neděle 4. června 2017

Drabble v tlumených barvách

Tento týden patřil všemu. Zčeřelé vodní hladině, úsečkám, kruhům, dračím kartám. Opulentním vitrážovým oknům i trhání stránek z otevřené knížky. Ponožkám na sametovém křesílku. Prachu a vzpomínkám na Středomoří.
Nečekala bych, že vlnobití lze rozpoutat jen letmým pohledem. A ještě pořád přemýšlím, který z mých pohledů do kaleidoskopu to vlastně byl. Ten krasohled mám pořád, plastový krasohled z fary. Zdá se, že je jedinou konstantou mého života.
Následující řádky nikomu nevěnuji, ačkoliv jsem při jejich psaní myslela na mnoho tváří a srdcí. Nerada bych komukoliv věnovala bolest, ač jsou to jen rány malé, co za chvíli zevšední. Hloupá vybledlá slova.

Loďka
Ztratila se loďka s ženským jménem. Včera večer vyplula z přístavu. Nikomu o tom neřekla, protože loďky nemluví. Možná byla smutná, ale o tom nikdo nevěděl. Třeba byla jenom roztržitá. Koneckonců, kotvy někdy selhávají. Není to sice úplně běžné, ale i tak, stát se to může.
Loďku s ženským jménem nikdo nehledal. Nevešlo se na ni moc pasažérů, a navíc byla nepohodlná. Její paluba byla sbitá z lesklých kluzkých desek. Tak se stalo, že odplula daleko. Nejdál, co mohla. Na konci světa se hluboce nadechla a vystoupila na pevninu. Stala se z ní skluzavka. Ani to však neobjasnilo, proč odplula.

Kruh
„Vidíš? Je to beznadějný,“ vysvětlovala a klonila se nad pomačkaný papír. „Tady jsem si to načrtla, abys věděla. Tak tohle,“ ukázala prstem do levého horního rohu, „tohle je milostnej trojúhelník. Tři lidi, vztahy si doplň na spojnice. Tady,“ ukázala na pravou stranu, „můžeš vidět milostnou úsečku. To je když se maj dva lidi rádi. Sem – tam. Tam – sem. Naprosto snadný a jasný.“
Pohlédla roztržitě na hodiny a pokračovala. „A tady uprostřed, to je milostnej začarovanej kruh. Vidíš, jeden bod na kružnici. A druhej uprostřed. Poloměr, ten závisí na situaci. A takhle přesně to mám teď já.“
Zmačkala papír do kuličky.

Drak
Karty nelžou, říkala si, když šla domů rozčvachtanou cestou okolo policejní stanice. Karty nelžou. Před očima se jí míhaly černé královny, věže, křišťálové meče. A taky karta lásky, s dívkou něžně líbající draka na čelo. Toho večera si tolik přála tuhle kartu vidět. Čekala, že to bude ta další, nebo ještě další, nebo možná ta poslední... Jenže nebyla. Žádný nový začátek na obzoru. Zhluboka dýchala. Kdy se z ní stala tak iracionální osoba? Snad tenkrát, když ho poprvé spatřila, střed svého začarovaného kruhu.
No, aspoň vidím, jak nepříjemná umí být upřímnost, říkala si teď tiše. Takové mi karty nastavily zrcadlo.

Pěna
Můj milý,
je mi dobře v pomerančové zahradě. Vzduch tu voní trochu jako vanilková zmrzlina a tarotové karty, a i kdybych si mohla vybrat, zůstala bych tu napořád. Nepsala bych ti, kdyby to nebylo naprosto nutné; vím, jak to u vás chodí s dopisy. Včera mi však upadl první okvětní lístek – a to ti musím říct, že brzy budu plodem. Zanedlouho mne utrhnou a pak mi bude zbývat pouze maličký kousek života. Čteš-li tyto řádky, jsem možná již jen slupkou nalepenou na cizích zubech.
Věz, že jsem tě milovala víc než svůj život; přece jen, jsem pouhý
pomeranč,
media naranja.

Potlesk
Honosná čekací místnost při obřadní síni. Vitrážové okno, trochu pootevřené. Po koberci se vinou tóny a mírné vzrušení. „Jestli chcete mít štěstí, sáhněte si na obraz,“ prohlašuje učitel hry na pozoun, a za chvíli dodává, že posledně, když to udělal, přijela policie. Všichni se smějí nervózně, jen já z plných plic. Neměla bych.
Učitel, který se mi vždycky líbil, se mnou mluví jako se starou známou. Potřetí jdu na záchod. Rovnám si noty. Zachycuji cizí pohledy. Hluboké tóny mě svědí na patře.
Zvou mě na společnou fotku. Moje příjmení čtou špatně. Zase. Okolo kotníků se mi plazí poslední potlesk. Absolventka.

