úterý 31. července 2018

Jak jsem programovala

Nevím, jestli o tom víte, ale nadšení je mnohdy tak trochu dvojsečnou zbraní. Když je člověk nadšený, často dělá ukvapená a ne moc promyšlená rozhodnutí. Něco takového se nedávno stalo i mně. A ačkoliv jsem si nadávala, chvílemi se nesnášela a div se nepokoušela vzít své rozhodnutí zpátky, nakonec se z toho vyklubal celkem objevný a zajímavý příběh. A přesně o tom bych dneska ráda napsala.
Všechno to začalo v dubnu, když jsem neplánovaně jela na státní kolo soutěže Turnaj mladých fyziků. Přírodní vědy nejsou můj obor a jela jsem jen proto, že umím celkem obstojně anglicky a nebojím se mluvit před publikem, a taky to podle toho vypadalo, ale nakonec jsem se vrátila nadšená, veselá a povznesená. Tenhle nečekaný výlet prolomil úzkosti a strachy, které mě trápily celou zimu, a já měla pocit, že můžu zase znova žít. A vlna nadšení mě strhla tak moc, že jsem se zcela mimochodem přihlásila na letní kurz programování. A tak to tedy začalo.

Podvečer v auditoriu a moje oblíbená fotka

Původně to nebyl můj nápad, přihlásit se na něco takového. Ale mám kamaráda, o němž jsem tu už mnohokrát psala, protože moc jiných lidí popravdě v životě nemám - a ten kamarád má rád matiku a podobné věci, a byl to on, kdo mě zatáhl do Turnaje mladých fyziků, a když jsme se vrátili, začal mi jen tak zlehka navrhovat, ať se s ním přihlásím do kurzu programování, který pořádá americká Stanford University na Fakultě informačních technologií ČVUT v Praze. Bude to v angličtině, to by mi prý mohlo vyhovovat. A já chvíli váhala, jestli chci opravdu dva týdny uprostřed července věnovat něčemu, co mě trochu děsí. A nakonec, když už se blížila uzávěrka, jsem řekla, že teda jo. Že by to mohl být zajímavý program na prázdniny, a že mě třeba ani nevezmou, když se přihlásí hodně lidí. Nicméně jsem se rozhodla a zbývalo už jen vyplnit elektronickou přihlášku. Na tom přece nemůže být nic těžkého, ne?
Jenže to jsem se krutě pletla. Vyplnit přihlášku byla první velká výzva kurzu Introduction to Computer Science. Sama jsem to nezvládla, protože tam byly jakési čtverečky, které bylo třeba zaškrtnout, a tak jsme to ve škole společnými silami vyřešili ve formátu .pdf s funkcí malování, což nakonec nestačilo, protože vedení kurzu chtělo přihlášku v jiném formátu. Doma jsem panikařila a zapínala všechny tři počítače, které se u nás vyskytují (s nadějí, že na jednom z nich to půjde), a mamka kroutila hlavou a říkala, že o té přihlášce už nechce ani slyšet. Nakonec se to ale povedlo, a uzávěrka byla prodloužená o dva týdny, a potom mi v prvních červnových dnech přišel email sdělující, že jsem byla přijata, a že mám tedy přijet.

A pak na mě dolehla tíha mého nerozvážného rozhodnutí. Vážně jsem se přihlásila na kurz programování? Co tam budu dělat? Podobně reagovali i někteří lidé z mého okolí, což na jednu stranu moc sebevědomí nepřidávalo, na stranu druhou mě to přimělo brát to aspoň trochu s humorem. Je to i pro úplný začátečníky, píše se v propozicích, tak snad bych to mohla zvládnout. No a co že budu muset bydlet na koleji, vždyť to nemůže být tak hrozné, ročně to přežije plno lidí. A aspoň mám teď důvod pořídit si velký kufr, protože do toho malého se mi věci na deset dnů nevejdou.
Další vlna předodjezdových strachů přišla až na mé narozeniny, protože to znamenalo, že už za tři dny jedu, a že skutečně jedu, a nedá se to odvolat, a budu muset být na deset dní mimo domov (tak dlouho jsem ještě nikdy z domu nebyla, pokud nepočítám prázdniny u babičky nebo dovolené, kam se mnou jezdili rodiče), a musím sbalit oblečení a opustit pohodlnou postel a kočky. Není k tomu moc co psát, jen jsem chtěla podotknout, že to bylo docela těžké, a že jsem byla nervóznější než před maturitou, ale nakonec jsme s kamarádem seděli v autobuse do Prahy a já mu ukazovala, jak lze skrz Google Translate komunikovat s Ilumináty, a už mi bylo líp.

