neděle 31. prosince 2017

52 doodles: druhý půlrok

Možná si ještě pamatujete na článek shrnující první půlrok mého projektu 52 doodles. Tenkrát bylo léto a za mnou bylo šest víceméně úspěšných, veselých, barevných měsíců, proložených týdenním čmáráním, a já se je zcela spontánně rozhodla sdílet tady na blogu. Myslím, že tenkrát to byl docela milý článek, aspoň jeho psaní jsem si zcela jistě užila. Dá se tedy očekávat, že teď, na konci roku, přichází druhá část článku, shrnující týdny od poloviny července až do přítomné chvíle.
Uplynulý půlrok byl o něco temnější než mé běžné půlroky, na něž jsem byla doteď zvyklá. Navíc v kontrastu s první částí roku může působit jako hluboký propad a zklamání. Ale tak to prostě občas bývá, a i přes to všechno se stalo i pár hezkých věcí. A ty špatné, ty k životu koneckonců také patří. Takže proč se na ně nepodívat. A na úplném konci článku se pokusím oficiálně vyhlásit další ročník projektu. Nechala bych to jako překvapení, ale myslím, že až na konec by se moc lidí nedostalo.


Možná, že tento blog vidíte úplně poprvé, a nevíte, o co v tomto projektu jde. Tak tedy, není to nic extrémně šokujícího ani originálního. Když jsem ho minulý rok zahajovala, divila jsem se, že už dávno něco podobného nevzniklo. Projekt 52 doodles spočívá v prostém dokumentování života pomocí týdenních doodles, tedy 'čmáranic', obrázků. Jelikož by mě nebavilo kreslit si to jenom tak pro sebe, rozhodla jsem se udělat z toho projekt sdílený na internetu, hlavně na instagramu. Můžete se podívat na hashtag #52doodles2017, jímž jsou označeny všechny letošní příspěvky do projektu. (Má už přes 200 příspěvků!) Doodles mohou vypadat jakkoliv a lišit se mohou i provedení. Účast v projektu není vůbec závazná - kdo se rozhodl účastnit, nemusel se nikam zapsat, a začít mohl kdykoliv, stejně jako skončit. Zkrátka, projekt 52 doodles nemá žádná pravidla a každý se může zapojit zcela po svém. A rozhodně není potřeba umět kreslit.

Skoro tomu nemůžu uvěřit, ale ani v druhém půlroku jsem nevynechala ani jeden týden. Každou neděli jsem zveřejnila aspoň něco - i když ve dvou případech už to bylo na hraně a málem se mi to vymklo z rukou. V červenci jsem si předsevzala, že v následujících měsících budu trochu víc experimentovat, protože na začátku roku jsem nadšeně psala o tom, jak se doodles dají kreslit do písku, na sklo, na stěnu nebo třeba na tabuli ve škole. Jenže, jak ostatně v tomto článku uvidíte, to se tak úplně nedalo. Takže jsem své předsevzetí nesplnila, což se dá vlastně brát i z té lepší stránky, tedy jako motivace pro pokračování v dalším roce. Na konci roku jsem se však aspoň na chvilku přeorientovala na vodovky, a za to jsem ráda.
Stále si myslím, že mé kreslení (a příležitostné malování) není vůbec žádné umění. Zvláště pak když je to taková rychlá čmáranice, a k tomu jsem se musela uchýlit mnohokrát. Pořád ale platí, že mi kreslení zlepšuje náladu. I když občas se vyjeví tak špatná nálada, že ani centropenky, vodovky a fixy nepomůžou.
Takže, teď už moje příspěvky, kvůli nimž jste možná tento článek otevřeli. Pokud se vám budou líbit, můžete je sledovat na instagramovém účtu 52 doodles od Iris. Opět se ke každému z nich pokusím něco napsat, abych přiblížila motiv jeho vzniku, ale některá jsou tentokrát tak stará či nekonkrétní, že to bude asi těžké.

