sobota 2. června 2018

Všechno, co se stalo v květnu

Květen je všeobecně prezentován jako měsíc lásky. A já si ve všech předchozích letech říkala, že to znamená, že to vlastně vůbec není měsíc pro mě. Že je celý květen jen takové přihlížení cizímu štěstí, jako když jdete do kavárny s kamarádkou a ona si s sebou vezme svého kluka. Když se tento druh lásky nachází všude okolo mě, a já jsem v jejím středu sama, je to spíše utrpení než něco, za co bych měla být vděčná, a tak jsem tenhle slavný rozkvetlý a teplý měsíc vždycky brala jako dobu, která mi připomene, jak smutný je můj život.
Jenže letos pro mě květen znamenal jiný druh zoufalství: maturity. Celý měsíc byl natolik plný maturit, že jsem si pomalu ani nevzpomínala na ta dilemata a trápení minulých let. V porovnání s předchozím měsícem byl můj květen o něco dramatičtější a vyhrocenější, trošku víc jsem se hroutila a méně se smála, no a samozřejmě jsem mnohem více maturovala než v jakémkoliv jiném období svého života. No a mezi tím vším jsem možná začala mít o něco raději svůj život. Protože i to je láska. Možná.

Po slunečném a veselém dubnu mě květen postavil před krutou realitu převratných životních období. A učení. A prostojů mezi učením. A taky samoty, a samotou vyvolaných setkání, jejichž hlavní náplní byl můj strach z toho, že jsem otravná. Ale nakonec to všechno dopadlo dobře, dokonce nad moje očekávání, a to je co říct, protože já mám obvykle docela vysoká očekávání.
Odmaturovala jsem, přijali mě na školu, lidi pro jednou poslouchali moje sentimentální výlevy, a mám doma poslední školní fotku, ačkoliv jsem si už o té loňské myslela, že je poslední. V knížce, kterou čtu už přes rok, jsem se konečně přehoupla přes polovinu a přiblížila se ke konci. Naučila jsem se nebát se toho, že zmoknu. Možná jsem se taky konečně naučila hledat ve svém životě pozitiva, ačkoliv má k dokonalosti daleko - to je schopnost, která se mi ještě třeba letos v zimě zdála zcela nemožná. A teď sedím v pokoji, mám za sebou všechno, co přede mnou dlouhá léta stálo jako největší životní překážka, a vítr za okny zní úplně stejně jako dřív. Mé pocity jsou značně ambivalentní, což se pokusím shrnout pomocí následujících slov a fotek. (Ke čtení doporučuji kyselé bonbony, nebo šumivý prášek rozpuštěný ve sklenici.)

Na začátku měsíce jsem spontánně procházela zčásti popsané bloky a sešity, protože jsem hledala volné papíry, a narazila jsem na tohle - moje výpisky z biologie, z konce septimy, tedy doby, kdy jsem už na tyhle věci poněkud rezignovala.

Ze série Kočky a jejich krkolomné polohy.

Tohle jsou maturitní kočičky. Nakreslila jsem je v prvních květnových dnech, před testem z češtiny, a pak jsem je vystřihla a ráno nechala ve třídě kolovat, aby si spolužáci vzali kočičku pro štěstí, pokud chtějí. Čekala jsem, že nad tím moje třída mávne rukou, abych je nerušila, když se snaží soustředit před testem, ale skoro všichni si ty kočičky vzali a pak je celý měsíc nosili pod krytem na telefon nebo v peněžence nebo někde v kapse, což mě dojalo, protože nic hezčího se mi snad ani stát nemohlo.
A to zrychlené video byla pěkně krkolomná věc. Nemám žádný pořádný stativ, takže jsem si musela připevnit telefon dvěma gumičkami na stolní lampičku, a pak se modlit, ať se to opravdu natočí. (Pokud nejde přehrát, podívejte se sem.)

Tomu kocourovi s motýlkem pod krkem jsem zapomněla domalovat polštářek, což mi hrozně vadí.

Ještě před písemnou částí maturit jsem začala podnikat podivné dlouhé procházky po přilehlých libereckých čtvrtích. Takové ty procházky, při nichž předstíráte, že máte cíl, jenže to stejně nikoho nezajímá. A potkala jsem šeříky, kterých jsem si pořádně začala všímat teprve loni, v čase, kdy jsem byla přesvědčená, že se ze mě přičiněním jistého člověka stala romantická duše. Letos, téměř přesně po roce, je to zase všechno docela jinak. Ale šeříky mi voní pořád. Vlastně mi připadají, jako by je někdo vymodeloval na počítači a pak vytiskl na 3D tiskárně, zkrátka, jako by něco takhle dokonalého nemohlo vzniknout jen tak samo od sebe. (Asi je to špatný přístup, dalo by se namítat, že od přírody je všechno dokonalé.)

Tohle je tenisový kurt. Připomíná mi tu písničku od  Lorde, a taky mi připomíná, jak moc jsem vyrostla. Když jsem byla malá, míjela jsem ho denně a lidé na něm skutečně hráli tenis. Teď už připomíná spíše pěstitelskou stanici plevelu.

Už nevím, jak se mi to podařilo vyfotit bez té klece, ale zdálo se mi to jako zcela nezbytná věc, kterou rozhodně musím udělat.

