sobota 28. října 2017

Haiku XIII

Přízračná tramvaj
je malá temná buňka
v deštivém světě

Děsím se toho,
že už tě neuvidím.
Kéž bys byl navždy.

Bylo nám spolu,
pokud si pamatuji,
docela dobře

Je ráno. Prší.
Prší až do večera,
celý den prší.

Poslední volba
klidně na mě zapomeň
neobtěžuj se

Říjen je měsíc
nešťastných rozhodnutí,
planých tajemství

Chci býti básní
dnes se však nerýmuji
jsem jen hrstka slov

Nad dnešním ránem
nemůžu ani brečet,
vyschly mi oči

Bílý papíre,
za tahle slova se ti
tiše omlouvám

Nevede nikam
má cesta, která končí
dřív než začala

Zamiloval ses
bohužel do iluze
- utíkám, brečím

Nová setkání
a já jsem někde v dálce
jen jednostranná

Živé květiny
na rohu ulice jsou
mé semafory

Do cesty padá
loučí se s korunou za
lehkého deště

Dnešní stmívání
je pestrá paleta, v níž
snadno se topí.
Kéž bych už utonula
mezi odstíny ticha.

Sometimes it takes time
sometimes it takes just a while
to pick yourself up

Now I see clearly
how far my ideals have come
I can't take them back

Sounds are happening
I wonder where to find them
- which story, which mind?

Down by the river
I met you and you met me
we were both drowning
in the light of the moment
but soon the moment was gone

Občas se topím
v odrazech
jindy zas v loužích

Zapomněla jsem
na tvůj stín
na tebe však ne

Ulice, v nichž jsem
prohrála
chtějí mne zpátky

Ptám se svého citu:
Stále ještě jsi tu?


Dnes si nejsem moc jistá, kde bych měla začít. Nebo jestli vůbec smím někde začít. Články s haiku toho pro mě nikdy neznamenaly příliš mnoho. Byla to prostě slova, hra se slabikami, nic víc. Začala jsem je psát spíš ze zvědavosti. Jenže když si po sobě čtu dnešní článek, poněkud těžko se mi dýchá. A nevím, dovedu-li vysvětlit, proč vlastně.
Má poslední, dvanáctá haiku, byla letní. Mé letní já jako by se vypařilo ve chvíli, kdy jsem vstoupila na půdu školy. Jsem teď taková hromádka nervů, kostí, kůže a šatů. Stravuji se převážně gumovými žížalkami. Brečím až moc často. A do toho všeho se snažím fungovat, protože přece musím. Když si po sobě čtu ten srpnový haiku článek, nechce se mi věřit, že to někdy bylo tak fajn - i když některá z tehdejších haiku působí trochu smutně. Když si po sobě čtu ten dnešní, mám pocit, že se za chvíli rozsypu.
Říjen byl jako procházka ve skelném dešti. O skle náhodou něco vím. Sklo je nebezpečné snad ve všech stádiích své výroby. A střepy nevěstí nic dobrého, protože většinou vznikají, když se rozbije krásná nebo potřebná věc. Během posledního měsíce jako by obloha byla skleněná, a při každém pohledu jako by se buď tavila nebo tříštila na střípky. Zbytky užitečných a krásných věcí se mi zabodávaly do dlaní a stékaly mi po tváři, a já jen krčila rameny, protože to umím nejlíp.

