sobota 30. září 2017

Fotočlánek ze září

Dny plynou, časy se mění. Občas je téměř nemožné se s tím smířit, a docela to bolí. Představte si, co se mi stalo: jednoho dne skončilo léto. Přišel déšť, ranní mrazy, brzké stmívání. A já musela držet pohromadě a mermomocí odolávat touze sesypat se do peřin. Občas to moc nešlo - jak ostatně za chvilku uvidíte - ale překvapivě se našly i milé raně podzimní chvilky. Hlavní je sledovat cestu, abyste neuklouzli po mokrém listí. Ani pohledy k oblakům by se však neměly zanedbávat, protože podzim občas dovede vykouzlit nečekané nebeské scenérie. Jindy je obloha ale docela bílá, a tak nezbývá než obarvit si duši zbytkovými pomeranči, vodovkami a zdrženlivými úsměvy. A laky na nehty. Ty jsou nebývale důležité.

Vzpomínáte na ten šíleně dlouhý letní fotočlánek? Já už skoro ne. Mám pocit, jako by se léto konalo v jiném životě. Nebo možná ve snu. To je ostatně docela možné, protože si nepamatuji, že bych se během prázdnin kdy podívala na hodiny. Od chvíle, kdy jsem vstoupila do dveří s nápisem oktáva, však kontroluji čas téměř pořád. Nikdy ho není dost. Nulté hodiny, semináře, výpadky proudu, stresy s maturitou. Vážně, od čtvrtého září slýchám slovo maturita nejmíň tak desetkrát denně. 
Připadám si trochu dospěle, ale ne nijak moc. Když se omylem ve frontě na oběd přimíchám mezi terciány, nikomu se to nezdá divné, protože jsem menší než většina z nich. Má to jednu velkou výhodu - primánky, které si chodí půjčovat knížky do školní knihovny, se mě ani trošku nebojí (mám tedy potenciál býti dobrou knihovnicí alespoň do dubna).
Opět jsem se zabalila do podzimního oblečení. Vytáhla jsem svou starou černou šálu a červený baret a taky punčocháče a svetry. Pořídila jsem si boty, o nichž si myslím, že jsou naprosto perfektní, a taky černý kabátek, který jako by vypadl z mých představ o ideálním kabátku. V osmi z deseti případů mi po cestě do školy zvlhnou vlasy, které jsem si ráno tak pracně vyfénovala, a oční linky se mi také roztékají, takže to s nimi většinou vzdám hned na začátku. Co se týče ostatních podzimních věcí, na parapetu mi sedí malá oranžová dýně, a čas od času se stravuji výhradně čokoládou. Spíš než abych se obalovala tukem na zimu ztrácím jedno kilo za druhým, což přikládám za vinu hlavně svým příšerným stravovacím návykům a také stresu ze všech předmaturitních a předpřijímačkových záležitostí. Uvidíme, kolik zhubnu do maturity.
Když už jsme u toho, konečně mám zadanou maturitní práci, a teď vlastně můžu začít psát. Do března nezbývá zas tak moc času. Chystám se na všemožné dny otevřených dveří, a doufám, že uprostřed prezentace zase nedostanu záchvat kašle, jako vloni. Pomalu začínám panikařit a děsit se devadesáti témat k profilové maturitě z angličtiny. Mezitím stíhám číst, malovat, kreslit, vařit si jeden čaj za druhým. A fotím. Pořád fotím. Křivé, rozmazané, podivné snímky.

Dva roky svého života jsem strávila v ulici jménem Podzimní. Zapadlá, podivná část města. Moc se mi tam nelíbilo, bylo to spíše smutné období. Ale čas od času se tam vracím. Taková půlhodinová procházka. Moc lidí se tam neprochází, takže tam bývá klid. Dlouhá cesta z jedné strany lemovaná topoly je moje oblíbená. Tak krásně nepoetická, až se z toho vždycky příliš zamyslím a ztratím pojem o čase. Před začátkem školního roku, když ještě bylo teplo, jsem takovou cestu podnikla. Abych se rozloučila s létem. Víte, já beru tyhle přelomy období až moc vážně. A vůbec, počasí tvoří velkou část mé duše.

