neděle 10. prosince 2017

Playlist pro temné období

Zima na mě každý rok dolehne zcela jiným způsobem. Pokaždé je to ale docela dramatické. Možná se vám to zdá nepochopitelné, divné nebo dokonce nemožné, ale ne, je to tak, vím to, přece jen, tohle je moje osmnáctá zima. Osmnáctá... Občas se sama sebe ptám, jak je to možné, že jsem ještě naživu.
Mám temné období. Nevím, jak přesně o něm mluvit, aby nevyznělo příliš temně nebo naopak až moc lehce. Tak o něm raději mlčím. Chodím do školy a směji se kdejakým hloupostem - i těm, které vymyslím já. Češu si vlasy, líčím se, piji jeden čaj za druhým. Musím zkrátka zatnout zuby a nějak to rozchodit, říkám si už asi třetí týden za sebou. Chvílemi to jde. A chvílemi vůbec.


Samozřejmě to není jenom zimou. Občas, když se vracím domů ze školy, si představuji, že by teď bylo léto. Měla bych na sobě něco pěkného a slunce by mi zářilo do očí. Bylo by to lepší? Vlastně ne. Jednu menší krizi jsem si zažila i letos v létě, a zpětně mě děsí možná ještě o něco víc, protože z ní nelze obviňovat zimu.
Kdybych neměla pocit, že se mi v hlavě aspoň maličko vyjasňuje, tento článek bych vůbec nebyla schopná napsat. Teď jsem soustředěná hlavně na svůj dech, a na úhel, v němž každý večer zvedám nohy k třetí poličce své knihovničky. Dýchání i svíčky mi jdou stěží, ale jsou to drobnosti, díky nimž se možná jednoho dne dám zase dohromady.
Svůj problém jsem pracovně pojmenovala Brouci v hlavě. Protože brouků se, ač to nerada přiznávám, bojím. A bála bych se i Řehoře Samsy. Čímž se snažím říct, že kromě brouků se toho v mém životě děje vlastně docela dost. Například jsem podepsala už druhou přihlášku k maturitě - je okolo toho totiž nemožně moc papírování. Rozepsala jsem svou maturitní práci, a i když mám jenom prvních pár odstavců, ten pocit, že jsem aspoň začala, je nepopsatelně úlevný. Dostala jsem vysvědčení, a bylo dobré, ale to jen proto, že už letos nemám matiku, chemii ani zeměpis. Spolužák na mě začal naléhat, abych šla na stejnou školu, jako on, což by bylo fajn, kdyby se nechystal na Vysoké učení technické. Občas mám děsivou potřebu někoho obejmout a být objata, ale nedá se nic dělat, musím to nějak skousnout a jít dál. Není nic trapnějšího než veřejně se litovat. Mnohem lepší je poslouchat hudbu. Na zaplnění volných prostorů v hlavě a možná trochu na uklidnění.
Hlavním účelem tohoto článku je představit vám hudbu, kterou v poslední době poslouchám. Proto se také nazývá Playlist pro temné období. Nenechte se však, prosím, odradit tím temným obdobím v nadpise. Mohl by se vám líbit i pokud máte zrovna barevné, veselé, nadšené období. Takže teď už jenom písničky s mým stručným komentářem. Klidně počkám, než si uvaříte čaj a přinesete piškoty a marmeládu.

And it's peaceful in the deep
'Cause either way you cannot breathe
No need to pray, no need to speak
Now I am under

Florence Welch jsem vlastně nikdy souvisle neposlouchala. O tom, že existuje, vím, protože jsem kdysi četla nějaký výpis umělců, jejichž MBTI typ je INFJ, a ona byla jednou z nich. Pak jsem si poslechla pár jejích písniček, třeba Dog Days Are Over, ale úplně jsem se nechytla. Asi jsem zkrátka nevěděla, kde začít. Až velice nedávno jsem si oblíbila písničku Never Let Me Go, a s každým dalším poslechnutím se mi líbí víc a víc. Navíc mi nejspíš už napořád bude připomínat mé poslední uplynulé dny, které snad nebudou mými zcela posledními.