Doodle č. 28 - 16. července: Začínáme přesně tam, kde jsme minule skončili, tedy v polovině července. To jsem byla v Písku u babičky, trávila jsem tam asi měsíc. Tady můžete vidět, že jsem si v sekáči obstarala čtvery šaty. Původně jsem je zamýšlela mít na čtyři maturitní dny (protože předpokládám, že ty dny budou maximálně čtyři), nakonec jsem jedny z nich začala nosit běžně, teď jsou to mé oblíbené. Také jsem koupila tři pohledy, ale odeslala jsem je až během srpna.
Na stole mi leží fidget spinner. Mám pocit, že teď ten trend už zcela pominul. Nelíbilo se mi, jak se spinneru všichni smáli, protože ve skutečnosti mi to opravdu pomáhalo soustředit se, třeba na čtení. Nevím, možná jsem divná a ostatní by to spíše rozptylovalo.

Doodle č. 29 - 23. července: Když jsem někde na prázdninách až moc dlouho, obvykle si tam koupím velký sešit bez linek, abych do něj mohla psát a kreslit. Takový sešit na všechno, do něhož píšu napřeskáčku a zmateně. V týdnu do třiadvacátého července se asi nedělo nic signifikantního, a tak jsem jako doodle vybrala nesouvislý a rozmazaný úryvek z komiksu o tom, jak bych si přála jet do Španělska. Je to trochu trapný komiks a věděla jsem to od začátku, ale chtěla jsem ho dokončit i tak. A teď je hezky barevný. Vybarvila jsem ho akvarelovými pastelkami, a rozmyla je nasliněným prstem. Štětec nebyl k dispozici.

Doodle č. 30 - 30. července: Během posledního červencového týdne jsem chodila na krátkou výpomoc do antikvariátu. Píšu o ní hlavně v letním fotočlánku; šlo o to, že jsem si přála něco dělat, ale letní tržby knihkupectví v zapadlém městečku jsou nevalné a tak jsem po většinu času rovnala poličky v antikvariátu. Jednou jsem však také byla vyslána do papírnictví, abych sehnala igelitové tašky o nosnosti 4 kg, a dokonce jsem byla okolnostmi nucena vytisknout dvě účtenky z EET systému. Překvapivě nejtěžší bylo účtenku odtrhnout z přístroje.
Hodně jsem četla. A odeslala dopis. V kelímku na obrázku je pomerančová ledová tříšť. Máte radši ledovou tříšť, nebo zmrzlinu?

Doodle č. 31 - 6. srpna: Někdy v tomto týdnu jsem odjela z Písku zpátky domů. Bylo to smutné. Mám Písek moc ráda, nějak jsem se na to město navázala. Dají se v něm najít jisté rysy nudy, ale je-li to na úkor namyšleného spěchu, pak mi to vůbec nevadí.
Měla jsem jet za Šárkou a jednou její kamarádkou do Prahy, jen tak na skok, jenže spoj Praha-Písek byl už vyprodaný a já bych se neměla jak vrátit zpátky, takže jsem to musela odvolat. Rozečetla jsem Sophiinu volbu, s níž jsem potom trávila celý srpen. Byla to knížka podobně stresující jako Lolita, kterou čtu teď. Taky jsem byla na nákupu v drogérii, protože mi došel pěnový make-up. Koupila jsem si k tomu ještě pár věcí, třeba lak na nehty, který se jevil jako purpurový, ale nakonec byl jasně červený. A já mám k červenému laku poněkud rozpačitý vztah. Myslím, že ke mně nesedí, i když červená je jinak moje oblíbená barva.

Doodle č. 32 - 13. srpna: Vrátila jsem se do Liberce, ale jen na skok. Takový týdenní skok. Koupila jsem si dvoje šaty. Já se tedy snažím moc neutrácet, ale tyhle šaty byly přesně takové, jaké jsem si vždycky přála. Myslím, že i na mně vypadají dobře, a to je co říct.
Tohle doodle se mi líbí. Můžete si přečíst haiku, která jsem napsala poslední večer v Písku, když jsem seděla na lavičce v parku a poslouchala trhanou hudbu.