Mám pocit, že období polobotek bylo letos nějak krátké.

Na konci prázdnin jsem také třídila skříně. Našla jsem tuto zapomenutou nádheru - na škole v přírodě jsme si zdobili trička savem, a já chtěla kočičku, jenže z toho vyšla nějaká strašidelná příšera. Vždycky se mi to zdálo hrozně vtipné, ale ostatním ne.

Oktáva. Už osmým rokem ve stejné škole. Naše škola letos prochází mnoha změnami; modernizace, k níž se raději nebudu vyjadřovat. Ještě že to je už můj poslední rok. Takhle to vypadá, když je člověk v oktávě - má na dveřích třídy napsáno oktáva. Zdá se mi to úplně šílené, protože ještě nedávno se můj blog jmenoval Blog jedné střelené primánky. (Doufám však, že na to si už nikdo z vás nepamatuje!)

Fotografie ze školních stránek. Jak můžete vidět, je příšerná. Na začátku roku jsme se všichni podepisovali do školní kroniky, protože to u nás dělá každá oktáva. Měli mě vyfotit, jak se podepisuji, jenže jsem se asi podepsala moc rychle. Tak tady mě máte. V růžových šatech.


Na rozvrhu mě štve, že máme třikrát týdně od osmi. Mé letošní předměty jsou docela jiné než ty loňské. Tak například už nemám matiku, chemii a zeměpis. Zvolila jsem si dva společenskovědní semináře, ale z obou jsem trochu v rozpacích. Pak mám také předmět, který se jmenuje základní biologie, a je to biologie určená těm, co z ní nechtějí maturovat. Sešla se tam taková vtipná skupinka, která neumí vyjmenovat základní části buňky, což je mi sympatické, protože ani já to neumím. 
Fyziku máme pořád povinnou, stejně jako tělocvik a jazyky a literaturu. Literatura je asi jediný předmět, kterému bez pochyb rozumím. A nesmím zapomenout na výtvarku a pěvecký sbor, dvě odpolední dvouhodinovky, na nichž se občas cítím dost nemístně.

Spící kočičky na sešitech, které používám na všechno. Jsou to takové ty rozdělené přepážkami na pět oddílů. Ty kočičky ještě nikdo nekomentoval. Možná je to tak lepší. Nebo jsou spíš všichni zvyklí, že já mám kočičky na všem.

Jednoho rána mi na okně seděl motýl. Abnormálně dlouho.

Jednou ze školních inovací je tohle příšerné instagramové zrcadlo.

Tou další jsou tato roztomilá křesílka, jen pár metrů od naší třídy. Můžete si všimnout také dlažby, která funguje jako optický klam. Když u nás jdete poprvé po chodbě, úplně vám z toho přechází oči.

Moje dýně a sušící se štětce.


Jednou mi ladily nehty s fialovými květy na šatech, a já se cítila tak stylově, že jsem to vyfotila a dokonce se s tím chlubila. Ach jo. Toho dne jsem vystupovala na vernisáži, naposledy jsem veřejně hrála na klarinet, a k tomu se mi ta náplast opravdu nehodila.

Ráda kreslím mapy, zvláště jedná-li se o Španělsko.

Další sladěný den (všimněte si batůžku, který je také fialový). Připomíná mi to písničku Start Wearing Purple od Gogol Bordello.


Po dlouhé době jsem si vzala modré kalhoty. Dosud jsem totiž nosila hlavně černé.

Nosím domů ovoce, které dostáváme ve školní jídelně, a ono se na mě takhle usmívá, protože je rádo, že jsem ho nesnědla.

