat
  5. Moc se mi líbí to zpracování, tvé fotky a taky tvé vlasy! Jsou fakt super. :)
    A masky, no, souhlasím s tím, co píšeš, bůhví, jak bychom bez masky vůbec vypadali a jestli se vůbec dají odloupnout tak, aby se nepoškodilo jádro.
    K make-upu, hm, já se nelíčím (většinou), ale spíš proto, že jsem líná, než že bych vypadala kdovíjak nádherně. A taky jsem nešikovná, nejsem schopná si nakreslit linky, každý můj pokus o ně skončil katastrofou. tak jsem to vzdala a pokud mám dobrej den a náladu, tak si namaluju pusu, protože rtěnky mě baví. :)
    Co se týče ostatních lidí, tak pokud to nepřehánějí tolik, že už bych je bez make-upu nepoznala, je mi to vlastně úplně jedno. Svým způsobem je to taky trochu forma umění, když se to člověku povede, tak proč ne. :)

    OdpovědětVymazat
  6. Mě přijde pokrytecké kritizovat make-up. Nic se ale nemá přehánět. Stejně to vnímám i s retušováním - modelka se mnohem víc uvolní, když ví, že drobné nedokonalosti můžu odstranit. Je to jako malé kouzlo, mávnutí proutkem a šup, je to!

    Jedna moje spolužačka brala make-up jako způsob obrany proti vnějšímu světu. Svěřila se mi, že nenalíčenou je od jejích 13ti let viděli jen rodiče, mladší sestra, bývalý a současný přítel a její spolubydlící - jen lidé, kterým opravdu věří, že ji nezraní.

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem. Diskuze je moderovaná.