sobota 4. listopadu 2017

Říjnový fotočlánek

Některé měsíce jsou prostě divné. Jako třeba říjen, který před pár dny skončil, a z něhož se ještě stále vzpamatovávám. Proto tento fotočlánek sestavuji trochu opožděně. Vlastně jsem si chvíli říkala, že se do něho ani pouštět nebudu, a že říjen prostě vymažu a zkusím to znova, s čistým štítem, v listopadu. Jenže to by nejspíš nešlo, byla by to škoda, nechat takové množství fotek jenom tak ležet ladem. Když už jsem se jednou rozhodla sdílet svůj život prostřednictvím fotočlánků, dodržím tohle předsevzetí. Navíc, fotočlánky nemusí být jenom rozzářené a veselé.
Na druhou stranu, možná že i v říjnu by se daly najít hezké chvíle, na které jsem v běhu času zapomněla. I když jde to vůbec, zapomenout na hezkou chvíli? Možná že ne, a z toho paradoxně často vznikají momenty nežádoucí melancholie. Nežádoucí melancholie, přesně tak. Tak bych nazvala tento článek, kdyby se už nejmenoval Říjnový fotočlánek.

Nostalgická, melancholická, sentimentální, smutná. Tak jsme kdysi s kamarádkou Eliškou popisovaly vůni jasmínu - mou oblíbenou vůni. Eliška do mého života vstoupila jako velké vlnobití a pak se vytratila jako pěna. Teď někdy by měla mít narozeniny, jenže si nejsem jistá, kdy přesně, facebook mi to nehlásil - ale přesto jsem si na ni tak nějak vzpomněla. Protože teď už mi zbývá leda tak ta vůně jasmínu. Mám ji v malé lahvičce na komodě, a každé ráno se s ní navoním a pak ji ze sebe vůbec necítím, ale ostatní to možná cítí. Nevím. Občas nad tím přemýšlím.
V tomto článku toho možná neuvidíte tolik jako v předchozích fotočláncích. Pokud ale máte rádi dramatickou oblohu, šaty s motýlky, koťátka, barevné listí a temné odrazy v zrcadlech, určitě setrvejte. Také zůstaňte, smějete-li se rádi cizímu neštěstí. Doufám, že se vám i přes to všechno budou mé říjnové fotografie aspoň trochu líbit.

Kdyby mi někdo pár let zpátky řekl, že jednou přijde doba, kdy se budu dojímat nad stmíváním, asi bych se mu vysmála. A teď to přišlo. Dny, kdy se zalíbením pozoruji oblohu, a sama sobě spílám za tu patetičnost.

Na začátku měsíce jsem byla na výletě v Jablonci nad Nisou. Byl to podstatně hezčí výlet než ten školní, který jsem popisovala v červnovém fotočlánku. Možná částečně proto, že jsem nešla pěšky, ale jela tramvají. A počasí bylo paradoxně taky lepší než v červnu. Vážně, toho dne bylo tak hezky, že jsem tomu skoro nemohla uvěřit. 
To, co se mi honilo hlavou, ale bohužel tomuto počasí moc neodpovídalo. Máte taky občas takové paranoidní chvilky, kdy si říkáte, že na vás nikomu nezáleží a všechny jen otravujete? A přitom se snažíte být milí a nápomocní? Máte někdy pocit, že se až příliš poutáte na lidi okolo sebe? Nemusíte mi o tom psát, určitě ne, nejspíš jsou to až moc osobní informace. Ale já to tak mám a nemůžu se toho zbavit.



Tohle není moc poetický výhled. Fascinovalo mě ale, že si s tím někdo dal takovou práci. Nemám nijak v oblibě vulgarismy, ale tohle mě vážně dostalo.

Můj vztah k podzimu je nevyjasněný. Dlouho jsem se snažila zaujímat takovou tu mystickou, tajemnou pózu, a tvrdit, že miluji zimu a tmu, ale to prostě není pravda, moje oblíbené období je léto a nejlíp se cítím, když mě aspoň trochu spalují sluneční paprsky. A podzim, to je prostě umírající léto. Přemýšlela jsem nad tím a uvědomila si, že všechno musí asi jednou zemřít, a léto má alespoň to štěstí, že umírá krásné. Taky bych chtěla umřít krásná.

