čtvrtek 1. března 2018

Fotočlánek z února

Když jsem se včera ráno probudila, zmateně jsem si uvědomila, že je poslední únorový den. Nemůžu si pomoct, ale únor je pro mě vždycky takové tiché, nenápadné intermezzo mezi beznadějnou zimou a dobou prvních sněženek. Prožene se okolo mě, jakoby ani nebyl, a nic obvykle nestihnu, a najednou je březen a věci se znova dávají do pohybu.
Dlouho jsem si říkala, že nemá cenu dělat fotočlánek z února. Protože únor je tak krátký a téměř nijaký. Navíc letos s sebou únor přinesl takovou zimu, že se mnohdy nedal venku vytáhnout telefon, ani kdybych chtěla. Nakonec jsem to však přehodnotila, když jsem si zběžně prohlédla svůj únorový fotoarchív. Došlo mi, že se toho dělo docela dost, a že kdybych to všechno nechala až na březen, mohly by mé zážitky vyznít zcela jinak.
Takže, zajímají-li vás historky z maturitního plesu, světla, stíny a led, a v neposlední řadě také proč si každý rok stejně nakonec ostříhám vlasy, můžete pokračovat ve čtení. A tentokrát doporučuji dortík, třeba nějaký s karamelem.

Loni byl pro mě únor nebývale přelomový. Jakmile začal, můj život se rychlou otočkou obrátil k lepšímu, a zároveň to bylo všechno hodně zmatené - šlo o celý ten příběh s překladovou soutěží, s rozhovory a fotkami, a tenkrát mi to dělalo nepochopitelně dobře. Asi to ve mně probudilo mé staré, dávno ztracené nadšení pro veřejné vystupování. Když se na to dívám zpětně, je to jedna z nejlepších věcí, které mě vůbec kdy potkaly, i když dneska je to už promlčené a vzdálené.
Letos je to všechno, pochopitelně, trochu jinak. První část mého února se nesla v duchu zdánlivě nekonečných příprav na maturitní ples, který pak byl hrozně rychle pryč (přesně jak jsem očekávala - a zároveň ne tak docela). V další části jsem se ponořila do své maturitní práce, pak hned do chřipky, a vynořila se až okolo jarních prázdnin, které mi nedávno začaly a zanedlouho mi zas budou končit. Jinak pozoruji pomalé západy slunce, budím se za světla, naučila jsem se chodit spát dřív a sledovat filmy. A v neposlední řadě jsem přečetla dvě moc pěkné knížky; sice jenom dvě, ale konečně jsem po dlouhé době četla něco pěkného.
A občas, občas to bylo překvapivě fotogenické. A tak jako vždycky, tohle všechno najdete v tomto fotočlánku.

První věc, která se v únoru stihla odehrát, byla školní Dílna DNA. Nevím, jak to je na ostatních školách, ale nám občas pořádají dílny, které jsou povinné a musí se na nich něco dělat, mnohdy něco, co mě vážně nezajímá. Dílna DNA je naše úplně poslední dílna za celou školní docházku. Její hlavní náplní bylo naplivat do zkumavky a pak to něčím obarvit, abychom každý viděli svou strukturu DNA. Jenže já jsem tak nešikovná, že jsem si své DNA z poloviny plivla do klína, a pak jsem tam ty chemikálie nalila nějak divně, a takhle to ve výsledku vypadalo. Nakonec jsme to všichni vylili do umyvadel. A taková práce s tím byla. (Jenže co s tím, když to bylo takové ošklivé?)
Další částí byla přednáška, o níž bych asi ani nepsala, kdyby mě tolik nezasáhla. Týkala se totiž syndromů vznikajících vlivem chromozomových vad, a já takové věci špatně snáším, a tak jsem po většinu času měla zavřené oči a klepala se. Škoda, přednášel to zrovna takový sympatický vědec, a musel si myslet, že jsem totální ignorant.
Poslední částí byly naše skupinové prezentace, které se ani pořádně nestihly, a profesor biologie byl takový divně naštvaný, a vůbec, bylo to divné. Ale aspoň v té první části jsem se smála. A nevím, proč tu o tom tak nudně a zdlouhavě píšu. Asi že to byla opravdu poslední dílna a že jsem si to DNA alespoň vyfotila, než jsem ho vylila. A že to byl ten den, kdy se na ostatních školách rozdávalo pololetní vysvědčení.

Obvykle se sem snažím moc necpat své obrázky, ale tenhle mám bůhvíproč moc ráda, a tak ho tu máte už podruhé. Původně to měla být jen taková rychlá skica, ale pak se to zvrtlo. A hlavně jsem zjistila, že si musím pořídit silnější papíry, teď, když jsem se tolik spřátelila s vodovkami a anilinkami.
Mimochodem to byl den pololetních prázdnin, kdy jsme se se třídou dohodli a šli nacvičovat předtančení. Vtipné. Běhala jsem po Ruprechticích v tříčtvrtečních lesklých legínách.


Začátek února je vždycky tak křehká, nepopsatelně kouzelná doba plná očekávání. Konec zimy, začátek jara; všechno začíná tát, doslovně i metaforicky. Loni jsem si odškrtávala dny do plesu, jako v nějakém absurdním filmu pro dospívající dívky. Letos jako by se dny odškrtávaly úplně samy. Dokonce bez trapné tabulky v sešitě na chemii (tu jsem měla minulý rok).

K Liberci mám zvláštní vztah. Bydlím tu už asi dvanáct let, ale netroufám si říct, zda mi přirostl nebo nepřirostl k srdci. To asi zjistím, až se odstěhuji. Jednou jsem dokonce rozepsala článek na téma měst a mého vztahu k nim, ale nedokončila jsem ho, byl moc zamotaný. Tak obecně by se dalo říct, že Liberec už moc dobře znám, a že už ani nemusím moc dávat pozor, když se jím procházím.
Tahle večerní procházka byla pěkná a už vlastně ani nevím, proč jsem se tenkrát šla projít. Tohle je Pražská ulice, hlavní liberecká tepna. Nevím, jestli to jde na fotce vidět, ale je to trochu kopec.

A tohle je Fügnerova, terminál MHD. Dějiště mnoha zajímavých scenérií, třeba chvil, kdy člověku zvolna ujíždí autobus. Taky tam hraje hudba, z přilehlého obchodního centra. Vážná hudba. Protože Fügnerka se musí brát vážně.

V posledním fotočlánku jsem vám ukazovala své výpisky z filozofie a psychologie, a tady jsou znova, jen tak, abyste viděli, že jsem to s nimi nevzdala. To už bych rovnou mohla vzdát celou maturitu.

Tady konečně vidíte Mášu, která se nerada fotí.

Nemám kamarády, ale mám čaj.

První valentýnka, kterou jsem kdy vyrobila. V osmnácti? Patetické.


