sobota 7. října 2017

Osudový

Už dlouho mě dusí touha napsat jeden příběh ze života. Opravdickou malou epizodu, kterou jsem si dosud nechávala pro sebe, možná proto, že je trochu trapná a smutná, a hlavně plně popisuje to, jak divná jsem vždycky byla, alespoň ve srovnání s ostatními dívkami mého věku. Následující řádky jsem se pokoušela sepsat už mnohokrát, ale vždycky jsem to vzdala. Zdálo se mi to jako ubohé, slzami smáčené řádky, které mohou mít význam stejně jen pro mě. Čím je ale tento příběh vzdálenější, tím víc si uvědomuji jeho přízračnou poetičnost, a taky jeho vliv na věci, které se děly poté. Poté, co jsem přestala s nadějí hledat známou tvář v davech kolemjdoucích. Ale k tomu ještě teprve dojdu.

Všechno to začalo, když mi bylo čtrnáct. Nebo tedy čtrnáct a půl. Byla jsem tehdy docela ambiciózní a také jsem opatrně nahlížela do kapitol klasické poezie, a tak jsem se přihlásila do recitační soutěže. Docela jsem si věřila. Pro přednes jsem si vybrala Baudelairovu Zdechlinu, kterou jsem se pak učila v hodinách biologie, a Verlainovu Podzimní píseň, protože tu jsem znala nazpaměť už dávno. Můj přednes byl hrozný, nechodila jsem do dramaťáku, a nedocházelo mi, že nemám šanci, protože ostatní účastníci tam prostě chodí. Mým cílem bylo zkrátka pouze zahrát si na děsně dekadentní intelektuálku a nahlas říkat slovní spojení jako "černý sirob" nebo "zdechlina rozežraná". Ze školního kola mě pustili do toho okresního, ačkoliv ze mě češtinářky nebyly moc unešené. Říkaly, že se k takové něžné blondýnce (kterou jsem tehdy byla) nehodí, aby recitovala takové hnusy, navíc z mužského pohledu. Pokrčila jsem rameny a na tu soutěž stejně šla. Bylo to na konci března, těsně před jarními prázdninami.

Charakter mé účasti by se dal popsat jako skutečně nevalný. Měla jsem okolo krku éterickou růžovou šálu a porota mě nepustila do užšího výběru, takže jsem odrecitovala pouze Zdechlinu a na Podzimní píseň už nedošlo. Seděla jsem v hledišti a poslouchala mé dva spolužáky, kteří se věnovali divadlu a tak měli potřebu všechno komentovat. Později jsem si ale všimla ještě někoho dalšího, a nutno říci, že i on si všiml mě. Jmenoval se František, jak jsem zjistila, když úplně na konci prvního kola přišla řada na něho. Měl šedomodré oči a takový tajuplný úsměv a recitoval hrozně pěknou básničku o tom, jak Bůh lidem řekl, že ho v určitou dobu uvidí v televizi, jenže potom tam bylo jenom šumění, a z toho vyplývalo, že Bůh možná je právě to šumění. 
Byla jsem unešená. Ani nevím jak, ale dali jsme se do řeči, tedy, já vyprávěla nějaké náhodné životní historky, jako vždycky, když jsem v rozpacích, a on se na mě koukal a smál se (smál se! On se smál mým vtipům! To moc lidí nedělá.) Trochu kašlal, měl na sobě kostkovanou košili a nějaký šátek okolo krku. Uvědomila jsem si, že mi připomíná Jiřího Wolkra, mého oblíbeného básníka, a hned mi stouplo do hlavy, že tohle musí být osud. Čtrnáctiletá holka, která nikdy s nikým nechodila, a přímo před ní osud! Jenže to pořád bylo během pauzy mezi dvěma koly recitační soutěže, kolem nás bylo plno lidí, a já rychle nevěděla, co mám dělat, abych ten osud polapila. 
Už si moc nepamatuji, o čem jsme si povídali, ani nevím, proč jsem se z té debaty nepokusila vytěžit něco opravdového. Třeba telefonní číslo (tenkrát ještě nebyly moc chytré telefony) nebo e-mailovou adresu nebo tak. Zpětně si to vysvětluji svou nezkušeností a rozpaky. Také jsem tehdy ještě nebyla tolik zoufalá, jako teď. Ve čtrnácti je ještě docela normální s nikým nechodit, a tak mi chyběla ta tendence chytat se každé šance jako tonoucí stébla. Zkrátka, nakonec recitační soutěž skončila a František odešel a já to zjistila moc pozdě. Neměla jsem šanci běžet za ním k tramvaji a žádat ho, aby následoval svou předurčenou životní cestu, tedy mě. A v tu chvíli to začalo.

