sobota 8. července 2017

Osm let s klarinetem

Nemůžu tomu uvěřit. Na tuhle chvíli jsem čekala celých osm let. Po všechna ta léta jsem toužebně vyhlížela moment, kdy naposledy rozšroubuji vázání a uložím plátek do pouzdra. A teď, když je to konečně tady, se cítím poněkud prázdně. Nikdy mi nedošlo, jak moc velkou část mého života zabírá hudební škola, dokud ji ještě zabírala. Je po všem. Noty leží na stole společně se závěrečným vysvědčením. Nějak se mi nechce je uklízet.

Nevím, čím bych přesně měla začít. Absolventský koncert jsem měla už před měsícem a tak by člověk očekával, že se s tím smířím už dopředu a budu to mít v hlavě srovnané. Jenže ne. Přišlo to úplně najednou a je to divný pocit. Nečekaný. Tyto řádky vznikají ve středu 28. června. Měla jsem poslední třídní přehrávku a dostala jsem závěrečné vysvědčení s pochvalou třídního učitele. Ze sálu jsem odešla úplně potichu a nepozorovaně, protože nějaké velké loučení bych asi neunesla. Moc bych mluvila. Nechtěla jsem poslouchat svůj neřízený sentimentální proslov. Tak ho píšu sem.

Když mi bylo asi sedm nebo osm, nechala mě mamka zapsat do základní umělecké školy. Chtěla, abych měla nějakou mimoškolní aktivitu, a já se nebránila. Byla jsem u zápisu do literárně-dramatického oboru. Paní učitelka četla nějakou mou dětskou básničku a byla z ní nadšená, jenže mně to nakonec časově nevyšlo. Poté jsem uvažovala o tom, že bych chodila do výtvarky, protože náplní mého volného času bylo do té doby hlavně kreslení. Nakonec to dopadlo zcela jinak - snad abych své aktivity obměnila, rozhodla se mě mamka přivést k zápisu do pěveckého sboru. Pamatuji si to úplně živě. Maminka doma seděla u elektrických kláves a snažila se mě naučit dvě lidové písně, aby mě přijali. Zpěv mi nešel tak, jak by měl. Nakonec jsem ale byla do sboru přijata. Začala jsem chodit do přípravného oddělení.
Náš místní sbor je velice prestižní organizace. Má dlouholetou tradici a nadšenou sbormistryni. Je plný fanatických holčiček a o pořádání všemožných akcí se starají ještě fanatičtější maminky. Vystupovali jsme v krojích a zpívali písně banálních textů. Mezi zuby nám bylo cpáno víčko od fixu na tabuli, abychom správně otevírali ústa. Do kolektivu holčiček jsem nezapadala. Hned na prvním zájezdu jsem se pozvracela v autobuse. Když jsem postoupila do vyššího oddělení, holčičky se mi smály, protože jsem nevěděla, do kterého hlasu jsem zařazená. Nakonec jsem ze sboru odešla, neboť jsem byla zoufalá z toho, jak se se mnou jedná, bylo mi řečeno, že neumím zpívat, a taky jsem se chystala do primy na osmiletý gympl. V tu dobu jsem ale už začala hrát na klarinet.

Původně jsem na klarinet vůbec hrát neměla. Byla jsem se zapsat do hodin hry na zobcovou flétnu. Jenomže jsem na malou flétničku byla moc velká a taky stará. Děti většinou začínají v první třídě, jenže já už byla v páté. U zápisu mi tedy navrhli, abych se nechala zapsat na jiný dechový nástroj. O nástrojích jsem tenkrát nevěděla vůbec nic, většinou dokonce ani to, jak vypadají. Byla to tedy naprostá náhoda, že jsem se rozhodla pro klarinet. Nezáleželo mi na tom, což je asi zvláštní - ale opravdu jsem se ohledně tohoto rozhodnutí nijak nevzrušovala. Prostě jsem odkývala klarinet. Myslím, že ani mamka si tenkrát nebyla jistá, co přesně to je. Možná jsme obě předpokládaly, že to po chvíli nechám plavat, stejně jako sbor. Třeba by se mamka smířila s tím, že její dítě nemá hudební talent. Určitě by se objevil... jiný talent.

V září 2009 jsem tedy začala hrát na klarinet. Tedy - hrát úplně ne. První dva měsíce byly naprostá katastrofa. Jsem sice, jak jsem již psala, zpomalená holka, ale ve škole mi vždycky všechno šlo, a tak jsem se nemusela učit ani připravovat. Nebyla jsem tedy zvyklá na jakoukoliv soustavnou přípravu a do prvních hodin klarinetu jsem přicházela, aniž bych doma cvičila. A učitel se na mě zlobil, přirozeně. Dost zlobil. A to mě děsilo. Do té doby se na mě ještě nikdo nikdy nezlobil, alespoň ne ve školské instituci. Vidíte ten začarovaný kruh? Já ho taky viděla. Proto jsem musela začít doma cvičit. Pořídili jsme stojánek na noty a já s přemáháním den co den hrála.

