středa 27. ledna 2016

Bude líp

Sníh už pomalu slézá. Po okrajích ulic ještě sem tam zůstávají zaprášené bílé kopečky a ošoupaná ledová krusta, ale jinak, zdá se, je město holé. Možná, že se bílý rubáš ještě vrátí, ale už to bude sníh druhý, klidný, tající, přechodný. Pomalu ale jistě začíná přicházet jaro! Období polobotek a senných rýmů. Po cestě do města jsem po dlouhé době chytila pozitivní vlnu, a tak jsem se rozhodla naprosto spontánně napsat článek takřka biorytmický. Nebaví-li vás číst o změnách klimatu, asi to nečtěte.


Není moc věcí, které by ovlivnily můj život tolik, jako přechod zimy do jara a podzimu do zimy. (Naštěstí. Znamená to, že moje problémy nejsou tolik závažné, aby narušily tuto přirozenou syntézu vesmírného pohybu a mých nálad.) Uvědomuji si to, co jsem nabrala aspoň trochu rozumu a začala rozumovat. Nejšťastnější jsem za dlouhých večerů. Mám ráda světlo. Jednadvacátý prosinec je pro mě každoročně taková zprvu nepozorovatelná, ale velice důležitá změna k lepšímu. Plácám naprázdno, když tyto pocity někomu vysvětluji, protože je slovy neumím popsat. Neumím slovy popsat, jak moc šťastná se cítím, když je večer dlouho světlo, když jsou si západ a východ slunce tak blízko, že se skoro drží za ruce. Dlouhé letní večery. Tři slova, která toho pro mě znamenají moc.

Už sedmým rokem chodím do hudební školy, a už sedmým rokem tam chodím večer, často jako poslední. Zimní cesty do města jsou hrozné. Mrzne, což dokazují obláčky stoupající od oschlých rtů, protože všichni musíme dýchat a já navíc hraju na zimou zkřehlý dechový nástroj. Je tma, když jdu po osmé vyučovací hodině ze školy domů, a vykopnout se pak z bytu, to je úkol zdánlivě nadlidský - ale ve skutečnosti je to zcela lidské, neboť já jsem člověk a každoročně to přežívám. Dnes - snad nečekaně brzy - se mi po cestě dostala až na kůži ta plíživá svěží atmosféra, jako když přichází jaro. Boty neklouzají. Žádná pára od pusy. Můžu v klidu dýchat. Nemusela bych mít čepici, kdybych ji mít nechtěla. Možná, že to není tak úplně jaro, co přichází, neboť je teprve konec ledna. Ale každopádně je tady naděje. To klišé. Malá jiskřička, na znamení lepších dní.

Tak okolo druhé, snad ve třetí třídě, to začalo, toto uvědomění a má přirozená touha po světlém období. V dětství pro mě příchod jara znamenal hlavně příchod bizarních modelů s tříčtvrtečními kalhotami a pruhovanými podkolenkami. Jarních bundiček a kabátků, které mám v oblibě dodnes. Každý rok přichází ten zlomový první den, kdy můžu chodit po městě v sukni a není mi chladno ani nepatřično.
Všechno se zlepšuje s příchodem delších dní. Člověk je méně unavený. Člověk má větší motivaci vycházet ráno ven. A pak, nějakých pár týdnů po onom prvním kompletním dnu v sukni, přichází ráno, kdy vyjdete ven a ve vzduchu se vznáší opojná atmosféra. Říkám jí Léto ve vzduchu a nejintenzivnější bývá na konci dubna a v květnu. Je možné ho zachytit jen když jdete ráno do školy, a je to něco nepopsatelného. Lidi odhazují vrstvy, jako geneticky modifikované cibule, a život je světlý a všechny testy a malé životní zkoušky, nad nimiž v zimním období zoufám, jsou najednou odlehčené alespoň o tu tíhu všudypřítomného stmívání, tmy, z obou stran bdělého dne lezoucí pod kosti.

Moje dnešní nečekaně optimistické pocity souvisí i s tím, co se děje v posledních dnech. Možná dospívám, aspoň trošičku, protože už ze mne opadla potřeba dramatických zvratů. Uvědomila jsem si, že jsem obyčejný člověk s city, a že ač se mermomocí snažím tuto skutečnost zakrývat, nejde to tak docela, a rozhodně se mi to nemůže povést před sebou samotnou. Už dlouho procházím různými fázemi sebepřijetí a sebeuvědomění. Bohužel je pro mě velice těžké odpoutat se od cizích názorů a pohledů a nechat je plavat - a vždycky jako by se muselo něco stát, něco nakumulovat a pak vybuchnout, abych mohla přejít do dalšího lepšího období, kdy se můžu mít ráda, nebo se o to aspoň pokoušet. Smiřuji se s tím, že si nenajdu žádné spřízněné duše, ať už z jakýchkoliv důvodů, a tak se musím naučit být spokojená ve své vlastní přítomnosti, sama se sebou, a se svým přirozeným pomalým tempem. Pokaždé, když se snažím vyrovnat tempo s někým dalším, je to hrozné sebezapření, a vlastně by mi to šlo, kdybych si nebrala vše tak moc k srdci; to dobré i to špatné. Mám velké sklony k závislosti na lidech. Taková osvobození, která čas od času přichází, jsou jako padající cihly z duše (buďme trochu metafyzičtí, když máme ten středeční večer). Člověk nikdy neví, kam přesně dopadnou a jestli se někde náhodou nestanou základy nějaké stěny nebo stavení.