V tabulce účastníků jsem si našla jeho celé jméno, ale už jsem nemohla dohledat, na jakou chodí školu. Odešla jsem domů, s diplomem za účast pod paží, a cestou podél plotu zoologické zahrady jsem se pomalu smiřovala s tím, že Františka už nikdy v životě neuvidím.
Ale ne! říkala ta druhá část, ta, co se jen tak nevzdává. Jaképak 'Už nikdy ho neuvidím'?! Jste přece z jednoho města, Liberec je malý, sakra, a navíc jste si zcela nepochybně souzeni. Najdeš Františka a budeš až do smrti šťastná. Navíc, on tě jistě také hledá! Jakmile nastoupil do tramvaje, začal se po tobě shánět, a vyhlížel tě z okýnka, jenže tě nezahlídnul, protože ses dlouho obouvala. 
S takovou myšlenkou jsem přišla domů. Pak jsem onemocněla. Asi z toho nečekaného přívalu absolutní bezmoci. Celou dobu jsem přemýšlela nad tím, jak bych se k Františkovi mohla dostat. Vymyslela jsem si plán; napíšu mu e-mail, že se mi líbila ta jeho básnička, a jestli by mi ji náhodou neposlal, protože si nepamatuji, kdo ji napsal. Jenže jak sehnat jeho e-mailovou adresu, a ještě k tomu to zařídit tak, aby se to zdálo nenucené a naprosto přirozené? Z toho přemýšlení mě začalo bolet v krku. Když jsem se po prázdninách vrátila do školy, ještě jsem svůj boj úplně nevzdávala. Pamatuji si, že jsem se ptala pár spolužáků, jestli ho náhodou neznají. Nevím, co bych dělala, kdybych zjistila, že ano; jednalo by se asi spíš o takové ujištění, o spojovací článek. Možná bych mu po někom poslala vzkaz. Jenže nic, nikdo ho neznal. Navíc jsem nechtěla znít moc podezřele a divně, a tak jsem se ptala jenom tak mimochodem. A na takové otázky se moc příležitostí nenajde, buďme realističtí.

Tak tedy nastalo to dlouhé, neurčité období hledání. Nebo možná spíše doufání. Nemohla jsem si Františka vyhnat z hlavy, tedy vlastně jsem to ani nechtěla, protože to je těžké, upustit od přesvědčení, že jste potkali svůj osud, zvláště když je vám čtrnáct a vzhlížíte k předpotopním ideálům. Vzpomínka na to bezvýznamné březnové dopoledne mi v mysli bledla, ale já si byla jista, že si na to pamatuji jasně a ostře. Ve skutečnosti šlo jenom o představy, které jsem si podvědomě doplnila, abych měla z čeho těžit. To se děje. Je to logické a přirozené. Ohlížela jsem se za tím dnem a také se měla neustále na pozoru, protože takový František se může vynořit kdykoliv a odkudkoliv, zvláště pak pokud mě hledá stejně jako já jeho. To byla ta hlavní chyba - můj nesprávný a velice nadsazený výklad cizího úsměvu. Chodila jsem oprýskanými ulicemi a pečlivě se rozhlížela okolo sebe, a očekávala, že z toho davu se na mě usmějí ty šedomodré oči, které jsem si tolikrát představovala, a my že se pak uprostřed ulice zastavíme a už nikdy se nepustíme. Ta představa mě dokázala uklidnit kdykoliv.
Abyste to správně pochopili, nešlo mi o nějaké touhy ani představy hodny poraden pro mladistvé. V tomhle jsem asi trochu opožděná, a mé kontaktní záměry dodnes zůstávají u dlouhých pohledů z očí do očí. Možná by to všechno bylo o trochu snazší, kdybych Františka hledala s představou líbání, a ne nekonečného osudového spojení duší. Zpočátku se to zdálo jako posedlost, obsese hledáním a vyhlížením. Byla jsem si jistá, že jeho představy jsou stejné, že to jinak ani nejde, a že se zanedlouho setkáme, protože nás naše předurčená cesta nemůže nechat hledat tak dlouho.