Možná bych měla nějak přiblížit, co to vlastně klarinet je. Jedná se o dřevěný dechový nástroj v b-ladění (tedy alespoň ten nejklasičtější má toto ladění). Vyrábí se ze dřeva, má tmavě hnědou až černou barvu a stříbrné kovové klapky. Skládá se z pěti částí - hubičky, soudku, vrchního a spodního dílu a korpusu. Aby se klarinet dal rozeznít, je potřeba na hubičku přivázat dřevěný plátek pomocí ligatury neboli vázání. Klarinet se nosí v kufříku a chcete-li na něj hrát, je potřeba složit všech pět dílů dohromady a navlhčit plátek. Plátek se dá ponořit do vody, ale většinou se prostě olizuje. Ano, osm let svého života jsem skoro každý den olizovala dřevo.

Můj učitel, to je kapitola sama o sobě. Myslím, že jsem ho za celých osm let úplně nepochopila. Ale nemůžu hned každého chápat. Když jsem byla v prvním ročníku, můj učitel byl na naší škole taky prvním rokem. Má zvláštní jméno. Přijel z Prahy a vždy se mi zdál velice smutný, ale uměl se i zasmát. Zpočátku se mi s ním komunikovalo složitě, i když opadlo prvotní naštvání. Mluvit s cizím mužem mi činilo potíže a nevím, jak jsem se to naučila. Koncept soukromých hodin se mi vůbec nelíbil, nevěděla jsem, jak se mám tvářit, co mám říkat, jak se nerozbrečet, když mi něco nejde. Bylo to složité, ale zvládla jsem to, a stejně tak to zvládl učitel. 
V průběhu let mi došlo, že můj učitel je vlastně moc osamělý člověk. Jednu dobu pořád dělal "tlusté čáry" ve svém životě. Potom mi vyprávěl o tom, jak chodí běhat. Loni na jaře mi řekl, že bych měla taky začít běhat, protože bych to potřebovala - a od hlavy k patě mě přejel pohledem. Tím mě dost naštval. Ale ničím jiným mě nenaštval, aspoň ne tak, abych si to pamatovala. Jedno naštvání za osm let, to je dobré skóre. Můj učitel byl vždycky tak trochu outsider, zbytek sborovny se s ním nebavil a pomlouval ho, a proto jsem s ním soucítila. Ach jo. Je to přesně tak divné, jak se vám to asi zdá. Ale jak jsem psala. Kapitola sama o sobě.


Během osmi let hry na klarinet jsem zažila mnoho dobrodružných, zajímavých, zábavných a veselých věcí. Některé z nich doceňuji až s časovým odstupem. Například jednou jsem šla po koncertě po schodech nahoru a klarinet jsem nesla tak špatně, že se odšrouboval spodní díl s korpusem a spadl na schody. Chvíli jsem nesla polovinu nástroje a všimla si toho, až když mi zbytek někdo podal. Také se mi jednou úplně záhadně podařilo rozsednout plátek. Byly z něj jen třísky. Jednou jsem hrála na interním večírku a úplně se ztratila, a tak jsem přestala a šla se poradit s klavíristkou.

Také mám mnoho zážitků ze soutěží. Soutěže ve hře na dechové nástroje se pořádají dle nějakého podivného časového algoritmu; jednou je soutěž sólová, potom komorní, a potom je rok volno. Ze své první sólové soutěže si pamatuji jen to, že jsem byla považována za neperspektivního účastníka, a pak jsem se dostala do krajského kola a jiná holka ne, a učitel byl trochu zklamaný, místo toho, aby měl radost z mého postupu. Tu druhou soutěž si pamatuji líp. V porotě seděl učitel z Hrádku, a ten se mi líbil, takže jsem se na něj usmívala a hrála jsem v krátkých sukních. On to asi pochopil tak, že si přeji postoupit, přitom já se chtěla spíš jen usmívat. Se svým bizarním číslem, sólovou hrou na basklarinet bez klavírního doprovodu, jsem se tak zase dostala do krajského kola. Krajská kola se pořádala v České Lípě a vždy byla nervově i časově náročná. Pokaždé jsem se snažila hlavně se tam nedostat, ale vždy mi to tak nějak vyšlo. I v komorní hře.