Pár krásných, teplých, slunečních dní.

Mamčina dekorace z klacíků a zajímavý stín. Dřív jsem si stínů nevšímala, to až teď, v posledních měsících.



Zcela náhodný bodypainting, kouzlo nechtěného. Toxické barvičky.

Toho dne znova začalo sněžit a já seděla ve školní knihovně a poslouchala, jak ve vedlejší místnosti naše mladá tělocvikářka vyučuje chlapce ze sekundy sexuální výchovu.

Dřív jsem neměla ráda červený lak. Tenhle jsem si koupila omylem, ale teď už skoro nenosím žádný jiný. Doufám jen, že to nevypadá moc agresivně, protože mně se to moc líbí.

Předtančení, jehož nacvičování jsme se věnovali tak hrozně dlouho, si vyžadovalo jednotné outfity, a tak jsme si všechny musely kupovat černé bodýčko za tři stovky. A jelikož jsem už dlouho neutrácela, koupila jsem si k němu ještě tyhle šaty s květovanými rukávy. Tedy, ne konkrétně tyhle. Jako obvykle jsem měla problém s velikostí, a tohle M na mně viselo a S neměli, takže jsem si nakonec musela vzít velikost XS, a vlastně to vypadá vcelku dobře. Už dlouho zase nikde nic kupovat nebudu.
To srdíčko pod obalem telefonu jsem si vystřihla toho samého dne na výtvarce, když jsme vyráběli motýlky na předtančení pro kluky.

"Neválejte se na těch křesílkách!" naléhá na nás třídní. Jenže v úterý mám tři volné hodiny za sebou, a v tenhle den jich bylo, myslím, dokonce ještě víc, a tak jsem se válela a četla si Stříbrný vítr, knížku, kterou jsem si okamžitě zamilovala. A když jsem z křesílka vstala, zjistila jsem, že můj nový černý svetr ze sekáče pelichá, a popelichal celé křesílko.



"Nebudu zítra ve škole. Dělej si prosím hodně výpisků z fyziky."
"Jasně, jasně. To víš že jo."

Takhle vypadá to drahé černé bodýčko, které bych si sama od sebe nikdy nekoupila, ale teď jsem ráda, že ho mám, a využiji ho. A ta sukně je moc krátká, ale to je jedno. Tohle se už v oktávě neřeší. V oktávě je to takové Stressed, but, well... dressed.

Usměji se, ale do očí se vám nepodívám, to bych znervózněla.

Ve středu před plesem jsem se zkušebně nalíčila. Oči jsem si totiž nelíčila někdy od října, v říjnu mě to prostě přestalo bavit a vzdala jsem to, a tak jsem si říkala, že si to raději musím zkusit. A nerada to říkám, ale ve středu odpoledne, za světla a v klidu, to vyšlo líp než pak v pátek. A ta rtěnka byla nečekaně růžová, ale nakonec to vůbec nevadilo.
Tady taky vidíte moji květinovou čelenku, kterou jsem si téměř vymodlila a která vypadala mnohem líp, než jsem čekala. Aspoň jeden sen se mi na plese splnil.
 I v šatech jsem se v tu středu cítila mnohem líp, než pak na plese. Zjistila jsem, že jsou mi trošku velké, ale radši jsem s nimi už nic nedělala.


My na Dílně DNA. Byli jsme na úvodní fotce na školních stránkách, ale o pár dní později nás vyměnili za skupinku hezkých holek.

Ve čtvrtek před plesem jsme rychle a v tajnosti vyráběli dárek pro třídního profesora. Nakonec byl součástí půlnočního překvapení (stejně jako já, ale to jsem ještě ve čtvrtek netušila), a spočívalo to v obtiscích dlaní na plátně. Holky měly červenou barvu a mně to hezky ladilo s nehty. Až později jsem si všimla, že na tabuli je nakresleno něco hrozně divného, a hned vedle toho je slovo "jarňými". A to to byl pokus o umělecké foto.


Poslední večer před plesem. Kočka Tečka si lehla jako logo Pumy. Pak se mi vrhla na šaty.

Den plesu byl jeden z nejdelších a nejnabitějších dnů, které jsem zatím zažila. Začal už někdy po osmé ranní, kdy jsem vyrazila na cestu do Lidových sadů, kde se náš ples večer konal. Šla jsem s velkou taškou plnou bot a šatů (protože já prostě vždycky raději jdu než abych jela), dlouhou cestou podél zoo, a pak jsme dělali generální zkoušku předtančení, a šerpování, a nakonec, když už se zdálo, že budeme propuštěni, ještě bylo třeba vyzdobit sál.

Zdobení sálu. Aspoň jsme nemuseli do školy. Stejně bychom se na nic nemohli soustředit - jako ostatně během celého týdne před plesem. Pokud se vám zdá, že jsme měli poněkud malý sál, máte pravdu - jsme totiž jenom jedna třída, ne víc souběžných tříd. Prostě malá škola, čtyřiadvacet maturantů, a větší sál bychom ani nezaplatili. Velký sál v kulturním domě měla ten večer mimochodem pronajatý jiná, větší škola, a tak jsme měli obavy, že na náš ples nikdo nepřijde. Ale obavy na místě nebyly, jak se později ukázalo.


Téma našeho plesu bylo Vzhůru do oblak, ale nesnažili jsme se nějak moc vykrádat stejnojmenný film. Jenom jsme všude dali balónky. Bylo to jako na narozeninové oslavě. Já pomáhala s uvazováním balónkových girland na balkónech, ale nešlo mi to a pořád se to motalo. Myslím, že nakonec opravdu během plesu jedna spadla.


Dva z héliem naplněných balónků, které byly umístěny nad stoly, vzlétly ke stropu. Bylo to hezké. Nevím, kdo a jak je sundal. Musela jsem odejít, abych stihla kadeřníka. Ale bylo to pěkné dopoledne. Připomnělo mi to vánoce v dětství - vánoční dopoledne, kdy jsem se těšila na dárky a na večeři. Už dlouho jsem necítila tak příjemné očekávání. Snad je to pochopitelné. Něco, co se připravuje tak dlouho, a najednou to přišlo a mělo se to dít.

Oběd (chleba s vajíčkem), kadeřník, nehty, make-up, rychle natáhnout punčocháče a stihnout tramvaj. Nic z toho nevyšlo tak, jak jsem si to představovala, a to mě mohlo varovat, že ani večer nebude podle mých představ, ale nevarovalo. Nalíčit se za nepřirozeného světla je umění, které neovládám.