Doodle č. 33 - 20. srpna: Byla jsem v galerii na výstavě slavných kubistických mistrů. Viděla jsem na vlastní oči svůj oblíbený obraz od Giorgia di Chirica. Chirico je spolu se Salvadorem Dalím a Alfonsem Muchou můj nejoblíbenější umělec. Můžeme si někdy popovídat o mém divném vkusu.
Došlo mi, že kromě zátiší jsou opomíjené i rámy obrazů. Proto je tento obrázek věnovaný jim. V druhé části týdne jsem byla v bazénu a pak jsem balila kufr na dětský tábor, kam jsem odjížděla v neděli, jen chvíli poté, co jsem zveřejnila tohle doodle.

Doodle č. 34 - 27. srpna: Tohle byl týden dětského tábora. Už druhým rokem jsem jela na English summer camp, malý tábor pro pár dětí, jako asistent a fotograf. Nafotila jsem toho méně než loni, ale docela jsem se bavila. Počasí vyšlo a na rozdíl od minulého roku jsme letos už nechodili každý den na oběd do dvě hodiny vzdálené restaurace. Děti zato vařily přímo na chatě, a první den to pěkně přesolily, na to asi nikdy nezapomenu. Já totiž nesolím ani normálně. (Jak říká jeden můj kamarád, mám ráda barvy bez života a jídlo bez chuti.) Hlavní písní tábora byla Our Last Summer od ABBA. A nejvíc mě překvapilo, že na mě děti byly milé a neposmívaly se mi, na rozdíl od tábora č. 1. Ve volných chvílích, pokud nějaké zbyly, jsem četla Sophiinu volbu a hrála hru Flags, která spočívá v poznávání státních vlajek a až do předposlední úrovně mi nedělala sebemenší problém, protože jsem divný vlajkový nadšenec.
Růže, která nikdy neuschne, mi přišla do chatu. Zcela běžné růžové emoji. Škoda jen, že jsem si neudělala screenshot.

Doodle č. 35 - 3. září: Poslední prázdninový týden byl zvláštní. Moc si toho z něj nepamatuji. Určitě jsem byla nakupovat sešity a tužky a pořídila jsem si taky batoh, ale asi by se vám nelíbil, protože má vypadat jako Kanken, ale není to Kanken. To nevadí, mně se líbí. Je tmavě červený. Konečně mám batoh do školy - v posledních letech jsem tahala prostě plátěné tašky a věčně si něco zapomínala buď doma, nebo ve škole.
Na konci srpna jsem se byla podívat na nějakém baletním vystoupení na náměstí, přičemž jsem poznala baleťáka z Austrálie, ale jen jsem si ho přidala na facebooku, to je všechno. Další den jsem měla sraz s Vlastou a jejími dvěma intelektuálními, vysokoškolskými kamarádkami v Praze. Byl to zajímavé a chvílemi jsem měla i pocit, že rozumím tomu, o čem se hovoří. Dala jsem si něco jahodového a studeného v Ovocném světozoru. Také se vám název tohoto řetězce zdá mírně prvorepublikový?

Doodle č. 36 - 10. září: Do školy jsem se těšila. Oktáva. Maturitní ročník. Senior year. Kdo by se netěšil? Jenže jakmile jsem vkročila do školy, došlo mi, že tak růžové to nebude. Naše škola se totiž přes prázdniny změnila. Do třídy přibyla nová holka. Slovo maturita nám každý den drnčí hlavou asi tak padesátkrát. Děrované dny končící až v pět odpoledne. Tělocvik s mladou, pružnou blondýnkou, která si o nás myslí, že jsme asi všechny Miss Aerobik, nebo co. A nekonečné starosti s maturitním plesem, na který nemůžu skoro nic přispět. Také jsem zjistila, že jsem si omylem objednala tlustou učebnici fyziky o pěti stech stránkách. Tak mi leží v poličce, jako tichá tlustá výčitka za čtyři stovky.

