neděle 3. prosince 2017

Můj listopad

Listopad je pryč. Nemůžu si pomoct, ale když se na uplynulý měsíc podívám zpětně, zdá se mi, jako by všechny listy opadaly dávno před jeho začátkem. Když přišel listopad, všechny větve už byly lysé, smutné a skoro mrtvé. A já jsem se tak chvílemi cítila taky. To se ostatně dá čekat. Počasí a poezie jsou v poslední době dva určující faktory mé každodenní nálady.
Listopad byl tak nějak jiný než předchozí měsíce. Mnohem kontrastnější. Osobní katastrofy se s příjemnými událostmi střídaly tak živě, že to ve výsledku působí téměř vyrovnaně. Poslední listí a sníh. Déšť, kroupy a červánky. Vodovky a slzy. A mátový čaj.


Tento článek nejspíš nebude nic jiného než další fotočlánek. Už jsem si na ně zvykla. Občas se k nim ráda vracím. Akorát jsem měla pocit, že listopad byl na fotočlánek možná moc obsáhlý, a že by tedy bylo zavádějící, nazvala-li bych tento článek fotočlánkem. Dost možná se tu až moc rozepíšu o svém životě, a to bude na delší čtení než jen obvyklé projetí fotek. Proto jste tedy právě otevřeli článek s názvem Můj listopad. To jen tak abyste věděli.

Když jsem neměla přátele žijící v jiných krajích, netušila jsem, jak moc je Liberec temným místem. Říkala jsem si, že je to asi normální, ten déšť, tma a všechno to sychravo. Jenže ne. Teď už vím, že na Maltě jsou palmy, Chorvatsko je ráj na zemi a Dánsko jedno velké pobřeží. A na Moravě je údajně taky hezky. Nedávno mi přišla překvapená zpráva, že v Brně začalo sněžit, a u nás v temné jámě už sněží prakticky od začátku listopadu. Potom to zas roztaje, přirozeně, ale sněží. A u toho sněžení se mi často vybaví písnička Open od Reginy Spektor - In a night, the snow starts falling/And everybody stares/Through their windows at the streetlights/Too beautiful to see. Noční sněžení vypadá kouzelně. Občas si při pozorování takové scenérie říkám, že i já jsem Potentially lovely, perpetually human - jak se zpívá v té písničce. No nic. To jsou jenom takové vzácné okamžiky mezi životem a spánkem. Přes den je to prostě temná díra.

Začneme kočkou. O kočkách jsem psala ve fotočlánku ze října. Myslím, že kočky se s námi sžily. Tahle fotka zrovna není moc kvalitní, ale Tečka se aspoň kvalitně válí.


-S kým jsi byla v kině?!
-To nic, to jen dýně.

-Kdo ti usnul v klíně?!
-To nic... to jen... dýně...

(podzimní rozhovor dvou milenců)


Mám ráda tyhle fotky. Líbí se mi. I když jsem na nich jen já, okno a strop. Můžu vlastně o fotce, která obsahuje mě, říct, že se mi líbí? Kdybych se někomu měla představit jednou fotkou, asi vyberu tuhle.

Mám ráda žlutou, žlutá má dost možná ráda mě.

Tohle je Máša. Ráda mi leze do batohu, ale ze všeho nejraději skáče po kuchyňské lince.


Tohle je můj lustr v pokoji. Jsem sice dost malá, ale občas do něj omylem vrazím, když zvednu ruce. Proč v pokoji zvedám ruce, to je na dlouhé povídání. Každopádně, tahle fotka se mi líbí. Připomíná mi písničku Bobbing For Apples. Myslím, že tu jsem ve svém článku o Regině Spektor zapomněla zmínit, přitom to byla jedna z prvních písní, které se mě opravdu hluboce dotkly. Zvláště ta část, kde se zpívá I'll always opt to fall down these stairs in the end.

Tenhle den byl zvláštní. Měli jsme ve škole přednášku o jaderné chemii, a já vůbec ničemu nerozuměla. Seděla jsem v zadní části učebny, vedle jednoho sympatického chlapce. Sedla jsem si k němu zcela omylem. Já před ním totiž spíš utíkám - abych nebyla trapná, nebo tak, víte. Ono se to těžko vysvětluje. Ale přednáška byla vyčerpávající jenom trochu. Bavilo mě pozorovat, jak fyzikářka všechny okřikuje, ať neruší nebo nepoužívají telefony. (To je ta samá fyzikářka, které jsem jednou omylem naplácla třpytivou věcičku do obličeje - o tom jsem psala v červnu.)



V jednu sobotu jsem se vypravila do Prahy. Byl to první z mých listopadových výletů. Jely jsme s kamarádkou a naším původním hlavním cílem byl Informační den Karlovy univerzity, konající se na Albertově - jenže tam jsme nakonec moc dlouho nepobyly. Filozofická fakulta, která by mě bývala zajímala, totiž měla svou prezentaci moc brzy ráno, a já si řekla, že prostě dřív nepojedu, ani kvůli filozofické fakultě. Nakonec jsme tedy viděly prezentaci fakulty pedagogické, kam nejspíš míří kamarádka, a pak jsme si koupily vlčí máky (byl zrovna Den válečných veteránů, navíc já mám pro vlčí máky slabost) a pak jsme šly dál.
Tahle fotka vznikla na ranní cestě autobusem. Jely jsme spolu, obě jsme z Liberce, obě dokonce chodíme na stejnou školu, takže jsme toho měly na probírání dost. I když jsme seděly na úplně zadních, nepříliš pohodlných sedadlech.