Řekla jsem si, že začnu nový život, bez studu a potřeby zalíbit se. Je to dost odvážné předsevzetí. Nikdy nemůžu své jarní odhodlání unést až do další zimy. Ale třeba se jednou opravdu přestěhuji někam, kde je celý rok hezky, nebo kde aspoň nesněží. Nebo mi přestane sníh a mráz lézt až do duše a přimražovat k ní cihly, kameny a zatěžující osoby. Chce to čas. Odhodlání, čas, klid a naději. Ono na tom slunci v duši přece jenom něco bude. I když to asi nahlas nikdy nepřiznám; je to hrozně sluníčkářské a navíc popírám i existenci duše.

Chcete-li, vyjádřete svůj názor, ale uznávám, že tento článek možná nebyl nutný. Je večer, měla bych se třeba učit hlavní města států centrální Asie nebo si holit nohy, a tyto myšlenky nechat ležet v hlavě anebo v konceptech. Jen jsem pocítila velké nutkání sdělit světu (hyperbola) svou lásku k nadcházejícímu ročnímu období, jež snad už opravdu nadchází.

Hezké dny přeji.
Iris :V

11 komentářů:

  1. člověka ten zápas tmy a světla každoročně znovu ohromí a (doslova) oslní :)

    OdpovědětVymazat
  2. Ja mám rada zimu, ale už cítim zase potrebu po teple, presne ako píšeš, kedy už ráno cítiť príchod svetlejších dní. Hoci tento rok bude pre mňa jar a začiatok leta zaujímavý, pretože maturujem, celkom sa na jar teším. :)
    Počasie človeka dosť ovplyvňuje a ani si to tak mnohí neuvedomujú. Ale napísala si to veľmi pekne. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Tvé nadšení je až takové...roztomilé, smím-li to tak nazvat. :D Nebo mi to aspoň přijde z tvého článku. :)
    Já to mám obráceně. Nesnáším léto. A nesnáším sebe, že se přes to nikdy nedokážu přenést. Opravdu těch několik měsíců trpím. Jaro je sice fajnové období, ale pro mě vždycky předznamenává příchod léta a tak prostě...Nevím, na mých pomyslných příčkách bude vždycky až jako třetí. Nejradši mám podzim, to by bylo na dlouho, zbožňuji ho a hned těsně potom zimu. Strašně ráda nosím kabáty, šály a zimní boty. A je mi jedno, že místo aby padal sníh, tak prší. Prostě se mi veškeré pošmourno hrozně moc zamlouvá. :)
    Myslím, že by to stačilo k mému bezvýznamnému pesimistickému komentáři. Nemohla jsem si pomoct. :)

    Měj se moc hezky, užívej si tohle před-jaro. ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Opravdu jsem neměla v plánu znít naivně, ale holt už asi taková jsem.

      Vymazat
    2. Roztomile se nerovná naivně. ;) Spíš mi přijdeš taková rozradostněná. Je to moc pěkné. :)
      Samozřejmě to tedy může být jenom můj pocit, ale stejně. ;)

      Vymazat
  4. Já nemám ráda tahle přechodná období. Je leden a venku je jaro. Pak bude březen a napadne sníh. Mám radši teplo než zimu, ale oteplení s sebou přináší shazování oděvů až do nejspodnějších vrstev a tomu moc neholduji.

    Snad už bude jen líp, víc jarněji. Taky potřebuji světlo... :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vypadá to, že jsem jediná, kdo je nadšený z přechodných období. Přechody pro mě znamenají pomalé začátky něčeho nového, a začátky já ráda. :) Ale chápu tě. Shazování oděvů je někdy milé na pohled, ale zároveň nějak moc invazivní.

      Vymazat
  5. Dneska jsem poprosila přítele, aby otevřel okno ráno, než se půjde vysprchovat. Povalovala jsem se v posteli a nadechovala se zhluboka, protože opět přišel ten krásný vzduch. Prosycený trochou tepla, ale zároveň stále zimní. Miluji...
    Miluji jaro, kdy vše kvete a já mám pocit, že jakmile vyjde z domu, musím si udržet dobrou náladu, dokud se zase nevrátím. A slunce mě nabíjí. Jsem jako brouček se solárním panelem na zádech.

    OdpovědětVymazat
  6. Dnes jsem zrovna říkala Pavlikovi, že mám pocit, jako kdyby přicházelo jaro. Sluníčko svítí, ptáčci zpívají, čemeřice kvetou....A tak ve mně vzkřísila jiskřička naděje, že nás konečně přijde pozdravit jaro...byť vím, že zima ještě neodešla a klidně se může znovu ohlásit... :)

    OdpovědětVymazat
  7. Tvé jarní snění se mi líbí, ale na začátku února je ještě brzo. Bohužel je to dané spíš tím, jak šílené to počasí je (že by fakt to zpropadené chemtrails?) Únor by měl být ještě zamrzlý a hlavně zasněžený. Ale jedno je fakt, dny se začínají pomalu prodlužovat a už dnes mě děsně mrzí, že než se rozkoukáme, tak přijde letní rovnodennost.
    V jednom se spolu shodneme - taky mám ráda, když voní jarní vzduch. V tom vzduchu je jakási síla, opojení, čerstvost. To je jedna z těch hezčích věcí, na jaře...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nojo, možná je brzo, ale to snad nevadí, ne? :D Vím že je na to brzo, a nějak si nemůžu pomoct, na zimě toho moc dobrého nevidím, čímž samozřejmě neříkám, že by nikdo neměl. Poselstvím článku, smím-li to nazývat tak vznešeně, je spíše to, že bude líp jak po stránce fyzické (nebude sníh), tak, a to hlavně, po té psychické. Do hlavy může jaro přijít třeba na Nový rok. Z hlavy by jaro vlastně nemuselo vůbec odcházet, ale já jsem ještě malá a příliš ovlivňovaná přírodou. Co už. :)

      Vymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.