neděle 17. září 2017

Galerie

Galerie

Dnes se soudím naposledy.
Myslím, že jsem nevinná.
Jen jsem prolomila ledy.
Prý že tak to začíná.


Jsem teď vlastním přičiněním
skutečná a žárlivá.
Možná, že se ještě změním.
Teď se nikdo nedívá.

Můžete mě hledat v lese
nebo v šedých sítích měst.
Láska už mě neunese,
samota mě nechce nést.

Tak to končí, z dnů se stává
tmavý beznadějný tér.
V dálce melodie štvavá,
stíny suchých pavích per.

----------------

Občas se mi zdá nepředstavitelné, že člověk může pocítit okamžiky štěstí i v období mezi srpnem a březnem. S posledním teplým dnem jako by odcházelo úplně všechno, co mi působí přímou a opravdovou radost. Takovou, nad níž se nemusím ani moc zamýšlet, abych věděla, že je skutečná. Radost z tepla, z toho, že můžu ven v šatech, které mám ráda, a taky nadšení z dlouhých večerů, které nikdy neomrzí. Pak přijde začátek školy, a teplo se začne rozplývat a ztrácet - a nakonec je podzim, a jednoho večera si uvědomíte, že už musíte vytáhnout ze skříně červený baret, jinak se vám samou zimou zpomalí molekuly mozku.
Na tom zpomalování nejspíš něco bude. V létě jsem toho napsala tolik, a byla jsem s tím vším tak spokojená, že jsem se na sebe usmívala do zrcadla. Pak přišel podzim, a mně jako by kromě punčocháčů došla i slova (a básnické figury a rýmy). Poslední dobou vlastně mnohem víc pozoruji mraky než píšu básničky. A taky častěji zalévám kaktusy. A obracím kalendář. Dny mě míjí bez poezie. Jsem jen jejím pasivním konzumentem. Díky mé maturitní práci, kterou v nejbližší době začnu sepisovat, se v tomto stavu nejspíš ještě chvíli zdržím. Tak... do března. Je to teď nějaké těžké, a tato báseň je poslední, kterou jsem zatím napsala. Ale úrodná doba nemůže být vždy. Měla bych si z hlavy vyhodit tu nepříjemnou myšlenku, že když zrovna nic netvořím, jsem zcela nepotřebná.
Pojmenovala jsem ji Galerie, protože se tak původně mělo jmenovat něco úplně jiného. Také proto, že celý svět má rysy galerie, akorát občas trochu rozmazané a zpřeházené. Já osobně mám v hlavě spíše takový depozitář, a když se rozhodnu jít s pravdou ven, dopadá to takhle.
Fotografie k článku vznikla na nádraží. Zvláštní chvilka. Také bych vám ráda řekla, že věci nemají být dokonalé, a kdyby tahle básnička byla dokonalá, nejspíš by nás všechny otrávila a unudila do stavu zoufalství.

Přeji vám hezký večer, a následující týden, a co nejvíc koček, nejste-li na ně tedy alergičtí.
Iris

3 komentáře:

  1. Tak jsem si dvakrát přečetla báseň a k tomu si ještě projela tvoje tweety, jak tu máš v menu to okénko, tak si to vždycky pročítám. Jinak na twitter nechodím a nechce se mi vyhrabávat staré přihlašovací údaje, proto na to nijak nereaguji. Ale dneska mám chuť se zmínit i o tom, přijde mi, že to možná trošku s článkem koresponduje. Nebo se mýlím? :)

    Vstávat tak brzy, že nevíš, jestli je teplo nebo zima, je zajímavé. Zažívám to taky často, ale nějak si zvykám. Zase je pak docela příjemné být ve škole. :D

    Jinak, z básně se mi asi nejvíc líbí verše "Láska mě už neunese, samota mě nechce nést." Nedokáži popsat, proč. Ale moc se ti to celé povedlo, vážně! :)

    OdpovědětVymazat
  2. Jsem tu po dlouhé době a Tvé články jsou pořád skvělé. I básně. Moc ráda čtu Tvoje řádky. A osobně si myslím, že i to podzimní a zimní zpomalení a přehození na pasivnější vyhybku není vůbec špatné. K životu to prostě patří, tedy alespoň já to tak beru. A pozorovat mraky, tak to je parádička :). Miluju, jak plynou, mění tvary, to je úplně škola života. Dlouho jsem nezvedla oči k obloze, díky za to připomenutí. Měla bych to napravit, protože na nebi je napsána spousta odpovědí. Krásné dny :).

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem. Diskuze je moderovaná.