Hunger hurts, and I want him so bad, oh it kills
'Cause I know I'm a mess he don't wanna clean up
I got to fold 'cause these hands are too shaky to hold
Hunger hurts, but starving works, when it costs too much to love

Z písničky Paper Bag jsem byla nadšená hned jak jsem ji poprvé slyšela. Mám totiž pocit, že se s ní dovedu téměř dokonale ztotožnit. Je o osamění, ale takovém tom nadějném osamění, kdy si ještě nepřipouštíte, že jste sami. A tak se chytáte kdejaké létající papírové tašky, protože si myslíte, že je to holubice naděje, nebo aspoň holub nebo racek. Pamatuji si na své slavné chvilky s papírovými taškami. A taky jsem si teď už naprosto jistá tím, že mě nikdo nebude vodit za ruku a že když už se mě někdo dotkne, bude to vždycky omylem. Je ve mně totiž až moc velký zmatek, odrazující všechny, kdo se přiblíží.
Na Fionu Apple jsem přišla náhodou. Myslím, že mi byla návrhem od youtube. Líbí se mi. Je neobvyklá, řekla bych, velice neobvyklým způsobem.


We've got obsessions
I want to erase every nasty thought
That bugs me every day of every week
We've got obsessions
You never tell me what it was that made you strong
And what it was that made you weak

Písničku Obsessions jsem měla vždycky ráda, protože obsese mi byly vždy blízké. Tahle písnička je z alba Family Jewels, které mám od Mariny asi nejraději. Obvykle ho poslouchám po cestě do Prahy (střídavě s What We Saw From The Cheap Seats od Reginy, to když mám nějaké extra hnusné sedadlo). Obsessions mám z toho alba skoro nejraději, vedle The Outsider, Rootless a Hermit The Frog. Všechny tyto skladby jako by byly tak trochu o mně. Nebo aspoň vždycky seděly na určité situace mého života. Momentálně ke mně přilnula právě písnička Obsessions. Možná, že jsem textu pořádně porozuměla až dneska, když jsem si ho pročítala už asi podesáté za život.
Marina & The Diamonds je jedna z mých nejoblíbenějších zpěvaček, řadí se mezi ty, které bych někdy ráda viděla naživo, a dokonce jsem k tomu měla i příležitost, jenže jsem tenkrát byla ještě, řekněme, moc mladá a osamělá, a proto jsem té příležitosti nevyužila. Teď už bych snad aspoň nejela sama.

Volar con el viento
Y sentir que se para el tiempo
Pintar el momento
Y las nubes ir persiguiendo
Saber cantar, pasarlo bien
Ir por las calles y querer
Volar con el viento

(Létat s větrem/a cítit, že se zastavil čas/malovat přítomný okamžik/a následovat mraky/umět zpívat a užívat si života/jít ulicemi a chtít/létat s větrem)
Možná se mi vysmějete, že poslouchám mainstreamovou hudbu. Ale Álvaro Soler je pro mě srdeční záležitostí. Jeho album Eterno Agosto poslouchám už hodně dlouho, a pokaždé si s ním zpívám, když třeba utírám prach. Jeho písně mají příjemné melodie a skvělé texty - rozhodně to není žádné Despacito, při jehož poslechu se musí červenat i ti, kteří mu nerozumějí. Některé z těch textů mají docela hloubku, řekla bych. Třeba písnička El Camino, která ale není tak živá a chytlavá jako Volar. Písnička Volar je vlastně popis mé představy ideálního života. Vždycky mě trošku zahřeje, když si ji poslechnu. Álvaro Soler mi už mnohokrát zlepšil náladu, aniž by se o to snažil. Jeho španělština je navíc velice srozumitelná, což musím ocenit.

Don't walk on ice, no matter how nice,
how sturdy, enticing it seems.
Please cross at the lights
and don't start fire or fights and
don't dabble in heights on caffeine.

