pátek 17. listopadu 2017

Zákulisní výzva

Vždycky jsem měla prazvláštní zálibu v projektech, které se šíří z blogu na blog. Jsou jako taková neškodná verze kapénkové infekce, díky níž se setkáte s novými zajímavými lidmi, a navíc můžete přímo odkázat na původce. Když je takový projekt dobře rozšířený, lze se nakazit leckde. A tak se dotazník jménem Blogerská výzva, aneb poznej zákulisí blogování, jehož autorka si říká Canli, dostal i ke mně, do tohoto poněkud zapadlého zákoutí internetu. 
Nedávno jsem narazila na zpracování od Elizabeth z blogu Mozaika ticha, a ačkoliv jsem v létě psala článek na podobné téma, rozhodla jsem se zapojit se také. Snad vám to nebude moc vadit. Otázky jsou podle mě hezky formulované. A nemusíte se bát, součástí tagu nejsou nominace, takže jsem do této záležitosti nikoho z vás nenamočila. Tak tedy vstříc podzimu a neškodným kapénkovým nákazám!

Následujících patnáct otázek se věnuje zákulisí tohoto blogu. Mně, mému psaní, tomu, jaký mám k blogu vztah a přístup. Myslím, že jsou to docela zajímavé otázky, aspoň mně se líbí, a jelikož mě baví číst odpovědi ostatních blogerů, řekla jsem si, že se tedy také přidám. Tag jsem navíc nevyplňovala už opravdu dlouho. Tak si uvařte třeba čaj a můžeme začít.

1. Jak jsem začala psát blog?
Myslím, že mi bylo tak osm nebo devět let. Tenkrát jsme ještě neměly doma internet, a tak jsem jednou týdně chodila na počítač k tátovi. Mé blogy z oné doby nejspíš pořád ještě existují, až na ten úplně první, který vznikl na dnes již zrušeném portálu. Vlastně se na ten nejstarší zachovaný můžete podívat tady. Já už se od své historie distancuji natolik, že je mi jedno, kdo tohle uvidí, a třeba vás to aspoň pobaví.
Na blozích jsem toho jakožto devítiletá holka opravdu moc nesdělovala. Byla jsem z těch, kteří nacpali do textového editoru pár malých obrázků, samozřejmě ne vlastních, a zveřejnili to jako článek. Mou prvotní hnací silou k založení blogu tedy nebylo sdělovat, ale prezentovat se. A měnit designy. A učit se používat HTML kódy - pokud možno k tomu, aby mi v záhlaví padal sníh a v menu blikala písmenka. Jsem totiž od narození veliký estét.
Doopravdy psát jsem začala někdy v páté třídě. To jsem vyrostla z kradení obrázků a myslím, že jsem se snažila psát o životě. Taky jsem v té době začala psát básničky, i když to byla tak trochu katastrofa.

2. Proč píšu?
Protože mě to baví. A také protože když píšu, mám pocit, že svět okolo mě dává aspoň trošku smysl. Že můj život není nudný ani nezvladatelný, když ho převedu do psaného slova. Píšu také proto, že je to činnost, jejíž výsledky vidím hned. Třeba zrovna teď, přímo před sebou.
Publikum netvoří tak podstatnou část důvodů mého psaní. Psala bych si asi i kdyby to nikdo nečetl - proto mám ostatně tolik textů v soukromém šuplíku. Ale občas třeba doufám, že si můj článek někdo přečte. A že někomu udělá radost. Možná byste to do mě neřekli, protože prý působím arogantně, ale dělá mi radost dělat radost.

3. Kdo je můj oblíbený autor?
Ze současných autorů beletrie je to bezpochyby Carlos Ruiz Zafón, spisovatel pocházející z Barcelony. Píše geniální historické a mysteriózní romány, a umí báječně popsat atmosféru. Z českých autorů patří mezi mé oblíbené Karel Čapek (jednou jsem se zbláznila a přečetla povídky ze všech jeho kapes), což možná zní jako klišé, protože je to neznámější autor, ale myslím to docela vážně. A jednou jsem psala na Goodreads odstaveček o knize Vesaliovo tajemství, a autor Jordi Llobregat mi to lajknul, i když tomu nemohl rozumět. Tak je to teď taky takový oblíbený autor.

