pátek 6. července 2018

19 věcí, které jsem si uvědomila během 19 let

Tak už jsem prý na světě devatenáct let. Upřímně, nikdy jsem se na své narozeniny netěšila míň, než letos. Možná je to tím, že už jsem dospělá, a teď jen stárnu. Nečekala jsem, že hranice dospělosti tolik změní můj přístup ke dni, který jsem vždy měla tak ráda, ale stalo se to. Když jsem byla malá, byly narozeniny jako postup do vyšší úrovně životní hry, protože každý rok jsem byla o něco vyšší než ten minulý rok a taky jsem byla chytřejší a vyspělejší, ale teď začínám mít pocit stagnace. Někde jsem četla, že narozeniny jsou jako návštěvy zoo; když jste dítě, těšíte se na ně, ale čím jste starší, tím se vám zdají smutnější. Lépe bych to asi neřekla.
Ale tady dnes končím se stěžováním. Abych sobě i okolí (ale hlavně sobě) vyvrátila dojem, že jsem se už dlouho nikam neposunula, rozhodla jsem se sepsat seznam devatenácti věcí, které mi došly, než mi bylo devatenáct let. Spíše než rady to jsou mé soukromé poznatky, místy možná trochu naivní vhled do toho, co si myslím o životě, když je mi devatenáct let. Jedná se o lidi, o mě samotnou a taky trochu o olivy.

Tento formát článku jsem nevymyslela sama. Před pár měsíci jsem podobný článek četla na blogu Mozaika ticha, a zjistila jsem, že se jedná o jakýsi tag, který se šíří mezi blogy i na youtube. Také bych ráda podotkla, že nechci, aby to vypadalo, jako že se někomu snažím radit, nebo že se povyšuji a dělám chytrou. Mám k tomu sice sklony, ale snažím se je tlumit. A v rámci tohoto článku se chci spíše podělit o všechny možné divné a nesouvislé myšlenky, které mi krouží hlavou, ale o nichž jsem ještě nikdy nenapsala, protože se nedaly vmáčknout do žádného z předchozích článků (tedy, většina z nich). Protože i když to občas vypadá, že píšu úplně o všem, je až překvapivé, o kolika věcech jsem zatím ještě nepsala.

1. Zapadnout se nedá silou. Nic se nedá dělat silou, a mezi lidmi to platí snad úplně nejvíc. Kdykoliv jsem se někde snažila zapadnout a splynout s davem, ačkoliv jsem zcela jistě vyčuhovala, bylo to jako střet dvou křehkých materiálů, které se pod tlakem oba roztříští. Možná to v následujících řádcích uvidíte ještě znova, ale tlak se mi v životě příliš neosvědčil, zvláště pak co se týká jednání s lidmi. Mnohem lepší je prostě nechat věci plynout. A chovat se vstřícně, a přijímat vstřícnost zvenčí, ale nikam se necpat, když vidíte, že to prostě nejde. Že to do sebe nezapadá.

2. Lásku a kašel nelze utajit. Tohle mi vždycky říkala babička. Když jsem byla malá, šlo jen o kašel, a té druhé části jsem nerozuměla. Později jsem tvrzení pochopila celé. Nevím, jestli člověk někdy dospěje do bodu, kdy nebude muset skrývat ani kašel, ani lásku. Možná je to esence stavu spokojenosti a bezpečí, o nějž všichni usilujeme, jen ho každý vidíme jinak. Někdo si představuje domek se zahradou, psem, dětmi a vůní čerstvé bábovky, já se vidím spíš ve stínu palmy někde u moře, ale všichni chceme být obklopeni láskou a prostředím, kde můžeme kašlat, jak chceme.

3. Šalvějový čaj zachraňuje životy. A ubohé hnisající mandle. Jednu dobu jsem trpěla na záněty mandlí, byly to divné stavy, kdy mě nad ránem budila ostrá bolest v krku, ale jinak mi nic nebylo. Když se mi to stalo poprvé, bylo to na konci srpna a všechny ordinace, kam bych mohla jít, měly dovolenou, a když jsem si hledala diagnózu na internetu, kromě toho, že stoprocentně umřu, jsem se dočetla o šalvějovém čaji, a nakonec jsem si ty mandle vyléčila tím čajem a zánět zmizel. Tento bod není vůbec hlubokomyslný, jen je to velice důležitá součást mého životního poznání.