Komorní hře musím věnovat další odstavec. Začalo to v prvním ročníku. Učitel řekl, že pro mě má spoluhráčku, a já se těšila na novou kamarádku. Poté mi představil Petru, dívku mého věku, avšak záhadné a tiché povahy a subtilního vzezření. Moc jsme si spolu nepovídaly. Bylo z nás ale duo. Na prvním vystoupení jsme hrály vánoční koledy. Velmi povedený koncert; mně den před ním spadl klarinet a zasekla se mu klapka, a Petra šla hrát v zelených gumových přezuvkách.
O rok později se k našemu duu přidal Matěj. Bylo z nás tedy trio. Ani s Matějem, prvním klarinetistou, jsem si do oka moc nepadla. Pět let jsme hráli jako trio, ale pokud jsme za tu dobu prohodili tak dvacet slov, je to hodně. Oni dva byli vždy takoví tiší a těšili se na konce zkoušek, kdežto já byla hlučná a chvílemi i nadšená. Není to tak, že bychom se nějak otevřeně nesnášeli, spíš... jsme prostě a jednoduše nikdy nenalezli moc společných témat. Petra měla pořád nějaké chlapce (ptala jsem se sama sebe - jak to, že si taková nenápadná holka dovede hledat další a další kluky? Jak? Co dělá?) a Matěj chtěl jít na konzervatoř, jenže nakonec šel na průmyslovku.
Absolvovali jsme stovky večerních zkoušek a musím říct, že komorní hra mě moc bavila. Bylo mi nabídnuto, ať jdu do orchestru, buď dechového, nebo symfonického, protože to se standardně dělá, ale já to odmítla kvůli nedostatku času. Komorní hra mi ale zůstala. Je to zvláštní, hrát ve triu. Jako byste hráli sami, ale hezčí, protože okolo vás poletují další dva hlasy. Nemáte kam se schovat, jste pořád slyšet, a bez vás by skladba zněla divně - ale zároveň si vás nikdo nevšímá. Hrála jsem vždy ten nejspodnější hlas. Je to taková paralela k mému životu. S triem jsme se jednou dostali dokonce do celostátního kola jedné z těch hudebních soutěží. Toho roku se ústřední kolo konalo u nás v Liberci a tak jsme nemuseli nikam jezdit.
Minulý rok jsem začala hrát na basklarinet. Učitel s tím počítal už od mého prvního ročníku. Říkal, že k basklarinetu potřebuje někoho robustního. Hrozně mě štvalo, že jsem oficiálně ta tlustá, ale zároveň jsem basklarinet hrozně chtěla. Mám ráda hluboké tóny, a představa, že bych je produkovala, se mi opravdu líbila a nikdy se mi líbit nepřestala. Nejdřív jsem na basklarinet hrála sólo, pak v rámci tria, a nakonec se z nás stalo kvarteto. Přibyla k nám Markétka, étericky vyhlížející slečna, o dva roky mladší než my. Markétka mi byla nejsympatičtější. Dostala třetí hlas. V této sestavě jsme v minulém školním roce zvládli krajské kolo soutěže v komorní hře. Dál jsme se naštěstí už nedostali, protože ústřední kolo se konalo v Ostravě a tam se mi vážně nechtělo. (Nic proti Ostravě, jen... Je to daleko.)
Díky basklarinetu jsem přestala být outsider třídy. Nejsem totiž dobrá na techniku - mám neohrabané prsty - ani nedovedu vyvinout pěkný sametový tón, protože jsem si nechtěla pořizovat drahý nový nástroj. Byla bych naprosto průměrná a asi by mě to přestalo brzy bavit, kdybych nedostala na starost basklarinet. V komorních souborech na něj hrály i jiné děti, ale sólo jsem měla jediná. Nevím, čím jsem si to zasloužila. Asi svou úctyhodnou váhou.


Tento článek má za úkol zmapovat osm let, kdy byla hra na klarinet součástí mého každodenního života. Jenže osm let je dlouhá doba a tak nemůžu najednou vychrlit úplně všechno, na co si vzpomínám. Kdo by to taky četl. Za zmínku možná ještě stojí krátká epizoda se saxofonem.
Jakmile jsem začala hrát na klarinet, hodně lidí automaticky předpokládalo, že to je jen proto, abych později přešla k saxofonu. Tak se to totiž občas dělá. Saxofon vypadá efektněji, a tak si mnoho lidí myslí, že je to další stádium. Jenže ve skutečnosti je hra na klarinet mnohem technicky komplikovanější, protože když chcete zahrát dvoučárkovanou oktávu, nestačí jen zmáčknout přefukovací klapku, jak je tomu u saxofonu, ale musíte použít úplně jiný hmat - tím pádem toho musíte mít v paměti o něco víc. Ale to není podstatné. Podstatné je, že já na saxofon nikdy vlastně hrát nechtěla. Je to hezký nástroj, ale ne pro mě. Zdá se mi moc lesklý a křiklavý a okázalý, rozhodně neladí s mou náturou. Argument, že "saxofon vypadá mnohem víc sexy!" mě ještě více odrazoval.
Jenže jednoho dne se ke mně přes příbuzenstvo dostal altsaxofon (to je ten úplně klasický), a já se na něj opravdu pokoušela hrát, aby nám doma jenom tak neležel. Vydržela jsem u toho pár měsíců. Hrozně mi vadilo, že mi saxofon kazil klarinetový nátisk, a tak jsem přestala. Tedy, odložila jsem saxofon na dobu neurčitou. A saxofon nám pořád leží v komoře. Občas je předmětem všemožných výčitek vůči mně, ale ne zas tak často, aby mě to přimělo znova se na něj učit hrát.
Ale dobrá zpráva je, že altsaxofon má stejné hmaty jako zobcová flétna. Takže kdyby tento článek náhodou četl někdo, kdo vždy snil o saxofonu, jen bych mu chtěla sdělit, že to není tak těžké, hrát na něj. Rozhodně mnohem snazší než klavír, což je zase můj vysněný nástroj.