Toho dne - stejně jako v mnoha následujících dnech - jsem došla až do zapadlé uličky, kde jsem kdysi chvíli bydlela. A ta ulička už teď vypadá líp. Psala jsem už někdy o tom, že mám štěstí na hezká jména ulic? O té současné vám asi raději říkat nebudu, protože to byste věděli, kde bydlím, ale tahle se jmenuje Podzimní. A jako úplně malá jsem bydlela v ulici V Borovicích, ale to bylo ještě v Harrachově.
Na jedné technické budově, kterou jsem míjela, když jsem scházela na cyklostezku, jsem našla tuhle malou sovičku z dlaždiček. Předpokládám, že ji tam nalepil ten samý umělec, co vyrábí dlaždičkové kočičky.

Na konci cyklostezky někdo začal chovat velké rezavé krávy se širokými rohy.

Vypadá to u nás teď skoro jako ve westernovém filmu.

Když jdete dostatečně dlouho podél Nisy, narazíte na kachny, a možná i na překvapivé přesvědčení, že ačkoliv je to taková smutná řeka, má i své hezké momenty.

Cyklostezkou se dá dojít až do centra města. Věděla jsem o tom už déle, ale poprvé jsem to zkusila teprve na začátku května. Když jsem byla menší, došly jsme s mamkou jen někam do půlky a pak se vrátily, a mně se to zdálo hrozně dlouhé a také divné. Je to cesta ústící do zapadlých městských uliček, a moc lidí ji nevyužívá, takže je to taková dobrá trasa na přemýšlení. (Asi až moc splývám s místy, navíc dost nevábnými, ale nemůžu si pomoct.)


Kočička a Slovan Liberec v dáli.

V dlouhých chvílích se mi občas vrací moje krizové zimní pocity, a tenhle nápis na zdi nějaké staré továrny mě docela rozesmál. Atmosféra se nedá předat, protože ji utváří objekt a subjekt zároveň; jen vám chci říct, že když pokračujete stezkou a přejdete silnici, a je zrovna skoro léto, připomíná to tam steampunkové tropické předměstí. Řeka, stromy, do jejichž větví narážíte, když se neskrčíte, a komáři, a nápisy na stěnách, které nelze dešifrovat.


Ulice Okružní, kde se v parku scházejí mladí a líbají se za zvuků španělské pop music.

Toho dne jsem obešla úplně celé město, a proto jsem se vracela vilovou čtvrtí a potkala tuhle žaluzii, v dost podobném stavu jako já.


Podobná fotka tu byla už mnohokrát, ale jelikož nelze nalézt dva identické západy slunce, snad nevadí, že je tu znova.

Tohle bylo, myslím, 3. května, kdy jsem psala didaktický test z češtiny a pak ještě sloh ze španělštiny. Bála jsem se hlavně toho slohu, protože ačkoliv jsem si je samozřejmě párkrát zkoušela psát, nebyla jsem si jistá, že to zvládnu tak, jak je požadováno. Sice jsem už věděla, že úřední dopis adresovaný policii se nezačíná slovy 'Querida policía' ('Má milovaná policie'), jak jsem jednou omylem napsala, ale člověk nikdy neví, co se na něj vynoří v maturitním zadání. Nakonec jsme měli jen nějaký motivační dopis a email učiteli. A měla jsem z toho dobrý pocit, zčásti také proto, že v tom zadání je opravdu všechno napsané, nemusíte vůbec nic vymýšlet, stačí body z osnovy formulovat do vět.
Toho dne se stala ještě jedna skvělá věc - přišel mi dopis, že jsem přijatá na vysokou školu, že stačí jen udělat maturitu. Kamarád ho se mnou šel vyzvednout na poštu a pak jsme dlouho seděli v jedné zapadlé čínské restauraci, a já měla radost, že moje budoucnost obsahuje aspoň jeden styčný bod. 
Akorát mi bylo líto, že se kromě mě moc lidí neraduje. Ale tak to bych už chtěla příliš. Můj problém je v tom, že nedokážu věřit v upřímnost cizích reakcí a projevů citů. Prý že člověk soudí druhé podle sebe. Možná že na tom bude něco pravdy.



Kočičí stíny v den, kdy jsem šla už jenom v poledne psát didaktický test ze španělštiny.


Dostali jsme karamelky, aby se nám ty písemné maturity lépe psaly, a já si říkala, že přesně tyhle karamelky by se hodily i na tu ústní část.

V tu dobu se ještě nosily svršky (momentálně se už pomalu nenosí ani kůže).

Dostala jsem od spolužačky kus mrkvového dortu. Nevím, čím jsem si ho zasloužila, ale dostala jsem ho. Byl dobrý.

"What is a paradox? 24 signs someone likes you more than just a friend." To odpovídá, moje trvalé bydliště je friendzone.

O pár vchodů dále jedna paní často venčí kočku.

Ten večer jsme slavili osmnáctiny Evičky, mé dobré kamarádky. Pozvala mě a ještě pár dalších lidí do toho podniku, kde mají na stěně napsáno Exitus. Po cestě takhle hezky zapadalo slunce, a já byla zase chvilku ráda na světě, dokud jsem do sebe během dvou minut nenalila půllitr cideru, aby mi neujel autobus, a pak jsem se na ten autobus málem ani nedomotala.


Městská absurdní scéna

Mám docela štěstí, že jsem zatím vždycky ten noční autobus domů stihla.

Poslední dobou se mi nelíbí moje doodles. Tahle jsem musela rozstříhat a poskládat jinak, aby se mi zdála snesitelná. Asi to není zas tak hrozné, jen já na tom vždycky najdu plno věcí, které jsem si představovala jinak.