Když jsme se po dlouhé a ulepené cestě konečně dostali do budovy Fakulty informačních technologií, už tam pár lidí čekalo, a tak jsme se začali seznamovat, a byla to první a poslední jména, která jsem si s jistotou zapamatovala. Mé první dojmy z FITu byly poněkud rozpačité, protože ten dům mi zevnitř připomínal vězení, a vlastně mi ho nikdy připomínat nepřestal, i když se mi tam pak začalo líbit. Když jsme se sešli všichni - lidi s kufry, kteří přijeli zdaleka, a lidi bez kufrů, kteří bydleli někde poblíž a tak nemuseli bydlet na koleji - organizovaně jsme odevzdali přihlášky a nástupní prohlášení, a dostali tašky plné reklamních předmětů, a taky stravenky, a pak jsme se my s kufry šli ubytovat. A já jsem si hned ten první večer nechala stravenky na pokoji, takže jsem se pro ně musela vracet, protože to bych nebyla já, kdybych hned na začátku něco nezkazila. Ale nakonec to nebyl zas takový průšvih, a kupodivu jsem ani nebyla jediná, komu se to stalo. K první večeři bylo něco zalité univerzální hnědou omáčkou, a ty další večeře ani komentovat nebudu, protože byly podobného charakteru. (Na začátku kurzu jsem si řekla, že si budu zapisovat, co jsem který den jedla, ale o víkendu se mi to vymklo z rukou a tak mám jen prvních pět dní.)

Pohled nahoru v budově FITu

Ještě než začnu psát o tom, jak jsem programovala - kvůli čemuž jste sem asi přišli - musím vám říct něco k našemu ubytování. Bydleli jsme na kolejích v Dejvicích, abychom to měli co nejblíž na FIT, a ty koleje pro mě byly velká výzva. Jsem totiž zvyklá spát v pokoji sama a moct si odejít, kdy chci, a taky mít skříně s poličkami a hygienická zařízení k dispozici kdykoliv chci, a všechny tyto jistoty vinou koleje naprosto padly. Na deset dní jsem se ocitla v malinkém pokoji s divnými skříněmi a stolem, který vypadal, že je tam jen pro efekt. Také jsem tam nebyla sama, ale se spolubydlící, která byla naštěstí opravdu milá slečna (doufám, že její pocity ze mě nejsou opačné, snažila jsem se, aby se to se mnou dalo vydržet), dokonce ze stejného města jako já, což byla docela náhoda. Jednou ze zvláštností našeho pokoje bylo, že k jakékoliv manipulaci s okny bylo třeba vylézt na ten pofidérní stůl, a když jsem si chtěla něco vyndat z kufru, musela jsem zase zalézt pod stůl. Také nám padala klika, což občas komplikovalo odchod. A sprchy byly na celé patro deseti dívčích pokojů jenom dvě, a stejně tak záchody.
A důležitou součástí našeho pobytu byly dvě dozorkyně, tedy paní, které nás paranoidně hlídaly, jako by nám v průměru bylo osm a ne osmnáct. Musely jsme jim hlásit, kdy jdeme ven a kdy se vracíme, a na noc nám braly klíče, takže jsem musela ve dveřích nechat botu, když jsem náhodou chtěla jít v noci na záchod. Tyhle paní se nám střídaly po dnech, a jedna z nich mě štvala o dost víc než ta druhá, ale to je teď už jedno.
Řekla bych, že bydlení na téhle koleji pro mě bylo skoro stejně těžké jako samotné programování. Trvalo mi dlouho, než jsem si na to zvykla. A když jsem si pořádně zvykla a začala na kolej chodit jako do prostoru, kam skoro patřím, už jsme jeli domů. Tak takové bylo ubytování.