Obešla jsem celou vodní nádrž Mšeno.


Byla jsem opravdu turisticky vybavená (to je ironie). Hlavně oranžová limonáda, bez té ani ránu.



Myslím, že je to hrdlička. Nebo holubička. Nejsem si jistá, protože mám trojku z biologie. Taky nevím, jestli byla v pořádku, když tam takhle seděla. Jestli by neměla uletět, nebo tak. Ale moc se mi líbila.


Draci, na rozdíl od holubičky, létaly. Docela mě potěšily, protože jsem už skoro zapomněla, že nějaké pouštění draků existuje. Sama jsem draka pouštěla jen jednou v životě. Vypadá to krásně, draci na nebi. Možná o něco působivěji než letadla.

Tohle je fotka z hodiny výtvarky. Máme je v pondělí odpoledne, končíme ve tři čtvrtě na pět a domů chodíme za tmy. V den, kdy jsem kreslila plynový kahan, ale tma ještě nebyla, a tak se mi kreslilo docela dobře. Bohužel jsem moc nevychytala kompozici a kahan se mi naklání na stranu. Když jsem se učila studijní kresbu, měla jsem papír vždycky nějak upevněný na malířském stojanu, takže se na to koukalo líp a kreslilo se taky líp.

Nevím, proč vznikla tahle fotka. Má asi zachycovat, jak sedím na školním topení, když je zima a mám hodně volných hodin za sebou. Na topení by se sedět nemělo. Když jsme byli v primě, někdo nám vždycky posypal topení křídovým práškem, abychom měli bílé obtisky na pozadí, když z topení vstaneme. Tenkrát jsem si vždycky topení utřela a až pak si na něj sedla. Myslím, že porušuji školní řád.

Vybíráme si šerpy na ples, ale mně je tohle dilema upřímně jedno. Může to být klidně i světle tyrkysová, o nic nejde.


Květiny a proužky jsou skvělá kombinace.


Kdysi dávno jsem ve volném čase doučovala jedno bohaté, nanicovaté děcko. Učila jsem ho češtinu a skončila jsem tvrzením "Když nevíš, jak to určit, je to doplněk - ale to pak budeš mít větu plnou doplňků, hmm". Když tahle doučovací aférka skončila, řekla jsem si, že učení není pro mě. Letos jsem ale byla přemluvená k tomu, abych jednomu známému dávala hodiny španělštiny. Ten pán je cizinec, takže se domlouváme všelijak, trochu česky a trochu anglicky, a ačkoliv jsem z těch hodin vždycky nervózní, stojí to za to.
Jednou jsem se vracela domů zrovna z téhle hodiny, a skrz modrošedé mraky začalo svítit zapadající slunce. Na tom jevu není nic moc zvláštního, ale v kombinaci s větrem a mírným deštěm mě okouzlil téměř nepopsatelně. Vypadalo to, jako by svět chtěl skončit, a já si přála ho pozorovat až do poslední chvíle. Snažila jsem se to zachytit na fotkách, ale nevím, jestli se takový pocit dá předat. Možná si říkáte, že teď melu úplné hlouposti.






Tahle fotka se mi líbí díky tomu prasklému oknu.

Tady už jsou fotografie z další výtvarky. Po papíře mi lezla moucha a mně to připadalo jako moderní minimalistické umění.

Nevím, jestli je to vůbec vidět, ale tady kamarádka kreslila hmyz a moucha jí vlezla do toho hmyzu.

Já se snažila nakreslit tuhle větvičku.

Ještěd vypadá hezky, dokud na něj nemusíte vylézt za sněhu a deště - jako já tenkrát uprostřed dubna.