Šla jsem ke kadeřníkovi. Nebyla jsem u něj přes rok - naposledy jsem tam byla, když jsem si nechávala holit zadní část hlavy (jo, vážně jsem tohle kdysi udělala). Původně jsem tam ani jít nechtěla, ale pak jsem si řekla, že domácí úpravou bych si ty vlasy taky mohla spálit, a že to tedy nebudu pokoušet.
A ze začátku se kadeřníkův pokus opravdu zdál úspěšným. Jenže pak přišla řada na pěšinku, největší kámen úrazu. Někteří lidé tvrdí, že moje pěšinka je jako moje politické názory: moc nalevo. Kadeřník mi ji udělal úplně divně. Rychle jsem si narazila čepici a utíkala na autobus. Doma jsme to s babičkou musely celé předělat, a nakonec to dopadlo aspoň tak, že se na mě dalo koukat. Ale původně to vypadalo vážně beznadějně. A to jsem chtěla jen "elegantní vlny", nic komplikovaného! Nesnesu totiž žádné účesy, trpím, když si musím náhodou na chvíli svázat vlasy.
Tahle fotka vznikla před oficiálním otevřením plesu, ještě než jsme se šli převléct na předtančení. To bylo taky složité a komplikované, uvědomit si, co si vzít kdy na sebe a kdy si sundat podprsenku, aby nepřekážela v šatech. Tyhle černé sametové šaty mám moc ráda. Mají lodičkový výstřih a jsou velice jednoduché. A jsou ze sekáče.

Předtančení se povedlo a dodneška tomu nevěřím. Vlastně tak obecně nevěřím, že jsem tuhle noc absolvovala. Má to takový snový, surreálný nádech, od začátku do konce.

Naše šatna. Kupodivu se mi povedlo nic tam neztratit. Na téhle fotce mě fascinuje, jak spořádaně vypadá, i když jsme tam jen my uprostřed absolutního nepořádku.

Nevím, jak se to mohlo stát, ale přišla jsem pozdě na nejdůležitější sraz před šerpováním. Tedy, vím přesně jak se to stalo, ale to teď není podstatné, a ani tenkrát to nebylo podstatné, když jsem zděšeně běžela po schodech do šatny a čekala, kdo mě za to seřve.
Nakonec mě neseřval nikdo. Nebyl prostě čas. Totiž, já obvykle pozdě nechodím, proto mě to tak vyděsilo.
Teď následuje plno fotek ze šerpování, protože kam jinam bych si je měla vystavit, když ne na blog. Charakteristika, kterou mi spolužáci napsali, mě málem dojala, jak byla milá. A taky mě potěšilo, že se lidem líbila ta písnička o unicornovi, kterou jsem si nechala zahrát. Čekala jsem, že se jim bude zdát trapná, nebo tak.


Mám úsměv jako vetřelec z filmu Vetřelec. To jsem zjistila díky fotkám z plesu.

Šerpování je komplikovaná věc. Už jen proto, že jsme ho museli tolikrát nacvičovat. Bála jsem se, že někde zakopnu vinou kombinace příliš dlouhých šatů, moc vysokých podpatků a své špatné koordinace, ale nakonec se to opravdu nestalo, a dokonce jsem se ani na konci nezapomněla otočit a usmát na fotografa. Akorát si říkám, že jsem se tedy mohla tvářit trošku líp.

Modré šampaňské je tradice naší školy. Nerada to říkám, ale nebylo dobré. Chutnalo jako bazén.

A tohle je naše třída. Jen tak, abyste věděli. Měla jsem zábrany zveřejňovat fotky lidí, kteří nejsou já, jenže tahle fotka stejně koluje všude možně po internetu. Taky se mi zdálo hloupé všechny ty fotky ořezávat, abych na nich byla jen já, nebo tak něco. Tak snad mě mí spolužáci nezakousnou, kdyby na to náhodou narazili. (A jen tak abyste věděli, všechny tyhle fotky z plesu fotil Martin Faltejsek, a podle mě to jsou vážně dobré fotky.)

Můj ples nakonec nebyl takový, jak jsem si ho představovala. Například jsem tam vůbec nepila, a to ani nic nealkoholického, prostě jsem se nikdy nedostala do situace, kdy bych si mohla koupit něco k pití. Taky jsem se celý rok těšila na jedno setkání, k němuž došlo jen tak smutně a mizivě, a to mě nakonec trošku rozbrečelo, ale až po půlnoci. Příšerně mě bolely nohy a pořád jsem musela být někde jinde než tam, kde jsem byla. Chvíli jsem tančila, a to bylo hezké, ale to je tak všechno. Je to sice paradox, ale na předchozích dvou plesech, když jsem ještě nebyla ani plnoletá, jsem toho vypila, odtančila a tak obecně zažila mnohem víc než na svém plese. Bohužel.
Před půlnočním překvapením už nás nezbývalo moc použitelných, a tak jsem neplánovaně souhlasila s tím, že na začátku přinesu do sálu malířský stojan s tím plátnem s otisky dlaní. Který jsem pak málem zapomněla v přísálí a šla tam jen tak bez něho. Málem, ale stejně. Trapné.
Tahle fotka vznikla až úplně na konci plesu. Bylo mi smutno a brečela jsem na záchodě, když jsem si uvědomila, že jsem za celý ples vůbec nic nevyfotila. Je to spíš takový smutný symbol. Ale jinak, jinak se mi líbilo třeba to, jak jsme na sebe všichni byli hodní. Nebylo to celé špatné, jen ten konec po půlnoci na to vrhl trochu jiné světlo. A také to, že to najednou bylo pryč, a nebylo na co se těšit. Vůbec na nic.

Další den, rostliny v japonské restauraci, kde mělo běhat sushi, ale neběhalo.


V neděli po plese jsem přemluvila mamku, aby mi ostříhala vlasy. Už jsem se na to těšila přibližně od vánoc, kdy mě svědila hlava tak moc, že jsem si ty vlasy málem vyrvala sama. Myslím, že se to povedlo, protože na tomhle není co zkazit. Mým hlavním cílem bylo zbavit se ofiny a taky toho pruhu vlasů vzadu na týle, který byl kratší než ostatní, protože tam kdysi byla moje děsně slavná skoro-pleš. Už nikdy takovou hloupost neudělám. Konečně mám zase normální vlasy, víte, všechny stejně krátké.
Na kolik tady vypadám - na třináct? Občas se tak i cítím.

Tady se mi zasekla přední kamera.

Dostala jsem chřipku. Jak už to tak bývá, bylo to přesně v ten den, kdy jsem říkala, jak je skvělé, že nemám chřipku. V úterý jsem šla do školy s příšerným kašlem a zimnicí, a nakonec jsem musela jít domů, protože jsem na hodině biologie měla pocit, že kreslené video o syntéze sacharidů jsou halucinace. Tahle selfie se mi ale docela líbí. Vznikla dříve toho dne. Vždycky se snažím sama sebe fotit proti slunci.