Možná to nevíte, a možná byste to do mě ani neřekli, ale dělám si o lidi hrozné starosti. Většinou své přátele a rodinné příslušníky prosím, aby mi dávali vědět, že dorazili v pořádku domů, že mají ve vlaku teplo a klid, že se jim neděje nic strašného. Jsem s tím otravná. A nechce se mi úplně všem vysvětlovat, proč mám tento zdánlivě iracionální strach, takže prostě jen krčím rameny a usmívám se. Jsem už prostě taková, říkám.
Když jsem slyšela tuhle písničku od Lisy Hannigan, hned se mi vybavilo mé (mnohdy možná trochu směšné) strachování se o mé blízké. Hlavně neumři, prosím. Hlavně neumři.
Lisu Hannigan mám ráda. Někdy na začátku léta mi tuhle talentovanou zpěvačku představil kamarád, a já si zamilovala album jménem Sea Sew. Tahle písnička je ale z alba Passenger. Vidíte, už se v tom docela vyznám. Obecně se ale v albech dost ztrácím, dělá mi problém zapamatovat si, které písně patří kam.

Get in touch
You can touch
I know I ain't asking for much

Dillon nedávno vydala nové album. Jmenuje se Kind a je, řekla bych, skutečně moc milé. Navíc má krásnou květinovou obálku. Někdy mám taky chuť nalepit si do vlasů a na obličej květiny. (Ještě stále si přeji květinovou čelenku, abych si ji mohla vzít na ples.)
Abych pravdu řekla, tohle album ještě nemám tolik naposlouchané, protože jsem od chvíle jeho vydání neměla moc kind nálad. Ale jednou z písniček je i nová verze skladby Contact Us, kterou Dillon už dřív nazpívala. Zatím jsem se nezabývala jejím významem, ale vždycky se mi líbila melodie a repetice slov a prostě všechno, jak to do sebe tak hezky zapadalo. Kdybych měla porovnat starší a novou verzi téhle písničky, asi nemůžu říct, jestli se mi jedna líbí víc než ta druhá. Ale v té nové slyším květiny.
Ze všech alb od Dillon mám nejvíc naposlouchané to z roku 2011, This Silence Kills. Můžu vám doporučit třeba píseň Texture Of My Blood. Z té mi vždycky jde mráz po zádech.

Long time no see
Long time wondering
What you were doing
Who you were seeing
I wish I could go back to it

SOKO jsem kdysi našla díky skladbě I'll Kill Her. Bylo to už dávno, v období, kdy mě uklidňovaly písně o neopětované lásce a zlomených srdcích. Nedávno jsem se k téhle písničce vracela a při té příležitosti jsem narazila i na First Love Never Die. Hrozně se mi líbí spojení naléhavého sdělení a jemné melodie. Při poslechu této písničky by se dobře brečelo. Ale já nemám za kým brečet. Jelikož jsem žádnou první lásku neměla, nemá mi co umírat.

I have lost a hero
I have lost a friend
But for you, darling
I'd do it all again

St. Vincent a její nové album Masseduction je pro mě novým objevem. Jsem z ní nadšená - a zároveň si říkám, jak to, že mi tak skvělá hudba tak hrozně dlouho úplně unikala? Kolik skvělé hudby vlastně ještě neznám? (Jde mi hlava kolem, když se nad tím zamyslím.)
Písnička New York se mi líbí, protože v poslední době mě New York City fascinuje ještě víc než kdy dřív. Jednou se mi dokonce zdálo, že místo Prahy bloudím New Yorkem. Ale New York prostě není New York bez tebe, lásko. Taky ztvárnění videoklipu se mi zdá skvělé. Barevné. A Annie Clark (tak se St. Vincent jmenuje ve skutečnosti) je prostě okouzlující a krásná.
Pokud se vám líbí písnička New York, poslechněte si i Los Ageless a Pills. Vlastně vám doporučuji celé album Masseduction.