Obvykle svá haiku nevysvětluji, protože nemívají žádný konkrétní význam. Dnes nebudu vysvětlovat všechna, jen se u některých zkusím pozastavit. Třeba hned to první, to jsem psala, když jsem jela na návštěvu za kamarádkou. Bylo to po dlouhé době poprvé, kdy mě někdo pozval k sobě domů, a já vyrazila na cestu moc brzy, takže jsem došla až na jednu dalekou zastávku a pak jela skrz centrum města až pod Ještěd. Pršelo. Tramvaj byla jako takový nepokojný předpokoj.
To čtvrté, o dešti, má popisovat aktuální stav u nás v Liberci. Víte, já mám déšť docela ráda, takový ten letní déšť, kdy sedíte na lavičce pod stromy a nevadí vám, že se promočíte, protože na sobě stejně máte jen lehké šaty. Ale ten místní šedivý neustálý déšť mě přiměl k rezignaci. Už jsem se naučila, jak si zastrčit všechny vlasy do baretu (ve svém oblečení prý stejně vypadám jako děcko z meziválečného Německa).
Haiku o živých květinách bylo inspirováno všemi pouličními květinářstvími, která jsem za svůj život potkala. Od těch horských, vesnických, až po ta přepychová, protože květiny si na třídní rozdíly nehrají. Květiny jsou prostě pořád květiny. A hned to další je o padajícím listu. Letos jsem jich viděla padat hrozně moc. Listy bývají často označovány jako listí, jako velká masa vystupující jednotně, jenže ve skutečnosti je to jen nespočet osamělých listů, a každý z nich si umírá sám.
Tanka o stmívání je věnovaná mým výhledům z balkónu. Dostanu-li se někdy k říjnovému fotočlánku, povím vám o chvíli, kdy jsem si přála, aby skončil svět. Anglické haiku o zvucích je věnováno mému šumu a občasnému pískání v uších. Je to nepříjemné, ale zvykla jsem si. Máme to v rodině.
Poslední tři krátké útvary si možná taky pamatujete z letního haiku článku. Jsou to haiku ochuzená o čtyři slabiky z prostřední linky. Tento útvar se zrodil na blogu Hrací skříňka. Snad nevadí, že jsem se toho chytila. Třeba z toho jednoho dne bude oficiální útvar, a děti se o něm budou učit v čítankách.
Chtěla jsem přidat víc opravdových veršů, aby bylo vidět, že jsem se poezie ještě nevzdala, ale bylo mi hloupé vytrhávat sloky z kontextu celých básniček (a celé texty se mi sem dávat nechce, kdo by to četl?). Tak jsem vybrala aspoň jedno krátké dvojverší, které osiřelo. Ale možná to znáte taky; některé verše se prostě nedají rozepsat, jako by chtěly zůstat samy.

Měla jsem problém s výběrem úvodní fotky k tomuto článku. V říjnu jsem toho nafotila docela dost, a možná i hezčí snímky, ale nakonec jsem si tu nedokázala představit nic jiného než právě svítící dům ve tmě. Stojí u liberecké přehrady. Ta druhá fotka vznikla na začátku měsíce, v době, kdy se ještě nemusely nosit dlouhé kabáty, u jablonecké přehrady. Nevím, jestli bych raději pouštěla draky, anebo sama drakem byla.

Nemyslím si, že tyhle řádky ještě někdo čte. Nakonec bych chtěla jen říct, že si tady nechci hrát na žádné drama, a že vím, že ostatní mají mnohem víc problémů než já. Jen tak píšu, co mi přišlo na mysl. Dokud nemám chuť mlčet, je to ještě aspoň trochu v pořádku.

Máte rádi rýmovník? A prší u vás?
Všem vám přeji hezký podzim - a sobě přeji brzké stěhování do teplých krajů, i když to bych asi musela být pták.
Iris

1 komentář:

  1. Teď už neprší, jen fouká. Fouká, fičí, fučí... je to trochu děsivé, ale zároveň pěkné. Byla jsem s Bertíkem a byla to docela legrace, vířit.

    Co se haiku týče - je tam viditelná změna oproti těm srpnovým, to ano. Napadlo mě to hned, i když si ta srpnová nepamatuji nijak konkrétně. Tohle je takové zvláštní období asi pro všechny, byť se do dá vnímat různě. Já se taky cítím často pod psa, byť jen velmi chvilkově. Prostě takové přelétavé nálady, z nichž nevzniká nic pořádného. Z té tvé vznikla tahle haiku a myslím si, že je to opravdu dobře. Jak říkáš - dokud nemlčíš, nějak to funguje.

    Tak hodně štěstí. Já se chci dneska pokusit publikovat fotočlánek, tak snad to vyjde.

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.