pátek 29. června 2018

Gymnázium

Jednou, bylo to někdy na podzim, jsme stáli se skupinkou spolužáků na chodbě, čekali na společenskovědní seminář a pozorovali zvolna umírající přírodu. Pamatuji si to docela jasně. Tenkrát jsem totiž nahlas pronesla tu nevyhnutelnou a krutou větu - Už se nemůžu dočkat, až z týhle školy vypadnu. Nejspíš to nebylo poprvé, co mě něco takového napadlo, nebo co jsem podobnou myšlenku vyslovila. Ale bylo to naposled. A proto, když se to vezme zeširoka, proto dneska píšu tyhle řádky.


Má školní léta nebyla vůbec nic jednoduchého. Ani nic černobílého. Odmalička jsem ze všech možných důvodů poněkud nezačlenitelné dítě, které mělo problémy všude už od školky. Jsem jedináček, nebyla jsem zvyklá hrát si s dětmi, byla jsem samotář a nejspíš trochu sobec, který si zabíral všechny pastelky a papíry pro sebe, a který odmítal jíst. První dva roky základní školy byly docela dobré, jenže potom se to pokazilo, a poslední kapkou bylo, když mě v páté třídě zařadili na základě matematického testu do počítačové třídy, kde mě pak dvě hodiny týdně týrali programovacím jazykem Baltík. O základce bych mohla vyprávět dlouho, ale nechci, protože je to už dávno za mnou. Každopádně mi to tam nesedlo. Děti, učitelé, chudáček ochuzená výtvarka a tohle příšerné programování.
A shodou okolností, pár kroků od naší základky stála jiná základka, a ve stejné budově s ní se tísnil osmiletý gympl, a moje mamka tam už odnepaměti, ještě dávno než jsem se narodila, učila angličtinu, a na ten gympl se mi podařilo dostat bez přijímaček díky výhře v soutěži Bystrý páťák (ačkoliv jsem jako páťák byla fakt hodně mimo a zpomalená, ale to se v soutěžním testu nepoznalo). A tak jsem místo šesté třídy nastoupila na gymnázium. Začala bojovat s čistým štítem. A ráda bych řekla, že i s odhodláním, ale tím si nejsem moc jistá. Když mi bylo jedenáct, bylo pro mě hlavní, abych se zalíbila kolektivu, v němž jsem byla, a byla jsem dítě absolutně bez ambic. Což se během osmi let na gymplu změnilo, ale to předbíhám téma. Zkrátka, šla jsem na gymnázium, a moc jsem to neřešila, a ani jsem, navzdory rozšířené domněnce, nebyla kvůli tomu namyšlená, protože to byl spíše útěk než úspěch.

Během let, kdy jsem se snažila skloubit školu a blog, jsem nikdy nevěděla, do jaké míry se můžu vyjadřovat o naší škole. Takže jsem možná místy pustila nějakou informaci, ale nikdy to nebylo nic kompletního. Naše škola je totiž trochu divná. Řekla bych speciální nebo zvláštní, jenže ve spojení se slovem škola mají tato slova posunutý význam, a když jsem tak v minulosti náš gympl lidem popisovala, vždy si pak o mně začali myslet, že chodím do pomocné školy. To hlavní asi je, že je to soukromé gymnázium, takže se o nás po městě tradují všemožné věci. Také nemáme pololetí, ale trimestry. Jako v těhotenství, asi aby se nám toho v hlavě hodně narodilo. A také máme místo klasické stupnice známek 1-5 bodování od 10 do 0, přičemž desítka je nejlepší. Vysvědčení dostáváme třikrát ročně, na konci každého trimestru, takže v prosinci, v březnu a v červnu. A  nejmenuje se vysvědčení, ale zpráva o studiu, a kromě bodů na nich máme i slovní hodnocení, které píšou profesoři každému zvlášť a bývá přibližně na čtyři řádky.
Potom se u nás vyskytují ještě nějaké drobné odchylky ve vzdělávacím plánu, ale to už není pro tento článek tak klíčové. Jako zvláštní se může ještě zdát to, že jsme malá škola, která si říká škola rodinného typu, a kde bývá obvykle okolo dvou set studentů. Od každého ročníku máme jen jednu třídu, a v praxi to vypadá tak, že se na chodbách známe alespoň od vidění (a vedlejší produkt je, že je to jedna velká drbárna, kde vědí všichni všechno). Na všechny zmíněné divnosti jsem si dost rychle zvykla, a kdybych nebyla čas od času konfrontována s realitou jiných škol, už by se mi na nich ani nic divného nezdálo.

