Kdo jsem?

Jmenuji se Tereza a říkat mi můžete téměř jakkoliv. Třeba Terí. Nedávno jsem oslavila své osmnácté narozeniny, ale dospěle se necítím ani náhodou. Mám ráda čaj, kočky, umění a města. Mou největší zálibou jsou cizí jazyky a  poezie. Přibližně devět let zpátky jsem si založila první blog, a zdá se, že zatím mě to nepřestalo bavit. Chcete-li se o mně dozvědět víc, můžete si buď přečíst všechny články na tomto blogu, nebo stačí pokračovat ve čtení přímo zde, protože to je snazší.


Narodila jsem se v létě posledního roku, co začínal jedničkou, v Liberci. Po pěti letech jsem se do Liberce zase vrátila a bydlím tu doteď. V září nastoupím do maturitního ročníku jednoho osmiletého gymnázia. Kam se poděju pak, to zatím netuším, ale vzhledem k mému dosavadnímu zaměření to bude asi nějaký jazykově zaměřený obor na jakékoliv univerzitě v Česku.
Velkou část mých zálib tvoří totiž právě jazyky. Mou největší láskou je španělština a hned poté následuje norština - bokmal. Velmi ráda mám také literaturu, hlavně poezii, kterou ráda čtu a občas se ji pokouším i psát. Psaní je tak obecně jediný obor, v němž si aspoň trochu důvěřuji. Baví mě také překládat z jednoho jazyka do druhého, prozatím se to týká pouze angličtiny a češtiny. Pak ráda kreslím, ale nejde o nic světoborného - jen mi to vždycky zlepší náladu. 

Na ulici mě nejsnadněji poznáte asi v zimě, protože nosím trošičku výstřední kabáty. Jinak jsem ale úplně obyčejná a na mém vzhledu není vlastně co popisovat; nejsem ani velká ani malá, ani tlustá ani štíhlá, a mé vlasy se nemůžou rozhodnout, zda budou hnědé nebo blond. Svou průměrnost mám ráda, i když občas přijdou dny, kdy bych si přála být výrazně okouzlující modelka.
Nedovedu popsat svou povahu. Aby to bylo objektivní, asi by to muselo udělat více nezávislých pozorovatelů zvenčí. Ale ti nejsou zrovna po ruce, navíc by mi bylo trapné někoho o něco takového žádat. Jsem racionální a víceméně přímá a upřímná, ale někdy až moc. Taky jsem hodně náladová a občas se chovám moc vtíravě. Prý mám dobré sebekritické schopnosti, ale já teda nevím. Jsem osamělý extrovert, cholerik, co občas jen tak leží na podlaze a pozoruje omítku, jak padá ze stropu. Také jsem tolerantní - pouze netolerantní chování nejsem schopná přehlížet.

Mou oblíbenou barvou je červená a ze zvířat mám nejraději kočky. Miluji cestování, návštěvy neznámých měst. Baví mě historické romány a surrealistická próza. Zajímám se taky o psychologii a o sociální vědy tak obecně - jsem zastáncem jejich rovnocennosti s vědami přírodními. Absolutně miluji Španělsko, léto, teplo, moře a palmy (ale jaro a podzim mají taky něco do sebe). Ráda se seznamuji s cizími a exotickými kulturami a myslím, že právě rozmanitost dělá svět světem. Také jsem příznivcem Evropské unie a jednou bych pro ni ráda překládala. A mám ráda špagety.
Nemám ráda brzké ranní vstávání, krátké dny a dlouhé noci, bramborovou kaši a hrozinky. Rozčiluje mě neochota otevřít mysl novým věcem. Nerada sportuji, protože mi to nejde. Chemie a fyzika jsou pro mě jednou velkou neznámou, a matematika jim s úsměvem sekunduje. Bojím se hmyzu a osamění.

Tento blog jsem začala vést téměř bez čtenářů. Dlouho jsem si psala jen tak pro sebe, a bavilo mě to, ale teď, když mé články začal někdo číst, je to celé mnohem lepší. Jsem ráda za každého čtenáře a za každý komentář, protože sama vím, jak těžko se někdy komentuje. Píšu, protože bez psaní by můj život byl o něco neúplnější. A také protože by byla škoda nevyužít možnosti sdělit něco světu. Píšu o všem možném, ale hlavním spojujícím tématem je můj život. Možná se sama sebe snažím přesvědčit, že vlastně není tolik nudný. A chvílemi se mi to skutečně daří.
Děkuji vám všem za pozornost. Kdybyste se mi chtěli ozvat, můžete. Prostřednictvím instagramu, twitteru nebo facebookové stránky tohoto blogu. Ráda si povídám.

Přeji hezký den, noc, nebo klidně rovnou celý život.
Tereza (Iris)
Aktualizováno 21. 7. 2017


Žádné komentáře:

Okomentovat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.