Myslím, že o své chřipce toho moc psát nemusím. Zabrala mi necelý týden, v prvních dnech jsem hlavně kašlala a ležela v posteli, ale pak mi už bylo líp. Taky jsem si jednoho dne došla k doktorce, protože jsem se bála, že to bude třeba zápal plic. Ale nebyl. Aspoň jsem se naučila chodit sama k doktorce, to se hodí.
Taky byl valentýn. To mi zrovna bylo hodně špatně.


Hlavně se mnou o té práci moc nemluvte - a když už, tak prosím nezačínejte hovor slovy "A vy už to za chvíli odevzdáváte, že jo?"

Jednoho večera jsem si pustila film Whisper of the Heart a docela dost mě to zasáhlo, protože bych taky chtěla takovou roztomilou love story.


Samozřejmě to byly zrovna ty nejhezčí dny, kdy jsem musela ležet doma.


Tuhle upravenou fotku jsem původně chtěla dát k jedné básničce, ale pak jsem si to rozmyslela a básničku nechala v konceptech.

Další doodle v diáři, protože ten týden by byl jinak moc prázdný. Taky jsem přišla na to, že můj diář má skvělý pevný papír.


Po nás ať přijde potopa. Gellnerovy básně se mi moc líbí, hezky se čtou a jsou všechny takové okouzlující a nostalgické. Skvěle zapadaly do mé nálady po plese, kdy jsem přemýšlela nad svou vlastní Demaskovanou láskou.

Opět jsem byla vyslána na Konverzační soutěž ve španělském jazyce (dřív se tomu říkalo prostě olympiáda, ale teď už je to konverzační soutěž, což se mi líbí víc). Tedy, letos jsem se tam vyslala víceméně dobrovolně - protože je to můj poslední rok a protože by se mi to teoreticky mohlo hodit na vysoké škole, ale těžko říct.
Španělština ale není moc populární jazyk, a tak zase nebylo ani školní, ani okresní kolo, takže jsem šla hned do kola krajského, což zní hrozně nafoukaně, a tam jsme byly jenom tři, jako obvykle, a jelikož ty dvě zbylé slečny byly o rok mladší, postoupila jsem do státního kola. Ale to je až za dlouho, takže se tím nebudu stresovat. Stejně se tam ztrapním, jako každý rok, protože neoplývám přirozeným temperamentním půvabem ani jazykovou úrovní C1. (To jsou věci, jimiž lze zaujmout převážně mužskou část poroty.)


A potom mi začaly prázdniny, a zároveň s nimi příšerné téměř dvacetistupňové mrazy, a v těch mrazech jsem se procházela po Praze a stejně mi bylo docela dobře, protože koneckonců záleží spíš na lidech než na teplotách. V sobotu jsem se sešla s jedním chlapcem, kterého mám moc ráda. Mám ráda taková setkání v Praze, i když někdy mívám nepříjemné komunikační záseky, zvlášť když je to schůzka po hodně dlouhé době.
Myslím, že tentokrát jsme společně trhali rekordy v sezení v kavárnách. A v kavárně v Neoluxoru jsem na zdi našla tenhle zvláštní nápis. Dřív jsem takové vzkazy psala na lavice v laboratoři, protože tam se denně střídá plno lidí, jenže pak mi to uklízečky začaly smývat. Pak jsme ještě byli v kočičí kavárně, a nakonec jsme se zasekli v davu lidí na Václaváku, což mělo málem fatální následky. Ale dobře to dopadlo.
Taky mě mrzí, že neumím lidem z očí do očí říkat, že je mám ráda. Je to takové divné, protože napsat zvládnu leccos, ale když to pak chci říct nahlas, nejde mi to. Stejně tak mi nejde nahlas číst své texty, to se vždycky hrozně stydím. Ale to už jsem se dostala někam úplně jinam.

Černý Most mi už leze na nervy.

Ale industriální stmívání mám ráda.

Další den, to byla neděle, jsem taky jela do Prahy. Občas se to prostě tak sejde. Tohle byl sraz s Vlastou, a hlavním cílem byla kočičí kavárna. protože Vlasta tam ještě nebyla. Tentokrát jsem si dala dortík a nějakou brusinkovou limonádu, protože jsem měla prostě chuť na něco červeného. Ten dortík byl moc dobrý.


Ten zajíc, v němž mám prsty, byl dárek pro Vlastu, a původně byl ještě na chodícím stroječku (protože já vždycky dávám jedině praktické dárky).


Ještě před kavárnou jsme strávily přibližně hodinu v knihkupectví. Vlasta si koupila Kafkovy deníky. Já si nekoupila nic, protože když už mám poukázky, platí jen v Liberci.


Ještě jeden západ slunce na Černém Mostě, tentokrát trochu pozdější. Líbí se mi ta skleněná kupole/kopule (přísahám, že nevím, jak je to správně). Dřív pro mě byla orientace na Černém Mostě úplně nemožný úkol, ale teď už to zvládám bez problému, a ač se to nezdá, je to pro mě dost důležitá složka osobního vývoje.

Další den jsem zůstala doma a balila kufr na cestu do Písku. I balit jsem se už docela naučila. Pokud jde o kufry.

Pořád miluji červánky.


Znova na Černém Mostě jsem si uvědomila, že mám jen tak mimochodem plno červených věcí.

Tohle už je Na Knížecí. Smíchov je o něco hezčí než Černý Most. A kdykoliv jedu směrem na jih, vždycky se mnou cestuje pár asiatů. Nezávisle na teplotě či denní době.

Seděla jsem sama a celou cestu jsem koukala na The Big Bang Theory a horkou čokoládu jsem jako obvykle vypila během minuty.

Labutě, kachny, holubi a zamrzlá Otava. Poté, co jsem s kufrem projela celý Písek, jsem tohle nemohla nevyfotit, i kdyby mi samým mrazem upadly ruce. Nevím proč, ale zdá se mi to úplně kouzelné. Tahle fotka je má malá osobní óda na městské ptactvo.


Světla a stíny v indické restauraci.

Jsou tak hrozné mrazy, že pode vším nosím punčocháče. Ty barevné, které se mi sice líbí, ale obvykle je nemám k čemu nosit, protože k barevným šatům nemůžu nosit úplně jinak barevné punčocháče.

Písecký obchod s nepotřebným zbožím je jako taková velká truhla s poklady. Nebo jako půda, kterou se někdo rozhodl rozprodat na charitativní účely. Je to jako sekáč, ale s nádobím, knížkami, hračkami a sem tam se povaluje i domácí spotřebič. Nebo takováhle malá, roztomilá věcička, kterou jsem si nekoupila (protože co bych s ní dělala?), ale aspoň jsem ji vyfotila.

Navzdory očekávání mi při focení této fotky neupadl ani jeden prst.

