pondělí 11. června 2018

Jak jsem psala maturitní práci

Není tomu tak dávno, co jsem dokončovala svou maturitní práci. Pamatuji si to docela jasně: zbývaly mi dva dny do odevzdání a já se zoufale plazila po podlaze ve svém pokoji a snažila se přivést svou práci do požadovaného stavu. Očíslovat stránky, zarovnat text, nastavit okraje, sjednotit velikost písma v odkazech. Jakmile jsem ji uložila a převedla do formátu .pdf, zjistila jsem, že se v ní nachází něco příšerného a nepřijatelného, jako třeba že je titulní strana očíslovaná anebo že mi zmizely všechny zdroje, takže jsem se s hysterickým pláčem vracela do textového editoru a modlila se, aby se to proboha nějak spravilo, a aby to nakonec nepokazili v tiskárně.

Moc se mi nechce věřit tomu, že už to mám celé za sebou, a že už celou práci můžu třeba zahodit do šuplíku a nikdy na ni znova nesáhnout. Popravdě řečeno, ještě se mi do toho tak docela nechce. A proto jsem se rozhodla dát dohromady tento článek - takové souhrnné povídání o mé maturitní práci. Jak jsem ji psala, co mi ve psaní bránilo, co mi dělalo problémy a co mě naopak bavilo. O tom, jak jsem dva necelé měsíce bojovala s poezií, a jak to nakonec dopadlo. A také o tom, proč jsem se rozhodla právě pro svoje ne moc populární téma, a co jsem v jeho rámci vyzkoumala. Nevěřím si natolik, abych doufala, že bude zrovna tento článek pro někoho důležitým přínosem - moje pracovní morálka je totiž skutečně nezáviděníhodná a téma nelze využít v reálném životě - ale třeba díky mně aspoň nahlédnete někam, kam by vás samotné ani nenapadlo nahlížet.

Na začátek by bylo možná dobré seznámit vás s konceptem maturitních prací. Nevím, jak jsou na tom ostatní školy, ale ta naše je poněkud ujetá na odborné práce. Učíme se je psát prakticky už od tercie, i když to jsou jenom takové třístránkové referáty. Možná, pokud moje články čtete už déle, si vzpomínáte na článek Prokrastinační kalendář, v němž jsem vyprávěla o tom, jak jsem psala, nebo spíše nepsala referát o kultuře první republiky. V kvintě a sextě se píšou trimestrální práce nejdřív o rostlině, potom o zvířeti a pak o chemickém prvku, v té samé době se také přidávají projekty, které se tvoří během jednoho volného týdne v září a pak se veřejně obhajují. Celá odborná anabáze poté končí v oktávě, kdy je naším úkolem napsat minimálně dvacetistránkovou odbornou práci, jejíž téma si musíme vymyslet sami, a v jejímž rámci je třeba opravdu něco vyzkoumat. Něco, co ještě nikdy nikdo nevyzkoumal. Maturitní práce se zadává na začátku října a odevzdat se musí obvykle 21. března, což se může jevit jako dostatek času, ale zas tak moc dlouho to není. A největší háček spočívá v tom, že kromě psaní maturitní práce je potřeba chodit do školy, dělat všechny možné jiné úkoly, připravovat se k maturitě a hlavně jíst, pít a spát. Ale... všechno je to pochopitelně nedocenitelná příprava ke studiu vysoké školy, kam se všichni možná jednou dostaneme, přežijeme-li všechny tyhle odborné práce.

O maturitní práci se obvykle začíná mluvit už v septimě. První výzvou je výběr tématu. Protože kdo si ho nevybere, tomu nějaké přidělí v ředitelně, a s tím se toho pak už nedá moc dělat, a tak je lepší vymyslet si nějaké téma, které vás aspoň trochu baví, nebo vám jednou může být užitečné. A dalším krokem je najít vyučujícího, který vám práci povede. Vedoucí práce je důležitá osoba, protože ho potřebujete ke konzultacím, ale občas se těžko hledá, protože být vedoucí je docela zodpovědná práce, a ne každý na to má čas, a hlavně profesorům obvykle nevyhovuje vést víc než tři práce zároveň.
Mně se naštěstí podařilo oba dva zásadní problémy vyřešit už na konci minulého školního roku. Původně jsem zvažovala téma týkající se pedagogiky, trochu spojené s typologiemi osobnosti, ale nakonec jsem to včas vzdala, protože jsem se zalekla příliš kontaktního a navíc dost nejasného výzkumu. A na konci června jsem si vymyslela svoje téma - Výskyt a význam náboženských a politických motivů v díle Jiřího Wolkra. A k mému údivu z něj naše češtinářka byla nadšená stejně jako já a hned napoprvé řekla, že mi práci povede, takže jsem ji ani nemusela nijak přemlouvat. Prakticky vzato jsem mohla začít pracovat už o prázdninách, ale protože jsem příšerná a pořád mám na všechno dost času, nepodnikla jsem v létě v této věci nic. A pak najednou byl podzim, a čas běžel dál a se mnou to šlo z kopce. A o tom vám teď napíšu. Bude to dlouhé povídání, ale ne delší než moje práce.