4. Jaká je moje oblíbená kniha?
Nejsem nijak velký čtenář. Ráda bych četla víc než čtu - ale pár oblíbených knih mám. Řekla bych, že jsou docela žánrově rozrůzněné. Kdysi jsem o nich psala článek, ale už je to dávno a od té doby jsem toho zase dost přečetla a ten seznam se změnil.
Mezi mé nejoblíbenější knížky patří Pěna dní, surrealistická próza od Borise Viana. Bude se vám líbit, pokud máte rádi květiny, a pokud váš smysl pro humor není tak úplně prvoplánový. Poté mám také ráda sbírku povídek jménem Filozof a ústřice, jejímž autorem je James Thurber. Je to jedna z mála knížek, u kterých jsem se doopravdy smála. Několikrát za sebou jsem také četla román Můj strýc Odysseus, od Jiřího Marka, a povídky Ze života pařížské bohémy od Henriho Murgera (to je tak knížka, podle níž vznikla opera La Bohéme). Nesmím zapomenout na Persepolis, autobiografický komiksový román o životě Marjane Satrapi, dívky vyrůstající v Íránu. Stejně tak se mou srdeční záležitostí stala knížka Řekni vlkům, že jsem doma, o níž jsem v létě dokonce psala článek. A pak taky Marina, jedno z prvních děl C. R. Zafóna.
Můžete mě sledovat na Goodreads, protože tam většinou vždycky píšu, když jsem z nějaké knížky nadšená.

5. O čem píšu?
Myslím, že píšu hlavně o sobě a o světě okolo sebe. Který je divný, děsivý a spletitý. Tento blog je o mém životě v tom šíleném světě, který se mi občas tolik nelíbí, a jindy jako by se mi naopak až moc vpíjel do kůže a snažil se mě svést.
Píšu články do kabelky i do šuplíku, sem tam sestavuji fotočlánky, někdy píšu dokonce o knihách a o hudbě, která se mi líbí. Také píšu o své minulosti a budoucnosti, i když obojí je trochu v mlze. A pokud tohle čtete, nejspíš občas píšu i o vás.

6. Jak dlouho mi trvá napsat jeden článek?
To záleží na mnoha faktorech (což se asi dalo očekávat). Čistý čas psaní budou tak tři hodiny, když k tomu připočítám focení a úpravu fotek, dalo by se to zaokrouhlit na čtyři a půl hodiny. Obvykle je to ale dost roztahaný čas. Fotočlánky dávám dohromady klidně týden. Úvahy nebo články o knížkách občas sepisuji na etapy, hezky s osnovou a poznámkami na papíře vedle klávesnice. Články s haiku nebo drabble jsou mnohdy sebrané útržky z období více než jednoho měsíce. A pak tu jsou takové výjimečné případy, jako můj plánovaný článek 'Outfity podle Enneagramu', který sepisuji už tak dlouho, že jsem mezi tím shodila pět kilo, několikrát se stačila zamilovat a pak zase odmilovat, a hlavně jsem se přestala zabývat typologiemi osobnosti. Byl to divoký půlrok a nevím, jestli ten článek někdy někdo z vás uvidí.
Když napíšu článek, obvykle ho nechávám ještě aspoň týden uležet. Pokud to není něco náhlého, ale to se mi moc často nestává. Většinou si ty články opravdu několikrát čtu a možná o nich až moc přemýšlím. Což neznamená, že nejsem nervózní, když je pak vydám.