Iris, the slim - aneb po světě chodí ženy v pruhovaných kalhotách, které se jmenují jako já.


Jednou jsem šla městem, a uvědomila si, že je vlastně docela fotogenické. Tenhle nápis se mi líbil vždycky. Samozřejmě se jedná o artefakt z dob komunismu, ale to jsem jako malá nevěděla. Jen jsem zkrátka souhlasila s myšlenkou míru národům celého světa. Už tak dlouho jsem ho chtěla zachytit na fotce, ale udělala jsem to až v září 2017.




Paletky mě uklidňují, protože je nejde tvořit jinak než nahodile.

To jsem někde našla jakýsi náhodný list papíru, a bylo na něm tohle.

Moje znalosti chemie a biologie tak nějak zůstaly na úrovni 'CO2 - O2 = Cukr'. Tohle je sešit z primy.

Už dlouho si říkám, že bych vám mohla vyfotit pár zákoutí svého pokoje. Tohle je vršek mé velké bílé skříně. Mám ráda bílý nábytek. Na skříň jsem nalepila štítek, který mi dali v Berlaymontu (měl za úkol všem sdělit, že jsem návštěvník, kterému prohrabali kufr). Štítek je už takový olezlý, ale já se ho odmítám vzdát. Na skříni mi sedí stará aktovka, která se mi odvždycky moc líbí, a taky konev s vánočními větvičkami. U nás doma se totiž Vánoce slaví velmi minimalisticky, a větvičky pak mám celý rok jako dekoraci. Puzzle lva jsem nesložila já, ale je docela pěkný. Má na těle safari. Dobře, je to kýč.

Start Wearing Purple nr. 2

Tohle byl vždycky můj sen: použít zadání testů z matematiky jako paletku!

Školní knihovna.


Mraky mě poslední dobou skutečně berou za srdce. A vůbec, mám pocit, že jsem začala svět vnímat trochu jinak. Souvisí to s událostmi uplynulých měsíců a s plíživým přehodnocováním pohledů na sebe a na ostatní a na budoucnost. Možná by se dalo říct, že jsem shodila cynickou masku. Už si nerozumím s lidmi, s nimiž jsem dříve souzněla, a zdá se, že tito odešli i z mých myšlenek. Snad napořád. Jsem teď dost přecitlivělá, což mi působí problémy, ale co když je to takhle správně?


Tyhle dvě fotky vznikly v ten samý den. Ráno bylo ještě babí léto a odpoledne už krutý, chladný podzim. Vytáhla jsem ze skříně dlouhý tlustý svetr. Původně jsem chtěla psát o tom, jak se mi tyhle dvě fotky hrozně moc líbí, jenže pak jsem si všimla, že mám v očích něco příšerně maniakálního, a to mě spíš děsí.


Z okna vidím Ještědsko-kozákovský hřbet a taky celé sídliště. Když se stmívá, občas to vypadá pěkně.