Na začátek je potřeba říct, že s psaním odborné práce nelze prostě jenom tak začít. Vždycky je potřeba udělat hrozně moc věcí, než můžete začít psát, a právě tyhle apriorní obstrukce mě hrozně odrazovaly a odkládala jsem je příliš dlouho a tím pádem jsem odkládala i chvíli, kdy jsem mohla napsat své slavné první písmenko. Myslím, že se tak nakonec stalo uprostřed listopadu. To jsem už shromáždila všechny výbory z Wolkrova díla, které jsem mohla sehnat, a všechny jsem si je naskládala na konferenční stolek k posteli, a taky jsem si obstarala slovník uměleckých směrů, a po zdlouhavém přemýšlení jsem došla k tomu, že nejlepší bude začít s charakteristikou české raně avantgardní poezie.

Jenže ani tak to nebylo moc jednoduché. Tak moc jsem nad těmi prvními odstavci přemýšlela, že jsem nedovedla vyplodit větu, která by se mi nezdála být divná. Neustále jsem se zastavovala a vkládala poznámky pod čarou. Pracovala jsem tempem dvě věty za patnáct minut, a to ještě byly ty plodnější chvilky. A jakmile jsem jednoho večera napsala část první kapitoly, začala jsem mít pocit, že už jsem toho udělala dost, a další týden jsem zas nic nedělala. Jen poslouchala spolužáky, jak se baví o tom, že už mají část hotovou - obvykle se jednalo o komunikaci s lidmi, které k té práci potřebovali, a tak jsem se uklidňovala tím, že já přece nikoho nepotřebuji.
A taky jsem poslouchala třídního, který už od října říkal, že by naše práce měly být už v pokročilém stádiu, a že pokud začínáme teprve teď, nemáme šanci. Věřila jsem mu to, ale zároveň jsem trochu věřila sobě. Zatímco jsem nic nedělala. Jen občas, když jsem měla náladu, jsem se pohrabala v těch Wolkrových výborech z díla a krátce se nad něčím zamyslela, než se moje pozornost zase rozutekla někam jinam. Možná jsem si měla věřit míň, to by mě totiž přimělo něco dělat.

S vedoucí práce jsem se domluvila, že jí svou teoretickou část pošlu někdy okolo vánoc. To byl tedy můj první deadline, dokdy jsem měla v pěti kapitolách shrnout společensko-historický kontext života a díla Jiřího Wolkra, zkrátka něco, o co potom opřu část praktickou.
Teoretická část pro mě byla úplně to nejhorší na celé práci, dokonce i horší než konečné formátování, a to je co říct. Zaprvé, jednalo se v podstatě jenom o kompilaci, takže jsem toho musela hodně přečíst a pak to přeformulovat, což vedlo k podivným větným konstrukcím. (Když jsem text nakonec poslala ke kontrole, vedoucí práce mi do něj psala poznámky jako "Pište současnou češtinou!") Navíc, odborný styl je pro mě svazující a dusivý, trvá mi dlouho si na něj zvyknout, a když se to nakonec povede, píšu odborně všechno, a proto moje články z tohoto období div neměly anotaci, úvod, závěr a seznam bibliografie.
A zadruhé, na začátku prosince na mě bez varování sedla ta největší krize, jakou jsem dosud měla. Jako by se mi zasekl mozek. Vlastně jsem to tehdy popsala tak, že mám pocit, že mi hnisají myšlenky. Jednalo se o začarovaný kruh obsesí a kompulzí, a asi to bylo nutné, abych si přiznala, že mám problém, a začala s ním pracovat alespoň na osobní rovině, a mluvila o něm doma. Ale co se týče maturitní práce, vůbec se mi to nehodilo. Bylo mi hrozně a ačkoliv jsem se snažila psát, prostě mi to nešlo. No a jakmile jsem se z toho trošku dostala, onemocněla jsem, a psaní práce bylo najednou nemožné nejen psychicky, ale i fyzicky. Jak to tak po sobě čtu, připomíná mi to Řadu nešťastných příhod. Uprostřed nemoci jsem se zmohla alespoň na zoufalý email, v němž jsem žádala vedoucí práce o týden navíc, pokud tedy neumřu.
A k mému údivu jsem neumřela, a tak jsem na konci roku 2017 skutečně mohla odeslat ubohou, uslzenou, ale hotovou teoretickou část práce. A pak už mi zbývala jenom děsivá hromada rozborů textu.