Disfruta de las pequeñas cosas de la vida - Užívej si životních maličkostí (kostrbatý překlad). Tenhle roztomilý notýsek jsem dostala od kamarádky, jako dárek k narozeninám. Docela mě to překvapilo, protože narozeniny jsem měla v červenci, a tak jsem na ně už skoro zapomněla. Ke kamarádce jsem jela na návštěvu jen tak. Nejsem si jistá, jestli mám ráda návštěvy. Navíc mám strach, že se lidem svěřuji až moc, a pak od nich utíkám. Ale to odpoledne bylo hezké. Kamarádka má doma opravdový ateliér, kde kreslí, maluje a plete a dělá podobné hezké věci, které mě fascinují. Také má kocoura, kávovar a obří deštník.

Škoda, že se šaty automaticky nezmenšují se mnou.

Uprostřed října jsme si s mamkou domů přinesly dvě malá koťátka. Už delší dobu jsme obě chtěly kočku, a tohle se seběhlo tak rychle a nečekaně, protože tahle koťátka někdo někde nalezl a nemohl si je nechat, takže potřebovala nějaký domov. Takhle vypadala, když u nás byla první ráno. Jsou to kočičky a jmenují se Máša a Tečka. Tečka má na sobě takový zajímavý abstraktní vzor.
Upřímně, dost jsem se bála a zpočátku jsem si říkala, že to tady nebudeme zvládat. Kdysi jsme doma měly koťátko, od tety, jenže bylo zvyklé na zahradu a v bytě se mu nelíbilo, takže jsme ho musely vrátit. Tyhle kočičky ale, zdá se, s bytem problém nemají. Jsou aktivní a veselé a od chvíle, co jsme je přinesly domů, už dost vyrostly. Taky se nechaly ochočit. A byt je plný chlupů a kočičích hraček.

Tohle jsou poznámky k jedné prezentaci z hodiny anglických reálií. Nevím, jestli jsou mi tyhle hodiny k něčemu dobré - ale rozhodně lepší, než kdybych měla třeba zeměpis, a je to dobrá známka navíc.


Nebojte se, nenapila se té vody z vodovek.

Zato mi přepnula klávesnici do azbuky. A já rusky sice trošku umím, ale ta klávesnice je, jak jsem zjistila, docela přeházená, třeba písmeno A není vůbec na klávese s A.


Sbírám šaty s motýlky, nechala jsem se jednou slyšet. Mám zatím jenom troje, ale i to je taková malá sbírka, když jde o mě a šaty.

Mé melodie chtějí míti smutek všeho toho, co
rostlo, vykvetlo a zrálo marně, pro nikoho.

Tyhle verše napsal Karel Hlaváček ve své známé básni Svou violu jsem naladil co možná nejhlouběji. Co se týče literatury, nejspíš se o ní ještě někdy rozepíšu, ale upřímně si myslím, že tenhle vánoční kaktus, nebo co to vlastně je, vykvetl zcela marně. Nachází se v jednom mezipatře v našem paneláku, ale neznám moc lidí, co by chodili pěšky a spočinuli na něm pohledem.


Tento den si pamatuji moc dobře. Byla sobota a septima měla veřejné obhajoby projektů, stejně jako my minulý rok (jistě jsem tu o tom psala). Něco jako středoškolská odborná činnost, akorát povinné, a je to oficiální školní akce. Chtěla jsem podpořit kamarádku, a tak jsem si řekla, že se půjdu podívat na její obhajobu. Vzala jsem si jedny ze šatů s motýlky a parádní boty na podpatku. Jenže pak jsem scházela schody. 
Na strastiplné cestě po schodech dolů jsem se střetla s jakýmsi pánem, který mi nechtěl uhnout, a tak jsem o něj zakopla a zbytek schodů sjela. Nejhorší na tom bylo, že jsem tomu pánovi několikrát říkala "Dobrý den! S dovolením!". A on se na mě tak podíval, když jsem spadla, a ještě se ptal, jestli se mi nic nestalo. No možná kdybyste mi uhnul, tak byste se mě ptát nemusel. Teď se bojím chodit po schodech, protože mám strach, že tam toho pána zase potkám. Je hrozně divný. Byl to strašný zážitek, ale na obhajoby projektů jsem nakonec došla včas.