7. Už jsem někdy měla spisovatelský blok?
Myslím, že ano. Vlastně už jsem měla dokonce několik druhů spisovatelského bloku. Za ten nejhorší z nich považuji stav, kdy nemůžu psát básně. To se cítím úplně nemožně. Pak se mi také, a to tedy mnohem častěji, stává, že nedovedu psát prózu. Už jsem toho mnoho rozepsala, ale ve většině případů mě zastavil právě takový psací blok. Já však nejsem moc prozaický typ člověka, dějové umělecké texty mi dělaly problém vždycky. Nebýt básniček, nejspíš bych nepsala vůbec nic uměleckého.
Občas na mě samozřejmě přijde blok úplně nejvyšší, a to ze sebe potom nedostanu vůbec žádný text. Ani články na blog, které jsou jenom takové povídání, což se za normálních podmínek píše úplně nejsnáz. Nevím, jak zabránit takovým stavům, a popravdě se děsím toho, že na mě jednou zase přijdou. Obvykle se snažím spisovatelský blok rozepsat, ale předpokládám, že někdy přijdou silnější bloky, které se už rozepsat dát nebudou.

8. Jaká je moje oblíbená citace knihy?
V posledních letech mi v hlavě utkvěl hlavně tento krátký výňatek:
Myslíme si, že slovům písně rozumíme, ale to, zda těmto slovům uvěříme nebo ne, záleží ve skutečnosti na hudbě.
Pochází z knížky Andělská hra, druhého dílu mé oblíbené knižní série, jejímž autorem je C. R. Zafón. Myslím, že pro mě tato série, a Andělská hra obzvlášť, znamená tak moc, že se mi to sem nikdy nepodaří napsat. Výše uvedený úryvek mi v jistém smyslu otevřel oči.

Pak je tu ještě jedna sloka z básně Cesta domů od Vítězslava Nezvala, která se v uplynulých letech stala mou oblíbenou slokou vůbec. Mám ji tak nějak pořád v hlavě a často si na ni jen tak zničehonic vzpomenu, hlavně v zimě:
Rozlehlé třešňové háje
vy ještě kvetete?
Má vlast je uprostřed máje
kdekoliv na světě
Víc oblíbených citací už nemám. Nejsem moc velký citátový nadšenec. Znám plno mnohem větších nadšenců, kteří by na vás na potkání vysypali citací třeba padesát.

9. Ví moje rodina/přátelé o tom, že píšu? Ne - proč ne? Ano - podporují mě?
Rodina o tom ví, i když pouze ta nejbližší. Jestli mě podporují, tím si nejsem úplně jistá. Mamka o tomhle blogu ví a prý ho občas čte, i když bych řekla, že se jím nezabývá nějak přehnaně moc, a to je fajn. Táta tuší, že mám nějaký blog, ale myslím, že toto tušení pochází ještě z dob, kdy jsem měla blogy plné blikajících obrázků a článků o soutěži Superstar. Možná si myslí, že mě tahle pubertální záliba už dávno přešla.
Co se týče přátel, je to trochu složitější, protože právě tohle je ten bod prolínání blogu, kde si můžu psát téměř cokoliv, a reálného života, který na blogu často komentuji. Třeba Evička, má jediná kamarádka, s níž se vídám skoro každý den, o tomhle blogu neví; bylo by mi prostě hloupé jí o něm jen tak zničehonic říkat, když nás pořád ještě svazuje každodenní školní realita. Ostatní z mých školních kamarádů mi rozhodně nejsou tak blízcí, abych jim o svém blogu mohla říct. Vlastně to asi ani kamarádi nejsou. Pak mám pár kamarádů, s nimiž už se nestýkám a ani moc nebavím, ale kdysi dávno jsem jim dala adresu svého blogu. Myslím, že mé články nikdy nečetli, ale to nevadí, tak to občas prostě je. 
No a poté jsou tu přátelé, s nimiž jsem se setkala právě díky blogu, a to je velice zajímavý a ojedinělý jev. Na konci května jsem na tohle téma skoro napsala celý článek, ale pak se jedno takové přátelství roztrhalo na kousky, takže jsem to pochopitelně nebyla schopná dopsat. Ale od té doby se stalo plno milých věcí spojených s lidmi, s nimiž se zcela jistě vzájemně podporujeme.