Začalo mi studijní volno. Bylo opravdu hodně dlouhé, ale stejně jsem to všechno nechala na poslední chvíli. Místo učení jsem třeba luštila křížovky, četla tlustou knihu o Paříži, kreslila, psala, procházela se po městě, trápila se tím, že mi lidé neodepisují na zprávy, a taky se pozastavovala nad nepodstatnými filozofickými otázkami.
Ale chvílemi jsem se i učila. Měla jsem pět maturitních zkoušek, protože jsem si neudělala certifikát z jazyka a nenechala si žádnou odpustit. Jedna z nich byla obhajoba maturitní práce, ale na ten zbytek bylo třeba hodně toho zopakovat. To jsem obvykle dělala v noci.

Kdo by řekl, že v ostružinové zmrzlině budou semínka?

Při procházení fotek zjišťuji, že jsem skoro celý květen strávila na cyklostezce. Tohle je jeden hezký výhled, kterého jsem si nikdy dřív neměla možnost všimnout. Anebo možná ani není zas tak hezký.

Někde v tomhle místě jsem asi před dvěma lety v zimě vylepila papírky s haiku a obrázky, jako jeden úkol z Tohle není kniha. V poslední době jsem si na Tohle není kniha párkrát vzpomněla, a říkala si, že bych se v ní měla pohnout, jenže se mi moc nechce, protože mám pocit, že patří k úplně jiné epizodě mého života, a že je to všechno ještě pořád moc čerstvé. Ale možná to ještě přehodnotím. Jen... Nedovedu si představit, že bych teď zvládla pokračovat. A zároveň je zvláštní nechávat za sebou něco nedokončeného. A taky mě vždycky bavilo dávat dohromady ty články s fotkami z Tohle není kniha.

Tohle je základní škola, o jejíž existenci jsem vůbec netušila. Míjela jsem ji zcela náhodou, protože jsem se zamotala v jedné uličce, a zdála se mi hrozně smutná. Tak smutná, že na sobě ani nemá napsáno, jak se jmenuje. Později jsem se dozvěděla, že jde o nějakou speciální školu.

Tohle je zrcadlová selfie, jenom to není vidět.


Jednou jsem se taky vypravila do obchodního centra. V knihkupectví jsem našla barevnou verzi Destrukčního deníku, ale nekoupila jsem si ji. Místo toho jsem si odnesla Jane Eyre, takové hezké prémiové vydání. Ještě jsem ji nepřečetla, ale mám to v plánu. V těchto dnech jsem si ještě soustavně připravovala maturitní otázky z anglické literatury, a dostala jsem se právě k sestrám Brontëovým, dál už ne. Zbytek otázek jsem si pročítala až poslední den před maturitou z angličtiny, a ještě jsem je nestihla všechny.

Nepostradatelný návod pro milovníky psů. Petr a Lucie?!

Tyhle šaty se mi moc líbily. Ale možná jsou na mě až moc rezervované.

Zato tohle jsem si málem koupila.

Obchodní centrum Nisa vypadá jako nějaký moderní svatostánek, když se ve slunném odpoledni podíváte směrem nahoru. A vlastně to docela sedí.

Black friday was a financial black hole

Naše tablo. Najdete Tery? Má jako jediná červené nohy.

Jedna slečna si přála malého bílého psa jako návrh na tetování. Tohle je jedna z těch pitomějších verzí.

A veverka.

Řekla jsem si, že půjdu běhat. Protože běh je mi jako jeden z mála sportů sympatický, hlavně tím, že nemá pravidla a člověk k němu nic nepotřebuje, jen boty. A tak jsem jednoho dne opravdu šla. Cítila jsem se trochu trapně, protože toho moc neuběhnu, a taky jsem si musela schovat telefon do podprsenky, protože nemám žádnou věc, která by se dala použít jako sportovní zavazadlo. Ale nakonec se mi to líbilo. Jenže asi ne dost. Zatím jsem to zvládla jenom třikrát, ráno se zvednout a jít běhat. A myslím, že teď se budu už pořád trápit tím, že bych mohla chodit běhat, ale nechce se mi. Nevím, jestli je to pochopitelný pocit. Asi mám potřebu neustále se něčím stresovat.

Během studijního volna jsem si prohlížela staré fotky, a poprvé od jejího vzniku jsem otevřela i složku jménem uááááééé, která obsahuje fotky z tanečních. Na téhle jsem se nenašla, ale můžete se aspoň podívat, jak moc nás v tom sále bylo.

Baví mě kreslit ruce. Tohle je moje pravá ruka ve všech možných pozicích. Když jsem byla malá, byla jsem přesvědčená o tom, že jsou moje ruce ošklivé a tlusté, a že vůbec nejsou elegantní. Teď je mi to už jedno. Je to na můj vkus až příliš velká maličkost. Jsou to prostě normální ruce.

Stíny, ale už nevím, kde.


Tahle fotka vznikla v den, kdy se psala maturita ze ztížené verze matematiky, u spodního vchodu naší školy. Kamarád tuhle matematiku psal a potom jsme si šli někam sednout, už ani nevím kam. A pak mi mamka ve škole našla nějaké staré výpisky k maturitním otázkám z angličtiny, a já si je položila na stůl a otevřela je až v den maturity ráno. Každopádně, nechápu, jak si někdo může dobrovolně zapsat dva maturitní testy z matiky. Já osobně nezvládám ani trojčlenku.