Ale pak se mi to začalo zdát podezřelé. Zpochybňovala jsem všechny tyhle vznešené ideje, protože mi to připadalo jako moc dlouhá doba. Už uplynulo celé jaro a my dva se pořád nesetkali. Po kolemjdoucích mužích jsem už pohlížela hlavně ze zvyku, ale myslím, že se v těch pohledech ještě dalo najít trochu naděje. Nakonec ale přišel ten úplně nejhorší pocit: začala jsem zpochybňovat, že nějaký František vůbec existuje. Tedy, že se dá najít i někde jinde než v mých myšlenkách. Přišlo to jako takový malý, odstrčený nápad. 'Někde musí být, snad jsem si ho nevymyslela!' říkají si občas lidé, když něco ztratí a dlouho, dlouho to pak nemůžou najít. Jenže já se toho chytla. 
Nevymyslela jsem si ho náhodou? Nikde nebylo možné najít jakýkoliv důkaz o jeho existenci. Možná jsem blázen. Možná jsem prostě tak sama, že jsem si vymyslela takového imaginárního Františka. Zní to legračně, ale do smíchu mi opravdu nebylo, protože šlo v podstatě o moje duševní zdraví. Bylo mi jasné, že ať je tomu jakkoliv, musím ho přestat hledat, protože se mi to stejně nepodaří. A tak jsem pátrání s těžkým srdcem odpískala. Stejně jsem o tom nikomu nevykládala, zněla bych přece jako blázen (kterým jsem možná byla). František mi zapadl někam za mozkové šuplíčky, a vynořoval se jenom občas, jako mlžná vzpomínka nebo jako literární námět. Za všechno ostatně může poezie, říkala jsem si. Ještě pořád jsem se ale rozhlížela a hledala šedomodré oči aspoň trochu podobné těm, které jsem si vymyslela.

Mohlo mi být patnáct, když jsem to hledání definitivně vzdala. Celá ta epizoda mohla trvat tak nanejvýš půl roku, ale nedokážu to říct s jistotou, protože o tom nemám nikde žádné záznamy. Nikomu jsem se nesvěřovala, dokonce ani žádnému deníku, protože takové imaginární romantické okouzlení, hraničící s posedlostí, pro mě bylo nové a nevěděla jsem, jak se k němu postavit v rovině čistě racionální. Jen jsem krčila rameny. A pak se jednoho dne nějak odpoutala a šla dál. Člověk se neustále mění, zvláště v období akutního dospívání. Jako loď, které po každé bitvě vyměníte jedno prkno. Najednou jsem byla úplně jiná loď, než ta, co lovila pochybné dávné úsměvy. Vážně, byl ze mě někdo jiný. Myslím, že jsem si našla i jiný terč svých romantických přání, ne sice tak vznešený, ale zaručeně skutečný. Žila jsem dál a vzpomínky zakopala. Jen občas jsem se jim smála.