Výhled z našeho pokoje

Programovat jsme začali v úterý ráno. A od té doby už měly všechny dny víceméně stejnou náplň, kromě víkendu, o kterém ještě napíšu. A popravdě mi ten stejný program vyhovoval víc, než jsem čekala. Na kurzu nás celkem bylo 101 (takže stejně jako těch dalmatinů, ha, to mi došlo až teď a jsem z toho nadšená), takže jsme byli rozděleni do deseti sekcí po přibližně deseti lidech, aby se nám mohli instruktoři více věnovat. Všichni společně jsme se scházeli jen na ranní a odpolední přednášce, kde po nás mladý hezký americký profesor házel ovoce, když jsme se na něco zeptali; poté jsme měli jednu hodinu v sekcích, a pak plno hodin, kdy jsme seděli u počítačů a programovali, rozdělení do čtyř místností, kterým se říkalo Labs, a v každé místnosti bylo několik sekcí dohromady. 
Ráno jsme dostávali snídaně, které jsem nikdy nezvládala dojíst, a tak jsem se pokaždé snažila někomu nacpat banán, marmeládu nebo jogurt, v poledne jsme šli na oběd, kde jsme si mohli vybírat ze čtyř jídel, jenže většinou jsem tam přišla tak pozdě, že jídla, která jsem chtěla, už došla. Na konci dne jsme šli vyčerpaní na tu večeři, o které jsem řekla, že už nebudu psát. A po většinu času jsme si všichni povídali o programování, protože nešlo toho nemít plnou hlavu. I když nutno podotknout, že občas se ozval přidušený výkřik - "Nemluvte už o tom programování, prokristapána!" - a občas pocházel ode mě.

V auditoriu jsem seděla pokaždé jinde a občas jsem narazila na něco roztomilého

Mona Lisa jako praktická ukázka toho, jak funguje internet

Programovali jsme v jazyce Java a v aplikaci Eclipse, a začali jsme s takovou malou potvůrkou, která se jmenovala Karel. Nikdo pořádně nevěděl, jakého je Karel pohlaví, ale ve výsledku to ani moc nevadilo. Karel běhal po obrazovce a na povel se uměl otočit nebo položit pod sebe takovou malou čtvercovou věc, a naším úkolem bylo jen dávat mu ty povely, a mně se to líbilo, protože mi to připomínalo Baltíka, program, s nímž jsme pracovali na základce. Myslela jsem si, že budeme Karla programovat i dál, ale další den už přišlo něco mnohem těžšího, a já měla pocit, že už se nechytám a nikdy to nemůžu zvládnout, ale ten následující den jsme začali v Eclipse vytvářet obdélníky a elipsy a nápisy a už to bylo zase dobrý.
Během prvních pěti dní jsem se naučila například vyrobit kalkulačku, která vám řekne, kolik byste vážili na Měsíci, nebo program, který sečte deset čísel zadaných uživatelem, a taky generátor náhodných kruhů a míček, který se odráží od stěn (k tomu jsem dokonce omylem přidala gravitaci). Všechny úkoly jsme měli zadané na speciální stránce, vytvořené speciálně pro tenhle kurz, který se v předchozích letech pořádal jen v Turecku, a ta stránka se mi líbila, protože jsem na ní vždycky našla, co jsem hledala, a hezky vysvětlené. V prvních dnech jsem nestíhala dokončit zdaleka všechny úkoly, které jsme měli zadané, ale nebyla jsem jediná a nikdo to neřešil, což jsem taky ocenila. Že všichni vyučující respektovali moje tempo. Místy mě znervózňovali ti rychlejší a lepší lidé, kterým jsem někdy náhodou nahlédla přes rameno na obrazovku, ale i tak jsem si říkala, že jsem předčila svá očekávání. Myslela jsem si totiž, že to programování nebudu zvládat vůbec, a nakonec jsem se v něm ani tolik neztrácela. A na konci prvního týdne jsem byla víceméně spokojená, i když jsem měla pocit, že na mě leze alergická rýma.