Trochu jsme bloudily, ale ne moc. Když jsme došly na Albertov, měly jsme ještě skoro hodinu času před začátkem prezentace, kterou jsme chtěly vidět. Šly jsme se tedy projít, a náhodou jsme objevily osamělý kostel. Dost možná je to nějaký známý kostel, ale zas tak dobře se v Praze nevyznám. Bylo dopoledne a stromy vrhaly krásné stíny a my si sedly na tuhle lavičku. Z takových zastrčených, osamělých laviček se svět zdá klidnější. A stejně je to téměř neuvěřitelná náhoda, že jsem našla zrovna tuhle kamarádku.

Lustr v posluchárně na Albertově. Musely jsme sedět na balkónku a mně se z toho dělalo mírně nevolno. Z té výšky, ne z prezentace pedagogické fakulty. Ta zněla zajímavě, ale opravdu to není nic pro mě. Doufám, že se z toho obrovského návalu lidí, kteří tam seděli s námi, aspoň někdo stane tolerantním a chápavým učitelem.

Trhy na Náplavce. Vypadají kouzelně, když je míjíte. Ale do té tlačenice mezi stánky bych nešla.

Hodilo by se mi mnohem víc takových hezkých dní.

Protože jsme měly moc času, řekly jsme si, že se půjdeme podívat do Rudolfina na výstavu Nervous Trees. Nejspíš jste o téhle výstavě už někdy slyšeli, nebo viděli záběry z ní - jednu dobu jí byl plný instagram. Jedná se o tvorbu umělce Krištofa Kintery, a dovolím si tvrdit, že je to velice alternativní. Také je to zdarma a navíc nám tuhle výstavu doporučovala naše profesorka na výtvarce. A protože máme s kamarádkou obě blízko k umění (ona má teda asi blíž než já), šly jsme.
Možná jsme tam trochu moc fotily, ale to se nedalo, nefotit. Pokud jste výstavu také navštívili, můžete tuto část článku přeskočit. Nebo můžete naopak porovnat, co zaujalo mě a co vás. Docela by mě zajímal váš názor. Mně se výstava Nervous Trees líbila, čekala jsem totiž, že nebude dávat vůbec smysl, když je to tak živé a moderní umění. Až na ten lustr na začátku mi to ale všechno hezky zapadalo do sebe. Obzvlášť město z elektronických součástek se mi líbilo. S kamarádkou jsme se nakonec shodly na tom, že výstava má možná symbolizovat život - komplikovaný, nepřehledný, zmatený, přeplněný podněty.



Máme podobné boty.


Tato část výstavy se jmenovala Postnaturalia. Šlo o rostliny vytvořené z drátů a podobných nepřírodních materiálů. Třeba ze zamotaných sluchátek, tu jsem ale, zdá se, zrovna nevyfotila.

Město ze zbytků elektroniky bylo opravdu hodně velké, proto je tu tolikrát. Pokaždé jsem fotila jinou z jeho částí.


Nutno podotknout, že místy jsem váhala, co je součást expozice a co už je jen náhoda.



Přála bych si dostat takovou květinu.




Dvě místnosti plné obrazů, opět vytvořených ze všeho možného, se mi vlastně taky líbily. Hlavně nápisy u některých z nich se mi zdály dost relatable. Off topic, nemáte někdo překlad slova relatable?




Místnost s nervózními stromy, podle nichž se jmenuje celá výstava. Jsou to prostě stromy, které čas od času nervózně poskakují. A místo hlavy mají globus. Moc se mi líbila i ta věž z pytlů cementu, nebo co to bylo. Hezky kontrastovala s budovou Rudolfina (z níž jsem pokaždé nadšená).



Tohle by se dalo použít jako valentýnka.



Tento pán si výstavu prohlížel úplně sám. Zdálo se, že mu vůbec nevadí, že tam s ním nikdo není. Několikrát jsem musela přemoci nutkání dát se s ním do řeči (to by bylo divné). Dodnes mi vrtá hlavou, co to bylo za člověka. Každopádně s výstavou úplně ladil.

Tyto sochy se mi zdály nejošklivější. Neříkám, že byly nesmyslné - jen se mi prostě nelíbily.

Místnost s Public Jukeboxem byla plná polystyrénu, a ten polystyrén se vinou lidských podrážek rozšířil nejen po celém Rudolfinu, ale i na prostor okolo budovy.


Poslední místnost skrývala záhadnou hromadu praček. Tak jsme si sedly do rohu (možná jsme vypadaly jako součást výstavy) a hypnoticky pozorovaly peroucí pračky. To by se nám jindy stát nemohlo. Možná, že v tom spočívá kouzlo sochy z praček.


Tohle je momentka od kavárny Slavie. Kdybychom se řídily jen směrovkami, asi bychom musely zahnout prudce dolů.

Skončily jsme v bageterii na Národní třídě. Nejdřív to vypadalo, že ji nenajdeme, ale to bylo jen proto, že Národní třída je opravdu hodně dlouhá. Nakonec jsme se tam najedly. Na fotografii můžete vidět zázvorový čaj.

Myslím, že vlčí mák vypadal na mém černém kabátě pěkně. Skoro jako revoluční kokardy z Bídníků. Když jsem byla mladší, hrozně jsem si takovou přála.