Koupila jsem si selfie tyč, která je zároveň trošku vratký stativ. Chtěla jsem ho používat, abych mohla natáčet víc kreslících videí. Tady jsem zkoušela sama se fotit. Je k tomu takový malý roztomilý bluetooth ovladač. Jsem na sebe hrdá, že jsem tu věc vůbec zvládla zprovoznit.

Neberte si krátkou sukni ve větrné dny.

Tady můžete vidět kousek mého čtenářského deníku. Zrovna Máj bylo jediné dílo, které jsem měla poněkud v mlze. A ten komiks je asi trochu nepochopitelný Jde o absurdní situaci, kdy jsem si chtěla k snídani nakrájet ovoce, ale byl tu jen citron.

To jsem si jednou šla koupit světle růžové šaty, ale koupila jsem si černé.

V době, kdy jsem měla sedět doma a připravovat prezentaci na krajské kolo Středoškolské odborné činnosti, jsem raději jela na Svět knihy. Byl to už třetí rok, co jsem tam jela. A kupodivu jsem tam nikdy neutratila moc peněz. Letos jsem si koupila jen jednu knížku, Vyhnání Gerty Schnirch od Kateřiny Tučkové. Už jsem ji rozečetla, ale nejsem si jistá, jestli je to hezké čtení, popravdě.
Každopádně, jedním z důvodů, proč na Svět knihy ráda jezdím, je to, že se koná na tomhle krásném secesním holešovickém výstavišti. To mě nikdy nezklame. I když se tam obvykle nedá dýchat.

Tentokrát to byla sobota. Původně jsme v ten den chtěli jít se skupinkou přátel z nižšího ročníku na běh Barvám neutečeš!, a na Svět knihy jsem plánovala jet až v neděli, ale nakonec to dopadlo všechno trochu jinak a já jela v sobotu. Bylo tam dost lidí, ale nedá se říct, že by mi to nějak moc vadilo. Asi prostě nemám fobii z davu a ze spontánních dotyků cizích lidí. A letos jsem to dokonce zvládla bez prášků na bolest hlavy. 
A společnost mi dělala Vlasta, za což jí děkuji, protože dělat mi společnost není nikdy snadné. Ještě předtím, než jsme se vydaly do Holešovic, jsme měly knižní sraz se dvěma slečnami, Kristýnou a Veronikou, v jedné pěkné kavárně, a bylo to fajn. Původně jsem se bála, že to bude nějaká oficiální akce, kam nebudu patřit, protože nejsem knižní blogerka, ale nakonec to bylo takové pěkně komorní. Takže taky děkuji. (A nápad, že bych mohla uspořádat 52 doodles sraz, pořád platí - jen by se musel objevit někdo, kdo by se chtěl zúčastnit.) 



Je jedno, jak dlouho si ráno rovnám vlasy. Jakmile vyjdu do ulic, zase se zkroutí. Tady koukáme směrem ke slunci, takže máme poněkud zavřené oči. Ale to nevadí. Nemůže být všechno perfektní.

Chtěla jsem vyfotit u takového velkého sgrafita (teda doufám, že to je sgrafito, nevím, jak jinak bych to nazvala) na zdi výstaviště, ale nedošlo mi, že jsem tak malá, že budu mít u hlavy jenom nohy vyobrazených postav.

Po cestě zpět k metru jsme se zastavily u jakési záhadné prosklené budovy a chvíli tam seděly. Nejspíš to byla budova s kanceláři, ale zároveň to bylo trochu staveniště, a sama bych odtamtud k metru asi netrefila. Ale líbilo se mi tam. A myslím, že by se tam líbilo i lidem, kteří nejsou příznivci měst. Byla to taková oáza, řekněme, s tím vším sklem a malými záhonky a oblohou vyhlížející mezi čtyřmi stěnami komplexu.


A občas kočky kradou duši policajtům.

Kdoví co to přesně znamená.

Jedna z částí města, které nikdo nefotí, což je škoda. Tohle je ulička Revoluční, která spojuje Pražskou a Moskevskou. Podle mě to bylo určitě zamýšleno symbolicky, pojmenovat zrovna tuhle ulici Revoluční, ale nikdy jsem to nezjišťovala, je to jen něco, co mě jednou náhle napadlo a od té doby si na to vždycky vzpomenu, když jdu touhle ulicí.




- Koukej babi, našla jsem tenisák větší než moje hlava.
A jaké zprávy posíláte prarodičům vy?

Pokus o stylizovaný portrét zpěvačky St. Vincent. Už dlouho se mi nikdo nekreslil tak dobře. A to jsem ji nakreslila tak rychle, vlastně to začalo jako spontánní náčrt, neplánovala jsem ji vybarvit a dokončit. Inspirovala jsem se její skladbou Pills, kterou jsem sice už dlouho neslyšela, ale pamatuji si, že se mi líbila. Proto jsou na obrázku ty prášky a kapsle. Bez vysvětlení by se to mohlo zdát trochu divné.