Původně tam mělo být napsáno "Programming is Awesome", ale já měla zrovna náladu na jednorožce

Tahle věc byla skoro nejtěžší ze všeho, co jsem musela naprogramovat

Tady jsem trávila opravdu hodně času a po prvním týdnu jsem tohle patro dovedla skoro i najít

Moje výpisky z prvního týdne

Když jsem v dubnu nadšeně vyplňovala přihlášku, zaškrtla jsem, že se chci účastnit víkendového programu. Říkala jsem si totiž, že to určitě bude něco vědeckého nebo kulturního, a že kdybych na ten víkend jela domů, třeba by se mi už nechtělo zpátky a tak celkově by mi to moc nepomohlo. Jenže pak jsem se dozvěděla, že součástí víkendového programu je sportovní neděle. A zpanikařila jsem, a pak jsem z té sportovní neděle měla celou dobu plíživý podvědomý strach. 
Naštěstí aspoň sobota byla částečně vědecká a kulturní - všichni jsme byli pozvaní na Strahovské koleje, do takového grilovacího koutku, který založili studenti FITu, a tam jsme asi tři hodiny seděli a jedli grilované věci. Nejdřív jsme tedy dostali kelímky, které jsme si měli podepsat, a pak jsme k těm kelímkům dostali ještě barevné lepící pásky, abychom si je polepili, jenže já si do něj už nalila kofolu a pak ji div nerozlila, a jelikož jsem byla zrovna trochu přehřátá od sluníčka, hrozně jsem se tomu smála. Potom jsme stěhovali náš stůl do stínu, a nakonec jsem si vzala grilovaný hermelín, jenže příbory nikdo nerozdával, a tak jsem ten horký rozteklý hermelín jedla rukama, zatímco jsem dvěma studentům FITu vysvětlovala, kam jdu na vysokou školu. Další zábavnou příhodou z výletu na Strahov bylo hledání záchodů v rozestavěném bloku kolejí, protože nakonec jsem se dozvěděla, že jsem našla úplně špatné záchody, kam mě nikdo neposílal.
Na konec výletu nás vzali na prohlídku strahovských kolejí, a viděla jsem místa, o nichž jsem dřív ani nevěděla, že existují, například servrovnu, kde bylo hezky chladno, nebo jakousi podzemní vývojářskou laboratoř, kde studenti ve volném čase sestavují roboty. Cítila jsem se tam trochu nepatřičně, protože jsem těm věcem vůbec nerozuměla, ale zároveň se mi líbilo, že jsem se dostala do jiného světa, než je ten můj.

Výhled ze Strahova

Strahovský stadion

Tery the divná kočička

Šlápla jsem do jediné bahnité louže na celém Strahově

Další den už přišla na řadu ta obávaná sportovní neděle. Této části programu předcházelo téměř týdenní shánění lidí do týmů, které jsme si vlastními silami měli sestavit, a pak je rozdělit na část, která bude hrát stolní tenis, a na volejbalovou část. Náš tým vznikal na poslední chvíli, následkem čehož jsem si nebyla jistá, jak se někteří mí spoluhráči jmenují, a nakonec jsem zjistila, že jeden z nich ani nebyl z našeho kurzu, že se prostě jen tak přidal, protože v našem týmu bylo jeho děvče, s nímž se pak před každým podáním objímal uprostřed hřiště. Sice jsem s sebou měla ping-pongovou pálku, ale na poslední chvíli jsem usoudila, že možná bude lepší, když budu hrát volejbal. Což byl pěkně hloupý nápad. První dva zápasy jsem kazila a pak mi bylo taktně sděleno, ať jdu radši pískat cizí zápasy, a to mi taky moc nešlo, ale bavilo mě pískat na tu píšťalku. Nakonec byl náš tým předposlední. Myslím. Ty výsledky byly nějaké zmatené. Pak jsme dostali pizzu. Vedení kurzu objednalo nečekaně velké množství pizzy a nechalo je dovézt před sportovní centrum, kde jsme trávili den, a bylo nám řečeno, že máme tři a půl pizzy na dvě osoby, což bylo dost divné dávkování, zvlášť s přihlédnutím k tomu, že každá pizza byla rozdělená na jiné dílky. Ale nakonec se to nějak snědlo a sportovní program byl za námi. 
Když jsme dojedli pizzu, šli jsme si organizovaně sednout do Stromovky, a tam jsme seděli asi tři hodiny. Bylo to trochu moc dlouhé, a bylo mi hrozně teplo, ale bavilo mě poslouchat, co si povídají lidi okolo mě. Mluvilo se hlavně o logaritmech a operačních systémech. A někteří z nás (hlavně já) byli nervózní z nadcházejícího týdne, protože v plánu byly ještě těžší věci, než doteď. Bála jsem se, že mi to půjde ještě hůř než ten volejbal, ale ono to vlastně už hůř ani nejde.

