úterý 7. července 2015

Prostě o psaní

Možná jsem se narodila s literárními ambicemi. Vždy jsem ráda pozorovala svět kolem sebe zvláštním pohledem, jehož úhel se vždy klonil trochu jinak, než pohledy lidí okolo mne (ovšem to je logické, neboť jsem toho názoru, že žádné dva úhly pohledu se nemohou úplně shodovat). Nebudu zacházet do psychoanalytických detailů a dnes dokonce ani do svých vzpomínek na dětství. Stejně jsem o tom už mnohokrát psala. V tomto článku bych se ráda zabývala prostě tím, co mě vede k psaní (protože to je dost podstatná a nečekaně těžká otázka) a jak celé moje "psaní" probíhá. Co je pro mne nejtěžší a co nejlehčí - pokud se vůbec něco lehkého najde - jaké mám plány a tak.


Rozhodně nehodlám následující řádky pojmout jako rady pro začínající spisovatele. Jak jistě při čtení poznáte, spíše já jsem ta, jíž by prospěla nějaká pořádně podrobná příručka. Třeba ale zjistíte, že máme něco málo společného (nebo se aspoň podíváte, "jak se to dá taky dělat").

No dobře, abych celé téma nějak ucházejícně uvedla: neodpustím si malou rekapitulaci toho, jak začalo veškeré mé psaní. Když mi bylo osm nebo devět, mou hlavu zaplnila myšlenka, že napíšu velký historický román. Podívám-li se na ty dva upatlané sešity dnes, je to samozřejmě hrůza s roztahaným písmem, stále se měnícím mluvnickým časem a sprominutím dementní zápletkou. Důležité ale je, že když jsem tenkrát psala, cítila jsem se jako velká nadšená umělkyně. Nevím, jak jinak bych měla popsat ten osvobozující pocit. Asi... určitě se v tu dobu zrodila podstatná část oněch ambic.

Záměrně zmiňují ambice a nikoliv talent. S těmito dvěma pojmy je to dle mého trochu podobné jako s kvalitou a kvantitou. Navzájem se nevylučují, ač jsou již zažity jako opozita (což občas lidem zbytečně zavírá oči). Někdy je podstatnější jedno, jindy druhé. Řekla bych, že v životě jsou mnohdy právě ambice tím, co otevírá dveře, neboť nestačí sedět doma s hromadou talentu, leč bez ctižádosti. (V literatuře se občas dostane na svět něco otřesného pouze díky ctižádosti autora, že...)
Takže tedy, ambice a chuť k psacím pokusům mne jistě přivedly k založení prvního blogu a následovně dalších, lam jsem sice nikdy nezveřejňovala své závratné superpovídky, ale i tak to byla jistá forma nabírání odvahy k sebeprezentaci.

Když se porozhlédnu ve svém archívu (tentokrát nemám na mysli ten virtuální, ale polici plnou popsaných sešitů, jež nemám sílu vyhodit, ale asi budu muset, neboť mi přerůstají přes hlavu - chtělo by to dobročinnou sbírku na větší pokoj pro Iris), najdu mnoho důkazů o své odvěké zálibě v pláncích.
Abyste tomu dobře rozuměli, můj prvotní "literární" počin se obešel bez jakéhokoliv plánování. Vlastně jsem vůbec netušila, jak má příběh dopadnout a často jsem násilně převracela děj v průběhu kapitol, což způsobilo mnoho nesmyslně načatých, avšak nedokončených zápletek. Při dalším psaní jsem se toho chtěla vyvarovat a tak se to vše časem zvrhlo v úmorné plánování. Celé psaní, původně činnost tak povznášející a odpočinková, přešlo do módu nudného plnění oněch plánů. SPRÁVNĚ. Stejně jako ten první pokus zůstal nedokončený kvůli nedostatku předvídání děje, i pokus o dva malé "psychologické romány" ztroskotal - kvůli tomu, že s plány bylo všechno psaní nuda.
Takže - ANO, jako ve všem ostatním, i v plánování děje je třeba najít zlatou střední cestu. A to je pro mne velice těžké.

Teď se vrátím k něčemu, co by většina (normálních) lidí rozebrala už na začátku, neboť je to pravděpodobně to nejdůležitější. Tedy - o čem psát. Náměty a zápletky. Formy. Žánry. To, bez čeho je autor ještě zoufalejší, než bez plánu. To, bez čeho autor není autor. Nejspíš se shodneme na tom, že nápad buď přijde sám od sebe, ve více či méně (často méně) vhodnou dobu; nebo nepřijde vůbec. Můžu si třeba vyhradit celé odpoledne na vymýšlení vhodného námětu a šťourat se ve všemožných zákoutích své mysli i poliček a stejně nepřijdu ani na letmý nástin.