Musím uznat, že do kolektivu na gymplu se mi podařilo zapadnout o něco lépe než mezi děti na základce. Sice to po většinu času také nebylo ideální, ale ať už se mi dělo cokoliv, s hrůzami prvních pěti školních let se to nedá srovnávat ani v nejmenším. Navíc, když se na všechny své problémy ohlédnu, myslím, že byly částečně způsobené tím, že jsem se bála komunikovat a tak jsem si vybudovala mnoho obranných mechanismů, které ze mě paradoxně dělaly ještě dostupnější terč.
A také to bylo tím, že jsem se hledala. Během svých gymnaziálních let jsem si prošla mnoha fázemi, z nichž většina byla jako pěst na oko. Třeba fáze oranžových vlasů, která na mě nečekaně přišla uprostřed sekundy, a pak jsem se o sobě dozvěděla, že mi holky říkají Oranžové hovno. Nebo fáze, kdy jsem nosila na krku červenou šňůrku, která měla vypadat jako linka po gilotině. Nebo moment, kdy jsem už vypadala vcelku dobře, jenže pak jsem si ostříhala ofinu v délce tří centimetrů - toto období se krylo s fází, kdy jsem byla nadšená do MBTI testů a chtěla otestovat všechny okolo sebe. Jako poslední odezněla fáze šílených sukní a barevných punčocháčů s ošklivými vzory.
Fáze Jsem normální člověk a zvládám se plnohodnotně bavit se svými spolužáky bohužel nastala až v septimě. A jsem ráda, že vůbec nastala. Ale nechci tím říct, že by to během těch předchozích let bylo nanic, jen mi chybělo sebevědomí a tak jsem se nedovedla chovat jako normální člověk, a to mi narušovalo rovnováhu. V hodnocení třídního profesora jsem měla mnohokrát napsáno, že jsem roztržitá nebo roztěkaná, a byla to pravda.

A pak tu byl taky ten fakt, že jsem dítě profesorky angličtiny, což mi taky místy komplikovalo život, ačkoliv mě mamka neučila. Dlouho jsem si říkala, že se k tomuto tématu musím někde zeširoka vyjádřit, ale teď, když jsem už jako učitelské dítě úspěšně odmaturovala, nemám moc chuť to znova rozebírat. Mít mámu učitelku bylo těžké, když jsem slyšela, jak ji někdo ze studentů pomlouvá, i když to obvykle nebylo nic horšího než věci, které se o profesorech běžně říkají. Také to bylo těžké pro ni, protože ačkoliv mě neučila, nacházela se celých osm let ve dvou konfliktních rolích. Často za mě řešila věci, které bych si musela řešit sama, kdybych neměla ji ve sborovně. A tak obecně to znamenalo, že jsme byly obě s naší školou propojené téměř ve všech oblastech našich životů. Ale vždycky se to zvládalo, od začátku až do konce mé školní docházky.