Stromovka

Na začátku druhého týdne jsme se učili nastavit mouse a key listeners, tedy, jednoduše řečeno, učili jsme se zařídit, aby nás objekty na obrazovce poslouchaly a reagovaly na myš nebo na klávesu. A jakmile jsme to aspoň trochu uměli, začala první ze dvou velkých výzev: hra Breakout. Jo, ještě předchozí týden tou samou dobou jsem nevěděla ani že si mám na večeři vzít stravenku, a teď jsem najednou měla naprogramovat hru! Byla jsem z toho částečně zděšená a taky trochu nadšená. A zasekla jsem se hned na začátku, protože jsem nemohla vymyslet, jak vyrobit cihličky. Bylo to pro mě mnohem těžší než pak rozpohybovat míček a naučit ho poslouchat. Nakonec jsem Breakout nedovedla k dokonalosti, protože jsem neměla čas. Musela jsem začít pracovat na finálním projektu. A to bude poslední plnohodnotná část tohoto vyprávění.

Skleník Fakulty stavební, kde bylo ještě tepleji než venku, ale i tak jsem si to tam zamilovala, hlavně protože tam byly palmy

Tady můžete vidět mimo jiné i cedulku se jménem, kterou jsme všichni museli nosit po celou dobu kurzu. Původně jsem si říkala, že je to hrozné, ale nakonec jsem zjistila, že když moc dlouho programuji, pomalu zapomínám svoje jméno.

Or can I?

Ve 14. patře FITu mají na matiku stejný názor jako já

Finální projekt mohl být cokoliv. Cokoliv, co ukáže, že jsme se za necelé dva týdny na kurzu ICS něco naučili, a že to umíme využít v praxi. Mohla to být třeba hra, nebo něco jiného, jenže většinu z nás nic jiného než hra nenapadlo, a stejně tak mě. Po dlouhých dilematech jsem konečně vymyslela koncept svojí hry - základem měly být náhodně barevné míčky padající z pomyslné oblasti nad obrazovkou, které zmizí, když na ně uživatel klikne myší. Cílem mělo být pochytat co nejvíc míčků a nenechat jich spadnout víc než deset. Do spodní části obrazovky jsem chtěla umístit kočku, aby to bylo aspoň trochu hezké. A měla jsem strach, že to bude moc jednoduché ve srovnání s ostatními pracemi. A vlastně jsem měla pravdu; když už bylo všechno hotovo a já si prohlížela ostatní projekty, zdál se ten můj opravdu směšně lehký. Jenže bohužel nikdo neviděl ten boj, který jsem svedla, abych vůbec tuhle jednoduchou věc zvládla udělat.
Předpokládám, že nechcete slyšet, jaké konkrétní řádky a příkazy mi dělaly problémy, takže se to pokusím napsat nějak jasně. Zkrátka, nejjednodušší část byla nakreslit kočku a naskenovat ji a vložit ji do spodní části stránky. Ostatní už silně drhlo. Tak například, padající míčky se divně klepaly. Když jsem je naučila mizet na kliknutí, tak sice mizely, ale ty zmizelé pořád padaly dolů a započítávaly se jako spadlé, takže bylo hru nemožné dohrát. S počítadly byla taky velká potíž, protože místo toho, aby počítala, se s každým zmizelým míčkem generovalo další počítadlo, které zakrylo to předchozí. Museli mi pomáhat asi tři lidé, abych to vyřešila. Nakonec jsem chtěla udělat ještě restart button, ale když jsem slyšela, co všechno by k tomu bylo potřeba, mírně se mi zatmělo před očima a nastavila jsem na konec nápis To restart open again.
Myslela jsem si, kdovíjak jsem to nevyřešila. Ve středu ráno jsme měli poslední přednášku, od té doby jsme se měli věnovat finálním projektům, a já ten svůj dokončila ve čtvrtek večer v hezké kavárně u Národní technické knihovny a pak jsem si říkala, že už nemám co dělat, a byla jsem v klidu, a začala jsem balit kufr, což taky nebylo nic moc lehkého, ale šlo to líp než kočičí hra s padajícími míčky.