Pár dní po odevzdání maturitní práce jsem se zapsala do soutěže SOČ. Už proces přihlašování byl více než komplikovaný, protože přihláška se mi asi třikrát za sebou vymazala, ale vzdát jsem to nemohla, slíbila jsem přece své vedoucí práce, že do toho půjdu - tak jsem to nakonec dovedla ke zdárnému konci. Jakmile byla přihláška vyplněná, úplně jsem to hodila za hlavu, a málem bych na SOČ zapomněla, kdyby se to jednoho dne nezačalo přibližovat.
Středoškolská odborná činnost je taková divná věc. Tedy aspoň tak působila na mě. Spočívá to v tom, že napíšete odbornou práci, pak ji upravíte do požadovaného formátu (který je hrozně přísný, asi aby porota otestovala vaši schopnost pracovat ve Wordu) a vytisknete a odevzdáte, a za pár měsíců přijde krajské kolo, kde musíte svou práci odprezentovat. Pokud možno formou prezentace v Power pointu. Svou promluvu musíte vtěsnat do deseti minut, a pak dalších deset minut zodpovídat otázky odborné poroty, a snažit se svou práci ubránit a obhájit. A pak vám to, když jste na tom jako já, stejně k ničemu není, protože jste mladá dívka, co zpracovává příliš bolavé téma.

Krajské kolo se konalo u nás na Technické univerzitě. Je tam hezky, ale celý ten hlavní komplex budov na mě působí trochu post-apokalypticky. Což není na škodu, pokud zrovna zmoklí nestoupáte po jednom takovém tmavém betonovém schodišti, nikde nikdo, venku přítmí a prezentace před vámi. Když jsem poté našla učebnu určenou pro prezentace prací mého oboru, odložila jsem si tam věci a pak zas odešla, a znovu ji už nemohla najít, což bylo dost absurdní.

Takhle vypadala moje práce, kterou jsem nakonec dostala zpátky, protože nikam nepostoupila. Bylo mi to líto, hlavně proto, že mi nikdo neřekl, co bylo špatně. To nám totiž původně slibovali, že dostaneme zpětnou vazbu, jenže nic takového se nestalo. Pánové z poroty mi řekli jen, že absolutně nechápou moje téma, a proč jsem si ho vybrala. A otázky, které mi pokládali v čase určeném pro obhajobu, se mi místy zdály až trochu moc osobní. Hrozně jim leželo na srdci, proč to všechno dělám, a očividně jim nestačilo, co jsem jim řekla. A nezazlívala bych jim to, kdybych z toho celého neměla pocit, že mě moc nepochopili. I když to je hrozné klišé, tohle říkat. 
Ale kdyby byla moje práce tak hrozná, přece by mi za ni ve škole u maturit nedali jedničku. Tím se uklidňuji. A ještě se k tomu dneska dostanu, a pak se k tomu dostanu ještě jednou, v samostatném článku, který snad nebude nudný, ale možná jo, tak se na to nějak připravte.
Nakonec jsem ráda, že jsem dostala kopii své práce zpátky domů. Je to totiž její jediné fyzické provedení, které teď doma mám.

Další den pršelo.

Když jsem vyfotila tuhle zdánlivě bezvýznamnou fotografii, napadlo mě jedno španělské haiku, a nakonec to vyústilo ve spontánní nápad založit si super-soukromý instagramový účet, kam si každý den zveřejním jednu fotku a k ní píšu jedno haiku. Sice ho nemám v plánu nikomu odemykat, ale nakonec budu mít dost haiku, abych je mohla přidat sem. (Tu samou věc dělá Vlasta, což jsem si uvědomila až po chvíli, co jsem to začala dělat i já.)

Když se moje studijní volno začalo chýlit ke konci, konečně jsem otevřela sešit psychologie a filozofie. A jak jsem jím tak listovala, došlo mi, že si toho moc nepamatuji, a že si to budu muset všechno zopakovat ještě víc, než jsem předpokládala. Takže jsem začala dělat výpisky z výpisků z výpisků. A zjistila jsem, že ve filozofii mám mnohem větší přehled než v psychologii, což se možná může zdát divné, ale bylo to tak. Obvykle musím mít něco divné a jiné než zbytek třídy.



Na tomhle doodle jsem zachytila část své promluvy, kterou jsem měla na krajském kole SOČ, a taky filozofické pojmy, z nichž jsem si pak udělala samostatné lístečky, nasypala je do dárkové taštičky a pak je z ní tahala a říkala si sama pro sebe definice. Ještě teď mi ta taštička stojí na okně, a občas si z ní vytáhnu lísteček, i když už to vlastně nepotřebuji. (Tak funguje setrvačnost.)

Kočka mi přešla po klávesnici a tohle udělala.

Sehnala jsem moc hezké boty. Nemám totiž na léto vůbec ráda sandály, prostě se mi nelíbí, a tak vždycky sháním nějakou alternativu, a letos mi všechny ty alternativy došly. I tyhle boty se mi nedávno rozpadly, a tak jsem musela shánět dál. Nemám prostě štěstí na boty.

Další cesta, kterou chodím téměř každý den, ale ještě jsem vám ji neukázala.

Démon zvrácenosti


Já a brýle, o kterých jsem psala minule.

Jakmile člověk jednou začne fotit kočičky z dlaždiček, už nepřestane.


Můj oblíbený nápis.

Tohle jsem fotila v první den maturit. Kdy jsem přišla pozdě, protože jsem úplně ignorovala čas srazu. Naštěstí to byl ale jen takový sraz pro jistotu, a na zahájení jsem už byla. Ráno jsem našla na podlaze v pokoji duhu. Toho dne jsme všichni měli obhajoby maturitní práce, a já šla na řadu až úplně poslední, ve čtvrt na šest, ale do té doby jsem tam byla a koukala na cizí obhajoby, protože jsem nechtěla být doma a stresovat se.