4. Olivy nelze jíst přímo z olivovníku. Nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy jsme si v autobuse v jižní Francii posílali černou olivu, kterou kdosi utrhl ze stromu, a já do ní nadšeně kousla a pak jsem měla po zbytek dne napuchlou dutinu ústní. Byla to úplně jiná oliva než ty v plechovkách a v sáčcích, ty, co plavou v té slané vodě, kterou pak piju, protože prý pomáhá proti akné. Dlouho jsem se tomu tehdy smála. Je to užitečné zjištění. Nikdy by mě to nenapadlo. Kromě dutiny ústní utrpěly i mé idealistické představy. Až se přestěhuji do svého vysněného středomoří, nebudu moct jíst olivy rovnou z olivovníku. Budu si je muset koupit v krámě, stejně jako tady.

5. Některé věci stojí zato nechat plavat. Život je lehčí, když se nesnažíte všemu přijít na kloub a odkrýt každou záhadu. Když přestanete nahlížet klíčovou dírkou, poslouchat cizí telefonní hovory, sledovat, zda je chlapec, co se vám líbí, a dívka, s níž se často baví, online ve stejnou chvíli a jestli si navzájem srdíčkují fotky. Je třeba rozlišovat zdravou zvědavost a šílenou posedlost vším, co se okolo vás děje, a řekla bych, že každý psychicky dospělý člověk to dokáže. Je nečekaně snadné obsesivně kontrolovat jednání druhých, jenže stejně ho nikdy nepojmete celé, a navíc je to dost vlezlé a omezující pro všechny zúčastněné. Ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že je tato přehnaná investigativita úplně k ničemu, a že neovlivňuje nic než mé mentální zdraví, se mi velice ulevilo.

6. Smysl pro humor je důležitější, než se zdá. Už mnohokrát jsem se snažila udržet anebo dát dohromady přátelský vztah, jenže to pořád nějak nešlo, navzdory přívětivým podmínkám. A pak tu jsou vztahy, které pořád drží a fungují, ačkoliv se už tolikrát mohly rozpadnout. A jednoho dne mi došlo, že to musí být smyslem pro humor. Každý má nějaký smysl pro humor, jen občas se prostě sejdu s člověkem, jehož vtipy se mi nezdají vůbec vtipné, a jemu se zas zdají hrozné ty moje, a pak to nefunguje, ačkoliv jsme ze stejného města anebo máme hromadu stejných zájmů.
Dřív jsem si myslela, že smysl pro humor není zas tak klíčová věc, protože přece vztahy nejsou o vzájemném vyprávění vtipů. Jenže teď mám pocit, že se smysl pro humor promítá do všech oblastí života, že jde spíš o takový celkový pohled na věc, že má humor mnoho společného s přístupem k životu a projevuje se v situacích, kdy bych to vůbec nečekala. Takže ne, asi se nikdy nebudu přátelit s člověkem, který se směje vtipům Zdeňka Izera.

7. Podobnost dvou povah není zárukou nehynoucího přátelství - občas je na škodu. Tento bod se může zdát v rozporu s tím předchozím, ale mám na mysli něco trochu jiného. Nikdo totiž není úplně stejný jako vy, a když máte pocit, že jste někoho takového našli, může se stát, že ve vás jen vyzdvihne tu stránku, v níž jste mu podobní. A když se na něho moc upnete, začnete se ztrácet, a on možná taky, pokud je to tedy oboustranné upnutí. Nejhorší to je, když je to takový ten vztah, kdy pro sebe neznamenáte to stejné navzájem. Během posledního roku jsem se takhle utopila v jednom člověku. Myslím, že jsme navzájem posilovali svou smutnou a osamělou stránku, a že to bylo špatné oboustranně. Je dobré mít někoho, kdo vám rozumí, jenže se také hodí, když vás ten člověk rozptýlí od toho, jací jste.

8. Život je mnohem snazší, když se nebojíte přiznat a pojmenovat své slabosti. Neumím jezdit na kole, nikdy jsem se to nenaučila, nejspíš vinou defektu, který nikdy nikdo nepojmenoval, jenže to nikoho nezajímá. Prostě to neumím. A je to dost divné, protože všichni přece umí jezdit na kole, stejně jako umí psát nebo plavat. Po většinu svého dosavadního života jsem to, že neumím na kole, vnímala jako velkou ostudu, přes kterou se nemůžu přenést, a kterou se nikdo nesmí dozvědět, a tak jsem to tajila, kde se dalo. Nikdo ze třídy nevěděl, proč s nimi nejedu na cyklistický kurz. Jednoho dne jsem si ale řekla, že už mě nebaví tuhle věc zapírat, a že by možná bylo mnohem snazší, kdybych se s tím smířila. A teď mě tahle skutečnost tíží mnohem méně než dřív. Paradoxně. Teď, když jsem na otázku - "A co Rekola, jezdíš na Rekolech?" schopná odpovědět - "Nejezdím na kole, protože to neumím", mě tahle trapná záležitost už skoro vůbec netrápí, protože už se ji nesnažím ignorovat, a nebojím se, že někde prosákne jako zákulisní pomluva.