Často se teď snažím zachytit stíny vržené kočkou. Vypadá to snadně, ale taková kočka moc dlouho nevydrží strnulá v jedné pozici, která vrhá pěkný stín. Tady se to povedlo, akorát jsem nestihla odstranit oblečení z opěradla židle. Tak si ho nevšímejte.




Sagrada Família. Přesně takovéhle světlo proniká skrz vitráže nejslavnější Gaudího stavby.


Žárovková ozdoba v cizí zahradě - žárovky obpletené drátky s korálky. Vypadá to moc pěkně.


Foceno ve stejné oblasti, kde jsem v květnu našla zrcadlo a v létě lego. Je to normální, takhle vyhazovat části auta? Já už někdy opravdu nevím, co je a co není normální.

Není to skvělé, když vám na sešitě sedí kotě?

Takhle dopadla má větvička. Čekala jsem, že to bude mnohem horší.

Tady jsem trošku ošklivě perspektivně ujetá, ale je to fotka ze školní knihovny. Občas se tam prostě jen tak zavřu, když mám volno. Dosud jsem byla zvyklá, že se mnou ve třídě nikdo nemluvil, a tak jsem tam utíkala před nepříjemnými pohledy. Teď se karty trochu obrátily, i když absolutně netuším proč. Tak se v knihovně schovávám, když nechci s nikým mluvit, abych náhodou neřekla něco špatně a nevrátilo se to do starých kolejí.

První dveře, které tu vidíte, vedou do naší třídy. A podívejte se na tu hroznou podlahu, prosím. Jak z optického klamu s rovnými čarami, co mají vinou uspořádání kostiček vypadat křivě. Ale člověk si zvykne, když po něčem takovém chodí osm let.

Podzim je náladový stejně jako já. Asi záleží na tom, jak se vyspí. Teď chodí spát tak brzy, že by se měl snad pokaždé vyspat skvěle, ale i přesto někdy vypadá strašně a chová se ještě hůř.


Tohle jsou moje šaty na ples. Nedávno jsem si je zkoušela, abych zjistila, jestli je letos ještě opravdu můžu mít. Pořizovala jsem si je před dvěma lety, když jsem chodila do tanečních, jako šaty na věneček. Myslím, že si je klidně můžu vzít i na maturitní ples, a ušetřit si zdlouhavé a nudné vybírání jiných šatů. Lepší už bych stejně nenašla. A mají na zádech žabičky, celou tůňku!

Chci se seznámit s tím umělcem, co maluje svítání. (A pak s ním strávit zbytek života.)

Spěchala jsem, když jsem si na sebe vzala světle zelené punčocháče. Celý den jsem si pak připadala jako Fiona ze Shreka.

Tohle byl zajímavý nápad. Akorát s kabátem moc nefungoval. Lidi se za mnou otáčeli, protože to vypadalo, jako bych pod kabátem neměla nic, jen punčocháče.



Šla jsem volit. Hned v pátek a s poměrně velkým nadšením. Toho dne jsme měli krutou hodinu tělocviku. Výsledek voleb byl však ještě o něco krutější. Mimochodem, překvapilo mě, jak jednoduché to ve skutečnosti je, jít volit. Čekala jsem, že to nezvládnu, že něco pokazím, nebo tak.




Nasbírala jsem si listí. Toho dne mi bylo bůhvíproč docela dobře. Asi se mi na tělocviku vyplavily hormony štěstí. Vlastně to docela dává smysl. Taky jsem měla radost z toho, že jsem volila. Divné, já vím. Ale letos jsem se opravdu věnovala předvolebním debatám, a leccos zkoumala, a pečlivě si pročítala volební lístky, protože volit je přece zodpovědnost.