Ze své obhajoby mám nejlepší pocit ze všech pěti zkoušek, které jsem během těch čtyř dní absolvovala. Předseda komise, učitel z jiného města, byl češtinář, a moje téma ho nadchlo, což překvapilo nejen mě, ale i spolužáky, kteří se přišli podívat. A na rozdíl od obhajob SOČ, ve škole nikdo neměl problém s tématem. Asi to nebylo dokonalé, ale nakonec mi dali jedničku, za což jsem ráda. Je to jediná jednička, s níž jsem ochotná se chlubit, protože není za náhodně vytaženou (a až moc lehkou) otázku, ale za práci, jíž jsem věnovala několik měsíců.

Další den mě čekala profilová zkouška z angličtiny, tedy můj nejopomíjenější předmět. Do půl čtvrté, kdy jsem šla na řadu, jsem se hrabala v cizích výpiskách, a vůbec, byla jsem takový odstrašující případ, jak se rozhodně nepřipravovat k maturitě z angličtiny.

Pokud mi něco jde, jsou to filozofické obrázky.

V noci jsem rychle otevřela učebnici Španělština: Maturitní příprava, která mi leží doma už hodně dlouho a kterou jsem nikdy pořádně nepoužila. Kapitola o sportech byla trochu matoucí. Kdybych jen věděla, že se mi další den bude hodit, protože v otázce, kterou jsem si vytáhla, opravdu bylo něco o sportu. (Naštěstí ne o tenisu pro delfíny.)

Tenhle ranní stín jsem nejdřív míjela, ale pak jsem si to rozmyslela a vrátila se k němu.

Třetí den maturit byl pro mě nejtěžší, měla jsem totiž dvě zkoušky. Ranní španělština byla snazší, než jsem čekala, zato čeština byla jednoznačně nejslabším bodem mé maturity. Měla jsem tu zkoušku až odpoledne, někdy v půl třetí, a do té doby jsem si znova pročítala svůj čtenářský deník, v němž jsem měla vypsané všechno, až na dvě knížky. A pak, necelou hodinu před tím, co jsem si šla sednout na potítko, jsem si vzpomněla, že bych si možná měla přečíst Máj.
Já a Máj, to je komplikované. Četla jsem ho asi před třemi lety, ale nepochopila. Tenkrát mě dost zklamal, ale zafixovala jsem si, že ho mám přečtený, a zapsala jsem si ho do seznamu četby k maturitě. Ve středu odpoledne se o něm ale začalo ve třídě mluvit a já zjistila, že vůbec nevím, o čem to všichni mluví. A tak jsem zpanikařila a snažila se Máj ještě rychle přečíst. A nestačila jsem se divit, co všechno v tom Máji je. Obzvláště nad intermezzy jsem se pozastavovala. Ale celé jsem to přečíst samozřejmě nestihla. Proto se mi velice ulevilo, když si Máj vytáhl spolužák přede mnou, takže já si ho už vylosovat nemohla.
Ale i tak to bylo na hraně. Vytáhla jsem si Modlitbu pro Kateřinu Horowitzovou, a hrozně jsem se klepala, a ukázka neuměleckého textu byla o kompresorech vzduchu, a mohla jsem o ní říct jen to, že jí nerozumím, protože nevím, co je kompresor vzduchu. Nakonec mě nechali odmaturovat, vlastně mi strhli jenom dva body z dvaceti osmi, ale češtinářka mi pak na maturitním večírku říkala, že byla nervózní z toho, jak jsem byla nervózní. Protože mě nervózní ještě nikdy neviděla.
Fotka nad tímto textem byl omyl. Objevila jsem ji, až když jsem stahovala všechny fotografie do počítače. Je to moje poslední fotka z naší třídy. Moje koleno v punčocháčích, v nichž byla díra, ale stejně jsem si je vzala, protože jsem si je prostě chtěla vzít. (To se asi nedělá, že?)

Ve čtvrtek mě už čekaly jenom základy společenských věd - psychologie a filozofie. Ještě ráno jsem se snažila učit, ale kočka mi zasedla otázku Filozofické směry 20. století.

Edmund Husserl.

Nakonec jsem si ze všech témat, které jsem si mohla vytáhnout, vylosovala otázku Osobnost a temperament. To byla jediná otázka, na kterou jsem se nemusela vůbec učit, protože temperamentem jsem se zabývala v mnoha předchozích letech, dokonce jsem na tohle téma psala v septimě projekt. Dopadlo to tak, že jsem jim to všechno odříkala hrozně rychle, a ve zbytku času vyprávěla o typologii Myers-Briggs Type Indicator. 
Byla to další absurdní situace mého života. Na jednu stranu jsem byla ráda, že jsem to zvládla na jedničku, jenže mi taky bylo líto, že jsem se všechnu tu filozofii učila k ničemu, a že o ní nemůžu nikomu říct. Že jsem si vytáhla to jediné téma, o němž jsem si říkala, že by byla až příliš velká náhoda, kdybych si ho vytáhla, a proto v to ani nedoufala.

Až jednou dočtu tuhle tlustou knížku, kterou mám rozečtenou, asi o ní budu muset napsat článek.