Jednoho dne jsem se vypravila do Prahy. Domluvili jsme se s Hynkem, že se sejdeme, a Praha se zdála jako strategicky vhodné místo, protože od sebe bydlíme tak daleko. Byl to skvělý výlet. Nejdřív jsem se prošla po Hlavním nádraží, potom jsme si pořídili celodenní jízdenky na metro a prošli jsme celou Prahu. Z nádraží jsme došli na Vyšehrad, z Vyšehradu na Kampu, z Kampy na Pražský hrad a pak jsme se vrátili na Václavské náměstí. Metrem jsme jeli jednou, asi tak dvě minuty. Naučila jsem se používat navigaci v telefonu (a myslela jsem si, že mi sežrala všechna data, jenže pak jsem si uvědomila, že prostě jenom nezvládám převody jednotek, a že tolik dat mi nepohltila).
Na Vyšehradě jsme chvíli nemohli najít žádné památky a tak jsme jenom chodili nějakým podivným parkem a já neustále říkala: "Hmm, tohle asi nebude ta zeď, ze které skákal Šemík," protože co jiného se dá říkat, když se ztratíte na Vyšehradě? Nakonec to ale dopadlo dobře a našli jsme i hřbitov. Na Kampě jsme pozorovali bubliny a turisty. Dvakrát jsme přešli Karlův most a asi čtyřikrát jsme míjeli Náměstí Franze Kafky, ale to nebylo v plánu, to jsme se prostě jenom zamotali. Výsledkem byl čaj v McCafé na Václaváku a také 37 tisíc kroků. A samozřejmě fotky. Byl to moc hezký výlet, a jestli tohle čteš, ještě jednou se omlouvám za ten zbytečný přechod přes Karlův most. Mohli jsme si třeba půjčit lodičku a Vltavu přeplout, ale to nás v tu chvíli nenapadlo.
(Myslím, že byste se měli podívat na Hynkův blog i na jeho instagram, protože věci, které tvoří, jsou tak skvělé, že vám je nedovedu popsat.)

Tyhle dráty jsem našla před podchodem někde u Nuselského mostu. Jak jsme se tam dostali, na to se moc neptejte.

Všimli jste si někdy té báječně obpletené školky na Vyšehradě?




Nevím, jak a proč vznikla tahle fotka.


Dnes pohřeb až zítra.

Nečekala jsem, že na mě na tom šíleném nádraží vykoukne něco takhle pěkného.





V Praze jsem zůstala do dalšího dne. Mamka s kolegyní tam měly nějaké plány, a já se k nim přidala, a šly jsme k nějaké rotundě. Toho dne bylo hezké nebe.







Mám pocit, že město bez deštníků jako by ani nebylo městem.


Šly jsme se taky podívat do Kočičí kavárny na Křižíkově ulici. Už hrozně dlouho jsem takový podnik chtěla vidět. Byla jsem v dobré náladě a líbilo se mi tam, i když jsem nemohla dojíst ten kus perníku, který jsem si tam dala.




Dostala jsem jeřába.

Další zátišíčka mého pokoje, tahle vznikají ve chvíli, kdy utírám prach z parapetu.

Moje skleněná krychle z Bruselu. Vlastně jsem už i na Brusel docela zapomněla.

Tohle je skvělá věc. Trihexaflexagon. Skládali jsme je jednou na matice. Je to skládačka, které se převrací strany. Nevím, jak to vysvětlit. To byste to asi museli vidět naživo. Bohužel už nemám ani tušení, jak se to skládá.

Kolíkové cosi, a v něm vstupenka z plesu a vzpomínka na můj první let v životě.

Následující týden byl skutečně šílený. Nižší gymnázium odjelo na školu v přírodě a ostatní třídy pracovaly na projektech. My museli absolvovat seminář o psaní maturitní práce. Zpočátku se mi to zdálo jako fajn věc, ale hned první den jsem viděla, že to zas tak pohodové nebude. Myslela jsem, že mi vybuchne hlava ze všech těch instrukcí, rad a povelů. Navíc nám každý profesor říkal něco trochu jiného, například o citacích nebo o anotaci odborné práce. Také jsme museli psát osnovu své práce, definovat cíle a hypotézy, a nakonec vytvořit časový rozvrh, podle něhož budeme pracovat. Už teď jsem trochu ve skluzu, abych pravdu řekla. Ale co, do března je času dost. (To si prý říkat nesmíme.) 
Během tohoto týdne jsem se aspoň fotila v zrcadle. Nevím proč, občas to prostě dělám, snad proto, že se ráda vracím v čase a na ty fotky se pak dívám. Asi abych na sebe nezapomněla.

Srovnaná skříň těsně před tím, než přišla podzimní skleslost.

Máme ve třídě dvě květiny. Ta fialová umřela. Ta oranžová se k ní chtěla přidat, ale zachránili jsme ji.