Abych mohla srozumitelně psát o praktické části, měla bych nejdřív vysvětlit, o co přesně v mojí práci šlo. Záměrem, který jsem si vymyslela sama, a proto je to možná celé tak divné a zamotané, bylo zmapovat náboženské a politické motivy napříč celým dílem Jiřího Wolkra. Dosáhnout jsem toho chtěla pomocí rozborů textů a jejich interpretace; tedy, myslela jsem, že vezmu vzorky, které obsahují zmíněné motivy, a pak se pokusím odtušit, co přesně tím autor myslel, a nakonec to srovnám s těmi ostatními texty. Abych vůbec měla co srovnávat, ještě v teoretické části jsem si definovala tři období Wolkrovy tvorby - rané období, období Těžké hodiny a období nemoci - poté, co jsem ve Wolkrově biografii narazila na události, o nichž jsem si říkala, že by mohly zásadně ovlivnit charakter jeho tvorby. Můj velkolepý plán zahrnout v práci úplně všechna zákoutí Wolkrovy tvorby brzy ztroskotal, protože mi došlo, že by to trvalo příliš dlouho, a také by pak bylo srovnávání mnohem těžší. Proto jsem se zaměřila jenom na poezii, a i té, jak jsem později zjistila, bylo víc než dost.

Rozbory textů mám ráda. Je to jedna z mála věcí, které mi nikdy nedělaly problém. Vlastně to byl jeden z důvodů, proč jsem si nakonec vybrala tohle téma a ne to druhé, které jsem zvažovala; protože se mi líbila představa praktické části, kterou budu moct dělat sama v klidu domova. Jenže v lednu, jakmile přišla na rozbory textu řada, jsem se k nim nemohla vůbec rozhoupat. Najednou se to zdálo jako další nepřekonatelná překážka, zvláště po té nepříjemné epizodě s teoretickou částí. Navíc pořád bylo plno věcí, které jsem musela dělat hned, třeba připravovat se na zkoušení z psychologie nebo snažit se opravit známky z fyziky.
Takže jsem se snažila plnit alespoň tyhle menší věci, a maturitní práce nade mnou stála jako bouřkové mračno. Jednou jsem po cestě z jídelny potkala svou vedoucí práce a v záchvatu paniky ji zničehonic začala přesvědčovat o tom, že na tom pracuji, ačkoliv toho ode mě ještě moc neviděla. Další den jsem se dozvěděla, že o tom vyprávěla části třídy, kterou má na hudebku, a že teď tedy půlka třídy ví, že jsem na tom hůř, než by kdo čekal.

Ale nestagnovala jsem tak úplně. Vlastně jsem docela dost četla. Během ledna jsem vybrala texty, které se mi hodily k rozboru, a několikrát si je přečetla, což se nakonec ukázalo jako dobrý krok. Protože už mi zbývaly jen necelé dva měsíce do odevzdání, a to znamenalo, že teď už se nemůžu moc zastavovat, a hlavně nesmím nic odkládat, a musím to prostě napsat, pokud chci k maturitě.
Tak jsem si někdy na začátku února sedla a začala rozebírat texty. Zpočátku to šlo dost podobným tempem jako první kapitoly teoretické části, protože jsem si nebyla jistá, jestli to dělám správně a jestli to náhodou není moc subjektivní nebo jestli mě třeba úplně nemíjí pointa textů, které rozebírám. Ale vedoucí práce mi napsala, že se jí to moc líbí, a že mám pokračovat ve stejném duchu. Takže jsem se pokusila pokračovat.
Je nutné říct, že v průběhu dvou měsíců intenzivní práce na rozborech textu mě moje vedoucí práce skutečně povzbuzovala a motivovala. I když jsem jí mnohokrát posílala koncept s tím, že tam mám nejspíš hlouposti, ona mi vždycky odpověděla, že je to skvělé a že se jí to líbí. Vlastně jsem měla pocit, že je z toho mnohem víc nadšená než já sama. Myslím, že kdyby mě takhle nepodporovala, nejspíš bych ztratila naději a zhroutila se z toho.

