neděle 18. října 2015

Deset dní: Den devátý

Dva obrázky, které vystihují můj život v této chvíli (a proč)

Na devátý z Deseti dní jsem se těšila. Možná to bylo i toto obrázkové zadání, co mne přimělo, abych se do této výzvy na konci jara pustila. A úspěšně jsem dala dohromady všech osm dnů předchozích - abych nakonec zjistila, že očekávaný úkol s obrázky nebude zas tak lehký, jak jsem si myslela. Ono je totiž pocitů mnoho a obrázků ještě více. A navíc, v době aplikace jménem We Heart It může být člověk v minutě zavalen hektolitry obrázků, přeje-li si to. Já si to pochopitelně přála.
A tak jsem vybírala asi necelý týden. Teď jsem se tedy konečně rozhodla - bylo to složité, jak jsem již zmínila - a výsledek můžete vidět po rozkliknutí článku.

(Zdrojem obrázků je We Heart It. Můžete si je dohledat v mých kolekcích.)

1.

Toto je exkluzivní vhled do mého života, něco jako My everyday morning routine (snad nejsem jediná, kdo ve volném čase kouká na podobná přihlouplá videa?). Nebo My everyday people-facing routine. Možná, že každý nasazuje tváře. Já jich ale nasazuji nějak moc. Odmalička, řekla bych; když jsem chodila do třetí, čtvrté třídy, prakticky neexistovalo nic jako moje osobnost, nebo byla natolik potlačovaná, že jsem ji neuměla projevit a raději jsem nasazovala cizí osobnosti. Asi je to pitomost... Vězte, že už v onom nízkém věku jsem si uvědomovala, že se mnou něco není správně, akorát jsem to nedokázala pojmenovat, a řešit už vůbec ne.
Uměla jsem si přivlastnit "styly" svých spolužaček - styl řeči, styl písma, styl vystupování a také pohyby a určitý způsob řeči těla. Když prolistuji staré sešity (nelistuji jimi nijak často, abyste si nemysleli), vidím děsivou mozaiku útržků, jež jsem si přivlastnila, ale já tam nejsem nikdy. Jako by každou chvíli řádky psala jiná osoba.
Byla jsem vševsakující houba. Nevím, kdy se to zlomilo, snad na gymnáziu. Dnes už nikoho nenapodobuji, snad jsem vyrostla z onoho nejistého období. Nicméně, stále v sobě mám ten samý princip, když utvářím svou vlastní osobnost; špatně se to vysvětluje, protože to je jakýsi interní proces. Nevím, kdo doopravdy jsem, ale utvořila jsem si někoho, kým jsem. Možná je to moje přirozenost, možná ne... a nemusím se to nikdy dozvědět, což je děsivé i uklidňující.
Budu, jaká si usmyslím. Tvůrcem svých masek. Co je pod nimi? Mimické svaly, nervy, lebka? Nebo pravá tvář?

2.

Čas od času, když se moc hluboce zamyslím, stane se toto. Občas prostě přijde den. kdy se to všechno sype. Zvenčí - a následně i zevnitř. Bývají to všechny barvy světa, všechny barvy mých osobních katastrof, do nichž nelze zasvětit nikoho jiného, neboť nikoho nezajímají moje interní problémy, a také je neumím převést do slov, jež by někomu mohly něco říct. Tak si jen tak chodím po světě, chvílemi mám pocit, že se spíše plazím, a pozoruji duhové kapky, jak se mi na ramenou stékají v jednolitou hnědošedou barvu a pak pokračují dolů a celý můj den je orámován tou divnou louží.
Barvy umí být dvousečné, a mnohdy dokážou seknout i vícekrát, a to zvláště barvy našich vnitřků (nebo, abych negeneralizovala, mého vnitřku). A nakonec se v těch kapkách najde něco pěkného. Nebo přinejmenším inspirativního.


Aby barev nebylo málo, dáme si další Halsey.

Dneska jsem to hodně okecala. Občas si stěžuji na spisovatele, kteří na x stránkách popisují něco, co by se dalo sdělit třemi větami (ehm ehm Karel Hynek Mácha ehm ehm Máj je přeceňovaný), a hle, už mi tady chybí leda tak sbor žabáků. Ale snad to nevadí. Tenhle úkol měl být takový kecací. A taky jsem nechtěla zveřejňovat extrémně krátký článek.
Takže opět děkuji za pozornost.
Iris :V

P.S. Jste-li na Pinterestu, můžete mne sledovat. (Pokud tedy máte odvahu nechat se zavalit články o MBTI typologii a roztomilými kočičkami.)

2 komentáře:

  1. Ten song je nádherný. A Máj taky, ale rozhodně ne jako maturitní otázka na 15 minut. :-)
    S těmi maskami to mám podobně. I s tou houbou. V mých sešitech jsou různé styly písma. Na střední už učitelé moc nepíší, ale na základce co sešit, to styl písma jednoho z učitelů. :-D

    OdpovědětVymazat
  2. Tyhle dva obrázky jsou výstižné nejen pro tebe. A ty popisy... kéž by každý popis, který se zdá zdlouhavý, byl tak dokonale napsán. Možná, že kdybychom zjistili, kdo přesně jsme, zbláznili bychom se z toho. Asi proto jsou ty masky lepší variantou... A co se rozpitých barev a emocionálních dešťů týče, víme své. :)

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.