A to je problém. Už párkrát jsem zažila to, že jsem měla velkou chuť něco napsat - cokoliv - a ani jeden nápad, co by asi tak mohlou vzniknout. V těch chvílích samozřejmě nemůžu nic dělat. Buď píšu prostě "proud myšlenek" a smířím se s tím, že to nikdy nikde nebudu zveřejňovat, nebo se uchýlím k jiné jakože-umělecké činnosti - kreslení, čtení, focení, prohlížení obsahu vlastní skříně... Inspirace sice stejně nepřichází, ale aspoň se přestanu cítit tak beznadějně vycucaně.
Dříve jsem ale takový postup neuznávala. Pamatuji si na jedno léto, snad před třemi roky, kdy bylo mým velkým předsevzetím napsat knihu. Prostě napsat knihu. Tehdy jsem byla tak ne-inspirovaná, že jsem poprvé a naposledy zapojila do svého psaní rodinu, aby mi přihrála nějaký nápad. Nakonec jsem se pustila do příběhu, který byl silně inspirovaný mým životem a tudíž jsem ho nedopsala, protože se mi postupem času začal protivit.

Takže... co bych na závěr řekla k onomu velevýznamnému tématu přicházení k námětům? Nic. Veškeré řeči jsou k ničemu. Námět buď přijde nebo nepřijde. Občas i odejde během psaní.

Se zápletkami to mám podobné. Nevím, jak to máte třeba vy, ale mně rozhodně nepřichází zápletka na mysl jako první. Když už si vymyslím námět, vytvoří se mi v hlavě takový celkový dojem, který by mé budoucí dílo mělo vzbuzovat, ale zápletku ze sebe většinou musím tlačit déle. Často ji tak komplikuji a zamotávám, že ji pak sama nedovedu rozuzlit. To je další důvod, proč mám tolik rozepsaných "knih", jež nikdy nedopíšu.

Další velice zajímavou záležitostí je celková forma, osoba a mluvnický čas. Mám ráda kapitoly. Hlavně ty krátké. Při čtení i při psaní. Projevuje se u mne tedy tendence rozsekávat své (mnohdy poměrně dlouhé) texty na příliš krátké úseky. Souvisí to i s tím, že mi občas vyhovuje přeskakovat z tématu do tématu a nic vlastně pořádně nedodělat...
Největší dilema mám s osobou. Er-forma nebo ich-forma... co je lepší? V průběhu celého mého psaní i čtení se mi každou chvíli zdá lepší něco jiného. Věc se má tak, že vše, co jsem se zatím pokoušela napsat, vzniklo v ich-formě, tedy v první osobě - protože jako dítěti se mi to psalo lépe, když jsem se za svou hlavní postavu mohla tak trochu vydávat. V posledním roce jsem ale začala upřednostňovat er-formu, tedy třetí osobu. Možná proto, že ač se to na první pohled nezdá, dovoluje víc volnosti a objektivity, víc nepřirozeně znějících poetických prostředků a hlavně, vypravěč nemusí být nikdo konkrétní. Když jsem psala v první osobě, pořád jsem měla pocit, že je třeba nějak opodstatňovat, proč to vyprávím - jestli je to deníček, proud myšlenek, dopis, nebo co vlastně. Když čtu knihu psanou v ich-formě, mnohdy se zamýšlím nad tím, jak to je, neboť se mi zdá zvláštní, když hlavní postava prostě vypráví příběh a nemá důvod (možná jsem divná a moc náročná).
Er-forma také dobře poslouží, když se nemůžete rozhodnout, kdo je hlavní postava. Mám na mysli (převážně) romány s více zápletkami, prolínajícími se osudy několika postav. Takové knihy mám moc ráda a osobně si myslím, že kdyby byly psány v ich-formě a každá postava by byla vypravěčem ve svých kapitolách, tolik by se mi to nelíbilo. Dalo by se to shrnout tak, že i v životě bývám raději nezávislý pozorovatel, než vrba, jíž se ostatní svěřují, a proto mám asi raději třetí osobu.