A to by byl únor. Tento článek jsem začala psát včera, to byl poslední únorový den, a dokončila ho dneska. Je to pro mě docela nezvyk, sestavovat fotočlánky tak rychle, ale vlastně se to celkem hodí k únoru, který taky uběhl rychlostí světla. Protože světla teď už přibývá, a spolu s ním přibývá naděje, i přes ty mrazy.
Co mě čeká v březnu? Nejspíš zběsilé dopisování maturitní práce. Už je v pokročilém stádiu, ale obávám se, že ne tak pokročilém, v jakém by být měla. Také čekám, že se během března dozvím bližší informace ohledně vysoké školy, a že si třeba začnu zařizovat bydlení nebo tak něco. Nevím. Mám z toho obavy, protože co kdyby mě nevzali? To bych byla asi docela ztracená.
Na konci února jsem také dokončila deník, který jsem si psala celý rok. Vyšlo to tak hezky, že to byl přesně rok, co jsem do toho deníku psala poprvé, a už mi zbývalo jen hrozně málo stránek, a tak jsem začala psát nový. Ten nový deník má na deskách Malého prince a také má nezvykle úzké řádky, což mě trošku omezuje, ale myslím, že si zvyknu. Na první stránku jsem si nakreslila vlčí máky, protože to je jediná květina, již zvládnu nakreslit z hlavy (ač jen poněkud schématicky). Tak si říkám, co všechno asi tenhle deník zažije. Trošku mě to děsí, co se za tolik prázdných stránek může odehrát, a o jakých hrůzách a katastrofách ještě nevím. Chápete? Moje sklenice je vždycky poloprázdná a všeho se děsím.
Pak tu mám ještě jednu povídku, krátkou jako vždycky, kterou jsem nedávno rozepsala a hrozně ráda bych ji dopsala, jenže nevím, kdy na ni dojde. Je to jeden z těch příběhů, které ze mě prostě musí ven, i kdybych je pak nezveřejnila. Vlastně už mám jednu takovou nezveřejněnou, a často se k ní vracím a čtu ji. Zvláštní. Máte to tak taky? To by mě opravdu docela zajímalo.

Do komentářů mi opět můžete napsat úplně cokoliv. Minule mi to odpovídání moc nevyšlo, snad vám to nevadí. Už nebudu nic slibovat. Máte taky rádi tohle období přechodu zimy do jara? Já si ho vždycky užívám, ale znám i lidi, kteří tuhle dobu nesnáší. Jaká verze Pasternakova Února se vám líbí nejvíc? Já mám nejraději tu ruskou, jejíž první sloka je součástí textu písničky Apres Moi od Reginy Spektor (která měla mimochodem taky v únoru narozeniny). Co si myslíte o plesech? Taky někdy nemůžete najít svoji velikost oblečení, i když se moc snažíte? Co byste dělali, kdyby vám kočky poslední večer před plesem začaly tahat niti ze šatů? Protože to se mi opravdu stalo. A byli jste někdy v kočičí kavárně?

Dlouho jsem se nemohla rozhodnout, jakou písničku vám dát na konec článku. Nakonec jsem vybrala živou verzi Take Me To Church, protože má zcela neopakovatelnou atmosféru, a mně se hrozně líbí, a nezáleží na tom, jak moc je to populární a profláklé.

Přeji vám brzké jaro a do té doby dostatek punčocháčů.
Iris

19 komentářů:

  1. Když nad tím tak přemýšlím, žádné pořádné punčocháče nemám. Rozhodně ne nic, co by se dalo nosit k šatům. Takže v zimě šaty nepřipadají v úvahu. :D

    Ale zpět k fotočlánku. Problém s délkou je jedině ten, že na konci zapomenu, co jsem chtěla říct k fotkám na začátku. Třeba se mi líbí, že v té první koláži je největší fotka rozostřená. Tvoje kresby jsou super. Ta poslední, co sis dala na instagram, mě dneska úplně ohromila (ty ostatní taky, ale tu poslední jsem viděla naposledy. Stejně tak jsou úžasné ty labutě)

    U vás v Liberci si pořád pletou Moskevskou a Pražskou ulici. Vím, že jsou tam u sebe, že mi to vždycky říkáš, ale nikdy nevím, kterou ulicí nakonec jdeme. Ach ta orientace. :D Ale autobusové nádraží máte hezké. Jak vypadá vaše vlakové nádraží? A kdyby ses přeci jen rozhodla napsat článek o městech, třeba až k tomu budeš moct přidat ještě Budějovice, tak by to bylo super. Možná bych taky něco takového mohla udělat, někdy. Akorát tedy nejsem z města, no. :D

    Ta první fotka s červenými nehty mě trochu vyděsila, ale asi jsem divná. :D Ale vůbec to není tím lakem, ten je naopak skvělý. A fakt se mi líbí, jak máš spoustu červených doplňků. Až jsi vlastně skoro celá červená. Taky bych chtěla umět být taková... zvýrazněná. Ale nejde mi to, však víš. :)

    Fotky z plesu už jsem viděla a jsou podle mě super. I ten dárek pro učitele (ta fotka s červenou rukou mi přišla taky děsně umělecká a jejího pozadí jsem si všimla až teď, takže myslím, že dobrý :D) je celkem originální. A máte se, že můžete v kulturáku mít balónky s héliem, to se u nás nesmí. To modré šampaňské vypadá skvěle fotogenicky, ale asi bych ho nepila - nic modrého a zeleného, pro jistotu. :D Jinak souhlasím, že všechny fotky z plesu jsou povedené a že fotograf odvedl skvělou práci. :)

    Miluju fotky vašich koček, opět tvých kreseb (a tvého písma!!!) a zaujala mě ta upravená fotka, která měla doplňovat nakonec nezveřejněnou básničku. :) Kočičích fotek z kavárny sice nemáme moc, ale bylo to super a já si to užila. I přes ten mráz. (Mimochodem, taky mám problém říkat lidem, že je mám ráda. Já mám vlastně obecně problém s mluvením o pocitech, ne vždycky a ne o všech pocitech, ale často se mi to stává. Nicméně jestli máš toho dotyčného ráda, tak si to třeba uvědomuje z tvého vstřícného chování. No, do toho se plést nebudu. Navzdory mrazu mě těší, žes strávila prázdniny celkem nabitě a víceméně zdravá. :))