Kočička, kterou jsem později použila ve svojí hře

Když programuješ tak dlouho, že zapomeneš nepravidelná slovesa


Švestková limonáda, která nechutnala jako švestky, což jsem čekala, takže mi to nevadilo

Tady jsem dokončila svůj finální projekt

V pátek, poté, co jsem odtáhla kufr, který byl pomalu těžší než já, do posluchárny (na schodech mi pomohl jakýsi gentleman a já mu z posledních sil řekla - "Zachránil jsi mi život!", což nebylo moc okouzlující), a vrátila se z poslední snídaně, jsem ovšem začala zjišťovat, že jsem toho moc nevyřešila. Nejdřív mi trvalo aspoň půl hodiny, než jsem přišla na to, jak svůj soubor otevřít. Z jakéhosi důvodu to nešlo a mě to samozřejmě vyděsilo, protože podobným způsobem už pár věcí v mém životě ztroskotalo. Takže jsem smazala všechny předešlé soubory, restartovala Eclipse, se slzami na krajíčku žádala o radu všechny lidi, které jsem znala, a pak i některé z těch, které jsem neznala - a pak to začalo fungovat, zničehonic, jak už se s počítači stává. Tak jsem byla ráda. Jenže pak přišel čas na vzájemné předvádění našich projektů.
Byla to vlastně docela vtipná scéna. Chvíli jsem si prohlížela cizí výtvory, a když jsem se vrátila ke svému počítači, nějaký kluk hrál mou hru a měl přes pět set bodů, což je hodně, protože já sama nahrála nanejvýš sto třicet dva.
"Ty jo, tolik bodů? Jak dlouho to hraješ?" ptala jsem se, a už jsem začínala mít radost, že ta primitivní hra někoho zaujala.
Jenže chlapec prohlásil - "Hmm, našel jsem ti tam bug." Totiž na míčky, které zmizely, šlo ještě klikat, a tímhle způsobem se dalo nahrát hrozně moc bodů.
Tak jsem na to řekla, že je to skrytý bonus, protože by to stejně nikoho jiného nenapadlo zkoušet. Řekla jsem to v nadsázce, jenže tenhle kluk asi nebyl zvyklý na nadsázku, takže na mě chvíli koukal, jako by mi věřil. Naneštěstí, hned poté se s ním vystřídal další chlapec a napadlo ho vyzkoušet úplně to samé a nahrál 666 bodů a nechal to tam a odešel. Tak mi to bylo trochu líto. Ale zas tak moc ne, protože jsem si uvědomila, že teď už je to úplně jedno. Hra nějak funguje a kurz končí.


V pátek odpoledne, po prezentaci finálních projektů, už nás čekala jen závěrečná ceremonie s předáváním certifikátů o dokončení kurzu. Bylo to dojemné, ale taky trochu dlouhé a stísněné. Pozvala jsem rodiče, aby se přišli podívat, a byla jsem ráda, že se tam opravdu objevili, ale pak mi jich bylo trochu líto, protože nás vyvolávali po sekcích a já byla až v té úplně poslední sekci, a tak si před tím mým jménem museli vyslechnout téměř sto jiných jmen, a nejspíš chvílemi pochybovali, že mi ten certifikát vůbec dají. Ale nakonec dali. A co se týče jmen a tváří, se zděšením jsem zjistila, že některé jsou pro mě zcela nové i v poslední den kurzu.
Po závěrečné ceremonii nastal teprve ten pravý zmatek. V malé místnosti před aulou visely na stěnách listy papíru, určené pro vzkazy učitelům a section leaderům. Potom jsme si museli z auditoria odtáhnout kufry, a rozloučit se a odjet. Jenže nic z toho neprobíhalo organizovaně, a tak jsem se do toho zmateně zamotala, a skončilo to tak, že jsem zmeškala poslední společnou fotku před budovou Fakulty stavební, protože jsem zrovna zamyšleně scházela schody a naposledy si fotila skleník. A pak jsme s rodiči a s těžkým kufrem jeli domů. Řekla bych, že konec kurzu rozhodně neubral na atmosféře všem předchozím dnům.