Protože přibližně od poloviny února do dvacátého března jsem jenom dýchala, pila, občas jedla a kromě toho pořád rozebírala texty. Nikdy se mnou nebyla větší nuda než právě v tomhle období. Chtěla jsem si alespoň tuhle poslední etapu práce časově rozvrhnout, ale bylo to k ničemu, protože zrovna rozbory textů jsou poněkud nepředvídatelné. Nejvíc času i prostoru mi zabraly texty z období Těžké hodiny, kvůli některým z nich jsem popsala celou stránku a místy i víc, chvílemi jsem měla pocit, že jsem se zbláznila. Začala jsem si uvědomovat, že mě tohle rozebírání textů vlastně baví, a že je docela škoda, že mi na to zbývá tak málo času a musím přemýšlet tak rychle. Taky jsem si začala představovat, že jednou budu mít práci hotovou a odevzdanou. Ale ačkoliv se doba krátila, přede mnou toho bylo ještě hrozně moc, a tak bylo odevzdání práce jenom takovou utopickou představou.

V posledních dnech jsem si brala počítač do školy, abych mohla psát i v hodinách předmětů, z nichž jsem nematurovala, a v nekonečných volných hodinách. Už mi bylo úplně jedno, jestli mě ruší cizí mluvení nebo tikání hodin nebo ptáci, kterým na začátku března začínaly rozmrzat hlasivky - prostě jsem psala. Ve třídě, v knihovně, ve studovně, skrčená na křesílkách na konci chodby. Doma, než jsem šla spát. Moc jsem toho nenaspala, ale hodně jsem toho napsala, a to bylo momentálně důležitější. Okolo desátého března mě moje práce dokonce i rozbrečela, protože jsem zrovna měla nějakou smutnou chvíli a do toho jsem musela dokončit rozbor textů z posledního období Wolkrova života, protože mi už nic jiného nezbývalo. A do toho jsem dělala jazykovou korekturu cizí práce, které jsem moc nerozuměla, protože se týkala fyziky, ale chtěla jsem být aspoň trochu užitečná.

Nakonec jsem se dopracovala až do bodu, kdy jsem měla celou práci hotovou, dokonce i anotaci, úvod a závěr, tedy části, s nimiž jsem se prala ještě mnohem víc než s celou teoretickou částí. A zbývalo mi už jenom formátování. Něco jsem sice naformátovala během psaní práce, ale ne všechno, protože na svém počítači mám jenom Open Office, a v tom neumím číslovat stránky a dělat obsah, a tak jsem musela využít mamčin notebook, což by nebyl problém, kdyby mi zbývalo více než dva dni do odevzdání.
Během formátování mě moje práce rozbrečela podruhé. Jak jsem už zmínila v úvodním odstavci, ležela jsem na zemi, protože mě to tak rozčilovalo, že jsem nemohla vydržet sedět na židli, a pokaždé, když jsem si myslela, že mám už finální verzi, a jen si ji naposled zkontroluji, objevila jsem něco příšerného. Nejhorší věcí, která se mi stala, bylo nepochybně to, že mi zmizela polovina zdrojů, a já je musela znova dopisovat, což zabralo hrozně moc času. A také mi z poznámek pod čarou zmizely čáry, takže to už byly jenom poznámky. Ale toho si nakonec vůbec nikdo nevšiml.

Na den, kdy jsem šla nechat vytisknout maturitní práci, nikdy nezapomenu. Byl to nejšťastnější den za velice dlouhou dobu. Akorát jsem nemohla najít tiskárnu, kde jsem nechávala tisknout práce v minulých letech, a potom jsem všem říkala, že ji zrušili, přitom jsem si jí jenom nevšimla. Ale to už byla jenom taková maličkost. V porovnání s tím, jak jsem se trápila v předchozích měsících. Když jsem si nesla dva výtisky práce domů, byla jsem na sebe pyšná, protože jsem svou práci zvládla během měsíce dovést z embryonálního stavu ke zdárnému konci a nakonec ji přivedla na svět. Ale zároveň jsem se styděla za to, jak neuspořádaně jsem pracovala. Jako někdo, kdo to nemá v hlavě vůbec srovnané. Mohla jsem mít práci hotovou mnohem dříve a v mnohem větším klidu, a také jsem mohla mít mnohem větší radost z toho, že konečně můžu rozebírat a hájit Wolkrovu poezii, jak jsem si přála už dlouho předtím. Stačilo by pracovat souvisle, hezky si všechno rozvrhnout, netrápit se maličkostmi. Ale ne. Nejspíš prostě nejsem ten typ člověka, který tohle dovede sám od sebe.