Tohle je první sníh, který vydržel až do rána. Během dne samozřejmě zase roztál, ale do školy jsem šla mírně posněženou ulicí. Protože jsem tušila, že zmizí, hned ráno jsem si sníh vyfotila. Potom jsem si všimla, že odraz lustru vypadá jako měsíc.

Kotě a jeho první sníh.


Tohle bylo pondělí. Dlouhý a únavný den. Ale vzala jsem si svoje oblíbené šaty a chtěla jsem se v nich vyfotit. Akorát se mi bůhvíproč hrozně klepala ruka. Ignorujte to zrcadlo, prosím, já ho musím ignorovat každý den. #AchJoTrapný Ty šaty jsou mimochodem jen ta barevná část, nosím pod ně černé triko.

Na náš gympl chodím osmým rokem, a za celou dobu nikoho nenapadlo koupit nové anilinky. Hlavně že máme počítače, televize a stůl s nabíječkami na telefony.

Měli jsme zcela volné téma. Chtěla jsem navrhnout šaty. Jenže místo navrhování jsem je spíše zvrhla.

Znáte taky takovou tu zlatou hodinku, kdy zapadá slunce a vy se můžete fotit proti oknu? Tak na mě to nefunguje. Jsem pak extrémně bílá.

Čaj a lékorky (na kterých mi chutnají jen ty barevné části, ne lékořice).

Stužkovák. Psala jsem vám o něm už minule - tedy o tom, že mě čeká. Do diáře jsem si ho poznamenala jako "stužkovací večírek s alkoholem", protože všichni říkali, že se tam bude jenom pít, a já to předpokládala, protože to byl stužkovák bez profesorů, jen pro třídu. Datum připadlo na čtvrtek před sedmnáctým listopadem, a ještě se rychle vymyslelo, že máme přijít v kostýmech pohádkových postav, aby to prý byla legrace.
Narychlo jsem tedy vymyslela kostým Pippi Dlouhé punčochy, říkala jsem si totiž, že to je nejsnazší a nejpraktičtější výmysl. Musím říct, že s copánky jsem se kupodivu ani moc netrápila, čekala jsem, že budou složitější, a také jsem předpokládala, že budu vypadat hůř. Zapletla jsem si do nich drátky na čištění flétny.
Tady můžete opět vidět maniakální výraz ve tváři, ale tentokrát to bylo nejspíš z nervozity. Nevěděla jsem totiž, kde přesně stužkovák máme. Vyšla jsem potmě a s navigací a klikatými silnicemi jsem to nakonec opravdu nějak našla. Na místě bylo asi pět lidí, protože naše třída chodí ráda pozdě.

Tahle fotka se mi nelíbí, ale chci ji sem dát, abyste viděli, že doma nemám jenom černé oblečení. Také že si umím přímo před objektiv nastavit tubičku s make-upem. Když už do fotky nestrčím prst, stojí tam make-up.

Stužkovák nakonec dopadl dobře. Tedy, výsledek byl dobrý. Všichni ho přežili a nikdo podle všeho neotěhotněl. Byla to hrozná akce. Čekala jsem, že budeme třeba hrát tichou poštu, nebo na schovávanou, nebo aspoň alkoholické stolní hry, ale ne, jen se pilo a jedlo. V kostýmech. Kostýmy se většině spolužáků povedly, to musím uznat. Třeba jedna slečna přišla převlečená za mumii, to vypadalo skvěle, a spolužák si vypůjčil vílí křídla od své malé sestřičky. To ale nic neměnilo na tom, že jsem viděla plno opilých lidí. Ty opilé osobnosti se mi teď nemůžou dostat z hlavy.
Pokud jde o mě, taky jsem něco vypila, protože jsem nechtěla dělat divadlo a říkat, že nepiju (i když je to pravda). Zapila jsem to velkou sklenicí vody. Ve výsledku jsem si připnula stužku vzhůru nohama a také omylem řekla, že Casius zabil Caesara.

Zátiší s kočkou. Z dalšího dne.

Takhle vypadá moje stužka. Nenosím ji nikde připnutou. Nikoho nemusí zajímat, že letos maturuji, zvláště pak ne náhodné kolemjdoucí.

Dva dny po stužkováku jsem se opět vypravila do Prahy. Byla to hezká, rozespalá sobota. Domluvili jsme se s Hynkem, že se sejdeme a projdeme se mrazivou podzimní Prahou. Už dlouho jsme se neviděli. Zjistila jsem, že jsem se už naučila čekat na nádraží. S mou orientací v Praze je to ale pořád dost špatné, a tak jsme vlastně omylem došli někam na Strahov, a potom k letenskému kyvadlu, a když jsem se snažila zjistit, kde jsme, namrzly mi ruce. Ale jenom trochu. A vůbec mi to nevadilo. Mám ráda takové výlety. Akorát je mi líto, že jsme zase zbytečně bloudili.
Tohle malé origami prasátko jsme našli někde v oblasti vládních budov. Možná to měla být narážka. Každopádně je roztomilé.

Po cestě ke Strahovskému klášteru jsme potkali strom ozdobený velikonočními vajíčky.

Tahle fotka vznikla u Valdštejnské jízdárny. Další hezký dopolední stín.

Zpěvy drátů.

Netuším, kdo a proč to napsal, ale kéž by to tak bylo.

Nakonec jsme skončili v Rudolfinu. Vůbec mi nevadilo vidět výstavu Nervous Trees ještě jednou, i když vy si možná říkáte, že je to divné. Všimla jsem si mnoha detailů, které jsem napoprvé neviděla, a určitě to bylo i proto, že jsem už neměla potřebu všechno okolo sebe fotit. Třeba tohle zátiší se mi moc líbí. Ahoj, omlouvám se majiteli sýru, že jsem ho sežrala. (Ten sýr, nebo majitele?)