Doodle č. 37 - 17. září: Druhý školní týden už byl úplně normální školní týden. Povinnosti se na nás jen sypaly. Pamatuji si, že v pátek se odehrál ten slavný incident, kdy nás slečna tělocvikářka vyhnala běhat a do toho se rozpršelo a my běžely dál, v tom dešti. Opravdu si to pamatuji, protože den poté jsem jela do Prahy, na jeden důležitý sraz.
Tenkrát jsem se poprvé octla na pražském Hlavním nádraží. Už si ani moc nepamatuji, kam jsme došli, ale bylo to hodně moc kroků. Vzala jsem si dlouhý modrý svetr - mám vlastně pocit, že si teď na každou naši schůzku budu muset najít nějaký zajímavý svetr, abych nebyla moc nudná - a šli jsme na Vyšehrad a pak k Pražskému hradu a potom do McCafé, a mezi tím jsme seděli v parku a pozorovali holuby a bubliny. To byl hlavní bod mého týdne, a měsíce září, a vlastně v danou situaci hlavní bod celého mého života, víte? Proto o tom tak nadšeně píšu, i když je to už dávno.

Doodle č. 38 - 24. září: Nevím proč, ale v tomhle týdnu na mě dopadla krize. Chvíli jsem byla doma sama, potom přijela babička. Ve škole jsme měli vyčerpávající seminář o psaní maturitní práce, a každý nám říkal něco jiného. A naše třídní květiny úplně uschly. Tenhle obrázek se mi líbí, ale bylo mi smutno, když jsem ho kreslila.

Doodle č. 39 - 1. října: Vůbec nevím, co se dělo na konci září. Nemůžu to ze sebe vydolovat. Myslím, že bylo ještě vcelku pěkné počasí, a s mamkou jsme se šly podívat do kočičího útulku, protože jsme si chtěly odnést kočku, ale nakonec se to nepovedlo. Na obrázku můžete vidět básničku No Man Is An Island. Moc se mi líbí. Napsal ji John Donne někdy v anglické prehistorii.

Doodle č. 40 - 8. října: Během prvního říjnového týdne jsem předělala vzhled tohoto blogu a vlastně se mi ani nechce věřit, že tu už je tak dlouho. Asi jsem už konečně vyrostla z neustálého měnění designů. Jinak jsem byla znepokojená nepokoji v Katalánsku. Mám totiž Katalánsko ráda, jenže v té jejich politické situaci se nevyznám.
Také jsem napsala tweet o bezsrstých morčatech, načež mi jedna slečna poslala fotku svého bezsrstého morčete. Bylo to milé.

Doodle č. 41 - 15. října: To jsem zrovna měla svátek. Ve středu tohoto týdne jsme si s mamkou přinesly domů dvě malá koťátka, Mášu a Tečku. Ze začátku to s nimi bylo těžké, zalezly nám za lednici a vypadalo to, že nechtějí vylézt - ale spřátelily jsme se. V sobotu jsem se byla podívat na obhajoby projektů, to je taková školní akce, a hezky jsem se oblékla, a ve svých kotníčkových botách na podpatku jsem v paneláku na schodech zakopla o souseda. O netečného souseda. Bylo to hrozné.
A svátek jsem neslavila, protože své jméno zase tolik ráda nemám. Co vy, máte rádi svá jména?

Doodle č. 42 - 22. října: No vida, to byl týden voleb! Hrdě jsem šla poprvé k volbám. Po dalším šíleném tělocviku, kde se s námi paní profesorka snažila hrát nohejbal, ale vyšel z toho volejbal s nízkou sítí. Mimochodem, před volbami jsem nadšeně sledovala všechny předvolební debaty, abych náhodou nezvolila někoho špatného. A představte si, strana, kterou jsem volila, se nakonec ani nedostala do Sněmovny.
Také jsem, jak tak koukám, psala motivační dopis. Jen tak nanečisto, do školy. Prý jsem ho napsala dobře.

