pátek 5. června 2015

Milující vražedkyně Agnes

(Hannah Kentová - Agnes)

Psala jsem, že dobrá kniha je ta, jež si najde místo na vašem nočním stolku minimálně dvakrát a jejíž příběh prožijete minimálně dvakrát. Během posledního týdne jsem svůj názor trochu přehodnotila. Dobrá kniha je i ta, jejíž obsah se vám zaryje hluboko pod kůži již během prvního čtení. Možná bych se definicí "dobré knihy" zabývala déle, kdyby bylo mým cílem tento pojem vymezit; dnes vás chci pouze seznámit s dalším Malým knižním tipem.


Knihy si nevybírám podle obálek. Vždy přikládám větší význam anotaci. Ale když jsem poprvé uviděla obálku knihy Agnes, byla jsem si jista, že příběh pod ní se skrývající mi musí vyrazit dech. Anotace mne z mého dojmu nevyvedla a tak jsem si jeden výtisk co nejdříve obstarala. Považuji za důležité podotknout, že jsem se s Agnessetkala v prodejně Levných knih a že místo původních čtyř set stála čtyřicet korun. (Myslím ale, že tuhle knížku bych si vydupala i za tu původní cenu, tak moc jsem ji chtěla.)
Že Agnes nebude žádný lehký dívčí románek, to jsem dokázala odvodit již z textu na zadní straně desek. Kniha vypráví příběh ženy jménem Agnes Magnúsdóttir, vražedkyně odsouzené na smrt. Spolu s děvečkou Sigrídur a čeledínem Fridrikem se podílela na vraždě Natana Ketilssona, u něhož sloužila. Jelikož nebyla jiná možnost, všichni tři odsouzení čekají na výkon svého trestu na islandských farmách. Agnes je poslána na chudý venkovský statek do Kornsá, kde prožila část svého dětství. Rodina farmáře Jóna není zpočátku příliš nadšená z toho, že mají sdílet domov s odsouzenou vražedkyní - ale během několika měsíců se Agnes sblíží s farmářkou Margrét i Steinou, jednou z dcer.
Celý případ se odehrává ve třicátých letech devatenáctého století a je podložen skutečnou událostí - Agnes opravdu žila a vražda se skutečně stala - což dodává knize určité kouzlo. Na Islandu je Agnes Magnúsdóttir dodnes považována za "zlou čarodějnici" a, jak autorka píše v poznámce, tento román má za cíl pohlédnout na zápornou historickou postavu i z jiných úhlů.

A to se povedlo. Popravdě, Agnes jsem chápala a soucítila s ní, jako by to byla moje přítelkyně vyprávějící o svém osudu. Zároveň ve mně po celou dobu hlodalo to, že vražda se těžko ospravedlňuje. A víte co? To se Hannah Kentové také povedlo. Možná je to o osobním názoru, ale já bych Agnes zprostila viny. Zajímal by mě cizí pohled.

Nedokážu říci, zda jsem si kromě Agnes oblíbila i vedlejší postavy. To souvisí nejspíš právě s celým charakterem příběhu; vše je popisováno tak naturalisticky, že snad nelze žádnou z postav vyloženě milovat. Ani Agnes. Když jsem četla některé pasáže popisující například něco tak banálního jako vzhled příbytku nebo zimní počasí, měla jsem pocit, že to všechno vidím na vlastní oči. Dokonce jsem si uměla představit i některé popisované zápachy a vůně. Z postav jsem měla stejně silný dojem. Možná, že na ostatní kniha nezapůsobí tak intenzivně - ale z mého pohledu autorka skvěle volila slova a svými vyjadřovacími prostředky vybudovala živý obraz. Samozřejmě jde také o povedený překlad.
Možná, že jediná čistě kladná postava byl pomocný farář Tóti. Ten dostal Agnes Magnúsdóttir na starost - jeho úkolem bylo připravit ji na výkon trestu a donutit ji k pokání. Šel na věc trochu netradičním a z mého pohledu dobrým způsobem; jeho hlavním cílem bylo Agnes vyslechnout. Stal se jí duchovní oporou, ale ne kazatelem ani učitelem. A neslevil ze svého postupu ani po káravé rozmluvě s okresním komisařem Blöndalem, jemuž se jakožto hlavní osobě dohlížející na výkon trestu farářův přátelský přístup nelíbil.