10. Označuji se ráda za blogera?
Vlastně ani moc ne. To slovo mi nepřipadá ani trochu libozvučné. Je to prostě ošklivé slovo. Raději o sobě říkám, že prostě píšu, nebo že píšu básničky. To je totiž mnohem větší pravda. Navíc asi nejsem takový bloger, jakého by si ostatní pod tímto pojmem představili. Takže ne, neoznačuji. A na Svět knihy taky nikdy nepůjdu s cedulkou.

11. Zkoušela jsem už někdy napsat knihu?
Ano, hned několikrát. Ale všechno to byly jenom takové dětské sny a představy. Když jsem byla malá, snažila jsem se sepsat historický román. Touha po psaní historických románů se spletitým dějem a velkým množstvím postav mě ale neopustila nikdy. Několik námětů jsem už zahodila, ten poslední ještě pořád ne, a tak mi pořád leží na ploše jako velká blikající výčitka. Ale jak jsem už psala, nejsem epický talent. Už dávno si nemyslím, že svůj román někdy dopíšu a vydám.
Na druhou stranu, jednou bych moc ráda vydala vlastní básnickou sbírku. A velkou, žádný maličký sešitek. Jenže to si budu muset ještě nějakou chvíli počkat.

12. Jaká je největší výzva, se kterou se setkávám jako bloger?
Dostatek námětů. Vážně, je to pro mě hrozně snadné, vyčerpat všechna témata a pak nemít o čem psát. Zvláště v nabitých školních obdobích často sahám do archívu konceptů. Když už námět mám, neprokrastinuji a píšu, protože se těším, až ten článek bude napsaný, ale hledání tématu je občas martyrium.
Poté je také těžké - ostatně jako v běžném životě - zachovat si svou originalitu a nenechat se přetáhnout na žádnou jinou cestu, která se může momentálně zdát schůdnější, ale ve skutečnosti je to jenom nějaký pomíjivý trend. Dřív se mi to stávalo častěji, protože jsem se víc zapojovala do blogerských komunit. Dnes tím mám na mysli třeba psaní reklamních článků, takzvaných spoluprací. Na tohle téma mám možná až příliš vyhraněný názor (jakmile někdo napíše reklamu na něco, co není knížka, přestávám jeho blog číst, protože se mi to zdá hrozně podlé), ale kdybych neměla, dost možná bych se nechala zlákat a začala psát třeba recenze na kapesní hodinky.

13. Jaké jsou ideální podmínky pro psaní?
Jakékoliv místo, kde se cítím doma, oblečení, v němž mi není zima, čaj a hudba, kterou mám ráda (při psaní tohoto článku poslouchám album Trans-Continental Hustle, od skupiny Gogol Bordello). Když mám při ruce tužku a papír, je to úplně ideální. Možná by se hodila ještě spící kočka na klíně, ale tak to bohužel nefunguje. Jakmile se kočka ocitne poblíž počítače, začne chodit po klávesnici, vypínat mi touchpad a kupovat ruskou verzi programu Spotify.

14. Co mi blogování dalo a vzalo?
Z určitého pohledu by se dalo říct, že mi blogování zcela jistě vzalo mnoho volného času, který bych mohla věnovat čemukoliv jiného. Chvílemi mi také bralo klid - jako třeba tenkrát, když mi všechny články komentoval divný anonym. Možná, že mi blog vzal i trochu soukromí, protože jsem začala vystavovat svůj život na internetu, a kdokoliv ho tu může najít.
Na druhou stranu, dalo mi toho rozhodně mnohem více než kolik mi vzalo. Díky blogu si dnes a denně procvičuji své psací schopnosti, což se vždycky hodí. Také jsem se naučila upravovat fotky, teda aspoň doufám. Jak už jsem psala několikrát, díky psaní článků na blog jsem nabyla klidu a možná i trochu sebevědomí, i když je to komplikovanější a asi se nejedná pouze o zásluhu blogu. No a ve výčtu toho, co mi blogování dalo, nesmím zapomenout na pár inspirativních známostí, nebo přátel, nebo jak bych vás vlastně měla správně nazvat.