Tahle fotka přímo vystihuje mé naladění v posledních dnech. Hrozné.


Když je nejhůř, kreslím květináčky. Asi to tak dělá víc lidí, protože na tumblr a na instagramu vídám nakreslené květináčky často. Ale nevadí. Také se snažím naučit se kreslit můry. Jenže zatím většinou vypadají jako indiánské stany.

Podepisuji se ošklivě, když se nesnažím. Můj podpis vlastně vypadá tak trochu jako já. Chuchvalec zamotaných čar.


Oranžové punčocháče jsem si vzala v den, kdy jsme psali cvičnou maturitní slohovou práci. Napsala jsem ji co nejrychleji a pak běžela domů, protože se mi chtělo brečet a nechtěla jsem si tu slohovku rozpít slzami (jsem praktická žena!).

Čokoládové cereálie s kakaem.



Toho podvečera bylo město hrozně fotogenické.

Stín nějakých lístečků, který byl vidět jasněji, než samotné lístečky, jimž patřil.



Tyhle dvě fotky vznikly zcela spontánně. Kamarádka mi posílala plno fotek a já jí chtěla taky nějakou vyfotit. Jenže nakonec jsem jí je zapomněla poslat. To se občas stává.

-Ten svetr je hodně starej. Z první republiky.
-Já si teda myslím že je jenom hnusnej.

Tahle bundička se mi líbila. Sháněla jsem zrovna kabátek, protože ten zelený, můj oblíbený, už je mi tak velký, že vypadá směšně (věřte, že jsem to málem oplakala). Kdyby tahle bundička nestála dva tisíce, asi bych si ji koupila.

Angličtinu mám ráda, obklopuji se jí, čtu anglické knížky, občas se přistihnu při tom, jak sama sebe uklidňuji právě v angličtině. Ale tu školní přímo nesnáším, je hrozně stresující, letos ještě víc než jindy. Náš profesor je krutý. Mám z něho strach, i když vím, že angličtinu víceméně ovládám. Nedávno vynadal jedné spolužačce, když pila o hodině, a k tomu jí řekl, že její pití vypadá jako zvratky. Teď nás nutí učit se všechny britské ostrůvky nazpaměť, i ty nejmenší. Obávám se, že se ohledně maturity z angličtiny ještě do listopadu rozhodnu jinak, a půjdu maturovat z výtvarky. Pomoc!

Pohled z přízemí do korun stromů.

Plynový kahan, který se trochu naklání.

Nevím, kde se tohle na té tabuli vzalo, ale je to vtipné.

Tohle je ten kabátek. Bohužel, černý kabát se v přítmí fotí špatně.


Úterý bylo tak dlouhý a roztahaný den, že jsem během tří volných hodin stihla dopsat a odeslat pohled.


Chodím domů po schodech pěšky. Je to šest pater. Míjím zadní vchod a jednou se tam takhle nenápadně choulil takový malý ptáček.

Tohle svítání bylo opravdu krásné.



Tady můžete vidět můj momentálně nejoblíbenější svetr! Dá se nosit jako šaty a je úplně obyčejný.

Šla jsem se projít a podzim mě svou krásou téměř dojal. Třeba tenhle keř, v kontrastu s kasárenskou zdí.


Nemám doma zvířátka, ale mám dýni.

Čtu knížku The Angel Game, kterou jsem asi před dvěma lety četla i v češtině, a je to opravdu příjemné čtení. Ještě nikdy jsem nečetla tak dlouhou knížku v cizím jazyce, a teď mě překvapuje, že to jde docela hladce.

