neděle 14. června 2015

Deset dní: Den první

Deset věcí, které bych v tuto chvíli chtěla říct deseti různým lidem

Milí čtenáři, tímto oficiálně zahajuji projekt jménem Deset dní. Tedy spíše svou účast v tomto zajímavém... tagu? dotazníku? nebo snad výzvě?
Výzva to bude určitě. Stačí si přečíst zadání. Jedná se o deset úkolů a každý je těžší, než ten předchozí, tudíž se složitost stupňuje až ke dni desátému. Zároveň, řekla bych, je tento projekt mírně invazivní sondou do mého osobního života, do toho, co jsem ještě nikdy nikde nesdělovala a nebýt Deseti dnů, ani by mne taková témata nenapadla.
I to je důvod, proč jsem se rozhodla přizvat projekt Deset dnů do svého archívu. Budu ráda, rozhodnete-li se mé snažení sledovat, i když ke článkům třeba nebude co říct.


Když nepočítám "30denní" písničkovou výzvu (již se mi dávno povedlo ukolébat k spánku), je Deset dní teprve druhý projekt, do něhož jsem se pustila. Snad ho dokončím, podobně jako Hřejivou výzvu; s tím rozdílem, že teď už nemusím respektovat žádný termín a můžu si Deset dní roztáhnout třeba do dvou let, ač to jistě bylo původně myšleno jinak.

Jak jsem již napsala, je to výzva. Možná se po cestě zakoktám nebo zakopnu a překousnu si jazyk. Možná vypustím do světa o pár hloupostí více. Možná se o mně něco dozvíte. Možná se něco dozvím sama o sobě.
Ale abych to tolik nedramatizovala (jak už je mým zvykem); úkolem pro první den je napsat deset věcí, jež bych chtěla sdělit deseti různým lidem. To může být docela zajímavé. Tak snad najdu dostatek slov.

🌷🌷🌷

1. Nevěřila bych, že tento pocit někdy přijde, ale přišel. Budeš mi chybět. Měla a neměla jsem možnost tě poznat zevrubně a do hloubky. Kdo ví, co jsi vlastně zač? Kdo ví, co bychom byly zač, kdybys zůstala. Je mi to všechno líto. Mohla jsem vidět koťátka tvojí superkočky. Mohly jsme být mnohem větší kamarádky. A až se s tebou budu loučit, neubráním se srdceryvným kecům. Tak mě neznáš.

2. Tak dobře, jsem asi příliš slabá a líná a všechno možné na udržování naší e-mailové konverzace. A ano, je to jedna z věcí, kvůli kterým se cítím každý den špatně. Asi nejsem typ na vztahy na dálku, byť přátelské, jak se ukázalo. Ale vážím si všech těch pohledů, mám je schované a ve slabých chvilkách si čtu ta slova, jimiž mne tituluješ v adrese. Mademoiselle.
Ač jsem pouze jedna z mnoha.

3. Bylo moje pé efko s prasátkem vážně tak odpudivé, že se na něj nedalo odepsat?

4. Myslím, že jsme spřízněné duše. Tedy, spřízněné tím neobvyklým a komplikovaným způsobem. Jsme oba letní děti. Inspiruješ mne. Spíše jako země vzdálená než jako umělecká múza. A pak, zblízka, si znova a znova uvědomím, že je to hloupé. Ale za to všechno asi můžou ty modré oči. Jako Černý rybník. A ta tůň, kde plave dřevo na sklářské formy.

5. V tom nejkladnějším slova smyslu se nemůžu vyrovnat s tvojí existencí. Těžko se to popisuje. Pravděpodobně nikdy nepřestanu vzpomínat na ty dny, jež jsem prožila v tvé společnosti (protože špatné básně se nejlíp píší ve dvou a bolest v krku je také hned lepší, když ji máš s kým sdílet).
Ráda bych ti psala, ale nemám slov. Pokaždé, když si vzpomenu, dojdou mi slova. Vždyť víš.

6. Dlouho jsem plánovala se ti omluvit. Jenže vždy jsem na to zapomněla a pak jsi mě najednou přestal doprovázet domů (proč?!). A teď jsi odjel někam daleko. Takže se omlouvám. Za ty shnilé řízky, které jsem ti házela na balkon. Nezasloužil sis je.

7. Jednou budu samostatná a dospělá osoba. Pravda, asi ne tak úplně ve všem; jsou věci, v nichž se můžu samostatnosti jen přiblížit. A ne úplně všechno jde, když se jen chce. Ale pokusím se, pokusím se všechno se to naučit. Vím, že mi nebudeš prokopávat cestičku navěky, ač by to bylo hezké.

8. Dřív to pro mě byly kruté rány, jen tak okolo tebe projít po chodbě s vědomím, že to všechno skončilo stejně rychle a bezdůvodně, jako to začalo. Vážně jsem si myslela, že se s tím nikdy nesmířím. Teď už se ohlížím jen zřídka. Za tebou i za tím divným obdobím. I když před mýma očima konverzuješ s tou hroznou veverkou.

9. Nechápu, jak si můžeš dělat ze všeho srandu. Jako jo, život je třeba brát s nadhledem a často je to jedna z mála cest, jak vyváznout živ. A já nejsem žádný suchar a obvykle jsem na tom podobně jako ty, snažím se na všem najít něco vtipného, co by zlehčilo situaci.
Ale tebou, sakra, nehne ani tragický osud ubohé Maryčky Magdónovy?!

10. Když zapomínám, jak se dívat na svět, beru si na pomoc Vaše brýle z papíru. Děkuji.



Žádné komentáře:

Okomentovat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem. Diskuze je moderovaná.