V pátek, den po zakončení maturit, jsme měli maturitní večírek. Asi do půlnoci se to zdálo jako velice spořádaná zábava; všichni, my i profesoři, jsme seděli u jednoho stolu, jedli pečená křidýlka a chvíli hráli vědomostní kvíz o naší třídě, který připravila jedna slečna od nás. Po půlnoci se začaly přeskupovat židle, pít tvrdý alkohol, nabízet tykání, odcházet, a na konci tam zůstalo jen pár studentů a já jsem byla mezi nimi. Nechala jsem si natočit vodu, ale na chvilku jsem odešla a mezi tím mi ji někdo dopil, takže jsem v půl třetí ráno zapíjela ibalgin cizím nedopitým pivem, které zbylo po kdovíkom na stole. Byl to jeden z nejpůsobivějších zážitků mého života. Konečně jsem se cítila dekadentně.
Dva kelímky na fotce původně obsahovaly dezert panna cotta. Se spolužačkou jsme ho o půlnoci snídaly lžícemi na polévku. Byl to na mé poměry docela divoký večer.

Po cestě domů mě napadlo, že bych mohla zkusit vyfotit pouliční světla tak, aby okolo nich byly paprsky.

Než jsem se dostala do postele, začalo svítat a venku zpívali ptáci. Kamarád mi do zpráv poslal německou operní árii. Ačkoliv jsem přišla domů tak pozdě, nebyla jsem vůbec opilá, jen se mi prostě chtělo být té noci na večírku až do konce.

Tady jsem celá taková nazelenalá.

Qveen Herby, o které jsem psala v minulém článku.

Duha na anilinkách - ale nejsem si jistá, jestli ji náhodou nevidím jenom já.

Tohle křeslo je velká výčitka. Když jsem se stěhovala ze školy, naházela jsem na něj všechny učebnice a sešity, a ještě jsem je neroztřídila, protože na ně nemám doma dost místa. Něco z toho věnuji kamarádce, ostatní prodám, zbytek buď schovám pod postel nebo vyhodím. Aby měly kočky zase dost místa.


Ten linkovaný papír, který vidíte na téhle fotce, jsem používala jako paletku asi týden, a pak se rozmočil a umřel.

Inspirativní citát z jedné inspirativní písničky. Tedy aspoň mně se zdá inspirativní. Protože je o tom, že není třeba dělat si starosti s tím, co o nás kdo říká za našimi zády. Že je to jen plýtvání energie. Kéž bych si to jen uvědomila dřív, kdy jsem se pomluvami a nepříjemnými pohledy stresovala neustále. Občas přemýšlím, co se to se mnou stalo, že se mi povedlo tak přehodnotit svět. A nemůžu dojít k ničemu konkrétnímu, prostě se to stalo, zásluhou mnoha dílčích malých změn.
Nezapomněla jsem na staré křivdy, ale všechny jsem je odpustila. To jsem si také během posledního měsíce uvědomila. Proč se trápit něčím, co už neplatí, z čeho jsem vyrostla? Všichni jsme vyrostli, já i lidé, kteří mi ty křivdy způsobili. Možná, že právě tohle je to, k čemu jsem měla dospět, abych byla dospělá. A možná, že to může vypadat, jako že jsem upustila od svých zásad, jichž jsem se v předchozích letech tak pevně držela, a že jsem teď trochu jiný člověk, protože právě ty dětské zásady mě tolik formovaly. A špatným směrem, ale s tím už teď nic neudělám. Mohla jsem ty školní roky prožít mnohem spokojeněji, kdybych se chovala lépe a lépe vnímala svět. (Jenže nemůžu jednoznačně říct, že toho lituji. Jsem ráda, že jsem, kdo jsem, a nemůžu vědět, kdo bych byla, kdyby to bylo jinak - doufám, že se to dá pochopit.)

Já a klobouk, který jsem si nekoupila, jen jsem si ho chtěla zkusit.

Stíny u Německo-českého centra setkávání.

Když už náhodou musím jít na autobus, čekám vždycky na téhle zastávce, a v tomhle skle občas kontroluji, jak vypadám.

Tuhle příšernou věc teď nastěhovali do obchodu u nás na sídlišti. Když jsem byla malá a ještě tam byla prodejna jiného řetězce, býval tam skvělý dětský koutek, se skluzavkou a dvěma druhy schůdků a měkkou podlahou, po níž se chodilo bez bot. Vždycky jsem tam čekala, než mamka nakoupí, a hrála jsem si, že jsem slepice, která leze po malých schůdkách do kurníku. Potom ten dětský koutek zrušili, a pak zrušili celý obchod, a když ho za pár let znova otevřeli, už tam nic takového nebylo. Teď, když jsem viděla tenhle hororový vláček, najednou jsem si vzpomněla na ten starý dětský koutek, a dostavila se jedna z mnoha nostalgických chvilek. Škoda, že ten starý dětský koutek nemám vyfocený - ale je to tak dávno, že se ještě fotilo na film.

Zase je tu sezóna jasmínu.


Fascinující přírodní útvary

Tohle jsem identifikovala jako kosatec.

Jednou jsem šla z města domů a na sídlišti nám zrovna sekali trávu. A já mám ráda, když se někde seká tráva. Znamená to, že je svět naživu, a taky to moc hezky voní. Tady jsem se snažila vyfotit hromadu posekané trávy, ale zdá se, že není moc vidět, když leží na trávě.