Co se týče mě, školy a učení, vždycky to celkem ušlo. Buď mi věci šly, nebo mě aspoň bavily, anebo jsem přinejmenším měla štěstí na vyučující. V primě mi dělala problémy hlavně biologie, a když se pak k ní v sekundě přidala fyzika, došlo mi, že asi nebudu moc přírodovědně založená. S matematikou jsem kupodivu na nižším gymnáziu neměla moc problémů, dokonce jsem se zapojovala do různých matematických soutěží, ale pak přišly řezy krychlí a zvrtlo se to. Když nám na jeden trimestr vyměnili matikáře, dostala jsem na zprávu o studiu pět bodů, ale pak nám vrátili naši hodnou profesorku a s matikou jsem se rozloučila se ctí. Pak tu byla chemie, na niž jsem po dobu celého jednoho roku hleděla jako na svou budoucí kariéru, ale pak jsem zjistila, že to obnáší víc než skládání jmen sloučenin, a přeorientovala jsem se na společenské vědy. A nesmím zapomenout na tělocvik, velkou noční můru, která by ale byla mnohem horší, kdybych neměla tak chápavé vyučující, kteří se mi nikdy nesmáli, i když by bylo za co.
Ale nejcennějším přínosem mi byly bezpochyby jazyky. Nebýt gymplu, kdoví, kde bych skončila, a kdoví, zda by mě tam někdo přivedl ke zjištění, že se mám vydat jazykovým směrem. Na konci sekundy jsem si jako druhý cizí jazyk vybrala španělštinu. Dodnes nevím, proč jsem se tak rozhodla - vždy jsem totiž říkala, že si vezmu němčinu nebo francouzštinu, ale na poslední chvíli jsem zpanikařila a zakroužkovala tu třetí možnost. A nikdy jsem toho nelitovala, protože mi španělština okamžitě přirostla k srdci. V kvintě a sextě jsme se učili latinu, a já ten předmět milovala, protože jsem byla fascinována větami v naší učebnici, které jako by vypadly ze starořímské domácnosti. Díky překladům latinských textů jsem také poprvé v životě setkala s překládáním. Pak jsem si také jako nepovinný předmět vybrala ruštinu, z níž jsem toho už dost zapomněla, ale pořád ještě dovedu dekódovat azbuku. No a nesmím zapomenout na angličtinu, která byla vinou našeho profesora tak trochu teror, ale hlavně že umím pojmenovat součástky jízdního kola.

Mám ze školy plno zábavných historek. Možná se budou zdát zábavné jenom mně, těžko říct. Každopádně, mnoho těchto vzpomínek pochází ze školních kurzů a zájezdů, kterých bylo víc než dost.
Když jsme byli na nižším gymnáziu, jezdili jsme každý rok v září na školu v přírodě do Bílého Potoka, nejdeštivějšího místa v celém Česku. Občas tam pršelo tak moc, že jsme přijeli a hned jsme museli utéct do chatek, a ani jsme se nemohli vyfotit, což byla tradice. Jednou jsem si tam čistila zuby a po stěně koupelny lezl velký slimák, a tak jsme všechny zpanikařily a běžely pro profesora biologie, aby nám ho šel seškrábnout. Když jsme byli v kvartě, jedna slečna, s níž jsem bydlela v chatce, se tajně opila a pak celou noc zvracela, a všechny ostatní spolubydlící se probudily, až na mě, protože jsem spala až moc tvrdě. Také si vzpomínám na tamní diskotéky, kam jsem každý rok hrozně chtěla jít, ale nakonec jsem stejně jenom stála u otevřeného okna a koukala ven, protože se mnou nikdo nechtěl tancovat.

Lyžařský kurz, kam jsem jela v sekundě, je jedna velká tragikomická historka. Na běžkách jsem neuměla vůbec, a na sjezdovkách jen o málo líp, takže jsem byla zařazená do nejpomalejší skupinky, které se říkalo tankisti. Pamatuji si, že jeden den jsme se doplazili na kopec Medvědín, a tam se pokoušeli sjet červenou sjezdovku, jenže tak moc mrzlo, že všichni tankisti přimrzali ke svahu. Naštěstí s námi profesorka zastavila uprostřed kopce, kde stál bufet, a tam nám dovolila koupit si čaj, který jsme pak pili aspoň hodinu. V jiný den jsme šli na běžky a já na sebemenší nerovnosti padala obličejem dopředu, a taky mi zmrzlo pití, které jsem si s sebou vzala. Když jsem se vrátila z kurzu domů, měla jsem nohy plné modřin, a nemohla jsem uvěřit, že jsem to přežila.