Občas věci najdete ve chvíli, kdy jste je přestali hledat a definitivně to s nimi vzdali. Momentálně se tento způsob hledání snažím využít na svazek starých komiksových stripů, které jsem nakreslila ještě před obdobím, které tady popisuji; vím totiž, že sem tam to opravdu funguje. Tenkrát to fungovalo.
V sextě jsem začala chodit do tanečních. Byla jsem už někde úplně jinde než v době, kdy se odehrávalo to posedlé hledání. Tak předně, už dávno jsem nevypadala jako ta éterická blondýnka, co byla moc jemná na Zdechlinu. Od té doby jsem přibrala nejmíň pět kilo a mé vlasy byly už zase hnědé a vypadala jsem nevábně, protože jsem si nechala ostříhat ofinu a ona se tak divně kroutila. Také už jsem bezprostředně nevzhlížela ke svým svého času nejoblíbenějším literátům. Vlastně nevím, k čemu jsem se upínala, bylo to temné období. Začala jsem tedy chodit do tanečních, měla jsem komplexy ze všech těch krásných holek okolo sebe, a navíc se mi trochu zapalovala lýtka, protože v šestnácti být pořád prakticky nedotčená, to byla ostuda. Můj taneční partner byl jeden spolužák, s nímž jsem si hrozně moc přála chodit, ale asi jenom proto, abych s někým chodila. Stejně to nevyšlo. Byla jsem neohrabaná a doopravdy ošklivá.
Potom přišla první prodloužená. Někdy v říjnu, myslím. Měla jsem své barevné šaty s lodičkovým výstřihem a vyžehlila jsem si vlasy. Když jsem si v šatně sundávala kabát a hledala desetikorunu, nemohla jsem uvěřit svým očím. Přímo přede mnou stál totiž František, tak, jak jsem si ho pamatovala. Poznávala jsem ho ještě jasněji, než když jsem si ten moment kdysi dávno představovala. Najednou se ve mně probudilo to dávné, čtrnáctileté já, a na malou chvilku všechno zapadalo do sebe. Taneční, jasně! Prodloužená, tady se setkávají kurz A a polovina kurzu B. Jak osudové! Potkat ho přímo tady! Zalila mě vlna nadšení a taky vlna nervozity. Zavadil o mě pohledem, ale nepoznal mě. (Jak by taky mohl, když teď vypadám tak hrozně, říkala jsem si, abych pro něho měla nějakou omluvu.)

Mít Františka nečekaně tak blízko na dosah, to byl úplně nepopsatelný pocit. Ujistila jsem se, že nejsem blázen, a že se tedy nejednalo jen o výplod choré mysli. Také jsem si předsevzala, že za ním musím dojít. Osud nám dává druhou šanci, anebo to je pořád ta první šance, jenom si prostě dal načas, říkala jsem si. Ideální. Vzpomínám si, že na té prodloužené jsem za ním nedošla. Jen jsem ho pozorovala zdálky. Měl na sobě tmavě modrý oblek a vzal s sebou svou babičku, což se mi zdálo hrozně milé. Zároveň jsem ale už nebyla ta poetická duše, která živila všechny ty osudové představy, a chvíli mi trvalo ji v sobě zase plně probudit. Moc to nešlo, protože jsem musela normálně žít. Po prodloužené mi stačilo vědomí, že František existuje, a že ho dost možná uvidím na další prodloužené.
Nakonec ale začal chodit do stejného tanečního kurzu jako naše třída. Nevím, jak to. Asi přestoupil z nějakého jiného. Vysledovala jsem, že má s sebou partičku kamarádů, s nimiž sedává během pauzy, ale zdálo se, že nepijí alkohol, což mi bylo sympatické. Ještě pořád mě ale nepoznal, a mým upřeným pohledům většinou uhýbal, jakmile si jich všiml. To nebyla dobrá startovní čára, ale já se tento nedostatek snažila velkoryse opomíjet. Nechtěla jsem to vzdát, i když v té době to už byla spíš výzva a otázka zadostiučinění než poetická idea.