A takový pocit mám ze své maturitní práce vlastně dodnes. Ani nevíte, jak jsem ráda, že vám dnes tento článek můžu psát. Snažila jsem se moc vás nezahlcovat, když přišla na maturitní práci řeč ve článcích ze života, právě proto, abych vás mohla zahltit tady. Moje práce dopadla dobře, a je to jediná jednička, na kterou můžu být opravdu hrdá, protože jí předcházely měsíce přemýšlení, psaní a příprav. Když jsem začínala, měla jsem z reakcí okolí dojem, že moje téma nikoho nezajímá, ale postupem času se začali vynořovat lidé, kteří tvrdili, že se jim to vlastně zdá docela pěkné. Když jsem svou práci hájila na přehlídce Středoškolské odborné činnosti, dostalo se mi negativní odezvy, což je, když se na to podívám zpětně, vlastně dobře, i když zrovna tahle kritika byla silně nekonstruktivní. U maturity se mi práci podařilo obhájit, ale hlavní byl podle mě stejně boj, který tomu úspěchu předcházel. A taky to, na co jsem díky své maturitní práci přišla.


A zjistila jsem toho docela dost. Tak třeba to, že se lidé mají tendenci hrozně moc divit, když jim vyprávím o tom, čeho se týkala moje maturitní práce. Například porotcům SOČ bůhvíproč vadilo, že se dívka mého věku dobrovolně zabývá poezií Jiřího Wolkra, protože se z většiny jedná o proletářskou poezii, která je pochopitelně kontroverzní, a je třeba chápat ji v souvislostech doby vzniku a také autorova života.
A vlastně, přesně tohle byl ten důvod, proč mě vůbec napadlo vymyslet si téma Výskyt a význam náboženských a politických motivů v díle Jiřího Wolkra. Mým cílem bylo představit Wolkrovo dílo z jiného úhlu, ne jenom jako komunistické básničky. Když jsem se před pár lety s jeho texty seznamovala, po chvíli mě zaujalo, že některé mají zcela neočekávanou, až téměř impresionistickou atmosféru, což není vůbec v souladu s programovým prohlášením proletářské poezie. Taky mě, když jsem četla Baladu o ženě, Bohu a muži, fascinovala kombinace náboženských a politických motivů v textu, a z toho vlastně nakonec vzešlo téma mojí práce. Protože motivy křesťanské víry a motivy socialistické teorie jsou teoreticky neslučitelné. To byla hlavní myšlenka a zároveň hlavní otázka: Jak je možné, že Wolker ve svých textech používal náboženské i politické motivy, mnohdy zároveň? A tuto otázku jsem si v rámci práce do jisté míry zodpověděla, ale existuje tolik důvodů, jimž by se tento jev dal připsat, že kdybych je všechny vypisovala tady, už by to nebylo povídání o mé maturitní práci, ale má maturitní práce. Stejně tak jsem odůvodnila zmiňované změny stylu a atmosféry textů - ty lze uvést do souvislostí s událostmi autorova života, například s vystoupením z katolické církve a vstupem do komunistické strany (to jen tak, abyste si uměli představit, co mám na mysli).

Taky jsem zjistila, že občas věci nejsou tak komplikované, jak se zdají. Tím narážím na praktickou část, které jsem se bála, ale pak jsem zjistila, že na tom jen hledám moc složitostí a že to není třeba, protože to píšu dobře. Vlastně se mi celá ta práce zdá nějaká moc snadná, když se na to podívám zpětně, a když opomenu svoje osobní problémy, které vedly k odkládání na poslední chvíli. V rámci práce jsem nedělala nic, co by mi bylo nepříjemné nebo co by se mi zdálo moc těžké, a to je nejspíš tím, že jsem nedala na cizí poznámky a vymyslela si téma, které je mi blízké.