Tuhle fotku mám ráda, za námi můžete vidět hromadu praček.

Nakonec jsme byli ještě v kočičí kavárně. Dala jsem si mátový čaj. Netušila jsem, že to jsou opravdu jen lístečky ve vodě - vždy jsem si myslela, že je v tom nějaká hlubší magie. Ale pokud stačí hodit mátu do vody, je to dost dobré kouzlo. Byla tma a u stolu vedle nás seděli lidé, kteří probírali jedno nechutné téma za druhým. Naproti nám se zase usadil nějaký namyšlený pár, který se snažil přinutit kočky, aby pózovaly. A do toho jsme tam byli my dva, u jednoho malého stolečku. Byl to takový jiný svět.
Vlastně celý ten den byl velice zvláštní, co se týče náhod. V tom nejlepším slova smyslu. Když jsme se rozloučili na nástupišti a já procházela nádražními uličkami, potkala jsem svou malou nevlastní sestřičku, s níž jsem se neviděla už půl roku. A v autobuse jsem potkala dvě španělsky mluvící slečny, jedna z nich měla místo vedle mě a ta druhá jinde, a tak jsem jim nabídla, že si s jednou z nich vyměním místo, a nakonec jsem dostala to nejhorší místo z celého autobusu, víte, to vzadu uprostřed, které nemá ani stoleček na horký nápoj. Ale vůbec mi to nevadilo. Byl to skvělý den a je mi líto, že jich není víc.




Příspěvek do 52 doodles. Určitě budu pokračovat i v dalším roce. Přidá se ke mně někdo?

Kresba na první stránce mého deníku. Jenže ani s deníkem to už není takové, jaké to dřív bývalo. O prázdninách jsem si začala zapisovat, co každý den jím, a teď už nemůžu přestat, takže je to jen nudný seznam jídel (a moc jich není, nutno podotknout).


Období trimestrálních testů. Už jsem jich zažila tolik, že mě to nerozhodí. Čeká mě už jenom jedno, v březnu, a pak maturita. Na tyhle testy jsem se vlastně ani moc nemusela učit, kromě literatury a češtiny. Na fotce můžete vidět slovníček lingvistických pojmů. Mé oblíbené slovo je bilabiála.

Paletka a pacička.

Fotím mraky a západy slunce, abych je pak mohla posílat lidem, které mám ráda.

Jednou jsem se probudila brzy ráno, v polospánku vyfotila tento výhled z okna a pak znova usnula.




Oboustranné hýždě...? Možná bych neměla přiznávat, že mi náhodná křivka připomene něco takového. Ale je to matika!

Mám v hlavě brouky. Momentálně se mi jich vyrojilo a vylíhlo trochu moc. Tak moc, že to někdy nezvládám. Poprvé jsem se pustila do zkoumání online fór a poradenství. Poprvé mi došlo, že celý můj život se sbíhá v bodě jménem obsedantně kompulzivní porucha. A že to rozhodně není jen usilovné rovnání peřiny. A můžu si připadat sebehezčí a sebeštíhlejší a ten zmatek z hlavy stejně neodejde. Je to těžké.


Snídaně v době oběda.


Někdy si umí lehnout skoro jako by byly umělecké dílo.

Jindy si mi lehnou na zadek a nechtějí slézt, takže nemohu vstát. Aby mohl tento snímek vzniknout, musela jsem využít své hypermobility kloubů. Bylo to ten večer, kdy dávali Zlatého slavíka.

Vidíte ty úhledně složené pacičky?

Mají plno pelíšků, ale stejně mi leží ve složce s papíry.

Třídila jsem staré sešity. Tohle je sešit na fyziku z roku 2015. To jsme ještě nebyli nuceni psát na čtverečkovaný papír. Mně totiž čtverečkovaný papír dost vadí, možná, že právě kvůli němu mě fyzika tolik štve. Ale to je vedlejší. Ve starém sešitě jsem našla tuhle malou čmáranici, a zdá se mi opravdu výstižná. Zároveň nevím, co mi tenkrát běhalo hlavou. Nebo snad plavalo?

Mrak, který původně vypadal jako tygr, se rozplynul, než jsem si stihla dojít pro telefon. Potřebovala bych si asi přečíst knížku jménem Tracyho tygr. Čtu teď Lolitu od Nabokova. Těšila jsem se na ni dlouho, ale teď, když jsem ji skutečně rozečetla, je mi z ní špatně. Fyzicky i psychicky. Čekala jsem něco zcela jiného, ale to je moje chyba, jasně. Jako bych si na ni vybrala tu nejhorší dobu. Nebo spíš jako bych si pro toto období vybrala absolutně špatnou knížku. Jsem teď tedy čtenářsky zablokovaná. Jsem už na sté stránce (a jde to moc pomalu) a nevím, jestli mám číst něco jiného, a tak vůbec, co mám dělat.
No nic. Co vy a Lolita?

Tohle je vánoční regál u nás v obchodě. Chtěla jsem vzít do rukou ten velký červený bonbon, přičemž jsem omylem zbořila úhlednou řadu trojúhelníkových bonboniér. Musela jsem si to vyfotit, protože kdyby to byl bowling, vítězím.

Unavuji vás kočkami?

Zelený džus a zelený čaj. Tahle fotka se mi líbí.