    Tak se měj hezky a těším se na fotky z března. Držím palce v soutěži ze španělštiny a s maturitní prací. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ještě jednou díky za tak milý komentář! Vylepšil mi den, když jsem ho četla. Co se týče punčocháčů, já asi taky nemám žádné pořádné, jen takové ty silnější silonky, které se dají nosit k šatům, ale vejdou se i pod kalhoty. Vzpomínám si na ty punčocháče, které jsme všichni nosili ve školce - všude to lezlo a nedalo se to natáhnout, ale byla to vcelku silná látka - tak takové se už snad ani nedělají, rozhodně ne ve větších velikostech.:D
      Pražská a Moskevská se mi nikdy nepletly, protože každá ústí trošku někam jinam a do každé se jde z jiného rohu náměstí. Pražská je plná obchodů a bývá živější, Moskevská je naopak o něco klidnější a dá se do ní vejít takovým hezkým podloubím. Ale chápu, že se ti můžou plést. Pokud nehledáš nic konkrétního v jedné z těchto ulic, není to ale problém, stejně dojdeš na Fügnerku. A naše vlakové nádraží je obyčejný nudný barák, asi nic, co bys musela vidět. (Vlastně jsem myslela, žes tam už někdy byla, ale asi nebyla, to jsme vždy jen plánovaly, že přijedeš vlakem.) Nedávno to aspoň rekonstruovali, takže se tam dá jít na záchod a koupit si čokoládu.
      Ta první fotka je trochu děsivá, to je pravda, ale snad ses moc nevylekala. Červené doplňky nebyly plánované - tak nějak se mi během let nahromadily a jestli někdy přijde jaro, zas sladěná nebudu. Maximálně tak do černé. To jen aby ses se mnou moc nesrovnávala, fakt nejsem žádná stylová ikona.:D
      V tom šampaňském bylo jen nějaké barvivo a pít jsme ho museli, to je tradice, přípitek s profesory (možná je to tak i jinde, ale nevím, já si vždycky o něčem myslím, že se to dělá všude, a pak zjistím, že je to divnost naší školy).
      Musela jsem se vrátit do článku, abych zjistila, na jakých fotkách je tu moje písmo, protože jsem si vůbec nevšimla, že bych tu nějaké dávala - ale asi máš na mysli moje zmatené zápisky. A časům, kdy naše setkání znamenalo prakticky nepřetržitý proud fotek, asi odzvonilo, ale to vůbec není na škodu. Aspoň ty fotky pak nemusíš tak dlouho přebírat.
      Děkuji a taky ti držím palce:)

      Vymazat
  2. Na plese ti to náhodou moc slušelo, i ten úsměv, o kterém tvrdíš, že je vetřelčí. Jak teď byly všude maturitní plesy, přimělo mě to podívat se na fotky ze svého a zjistila jsem, že jsem se takhle na tom červeném koberci tvářila, jako kdybych šla celý sál vyvraždit. Mám na ten ples takové sporné a spíš horší vzpomínky, ale každopádně bylo příjemné být jeden večer ve středu dění a pozornosti.
    Ty krátké vlasy ti hrozně sluší! :)
    Ta vaše Fügnerka mě v prosinci hrozně zmátla. Měla jsem vystupovat až na autobusovém nádraží, ale tohle vypadalo tak honosně a vystupoval tam skoro celý autobus, tak jsem vyskočila taky, a pak jsem zjistila, že jsem tam špatně. Musela jsem tam pak chvíli okounět a čekat, ale aspoň jsem si stihla dát trdelník. :D
    Whisper of the heart mám hrozně ráda, a napoprvé mě ta roztomilá love story taky trochu rozhodila. Je taková nevinná a něžná a upřímná a nepotřebuje nějaké fyzické projevy, a zjistila jsem, že to je něco, co bych si asi taky přála. Jenže nevím, jestli je reálné něco takového najít, zvlášť když už mi táhne ke třiceti. No, ať je to, jak chce, aspoň ten film tady vždycky bude.
    Našla jsem další věc, kterou máme společnou: taky neumím lidem říkat, že je mám ráda. Často o tom přemýšlím, chtěla bych to říct rodičům a bratrovi nebo kamarádkám, ale nikdy to nedokážu udělat. Je mi to nějak trapné, což je hrozná ironie, protože by přece nemělo být trapné někomu říct, že ho máš ráda, mělo by to být snadné, ale prostě není. Doufám aspoň, že to ti dotyční poznají z mého chování, že je mám ráda.
    Červánky jsou boží. Teď v zimě zvlášť, připadají mi takové výraznější a hezčí než v létě. Asi proto, že v létě všechno září a v zimě je světla málo, tak si takových věcí víc všímám, nevím.
    A strašně se mi líbí ta fotka ptactva u řeky. Je krásné, jak tam spolu takhle všichni žijí.
    Přechod zimy do jara mám hrozně ráda. Je takový plný naděje a nové energie a líbí se mi sledovat, jak pomalu všechno zase ožívá. Teď tedy pořád ještě mrzne, ale ono to přijde.
    Měj se krásně, a přeju hodně štěstí se všemi těmi školními věcmi!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc za komentář!:) Musím ti taky okomentovat pár článků. Všechny je čtu, jen ty komentáře pak ze sebe nějak nemůžu dostat. :(
      Já vlastně ještě moc nepřišla na to, proč ten autobus staví na Fügnerce a pak jede ještě na autobusák. Jako by na autobusáku někdo opravdu vystupoval, kromě lidí, kteří bydlí blíže autobusáku než Fügnerce. A chápu že to může být matoucí, už mnohokrát mě napadlo, že kdybych Liberec neznala, taky bych nevěděla, kde vystoupit.
      Já jsem ze všech nevinných romancí svého času utekla, protože jsem si říkala, že jsem moc mladá. A teď jsem zase moc stará na to, abych neměla žádnou zkušenost. A vůbec, je to bezvýchodná situace. Asi bych ji neměla dál pitvat jen tak někde v komentáři, ale... No, takhle to je. V některých filmech nebo knížkách mě love story iritují, ale Whisper Of The Heart mě opravdu tak nějak zvláštně zahřál.
      S těmi červánky v zimě máš pravdu, je to hezká myšlenka. Mě samotnou by to nejspíš nenapadlo.
      Taky se měj hezky a hodně štěstí se vším! :))

      Vymazat
  3. Já nikdy neměla únor ráda, přišel mi jako takový zbytečný měsíc, kdy se nic neděje, jenom je zima a člověk netrpělivě čeká na jaro. Ty jsi ale měla únor pestrý a naplněný spoustou zážitků.
    Na plese ti to moc slušelo, květinová čelenka je super a měla jsi krásné šaty! Já mám na svůj maturitní ples katastrofické vzpomínky. Nejdřív jsem tam nechtěla jít vůbec, nakonec jsem se nechala přemluvit a scháněla jsem si šaty na poslední chvíli. Byly z půjčovny, takové s korzetem a obrovskou sukní a spodničkou s obručemi, cítila jsem se v nich hrozně. Měli jsme hrozně malý sál, nebylo tam dost místa, pak nám někdo ještě ukradl židli od našeho stolu...No, odešla jsem z plesu někdy v deset večer :D
    Kočičí kavárny jsou super, myslím, že jsem v Praze byla v té samé jako vy. Tvoje kočka je krásná, černobílé kočky se mi líbí nejvíc.
    Přeju ti hodně sil do psaní maturitní práce, ať se s tím moc netrápíš a jde ti to lehce!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vždycky je mi líto, když někde slyším nebo čtu, že někdo nechtěl jít na svůj maturitní ples. Představuji si, co k tomu asi dotyčného vedlo, a naskakují mi samé katastrofické scénáře. Je to škoda, ale chápu, že to tak někdo má. Já jsem nikdy se svou třídou neměla dobrý vztah, než jsme přišli do oktávy a začali plánovat ples. Třeba dva roky nazpátek jsem si taky myslela, že nebudu mít šanci si ten ples užít a že budu navěky všechny nesnášet. My bohužel z plesu nemohli odejít před půlnocí, protože jsme měli to půlnoční překvapení - jinak bych možná utekla taky dřív, a možná bych po cestě i zahodila boty jako Popelka.
      Děkuji za komentář, taky se měj hezky!:)