Through the fire and through the flames
You won't even say your name
Only "I am that I am"
But who could ever live that way?
Ut Deo, Ya Hey
Ut Deo, Deo

Skupinu Vampire Weekend jsem vůbec neznala, než mi jedna kamarádka poslala jejich písničku Step. Že ji nemůže přestat poslouchat, a že je hrozně chytlavá. Tak jsem si ji poslechla. Jednou, dvakrát. A pak jsem ji také nemohla přestat poslouchat, i když ze začátku se mi zdála téměř neškodná a hlavně dost nenápadná.
Nakonec jsem byla zvědavá i na ostatní písničky od této kapely. Popravdě, většina z nich na mě měla podobný účinek jako Step - napoprvé nic moc, divný a nesrozumitelný, ale pak se mi začaly líbit. Stejně tak tomu bylo s Ya Hey. Tahle skladba je zvláštní. S héliovým hlasem v refrénu. Zdánlivě zmatená. Ve skutečnosti se však zabývá náboženským tématem (možná dokonce životem Krista, ale tím si nejsem tak jistá). Text je plný všemožných narážek a oficiální videoklip taky vzbuzuje všemožné spekulace. Třeba proč lidé v prostěradlech tančí po střeše a pijí šampaňské.
Každopádně, zajímalo by mě, co na tenhle hudební počin řeknete vy. Mně se líbí. I v live verzi, ta taky stojí za to. Většina písní od Vampire Weekend si mě získala právě svou atmosférou. Třeba Cape Cod - Kwassa Kwassa nebo Giving Up The Gun. A také se mi líbí frontman téhle skupiny, Ezra Koenig. To ale není zas tak podstatné. Vlastně vůbec nevím, jestli ještě produkují nějakou novou hudbu - jejich poslední album vyšlo v roce 2013.

Once, once that we arrive
The hardest of goodbyes
You will dry my eyes
Somehow you're always by my side
The one who holds my kite
And watches over all my flights

Duo BOY je jedno z těch hudebních uskupení, které sice neposlouchám každý den, ale občas mi opravdu pomůže zlepšit náladu. Nedávno vyšlo jejich akustické album jménem Acoustic Collection, a díky němu jsem si oblíbila skladbu Drive Darling. Myslím, že z části i proto, že i já bych si mnohdy přála odjet někam moc daleko. V posledních týdnech mě taková představa docela přitahuje.
Mám pocit, že text písně Drive Darling může a nemusí být mířený na specifickou situaci. Možná to je o dvou zamilovaných lidech, kteří se musí rozloučit. Třeba se tomu dá porozumět i jinak a já něco přehlédla. Každopádně, moc se mi líbí ta část, kde se zpívá 'Good morning freedom, good night lullabies'. A vůbec, řekla bych, že tahle skladba na mě má takový zklidňující efekt, jako pohlazení po duši, pokud tedy existuje duše.

Rock and roll, you ate my soul
You sucked dry my bones but you spit out my mole
I'll always opt to fall down these stairs in the end

Na závěr jsem vybrala písničku Bobbing For Apples. Tahle skladba mě provází životem už od dob, kdy mi bylo asi dvanáct a ještě jsem jí vůbec nemohla rozumět. Spolu s písničkou Hotel Song pro mě vždycky byly takovým malým okénkem do světa, který jsem dříve nazývala dospělým. Dodneška si nejsem úplně jistá, o čem je - nějak se nemůžu smířit s tím, že to jsou prostě opilé myšlenky, podle mě je v ní něco víc. Vždycky jsem se chytala jednotlivých částí textu ('Lovely people, lovely places, I can't remember names and I can't remember faces' a tak dál), ale významu celku jsem se zatím nedobrala.
Písnička Bobbing For Apples vyšla, pokud se nepletu, pouze na albu Live In London. Když si ji vyhledáte, najdete plno živých verzí a jen jednu studiovou. Tuhle verzi jsem vybrala, protože se mi hrozně líbí ty šaty, které má Regina na sobě. No řekněte, nechtěli byste taky takové šaty? Nebyl by váš život hned o něco lepší, kdybyste měli tyhle šaty? Jinak existuje i plno dalších živých záznamů a pokud se vám skladba Bobbing For Apples líbí, můžete s nimi strávit celé odpoledne.