15. Moje oblíbené blogy, které čtu
Rozšířený seznam mých oblíbených blogů si můžete přečíst tady. Nejčastěji však čtu blogy Sova přepálená, Hrací skříňka a Sleeping fox. A pak taky blog Mozaika slov, na němž mě baví mimo jiné i to, že má každou chvíli jiný design, a já mám změny upřímně ráda. Akorát tedy nestíhám psát komentáře, za což se omlouvám. Občas je pro mě moc složitá i taková minimální interakce.

Když jsem tuto výzvu objevila, řekla jsem si, že k svému provedení musím přidat ještě jednu malou kategorii, v níž bych vás ráda odkázala na své oblíbené články. Některé články totiž píšu o něco raději než ty ostatní, a také jsem s nimi ve výsledku spokojenější. A jelikož některé z těchto článků už jsou docela staré a trochu opomíjené, ještě vám je tady představím, jako takové zakončení této výzvy.
  • Článek Tma, který pojednává o mém šíleném strachu ze tmy, jsem napsala v listopadu 2015, a nevím, jestli bych dneska byla ještě schopná napsat něco tak upřímného.
  • S článkem Jedna schopnost jsem se zapojila do knižního projektu, který pořádala Vlasta. Je to hlavně o tom, jakou nadpřirozenou schopnost bych si přála mít, kdybych si mohla vybrat.
  • Článek Dva roky opět vznikl díky jednomu z Vlastiných projektů (to jsem ani netušila, že se tady sejdou tyhle dva články), a popisuje můj život, pokaždé v rozpětí dvou let. Bohužel mi to tam matematicky nevyšlo, na což se taky můžete podívat, chcete-li se pobavit. A je tam plno obrázků.
  • Pár slov k neviditelným nemocem jsem dala dohromady hlavně proto, že mi vadily obecné předsudky o obsedantně kompulzivní poruše.
  • Vloni na podzim jsem vypsala Všechny špatné věci, které jsem kdy udělala. Prý je to spíše vtipné, ale já tedy nevím. Každopádně jde o takovou osobní zpověď v bodech.
  • Fotočlánek V čůrajícím městě popisuje mou nečekanou cestu do Bruselu, a můj dětinský projev, ale také se můžete podívat, jak překládám.
  • Článek Zátiší je plný mých fotek, ale dovoluji si tvrdit, že má i nějakou přidanou hodnotu.
  • V dlouhém článku Já v papírové formě si můžete prohlédnout mé deníčky, a to se jen tak někomu nepodaří.
  • A nesmím zapomenout na povídku Černá a bílá. Samozřejmě není dokonalá, ale já jsem moc ráda, že jsem ji napsala. Sdělila jsem, co jsem sdělit chtěla.


To je pro dnešek všechno. Doufám, že se vám tahle výzva nezdála moc nudná. Ale kdyby ano, taky to pochopím. Omlouvám se, že v poslední době nestíhám vydávat články s takovou frekvencí jako dřív. Sama nevím, na co to mám přesně svést. Paradox je, že během uplynulých týdnů jsem psala možná o něco víc než jindy - akorát jsem vždycky něco napsala a pak zjistila, že to nechci zveřejňovat, protože je to prostě jenom moje.
Taky se toho v poslední době docela dost děje. Pořád něco podepisuji a zjišťuji. Také se hodně děsím, občas pláču a neustále se stresuji s tím, že nestíhám. Mimochodem, oficiálně jsem se zapsala k maturitě z češtiny, španělštiny, angličtiny a psychologie s filosofií. Myslím, že to bude ještě zajímavé. Do komentářů mi můžete napsat cokoliv. Zajímalo by mě, jak to vypadá ve vašem zákulisí. V jaké pozici nejraději píšete. Jestli za vás občas píšou vaše kočky. Jestli zvládáte klávesnici s azbukou. A také co si myslíte o placených spolupracích, a jestli máte třeba v plánu nějaké přijímat nebo se k nim dokonce sami hlásit.
A kdyby náhodou někdo z vás také vyplnil tuhle výzvu, pošlete mi, prosím odkaz, moc ráda si vaše provedení přečtu.