Zůstala jsem u klarinetu. A zůstala jsem u něj mnohem déle, než jsem kdy čekala. Myslím, že nikdo nečekal, že opravdu dobrovolně dokončím oba dva stupně základního hudebního vzdělání. Jak jsem už psala, na začátku prvního roku jsem byla tak zoufalá, že jsem si myslela, že to nezvládnu. Nešel mi rytmus a odpočítat notu půlovou s tečkou pro mě byl nadlidský výkon, a co teprve takové synkopy nebo trioly! Navíc přišel den, kdy jsem musela umět stupnice zpaměti. A kdy se do not začalo cpát předznamenání a odrážky, naprosto nepochopitelná věc.
Vůbec celá hudební teorie mi nikdy nebyla zcela jasná. Pár let jsem musela chodit do hudební nauky, kde mě naučili podle prvních tónů poznat, o kterou část Mé vlasti se jedná, ale kvintový kruh mi dokázali zatajit. Poté jsem se už nikdy nedozvěděla, jak se sestavují akordy nebo jak jdou za sebou stupnice. Nevím to ani teď, po osmi letech.
I bez znalosti teorie jsem praxi nakonec zvládla. Šlo to. Už si ani nepamatuji, kdy nastal ten přelom - tedy kdy to přestalo být zoufalé a mé hraní začalo znít jako hudba. Ve třetím ročníku jsem se ale už účastnila sólové soutěže. Potom se už situace jen zlepšovala. To ale neznamená, že by mě klarinet chvílemi neštval. Samozřejmě, že štval. Je mi líto, že to musím říct, ale nikdy to pro mě nebyla činnost k odpočinku ani k odreagování; byla to spíš taková další povinnost, které jsem se věnovala, protože jsem neměla žádné jiné nosné koníčky. Je důležité tohle zmínit. Článek možná zní optimisticky, ale to z části hlavně proto, že jsem hrát už přestala a mám tendence vzpomínky idealizovat (a také bych vás nerada zasypávala negativitou od prvního písmenka k poslednímu).

Musela jsem doma co nejvíc hrát, což znamenalo každý den nástroj sešroubovat, půl hodiny se s ním trápit a pak ho zase složit. Později jsem to vyřešila tak, že jsem si pořídila stojan, a klarinet na něm celý týden nechávala sestavený. To se asi nemá dělat. Nevím. Učiteli jsem tohle raději nikdy neříkala.
Kromě zdlouhavého montování a čištění jednotlivých dílů mi hrozně vadilo, jak jsem při hraní vypadala. Všechny ostatní nástroje, snad kromě hoboje, se mi zdály takové elegantní a pěkné - třeba houslistky nebo hráčky na příčnou flétnu při koncertech vždy vypadaly tak krásně. Já vypadala jako tlustý křeček s nafouklými tvářemi. To, jak jsem při hraní vypadala, mě rozhodně nemotivovalo.
Také se mi nelíbil učitelův nátlak, abychom si všichni pořídili nový nástroj. Cena takových nových nástrojů se pohybuje mezi dvaceti a čtyřiceti tisíci korun, a tolik peněz na rozhazování jsme rozhodně neměli. Já nový nástroj navíc ani nechtěla, věděla jsem, že mě to nebaví zas tolik, abych něco takového ocenila. Učitel měl tendence mávat nade mnou rukou, jako že se toho stejně nemůžu moc naučit, když mám bazarový nástroj za sedm tisíc. To mi moc nadšení nepřidalo.
A největší demotivací mi byl můj nedostatek talentu. Nebudeme si nic nalhávat, hudební talent prostě nemám. Za celých osm let jsem se nenaučila rozeznat, zda hraju falešně, nebo ne - to je snad jasný příklad toho, že jsem hudebně úplně tupá. Hraní pro mě bylo mechanické, nešlo mi to, ničím jsem nevynikala. Dokud mi učitel dával najevo, že jsem takový šedý průměr jeho třídy, nemělo pro mě cenu o cokoliv se snažit. Doma jsem si mnohem raději četla, psala nebo kreslila. Asi zkrátka potřebuji trošku ocenění, abych v činnosti setrvala. Nejsem tak úplně samorost.
Když jsem hrála pátým rokem, měla jsem asi úplně největší nutkání skončit. S mamkou jsme o tom mluvily hodiny a hodiny. Nakonec jsem ale usoudila, že to překousnu a setrvám. Nevím, jestli bych se rozhodla stejně, kdybych před takovou volbou stála dnes. Možná ne. Možná bych místo toho začala chodit na výtvarku. Pokud by mě tedy přijali. Tenkrát jsem si ale říkala, že je to má jediná volnočasová činnost, a že kdybych přestala hrát na klarinet, můj život by ztratil formu. Také jsem okolo sebe viděla mnoho spolužáků, kteří toho stíhali mnohem víc, než já. Cítila bych se jako naprostá troska, kdybych skončila s klarinetem. Začínat znova, někde jinde, s nějakou jinou aktivitou se mi v té době zdálo těžší než se prostě přemoct a pokračovat. Proto jsem neskončila.