Tohle byl můj hlavní záměr s nasbíranými listy. Na začátku října jsem se rozhodla, že bych se mohla zkusit zapojit do projektu Inktober, a přidávat svoje obrázky na instagram. Nakonec jsem jich zveřejnila jenom deset. Nakreslila jsem jich víc, ale některé se mi prostě nakonec nelíbily. Jako souhrnné téma jsem si určila 'Věci, které mám ráda', aby to nebylo moc omezující. Tohle jsem původně neměla být já, ale zvrtlo se to. Myslím, že je to hrozně sebestředné, kreslit autoportréty, a já bych nerada byla sebestředná. Na ples bych si hrozně ráda sehnala květinovou čelenku. Nesnáším komplikované účesy, a tak si ani na ples nebudu žádný vytvářet, stejně bych se v tom pak cítila úplně hrozně.
Každopádně, tenhle obrázek mám ze svých inktober příspěvků nejraději. Když se podíváte na můj instagram, budete to moct posoudit sami, který se nejvíc líbí vám. Nechci to vůbec prezentovat jako umění, spíš prostě jako relaxační cvičení.

Zjistila jsem, že kočky rády sedí na volebních lístcích.



Nejsem si jistá, co si mám myslet o těchto šatech. Vůbec nevím, jestli mi tahle modrá sluší. Jsou ale praktické a pohodlné. Škoda, že nemají kapsy. Mimochodem, pohledy nad zrcadlem začaly jedním pohledem, a najednou se ta sbírka nějak rozrostla. Nemůžu uvěřit tomu, že někdo si opravdu dá tu práci a napíše mi pohled. Že si na mě skutečně někdo vzpomene.

Tyhle obrázky máme ve školní knihovně. Myslím, že jsem je na ten karton lepila já, což je div, protože já moc na lepení nejsem. Ten prostřední je můj nejoblíbenější. Líbí se mi, jak je expresivní. Prosadila jsem, aby tam byl, i když vůbec nevím, kdo je autor. Je to na takovém speciálním, extrémně savém papíře.

Divná fotka, která však skvěle vystihuje moje úterní volné hodiny.


Když jsem přišla domů, náhle mě napadlo naaranžovat si suché listí do vlasů. Tvářím se divně, protože jsem nemohla moc hýbat hlavou, jinak by to listí vypadalo. Ale líbí se mi to.


Kolize kočky a kaktusů. Odnesly to kaktusy. Ale nebojte se, žijí.

Mám ráda přední kameru, umí dělat zajímavé věci.

Myslím, že si mého rýpavého vzkazu nikdo nevšiml. Taky má být možná před 'že' čárka. V čárkách dělám občas chyby, omlouvám se. Tenhle úchvatný sáček nechal někdo z kvarty na oranžových školních křesílkách, a já měla trochu vztek. Občas mě naštve maličkost. Třeba když si k mému stolu v přeplněné jídelně sedne chlapec (mladší!) a ani nepozdraví. Vážně, takové věci mě hrozně rozčilují.

Také záběr ze školy. Trávím tam moc času.

Na podzimní prázdniny jsem zůstala sama doma. Původně jsem měla jet na školní zájezd do Slovinska, ale nakonec to nevyšlo. Chvílemi to bylo fajn a jindy zase hrozné. Hodně jsem četla a vybírala kočičí záchody; málo jsem jedla a chodila ven. Celá ponurost těch čtyř dnů byla zintenzivněná počasím a vzpomínkami na loňský výlet do Francie. Vzpomínky mi servírovala aplikace Google photos, a byla jsem na ni za to dost naštvaná. Letos jsem taky málem byla u moře.
Tahle fotografie je super, protože kočka na křesílku se tváří skoro stejně jako kočka na hedvábném šátku vedle ní.

Konečně jsem dočetla knížku The Angel's Game. Trvalo mi to dlouhé dva měsíce. Asi proto, že byla v angličtině, a že mi ve všední den mnohdy nezbývá čas na čtení. Během prázdnin jsem četla třeba tři hodiny v kuse. Teď jsem si všimla, že zrovna na téhle fotce jsou rozostřená slova 'I love you,' což jí dává trochu jiný rozměr.

