středa 25. listopadu 2015

Tma

Začnu jednoduchou, snad trochu řečnickou otázkou. Umíte si představit, že nevidíte? Že prostě nevidíte. Nic okolo sebe. Jinak řečeno, chybí vám jeden ze smyslů, zrak. Prostě jste slepí. Nevidomí, chcete-li. Umíte si to představit? A chcete si to vůbec představovat?



Nedozvíte se nic nového, když vám povím, že se odmalička bojím tmy. Bojím se tedy kdečeho, ale mnohé z mých fobií jsou jen takové jednorázové, hloupé a dá se s nimi žít, jako třeba strach z malých výtahů nebo strach ze škrtání sirkou. Strach ze tmy mi, zvláště v raném věku, uměl komplikovat život, a nedávno se mi to stalo znova.

Ale abych postupovala popořádku. Mnohdy jsem chtěla spát s rozsvícenou lampičkou a kdyby mi ji maminka nezhasínala, klidně bych za světla i usnula. Byla jsem vždy klidnější, když mi prosvítalo skulinou u dveří do pokoje světlo z vedlejší místnosti. Nikdy na mne neplatilo to známé pravidlo zdravého spánku; tedy že chcete-li se dobře vyspat, musíte si totálně zatemnit žaluzie. Kdyby mi někdo zatáhl žaluzie, asi se zblázním. Nemám ráda izolaci od světa a od světla.
Nejde o to, že bych se bála bubáků pod postelí nebo v temných rozích nebo v lustru. Vždy mi překážela ta pochmurně a děsivě tajemná atmosféra tmy. Nedovedu to asi úplně spolehlivě popsat. Ve tmě jako by bylo všechno prázdné a plné zároveň. Zrakové vnímání se rozostřuje a pak pomalu znovu zaostřuje; je to matoucí, vskutku matoucí. Ve tmě se dá pouze spát, nikoliv ovšem usínat, zvláště jste-li labilní malá holčička.

Pak jsem dospěla do svého (zatím) nejkrizovějšího věku. Bylo mi devět až deset let a každou noc jsem se bála, že oslepnu. Vůbec netuším, jak jsem k tomu přišla. Vím jen, že jsem prostě ležela a pozorovala, jak se můj zrak dělí na kostičky a oranžoví a jak se ráno probudím a už nikdy neuvidím. Poznala bych vlastně, že jsem vzhůru, kdybych nic neviděla? Byla jsem posedlá tou hroznou představou. Ale o tom jsem také už psala.
Možná... jsem si myslela, že už mne to přešlo. Tohle všechno. Jenže bohužel.

Když jsme se školou jeli do Prahy na kulturně-historický kurz, součástí harmonogramu byla i návštěva Neviditelné výstavy. To je výstava, kde nic nevidíte. Zavřou vás na hodinu do tmy a provází vás nevidomý průvodce. Zní to jako výzva a do poslední chvíle jsem to tak také brala. Vážně, já, která si se vším dělá starosti nejméně měsíc předem, jsem plánovanou návštěvu této výstavy podcenila natolik, že jsem si na ni vzpomněla až necelou hodinu před její návštěvou.
Nebudu to protahovat. Šla jsem s první skupinkou, pěti či šestičlennou, a vešla jsem do tmavé místnosti, začátku expozice, asi. Nechala jsem za sebou zavřít dveře. Tak to začalo a skončilo. Selhala jsem. Nezvládla jsem to.
Jakmile se ztratil poslední špagetový záchvěv světla a nebylo se zrakem čeho chytit, pomalu na mě začal přicházet jeden z mých hysterických záchvatů. Studený pot. Nepopsatelný strach. Hlavně neutišitelný. V tu chvíli se ve mně mísila celá škála pocitů, ale teď už si je dokáži vybavit pouze jako hysterii. Bylo to hrozné. Odešla jsem. Průvodce se mne snažil uklidnit - nekřičela jsem, jen hodně brečela - ale já to prostě nedokázala.