      Vymazat
    2. Já to zase tak katastrofické neměla :) Ve třídě jsem měla i dobré kamarády. Ale přišlo mi, že se na ten ples jdou všichni hlavně opít, už při převlékání do šatů vytahovali z batohů flašky a nalévali si panáky a mně alkohol nechutná, tancovat neumím, prostě nehodím se na tenhle druh společenských akcí...

      Vymazat
  4. První reakce v záchvatu: PANEBOŽE, FALTEJSEK VÁM FOTIL PLES? :O Já sním o tom, že mi jednou nafotí svatbu. Miluju jeho scenérie a fotky lidí.
    A k článku:
    Únor je zvláštní měsíc, utíká moc rychle, ale den či dva by mu asi na zpomalení nestačily. Moc se mi líbily slunné dny, mám ráda zimu, bohužel pak byla už moc velká zima, a vždycky mě hrozně bolel obličej a taky uši, když jsem přecházela ze zimy do tepla. To se mi vždycky motá hlava.
    S těmi plesy to tak je. Já jsem si asi víc užila třeba stužkovák, to je taková neformální akce studentů pro profesory a v pozdějším večeru i pro veřejnost občas, kdy si vybereš hospodu nebo restauraci a tam to pořádáš. My totiž nemáme maturitní ples, máme jen reprezentativní ples školy a tam se o maturanty nikdo nestará. Svým způsobem vám trošku závidím, že jste to mohli mít s takovou obřadností, že jste mohli mít dlouhé šaty. Já vždycky chtěla mít, ale pak jsem se právě dozvěděla, že je nemám kam vzít.
    Někdy má člověk v hlavě spoustu představ, ale ve skutečnosti je to tak chudé. Přijdu si vždycky jako Gatsby, když se mi ty představy tolik nepodobají skutečnosti.
    Jsem ráda, že mám už jen jednu hodinu biologie týdně a učitelka nám nevěnuje pozornost, když nejsme maturanti. A že už nemám fyziku, kterou učil arogantní vůl, který uspával hady a jenom se člověk podíval z okna, už ho káral, že nedává pozor. Dokud se nemusely psát testy, tak mě chemie a biologie i bavily, člověk si z toho něco odnes.
    Nic si z toho nedělej, řeším problém, že asi neumím vyjadřovat lásku a ani náklonnost, a tak si lidé myslí, že je nemám ráda.
    Krátké vlasy jsou super (vlastní zkušenost, nejraději bych pořád zkracovala, jak nějaká ženská v padesátých letech) a červený lak taktéž, chtěla bych jej umět nosit. Já si s ním vždy přijdu jako holčička, co vykradla mámě kosmetickou taštičku. :-D
    Přeji ti, aby březen byl bez nemocí, bez větších starostí a hlavně bez stresu. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Faltejsek nám fotil ples, protože jedna z mých spolužaček je tak trochu modelka a tak to domluvila přes nějaké svoje známosti. Já vůbec netušila, že je to nějaký slavný fotograf, to jsem se dozvěděla až po plese(když jsem si ho našla na instagramu), a zcela náhodou jsem si s ním v šatně potykala. :D Ale jinak se moc nesocializuji, vlastně vůbec.
      Stužkovák jsme měli taky, ale neoficiální. U nás na škole jsou stužkováky formálně zakázané, protože není žádoucí, aby se profesoři opíjeli se studenty ještě před maturitou (to se bude dít až na maturitním večírku), ale my jsme si ho uspořádali sami, a bylo to divoké a už nikdy to znova nechci absolvovat. Psala jsem o tom v článku z listopadu, kdyby tě to zajímalo, ale vlastně je na tom zajímavé jen to, že to byl trošku maškarní a že jsem se přestrojila za Pippi Dlouhou punčochu.
      Gatsby... Tak třeba Gatsby mě právě zklamal. Všichni mi tu knížku tak opěvovali, že jsem měla velká očekávání, a pak to byla divná bezcharakterní nuda. (V mých očích, tedy.)
      Chemii jsem kdysi měla ráda, když mi bylo 15, přála jsem si být lékárnice. Jenže pak se mi to znechutilo, asi vlivem profesora, kterého jsme dostali místo hodné profesorky. Nevadí, stejně mi bílé pláště nesluší.
      Já bych taky pořád zkracovala, ale moje vlasy nesouhlasí, protože i když to tak na fotkách nevypadá, jsou hodně vlnité. (Jen je umím dobře narovnat fénem a kartáčem, to je všechno.) A čím jsou kratší, tím hůře se ovládají. :D Ale nestěžuji si na ně, takové prostě jsou.
      Moje pocity ohledně červeného laku byly dřív dost podobné, líp bych to nevyjádřila.
      Díky moc, tobě taky hezký březen!

      Vymazat
  5. Juj, kočičí kavárna. :3 Někdy bych se tam fakt moc ráda podívala (ne nutně konkrétně do téhle, ale prostě do nějaké kočičí kavárny. A vlastně na to možná bude čas zítra, až budu po škole trčet v Brně a čekat na tu slavnou akci na Svoboďáku. Ale to už zase odbočuji tam, kam nemám, jak je mým dobrým zvykem).
    Fotka zamrzlé Otavy se vším tím ptactvem je hrozně moc krásná. Ne že by se mi ostatní fotografie nelíbily, to rozhodně ne, také jsou hezké, ale Otava mě vážně dostala. A to o fotkách moc často neříkám.
    Jsem zvědavá, jak za tři roky dopadne můj maturitní ples, jak čtu o tom tvém a od dalších lidí slýchávám zase o těch jejich. Bude to asi obrovská akce, protože v každém ročníku naší školy je šest tříd, což mi trochu vadí.
    Abych nezapomněla, máš moc hezkou šálu. Taky jsem si teď jednu musela pořídit, poprvé v životě, to kvůli těm šíleným mrazům, a ode dne, kdy jsem to udělala, jsem si šály docela oblíbila. Nechápu, proč jsem je nikdy dřív nenosila.
    Když jsem ten článek četla, chtěla jsem k němu říct plno věcí, jenže teď už si moc nevzpomínám, jaké věci to byly. Hm... Jo, obchody s nepotřebným harampádím bývají boží. Mrzí mě, že v nich nemůžu moc nakupovat, a to samé platí taky o sekáčích. A to je jich v Brně, kde trávím většinu dne, tolik.
    Hezkej začátek března přeju.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kočičí kavárny jsou jedna z těch skvělých věcí, co sem přišly z Japonska. Já jsem zatím byla jen v jedné, ale ráda bych to někdy srovnala s nějakou další. Nevím, jestli se někdy dostanu do Brna (pár lidí mě tam už zvalo, což je divné, když jsem takový asociál), ale kdybych tam přece jen někdy jela, tak si dojdu do kočičí kavárny, a taky bych se podívala na ten slavný divný orloj. U nás bohužel kočičí kavárny nejsou. Liberec není moc klidné kočičí město.
      Většina lidí si svůj maturitní ples užije, to jen já všude vidím nějaký problém. Takže se neboj, určitě to bude dobré.
      Díky, tyhle šály, které mají sešité konce a jsou to vlastně kruhy, mám nejradši, protože do těch nesešitých jsem se vždycky akorát tak zamotala a přiškrtila se s nima.
      Díky za komentář, tobě taky hezký začátek března:)

