úterý 19. června 2018

Haiku XVI

Parabolická
křivka mě děsí ve snech,
křivka našich dnů

Hladové město,
kyblíky zahnaly mě
do temných koutů

Svítání. Duha
na podkladové desce
jdu zase pozdě

Sluneční kotouč,
nezměrně patetický,
tiskne nás v dlani

Náčrty často
mívají více hloubky
než moje oči

Splynula s nebem
první ranní vlaštovka
slyším její pláč

Zatáhni světlo
a zhasni žaluzie
ať se tma bojí

Braillovo písmo
na papírové kůži,
můj dopis tobě

Divné bezčasí,
kotvy se zvedly, aniž
sama bych chtěla

Uprostřed noci
všechno se zdá o něco
ucelenější

Lásko prokletá,
co se to s námi stalo?
Co se stane dál?

Hory za mraky
tak tiché a tak klidné
- nejsou jako já

Neměla naspěch,
proto se zastavila
v nevhodnou chvíli

Škaredý holky,
který nikdo nemá rád,
prý píší básně

Bojuji už jen
s vtíravou vzpomínkou na
tvá milá slova

Na parapetu
hloupý vánoční dárek
malé kachničky

Za horizontem
v poloze vertikální
hromada suti

Lumíku na zdi
prosímtě nesežer mě
(vypadáš na to)

Na konci duhy
tam duha začíná, neb
duha je kruhem

Píšu ti dopis
nikdy ho neodešlu
nevěřil bys mi

My name is Plato
and this is my triangle.
Ain't it a nice one.

I'm the one who left.
Will you be the one who stays
by my side? Who knows?

Blue bubblegum babe
crying her eyes out on you
Dolores Haze gaze

Pura voluntad
de una campesina
y dos mil flores

(Čisté úmysly
tiché dívky z venkova
dvou tisíc květin)

Ya no me queda
nada más que decirte
que todo duele

(Už mi nezbývá
nic víc než přiznat se ti
že všechno bolí)

Pareces el sol
pero no eres más que
sombra del viento

(Zdáš se být sluncem
ale nejsi nic víc než
plachý stín větru)

Dřív jsme spolu kvetli
ale všechno zetlí
jako staré listí
byli jsme si jistí
jenže jsme se spletli.

------------------

Vypadá to, že jsem si dala s haiku pauzu. Nebo že jsem si možná dala pauzu úplně se vším. A chvíli to tak skutečně bylo. Musela jsem chvíli rozdýchávat konec školy, a jakmile jsem se z toho trochu dostala, vynořily se z temnot věci jako letní kurz programování, kam jsem se v nějaké nadšené chvilce přihlásila, nebo vyhlášení soutěže poezie, z něhož jsem byla trošku přešlá - a to všechno mě rozptylovalo od jakékoliv literárně tvůrčí činnosti. Na druhou stranu, alespoň jsem kreslila, a to je taky dobře, asi. Momentálně je to už o něco lepší, a už zase budu moct psát články, a mám jich pár v plánu. Ani jsem nečekala, že zase přijde doba, kdy budu mít články v plánu. A popravdě, vůbec mi nevadí, že to poslední dobou není moc slavné s odezvou na to, co napíšu. Prostě to tak je. Buď se to změní, anebo ne, sama se propagovat nebudu.

Tato haiku mají trochu jiný příběh vzniku než všechna předešlá haiku. Na rozdíl od patnácti předešlých haiku kompilací nevznikaly převážně najednou, ale den po dni. Stejně tak to dělá Vlasta, i když bych řekla, že její měsíční haiku jsou mnohem uspořádanější a deníčkovější (chtělo se mi napsat, že jsou konkrétnějšího charakteru, ale to takhle nejde říct, protože má haiku jsou místy velice konkrétní). Nebylo mým cílem Vlastin nápad ukrást. Má každodenní haiku původně vůbec neměla být haiku, ale fotky a k nim sem tam slovo, jenže jakmile jsem začala dávat dohromady ta slova, sama od sebe z nich začala vznikat haiku, která si teď žijí vlastním životem. A když jsem si je po sobě četla, říkala jsem si, proč je nezveřejnit. Třeba pro vás budou zajímavější než ta předchozí. Anebo taky vůbec ne. To je těžko říct.