To bylo mimochodem další zjištění, o kterém jsem dosud s nikým nemluvila - a jde o to, že texty Jiřího Wolkra mě už mnohokrát v životě nasměrovaly a pomohly mi chápat svět, a vždycky jsem si říkala, že bych se o tohle chápání světa chtěla podělit s tím světem, který jsem aspoň částečně pochopila. A je skvělé moci se do hloubky zabývat něčím, co mám tak ráda, a ještě být za to kladně hodnocená. A zároveň je dobrý pocit ukázat lidem, kteří vám tvrdili, že se zabýváte hloupostmi, že vám ty hlouposti pomohly odmaturovat. I když, to je asi až to poslední. Život by neměl být o snaze někomu něco dokázat.

Původně, když jsem ještě neměla práci obhájenou, jsem si představovala, že o ní napíšu docela jiný článek. Že vám v něm ukážu rozbory básní a zcela seriózně vyložím, na co jsem v závěru přišla. Jenže teď mi došlo, že to dělat nechci. Že se mi nechce psát články odborného charakteru na blog, kde píšu hlavně o svém životě. Že nechci svou práci, která mi asi až nezdravě přirostla k srdci, vystavovat další kritice, když nemusím, a hlavně, že cíl už vznikl, a teď je na čase popsat cestu, která k němu vedla.
Děkuji tedy všem, kteří tento článek přečetli až do konce. Psal se mi dobře, akorát je moc dlouhý, ale nemyslím si, že se dá osekat, aniž bych mu způsobila újmu. Příští články už budou možná čtenářsky přívětivější. Do komentářů mi můžete napsat, jestli rádi rozebíráte texty, a jestli čtete poezii. Taky by mě zajímalo, jaký máte názor na současnou poezii, ať už českou nebo cizojazyčnou. Je to sice trochu od tématu, ale když mám teď volno, občas se nad tím zamýšlím, trochu i protože si říkám, zda by moje texty našly své místo mezi Milk and Honey a Psáno strojem.

Přeji hodně letních bouřek, pokud je máte tak rádi jako já.
T

2 komentáře:

  1. Mně se to tvoje tema hrozne líbí a moc ráda bych si tvou práci přečetla, i když chápu, že se ti o tom nechce psát zrovna na blogu. Od Jiřího Wolkera jsem zatím cetla jen několik básní, v podstatě asi tech nejznámějších, ale chystám se mu ještě věnovat vic času.
    Poezii mám moc ráda, ale dávám přednost spíše té starší, miluji prokleté básníky, český underground a mnohé další. Co se týká současné poezie, k té jsem povětšinou dost skeptická. Přijde mi, že se teď nějak moc uchytila "instagramová/tumblr poezie", jak tomu říkám, a to úplně za poezii nepovažuji. Rupi má některé texty docela pěkné, ale celkově ten zájem okolo toho moc nechápu. Je to jen muj pohled, očividně je z toho spousta lidí nadsena, tak mi třeba něco uniká, ale každopádně i tak mam mnmnohem radeji autory a díla minuleho stoleti a dál, ať už jde o poezii nebo prozu :)

    OdpovědětVymazat
  2. Už jsme se o tom možná někdy bavili, ale máte vážně úplně jinou školu než my. Nás do takových věcí nikdo netlačí. Žádné práce obtížné podle toho, v jakém jsme ročníku. Já měla štěstí, že jsem si vybrala společenskovědní a dějepisný seminář, takže jsem letos psala dvě seminárky. Obě mě moc bavily, jen tu dějepisnou jsem si nechala na poslední chvíli, tak jsem na sebe byla trochu naštvaná, ale nakonec jsem byla jediná, kdo ji odevzdal. Ani mě moc nemrzí, že mi k ní dějepisář nedal žádný komentář - není se co divit. Psala jsem o vývoji slánské železnice, která je docela zajímavá, protože je jednou z mála neelektrifikovaných tratí, které dřív vedly až do Německa (přes Most) a dneska je to úplně nejhorší typ trati. I z práce na SVS jsem si udělala trochu dějepis a psala jsem o oligarchii za první republiky. Obojí mě nesmírně bavilo a doufám, že v takové náladě se ponesou i další práce, které budu psát. :)

    Nicméně zpět k Wolkrovi. Vždycky jsem si myslela, že je to Wolker a teda Wolkerovi, ale asi ne. :D Četla jsem jen pár balad nebo básní, na nižším gymplu jsme rozebírali Hosta do domu a nedávno Těžkou hodinu. Ale musím si to přečíst někdy v klidu sama. Schválně zkusím po jiných než proletářských motivech koukat. U Wolkera mě strašně mrzí, že neměl na poezii více času. Zajímalo by mě, jak by se jeho tvorba vyvíjela. :)

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem. Diskuze je moderovaná.