9. Kleštičky na řasy je třeba naklonit, aby se řasy ohnuly. Moje řasy se po většinu času chovají, jako by vůbec neexistovaly. Jsou tam, ale nejsou prostě vidět, jsou úplně průhledné. Z hlediska estetického jsou úplně k ničemu. A když se chci nalíčit, místo toho, aby byly hezké, akorát tak překáží a kazí celý make-up. Protože to nejsou takové ty hezké zahnuté řasy, ale nějaké divné štětiny směřující dolů do oka, což samozřejmě vynikne, když si na ně napatlám řasenku, a proto řasenku nesnáším a vlastně jsou to moje řasy, co mě odrazuje od líčení. Jednoho dne jsem si koupila kleštičky na řasy, a začala se jimi rýpat v očích, a vůbec nefungovaly, a asi po dvou letech jsem přišla na to, že nestačí do nich řasy přiskřípnout, a že je potřeba s těmi kleštičkami trochu pohnout. A čekala jsem, že mi toto zjištění změní život, ale vlastně moc nezměnilo. Řasy a řasenka se spolu pořád nebaví. Ale aspoň mám pocit, že dělám něco profesionálního.

10. Myšlenky jsou jako mraky. Na tohle jsem nepřišla sama. Slyšela jsem to od jednoho pána ve videích, které jsem si pouštěla loni v zimě, když mi bylo nejhůř a potřebovala jsem podporu někoho, kdo prochází stejnými problémy, jako já. O svých obsedantně-kompulzivních sklonech vím už dlouho, ale nikdy dřív jsem se nemusela uchýlit k cílenému hledání podpory na internetu, až teď nedávno. A viděla jsem mnoho videí a četla plno článků na téma jak se zbavit obsesivních myšlenek, ale nejvíc mi pomohl právě pán, který přirovnával myšlenky k mrakům. (Jen ho teď už nemůžu najít, takže nepřidávám odkaz, omlouvám se.)
Myšlenky plynou - jako mraky. Některé jsou bílé a lehké nebo téměř průsvitné, jiné zase těžké a šedivé. Někdy fouká vítr a mraky se mění, jindy se naopak zastaví a nelze jim utéct. A stejně jako myšlenky, ani mraky neovlivníme, a stejně jako mraky, myšlenky nás nemusí ovlivnit. V hlavě to stále nemám úplně v pořádku, a těžko říct, zda někdy budu mít, ale i když teď o těch mracích a myšlenkách píšu, je mi hned líp.

11. Obsah je důležitý, ale ani formu není radno podceňovat. Harmonii mezi obsahem a formou mě naučila poezie, a později mi došlo, že lze tento princip aplikovat téměř kdekoliv. Hlavně u lidí. Vždycky jsem byla tak trochu příliš formálně založená, asi jsem se s tím narodila, vždy mi až moc záleželo na tom, jak kdo vypadá, a věkem jsem se snažila odnaučit tuto předpojatost, a pak jsem si začala říkat, že jsem povrchní a mělká osoba, a chvíli jsem sama sebe nesnášela za to, že si nemůžu pomoct a přikládám moc velký význam formě.
Ale když jsem se začala pitvat v básních, těch cizích i těch, které jsem sama napsala, uvědomila jsem si důležitost harmonie mezi formou a obsahem, a stejně tak tělem a duší, a hlavně jsem si začala za svým přesvědčením stát. Forma je klíčem k obsahu, bez formy nelze předat vůbec nic. Poezie mi toho přinesla hodně a teď je řada na mně.

12. Oblečení, které vypadá jako pytel, mi nesluší. I když si občas říkám - Teda, dneska vypadám fakt hrozně, pokud chci jít mezi lidi, tak jedině v pytli! - vůbec to neplatí, protože když si obléknu něco neforemného, vypadám ještě mnohem hůř. Je to otázka toho, jaký střih komu sluší, a někomu prostě sluší volné splývavé věci, ale mně ne. To je vcelku důležitá věc, kterou jsem se za uplynulé roky naučila. A už si na sebe nehledám pytle. (A nemá to nic společného s váhou, pytle mi neslušely ani s deseti kily nadváhy.)