Se svým osobním haiku-fotoprojektem jsem začala během maturitního studijního volna a zatím jsem ani jeden den nevynechala. Některá haiku jsou přímo inspirovaná fotografií, která k nim patří, jiná s ní ale nemají vůbec nic společného. Některá jsou anglicky a některá španělsky. Některé z textů dokonce ani nejsou haiku, ale krátká básnička - do tohoto článku jsem zařadila jen jednu. Fotografie jsem se rozhodla do článku nepřidávat, protože se mi zdá, že textu nechybí. A taky by to už nebyl můj osobní projekt, ale zcela veřejná přehlídka mé dokumentace všedních dnů, kdybych sem ty fotky nějak vtlačila. Navíc jsou to místy obrázky o ničem. Nestojí za to.

Když si po sobě tahle haiku čtu, místy se musím pousmát, třeba u toho o duze na podkladové desce, protože to byl první den maturit, a já si myslela, že jdu pozdě, jenže ve skutečnosti jsem šla ještě později, než jsem si myslela. Haiku o hromadě suti zas popisuje mou tajnou zálibu fotit kónické hromady sypkého materiálu (za to může fyzika). Místy mi ale moc do smíchu není, protože období posledního měsíce bylo hodně opouštěcí, nakonec ještě víc, než jsem čekala.
Opustila jsem školu, s mnoha spolužáky, s nimiž jsem si začala rozumět teprve nedávno, se nejspíš jen tak znovu neuvidím. Opustila jsem roční zajetý každodenní koloběh zpráv, na který jsem byla zvyklá - a opustila jsem vztah, který mě ve všech smyslech neustále zaměstnával, ale nikam se neubíral. Pomalu opouštím první rok své dospělosti, a musím se smířit s tím, že se ani během tohoto roku nestalo nic, díky čemuž bych se cítila úspěšnější nebo dospělejší, a že jsem pořád stejně osamělá (a pořád stejně volám o pozornost). A opouštím domov, na což se na jednu stranu těším, ale pak si taky říkám, že to nebude moc snadné, zvlášť když se všichni mí přátelé a známí vydali jiným směrem, rozhodně ne na jih jako já. A tohle všechno jsou spojující témata haiku s číslem XVI.

Píšu to, jako by to někdo četl. Anebo naopak, třeba jsem si toho dovolila napsat tolik, protože jsem si téměř jistá, že jsou tu mé myšlenky téměř v bezpečí. Vlastně jsem už mnohokrát měla chuť přesunout se někam, kde budou v bezpečí ještě víc, jenže to by asi nemělo smysl.
Do komentářů mi můžete napsat, jestli si myslíte, že lze poezii hodnotit objektivně, případně jakým způsobem. Ráda bych se tímto tématem zabývala víc do hloubky, pokud to tedy jde.

Přeji hezký přechod jara v léto. Já přivítám léto v iQlandii - doufám, že vy někde na pláži nebo aspoň na zahradě. Děkuji za pozornost.
T

How strange it is to be anything at all.

3 komentáře:

  1. Tvoje haiku mám moc ráda, jsou krásná. Moc se mi líbí ta s Braillovým písmem a papírovou kůží :)
    Já už nepsala hrozně dlouho a občas mi to moc chybí, ale tak nějak se do toho nemůžu dostat a psát na sílu v tomhle dost dobře nejde, takže aspoň hodně čtu.
    Co se týče toho objektivního hodnocení poezie, asociovalo mi to film Spolecnost prokletých básníků (pokud jsi náhodou neviděla, tak moc doporučuju), kde na to v té učebnici měli dokonce křivku :D Jinak si myslím, že v té kritice vždycky nakonec větším či menším dílem je subjektivní pocit, ale na druhou stranu možná existují nějaké objektivní hodnoty, podle kterých se poezie posuzuje, to nevím :)

    OdpovědětVymazat
  2. Tahle haiku na mě působí zvláštně melancholicky. Nejvíc se mi líbí asi tohle:

    Zatáhni světlo
    a zhasni žaluzie
    ať se tma bojí

    To je působivé!
    Přeju ti, ať si můžeš dobře užít prázdniny a ať se necítíš osamělá!

    OdpovědětVymazat
  3. Tvoje haiku jsou má životní láska. Těch pět veršů na konci je tak dokonalých, že to nejde ani vyslovit. Pokud má poezie jméno, pak jedno z nich je tvoje.

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.