Abych se přiznala, během prvních dnů jsem si musela čtení dávkovat. Autorčin realistický popis drsného života na Islandu a živý psaný projev mne zavalil jako těžká peřina a chvíli jsem si myslela, že knihu odložím a přečtu si něco veselejšího. Příběh je totiž smutný, melancholický a tak nějak zvláštně těžký od začátku až do konce. Pokud se něčemu během čtení zasmějete, bude to spíše způsobeno neobvyklými místními a vlastními jmény, než nějakými vtipy v ději. Těch se opravdu nedočkáte. Přesto tahle kniha stojí za to!

Autorka kombinuje er-formu - nezávislého vypravěče - s ich-formou, v níž je vypravěčkou sama Agnes. Kapitol je na 316 stránkách textu třináct a každá je členěna na několik kratších částí, takže ač jsou kapitoly poměrně dlouhé, není problém najít si místo, kde přestat (i když já osobně nemám obvykle problém přestat třeba v prostředku slova, ehm). Na začátku každé kapitoly je nějaká malá reálie spojená s příběhem; třeba soudní dopis, úryvek severské ságy nebo báseň v originálním znění s překladem. Mám ráda takové úvody kapitol. Na úplném začátku knihy se dokonce nachází mapa severu Islandu, kde se odehrává děj. Pokud se rádi "rochňáte" v tabulkách, mapách a dopisech - podobně jako já - přijdete si na své, i když obsah těchto dokumentů je veskrze pochmurný.

Pokud vydržíte a dočtete knihu až do konce, určitě nebudete litovat. Ač je to jeden z těch příběhů, jež jsou celé psány právě kvůli konci, který je jasný už od začátku, stejně vás poslední stránky, slova a věty dostanou. Mám ráda takovéto silné příběhy, o nichž se dá přemýšlet ještě dlouho po dočtení knihy a jež nabízejí více úhlů pohledu. DíkyAgnes jsem si znovu připomněla, že svět není černobílý. Vždy je prodchnutý alespoň odstíny tmavých barev, na první pohled zdánlivě černými. Svět občas potřebuje druhý pohled. A kniha by se neměla odkládat po počátečním šoku.
Tento Malý knižní tip jsem se rozhodla napsat ze dvou prostých důvodů; zaprvé jsem pocítila potřebu se s vámi podělit o silné dojmy z knihy, již jsem včera dočetla. A zadruhé je mi tak trochu jasné, že někteří z vás si možnáAgnes nadšeně přinesli domů z poslední návštěvy obchodu Levné knihy - a tak bych je ráda upozornila na to, co je čeká. Protože, jak už jsem psala, mne příběh zavalil, ačkoliv jsem očekávala, že nepůjde o žádnou procházku růžovým sadem.


A ještě malá technická. Možná víte, že jsem proti trestu smrti. Prostě si myslím, že je to nesprávné (a ano, probrala jsem si to v hlavě ze všech možných stran). Autorka v poznámce na konci knihy zmiňuje, že Agnes Magnúsdóttir byla poslední popravenou osobou na Islandu. Tak jen abyste to věděli, protože se mi to zdá důležité.


Nejhezčí obálka u mě doma. Dokonce předstihla i Selekci a Elitu.



Agnes je kniha, která asi nenadchne každého - ale pokud se zajímáte o trestní právo, o severskou kulturu, o devatenácté století nebo prostě o pohnuté lidské osudy, určitě jí dejte šanci.
Iris :V





2 komentáře:

  1. Skvěle napsaná recenze! Byla to rozhodně jedna z nejsilnějších knih, jakou jsem četla, přesto jsem o ní nedokázala napsat mnoho, to je prostě příběh, který si člověk musí přečíst a "prožít na vlastní kůži". I když jsem od začátku tušila, že to neskončí dobře, bylo mi na konci knihy skoro fyzicky špatně, jak jsem to silně prožívala. Já si myslím, že Agnes byla nevinná a rozhodně si nezasloužila žádný trest. Jediným vrahem byl Fridrik.
    Taky jsem knihu koupila v levných knihách, někdy se tam dají najít skutečné poklady!

    OdpovědětVymazat
  2. Skvělá recenze! Zítra odjíždím na pár dní pracovně do zahraničí a knihu jsem si vybral jako jednu z čekajících knih v mé domácí knihovně. Dle Vaší recenze se opravdu na knihu těším. Takže děkuji za (věřím) skvělý knižní tip.

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.