.... ... .. . .. ... .... ... .. . .. ... .... ... .. . .. ... ....

Pro dnešek jsem vybrala o pár písniček víc než obvykle. Vlastně by mi nedělalo problém zařadit sem ještě nějaké další, ale upřímně, to by už nikdo nedoposlouchal. Lidi se raději zabývají vlastními oblíbenými skladbami než těmi cizími, a není na tom nic špatného. Také musím říct, že mi tento playlist zabral asi tři odpoledne - to aby žádná z písní nezůstala bez komentáře, a abych vám pořádně vysvětlila, proč jsem vybrala zrovna tyhle. Kdybych s takovým nadšením pracovala na maturitní práci, už bych toho měla mnohem víc.
Ale nebudu vás stresovat svými povinnostmi. Myslím, že všichni teď máte plno stresů, protože budou Vánoce a bude končit pololetí. Doufám, že vás můj dnešní playlist třeba trochu zklidnil, nebo že jste si tu našli nějakou novou písničku, která se vám líbí.
Docela by mě zajímalo, co posloucháte vy, když potřebujete utešit nebo potěšit. Také mi můžete napsat, jestli se teď náhodou nechystáte na nějaký koncert. A co děláte, když vám píše člověk, kterého zcela jistě neznáte, a ptá se vás, jestli se náhodou neznáte. Ach jo, vždyť já pomalu neznám ani sama sebe, tak jak můžu znát neznámé číslo.

Přeji vám hezkou předvánoční dobu. Nestresujte se kvůli dárkům, raději se obejměte.
Iris

2 komentáře:

  1. Moc ráda jsem si tvůj playlist poslechla. V poslední době poslouchám hodně nových písniček a některé z těch, které jsi tu představila, se mi dost zalíbily. Když nezapomenu, pustím si je znovu a třeba ještě jednou. :) Znala jsem jen Volar a Obsessions a mám je celkem ráda, byť od interpretů nejsou mé nejoblíbenější. Od Mariny budu mít asi navždycky nejradši Happy. Vždycky mě to tak nějak rozbrečí, nesmím to poslouchat moc často.

    Mám pocit, že First love never die odněkud znám, ale nemůžu přijít na to, odkud. Možná má něco podobnou melodii.

    Taky bych ráda napsala v blízké době playlist, je toho dost nového i staršího, co mám chuť sdílet se světem. Díky, že ses podělila o své písničky i o útržky ze života. Brouci v hlavě, brr. Ta písnička od Mandrage zní hned děsivěji. Jsem zvědavá, jestli tě nakonec spolužák na ČVUT přemluví. :D :)

    OdpovědětVymazat
  2. Poslední dobou zjišťuju, že mi nějak vadí zpěvačky - prostě zpívající ženský hlas, nevím, jak bych to vysvětlila, ani proč to tak je, ale je fakt, že jsem zpívající holky nikdy nevyhledávala. Ale poslechla jsem si všechny tyhle písničky, protože člověk nikdy neví, co skvělého může objevit na nečekaných místech. Marinu and The Diamonds mám naopak docela ráda, občas si ji poslechnu, ale nijak hodně, takže písničku Obsessions jsem neznala a jsem ráda, že jsem ji teď poznala. Líbí se mi taky písnička First love never die, zčásti asi taky kvůli tomu klipu, ten je obzvlášť hezký. Podobně je to i s písničkou od Lisy Hannigan. A v tom odstavci o tom, jak si děláš starosti o své blízké, jsem se úplně viděla. Když někdo z rodiny někam jede, jsem pořád nervózní, dokud nevím, že v pořádku dojel do cíle, a nejhorší to je, když jedou autem.
    Moc mě potěšilo, že jsi do playlistu zařadila i písničku od Vampire Weekend, protože ty dobře znám a mám je hrozně ráda. Nejradši mám písničku Cape Code - Kwassa Kwassa. Jejich hudba he taková pohodová a připomíná mi léto, a připomenout si léto není nikdy špatné. :)

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem. Diskuze je moderovaná.