Následovala hodina a půl sebezpytných pocitů. Nemusím snad psát, že jsem se cítila odporně, a to hned ze tří důvodů; zaprvé kvůli té scéně, již jsem předvedla tam ve tmě, zadruhé kvůli tomu, že jsem tam teď tak seděla, u šatních skříněk, a zase brečela na veřejnosti. A zatřetí samozřejmě kvůli principu. Situaci. Prostě jsem se zachovala nepokorně, hloupě a zbaběle, kvůli "nějaké slabosti". Všichni nevidomí teď samozřejmě mají právo se mi třeba vysmát do tváře. Dokonce i všichni spolužáci by se mi mohli vysmát, protože oni zvládli projít Neviditelnou výstavu, kdežto já ne. Ach bože, co jsem to zase udělala? Nevydržela bych to náhodou? Vždyť oni žijí ve tmě každý den. A já to vzdala hned na začátku.
Kdykoliv si na tuto neviditelnou událost vzpomenu a znovu si vybavím to málo pocitů, jež mi v tu chvíli zaplavily hlavu, říkám si, že bych to nedokázala ai podruhé, ani potřetí. Prostě nikdy. Je to ta slabá stránka mé povahy - jež, jak věk plynul, narostla větších rozměrů, než stránka silnější. A stydím se za sebe.

Nevidomí nevidí. Nevidí, když se probudí. Nevidí, když si vaří čaj k snídani. Nevidí na ranní pořady v televizi. Nevidí, jestli je okno otevřené nebo zavřené. Nevidí na počasí, jež venku přes noc zavládlo, ani na oblečení, do něhož se oblékají. Nevidí, jakou mají barvu vlasů a tvar obličeje. Nevidí vůbec žádné tvary a barvy, a mnohdy si je nedokáží ani představit, jsou-li nevidomí odjakživa. Nevidí, jestli jdou ještě pořád po cestě, nebo z ní již sešli. Nevidí na nebe a nevidí na zem.
Před nedávnem jsem se zúčastnila promítání dokumentu od Olgy Špátové, jmenovalo se to Po tmě světlo. Hlavním motivem byla činnost nadace Světlušky - to, jak pomáhá nevidomým lidem, aby se začlenili do života, a aby se jim žilo v rámci možností hezky a byli šťastní. Nevidomé děti mě, obrazně řečeno, dostaly úplně nejvíce. Dětství je choulostivý věk, kdy jsem měla plno zbytečných a hloupých starostí. Tyto děti by mohly klidně být nešťastné, ale v dokumentu tak vůbec nepůsobily. A stejně tak ostatní - dospělí, důchodci. Paní, jež přišla o zrak až v dospělosti. Manželský pár, oba nevidomí, a pekli dort. Sami. A upekli! Nebo dva staří hluchoslepí páni při hře v šachy. Chápete to? Hráli šachy. Já vidím i slyším a nedokázala bych ani upéct dort, ani hrát šachy. Ten film byl pro mě rána. Ještě teď se někdy přistihnu, jak přemýšlím o životě hlavních protagonistů.
Také jsem si uvědomila, jak moc vnímám krásu zrakem. Mylně jsem si myslela, jak jsem pokročilá a osvícená, když chodím po ulici a opěvuji barvy nebe a kvetoucí rododendrony a meziválečné vilky ve Zborovské ulici. Jenže nejsem. Vůbec. Co bych byla bez očí? Troska. Mnohem neschopnější, než bez hlasu. Zoufalá troska, co se bojí tmy.


Skládám nevýslovný obdiv všem nevidomým. Dočkám-li se někdy ucházející finanční situace, budu ráda na Světlušku přspívat. Možná, že se ještě někdy odhodlám a znovu půjdu zkusit Neviditelnou výstavu. Vězte, že jsem marnotratná kajícnice a že si každým dnem uvědomuji své štěstí, že jsem teď a tady a taková, jaká jsem.
Iris :V


5 komentářů:

  1. První, co mě při začátku tvé úvahy/zpovědi/ jak jinak to nazvat/... napadlo, byla právě Neviditelná výstava. Já jsme byla s tátou a mladším bráchou a neměla jsme tušení, do čeho jdu. Už je to pár let zpátky, ale od té doby jsem tak nějak dávala víc pozor. Hodně mě to ovlivnilo, ale v dobrém. To právě tahle výstava ve mě zvedla poetičnost, se kterou píšu básničky, a se kterou si občas uvědomuji okamžiky, kdy jsem šťastná. Nevím, jestli se to děje jenom mně, ale občas, když nastane okamžik, kdy jsme opravdu a skutečně a čiře šťastná, si to v tom okamžiku uvědomím - jenom na chvilku, na pár vteřin, a pak mi ta myšlenka proteče mezi prsty... Ale od toho momentu si takový okamžik užívám ještě mnohem víc. Vím, že jsem se naprosto odklonila od tématu, ale stalo se Ti to někdy? Nebo je to jenom můj mozek, kdo blázní...?