Doodle č. 43 - 29. října: Tohle byl týden podzimních prázdnin. Byla jsem doma sama, jen já a kočky. Učila jsem se jim vynášet záchod. Bylo to dost nepříjemné. Jinak jsem po většinu času seděla v zeleném křesle a četla si knížku The Angel's Game. Po nocích jsem se hrabala ve Wolkerových Listech příteli - doslova hrabala, protože je to hodně stará a polorozpadlá knížka. Nakonec se mi uprostřed noci ztratil můj malý papírový jeřáb, ale našla jsem ho pod hedvábným šátkem. A tenhle obrázek se mi líbí.

Doodle č. 44 - 5. listopadu: Vůbec nevím, co v tomto týdnu dělala kremrole, ale asi jsem ji jedla nebo co, jinak by tu nebyla nakreslená. Během jednoho dlouhého nedělního večera jsem vypracovávala svůj rýsovací úkol na fyziku, přičemž jsem si málem ublížila kružítkem. A četla jsem Baladu o snu, což mě trochu bodlo do srdce. Skoro tak silně jako kružítko.

Doodle č. 45 - 12. listopadu: Tohle je jeden z těch týdnů, kdy jsem nestihla žádné opravdové doodle. Jen jsem nakreslila dva malé komiksy. Paradoxně to byl docela dobrý týden. V sobotu jsme jely s kamarádkou do Prahy, na informační den Univerzity Karlovy, kde jsme strávily slabou půlhodinku, a pak jsme se přesunuly do Rudolfina na výstavu Nervous Trees. Moc mě to celé potěšilo. Je to dobrá kamarádka, a vážím si kohokoliv, kdo je ochoten trávit se mnou čas.

Doodle č. 46 - 19. listopadu: K šestačtyřicátému týdnu tohoto roku si toho pamatuji kupodivu celkem dost. Ve čtvrtek, v předvečer státního svátku, jsme měli stužkovák, tedy třídní alkoholový a taneční večírek v zapadlé chatičce u silnice. Byla to má první opravdová párty, a dost možná i poslední. Musím však uznat, že to byla zajímavá noc. Naše téma bylo maškarní ples a já se přestrojila za Pippi Dlouhou Punčochu. Po dlouhých letech to bylo poprvé, co jsem měla na hlavě dva copy.
V sobotu jsem jela opět do Prahy, na další z těch důležitých, milých srazů, které začínají na nádraží. Tentokrát jsme došli k letenskému kyvadlu a málem se dostali ke špatné zákrutě Vltavy, protože můj orientační smysl se nachází hluboko pod bodem mrazu. Skončili jsme však v kočičí kavárně, takže všechno dobře dopadlo. Akorát je mi vždycky smutno, když se musím s lidmi loučit. Loučení je nebezpečné.

Doodle č. 47 - 26. listopadu: O tomto týdni nemám moc informací. Jak vidíte, zapomněla jsem i na doodle. Ještě že jsem měla po ruce paletku. Upřímně, bylo mi hrozně, tak hrozně jako už dlouho ne. Konec tohoto roku je jako jedna velká, dlouhá jízda z kopce, a když o tom tak přemýšlím, chce se mi z toho brečet, což ovšem není nic zvláštního, protože mně se chce brečet z lecčeho. Třeba si to prostě zasloužím.

Doodle č. 48 - 3. prosince: Na začátku prosince jsem poprvé v životě využila možnosti přidat na instagram dva obrázky zároveň. Obvykle to nedělám, nelíbí se mi ta značka, která je pak vidět, když si prohlížíte něčí profil. Každopádně, tohle je malá ukázka komiksů, které čas od času kreslím. Může se vám zdát, že se opičím po ostatních, kteří to dělají, ale já se této činnosti držím už od doby, kdy mi bylo asi dvanáct. (A jestli jsem to tenkrát od někoho okoukla, to už nevím.)
K těmto dvěma komiksům asi není třeba nic říkat. Ten první je o mé příšerné poruše a ten druhý o loučení. Vybarveno vodovkami.

