pondělí 3. srpna 2015

Oka mžik

Okamžik má neúnosnou moc. Silní jsou ti, již žijí okamžikem.


Když celou dobu žijete sekvencí minulosti, přítomnosti a budoucnosti, je to neočekávaný nával nekonečna, uvědomíte-li si najednou přítomný okamžik. Celý vesmír jako by se skrýval v prostém teď. Tvary, barvy, život... vždyť nic jiného než teď není. Všechno ostatní buď bylo, nebo bude, ale není to teď. Zní to jednoduše a snadno se to uvědomuje, předloženo černé na bílém; ale zažít to, to je jiné. Očistit si jeden jediný okamžik, malý střípek času, zrnko vědění, nekomplikované nic, a podívat se na to zblízka, to je jako pocítit vše, co kdy existovalo a existovat bude, co se stalo a co se stane. V té nepatrné chvilce se skrývá vše potřebné i nepotřebné. Okamžik má nekonečné hloubky.
Byl budoucností, stane se minulostí. Začíná - končí. Jako my sami. Takový okamžik je symbol všeho, protože je všechno. Metafora, metonymie a věčná pravda.

Moc často se mi nestává, že bych opravdu žila okamžikem. Přítomnost jako by pro mne byla jen nutným mostem k překonání mezery mezi tím, co bylo a tím, co bude; samotná obvykle o moc víc neznamená, neboť z mé nejčastěji zaujímané perspektivy je život sekvence momentů, malé kontinuum, něco, co do sebe zapadá a jehož dílky dávají smysl pouze pečlivě poskládané, seřazené, spolu. Nemá smysl žít přítomnost bez minulosti či budoucnosti. Život je kompletní.

Jednou za čas - jsou to opravdu zlomky toho velkého, dlouhého času - se mi nachomýtne takový hezký okamžik, vhodný k tomu, aby na mne dolehl s veškerou svou tíhou a položil mi na hruď zrcadlo věčnosti. Neboť na to nejsem zvyklá, vyvolávají ve mně tyto malé momenty návaly melancholie a sentimentu, a to vše je velké neuvěřitelné prozření, na jehož okraji se nachází malá, zkřehlá tělesná schránka, najednou... potřebná teď a tady?

Lidé, kteří žijí okamžikem, jsou silní. Nechtějí se v okamžicích rýpat, jsou jejich součástí. Obvykle je nenapadá, že by mohlo být něco jinak; snad jen tak zřídka, jako já vidím moment, oni nahlédnou za okraj kontinua a se stejnou závratí a strachem vycouvají zpět do přítomnosti.

Tyto okamžiky uvědomění v sobě schovávám. Jako bych je v jejich přítomné době zakonzervovala, vložila do přiměřené hloubky svého rozsahu - a pak se k nim občas vracím. V prvních dnech často; a pak sleduji, jak se má frekvence návratů k těmto vzpomínkám snižuje a snižuje. Před chvílí to byl týden a teď už je to měsíc... a okamžiky blednou a ztrácí se ve vizích. A ač je nedokážu přesně prožít znova a z jejich původní atmosféry ke mně pronikají jen paprsky, návraty k nim jsou cenné, uchované okamžiky čím dál cennější, bohatství, jež nikdy nemůže být předáno, něco, co je jen moje a bude se mnou pohřbeno, v zlatém rámu, už napořád.

Chladný letní večer v setmělé zahradětajné objetí a závrať na spirále kolotočenejdivočejší tanec mého životaruka v ruce, vítr ve vlasechnekonečná alej zalených listnáčůpohled do modrých očí zrcadlících sedmero odstínů smutku a jeden malý záchvěv štěstí a...


Moje okamžiky jsou duhové a občas spolu neladí. A některé z nich... se vrací, ač je o to nikdo nežádá.

. . .

V této krátké úvaze (ať žije minimalismus) jsem se neukázala zrovna jako majitelka velké slovní zásoby (ať žije minimalismus podruhé), neboť zde opakuji existenční výrazy jako by se nechumelilo. Jelikož se nechumelí, doufám, že mne pochopíte a odpustíte mi mé slohové nedokonalosti.
Napsala jsem ji v noci do malého sešitku a neměla jsem v plánu ji vystavovat, ale nakonec slovo dalo slovo a je to tady. Chtělo to něco odpočinkového a z části nonsencového, po tom předešlém článku. Je to vlastně z poloviny hra se slovy, z poloviny proud nočních myšlenek. A fotka z auta, která původně vypadala katastrofálně, ale když změníte perspektivu... vždyť to znáte.
Užívejte si okamžiků a mžikejte očima.
Iris :V

Žádné komentáře:

Okomentovat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.