    OdpovědětVymazat
  2. Úžasná zpověď, pokorná, upřímná. Místy jsem se v ní zcela našla. I já mám za s sebou své boje se strachem ze tmy a z nepodložené obavy z oslepnutí. Jednou nad ránem jsem si po noci plné představ o slepotě přivodila záchvat úzkosti, který vyústil až ve ztrátu vědomí a následné terapiie. Dnes už naštěstí spávám v pokoji zateměném nepropustnými roletami a užívám si osvěžujícího spánku ve tmě. Ale v některém koutku mé duše ten strach pořád je, ale vím o něm a nedám se tak lehce. Umět se podívat svému strachu do očí a přiznat si ho chce velikou odvahu. A té máš dost. A navíc dar od Boha skládat slova do poutavého čtení a nořit se do duše. Jsem ráda, že jsem objevila tvůj blog.

    OdpovědětVymazat
  3. O téhle výstavě psala jednou i Magdaléna. A tehdy jsem si řekla, že bych to zkusila, jít tam. Kdybys chtěla, mohly bychom tam někdy jít spolu. Snad bych tě třeba trochu podpořila, upřímně, tmy se až tolik nebojím, jako spíš takového šera. Třeba noční tma není černočerná. Vidíš obrysy, což je mnohem víc strašidelné. Občas po večerech prostě zavřu oči a jsem takhle třeba půl hodiny. Jasně, není to přirovnání na celý život. To si fakt představit neumím.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ha ha, děkuju, ale asi neumím vysvětlit, jak hrozné to pro mě bylo. To už radši půjdu třeba skákat bungee jumping, než abych tohle absolvovala podruhé.

      Vymazat
  4. Ráda bych se k tomuto článku vyjádřila. Jsem od narození nevidomá, mám ale světlocit a rozdíl mezi tmou a světlem rozeznám. Možná tě to překvapí, ale i já se jako dítě bála tmy, ale spíš to teda bylo k vůli těm bubákům pod postelí... Celkově mi vždy na zahnání strachu pomohlo si rozsvítit.
    Teď už pro mě ale tma dokáže být i terapeutická, oči si v ní neskutečně v mém případě odpočinou.

    Rozhodně by ses neměla cítit odporně k vůli tomu, žes to nezvládla a nevidím žádný důvod, proč bych se ti k vůli tomu měla vysmívat. Lidi se bojí různých věcí a nechápu, proč by je za to měl někdo odsuzovat.
    Ani se nemusíš stydět. Ono ostatně nezáleží na tom, jestli zvládneš vejít do absolutní tmy a pokusíš se tak přiblížit světu nevidomých, jako spíš na tom, jak se k tomu nevidomému zachováš ve skutečnosti - jestli, když bude stát na rušném přechodu a přemýšlet, zda už může přejít, mu pomůžeš, nebo ho mineš bez povšimnutí, jestli mu odpovíš na otázku, co teď přijelo za šalinu, nebo mu řekneš, ať se podívá sám. Pro mě mají lidi, kteří pomůžou, když potřebuju, velký význam a je mi upřímně jedno, kdo z nich byl na neviditelné výstavě, a kdo odtamtud utekl.
    Je to fajn věc pro ty, které to zajímá a jsou zvědaví, jinak se ale různé pomůcky dají okouknout i za světla.
    Jinak lidi, kteří nevidí od narození absolutně nic, vůbec nemusí vidět nějakou hrůzostrašnou, černočernou tmu. Co ve skutečnosti vidí, popsat nedokážou, protože nemají konkrétní představu o barvách, ale vím, že kamarádka vždycky nechápala, proč jí všichni podsouvají, že vidí jen tmu, když ona žádnou tmu nevidí - nevidí prostě nic.
    To, že spoustu věcí nevidíme, ale neznamená, že si je neumíme představit nebo že něco nepoznáme (otevřené okno či povrch pod nohama je lehce rozpoznatelná věc). Člověk se hodně rychle naučí kompenzovat zrak jinými smysly, a když to nejde ani těmi, přicházejí na řadu různé kompenzační pomůcky.

    ten dokument od Olgy Špátové byl docela fajn, dokonce jsem tehdy pro něj dělala rozhovor, a ani si neumíš představit, jak moc jsem byla šťastná, že se v něm to moje blábolení nakonec neobjevilo.
    Osobně nemám důvod brečet někde v koutě, jak je ke mně život nespravedlivý, když může být ve skutečnosti tak zábavný! A ty malé děti to taky dlouho neřeší, dokud je na to někdo neupozorní - nezačne je litovat, smát se jim apod.

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem. Diskuze je moderovaná.