Doodle č. 49 - 10. prosince: Uprostřed prosince se na chvíli zase všechno zdálo být docela dobré. Hlavně díky mojí kamarádce - té, s níž jsem v listopadu byla v Praze - která mě pozvala na vernisáž, kde vystavovala jeden svůj obraz. Byla to moc pěkná akce, taková, řekněme, vnitřně zahřívací. Navíc jsem samozřejmě pyšná na tuhle slečnu, kterou znám už od primy, kdy jsem jí nadšeně vecpala své staré učebnice - a teď vystavuje mezi nejznámějšími umělci Liberecka!

Doodle č. 50 - 17. prosince: Týden, kdy jsem se opět rozhodla zmapovat své oblečení. V pondělí jsem měla své oblíbené šaty, v úterý nový svetr s rozparkem na zádech, ve středu krátkou černou sukni, ve čtvrtek zelený svetr, v pátek něco naprosto obyčejného, a o víkendu jsem nejdřív chodila po městě a pak seděla doma.
Jinak to byl takový velice zaneprázdněný týden plný testů. Vlastně podle toho vypadají i ty outfity. Méně šatů než obvykle.

Doodle č. 51 - 24. prosince: O tom, jaké byly letošní Vánoce, mám v plánu napsat ještě ve fotočlánku, který ale nemá z prosince vůbec cenu sestavovat, protože fotek je tak hrozně málo. Ale tentokrát to byly divné, smutné Vánoce. Vždycky to může být horší, to ano, ale taky to už mnohokrát bylo o dost lepší, takže to nejde nesrovnávat.
Těšila jsem se na své poslední Vánoce ve škole. Dokonce jsem kvůli nim odřekla Vlastě sraz v Praze, což mi bylo líto, ale nechtěla jsem se ze školy omlouvat kvůli osobním záležitostem. Navíc jsme měly s kamarádkou v plánu jít na horkou čokoládu. Ještě den předtím jsem v klidu seděla na školním volejbalovém turnaji - jenže večer jsem onemocněla. Další ráno jsem zjistila, že mám neštovice. Doktorka mi řekla, že to nebude nic hrozného, ale ve skutečnosti to hrozné bylo. Moc hrozné. A na Štědrý den to bylo nejhorší. Neměla jsem chuť ani jíst. A bylo mi smutno, protože je to otravné, dostat v osmnácti letech nemoc určenou dětem dejme tomu do pěti let.

Doodle č. 52 - 31. prosince: Je vlastně hezké, že tenhle rok končí v neděli. Takhle se dá začít v pondělí. A také se tak hezky zakončuje první ročník výzvy 52 doodles. Tak zaokrouhleně. Co se týče posledního týdne, neštovice jsou už na odchodu a už mi není vůbec špatně, jenom ze mě slézají ty ošklivé fyzické projevy nemoci. Už zase začínám vypadat jako normální člověk s normálním obličejem. 
Těsně po Vánocích se mi stala podivná věc; jeden chlapec od nás ze třídy se mi snažil donést vánoční dárek k nám domů. Bylo to možná trochu děsivé, ale nakonec samozřejmě milé, protože ostatní spolužáci si na mě ani nevzpomněli, ačkoliv jim pravidelně posílám jakékoliv výpisky si přejí. A tohle byl navíc vždycky poněkud komplikovaný vztah. Dostala jsem Květy zla, což hezky ladilo s faktem, že jsem vypadala jako zdechlina.
Jinak jsem trochu psala a hodně kreslila. Dostala jsem fixy. Nejdou mi psát básničky, když jsem nemocná. Být pořád doma mě nepředstavitelně ubíjí, není to vůbec žádný odpočinek. Doufám, že ty protilátky proti neštovicím aspoň někdy využiji.


To je všechno. Takhle skončil rok 2017. Je mi líto, že tento článek musel vyznít tak negativně. Vlastně nevím, jestli sem ještě někdy něco napíšu. Momentálně to nevidím jako moc reálnou možnost. Možná mi pomůže nepsat sem, než se dám fyzicky i psychicky dohromady. Nebo by mi třeba pomohlo naopak psát a komunikovat. Vlastně teď ze všeho nejvíc potřebuji lidskou interakci. Prohodit s kýmkoliv pár slov. A všechno bude lepší. Hlavně vám všem přeji všechno nejlepší do roku 2018. A děkuji za přízeň. Kdybyste potřebovali kamarádku, klidně napište.