My čtyři, co jsme spolu chodili na obědy a večeře

Záběr ze závěrečné ceremonie

Já a náš pokoj (opravdu se mi tam suší ponožky na ramínku, kdybyste nad tím přemýšleli)


Když jsem se vrátila domů, byla jsem trochu vykolejená. Vůbec jsem totiž nečekala, že se mi na kurzu Introduction to Computer Science bude doopravdy líbit. Myslela jsem si, že jsem se přecenila, a že to nezvládnu. Pak jsem chvíli měla pocit, že se zblázním z kolejí a že nedovedu dodržovat časové termíny a taky že se ztratím v budovách dvou fakult, mezi nimiž jsme přecházeli. Během kurzu jsem měla párkrát chuť vzdát to a začít brečet, ale nakonec byly tyhle beznadějné okamžiky zcela převáženy chvílemi, kdy mě to všechno bavilo, a momenty upřímného smíchu. Možná, že ten moment štěstí ve vlaku, který jsem popisovala na konci dubna, nebyl ojedinělá výjimka. Možná, že lze zažít víc takových chvil, kdy je vám zničehonic dobře.
Nepředpokládala jsem, že bude tenhle článek krátký, ale přesto jsem se rozhodla ho napsat. A stejně jsem v něm nedokázala zmínit všechno, co se na kurzu stalo. Tak například jsem vůbec nenapsala o večerních procházkách po Praze, které většinou končily ve spěchu, abychom se stihli vrátit na kolej před večerkou. Nebo o kašně vedle hotelu Diplomat, kde jsme seděli, když se nám zrovna nechtělo jít po Praze. Nebo o bobulích, které jsme jednoho večera jedli někde v parku u pomníku Teslova transformátoru. Jednou jsme se taky s mou spolubydlící a s Andy, slečnou z vedlejšího pokoje, koukaly na film Frozen, což bylo nečekaně obohacující. A jednou jsme po večeři našli v popelnici obrázky popsané již nepoužívanými psychiatrickými diagnózami. A v rámci kurzu nám také jednou naši section leadeři připravili bojovku - hledání pokladu, jehož pokyny byly sepsané v programovacím jazyce a já jim skoro vůbec nerozuměla, a 'poklad' byl nalepený pod lavičkou, na které seděla nějaká paní, která se kvůli nám musela zvednout.

Výhled ze 13. patra


Jeden z těch nejhezčích soumraků, na které nezapomenu

"A co když ta fontána začne zničehonic fungovat?" podotkl někdo z nás, zatímco jsme na ní seděli

Když se auto usmívá, je to všechno dobrý

Takový nějaký podivný tunel, kterým jsem ráda chodila, protože tam byl stín

V závěrečném dotazníku na konci kurzu jsme byli tázáni, zda se teď cítíme jako computer scientist. Moje odpověď byla záporná, ale do poznámky jsem vysvětlila, že ačkoliv se necítím jako vědec přes počítače, objevila jsem díky tomuhle kurzu docela novou část světa i sebe. Přihlásila jsem se, abych si rozšířila obzory, a přesně to se stalo. Naučila jsem se naprogramovat plno zajímavých věcí, a nakonec jsem vytvořila hru, v níž můžete snadno nahrát vysoké množství bodů. Podívala jsem se do budov ČVUT, kam bych se byla jinak nejspíš nikdy nepodívala. Zjistila jsem, jak se bydlí na koleji, aniž bych tam zatím skutečně bydlela. Naučila jsem se vstávat šíleně brzy a tiše přecházet chodbu, abych nevzbudila nikoho, kdo ještě nebyl vzhůru. Taky jsem téměř dokonale natrénovala svůj podpis díky registru večerních odchodů z koleje. A abych nezapomněla, seznámila jsem se s pár zajímavými lidmi, jejichž světy jsou jiné než ten můj, a přesto si rozumíme. Co víc bych si mohla přát? Co je lepšího, než když se náhlé nadšené rozhodnutí ukáže být dobrým krokem vpřed?



Nejsem si jistá, jestli budu ještě někdy programovat. Možná ne, a tenhle letní kurz mi zůstane jako ojedinělá vzpomínka, kterou budu jednou vyprávět svým kočkám. Možná, že se jednoho dne zcela zblázním a půjdu studovat FIT. Kdo ví. Možná je dobře, že nikdo neví, co bude, protože těžko říct, zda bychom měli radost, kdyby neexistovala překvapení. Ale to už zabíhám někam zcela jinam.
Co vy a počítače? Taky jste chodili na divnou základku, kde vás nutili programovat Baltíka? Je podle vás dobré občas podniknout něco mimo svůj obor, nebo je to ztráta času? Umíte chytat ovoce, když ho někdo po vás nečekaně hází?