13. Platonická láska je intenzivní prožitek, který dovede měnit životy. Nikoliv něco, čemu se smějí třináctky na školních záchodech. Když jsem nastoupila na gympl a po krátkém porozhlédnutí našla pár chlapců, kteří se mi nezdáli hrozní, myslela jsem si, že je všechny hrozně miluji, a že tohle je ta skutečná první láska, ta platonická láska (protože ani jeden z nich moje pocity neopětoval, neboť jsem byla trapný knedlíček), o které jsem někdy někde četla - patrně to byl jen špatně užitý pojem v dívčím časopise. Jenže to jsem nevěděla, co se stane během následujících let. 
Těžko se o tom píše, ale nebýt člověka, do něhož jsem se zamilovala, aniž bych s ním chtěla cokoliv mít, nevím, jakým směrem by se můj život ubíral. Nevznikly by verše, díky nimž jsem se nakonec posunula dál. Nejspíš bych nikdy nezměnila svůj životní styl a nikdy bych se nezačala učit nový jazyk a nikdy bych nedospěla k mnoha důležitým závěrům, o nichž bych napsala, kdyby se mi to nezdálo jako přílišné pitvání duše. Možná to zní hloupě, platonický vztah. Jako že jsem musela být asi hodně zoufalá. A taky bych to tak asi hodnotila, kdybych si platonickou láskou sama neprošla a kdyby mi tolik nepomohla.

14. Objetí vlastně nejsou zas tak příšerná. Dlouho jsem si myslela, že jsou. Možná si ještě pamatujete doby, kdy jsem o sobě tvrdila, že nesnesu lidský dotek, a že nechápu lidi, kteří na sebe dobrovolně sahají.V posledních měsících jsem tento postoj ale trochu přehodnotila. Nebo se možná přehodnotil sám. Nebo ho přehodnotili ostatní, lidi kolem mě. Jednoho dne jsem totiž sama od sebe objala člověka. A o rok později se to stalo znova. A během posledních měsíců jsem objala pár dalších lidí, a nechala se obejmout, a sice se ta objetí pořád dají spočítat na prstech mých dvou rukou, ale i tak, je to pokrok. Jako bych si k sobě začala pouštět lidi a jejich vřelé city, nejen na fyzické, ale hlavně na mentální, neviditelné úrovni. Nejspíš ze mě nikdy nebude extrémně kontaktní žena, která otlapkává své blízké na potkání, ale už aspoň neuhýbám, když mi chce někdo položit ruku na rameno nebo nedejbože na nohu.

15. Statickou energii lze simulovat izolepou. A nikdo na to nepřijde. A pak stojíte u tabule, na niž je promítnuta vaše fotka balónku, který perfektně drží u role hliníkové fólie, a zadržujete smích, když se vás fyzikářka ptá, jak dlouho vám to trvalo, tak pěkně ten balónek nabít. A to je ten jediný podvod, který jsem během svých školních let zvládla zkonstruovat.

16. Opouštění je těžké, ale někdy je snazší, než zůstávání. Samozřejmě, že odpoutat se od místa, od činnosti nebo od člověka není nic snadného, zvláště když vás daná záležitost ubíjí pomalu a vnitřně, a už tak dlouho, že si to skoro nedovedete připustit. A možná, když se konečně odhodláte, budete mít chvíli pocit, jako že vám chybí něco důležitého. Jenže pak, po určité době, zjistíte, že je vám vlastně líp. Když máte jednoznačný pocit, že máte něco ukončit, je většinou nejlepší to udělat. Být sama je lepší než být obklopena známými, kteří mě jenom nervují a jsou ke mně nepříjemní.