Roky klarinetu byly dlouhou dobou přemáhání se. Ke konci jsem se naučila doma cvičit efektivně a systematicky. Muselo mě to začít trochu bavit, jinak bych se k tomu nedopracovala. Dokonce mi přestaly dělat problém stupnice a akordy. Letos, v osmém ročníku, jsem už hrála zpaměti celé dominantní septakordy, a pokud nevíte, co to je, tak je to stejně složité jako ten název. Dohrála jsem skoro všechny sbírky etud, které mi učitel předložil a dávkoval. Ne nijak rychle ani hvězdně, ale přece. Nakonec jsem byla i chválená.
S učitelem jsem ke konci párkrát probírala všechny problémy, které jsem během osmi let v jeho třídě měla. Říkal mi, že jsem příklad žáka, kterému hudba nejde sama od sebe, ale i tak se obstojně naučil hrát, a to mě zároveň rozhodilo i potěšilo. Věnovala jsem osm let něčemu, v čem nejsem ani z části tak dobrá, jako ostatní - z nichž někteří tomu nevěnovali ani zdaleka tolik úsilí jako já. (Třeba. A říkám někteří. Je mi jasné, že konzervatoristé musí cvičit čtyři hodiny denně.)

Ale když se ohlédnu na uplynulých osm let, nelituji, že jsem se věnovala klarinetu. I když jsem mohla dělat něco mnohem zábavnějšího a nesoucího více ovoce. Na všem se dá najít něco dobrého, a zrovna tohle mám už dlouho v hlavě vyřešené. Klarinet mě naučil zodpovědnosti a soustavné domácí přípravě na něco, v čem nejsem dobrá, ale musím se snažit uspět. Také jsem poznala, jaké to je, být průměrná. Být průměrná v zájmové aktivitě, to člověka zasáhne snad ještě víc, než když mu to moc nejde ve škole, protože do školy se musí, ale do hudební školy ne.

Naučila jsem se přemáhat nervozitu. A věřte, že ta nervozita byla opravdu, opravdu velká. Víte, že nemám strach před mluvením na veřejnosti, ale hraní, to bylo něco úplně jiného. Stačilo málo a zrak mi přeskočil na špatný notový řádek; stačil jeden přehmat ke zřetelné chybě. Na klarinetu je navíc poměrně snadné špatně nasadit a požadovaný tón změnit na hlasité vypísknutí. A občas pořádně nezakryjete klapku a stane se to samé. Jiné nástroje mají zase jiná úskalí, to je mi jasné. Jen se vám snažím přiblížit příčiny své trémy. Největší strach jsem měla před okresním kolem sólové soutěže někdy v šestém ročníku; seděla jsem v přípravné místnosti, která je příhodně umístěná v podzemí, byla zima, a po mně stékaly kapičky studeného potu a nemohla jsem se ani pořádně nadechnout, jak se mi stahovaly dýchací trubice někde vzadu za nosohltanem. Když jsem hodně nervózní, chce se mi zvracet, a to není úplně ideální ve chvíli, kdy si máte do úst strčit klarinet, že.
Naučila jsem se přemoct svou nechuť a i v zimě se odpoledne prostě sebrat a jít přes celé město na hodinu. Naučila jsem se olizovat dřevo, i když je to trošku hnus. Naučila jsem se hrozně moc hmatů. Koneckonců, naučila jsem se tak nějak hrát na klarinet. V posledních dvou letech se mi občas stalo, že jsem hrála a najednou si uvědomila, že se mi zdá absolutně neuvěřitelné, že umím noty transformovat v melodii. Pár černých puntíků s nožičkou, deset prstů, a hudba. Téměř magické.