Na maturitním večírku jsme s jedním spolužákem dostali zadáno, že si máme připravit slavnostní proslov na předávání maturitních vysvědčení, které se konalo následující středu. Nakonec to dopadlo tak, že jsem text sepisovala až v úterý, ale to nevadí, stejně se to nějak zvládlo. Proslov začínal jako parafráze Čekání na Godota, akorát místo Godota to bylo čekání na maturitní vysvědčení. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem zvládla napsat scénář slavnostního proslovu, i když jsem nic takového nikdy dřív nedělala. Zároveň jsem měla strach, jestli se to nebude zdát profesorům nebo spolužákům nevhodné - ale asi to tak nebylo, a pokud ano, nikdo mi o tom neříkal.

Prostě proudění. (Ze starého sešitu na fyziku, do kterého teď kreslím, protože je z většiny nepopsaný.)


Zatím pohledy jen dostávám, a žádné neposílám. Myslím, že už nikdy žádný ani nepošlu.

Moje malá Res Extensa.

Prospěla s vyznamenáním, to ještě nic není. Ale Prospěla s vyznamenáním v Liberci, to je docela úspěch.

Na předávání maturitních vysvědčení jsem si koupila nové šaty. Myslím, že mi teď bude smutno, kdykoliv se na ně podívám. Mám strach, že právě ten den byl poslední opravdu hezký den.

Když jsem se toho večera vracela z prvního třídního pomaturitního srazu, kam nás přišlo jen šest, řekla jsem si, že vyfotím měsíc, ale že je moc daleko, takže k němu musím jít blíž. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to nepůjde. A bylo mi to pak trochu líto. Tak jsem ho vyfotila alespoň z dálky.


A potom květen skončil. A já se nestačím divit, co všechno se v květnu stihlo dít, když se teď ohlédnu. Možná, že se vám to zdá jako málo, protože na vysokých školách se každé zkouškové podobá maturitě a učení je ještě mnohem víc, a také předpokládám, že životy mých čtenářů jsou o něco akčnější a více vzrušující než ten můj. Ale mně to na jeden měsíc stačilo. A zároveň bych si přála, aby ty další měsíce byly taky aspoň z půlky tak zajímavé. Netěšila jsem se na tohle čtyřměsíční volno, protože ho nemám s kým trávit, a hrozně nerada jsem sama. Chvílemi mám teď pocit, že se možná něco změnilo a že mě třeba má někdo doopravdy rád a já jsem skutečná součást cizího života, ale zdá se, že je to ještě pořád moc křehké a nedá se to definovat. Škoda, ráda definuji.
V příštích dnech mám v plánu napsat pár článků, nebo je aspoň rozepsat. Také jsem zvaná na vyhlášení jedné soutěže, které jsem se účastnila, což asi znamená, že jsem udělala něco dobře. Ještě musím do školy dojít vrátit klíček od školní knihovny (pořád o tom mluvím, ale ještě jsem to neudělala), a taky bych ráda poslala dva malé krátké symbolické dopisy. A dál neplánuji. Uvidíme, jak to všechno bude.
Co vy a vaše maturity, kolik zkoušek jste měli anebo teprve budete mít, pokud maturujete až v dalších letech? Máte někdy dny, kdy se vám prostě nechce jíst? Kolik hrnků čaje jste schopni vypít za večer? Co vám dělá větší problém - mluvit před publikem, nebo komunikovat s neznámým člověkem osobně? A kolik stupňů Celsia je pro vás ještě snesitelných? Já jsem schopná snést opravdu hodně vysoké letní teploty, rozhodně je to lepší než extrémní zima.

Nejveselejší rozchodová písnička, jakou jsem kdy slyšela. Přesně taková byla na světě potřeba.

Přeji hezké léto a málo komárů.
T.

2 komentáře:

  1. Ten pocit smutku ze samoty znám moc dobře, taky jsem byla dlouho sama, i když se zdálo, že každý někoho má. Ale stejně jsem vždycky jaro měla ráda, protože byla ve vzduchu cítit naděje a nový život.
    Moc ti gratuluju k maturitě i k přijetí na vysokou školu!
    Ten nápad s kreslenými kočkami, které si rozdala spolužákům, je super, určitě jim to muselo udělat radost! Krásně kreslíš. A máš krásné kočky. Líbí se mi, jak na fotkách zachycuješ krásu v obyčejných věcech.
    Já jsem ráda, že tady v Anglii máme chladnější počasí, vždycky tak o deset stupňů míň, než v ČR. Jak už jsou teploty kolem třicítky, tak nejsem schopná moc fungovat.
    Moc ti přeju, aby sis užila letní volno a aby ses necítila sama!

    OdpovědětVymazat
  2. Tvůj květen byl takový dobrodružný, řekla bych. Červen oproti tomu ani nebude tak akční, ale třeba já bych to ocenila. Nicméně chápu, v čem vězí problém a vím, že je to ne zrovna lákavé pomyšlení.
    Asi mě nikdy nepřestanou jakýmkoliv způsobem překvapovat tvé kočičky, jsou vážně skvělé a tak fotogenické a takové... živé. A bílé. Jsem ráda, že máš bílé kočky. :) S puntíky a skvrnami. Jo a ty bílé boty a modré šaty jsou taky krásné prosvětlení. Určitě nebudeš mít problém je ve skříni najít. :)
    Mám problém mluvit před publikem, když mám pocit, že mě poslouchá. Nebo když si nejsem úplně jistá tím, co říkám. Nebo když oni sedí a já musím stát. Nebo když mám na sobě něco, v čem se cítím nepříjemně.

    Držím palce, aby byl červen a další měsíce snesitelné a pěkné, pokud možno. :)

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem. Diskuze je moderovaná.