Tohle je všechno. Dneska září končí a proto si myslím, že by bylo dobré skončit i s tímto fotočlánkem. Tentokrát není tolik přeplněný a neklidný jako ten z prázdnin. Září byl podivný měsíc. Mám z uplynulého měsíce dost rozporuplné pocity, protože jsem očekávala jen to dobré, a zatím se zdá, že dobré mě míjí velkým obloukem. Chvílemi se cítím beznadějně, chvílemi se snažím jenom zavřít oči a chytat poslední slunečné paprsky. Ale tenhle článek píšu, abych vám ukázala, že i v září může být dobře, ne abych se u něho ještě rozbrečela. Můžete mi také napsat, jak jste se měli. Nebo která fotografie se vám líbí nejvíc. Nebo jak je možné, že se ten malý ostrůvek jmenuje Man, když přece no man is an island entire of itself; every man is a piece of the continent...

Tahle písnička je skvělá, a když jsem zjistila, že má takový bezvadný videoklip, byla jsem skoro nadšená.

Mějte se krásně. To stačí.
Iris

15 komentářů:

  1. Asi tě trochu chápu, mám totiž dojem, že takhle nějak jsem se chvílemi cítila během posledního roku na základce.
    Nejvíc se mi líbí fotka usměvavého ovoce, naklánějící se plynový kahan, kočka z kavárny, dnes pohřeb až zítra a dýňová zahrádka (dostala jsem z ní chuť na mé oblíbené dýňové rizoto, vhodné pro děti od šesti měsíců). Dnes je to snad podruhé, co někoho slyším/vidím použít slovo kolík v tomhle kontextu, a v první chvíli mě to šokovalo stejně jako tehdy. (U nás se té věci na prádlo říká kramlík.)
    Je to ode mě hnusné, ale trochu ti závidím, že máš tolik oblečení. (Nejen tobě, ale o to je to horší.) Já mám tak málo věcí, že když někam odjíždím na týden, musím si s sebou sbalit úplně celý šatník (jo, je to trochu nadsázka, na hory si většinou neberu třeba plavky, ale jinak...). Normálně to lidem necpu, ale ve skutečnosti jsem si chtěla někde takhle zanaříkat už dlouho.
    Jinak se ale mám docela fajn, na podzim jsem se těšila skoro celé léto. Ale svět holt není spravedlivej, takže za chvíli tu zas bude jaro, jak to tak znám.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, upřímně, já mám toho oblečení možná trochu moc. A možná je to překvapivé, ale většina z těch trik a svetrů, co jsou vidět na té fotce s otevřenou skříní, pochází ze sekáčů. A většina mi je už velká. Vlastně bych ten rozsáhlý šatník potřebovala o pár velikostí smrsknout, ale nejde to, takže prostě nosím velké věci a vypadám jako strašák do zelí. (Kromě těch pár šatů, které jsem vyfotila. Ty jsou totiž nové.) Ale poslední dobou se zvedla taková světová vlna minimalismu a je hrozně módní nemít doma moc oblečení a podle takových zásad to děláš správně.
      Svět je tak spravedlivý, že nám období naštěstí střídá pravidelně. (Vlastně je to jedna z mála spravedlností tohoto světa, že je chvíli hezky a pak zas hnusně.) Díky za komentář a měj se hezky :)

      Vymazat
  2. Hrozně se mi líbí, jak se oblékáš, vypadáš tak, jak bych chtěla vypadat. Taky mi tvoje psaní vždycky projasní den, definovala bych ho jako takový optimismus při zemi. Doufám, že tě učitel angličtiny nesežere.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to slyším (respektive čtu) úplně poprvé, že by někdo chtěl vypadat jako já. Vždycky to bylo spíš naopak - lidi hlavně nechtěli vypadat jak já. Mně se zase líbí tvoje vlasy. Děkuji za komentář a snad ani jednu z nás nesežere maturita.