Přeji vám klidný nástup zimy a hodně vitamínu D.
Iris
P. S. - Na fotografiích v tomto článku jsem já, protože se mi zdálo moc nudné pořád za sebou fotit klávesnici, když píšu na téma sebe a blogu. To jen tak, abyste věděli, co mě k tomu vedlo.

7 komentářů:

  1. Tyhle články nikdy neomrzí, protože mám pocit, že je vždycky dozvím alespoň trošičku něco nového. A skládačka je zase trochu kompletnější.

    Já třeba slovo bloger nerada používám, protože si nikdy nejsem jistá, jak ho napsat. :D Radši prostě řeknu, že ráda píšu, stejně většinou zajímá lidi co než kam, navíc mám těch míst víc a všude jsem trošku jiný autor.

    Třeba tenhle komentář píšu v sedě, notebook na klíně, jsem pod peřinou. Ale doma mám svůj notebook vyloženě jako stolní počítač, takže tam v podstatě vždycky sedím. Vzhledem k tomu, že neumím azbuku, nedokážu odpovědět. Ale až se ji jednou naučím, dám vědět. :D A co se týká těch spoluprací - na Vysvobozenou bych nerada někdy něco takového tahala. To je prostě můj blog, moje takové zákulisí. Nemyslím si, že by se pubertální výžblepty měly míchat s něčím placeným. Jestli někdy budu mít něco placeného, bude to asi "odborný" web, na němž budou reklamy. Už jsem si s touhle myšlenkou trochu pohrávala, ale není to rozhodně nic, na co se vyloženě chystám.

    Měj se a držím palce s maturitou. Tu státní zvládneš dozajista a tu školní taky, byť vím, že záleží hodně na tom, jestli ti sedne otázka. A určitě je lepší mít vyšší skóre než nižší. Ale v tomhle ti docela věřím. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Až vydáš tu básnickou sbírku, koupím si ji.

    Hmm, moje zákulisí... Jak nejspíš víš, na psaní, myslím třeba na to tvůrčí, jsem se vykašlala už docela dávno, ale komentáře většinou píši na tabletu, přičemž obvykle sedávám na posteli. Naše kočky za mě nikdy nic nepíšou, bydlí totiž na zahradě. Co se týče ruské klávesnice, jsem asi ráda, že s ní nemám žádné zkušenosti (ono je pro mě těžké i psaní na té naší). Proti placeným spoluprácím nic nemám, jen mi přijde fér na ně ve článku poctivě upozornit.

    Hele, zkus si odpočinout a nestresovat se. Když občas vydáš článek jindy než v sobotu, svět se nezboří. A pochybuji, že někdo jako ty nezvládne maturitu. (Jo, jasně, mně se to mluví...)