Myslím, že nakonec to bylo tak, že jsem se k němu přiblížila, když jsme ve velkém kruhu cvičili nějaké taneční kroky, holky v tom vnitřním kruhu a kluci v tom vnějším. Všichni jsme to komentovali, protože to bylo složité a nepochopitelné, a mně se nakonec povedlo prohodit s ním pár slov o tom, jaké hrůzy se to učíme. Do tanečních kurzů nás chodilo opravdu velké množství, masová akce, abyste si to uměli představit. Ty kruhy se táhly okolo celého tanečního sálu, a všichni se bavili se všemi, pokud jste zrovna nenarazili na někoho děsně namyšleného nebo smutného. A to František nebyl, a já už vůbec ne.
Nakonec jsme měli nějakou improvizovanou volenku a já s ním najednou tančila. Nemohla jsem uvěřit svému štěstí. Už jsem ani neřešila, jestli náhodou nevypadám zoufale nebo trapně nebo naprosto pitomě (což jsem, upřímně, asi měla). Řekla jsem mu, že si pamatuji na tu recitační soutěž, protože jsem doufala, že on také, ale ne, samozřejmě, že se to nestalo. Chvíli jsem s ním tančila, a on mi dokonce řekl, že mi to jde mnohem líp, než té krasavici, s níž tančil předtím, jenže to mohlo být prostě ze slušnosti. On byl takový... slušný. Choval se k dívkám mile, co jsem tak vypozorovala, ale nezdálo se, že by o mě jevil sebemenší zájem. To se pozná docela snadno. Také se to dá změnit, říkala jsem si. Neztrácela jsem naději.
Ale potom mi začaly elektrizovat šaty. Nevím, jestli to byla nějaká statická indukce nebo něco jiného, ale moje šaty se začaly plazit po jeho obleku. Bylo to  hrozně trapné, a já se začala smát - protože se mi to zdálo jako nejsprávnější reakce. Jenže František se smát nezačal, a v tu chvíli jsem viděla, že na mé osudové představě něco nehraje. Prostě naše shledání nebylo vůbec takové, jaké jsem si ho představovala. Pomalu jsem se začala smiřovat s tím, že si možná nejsme tak úplně souzeni.

A bylo to moc těžké, vzdát to. Pamatuji si, že poté jsem se o něco pokoušela ještě na jedné hodině, takové speciální, kde jsme tancovali sambu a zumbu (obojí bylo úplně strašné, protože já prostě neumím tancovat s temperamentem), jenže to už jsem byla bezpochyby trapná a rozhodně jsem neměla úspěch. Moc si nevzpomínám na své tehdejší pohnutky mysli. Musel to být složitý a dlouhý proces, loučit se s tím ambiciózním dívčím snem, s tou vznešenou idejí. Když nad tím tak přemýšlím, říkám si, že by možná bylo lepší, kdybychom se v těch tanečních nesetkali, a mně v hlavě zůstala ta romantická představa. Dalo by se říct, že se tím setkáním všechno jenom zkazilo. Co mohlo být osudové, je teď jenom trapné. Vzpomínky bledly, a já ho vlastně ani nehledala, a nakonec už se mi v myšlenkách vynořoval pouze mizivě a velmi idealizovaně. Dokud nepřišla první prodloužená. Nebýt jí, mohla jsem si do smrti myslet, že i Františkovi občas vyvstane ve vzpomínkách ta malá blondýnka, co recitovala Zdechlinu.
Jenže na druhou stranu, možná se jako osud dá chápat i zjištění, že si s někým nejste souzeni. Třeba je lepší znát pravdu než opíjet se iluzemi. Každopádně je lepší znát pravdu. Vždycky jsem to říkala - poznat pravdu, i kdyby mě měla ranit. Kdyby se příběh neuzavřel, nemohla bych si být jistá ničím. Takhle se to dá pokládat za hezky ukončenou, orámovanou lekci, v níž můžete vidět, jak jsem se dlouhé měsíce upínala k ničemu. Jak pitomá dovede být romantická malá holka. Jak dovede pár pohledů a úsměvů zažehnout děsivou posedlost. A také jak snadno se takový ideál rozplyne.