17. Mít ráda své tělo je skvělé, ale sebeláska je mnohem hlubší pojem. Protože mentální stav člověka je mnohdy o dost komplikovanější, než tělesná schránka. A tak je tuhle nehmotnou abstraktní věc, kterou by většina z vás asi nazvala duší, těžší milovat, protože si nemyslím, že lze plně milovat něco, co vlastně neznáte. Když jsem nesnášela svůj vzhled, o tom vnitřku jsem ani moc nepřemýšlela. Ani mě nenapadlo, že by mi mohlo vadit něco jiného, než to, jak vypadám. Jako by mě fyzická schránka, kterou jsem nepřijala, chránila před vnitřními rozpory. Když jsem se pak dopracovala do bodu, kdy jsem se přestala sama sebe štítit, myslela jsem si, že mám všechnu sebelásku v kapse a už nebude co řešit. Jenže to teprve vystoupalo na povrch všechno to ošklivé a nedořešené uvnitř mě. A vlastně bych řekla, že je to dobře. Přirozený postup. Jen jsem na to nebyla připravená.

18. Vztahy nejsou diamanty. Nevznikají pod tlakem. Nikdy jsem neměla moc přátel, ačkoliv mám lidi ráda a ve společnosti se cítím mnohem líp než sama. Vždycky mi to bylo líto. Pak jsem se ze sebe snažila dělat asociálního samotáře, ale nešlo to. Během uplynulých let jsem se pokoušela navázat mnoho přátelství, nebo aspoň milých známostí, s nimiž bych mohla sedět na obědě nebo jít o víkendu do cukrárny, ale obvykle to selhalo, protože jsem byla až moc vlezlá a nadšená, a to lidi samozřejmě odrazuje. Zkrátka, nejde to, vybrat si člověka a říct si, že se teď budete kamarádit, protože se prostě chcete s někým kamarádit, a musí to vyjít, a když to nevyjde, bude to katastrofa. Přátelé se nejlíp nacházejí, když je nehledáte. A dlouho mi nedocházelo, jak hloupé je pořád se snažit se někomu zalíbit jen proto, abyste okolo sebe někoho měli.

19. Je v pořádku se hledat a nevědět, jak být sama sebou. Buď sama sebou, hlavně buď sama sebou! Tuhle frázi slýchám a čtu moc často, a chvílemi to zní jako nátlak. Jako by každý, kdo z jakéhokoliv důvodu není sám sebou, páchal kdovíjaký zločin. Jenže být sám sebou je až příliš abstraktní tvrzení, než aby se dalo snadno definovat, a co se těžce definuje, ještě hůř se provádí. Nebýt sama sebou je podle mě přirozenou součástí hledání toho, kdo vlastně jsem, a naše já se neustále rodí a otlouká vlivem střetů s objekty a pojmy, které nejsou naše já, a to je dlouhodobý proces usazování lidského já. Kdoví, jestli vůbec někdy skončí. Sama si nejsem jistá, zda jsem právě teď sama sebou, a ani mě to moc netrápí. Hledání lidského já, tedy procesu, který obvykle probíhá samovolně na pozadí života, se podle mě věnuje až příliš času, protože to zní jako stylová a uvědomělá fráze. Jenže je to jen fráze. Buďte kým chcete a jací chcete. Nakonec třeba zjistíte, že jste to vy. (Možná to nedává smysl.)


Pokud jste dočetli až sem, děkuji vám za pozornost. Doufám, že mých devatenáct poznatků dávalo aspoň trochu smysl. Předpokládám, že v dalších letech už takový článek psát nebudu, protože mi bude víc a víc a dost možná mi budou docházet životní moudra, o něž bych se mohla dělit s veřejností. Vlastně ani nejsem schopná říct, jestli mi blog vydrží. Neumím si představit, že mi jednou bude víc než dvacet čtyři let, asi proto, že většina mých oblíbených spisovatelů zemřela, než jim bylo dvacet čtyři, a já se s nimi až moc sžila a nechce se mi být starší než Jiří Wolker, Karel Hlaváček nebo Jiří Orten. Arthur Rimbaud taky zestárnul a už toho moc nenapsal. Možná zažívám poslední roky, kdy ještě budu k něčemu. Anebo se moc přeceňuji, když se srovnávám se svými oblíbenými básníky. Zas tak dobrá nejsem.

Zdá se to téměř neuvěřitelné, ale ještě stále mám články a náměty na články a také mám náladu na psaní a na hudbu a na básně. Možná, že ve mně toto naladění ubije kurz computer science, do něhož jsem se bůvíproč na jaře přihlásila a teď na něj musím jet, ale doufám, že se vrátím aspoň živá, a že vám o tom budu možná moct napsat.
Na závěr mi můžete napsat, jestli jste někdy programovali. Nebo jestli máte také narozeniny v nějaký divný den, jako já. Vždycky se mi zdálo trochu smutné, že slavím narozeniny zrovna na Den upálení Mistra Jana Husa, ale v posledních letech to už prakticky vzato ani neslavím, takže to je vlastně v pohodě. A taky by mě zajímalo, jestli lnete k období, v němž jste se narodili. A měli byste zájem o plátěné tašky s kočičkami?