Ať už to bylo jakkoliv, má nevalná hudební kariéra právě skončila. A já na ni budu vzpomínat v dobrém. Když mi učitel nabízel, abych si druhý stupeň o rok prodloužila, odmítla jsem, protože budu přece maturovat - a teď vím, že mi bude občas smutno, ale zároveň jsem ráda, že už se nebudu muset stresovat hraním a plátky a notami a koncerty. Vždyť já už skoro zapomněla, jak se žije bez klarinetu. Třeba to bude lepší. Třeba ne. Koneckonců, klarinet mám doma. Kdykoliv mi bude smutno, můžu ho složit a zase si na něj zahrát. A už teď jsem pozvaná na příští třídní přehrávku. A v září musím vrátit noty - teprve před chvilkou jsem si vzpomněla, že bych si je neměla nechávat. Jak vidíte, není to ještě zcela u konce.
Víte, když chvíli hrajete na klarinet, zůstane pod vámi loužička vody. Je to odpařená voda z nástroje, která odkapává z korpusu. Zlé jazyky tvrdí, že to jsou sliny a že je to hnusné, ale nevěřte jim, je to voda. Tento článek je taková symbolická loužička, která zbyla po těch osmi letech strávených v hudební škole. Děkuji všem, kteří si i v létě udělali čas na tento článek.

Jedna věc by mě docela zajímala - máte nějaký hudební nástroj, na který byste chtěli umět hrát, ale neumíte? A myslíte si, že se k tomu někdy dostanete? Dělali jste někdy dobrovolně něco, co vám vlastně moc nešlo, a vlastně vás to ani moc nebavilo?

Příště přijde pro změnu zase něco ze života, pokud tedy vše půjde dobře.
I
P.S. Na té černobílé fotce je mi asi 10 let.

Na konci téhle písně je hezké saxofonové sólo.

7 komentářů:

  1. Na tenhle článek jsem se moc těšila, jsem ráda, že byl tak obsáhlý a že jsem si ho mohla přečíst. Tolik informací! Některé jsem věděla, jiné ne, i to mě baví porovnávat. :)

    Vlastně strašně obdivuji, žes dokázala u klarinetu vydržet, i když jsi k tomu neměla vztah. Tedy, za osm let si člověk nějaký vztah udělá, ale chápeš, jak to myslím. Já jsem s flétnou přestala ve čtvrté třídě ve svém rebelském období a pak jsem si vybrala lesní roh na konci primy, protože mi přišlo fajn na něco hrát. A na lesní roh nikdo nehrál v celé ZUŠce. No, letos mi odchází učitel a příští rok budu absolvovat, pokud budu chodit. Jenže nevím, jak si sednu s novým učitelem, že jo. Takže to nechávám otevřené do září.

    Vždycky mě lákaly smyčcové nástroje. A klavír. A kytara. Jenže housle bych nezvládla, na klavíru bych nedokázala zkoordinovat pravou a levou ruku a co bych dělala s kytarou, když neumím zpívat a nechodím k táborákům? Asi tak.

    Díky za tenhle článek. Těším se na všechny další. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Hezky jsi to napsala. :) Většinu z těch informací o klarinetech a hře jsem neznala a jak se znám, nejspíš je zas brzy zapomenu, ale aspoň na chvilku si přijdu o něco chytřejší, což není úplně špatný :D.
    Dvacet až čtyřicet tisíc? To jako vážně? Vždyť je to šílený.
    Co se těch otázek týče... Žádný konkrétní nástroj, na který bych se někdy chtěla naučit hrát, není, ale občas je mi to trochu líto. Nebo spíš, že mě jako mladší k hudbě trochu nevedli. Už proto, že jeden z mých nejbližších lidí hraje taky na klarinet a na saxofon a druhý na trubku, a já se pak mezi takovými cítím trochu mimo. Jenže by mě to stejně asi nebavilo.
    No, ve druhé jsem chtěla chodit do výtvarky, ale bylo málo zájemců, takže nás hned na začátku všechny automaticky přeřadili do sportovního kroužku. Nebavilo mě to, ale tehdy to se mnou a sporty ještě nebylo tak zlé, takže jsem to nějak odchodila.
    Na písničku dneska nemám moc náladu, ale někdy se k ní třeba vrátím. Zatím hezkou neděli.

    OdpovědětVymazat
  3. Skvělý článek - líbí se, že je v něm vlastně všechno, a všeho tak akorát, proto není ani přehnaně optimistický ani smutný, beznadějný, a působí tudíž velmi upřímně a opravdově, jako život, který je taky složený z mnoha období, nálad a fází. Byla v něm spousta věcí, které pro mě jsou úplně nové, a i to se mi líbilo. Je to takový vhled do části světa, kam jsem nikdy neviděl ani neměl možnost vidět, do hudební školy a života jí ovlivněném. Vlastně to není až tak odlišné od základní umělecké školy, kam jsem chodil já, do výtvarky, ale přece úplně jiné. Myslím že si dokážu dost dobře představit pocity, které jsi z hudby a z tohoto svého hraní měla a máš, protože třeba bychom byli dopadli stejně, kdybych se v minulosti odehrála nějaká malinká změna a já chodil do hudební školy. Skoro si přeju, aby se to stalo, a pak si říkám, že je dobře, že se to nestalo, proože bych to asi nezvládl. Proto tě obdivuji, protože jsi se vlastně dostala mnohem dál, i když to bylo těžké a možná ne zcela odměňující.