Smutno. Smutná osamělá procházka městem.

Tady mám dobré vlasy.

Rýmovník. Máte rádi rýmovník? Kéž by pomáhal i rýmům.

Divoké mládí. Cola a gumové housenky. A pravá mikina z pravé Virginie. Sice je tak třikrát větší než já, ale to nevadí, mám ji už dlouho a třeba ji budu mít až nadosmrti.

Už jsem vám někdy ukazovala svůj svetr s poníkem? Moc ho nenosím, vzbuzuje moc pozornosti. Sehnala jsem ho už dávno ve výprodeji. Je hodně teplý.



Chtěla jsem uklízet, ale usadily se na mně kočky a setrvaly asi dvě hodiny.

V poslední prázdninový večer jsem se rozhodla uklízet. Ale až někdy v půl jedenácté. Předtím jsem si četla. Čtu teď texty k maturitní práci a trošku se v nich topím, ale až bude práce hotová - nebo spíš, bude-li někdy hotová - určitě vám o ní napíšu článek. Kočka opět sedí na volebních lístcích. Ale nebojte, už jsem je vyhodila.


Obyčejný lak, který nevzbuzuje pozornost.

Ze série Kočky ležící na věcech, které zrovna potřebuji používat: zde leží na výpiscích z angličtiny.


Další pondělí a další pokus o studijní kresbu. Zde konvička s mašlí. Kýč.

Bolelo mě v krku, ale už jsem se nad tím ani moc nezastavovala. Dalo se to předpokládat. Pomohlo mi vypít pár litrů teplého šalvějového čaje. Zajímalo by mě, jestli vám šalvějový čaj chutná, nebo si myslíte, že je hnusný.

Už jsem říkala, že jsem děsně okouzlující osoba, hlavně v úterý? Úterky jsou hrozné, děravé dny, zakončené tělocvikem a anglickou konverzací. Knihovna je jediná místnost, kde se topí. Termoska je má nejvřelejší přítelkyně. Všimněte si dvojité vrstvy dlouhého rukávu. Na těchto fotografiích si připadám jako Grumpy cat.

Říjen skončil Halloweenem. Tak si říkám, že jsem vlastně měla právo vypadat děsivě (jako na těch dvou posledních fotkách), když byl ten Halloween. Tento článek dopisuji za tmy, v pět hodin odpoledne, a je mi smutno. Pokaždé je mi smutno, když se setmí. Musím udělat rýsovací úkol na fyziku, a to jsem už málem nadšeně zahodila všechna pravítka a kružítka. Mnohem raději bych si kreslila. Půjdu si udělat aspoň čaj. Váhám nad sdělovací hodnotou tohoto článku, a přemýšlím, co přijde v listopadu. Nemohl by mi někdo prozradit, co se dělá na stužkováku? Bylo mi řečeno, že se tam pije, ale podle mě v tom musí být něco hlubšího.
Už raději skončím a půjdu dělat něco užitečného. Do komentářů mi můžete napsat třeba jak se máte, a jestli rádi hrajete hru Activity. Já už ji hrozně dlouho nehrála, ale je to jedna z mála věcí, které mi jdou. Jakmile se hrály Activity, všichni mě chtěli do týmu (na rozdíl od volejbalu nebo čehokoliv, co testuje lidskou motoriku). A co rádi pijete? Také vám momentálně nejdou psát básně, nebo jsem zaseknutá jenom já?

Přeji vám hezký listopad a málo sněhu. Nebo hodně sněhu, podle toho, jak to máte rádi.
Iris

Russian Red je španělská zpěvačka a má roztomilý přízvuk a krásné melodie.