Nikdy jsem neměla se svou tvorbou žádné velkolepé plány. Pravda, když jsem byla malá, měla jsem v hlavě ideu "velkého románu" - ale už tehdy jsem ho chtěla mít raději ve vlastním šuplíku, naž abych ho posílala do nějakého nakladatelství, kde by ho obraceli hlavou dolů a naruby, aby zjistili, zda je dost dobrý na pulty. Nikomu jsem ho nedala přečíst a stejně tak tomu bylo s ostatními pokusy o román, které proběhly. Vždycky jsem říkala - až to bude hotové, dám vám to přečíst - když se někdo ptal po tom tlustém sešitu, který s sebou tahám na prázdniny. Jenže nic z toho nikdy hotové nebylo, ha!
Babička mi často říká, ať už "konečně něco vydám, abych vydělala nějaké peníze". Zaprvé - vím, že kdyby mi něco opravdu vydali, rozhodně by to nebyl bestseller a spíše já bych do toho musela dát nějakou částku. A zadruhé, a to hlavně, vůbec se mi nelíbí ta myšlenka, že bych měla něco vydávat kvůli penězům. Prý jsem hloupá. Ale pokud něco opravdu pošlu do nějakého nakladatelství, musím si být jista, že půjde o sdělovací prostředek, že to bude něco, čím budu chtít světu něco říct. Zatím je to všechno takové plané tlachání, za něž bych se styděla, kdyby mělo vyplout na veřejnost. A možná jsem se svým přístupem odsouzená k životu v chudobě, ale ani letáky by se mi nechtělo roznášet bez určité motivace (proto jsem se vykašlala na ty letáčky z realitní kanceláře. A vůbec, roznášení letáků je hrozně podceňovaná práce. Víte, jak je to náročné a kolik úsilí to stojí, zazvonit na cizí zvonek, zvláště když vy sami nosiče letáků do domu nepouštíte?!).
Takže plány nemám. Pokud někdy v nestřežené chvíli plácnu něco o tom, že chci vydat svoji tvorbu, nemyslím to vážně. Trh je plný knih, které bych si sama ráda přečetla, což je znamení toho, že literatury je dost a že do toho nemusím fušovat ještě já.
Moje ambice opadly, ale to neznamená, že psaní vzdávám.

Jak jste si mohli všimnout o odstavec výš, už začínám mluvit (vlastně psát) z cesty, což je znamení toho, že dost již bylo článku. Koneckonců, zaplácla jsem jím dvě dopoledne, jež jsem mohla strávit u plánování svého budoucího veledíla. Bude to pecka!

A co vy? Jak píšete?
Iris :V


P.S. Absolutně mimo téma.
Dnes, 6. července, mám narozeniny. Také je ale šestisté výročí upálení mistra Jana Husa, což je pro mne dneska trochu důležitější, než nějaké narozeniny. Měla jsem tak trochu v plánu napsat úvahu na toto téma, ale nepovedlo se; nemůžu si ale odpustit pár krátkých slov v tento den, který se už nikdy nebude opakovat (to je sice jasné, ale proč to nezmínit?).
Kdybych měla za úkol sepsat jména lidi, které považuji za hrdiny, nebo alespoň za své osobní hrdiny, jako jednoho z prvních bych nepochybně zařadila na seznam právě Jana Husa. Upřímně - určitě je to z části tím, že jsem se narodila právě v tento den, a tak od doby, co jsem začala brát rozum, ho automaticky považuji za takovou "spřízněnou duši"; ač to zní směšně, napsat tato slova o církevním reformátorovi, který je už šest set let mrtvý.
Abych to moc neprodlužovala - dle mého názoru, a nejsem na tento pohled sama, byl mistr Jan Hus v právu. Nechápu, že si někdo myslí opak, a že středověký občan mohl být tak zaslepený vírou, že si kupoval odpustky a zdálo se mu to v pořádku. Nechápu, že někdo někdy udělil tak hrozný trest, jako je upálení (a navíc křesťanská společnost). Kdybych měla stroj času, zajela bych si popovídat s mistrem Janem.
A letošní trojdílný film je dle mého názoru skvělý. Zvláště pro ty, kteří se zajímají o historii a o to, jak to všechno bylo - ostatním se to, pravda, může zdát trochu rozvláčné. Nejsem žádný velký filmový kritik, jen čistě laický divák (ale názor diváků se taky počítá, ne?). A Jana Husa jsem si vždycky představovala tak nějak, jak ho zahrál Matěj Hádek. Takže taky dobrý.

Možná jsem v tomto posledním odstavečku toto téma trochu zlehčila, ale ono to není úplně lehké, v jedenáct, když ještě chcete využít posledních chvil a mermomocí napsat něco k dnešnímu nevšednímu dni.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem. Diskuze je moderovaná.