    Můj dědeček hrál v orchestru na lesní roh (a předtím i na jiné nástroje) a byl velmi dobrý a v jistých kruzích myslím i opravdu vážený. Vždycky ho velmi mrzelo, že nikdo z jeho dětí, a taky nikdo z jeho vnuků ten talent nepodědil. Nikdy to asi neřekl nahlas, ale dokážu to pochopit. Vždycky mě to za něj hrozně mrzelo. Občas jsem měl takové náhlé záblesky kdy jsem si říkal, že bych to třeba mohl být já, kdo by se přes něj oklikou k hudbě vrátil, ale to byly jen fantazie. Myslím že vím, že talent nemám, i když jsem vlastně nikdy na nic nehrál. A mrzí mě to, moc mě mrzí, že to nikoho nenapadlo, když jsem byl malý, poslat mě do hudebního kroužku. S mojí sestrou to zkusili, a se mnou už se nenamáhali. Když nastala doba, kdy bych se mohl rozhodnout sám, bylo už pozdě. Tohle na tom nesnáším. Všechno se musí začít v tak útlém věku, jinak to snad ani nemá smysl, nebo se tak alespoň všichni tváří.

    Takže pokud jde o tvé otázky na konci článku, strašně rád bych uměl hrát na klavír (na ten nejvíc) a na housle, a taky mě dost učarovala harfa i když to si opravdu nedokážu představit, že bych hrál na hrafu. Vlastně ani na housle. Jednu dobu jsem si dokázal představit, že hraji na klavír, ale už tak jsem příliš vytížený. To je můj problém, že se snadno nadchnu a chtěl bych umět snad všechno - a chtěl bych to umět dokonale, protože jinak jakoby to nemělo smysl. Achjo.
    Jestli se k tomu někdy dostanu, to nedokážu říct. Ke klavíru bych se dostat mohl, ale nevím, jak bych s tím naložil. S tvou poslední otázkou nevím, když nad tím přemýšlím, nejspíš ne, nejspíš jsem nic takového nikdy nedělal. Ne dobrovolně. Asi bych v tom jen těžko nacházel smysl (i když by v tom byl).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To, že je potřeba začít v útlém věku (s čímkoliv), je bohužel pravda a je to dost absurdní. Protože takhle se člověk snadno nevědomky uvězní v nějaké aktivitě, kterou pak vlastně ani nechce dělat, a naopak, zavře si dveře k věcem, co by mu mohly jít a bavit ho, kdyby se jim býval začal věnovat. Když je člověk ještě malé dítě, většinou za něj rozhodnou rodiče, a občas se trefí a jindy ne. Je zvláštní přemýšlet o tom, jak by vypadal můj život, kdybych dělala něco jiného.
      Taky bych ráda hrála na klavír. Mamka je klavíristka, dokonce jednu dobu učila děti v hudební škole, ale to už je moc dávno. Když mi bylo asi 7, snažila se mě taky učit, ale asi na to neměla nervy. Neumím zkoordinovat levou a pravou ruku, ať se snažím sebevíc. Ale pořád si myslím, že to musí být skvělé, sednout si ke klavíru a prostě hrát.

      Vymazat
  4. Veľmi pekne napísaný článok. Úplne že som sa ocitol v tom čase a mieste v tvojej koži. Aj ak sa už klarinetu ani iného nástroja v živote nedotkneš, určite ti to dalo viac, než napríklad pozeranie seriálov. Podstatne.
    Neviem sa rozhodnúť. Že či by som svoje decko tak trochu nútil do toho, alebo ho nechal, nech sa rozhodne celkom samo. Mňa naši nechali, a tak som po 4 rokoch ZUŠ klavír zanechal. Teraz to možno aj trochu ľutujem, lebo som namiesto toho akurát hral PC hry o trochu dlhšie.
    Hrať by som chcel na nástroj, ktorý vyznie aj samostatne, teda bez doprovodu, najmä klavír a gitaru. Bavilo by ma na tom hlavne komponovať vlastnú hudbu. Ale to by som najprv musel dosiahnuť istý dosť dobrý level techniky hrania. Si myslím, že gitara je taký najprístupnejší nástroj, akurát nemám nikdy súkromie, aby som mohol trénovať. A to ja jednoducho potrebujem. Snáď si prenájmem miestnosť v ZUŠ a tam to nikomu nebude vadiť xD
    A na tú poslednú otázku... si myslím, že to robíme celý život, jakožto sme to my podivíni a introverti, ktorí sa musia učiť a prispôsobovať svetu normálnych a extrovertov. Tak 95% energie a mozgovej kapacity ide tým smerom: učiť sa ich "jazyk".