      Vymazat
  6. tak toto je aká haluz. aktuálne som obnovila blog a klikala na ľudí, čo mi komentovali články.. a ty si asi jediná ktorá je stále aktívna. dosť ma to potešilo.
    čo sa týka článku priebežne som si v hlave chystala milión komentárov a kým som došla ku koncu aj som ich pozabúdala.. :D tak idem od konca :D
    úprimne ti závidím výlet do prahy. Milujem prahu ako takú strasne sa mi paci vzhladom to mesto ale dostanem sa tam len raz za rok skrz súťaž :/
    čo sa týka plesu .. si prvý človek na ktorom sa mi páčia kvety na hlave. seriózne. ani ja tomu nechápem :D ale strašne ti pristali :)) závidím každému kto má/mal maturitný ples. naša trieda bola totálne dementná a nemali sme nič také.. takže závidím aj šaty a celkovo tú atmosféru :) šaty inak veľmi pekné!
    čo sa týka červeného laku kľudne si ho dávaj vôbec nepôsobí agresívne ale žensky. tiež som si ho obľúbila kým som nepoškriabala všetko červenými čiarami.. asi si musím kúpiť kvalitnejší :D no a na záver veľmi sa mi páči ako kreslíš :) musíš byť hrozne šikovná. kreslenie nie je moja silná stránka, pritom by sa mi tento talent dosť zišiel :/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Páni, to asi muselo být hodně dávno, co jsem ti komentovala nějaký článek. Vůbec si tě nepamatuji, ale máš hezké umělecké jméno. Popcorn bývá obvykle dost agresivní. Aspoň mně vždycky agresivně leze do zubů.
      Děkuji moc za komentář! A docela by mě zajímalo, v čem soutěžíš, když kvůli tomu musíš jezdit do Prahy.

      Vymazat
  7. Je to už podruhé, co tenhle článek čtu, a i podruhé působí neuvěřitelně uklidňujícím dojmem, vlastně ani nevím proč. A taky mě ve vzpomínkách na chvíli vrátil do mého předmaturitního období, které sice nebylo nijak zvlášť moc pěkné, ale alespoň ten ples byl. A taky jsem ti už teď konečně chtěla říct, že ti to na tom tvém fakt moc slušelo a že máš strašně pěkný a takový upřímný úsměv, žádný vetřelec. :3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Aww, děkuji, jsi moc hodná. Myslím, že pro mě tohle předmaturitní období bude ve vzpomínkách taky takové všelijaké a dost možná ne zcela veselé. (Pokud ho teda přežiju.)

      Vymazat
  8. Maluješ krásně, klidně tu vystavuj víc obrázků :) Celkově i na fotkách máš většinou nápadité záběry :)
    Červený lak rozhodně není moc agresivní, jsi mladá veselá holčina, jde to k tobě, mám z toho až chuť si taky nalakovat nehty, moc často to nedělám :D Vlásky ti taky sluší, i když i ty dlouhé, jak jsi je měla na plese, byly moc pěkné. To je výhoda, můžeš si vybírat.
    Vztah k městu, kde člověk vyrůstá, to je zajímavá záležitost. Sama jsem nikdy moc neřešila, jestli se mi v Třebíči líbí, jestli to tam mám ráda. Měla jsem ráda určitá místa, ale o městě jako celku jsem moc neuvažovala. Když k nám přijeli zahraniční studenti na výměnný pobyt, poprvé jsem zažila něco jako pocit hrdosti vůči svému městu, jak je historicky významné a vlastně i pěkné. Na vysoké jsem si ale zamilovala Olomouc, s Třebíčí se to nemůže rovnat, i když tam se budu vždy vracet za rodinou. Paradoxně žiju v Brně, ale život je ještě dlouhý, kdo ví, kam mě zavede.
    Maturitní ples je dostatečně velká událost, aby sis ji už navždy spojovala s únorem 2018. Tak ať máš na co vzpomínat i v březnu :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc za komentář!:) Zas někdy budu muset zajít na tvůj blog, poslední dobou na to nebyl čas, ale rozhodně jsem na něj nezapomněla.
      V Třebíči jsem nikdy nebyla. Ale vím, že takové město existuje. Vždy se mi líbilo, že druhá část toho slova zní jako beach.

      Vymazat
  9. Ani nevíš, jak moc mám tyhle články ráda, vždycky mi přijdou strašně inspirativní. Různé odstíny červené jsou téměř to jediné, co na nehtech nosím, takže za mě to rozhodně přehnané není. Vážně obdivuju tvůj smysl pro estetiku, tvoje obrázky a dokonce i výpisky do školy vypadají zkrátka strašně pěkně.
    To přirovnání tvé pěšinky a politických názorů mě pobavilo a zároveň jsem se v něm našla.
    Na plese ti to moc slušelo, a je super, jak se pořád směješ. A naprosto chápu, co tím myslíš, když píšeš, že jsi na vlastním plese skoro nic nestihla. Já taky na plesech všech ostatních pila, konverzovala a tančila víc než na tom vlastním. Ale všeobecně jsem nakonec byla spokojená (navíc jsem alespoň jednou v životě vypadala jako princezna a to se přece počítá).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky moc, jsem ráda, že existují lidi, které tyhle články baví, a dokonce se vidí v mých případných podivných přirovnáních.:) Svým smyslem pro estetiku si nejsem úplně jistá, protože každodenně se setkávám s lidmi, kteří takového smyslu mají mnohem víc než já. Ale vážně, díky moc, potěšila jsi mě. A viděla jsem tě na pár fotkách a dle mého názoru vypadáš jako princezna všude, máš takový princeznovský vlasy.:)

      Vymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.