Někdy hledáte ztracenou věc tak dlouho, že se vám v hlavě změní v něco, bez čeho nemůžete žít, v něco nepopsatelně úžasného, co vás spasí. Jenže pak tu věc najdete a zjistíte, že je to jenom hromádka počmáraných papírů, a ne veledílo, které jste si v hlavě vystrojili. Pak jste zklamaní. Zahodíte tu věc a máte chuť zahodit i sebe, protože najednou nemáte co hledat a k čemu vzhlížet. Možná si schválně někam schováte něco dalšího, abyste to potom mohli hledat, jenže to už není ono.

Tenhle příběh není velkolepý ani strhující. Možná je o dospívání a o ztrátě iluzí. Možná o chorobné obsesi, k níž mám ve všech formách sklony už odmalička. Možná je to celé o Františkovi, který za nic nemohl a celou dobu nic netušil, protože to ani tušit nemohl. Kdysi se usmál na jednu roztržitou holku, protože se mu to zdálo slušné, a pak jel domů, netuše, že holka je tak trochu blázen a už nikdy na něho nezapomene. Ale hlavně je to příběh o mně, přiznávám sobecky.

Když mi bylo čtrnáct, bylo najednou všechno nové a čerstvé. Svět okolo mě, nápady, světonázory, pohledy, poezie, láska. Měla jsem dost času a nakládala s ním štědře. Všechno jsem viděla pozitivně, idealisticky, jako by mi svět otevíral náruč. Zoufalé hledání Františka nebylo zoufalstvím v pravém slova smyslu. Byla to součást nadšení pro život. Přála jsem si psát poezii a milovat každé smítko prachu. Není snad ani nutné podotýkat, že jsem to viděla hrozně povrchně a dětsky, a že přehodnocení tohoto postoje bylo jen otázkou času. V období tanečních bylo tohle nadšení už dávno za mnou. Byla ze mě šestnáctiletá stará panna, času málo, zapálená lýtka, poezie pouze úpadková a prach jsem nesnášela.
Myslím, že teď mám už odstup. Nechci dělat dospělou a vzdělanou, protože v životě se mi může přihodit ještě plno takových malých katastrof, které mi přehodnotí pohled na lásku. Jenže když se zpětně podívám na tuhle epizodu, zdá se mi, že už jí rozumím. Že vidím ten vzor, a všechno je to vlastně úsměvné. Nebo bylo by, kdybych se někdy od té doby zamilovala úspěšně.
Pořád je pro mě až překvapivě snadné vyvinout city k druhé osobě, a dokonce je dokážu i projevit, jenže si pokaždé vzpomenu na odstrašující příhodu z tanečních, a cítím se trapně, jakmile něco takového provedu. Třeba jenom neumím hledat. Nebo se zamilovávám do chlapců, kteří mě prostě nechtějí.

Lhala bych, kdybych tvrdila, že bych se občas nechtěla vrátit do doby, kdy mi bylo čtrnáct let. Procházet ulice v červeném kabátě a za každým rohem vyhlížet lásku svého života. Do čeho jsem tenkrát vlastně byla zamilovaná? Možná, že to už dávno nebyl František, kterého jsem potkala na recitační soutěži, ale chiméra, osudová představa, která mi vyrostla v hlavě.
To je vše. Víc toho není, takhle to skončilo. Když jsem se rozhodla, že sepíšu tento článek, zkusila jsem Františka najít v hlubinách facebooku. Povedlo se to. Žije šťastně a usmívá se pořád stejně. A na osud oficiálně nevěřím. Jen na mě občas vyskočí zpoza rohu a pak není kam se schovat.