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za komentář a za názor :) 4 roky klavíru, to je taky užitečná věc. A takhle to podle mě je správně, mít možnost něco zkusit, ale nemuset v tom pokračovat.
      No, podle nedávných studií je na světě vlastně víc introvertů než extrovertů, takže je na místě otázka, kdo se vlastně učí čí jazyk. Ale chápu, cos chtěl sdělit.

      Vymazat
  5. Jsem oprvaud nevděčný čtenář, protože nejsem schopná napsat žádný komentář, hned jak si přečt článek, ačkoli k němu třeba mám co říct. A pak, když se k tomu doopravdy odhodlám, musím si ho přečíst znovu, abych si vzpomněla, co přesně jsem chtěla napsat. Ale pokud tě to potěší, díky tomuhle mám většinu tvých článků přečtených dvakrát. :D
    Potřebovala bych na bloggeru nějaké tlačítko "přečetla jsem článek, moc se mi líbil, komentář napíšu za chvíli". :D
    No nic. Každopádně, jak už jsem někde psala, klarinet se mi jako nástroj vždycky zvukem hrozně líbil. Nejsem si jistá, jestli jsem někdy slyšela basklarinet, ale hlubší tóny mám ráda, takže si myslím, že by se mi také líbilo, jak zní. A přijde mi to hrozně originální, hrát na klarinet.
    Taky tě obdivuji za účast na soutěžích. Já byla za svých jedenáct let klavíru jenom na jedné, skončila jsem čtvrtá ze čtyř a nikam se nedostala. Nikdy jsem nebyla moc dobrá. A ze třídních koncertů jsem byla vždycky zoufalá. Nevím, čím to je. Považuji se spíše za extroverta, ale hra na nástroj před lidmi mi přijde jako nový stupeň zranitelnosti. Kór, když se jedná o klavír. Porotže jsem odjakživa měla pocit, že na klavír hrají všichni. Hodně mých spolužáků a známých hraje na klavír a všichni mnohem lépe než já. A tak bylo vždycky příšerné zkazit skladbu před třídou plnou lidí, kteří, dle mé hlavy, všichni věděli o klavíru víc než já.
    Proto mě také tolik překvapuje, kolik lidí považuje klavír za vysněný nástroj. :) Určitě bych se toho nevzdávala, protože že je to objektivně opravdu prý nejjednodušší, naučit se na něj hrát.
    Co se týče teorie, doteď ji neumím. Skončila jsem u schopnosti vyjmenovat za sebou křížky a béčka, ale absolutně netuším, která tónina má jaké předznamenání, což by se mi, upřímně řečeno, teď občas hodilo. Možná se na to někdy mrknu. :)
    A líbí se mi koncept komorní hry. S klavírem tohle úplně nefunguje. Buď hrajete čtyřručně (jde to tedy i šestiručně, ale to jsme zkoušely se spolužačkami jen jednou a bylo to naprosté fiasko, šest rukou se prostě na klaviaturu už nevejde) a nebo někoho doprovázíte. Zpěv, nebo třeba flétnu. Také jsem párkrát doprovázela malý smyčcový soubor. To se mi líbilo asi nejvíc, ale bylo to dost děsivé. Byla jsem docela malá a třeba vůbec netušila, jaké tóny se dávají smyčcům na ladění. Ale zvládla jsem to a ve výsledku to vždycky znělo moc fajn. :)
    Což mě přivádí k jedné ze tvých otázek. Hrozně bych chtěla umět hrát na violu a nebo, ještě lépe, na violoncello. Zní to nádherně. Ale je to také těžké a myslím, že bych to nezvládla. Když mi i klavír dělá problémy.
    A s tím, že si člověk sedne ke klavíru a prostě hraje. Se mnou to třeba vůbec není tak jednoduché. Neumím hrát z not, trvá mi hrozně dlouho, než je přečtu a každou skladbu se musím dlouho učit a některé z nich stejně nikdy nezvládnu dovést k poslouchatelnosti. Za to mi ale u hodně písniček, bežných jednoduchých písniček, co třeba zrovna poslouchám na YouTube, stačí znát akordy a melodii zvládnu domyslet. Což je bezva. Ale nezní to nijak...zajímavě.
    Můj největší problém je, že málokterou skladbu se opravdu naučím až do konce. Ty od pana učitele ze Zušky ano, to jo, ale kdykoliv si najdu něco jiného - třeba soundtrack z nějakého filmu, málokdy se to naučím celé. A taky mívám problémy s rytmem - trioly jsou nejhorší.
    Ale abych to shrnula, jsem ráda, že aspoň nějak na ten klavír hrát umím a jsem ráda, že jsem překonala své krizové období (asi čtvrtá třída) a nenechala toho. :)
    Měj se pěkně!

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.