      Vymazat
  3. S počasím (přírodou, změnami ročních období) to mám stejně, taky je pro mě důležité, protože hodně ovlivňuje, jak se cítím. Všechno, co se děje kolem mě, totiž strašně prožívám :D
    S tou citlivostí...ve mě se začala (veřejně) projevovat taky ke konci střední. Teda spíš jsem si to začínala pomalu přiznávat. Pak to bylo horší a horší :D Za všechno můžou lidi :( (teda aspoň u mě :D ).
    Ta fotka se zrcadlem je skvělá!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to to máme asi opravdu docela stejné. S tím počasím i s citlivostí. Taky bych řekla, že za mé přecitlivělé stavy můžou lidi. Díky moc za komentář a měj se hezky :)

      Vymazat
  4. Září asi byl nepříjemný měsíc skoro všude. Ač z jiných důvod, prožívala jsem hodně podobné pocity, a jsem docela ráda, že už je ten měsíc pryč. Ta věta "počasí tvoří velkou část mé duše" je krásná a myslím, že to mám úplně stejně.
    To instagramové zrcadlo je opravdu hloupé. Na první pohled se mi zdálo docela vtipné, ale pak jsem si představila, že bych tohle vídala každý den, navíc ve škole, a začalo mi připadat spíš deprimující. :D Naproti tomu ty růžové šaty jsou moc hezké. A vůbec všechny ty fotky jsou svým způsobem hezké a zajímavé. Mám ráda takové ty náhodné, všední věci. A moc ráda si prohlížím a čtu takovéhle články. :) Možná se inspiruju a zkusím vytvořit něco podobného za říjen. Myslím, že by mě to bavilo stejně jako to čtení. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No já mám pocit, že to zrcadlo si ze mě dělá legraci. Když před ním stojím v pondělí, v pět hodin odpoledně, po devíti hodinách školy. :D Ale ostatní z něho jsou nadšení, což mě zaráží. Díky moc za komentář a na tvůj fotočlánek bych se podívala opravdu ráda.

      Vymazat
  5. Na angličtinu devadesát témat? Ne devatenáct? To je fakt nějak hodně. :O :D

    Jinak, bezvadné fotky. Mám pocit, že jsi měla docela nabité a barevné a bohaté září. :) Já snad nějaké fotky dohromady taky dám, ale je to spíš z jednorázových akcí než průběžně. :)

    Těším se na říjnový fotočlánek, pokud bude, nebo obecně nějaký podzimní, protože už je všechno barevnější a snad i veselejší. :)

    PS: To instagramové zrcadlo je náhodou docela super. My máme na dámských záchodech ve škole pisoáry. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za komentář :) No jo, barevnější, veselejší, mokřejší a klouzavější.

      Vymazat
  6. Jeez! To je diera väčšia než v mojich najstarších ponožkách! Vlastne keď sa budeš učiť na maturu iba v dierach v rozvrhu, tak doma už ani nemusíš! :P
    Prečo nosíš ovocie domov?
    Ten strop stanice v Prahe ma prvýkrát tak prekvapil, že som kvôli nemu takmer zmeškal vlak! Vlastne ma to teraz prinútilo zamyslieť sa, aký máme strop v Brne. Vieš, že neviem?! Huh!

    Okay, take two :DDD

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ovoce nosím domů, protože ho nejím. :)

      Vymazat
  7. Jéééé, spousta sukní a šatů! Jak odešlo léto, tak mě nějak přešla chuť nosit sukně a šaty, už prostě jen sáhnu po černých (v rozjuchaných chvílích oranžových) kalhotách a jdu. Ale tohle mě úplně inspiruje zase sukně vytáhnout (i když většina už je stejně pod postelí, už jsem prohazovala "letní" za "zimní" várku oblečení, kde se tohle jako stalo?!).
    Letos si podzim připomínám alespoň kaštany posbíranými po cestě na přednášku a zlatým lakem na nehty (a to jsem zlatou barvu obecně ještě tak rok zpátky fakt nesnášela, ehm). A budu se muset někde stavit pro dýni, vykuchat ji a něco z ní uvařit. Že jo, abych se do té podzimní nálady fakt dostala. Ale do té pozitivní podzimní, že jo. :D
    A ty dráty pod Nuselským mostem jsou poněkud, ehm, děsivé. Vždycky, když někde něco podobného vidím, tak mě přepadá panika, že to přece musí každou chvíli spadnout, huuu. Nedůvěřuji trčícím drátům, no. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jestli jsem někoho inspirovala, moc mě to těší. Já dřív sukně taky vůbec nenosila. Začala jsem někdy v kvartě, tedy v deváté třídě. Dalo by se říct, že sukně mě docela změnily. Pokud člověka tedy může změnit něco tak povrchního jako kousek oblečení.
      Zlatý lak na nehty musí být super. :) Děkuji za komentář!