Další skvělý zážitek byl vodácký kurz na konci kvarty. Nikdy předtím jsem neseděla v lodičce ani nespala ve stanu, a vaření v přírodě pro mě byla taky velká premiéra, a podle toho to taky vypadalo. S kamarádkou nám vaření moc nešlo. V prvních dnech jsme vždy zapnuly takovou tu plynovou věc, začalo to syčet a my se lekly a utekly, a pozorovaly spolužáky, kteří tam div nevařili svíčkovou. S lodičkou to bylo jen o trochu lepší. Jednou jsme se plavily tak daleko za profesorskou lodí uzavírající výpravu, že si nás nikdo ani nevšiml, když jsme se vyklopily a převrátily. Kdyby tenkrát kamarádka neběžela pro pomoc, zatímco já jen paralyzovaně brečela, byly bychom tam někde na Berounce dodnes.

Taky si vzpomínám na kulturně-historický kurz, v jehož rámci jsme se týden procházeli po Praze. Z mého pohledu to byl nejlepší kurz ze všech, protože mám procházky po městě mnohem raději, než sport (i když procházky jsou v mém podání často sportovní výkony). Na tomhle kurzu se toho stalo plno, například jsem se zamotala na vyšehradském hřbitově a pak na mě musel zbytek třídy čekat, než se zase najdu. Na estetickém kurzu, kam jsme jeli ten další rok, zase jedna slečna omylem rozsedla stůl, což nezní moc vtipně, pokud jste tu scénu neviděli. Také jsme při nacvičování divadelního představení nezáměrně shodili záclony a tak celkově zdemolovali klubovnu spolku YMCA, kterou jsme měli za tímto účelem půjčenou. Nakonec jsme zapomněli na tu nejdůležitější scénu, když jsme představení hráli, a to mě dodnes mrzí, protože to byla trochu moje vina.

Vybavuje se mi ještě mnoho dalších situací a příběhů, jimž se směji, když si na ně vzpomenu, ale nemůžu je tu vypisovat všechny, protože by to byl příliš dlouhý článek, a ani nevím, jestli by pobavil i lidi, kteří tyhle věci nezažili se mnou. A taky bych řekla, že v nejlepším je dobré skončit. Stejně jako tomu bylo letos v květnu.
A stejně pořád nemůžu uvěřit tomu, že je to všechno u konce. Občas se mi stýská a nejradši bych si šla sednout do naší staré třídy, se sluníčkem na zadní stěně, ještě než ji přemalují a nastěhují se do ní další děti. Už jen to, že tu naši třídu znova vymalují, a už nebude naše, se mi zdá hrozně smutné. A ještě před rokem bych neřekla, že se na to všechno budu jednou dívat takhle, s takovou nostalgií a téměř se slzami v očích. Vždyť jak říkám, dlouho jsem zastávala názor, že se už těším, až z gymplu napořád vypadnu. Proto naprosto chápu, jestli si tyto řádky čte někdo mladší a říká si, že to nechápe. A pokud je chápete, nejspíš jste uvědomělejší, vyspělejší, nebo aspoň normálnější než já.

Ať už se za ta léta stalo cokoliv, myslím, že je teď načase začít s čistým štítem. Nemá cenu si s sebou nést bůhvíjaké staré křivdy, nebo hloupá slova někde ze sekundy, nebo pohledy, které jsem si kdysi interpretovala nepřátelsky. Všechno je to pryč. A já jsem ráda, že jsem mohla strávit osm let v tak živé a rozmanité třídě, která se neustále měnila (stejně jako síť z provázků, kterou jsme měli zavěšenou na stropě, a kterou jsme pak museli sundat, protože na ní byly navěšeny předměty, které rozptylovaly výuku, například těžká železná karabina nebo kolečko ze šatny v Rudolfinu nebo plastová kuna). Když jsou spolu lidi ve třídě tak dlouho, je přirozené, že si začnou lézt na nervy a navzájem se štvát, ale stejně, zdá se mi úplně nereálné, že s nimi teď už nikdy nebudu sedět v jedné místnosti a už nikdy nebudeme všichni najednou psát žádnou písemku ani se stresovat ze zkoušení. Vždyť jsou to jediní lidé, s nimiž jsem souběžně dospívala. A nakonec snad i dospěla. To se ještě uvidí.

