neděle 24. května 2015

Jednoho dne v Praze

Je těžké najít vhodná úvodní slova. Překvapivě těžké. Něco, co upoutá, padne do oka a donutí budoucího čtenáře přemýšlet nad tím, co vlastně bude náplní článku, ale zároveň mu nezamotá myšlenky a neodradí neurčitostí.
No, myslím, že to se mi právě teď nepovedlo. To ale nevadí. Včerejší den se vydařil mnohem víc.
A tak, chcete-li si přečíst o tom, jak jsem se setkala s Vlastou, jak (a kudy) jsme se procházely Prahou, kolikrát jsme málem zabloudily a mnohém dalším - a také se podívat na pár fotografií, jež jsem nacvakala na svůj kompakt - tento článek vám to umožní.


No, asi bych měla začít od začátku. Pokud znáte můj blog, pravděpodobně znáte i ten Vlastin. Někteří jste sem byli možná z její stránky přesměrováni. Vlasta bloguje na adrese vysvobozena.blogspot.cz a je skvělá básnířka, prozaička, autorka úvah i fotografka. Pamatuji si ji pod několika předchozími přezdívkami (například jako Kariol) - a nebýt Vlasty, nikdy by nevznikl projekt Hřejivá výzva, jež v zimním období zahřívala i mnohé z vás.
Dlouho jsme se domlouvaly na našem setkání. A nakonec se opravdu uskutečnilo. Včera, tedy 23. května 2015.

Bylo to poprvé, co jsem se sešla s někým, koho jsem znala jen přes internet. Nebudu zastírat, že jsem měla trochuobavy a byla trochu nervózní. Ono je to nebývale zvláštní, poznat osobně člověka, jehož jste předtím znali pouze skrze písmenka. Když jsem Vlastu po chvíli pátrání zahlédla, bylo to trochu jako by se zhmotnila některá z mých oblíbených knižních postav. Nevím, jestli je tento dojem k pochopení. Ale myslím, že by se toto první setkání opravdu dalo nazvat malým zhmotněním - zhmotněním našich dvou blogů v opravdové osoby z masa a kostí (a mnohých dalších věcí).

Jako první bod našeho programu jsme nasedly na metro - linku B - a za cesty jsme prohodily pár prvních slov. Už jste si někdy s někým povídali v metru? Jestli ano, víte, že ta hlučná obří podzemní věc se musí přeřvávat. Ani to nás nezastavilo v debatě - což znamenalo, že si máme o čem povídat. Nemýlila jsem se.

Vystoupily jsme na stanici Náměstí Republiky a vydaly se na cestu. Obě s velkými zavazadly, jež nám nebránila v dlouhém okruhu neznámou částí Prahy - tedy alespoň pro mne neznámou. Opravdu, ze začátku jsem měla dojem, že se už nikdy nevymotáme z všemožných uliček. Byla to cesta kolem tramvajové zastávky, se snídaňovou (a čajovou) zastávkou v Bageterii, kde jsem si dala k snídani sendvič se dvěma párky a poté mi činilo značnou potíž najít dveře od toalet, ač byly na první pohled viditelné, a když už jsem rozšifrovala tu podivnou značku, setkala jsem se s jakousi paní, co se neuměla zamknout. Po tomto vtipném začátku jsme dokončily náš neplánovaný okruh a neznámo proč se vynořily opět na Náměstí Republiky! Spadl mi kámen ze srdce, že jsme se neztratily a dostaly se opět do míst, kde to aspoň trochu znám - i když míra mé orientace po Praze je přímo úměrná počtu směrovek na kilometr čtvereční.

Nicméně, za stálého hovoru jsme prošly částí Královské cesty, až se před námi vynořila široká ulice ústící u Rudolfina. Tam jsme našly jednu milou volnou lavičku s výhledem na město, sedly si a fotily. Počasí bylo vskutku potěšující.



"A kam teď?"
Tato otázka několikrát padla. Buď jako dotaz čistě řečnický (ač, jak jsem již zmiňovala, naše konverzace plynula a nepotřebovala žádné popostrkování ani umělé rozbíhání), nebo, jak tomu bylo třeba poté, co jsme se zvedly z vyhřáté lavičky u Rudolfina, konstruktivní otázka. Rozhodly jsme se své kroky směřovat na Malou Stranu a poté na Kampu. K přechodu přes Vltavu nám posloužil Mánesův most. Upřímně, je mnohem praktičtější vidět Karlův most z dáli, než po něm jít, neboť z určité vzdálenosti je z něj možná vidět trochu víc, než když po něm kráčíte a vyhýbáte se turistům (ale o tom bude řeč ještě později).
Potom jsme opět absolvovaly takový menší okruh, protože jsme si nebyly jisté, kterou cestu nahoru k Pražskému hradu zvolit; přesněji, cesta, již jsem znala z dřívějška, byla zrovna plná lidí, a tak vypadala neznámě. Navíc se udělalo největší teplo celého dne. Myslím, že obě jsme se chválily za to, že jsme nechaly doma čepice, šály a rukavice (navzdory chmurné předpovědi počasí, jež byla oficiální ještě na začátku týdne; a co se týče počasí, člověk nikdy neví, že ano), když jsme stoupaly do kopce ve složení kočičí hlavy - pozor schod - pozor průvodkyně s deštníkem - pozor pouliční muzikant. Nakonec jsme ve zdraví vystoupaly až na samý vrchol, a mohly se projít zdánlivě nekonečnou řadou kvetoucích zahrad.