Doufám, že máte hezké léto, a že si moc nestěžujete na to, jak je teplo, protože v zimě se vám po tom bude dost možná stýskat.
T

5 komentářů:

  1. Seš fakt dobrá a ten kurz zní zajímavě! :)
    Jsem šokovaná, jaký tam byl zmatek!
    Nene, já jsem byla líná už na základce, a tak když jsem si mohla vybrat, do jaké skupiny půjdu (jedna něco dělala a druhá si mohla dělat, co chce), tak jsem si vybrala tu druhou a flákala si šunky. :D Ale odnesla jsem si z toho, jak se mi zalíbila jedna vybarvovací hra, kterou jsme měli nainstalovanou na počítačích, a pak jsem ji strašně chtěla najít, ale zatím se to nepodařilo. Možná je to jenom tím, že jsem nedostatečně pečlivě hledala. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A nic naprogramovat neumím, něco občas podniknout mimo obor je podle mě rozhodně dobré a nevím, jestli bych to ovoce uměla chytat, jako moc talentovaná chytačka nejsem, ale občas se zadaří! :D

      Vymazat
  2. Náhodou, mne sa tá hra páči! Kľudne by som si ju aj zahral, zvlášť keď si tým balónikom dodala tak krásne farbičky a ešte ich aj nafúkla v rôznych (random?) veľkostiach. Viem si to predstaviť ako interaktívny šetrič obrazovky :)

    Moja prvá hra bola ešte v jazyku C, a volala sa Logik. Spočívala v tom, že hádaš štvorciferné číslo súpera na základe indícií, keď ti oponent povie iba koľko čísel si trafila a koľko z nich na správnej pozícii. Vyhráva ten, kto uhádne číslo oponenta prvý. Jadro enginu obsahovalo asi 25 vnorených cyklov, ale nakoniec moje dieťa (AI) pravidelne porážalo svojho Creatora a dokonca hádzalo naštvané hlášky, keď si nehrala čestne! :D

    Je to krásny pocit, keď sa ti niečo veľké podarí, ale ako si už asi sama zistila, dlho trvá, kým človek prepne naspäť do reality. Môj kamarát bača z Oravy by to formuloval ďaleko ľubozvučnejšie: vyjebe sa ti z toho mozog z hlavy.

    Dozvedela si sa, ako informatik ohreje vodu v konvici, keď už v nej nejaká voda je? A počula si už o CzechITas?

    A kde je fotka zatmenia?? Alebo to už bolo po večierke? ^^

    P.S. Eclipse je pre gayov, Netbeans rulez!

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za vysvětlení, jak to bylo s tou hrou s kočičkou! Vem si, že já bych něco takového nemohla udělat nejen proto, že neumím programovat, ale taky neumím kreslit kočičky. :D To neustálé opravování chyb a nalézání nových překážek mě na programování strašně děsí. Je to tak těžké, myslet na všechno, předvídat, všechno to zapojit do sebe, aby to fungovalo. Bohužel toho asi schopná nikdy nebudu.

    Nicméně krásné fotky. Tu kašnu u Diplomatu znám, dřív mi tam jezdil autobus ze Slaného, tak jsem tam bývala dost často. A na Dejvicích je fajn, že je tam Bageterie. :D A všechny ty budovy na tvých fotkách jsou moc pěkné. :)

    Jsem ráda, žes tu bláznivou přihlášku podala a žes zažila právě takový červenec. ♥

    OdpovědětVymazat
  4. Takhle z nějakého divného hecu jsem jela na ERI o romském holocaustu do Německa. A jelikož o mě věděli, jela jsem i minulý týden na další konferenci do Polska. Před rokem bych rozhodně netipovala, že bych tam mohla být. Co se týče programování, mám za sebou jen jednoduché programování webových stránek. Když jsem byla v devítce, přemýšlela jsem o IT škole. Takže kdoví, možná se někdy na programovná sama vrhnu. Článek je suprovej, jsem ráda, že jsem si to mohla přečíst a hlavně jsem ráda i za tebe, takový velký krok chtěl svým způsobem pořádnou dávku odvahy! :)

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.