    Měj se hezky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 'Pochybuji, že někdo jako ty nezvládne maturitu.' U této věty bych se s dovolením zastavila. Slýchám ji totiž dost často, a je přesně tím důvodem, proč jsem tolik nervózní. Všichni totiž očekávají, že to zvládnu. (Mimochodem, tys ten dojem vzala kde?) A když to nezvládnu, což se může stát každému, reakce budou strašné. Zklamu hrozně moc lidí. Budu to mít pořád na talíři. Všichni, co mi to říkali (v dobrém slova smyslu, samozřejmě), mi budou říkat, jak moc jsem je zklamala. Už jsem se mnohokrát snažila vysvětlit, že očekávání mohou být velice svazující a nemilá. Chápu že to asi myslíš dobře. Jen jsem to tady chtěla napsat. Ze své osobní perspektivy. (A možná budete namítat, že je to lepší než říkat 'Určitě to nedáš', ale není to tak jednoznačné. Co je lepší, překvapit v negativním slova smyslu, nebo v tom pozitivním?)

      Vymazat
    2. No, od začátku jsem měla dojem, že jsi strašně chytrý člověk. Jeden z nejchytřejších, co znám (nebo "znám"). Když se nad tím teď zamyslím, vlastně jsem to neměla nijak podložené nebo ověřené (hodně blbě řečeno, ale snad se chápeme) a určitě se můžu plést. A tohle jsem myslela dobře, vlastně jako povzbuzení. Už to říkat nebudu, promiň. (Ale vlastně je to na jednu stranu dobře. Už si budu dávat pozor, abych to ještě někdy někomu neřekla, a svět bude zase o něco hezčí.) (A říkat, že to určitě nedáš, by bylo přinejmenším dost nezdvořilé, a pro mě osobně i hrozně demotivující. No nic.)

      Vymazat
  3. To je moc hezká výzva. Čtu ji se zpožděním, ale příjemně mi vyplnila přestávku mezi učením angličtiny a učením češtiny. :)
    A dvakrát jsi mě rozesmála a to se už dlouho nikomu nepovedlo. :)
    Já pomalu přicházím na to, že vlastně asi nejsem moc blogovací člověk. Ale možná je to jenom obodobí. Já teď totiž vůbec nevím, co psát. A tak nepíšu nic. Plus se to krásně doplňuje s tím, že teď moc nemám čas (doufám, že to nezní jako hloupá fráze, vím, že ostatní mají času ještě mnohem míň, ale mně prostě některé věci trvají dlouho). Jakmile ale dočtu nějaký tvůj článek, mám vždycky ohromnou chuť něco napsat. :)
    Tu tvou sbírku básní bych si taky moc chtěla koupit, prosím. Já básně moc nečtu, ale ty tvé jsou vždycky krásné. :)
    Spolupráce taky nemám moc ráda. Měla jsem období, kdy mi bylo líto, že žádnou knižní nemám, ale to mě dávno přešlo spolu s tím, co mě opustil sen, že ze mě bude slavná knižní blogerka. :D A ty propagační články na cokoli jiného mě nebaví.
    Obdivuji, že se články zabýváš tak svědomitě. Já pokud něco napíšu, tak to většinou hned vypustím do světa. Taky to podle toho většinou vypadá, mívám tam dost chyb. :)
    Měj se krásně!

    OdpovědětVymazat
  4. (y) ... A víc ze sebe inteligentního nedostanu k hlavnímu obsahu článku, možná zatím ani k jiným článkům, protože když chci napsat nějaký inteligentní komentář, který by nevyzněl namyšleně (občas si myslím, že mé texty působí namyšleně, nebo tedy přesněji že já takto působím z těch textů) tak mám v hlavě bílo -_- Jo, jen bych ráda na něco v už nevím jakém článku útržkovitě mimo téma zareagovala ve svém momentálně oblíbeném a často používaném na můj věk se nehodícím stylu - "hey, hey - OCD - friend" :D

    Jinak k otázkám:

    Nejčastěji píšu v posteli a všelijak se u toho seďoválím! Kolem sebe častokrát mívám borčus, sladké a velkou petku s vodou. :D

    Né, kočky za mě nepíšou, protože žádnou nemáme kvůli tátově alergii na zvířecí chlupy.

    Klávesnici s azbukou? Huhuh. Né! Dlouho hledám písmenka! Mockrát jsem ale nemusela psát na klávesnici s azbukou, to je pravda.