Doufala jsem, že prostřednictvím tohoto článku shrnu celé období od primy do oktávy, ale čím déle ho dávám dohromady a přemýšlím nad ním, tím je mi jasnější, že to nepůjde. A ani nevím, jestli bych to opravdu chtěla dokázat. Možná je kouzlo tohoto období právě to, jak moc je roztříštěné a schované téměř ve všem, na co pohlédnu, co dělám nebo co mám doma. Nelze ta léta stoprocentně charakterizovat, ale odráží se všude. Alespoň momentálně. Teď, měsíc po maturitě, se mi osmileté období gymplu zdá nepřekonatelné, ale možná, že za pár let se na něj budu koukat jen jako na smítko ve svých osobních dějinách.
Právě teď venku prší, kočka mi olizuje ruku, svět plyne, jako plynul před maturitou. Poprvé za celou dobu, co si píšu blog, se mi stalo, že mi šly z psaní slzy do očí.

Naše sluníčko a můj pokus o smutný výraz, poslední fotka v naší třídě, když jsem si šla odnést obrázky z výtvarky, ale nakonec jsem je tam zapomněla.
Co vy a vaše střední škola? Zajímalo by mě, jak moc se liší pocity při opouštění osmiletého a čtyřletého gymnázia, nebo vlastně jakékoliv jiné kratší střední školy. Užívejte si léta a děkuji za pozornost.
T

6 komentářů:

  1. Ten článek se četl tak lehce, ale zůstává po něm taková zvláštní pachuť, smutek v srdci. Donutilo mě to zase vzpomenout si na můj gympl, kde jsem ještě tento čtvrtek byla brát věci ze skříňky na jíst se v jídelně na rautu na Dni naší školy, což je událost, na které se griluje, hrajou se sporty absolventi a studenti vs profesoři a je to prostě švanda. Jelikož pršelo, konalo se jen občerstvení v té jídelně. A já si uvědomila, že ti lidi, co tam byli, mě zase tak neberou, že moji spolužáci mi zas tolik asi chybět nebudou, ale že ta škola ano. Je to také takové zvláštní škola, určitě bych řekla, že rodinného typu, ačkoliv každoročně pojme přes 800 studentů. Pod tou školou je ještě jedna základka. Obojí církevní a často se stává, že lidi chodí z té základky na ten gympl, tudíž se často lidé tak nějak navzájem už znají. Já šla na čtyřleté, o své škole jsem se dozvěděla náhodou a prostě se tam přihlásila. Učitelé na základce mě museli přemlouvat, abych na gympl šla, že kdo jiný než já. A nelituji toho. Prostě ta budova, profesoři, atmosféra. Říká se, o našem gymplu, že to není jen škola, ale životní styl. Když někomu řekneš v Brně, že z tama seš, lidi to znají, jsou si vědomi kvality. Ostatně z VUT naší škole přišel dopis, že její absolventi patří mezi ty nejúspěšnější ve studiu. Ale není to jen o vzdělání, ale ti lidé jsou prostě vychovaní, je tam silně znát křesťanské prostředí, i když ti nikdo Ježíše do tvého srdce necpe (jen vidíš každou hodinu kříž a papeže Františka, protože jsou v každé učebně na zdi). Vrátila bych se tam. Hned.

    To slunce na zdi je suprové, škoda, že ho chtějí dát pryč.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já o té vaší škole něco málo slyšela, znám (pouze skrz internet, tedy) pár dalších lidí z Brna a ta vaše škola je v Brně asi opravdu dost skloňovaná. Myslím, že když jsem před dvěma lety byla na celostátním kole soutěže Certamen Latinum, porazily mě tam nějaké děti od vás z té základky (ale nerada bych se pletla, nejsem si jistá). Naše škola není křesťanská, ale vždycky se mi líbil předmět Kořeny evropské kultury, který je vlastně přehled náboženství. Ale rozhodně bych neřekla, že lidi od nás ze školy jsou vychovaní, bohužel, to fakt nejsou. Výjimky se najdou, ale rozhodně to neplatí jako nějaké pravidlo.
      Co se týče slunce na zdi, týká se další z podivných tradic naší školy - v primě a sekundě je každá třída v prvním patře, a v tercii se stěhuje do třídy buď v přízemí nebo v druhém patře, a vymýšlí si vlastní návrh na stěny, a do naší třídy teď v září půjde další tercie, a na stěnách budou mít tedy svůj nový návrh, stejně jako my kdysi přemalovali stěny staré oktávy. Je to takový docela hezký koloběh. Ilustrující krutý běh času. Ale to jsem se do toho asi moc zamotala, na to, že tu jen odpovídám na komentář. Jsem ráda, že se ti naše sluníčko líbí. Měli jsme veselou třídu, mně se to taky líbilo.
      Díky moc za komentář - a omlouvám se za možná až moc dlouhou odpověď. (Buď neodpovídám vůbec, nebo takhle dlouze.:/)