Nemusela jsem nad tím ani moc přemýšlet. Už asi od léta jsem si jistá tím, že s projektem 52 doodles budu pokračovat i v roce 2018. A protože se ke mně v uplynulém roce připojilo nečekané množství lidí, řekla jsem si, že proč neudělat i 52 doodles 2018 jako veřejný projekt?
Takže tedy, tady oficiálně zahajuji projekt 52 doodles na příští rok. Pravidla se nemění, tedy téměř žádná nejsou; jakákoliv, byť sebemenší kresba jednou týdně, označená hashtagem #52doodles2018, pokud možno na instagramu, ale nemáte-li instagram, můžete své výtvory sdílet i na jiných sociálních sítích. (Nově je možné sledovat i hashtagy, takže můžete mému novému hashtagu dát klidně i follow.) Pro účast v projektu není nutné zapojovat se každý týden. Cílem je mapovat svůj rok jinou než psanou formou, a sdílet ho s ostatními účastníky. Na konci roku nic nevyhrajete, ale budete mít dvaapadesát hezkých obrázků, a kdykoliv se na ně podíváte, vybaví se vám váš rok.
Na závěr bych chtěla poděkovat lidem, jejichž účast jsem v uplynulém roce zaznamenala. Kdybych na někoho zapomněla, křičte!
Opti-Mystique a její roztomilé diářové doodles, Sova přepálená, která nevynechala snad jediný týden, Sára a její dechberoucí, všeříkající obrázky, a Zdeňka, která si kreslí stejně ráda jako já. Děkuji vám všem.

A na závěr snad jen - hodně štěstí a zdraví do dalšího roku. Ještě jednou. Tohle se může klidně zopakovat. Ať už se do mého projektu zapojíte nebo nezapojíte. Jak se máte? Jak jste prožili Vánoce? Máte taky někdy pocit, že být pořád jenom doma vás vysiluje? A vůbec, můžete mi napsat úplně cokoliv. Budu ráda.
Vaše Iris

4 komentáře:

  1. To byl tedy dlouhý článek. Dlouhý jako ten půlrok. Zároveň jeho čtení uteklo, přesně jako poslední měsíce. Jelikož už nemám v mobilu dlouho instagram, moc často se k tvým doodle nedostávám, takže to pro mě byl článek plný nových věcí. Mrzí mě, že i věci, které se jeví pozitivně, vyznívají tak negativně, tak smutně. Ale do toho asi nemám co mluvit. :)

    Držím palce do dalšího roku s projektem, se zdravím, s mezilidskou interakcí (třeba se ti podaří odkomplikovat všechny ty vztahy :)), s maturitou, se vším možným i nemožným.

    Jinak odpovědi na otázky. Vánoce byly celkem fajn, i když jsem je moc neřešila letos. Být doma je pro mě hrozné a vysilující, když jsem tam déle než jeden celý den. Naštěstí mám možnost úniku. Myslím, že kdybych nemohla jezdit do Ústí, asi bych hodně výletovala nebo se toulala po lese. Co ještě napsat... dneska už s vodní dýmkou nic společného mít nebudu. Jen chlebíčky se šunkou. Za tenhle rok jsem zhubla dvě kila. To je asi všechno. :D

    OdpovědětVymazat
  2. Doodles jsem si během roku doslova zamilovala. Hodně jsem se díky té výzvě naučila, zkoušela jsem nové věci, a často to byla jediná spolehlivá a hezká věc, kterou jsem měla, a za to jsem opravdu vděčná.
    Tvoje obrázky se mi moc líbí; každou neděli jsem se těšila na nový, a vždycky mi dělají radost, i přes to, že jsi třeba některé kreslila v nějaké špatné náladě. Nejsou dokonalé, ale právě tím jsou takové osobité a zvláštní a prostě hezké, aspoň tedy mně tak připadají. :)