      Vymazat
  8. Tvé fotočlánky mě vždycky hrozně potěší. :) Ty paletky, město, všechny šaty a kočičky a tak. Je to hrozně hezké.
    Taky jsem si nedávno pořídila nový kabátek, v sekáči, šedý. Akorát mám teď trochu pocit, že se asi moc nehodí k mé postavě. Ale jinak se mi moc líbí.
    S oblečením mám opačný problém, přijde mi, že je mi teď všechno malé. Není to moc příjemné a řekla bych, že se díky tomu všemu stresu do maturity ještě pěkně zakulatím. Mám jedny nádherné retro vínové kalhoty s vysokým pasem, jsou ještě po mamce. Už před třemi lety mi byly těsné, teď je ovšem neobleču vůbec. Zajímalo by mě, jestli se mi do nich ještě někdy podaří zhubnout.
    Moc se mi líbí všechny šaty, které tu máš vyfocené. A ty tvoje boty jsou také parádní, myslím, že mám docela podobné.
    A těch devadesát témat na angličtinu ti nezávidím. My jich máme tuším kolem třiceti (měla bych to vědět přesně, také z toho maturuji, ale bohužel nevím...).
    Docela se mi líbí představa toho, že máte školní kroniku. U nás nic takového neexistuje. Před pár lety jsme spolu s mými třemi kamarádkami z altů chtěly vytvořit sborovou kroniku a tím jsme se vlastně daly dohromady. Je to docela zajímavé, jelikož ta kronika nikdy nevznikla, ale v naší prapodivné nesourodé skupince se pořád občas scházíme. :)
    Také neumím vyjmenovat základní části buňky. Moc by se mi líbilo mít předmět Obecná biologie, protože z ní také nechci maturovat, ale celkem mě to baví. Mám normální biologický seminář a ten je fajn, akorát se tak nějak počítá s tím, že jsem si ho zvolila kvůli maturitě a já nemám to srdce říct našemu panu učiteli, že z toho maturovat nebudu. :) Ale zatím se mi to líbí, tohle úterý jsme mikroskopovali trichomy. A taky nás tam chodí jenom sedm a to je vcelku milé.
    Taky mě mrzí, že už od septimy nemáme ani výtvarku ani hudebku. Asi by mě to docela uklidňovalo.
    Mimochodem, když jsem u těch předmětů - ještě na začátku roku jsem vzdychala, že mám několik dní jednohodinové díry v rozvrhu, ale teď, když jsem viděla ten tvůj, tak musím uznat, že náš rozvrh vůbec není špatný. Mimochodem, vám začíná oficiálně první hodina až kolem deváté? To musí být hezké. :)
    Tvé kočičky na sešitě a taky ty živé v kavárně jsou báječné. :)
    také se mi moc líbí tvé fotky metra, nevím proč, ale metro mi přijde jako bezvadný objekt k fotografování. A skvělá je taky ta fotka s rukou a stropem. A taky ty, na kterých jsi ty se zrcadlem a ta s tebou a dýní. Těhle pět fotek se mi asi líbí nejvíc. :)
    Měj se moc hezky! :)

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem. Diskuze je moderovaná.