Možná je to risk, vypouštět tenhle příběh do světa. Třeba se vám zdá děsivý. Nebo šílený. Nebo divný. Anebo naopak naprosto nezajímavý. Ale já ho sepsat potřebovala. Bylo to pouze otázkou času. Tak doufám, že vám se podobné věci nedějí. A do komentářů mi můžete napsat, jestli u vás taky tak moc prší.
Přeji vám co nejbarevnější listí.
Iris

5 komentářů:

  1. Taky mám v sobě pár příběhů, které by chtěly ven. Ale já je asi nepustím, na to mi přijdou moc hloupé. Jen jsem tím chtěla říct, že chápu tvou potřebu tohle sepsat. :)
    Pro mě byl takový zlomový úsek několik měsíců kolem mých patnáctých narozenin. Taky jsem měla pocit, že se mi otevírá nový svět. Stalo se mi, že jsem si z někoho reálného v hlavě udělala dokonalý a nepřekonatelný ideál. A pak jsem přišla na to, že takhle to nefunguje. Takže vlastně asi něco trošku podobného. A pocit, že potkám svou osudovou lásku za příštím rohem, mě do jisté míry neopustil dodnes. :D Je to něťastné a patetické a občas je mi to skutečně na obtíž, tohle moje pseudoromantické vidění světa. Jenže copak je opravdu tak špatné chtít mít někoho rád? Moc nemám ráda ty citáty, co tvrdí, že láska si mě najde, až ji přestanu hledat. Nejvíc asi proto, že nevím, jak bych se přiměla nehledat. Bohužel těmto tématům v hlavě věnuji až příliš mého volného času. Ráda bych o tom napsala článek, ale asi se moc stydím. :)
    (Tahle moje situace s hledáním potenciálního vztahu i tam, kde racionálně žadný vzniknout nemůže, mi občas připomíná písničku - refrén - Someone New od Hoziera. Tedy v této platonické verzi.)
    Děkuji za přání barevného listí, měj se moc krásně! :)

    OdpovědětVymazat
  2. Vím, že to asi není věc, kterou bys chtěla slyšet jako první, ale... skvěle se to četlo :D Nevím, jestli bych dokázala tak čtivě a zajímavě popsat všechny moje (ne)vztahové peripetie :D
    No a tyhle zidealizované představy určitých osob jsou nejhorší, taky bych mohla jeden takový příběh o platonické "osudové" lásce napsat (kdybych to dokázala). Jeho začátek se odehrál přibližně ve stejné době, jako ten tvůj, tedy když mi bylo 14. Celá ta záležitost pak (v mé hlavě) trvala roky a myslím, že nikdy úplně nezmizí. Dá se s tím dá ale žít, a dokonce i poznávat nové lidi a mít opravdové vztahy :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Súhlasím, naozaj sa to dobre číta. (na rozdiel napríklad od mojich počinov, kde čitateľ potrebuje priam nadprirodzené schopnosti) Cítiť z toho istý pobavený nadhľad, ktorý sa preniesol aj na mňa. Napríklad za tú 16-ročnú "starú pannu" mi dĺžiš polku čaju. Na druhej strane to nechcem zľahčovať, lebo v danom časopriestore sme to všetci brali smrteľne vážne! A teraz berieme smrteľne vážne zas iné veci ^^

    OdpovědětVymazat
  4. Hrozně dlouho jsem nevěděla, co na to říct - ne proto, že by mi ten příběh připadal děsivý nebo šílený nebo divný, ale z toho důvodu, že takovéhle články se mi dost těžko komentují.
    Myslím si, že to, co jsi zažila, není zas tak neobvyklé. Už jen to, co sem napsali všichni předchozí komentující, podle mě o něčem svědčí. I já zažívám podobný příběh, a předtím jsem zažila ještě jeden, trochu jiný - ale v určitých ohledech byl vlastně skoro stejný jako ten současný nebo jako ten tvůj.
    Tím ale nechci říct, že by mi tvůj článek nepřišel zajímavý, to určitě ne. Naopak mě moc bavilo ho číst. Jen to prostě beru jako normální věc; sice trochu smutnou, ale dost častou. Takže se nemusíš cítit divně ani trapně. :)

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem. Diskuze je moderovaná.