Přeji hezké nejkrásnější období roku,
T.

7 komentářů:

  1. Tento komentář píšu z mobilu, z nějakého důvodu mám potřebu napsat jej ještě dnes. Především ještě jednou vše nejlepší k narozeninám. Hodně štěstí a zdraví, však víš.
    A teď k bodům. Některé jsou úsměvné, s některými souhlasím a u některých mám pocit, že jsou aspoň částečně o mně. Ale to nevadí. Bylo by fajn, kdyby tě všechny tyhle poznatky dokázaly udělat šťastnou. Co já ti k tomu můžu říct? Těch lidí kolem sebe jsem vždycky měla tolii, že jsem se nikdy nemohla cítit úplně sama. Sice jsem neměla někoho, s kým si povídat o nějakých věcech, ale dalo se to. Se svým vzhledem sice spokojená nejsem, ale sama sebe se neštítím. Naopak si říkám, že je to všechno hodně relativní. A co je z člověka, když je napovrch dokonalý..
    Pobavila mě ta příhoda s klestickami na řasy. :)

    Měj se hezky a hodně štěstí s přáteli a láskou, ať už na ně budeš čekat doma nebo je budeš hledat někde venku (nikdy nevíš, jak se do tvého života dostane štěstí. :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Chci ti jen říct, že tyhle příhody vážně nejsou o tobě. Nejsou o nikom, kdo by si tenhle článek mohl přečíst. Jestli se tě něco z toho nějak dotklo, nebylo to cílem. Trochu mě trápí, že tyhle věci musíme řešit v komentářích na blogu. Ale stejně děkuji za komentář.

      Vymazat
  2. Všechno nejlepší k narozeninám 🙂 Krásný narozeninový článek 🙂 Za měsíc mi bude stejně jako Tobě. Akorát já svou tvorbu syslím do šuplíku, na zveřejňování nemám odvahu. I když mi občas lidi říkají, že mi to jde. Mohu se Tě zeptat, proč ses rozhodla psát veřejně? 🙂Vždycky mě zajímají příběhy lidí, kteří to dokáží. Předem Ti děkuji za odpověď 🙂

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nikdy jsem se nezamýšlela nad tím, proč jsem se rozhodla psát veřejně, popravdě řečeno. První blog jsem si založila, když mi bylo osm let, takže by se dalo říct, že je to tak trochu ze setrvačnosti. Rozhodně bych neřekla, že to je něco, co je třeba "dokázat". Ale možná jsem jen nepochopila otázku. Prostě, blog si může založit úplně každý, a k tomu mému se zrovna žádný příběh neváže, bohužel. (Občas si říkám, že bych možná měla radši přestat, protože už to není, co to bývalo, když jsem měla dost času a čistou mysl.) Omlouvám se, jestli jsem ti nezodpověděla, na co ses ptala. Blog mám už tak dlouho, že si nejsem jistá, co bych dělala, kdybych ho neměla.

      Vymazat
  3. Pamatuju si moc dobře, jak jsem taky těžce prožívala začínající dospělost, jak už jsem se na narozeniny netěšila a spíš na mě padal pocit marnosti. Stejně tak jsem v tu dobu měla pocit, že nevím, kdo jsem a co chci. Naštěstí se to zlepšilo a teď, když už mám pomalu před třicítkou, mě ty deprese ze stárnutí přešly. Asi to k dospívání prostě patří, jsou to snad ty nejtěžší roky v životě.
    Některé body jsou opravdu hluboké, hodně se ztotožňuju s číslem 18. Nejsem introvert, ale někdy si už tak připadám, protože je těžké najít přátele a často se cítím sama.

    OdpovědětVymazat
  4. "...ale všichni chceme být obklopeni láskou a prostředím, kde můžeme kašlat, jak chceme." ♥♥♥

    OdpovědětVymazat
  5. Qué interesante este artículo. Me gustaría comentar el último punto. Para mí "ser tú mism@" significa no renunciar a lo quieres o deseas solo por las apariencias. Hay gente que tiene tanto miedo a la opinión de los demás que nunca se permite decir lo que realmente piensa, hacer lo que quiere o sentir. ¡Imagínate qué vida más triste, impedirse sentir! Saludos, M.

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.