Jedna vtipná fotosérie na závěr. Jmenuje se O kočce, která nepochopila koncept společné fotky a o Tery, která nepochopila, jak držet kočku. Trochu mi připomíná ono slavné focení v režimu sport, kdy jsem místo elegantního běhu upadla, a foťák to všechno zachytil.

To je všechno. Celý můj listopad. Jak jsem říkala, bylo toho hodně. Zvláštní měsíc. Napsat tento článek mi dalo dost práce, protože když se podívám na některé z těch fotek, vybaví se mi přesně ty špatné pocity, které jsem v ten den měla. Dá se to pochopit? (To je další problém; neustále se ptám, zda dávám smysl a zda se dám pochopit.)
Možná to byl jen takový divný mezičas. Třeba jsou všechny tyhle měsíce pouze přechodné období - nerada bych vypadala, jako že si říkám o lítost nebo tak. Během listopadu jsem se dokonce i párkrát smála. Napsala jsem čtyři velké testy a zúčastnila se školního kola dvou olympiád, když je to letos poslední rok, kdy mám takovou možnost. Třeba někde vyhraji aspoň poukázku do knihkupectví. Také jsem si objednala diář k Vánocům. A začala jsem vyrábět vánoční dárky (jsem totiž okouzlena lidmi, kteří dovedou něco vyrobit, a tak jsem si řekla, že letos vyrobím cukroví i dárky. Moc se mi to nedaří).
Momentálně dopisuji tento článek na klíně, ačkoliv sedím u stolu, protože prostě není nic pohodlnějšího než mít počítač na klíně, když tam zrovna být nemusí. Pozoruji svoje vlasy, jak přírodně schnou. Z fotek to možná vypadá, že jsou rovné, ale ve skutečnosti nejsou rovné ani trochu. Možná byste se divili. A možná by vám to bylo jedno, jsou to ostatně jenom vlasy.

Nemám moc v oblibě otázky na závěr článku, zvláště pak když jsou nucené, ale dneska vám jich taky pár položím, protože by mě odpovědi opravdu zajímaly. Tak třeba, jaký vztah máte ke čtverečkovanému papíru? Jaké sešity máte nejraději? Já mám nejradši ty bez linek, ale vím, že to tak nemá každý. Účastníte se školních kol olympiád, i když víte, že nemáte moc šancí? Míváte období, kdy se vám vůbec nechce jíst, a místo večeře si raději vyčistíte zuby? Jak to vypadá, když jedete na výlet do Prahy - je to spíš turistika, nebo jedna kavárna za druhou?

Děkuji za čas, který jste věnovali tomuto článku. Přeji hezkou adventní neděli a nikdy si doma nezapomínejte rukavice nebo šálu. To byste se totiž už nemuseli vrátit.
Iris

13 komentářů:

  1. To byl krásný článek, nebo fotočlánek, jak se to vezme. Fotek bylo dost a textu k nim taky, ale jsem za obojí ráda.

    Nejprve k otázkám: Čtverečkovaný papír nesnáším, nikdy nevím, jestli psát malá nebo velká písmena, přes jednu nebo přes dvě kostičky. Takže do čtverečkovaných sešitů píšu matiku, fyziku a chemii, prostě to, co nemám ráda. :D Nejradši mám naopak linkované papíry, ale nesmějí mít takovou tu čáru po straně, nevím, jak se jí říká. A mám ráda sešity s tvrdými deskami. Ale i sešity bez linek jsou fajn, dřív jsem je nemohla mít, protože jsem neuměla psát rovně, dneska už s tím takový problém nemám.
    Před pár týdny jsem se účastnila olympiády z češtiny, byla to docela zábava. No, vyhrála jsem, ale konkurence nebyla valná, z mých ročníků se nikdo účastnit nechtěl. Lingvistické olympiády jsem se neúčastnila. Angličtina u nás letos proběhla trochu netradičně, ale tam chodím spíš ze setrvačnosti, protože oproti svým spolužákům nemám šanci. No a němčina bude až v lednu a dějepis v dubnu.
    Bohužel teď mám spíš období, kdy jím i poté, co si vyčistím zuby. Ale občas mě vyčištění zubů odradí od dalšího ládování se. Ono stejně většinou není co doma sníst, takže si třeba sladím čaj a to vlastně stačí.
    Moje výlety do Prahy mají poslední dobou ještě trochu jiný charakter. Buď jezdím mezi nádražími nebo na FF UK nebo si jdu občas sednout třeba do Palladia a projdu se při tom centrem. Ale moc nevýletím. Nedávno jsem byla akorát v Praze Bubnech na křtu knihy, ale měla jsem nejspíš teplotu, takže si to tolik nevybavuju. A byla tma, takže jsem z té Prahy moc neměla.

    A teď, co mi ještě uvízlo ze článku. Především ta výstava. Je to opravdu zajímavé pojetí a pokud tohle má být moderní umění, líbí se mi víc než čáry na papíře. Možná jsem schopna tomuhle lépe porozumět, nevím. Hynek je pro mě sice záhadná osoba, ale jsem ráda, že jste si společný den užili. Kočičí kavárna musela být takhle ve dvou fajn. :) Lolitu jsem nečetla, ale chystám se. Jsem zvědava, jak spolu pak budeme moct porovnat názory. To origami prasátko je moc hezké. A taky kočky, ty jsou hodně fotogenické. A obecně čaje. Mimochodem, Bageterii na Národní třídě taky nikdy nemůžu najít, i když ji navštěvuji nejčastěji. :D
    S tou poruchou... tolik toho o ní nevím, jen doufám, že se kolem jejích negativ tvůj život netočí. Některé fotky vypadají úsměvně a věřím, že tvůj listopad opravdu nebyl jen ponurý. Zážitek ze stužkováku asi nebyl úplně top, ale ty barvy a copánky ti slušely. Já když jsem trošku opilá, směju se a jsem nahlas. A kdo ví co ještě, zatím jsem nikdy na veřejnosti alkohol nepožívala.
    Snažím se nezapomínat si hlavně čepici.