4 komentáře:

  1. Tenhle fotočlánek se mi moc líbí. Kdybys nenapsala, že byl tvůj říjen smutný, nevím, jestli bych to tak docela postřehla, jelikož ty fotky mi přijdou veselé. :D Ale to je asi jenom tím, že mám podzim hrozně ráda a tak. Mám to úplně jinak než ty, v létě trpím, kdežto podzim a zimu mám opravdu ráda. Myslím, že se vším všudy. Ne jenom ten hezký, prosluněný podzim a zimu jenom na horách. Mám ráda třeba i tu brzkou tmu (což je zvláštní, protože obecně mám ráda rána a večery spíš ne).
    Ale to je normální, každý je jiný. Jsem ráda, že to tak je, protože jinak by mi bylo ostatních období líto. :)
    Ty kočky! Ty jsou boží! Úplně se tu nad nimi rozplývám. :) Vím, že závidět se nemá, ale ty kočičky prostě nedovedu nezávidět. Taky bych nějakou chtěla, ale táta mi to nikdy nedovolil. Snad si to jednou vykompenzuji, jsou to taková kouzelná stvoření. :)
    U nás na škole se teď taky moc netopí. Je to docela hrozné, protože tam v pondělí na chodbě trávím skoro tři hodiny a většinou mrznu i přesto, že mám na sobě kabát. Na konci minulého týdne jsem si ovšem vzpomněla dát si do skříňky deku, takže příští pondělí by mohlo být trošku lepší. Mrzí mě, že tam taky nemáme nějkou takovouhle útulnou knihovnu (tedy máme knihovnu, ale je to...komplikované).
    Jak už jsem ti psala, šaty na maturiťák máš moc krásné. Sluší ti. :) Já konečně sehnala k těm svým červené lodičky, mám je objednané, tak doufám, že přijdou a že mi budou.
    Taky doufám, že tu květinovou čelenku seženeš a půjdeš přesně tak, jak jsi si vysnila. :) Já měla podobný nápad, chtěla bych sladit ty červeé boty s tím, co budu mít ve vlasech. Nejradši bych měla věneček z falešných "jeřabin" a něčeho tmavě zeleného. Ale nevím, jestli si to ještě nerozmyslím, protože mi mamka řekla, že se jí to nelíbí a mě to teď mrzí. :)
    Co se týče stužkováku, tak myslím, že to asi bude na každé škole dost jiné. U nás to probíhalo tak, že jsme pozvali učitele (ze zdvořilosti všechny, co nás kdy učili, počítalo se ale s tím, že přijdou jenom někteří), pak se vymyslel program na zhruba první polovinu večera. Hráli jsme ve smíšených týmech (učitelé + žáci) Riskuj - s různými úkoly, hodně jsme jich přejali právě z Aktivit, o kterých píšeš. Hlavně kreslení a pantomimu (popisování jsme vlastně nakonec vyřadili)a k tomu jsme přidali tancování - tým nastoupil a musel půl minuty tancovat na náhodnou hudbu. Tahle hra šla překvapivě snadno, hodne jsem se bála, že se učitelé nebudou chtít zapojit, ale zdá se, že byli na takové věci zvyklí z předchozích stužkováků. Jediné, co mi vadilo, bylo, že si kluci z naší třídy vydobyli, aby se hrálo na panáky - tým, který nezvládl splnit úkol, musel pít. Přišlo mi to barbarské. Nakonec jsem byla takto nucena vypít panáka vodky a to mi opravdu nechutnalo. :D
    Po téhle hře nás náš třídní ostužkoval a pak jsme měli připravená dvě překvapení. Nejdřív ohňostroj a potom pouštění lampionků štěstí (všichni jsme si symbolicky přáli, abychom odmaturovali. Následovala víceméně volná zábava. Hráli jsme stolní tenis, fotbálek, konverzovali s učiteli (to mi nešlo), tancovali, jedli a pili. I když já po většinu času jen vodu. :D
    Takže u nás asi takhle, snad ti to třeba pomohlo, pro představu, i když netuším, jak to máte koncipované u vás. :)
    Jo a šalvějový čaj jsem ještě nikdy nepila, ale ráda bych. :)
    Měj se krásně! :)