      Vymazat
  2. Článek jsem sice četla už včera, ale nějak jsem se nedostala ke komentáři. Inu, co psát. Když jsme se seznámily, byla jsi v prváku, ne? Teda ve kvintě. Takže jsem "byla svědkem" tvého působení na vyšším gymplu. Pamatuju si třeba, když jste byli na těch různých kurzech. Nebo když jste psali práce. Když jste řezali. Sice je to pro mě přeci jen neznámé, ale když jsem tenhle článek četla, říkala jsem si, že vlastně jo, tohle jsi třeba tutam napsala a že nejsem tak moc v neobraze, jak jsem se bála. Ale samozřejmě netuším, jaké mezilidské vazby jste si ve vaší třídě utvořili. Doufám, že vydrží i až budete na vysoké - inu, podle toho se asi pozná jejich pevnost.
    Taky mě teď občas chytá nostalgie, ale mám před sebou ještě rok. Jenže ten čas docela rychle letí.

    A vůbec, komentovat zpětně má tu nevýhodu, že už nevím, jaké myšlenky mě při čtení napadaly.

    Nevím, jestli plánuješ napsat nějaký narozeninový článek, tak ti popřeji předběžně všechno nejlepší k posledním náctinám. :) Poslala bych ti aspoň přáníčko, ale mám takový pocit, že bys o to nestála. :)

    Ahoj! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Popravdě jsem neměla narozeninový článek v plánu, ale pak jsem si přečetla tenhle komentář a něco mě napadlo. A to já měla pocit, že o komunikaci se mnou nestojíš, a asi dost oprávněně, proto to dopadlo, jak to dopadlo. Proto mě mile překvapilo, že mi přeješ k narozeninám. Děkuju moc. A jo, bylo to na konci kvinty. Vlastně je mi docela líto, žes mě neznala předtím. Možná se mnou dřív byla mnohem větší zábava (což ovšem přisuzuji tomu, že jsem moc neexistovala na internetu, tím pádem jsme se poznat ani nemohly.)

      Vymazat
    2. Tak pokud nakonec nějaký narozeninový článek bude, tak to je fajn. :)
      Vždyť víš, jak to mám s komunikací. Nechci to nějak rozpitvávat a jestli si mě zase někdy přidáš, budu ráda. Ale tak kdyby něco hořelo, vždycky je tu ještě skype a whatsapp. :)

      Vymazat
  3. Taky jsem byla vždycky ten člověk, který tak úplně nezapadal. Nebylo to proto, že bych byla introvert, vždy jsem byla kamarádská a ráda se s lidmi bavila, ale byla jsem prostě jiná. Asi to nejvíc bylo způsobeno tím, že jsem věřící a tehdy jsem ještě byla dost nerozumná a všem jsem o tom vykládala a je to štvalo. Na základce jsem si zažila i docela drsnou šikanu, na střední to už pak bylo lepší, ale stejně ne úplně. Byla jsem na pedagogickém lyceu, byly jsme tam samé holky, jen dva kluci ve třídě. A stejně to stačilo, abych těm dvěma klukům byla pro smích a dělali si ze mě srandu. A i některé holky. Dlouho jsem měla úplně nulové sebevědomí, takže jsem byla fakt snadný terč. Ale stejně na střední ráda vzpomínám, našla jsem si tam nejlepší kamarádku, se kterou se přátelíme dodnes a celkově mě ta škola bavila (kdyby nebylo matiky). Ale mám pocit, že když jsem končila, ani jsem nebyla nějak hrozně smutná.
    Užívej prázdniny!

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.