    Měj se hezky, snad bude tvůj prosinec pěkně naladěný. Držím palce s výrobou dárků a cukroví, já už mám perníčky. :D :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jako že nemáš šanci porazit své spolužáky v olympiádě z angličtiny? Cože? Vždyť pořád děláš nějakou angličtinu, ne? Vida, anglické olympiády se už v oktávě účastnit nemůžu. (Zato španělštiny se asi účastnit budu muset, a tam je postup do státního kola lehčí než... hmm, lehčí než hodně moc lehkých věcí, a to mě nervuje.) V olympiádě z češtiny jsem postoupila do okresního kola, i když jsem doufala, že ne. Jsou to jen takové plané naděje na úspěch. V okrese totiž už slohy opravují takové staré nudné učitelky, a ty nemají rády mou surrealistickou prózu.
      Křest s teplotou, to je mi docela líto. Není ti nic?
      Vážně se ti tohle líbí víc než čáry na papíře? My se právě shodli, že máme mnohem radši právě ty čáry na papíře.
      Myslím, že Lolitu odložím, protože je mi z ní špatně.

      Vymazat
  2. Nejprve odpovím na otázky, protože by mi pak moc vrtaly v hlavě.
    Čtverečkovaný papír nemám ráda. Na psaní je pro mě rozměr těch čtverečků moc malý, k tomu to tak divně ruší, a vůbec nevím, k čemu jinému než ke psaní bych jej mohla použít. Sešity mám nejradši linkované. Ty bez linek mě trochu děsí, protože se mi zdají moc prázdné a je těžší do nich začít něco vytvářet, a ty čtverečky jsou vlastně takové dost omezující, takže linky jsou něco mezi tím a to mi vyhovuje úplně nejlépe.
    Na školní olympiády jsem chodila jenom na základní škole, na biologické a češtinářské, a tam se mi dařilo dobře. V češtině jsem se jednou dostala až na krajské kolo, ale tam už jsem pak dopadla dost bídně.
    Období, kdy se mi vůbec nechce jíst, mám jenom hodně zřídka, a to ve chvílích, kdy se mi děje něco hodně špatného a jsem psychicky v troskách. V říjnu se mi to stalo dvakrát, že jsem si dala k večeři jenom kousíček čokolády, jenže pak mi bylo v noci dost špatně, z psychiky a ještě navíc z hladu.
    Prahu navštěvuju většinou jenom za účelem srazů s kamarádkami. Bydlíme všechny na jiné straně republiky a Praha je takový snadno dostupný setkávací bod. Pak spíš posedáváme po kavárnách, protože se tam povídá lépe než za chůze po ulici, a vůbec nikdo z nás moc není na takovou tu městskou turistiku. Mě ty šedivé a špinavé ulice plné všemožných, někdy dost zvláštních lidí, docela dost děsí, a nechci se po nich pohybovat déle než je nutné. Jsem prostě skrz naskrz venkovan (a když se nad tím zamýšlím, dost pravděpodobně připadám ostatním lidem na ulici jako zvláštní člověk já, ale to už mě příliš netrápí).
    V článku ses ptala na Lolitu; té jsem četla jen maličký kousek, když ji četla bratrova přítelkyně a měla ji tady s sebou, a bylo mi z toho docela zle. Nemůžu číst takové psychicky náročné knížky, někdy je mi dost špatně i bez nich.
    A s 52doodles chci pokračovat i v dalším roce. Zrovna včera jsem si uvědomila, že už zbývají jen čtyři týdny, a bylo mi to líto. Hodně jsem si na u výzvu zvykla, a taky jsem se díky ní hodně naučila a sblížila jsem se se zajímavými lidmi, a vůbec k ní mám takový vřelý vztah, a tak by se mi po ní asi hodně stýskalo. :)

    Jinak je to moc hezký článek. Nejsem si jistá, čím to je, ale celkově na mě působil takovým příjemným dojmem a zlepšil mi náladu, přestože v něm píšeš i o věcech, které moc pěkné nejsou. Možná to dělají ty fotky kočiček, ty jsou moc hezké a vypadají mile. :) Kočky teď taky ráda fotím, a dělá mi radost už jenom to, že je mám kolem sebe. Nebo to dělají ty fotky nebe, mraků, západů a východů slunce. Sluneční a nebeské jevy mě nikdy nepřestanou fascinovat.
    Ta výstava mi připadá hrozně podivná, zejména ta hromada praček. Moc tento druh umění nechápu, ale asi to má nějaké hlubší poselství než jenom to, že je to prostě hromada praček.
    Zato chápu, že si u některých fotek vybavuješ ty špatné pocity, co jsi měla v ten daný den. Mám to totiž asi úplně stejně, a třeba se vůbec nechci dívat na fotky z letošní dovolené, i když to tam bylo krásné, protože za tím vidím to špatné, co kolem toho bylo. Někdy to tak mám i s obrázky, které jsem nakreslila. Pamatuju si, jak jsem na jaře jeden spálila, protože jsem jej kreslila v takové divné úzkosti. Ani mi to nepřipadá moc zvláštní, že si člověk vybaví u fotek i všemožné pocity, ale někdy je to trochu škoda.