    Ohledně spoluprací mi stačily ty obrazy, které se mi prostě strašně líbí a ráda se na ně koukám a vzpomínám při tom na to, že je mám díky blogu, že mi to přineslo i něco hezkého fyzického. Rozhodně nehodlám psát o hodinkách, o věcech, do kterých nejsem zapálená (do předražených applovských technických výdobytků ale například jo, kdyby mi dali nový MacBook nafurt, tak bych asi povolila :D)... Ale obecně nechci psát víc reklamních článků, chci prostě psát o sobě, svých zážitcích a nebýt zaprodaná jako např. ten youtuber Denis z DenisTV. Společensky přijatelnější mi přijde přijímání než hlášení.

    Výzvu možná vyplním, yeah :D, uvažuju o tom, že ji publikuju zpětně v den svých narozenin, ve který jsem nakonec nevydala žádný článek, což je pro mě na jednu stranu trochu šok, a oslavím tak funkci, kterou si nově budu moct užívat na svém novém blogu na Blogspotu, až se tam oficiálně přesunu. Zbývá napsat na hlavní blog. Všechny články a komentáře už tam mám díky programu ajťáka od Veruce (yeah, stihlo se to den před tím, než mi ruský spamer zamořil 25 článků komentáři s odkazy na stažení dětského porna, což jsou všechno nepochybně zásadní a zajímavé informace, ale tak třeba to někoho bude zajímat a i ho to pobaví :D)! A mimochodem jsem z toho pěkně nervní, z toho stěhování, Blog.cz prostě zbožňuju, jsem nervózní z přechodu na něco jiného! Jo a plánuju se přestěhovat na jiný blog, než který jsi mi objevila :D - bez té pomlčky v URL adrese. :D Už jsem na to zapomněla, jestli jsi něco takového někdy někam psala, ale bylas ty nervózní ze stěhování na Blogspot? :)

    Mimochodem, toto je jeden z mála komentářů, které jsem tak za poslední rok napsala (to musím zlepšit, tento stav je způsoben leností a tím, že jsem navzdory očekáváním tak trochu poslední dobou přesedlala na YouTube), možná je dokonce z nich nejdelší, tak snad budeš mít z toho třeba (větší) radost! :D

    Poznámka číslo 2: Haha, promiň za tak dlouhé věty :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kvůli dlouhým větám se v tvých článcích i komentářích brutálně ztrácím, ale to nevadí. Aspoň mám nutkání číst je pozorně. Anebo vůbec. Nic mezi tím.
      Třeba nevím, co myslíš tím OCD friend.
      Ale, co se týče mého dávného přesunu na blogger, klidně ti to vylíčím do nejmenších detailů, abych ti nějak oplatila tenhle komentář. Takže, tak obecně ráda zkouším nové věci. To je důležité. Po mnoha letech na blog.cz jsem si chtěla vyzkoušet, jak vypadá administrace bloggeru, a tak jsem si jenom tak na zkoušku založila tenhle blog a nejdřív na něj psala tajně anglicky a vybírala nejlepší šablony a jen tak sama pro sebe si s tím hrála. Pak mi jednou, řekněme, přeskočilo, a během dvou hodin jsem si sem přestěhovala celý blog z blogu.cz. Bylo to ještě předtím, co ta platforma tak hrozně klesla pod úroveň, a vlastně šlo spíš jen o takový rozmar. Neměla jsem z toho strach, protože to, co ty na blog.cz miluješ, já absolutně nesnášela. Chvílemi jsem si říkala, že mi bude chybět ta komunita, ale nakonec jsem zjistila, že mi mnohem líp je bez ní. Obecně jde o to, jak nahlížíš na blogerskou komunitu a co si slibuješ od blogu jako takového - ale myslím si, že platforma blog.cz už je víceméně mrtvá, a zabila se sama, tím úzkým spřízněním s Novou.

      Vymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem. Diskuze je moderovaná.