    S komunikací s lidmi jsem na tom tak všelijak bídně. Často si říkám, že bych s některými lidmi, které znám jenom internetově, ráda nějak víc mluvila, třeba zrovna s tebou, ale odrazuje mě už jenom to, že nevím, jak začít, a taky si nerada s někým píšu po internetu, tedy kromě blogů. Jsem v tomhle asi taková stará duše, protože na druhou stranu moc ráda píšu dopisy, pohlednice a tak. Takže kdybys chtěla, dopis ti ráda napíšu. :)

    Druhá polovina roku 2017 pro mě byla také dost divoká a hodně smutná, ale jeho závěr už byl takový radostný a spokojený. A Vánoce byly letos opravdu pěkné. Mám je ráda, je to pro mě takový hezký, veselý, pozitivní svátek, a vždycky mě mrzí, když vidím, že tyhle věci z nějakého důvodu někdo oslavovat zrovna nemůže. Měla jsem volno, což bylo příjemné, a ještě v pátek jsem si říkala, že bych to volno chtěla mít asi pořád, ale teď už se docela těším, až se svět zase vrátí do svých zajetých kolejí. Volné dny mají nejspíš svoje kouzlo právě v tom, že nejsou pořád. Myslím, že se mi po nich bude brzy zase stýskat, ale přijdou další a navíc je potřeba pohnout se zase dopředu.

    Do nového roku ti přeju jen to nejlepší, hodně štěstí a co nejméně nervů u maturity, a hlavně klidu a duševní pohody. To je taková ošemetná věc, odvíjí se od ní spousta dalších věcí a připadá mi hodně důležitá. A měj se prostě hezky, co nejlépe to půjde! :)

    OdpovědětVymazat
  3. Nevím, jestli to bylo vidět, ale přestože jsem se zapojila tak pozdě a ještě k tomu jsem asi tři příspěvky nezveřejnila (často se mi stává, že nemám jak fotit, aby to trochu vypadalo, a kdybych měla dát na internet něco hodně ošklivého, styděla bych se), doodles mě bavila. Vlastně jsem - částečně i díky tomuhle projektu - zjistila, že kreslení mě docela baví, a podařilo se mi překonat jeden hloupý psychický blok, kvůli kterému jsem tři roky nemohla kreslit ani malovat prakticky vůbec. Takže se ráda zapojím i v příštím (teď už vlastně současném) roce.
    Moje Vánoce byly takové nijaké, ale mohlo to být i mnohem horší. Alespoň jsem si během nich vyjasnila nějaké věci. A není pro mě vysilující být doma, ale být doma s některými lidmi z rodiny, kteří jsou bohužel přes svátky doma pořád.
    Měj se krásně.

    OdpovědětVymazat
  4. Až teď jsem si přečetla tenhle článek (moc děkuju za zmínku i když jsem výzvu nedokončila). Letos se chci zapojit zase.
    Vždycky mi vadilo, že píšu komentáře o sobě, tak se budu radši držet jen otázek:
    Mám radši ledovou tříšť než zmrzlinu. :)
    Vánoce nezačaly vůbec dobře, jeden člověk z naší rodiny musel být v prosinci zase zavřený do nemocnice, kvůli schyzofrenii. Doma nám moc chybí, a často ho navštěvujeme, ale přinášel nám na svátky hodně nenávisti.
    O to víc se rodina semkla. A Silvestr jsem zase trávila s kamarády, lepší lidi si ve svém životě nemůžu přát. Ve shrnutí byly svátky krásné, ale plné bolesti.
    Ještě chci ti chci popřát (i přes ty neštovice) do letoška hodně zdraví. Taky jsem je kdysi měla na Vánoce, a nic jsem nejedla, ale mít je v maturitním ročníku musí být hrozné...
    A kromě zdraví i hodně sil k maturitě a přechodu na vysokou školu!
    Jsem ráda, že píšeš tenhle blog, i že jsi realizovala tu výzvu. Moc bych ti přála, aby tě v novém roce potkalo více dobrých věcí.
    Měj se krásně :)
    Sára

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem. Diskuze je moderovaná.