    Jsem ráda, že jsi v listopadu kromě těch horších věcí zažila i některé pěkné, jako ty výlety (a jsem ráda, že jsem tě v rámci jednoho z nich aspoň zahlédla osobně :)), doufám, že v prosinci bude všechno lepší a klidnější, že si nebudeš zapomínat šálu a rukavice, a že se ti povede výroba cukroví i dárků. Mezitím se budu těšit na další takový článek, zase za měsíc. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já se právě v češtině jednou dostala až do celostátního kola, byla jsem, myslím, v kvartě, tedy v devítce. Byl to týdenní zájezd do Bělé pod Bezdězem (kterou mám paradoxně téměř za rohem, ale byli tam lidi z celé republiky) a byl to jeden z nejhezčích a nejzlomovějších týdnů v mém životě. Potom jsem se tam už nikdy nedostala, i když jsem se asi třikrát dostala do kraje, takže jsem měla plno nadějí, jenže v kraji jsem byla úplně poslední. Vím, že jsem kvůli tomu vždycky brečela.
      Mám pocit, žes někdy někde psala o tom, že by se ti chtělo uspořádat nějaký 52 doodles sraz. Kdyby to pořád platilo, mohly bychom se o to v létě pokusit. Třeba právě v Praze. Já teda nemám ani nejmenší tušení, kde bydlíš, ale jestli to není od Prahy nijak hrozně daleko, tak by se to dalo udělat, normálně na pár hodin. Nebo bychom se mohly/i (? nevím, kdo by se chtěl zapojit) sejít na Světě knihy.
      Díky moc za komentář, a je mi líto, že odpovídám tak pozdě. S komentáři je to složitější než třeba se zprávami na messengeru.

      Vymazat
    2. Ten 52 doodles sraz mě napadl až někdy na konci léta, a pak už pro takové srazy nebylo dobré období. Na příští rok bych ale něco takového moc ráda zrealizovala, na jaře nebo v létě, i ten Svět knihy by šel (stejně jsem se tam chtěla zase podívat). To se pak ještě uvidí. :)
      Jinak jsem od Domažlic, takže do Prahy je to sice dlouhá cesta, ale nijak náročná, a nedělá mi žádný problém tam jet jen na pár hodin. S kamarádkami to takhle děláme celkem často, právě kvůli té snadné dostupnosti, do Prahy se dá odevšad dobře dostat. :)
      A že odpovídáš pozdě vůbec nevadí; na odpovídání jsem sama naprosto příšerná. :D

      Vymazat
  3. "Tento pán si výstavu prohlížel úplně sám. Zdálo se, že mu vůbec nevadí, že tam s ním nikdo není... Dodnes mi vrtá hlavou, co to bylo za člověka."
    - tak táto stať ma úprimne pobavila :DDD
    Celkovo pomerne vtipná a vydarená fotoséria.
    Lékorky! Tak tie budú mojim posledným predsmrtným želaním! (vrátane lékorice)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já osobně patřím k těm lidem, kteří neradi kamkoliv chodí sami, a tak radši nikam nechodí, protože stejně nemají s kým. A většina lidí si prostě výstavu sama neužije, proto mě to tak zaujalo.
      Díky za komentář.

      Vymazat
  4. Kočky! A barvičky! A květované šaty! A výletování! A výstavy! A čaje! A lékořice!
    A vůbec, já čverečkovaný papír ráda, píši hrozně malým písmem a obecně linkovaný papír má na mě moc široké linky a u prázdného papíru zase nemám něco, čeho bych se mohla držet - což je u mého pidi písma docela podstatné. Takže čtverečky jsou fajn, ňach.
    Mám ráda peroucí pračky. A nebo když se něco peče v troubě. Většinou si před ně sednu a jenom zírám, z nějakého důvodu je to fakt uklidňující - ať už hýbající se prádlo nebo měnící se jídlo. Je to zvláštní? Dost možná, ale je to fakt super. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, je pravda, že papírové preference jsou asi hlavně otázkou písma. Myslím, že na tumblr jsem viděla nějaké tvé deníčky nebo zápisníky ze školy, ale na písmo jsem se nezaměřila - asi se na to v příští volné chvíli podívám znova.
      Líbí se mi představa dívky sedící před troubou a pozorující rostoucí koláč. Musí to vypadat roztomile. Trochu surreálně.