Opět to způsobily kypějící masy lidí, že jsme nezabočily přímo do areálu Pražského hradu, ale sešly Nerudovou ulicí na Malostranské náměstí a po chvilce bloudění logického uvažování se dostaly do krásných Valdštejnských zahrad. Nepotkaly jsme ani jednoho páva. Zato mi Vlasta půjčila svůj profesionální foťák, jímž se dá vyfotit snad všechno a vypadá to dobře, a nechala se ode mne vyfotit. Fotografie, na nichž je fotograf v akci, bývají vždy zajímavé.



Když se okolo nás začal ochomýtat jakýsi bezdomovec (a později nás žádal i o jídlo a pak se začal hrabat v koši), sebraly jsme se a vydaly se hledat Kampu. Překvapivě stačilo pouze najít na Karlův most a ukazatel směru stál na dohled. Po pár krocích jsme se octly v roztomilém parčíku (když opomenu toho mrtvého ptáka na louce a dalšího bezdomovce, žádajícího pro změnu cigarety - ale ten se nám naštěstí vyhnul, protože nevypadáme jako někdo, kdo by mohl mít cigarety). A přišel čas na Destrukční deníky!

Ano, správně. Jedním z hlavních bodů našeho setkání byla ničivá tvorba v plenéru. Myslím, že naše deníky byly ze svého setkání stejně nadšené, jako my. Rozbalily jsme si své výtvarné potřeby a za listování přemýšlely, jaký úkol bychom mohly vyplnit. Jako první nám přišlo na mysl, že napatláme hlínu na stránku k tomu určenou; a bývaly bychom tak i učinily, kdyby nám nedošlo, že nemáme nic, čím si umyjeme ruce (a chodit po Praze s rukama od hlíny, to by nebylo ono). Navíc, nevím, jestli bychom nepůsobily příliš nápadně, kdybychom se začaly jen tak rýpat v zemi. No, nakonec jsme se rozhodly vypůjčit si navzájem propisky a "zběsile jimi čmárat" - a také jsme si navzájem zničily stránku určenou pro kamarádku. Paradox je, že tato zničená stránka je jedna z nejzachovalejších v mém deníku. Vlasta je umělkyně, ale to už jistě víte, znáte-li alespoň trochu její blog.
Fotografie našich deníků si budete moci prohlédnout v jednom speciálním článku, který chystá Vlasta; já je také zařadím do dalšího dílu Destrukčního deníku, ač nevím, kdy přesně to bude.

Na Kampě jsme se také rozloučily s Vlastiným oranžovým ořezávátkem, jež omylem spadlo za zábradlí a z toho pitomého svahu se nedalo nijak vytáhnout. Přece jen, nebylo naším cílem skutálet se tam za ním. Ale škoda ho.

Je to ta malá oranžová věcička.




Autorkou této fotky je Vlasta. Její fotografie mají trošku jiný formát.

Takže jsme si chvíli poseděly na Kampě a pak se vydaly směrem... no, jelikož jsme po cestě tam letmo míjely jakousi stanici metra Malostranská, chvíli jsme se rozpomínaly, kde to vlastně bylo, ale nakonec jsme zvolily jistější cestu na druhý břeh Vltavy, na Staroměstskou.
Bezpečnější. Ehm, poněkud jsme se vzdálily od Mánesova mostu, po němž jsme prve přešly bez větších komplikací, tudíž jsme se musely vydat do víru rušného Karlova mostu. Vskutku adrenalinový zážitek! Nestopovala jsem, jak dlouho nám přechod mostu trval, a můžeme jen doufat, že to nebylo déle, než by nám bývala trvala cesta na Malostranskou.

Vypravily jsme se totiž do nákupního Centra Černý Most. Já po nákupních centrech chodím ráda a tak mne potěšilo, že ani Vlastě taková nepříliš kulturní procházka nevadila. Náš hlavní cíl bylo knihkupectví Knihcentrum. Prošly jsme ho několikrát dokola a prohlížely si všemožné knížky a také probraly náš literární vkus. Nic jsme si nekoupily - shodly jsme se na tom, že si od nákupů knížek trochu... odpočineme.
Též jsme navštívily Marks And Spencer's a papírnictví a Globus, přičemž jsme střídavě posedávaly na lavičkách a procházely širokou chodbou.

Nakonec jsme se sešly s mou mamkou, aby nás vyfotila - máme plno téměř profesionálních fotek, řekla bych - a po krátké zastávce v McDonaldu a cestě na stanici metra naše první setkání skončilo.

Byla jsem z našeho rozloučení tak trochu smutná, protože to znamenalo, že se loučíme. Ale tento pocit se mísil s opravdovým štěstím a radostí - protože jsem se seznámila s Vlastou! Kdo by nebyl veselý, když potká osobu, s níž má tolik společných témat (vážně! Už dlouho jsem si takhle s nikým nepopovídala, o čemž svědčí i mé vymluvené hlasivky. Úplně jsem přišla o hlas. Ale to nevadí. Aspoň nejsem hlučná a neruším.) a prostě... kdo by nebyl šťastný, kdyby strávil den s Vlastou?

Vlasto, náš den utekl moc rychle. Bude mi velkým potěšením takové setkání někdy (brzy) znovu zopakovat.
Iris :V
PS. Vlastin článek o našem sobotním výletu najdete na tomto odkazu.














Žádné komentáře:

Okomentovat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem. Diskuze je moderovaná.