    OdpovědětVymazat
  2. Ty kočičky jsou krásné. Rodiče mají kočky čtyři, nejmladší je šest let, a už nejsou tak roztomilé jako malá koťátka, ale milé jsou pořád. Jen je to větší problém, když se velký kocour rozhodne sednout si mi na notebook. :D
    Rýmovník znám, připadá mi jako nějaká mimozemská rostlina, protože hrozně rychle roste. Taky smrdí; aspoň mně to tak připadá, a na rýmu mi nikdy moc nepomohl. Šalvějový čaj jsem myslím nikdy neměla, a jestli ano, nepamatuju si, jak chutná. Activity jsem hrála asi jen dvakrát a moc mi to nešlo. Nemám příliš ráda společenské hry obecně, natož ty, u kterých se musí vytvářet týmy. Většinou se u těch her musí moc rychle přemýšlet, což mi dělá problémy, protože potřebuju mít na všechno dost času, a když navíc vím, že mám určitý časový limit a že to, co řeknu, ovlivní i moje spoluhráče, panikařím a plácám nesmysly, takže to akorát pokazím.
    Na svůj maturiťák nevzpomínám příliš ráda. V našem kraji to totiž vyžaduje předvedení předtančení, a na to jsem potřebovala partnera, kterého jsem neměla, a nikdo ze třídy a ani třeba bratranci se mnou tancovat nechtěli, takže mi paní, která s námi ty tance nacvičovala, půjčila svého přítele, a bylo to docela trapné a hlavně já jsem se cítila neschopně a vůbec hrozně a hloupě. Samotný večer byl pak docela příjemný, ale vůbec to nestálo za to trápení, které jsem kolem toho měla. Doufám, že tvůj ples bude mnohem lepší a užiješ si to. Šaty máš krásné. :)
    Zaujaly mě ty žárovkové ozdoby na stromě. Možná si je zkusím vyrobit. A taky ta část o kamarádce, která má ateliér, ve kterém maluje a plete. Líbilo by se mi nějaký takový prostor mít. Na konci října jsem taky byla na návštěvě u své kamarádky; sice nemá ateliér, ale má legračního psa a bydlí v maringotce, což by se mi taky líbilo. Možná si jednou pořídím maringotku i s ateliérem. :) Z návštěv bývám hodně nervózní, k této kamarádce už ale jezdím přes dva roky, takže už jsem tam vlastně docela zvyklá. Vždycky se hrozně bojím, že na návštěvě něco zničím, vyleju nebo jinak rozbiju, a bude to trapné. Naštěstí se mi to zatím nestalo, tak to snad i zůstane.
    Přeju hezký zbytek podzimu. Sníh by zatím být ani nemusel. Vlastně by mohl být jen kolem Vánoc a pak by mohlo být hned léto. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Jak to, že ses nepochlubila, že máš takové krásné kočičky? Jsou fakt úžasné a dodávají fotkám úplně nový rozměr. Stejně tak barevné listí a barvy a západy slunce. I když máš pocit, že tvůj říjen nebyl nic moc.. já nevím, z těch fotek působí mnohem srdečněji než třeba můj. Ale to je jedno. :D

    Měj se v listopadu barevně. :)

    OdpovědětVymazat
  4. Kombinácie ostrého slnka zapadajúceho za bozor a búrkových mrakov sú najlepšie! Tie bobule vyzerajú papateľnejšie na tvojej kresbe, než v skutočnosti. Čo je asi pravda, lebo z tých skutočných by som sa otrávil že? (tiež sa mi niektoré čiarky nepáčia, napríklad tie pred že)
    O kreslení nič neviem, ale obdivujem ten zmysel pre vizuálny detail, ktorým niektorí ľudia oplývajú. Bola by si dobrým svedkom na polícii.
    Dobrý fotočlánok. Skutočne z neho ide melanchólia.
    Tiež máme doma mačací prírastok. Miky je čínsky gymnasta, žiadna poloha ani výška pre neho nie je nedosiahnuteľná. Skutočný Chuck Norris mačacieho sveta.

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! Chcete-li mi něco sdělit a nechcete to psát do komentářů, můžete využít můj e-mail cterra(@)seznam.cz