      Vymazat
  5. Poslední dobou mi dělá problém psát jakékoli články a i komentáře, ale říkala jsem si že i krátký komentář je lepší než žádný komentář. :)
    Je to moc krásný článek, přehršel koček jsem si moc užila. Mám tahle zvířátka nesmírně ráda. Ozvláště jsem si oblíbila kočku ve tvém batohu. :)
    Čtverečkovaný papír je takový...no. Mám k němu komplikovaný vztah, píšu totiž moc velká písmena na to, abych se vešla do řádku vysokého jeden čtvereček a dva čtverečky jsou na mě zase moc vysoké. Je to asi blbost, ale tahle nevědomost, jak do toho vlastně psát mě vždycky trochu odrazovala. Poslední dobou se můj vztah je čtverečkům ale podstatně zlepšil a dokonce nový budoucí Všehoblok, co jsem si koupila, je čtverečkovaný. Tak jsem zvědavá, jak nám to půjde. Obecně mám nejradši linky, ale nejvíc, když jsou trochu blíže k sobě, než v obvyklých sešitech. Což se špatně shání, ale občas mám štěstí. Mám to složitý, já vím. :D
    Kintera se mi líbil, jsem ráda, že i tobě. :) Mám takové výstavy ráda. Nejspíš jsem to nepochopila, ale já se to ani nesnažila pochopit. Ani jsem moc nechtěla, chtěla jsem se jenom pokochat, protože podobné věci považuji za krásné. Snad to ze mě nedělá moc velkého barbara. Nejvíc se mi líbil asi ten lustr a pak ta zvířata s ozdobičkami, co se ti nelíbila. :) Chtěla jsem se jít podívat ještě k tomu Jukeboxu, ale bylo tam tolik lidí, že jsem to vzdala. To mě trochu mrzelo, ten počet lidí. Asi jsme tam byly ve špatný moment, jinak bych si to totiž užila mnohem víc. Jak jsme byly s Andulkou ten den ještě na Pokojích, tak jsem asi i byla trochu unavená. :)
    Vánoční dárky se taky snažím vyrábět, ale letos bohužel moc nestíhám. Nicméně, pokud to zvládnu, tak budou kamarádky hodně dostávat pletené dárky. :)
    Mátový čaj zbožňuji. Ještě v léte jsem si ho dělávala doma, ale buď já nebo podzim jsme zahubili naši mátu, takže si jej teď dávám jenom, pokud jsem v nějaké kavárně. :) Což je teď překvapivě často. Vlastně se za to stydím.
    A moc se mi líbí tvé ztvárnění Pipi dlouhé punčochy. :)
    Měj se krásně! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně zase dělá problém na komentáře odpovídat. Což je hrůza. Třeba tady - šest lidí si udělalo čas na tenhle článek a na jeho komentování, a já jim za to nejsem ani schopná poděkovat. Tak se snažím to napravit, a doufám, že moje odpovědi nebudou znít moc nuceně nebo nezdvořile.
      Tvoje Všehobloky obdivuji. Jsem v tomhle tvoření tak neuvěřitelně pozadu. Teď jsem si usmyslela, že potřebuji přišít papír k dalšímu papíru, a už vidím, jak si rozpíchám prsty.
      O výstavě Pokoje jsem se dozvěděla až z tvého instagramu. Takže tvůj instagram má dobrý vliv na moje kulturní vzdělávání.
      Pletené dárky jsou super, mám ráda pletené dárky! Moji přátelé budou ale asi dostávat jen dárky papírové.
      Za kavárny se nestyď. To já se stydím, že do kaváren nechodím. Když ono je hrozně těžké někoho přesvědčit, aby se mnou strávil chvíli času.
      Líbí? Díky moc, byl to kostým na poslední chvíli.
      Děkuji za komentář!

      Vymazat
  6. Máša vypadá snad úplně stejně jako naše Micka, když ještě byla kotě... což už bude přes pět let, ale stejně mě ta podoba fascinuje.
    Mohu dosvědčit, že všechno listí ještě neopadalo! Minimálně na našem ořešáku se ho trocha pořád ještě drží.
    Lolitu jsem si chtěla přečíst, když jsem zjistila, že ji četla i Jacqueline Wilsonová, autorka mnoha mých oblíbených dětských knížek (ze stejného důvodu jsem vlastně četla i Deník Anny Frankové), ale nakonec jsem to neudělala. Popravdě, zaplaťpámbu za to, protože mi tehdy bylo asi deset a Lolita je asi trochu... no... eh. *mírné začervenání se*
    V 52doodles bych pokračovala ráda, akorát teď jsem měla trochu výpadek.
    S cukrovím doma trochu pomáhám, ale dárky už nikdy nikomu vyrábět nebudu. Několikrát jsem se o to pokoušela a pokaždé to dopadlo katastrofálně. Ale vždycky jsem si přála nějaký vyrobený dárek dostat.
    Čtverečkovaný papír je příšerný (alespoň co se mě týče). Nikdy nevím, jestli mám psát slova jen na jeden řádek nebo raději rovnou na dva, takže to většinou dopadá tak, že píšu někam úplně mimo, což se s linkami stát prostě nemůže.
    Olympiád se normálně neúčastním (hlavně proto, že základka nám, co pamatuji, žádné nepořádala), ale letos jsem byla donucena zúčastnit se jedné češtinářské. Výsledky ještě nemám, ale spíš než na poukázku do knihkupectví to vidím tak na Tatranku za účast.
    Jíst můžu pořád, naopak se celý život musím napomínat, abych se zbytečně nepřejídala, když mi něco chutná nebo když se nudím.
    Do Prahy se moc často nedostanu, ale když už, tak můj program závisí hlavně na tom, s kým tam zrovna jsem. Nebráním se (skoro) ničemu.
    Tak ať je u vás aspoň trochu tepleji. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky mám ráda knížky od Jacqueline Wilsonové. Ale Lolitu jsem si chtěla přečíst kvůli tomu, že jsme se o ní učili ve škole, a já si říkala, že to bude skvělé. Vlastně to není ani na červenání se, spíš na zvracení.
      Tvoje doodles, teda aspoň myslím, že byly opravdu tvoje, se mi líbily. Ale výpadky chápu. Pro mě bylo docela těžké nemít výpadek.
      Díky moc za komentář.:)

      Vymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.