Ponožka
Mám křeslo plné oblečení. Ne špinavého, jak to prý někteří dělají. Naopak. Nového, vypraného. Leží mi tam už skoro týden; černá trička, hromada silonových punčocháčů, osamělá ponožka. Taky barevný šátek. Hledí na mne vyčítavě, protože tuší, že já barevné šátky nenosím.
Můj pokoj je trochu jako já. Zároveň jednoduchý a přehlcený. Plný papírů. Maličko zaprášený a smutný. Když jsem ho viděla poprvé, sloužil ještě jako obývák staršímu manželskému páru. Myslím, že od té doby na to úspěšně zapomněl.
Mám hlavu plnou nápadů. Některé jsou špinavé, jiné jednoduché, další zaprášené. Možná bych je všechny měla dát vyprat. Ano, to bude nejlepší.

Kniha
Někteří lidé jsou jako otevřená kniha. Kdokoliv v nich může zalistovat. Kdokoliv si může přečíst kterýkoliv úryvek jejich života, a věnuje-li čtení dost času, povede se mu očima obsáhnout celý příběh. Člověku, co je jako otevřená kniha, to nevadí. Je rád. Občas se sice snaží zavřít – to když se mu zdá, že prozradil příliš – ale nakonec zjistí, že nejlíp je mu otevřenému. Že neumí být jiný, než otevřený.
Nese to s sebou značná rizika. K otevřené knize může kdokoliv přijít a vytrhat jí stránky. Nemusí se ani ptát, stačí vzít nožík a porušit vazbu.
Roztrhané knížky už nikdo číst nechce.

Šafrán
Vítr ve vlasech. Cítím vítr ve vlasech a slyším vlny, blízko u sebe, na dosah. Chtěla bych si sednout do mokrého písku a stát se částí Středozemního moře. Chaluhou, loďkou, pěnou, potopeným křížem. Chci být třeba zrnko šafránu v paelle. Kamínek mozaiky v Gaudího parku.
Přála bych si vysypat tady všechno špatné, všechny vzpomínky, jako popel, neviditelná prachová zrnka. Chodit ulicemi a pláží, nechávat za sebou smutky – stejně je hned odvane vítr – a naplňovat se jen místní melancholií. Odznova.
Vítr ve vlasech a mokrý písek v dlaních. Najednou nevím, zda si přeji začít znovu. Zda se mám vůbec kam vracet.

..... .... ... .. . .. ... ..... ......

Minule jsem slíbila, že můj další článek už bude s překladem. A vlastně bych si ráda zase něco přeložila. Je to prostě skvělý pocit, a skvělé pocity bych teď potřebovala. Zkrátka a abych neodbíhala od tématu, když jsem ten článek s překladem slibovala, vůbec jsem netušila, že vznikne nějaké drabble v tlumených barvách. Článek, který jste si nejspíš právě přečetli, budiž mimo jiné i důkazem toho, že věci prostě nejdou podle plánu.
Nedovedu poskakovat jarní ulicí a dělat, že se mi prostě nic nestalo. Neumím všechny špatné myšlenky za čerstva rozprášit na popel. Nemůžu se svěřovat cizím lidem, ačkoliv právě teď nejvíc potřebuji, aby mě někdo vyslechl. A proto vznikl tento článek.
Málem jsem vám tady začala vypisovat události svého uplynulého týdne, ale naštěstí jsem se včas zastavila. To nejdůležitější se dá stejně odvodit z článku. Ráda vám píšu články ze života, protože to vypadá, že je rádi čtete. Jenže teď by to byla jen taková hromádka ambivalentních pocitů. Nechce se mi na vás valit obnaženou negativitu. Navíc o některých věcech nedokážu psát přímo, když jsou čerstvé.
Tak aspoň něco překvapivého: jsem absolventkou obou dvou vzdělávacích cyklů hudební školy. Bohužel se můj absolventský koncert konal přesně v čas třídních schůzek, a tak se nemohla přijít podívat moje mamka (je učitelka a musela si zrovna povídat s rodiči dětí ze své třídy). Je to překvapivé, protože během těch osmi let jsem asi pětkrát chtěla s celou hudebkou skoncovat. Ale vždycky jsem se překonala a teď toho rozhodně nelituji. Mám konečně pocit, že jsem něco dokončila.

Na závěr bych jen chtěla napsat, že občas prostě přijdou chvíle, kdy se cítím sama a smutná a naprosto bezdůvodně opuštěná, a právě v takových chvílích je nejlepší se vybrečet, protože to asi jinak nejde. A hned potom je nejlepší dělat to, co mám nejraději. I když je to pití šalvějového čaje a psaní stoslovných hybridních básní v próze.
Mimochodem, už mi začíná chybět mluvení před sálem plným lidí. To znamená, že se věci pomalu ale jistě vrací do správných kolejí.

Děkuji všem, co mi pomohli - někteří z vás o tom ani neví, ale díky.
Iris

7 komentářů:

  1. Přečetla jsem si jak tenhle článek, tak i ten na An Estetika, a až příliš pozdě mi došlo, že ten druhý jsem asi číst neměla, protože je tak moc osobní (a před nějakým časem jsem si prohlédla i ty staré, ale tehdy mě prostě nenapadlo to tak brát). Promiň, vážně.
    Vlastně ani nevím, co ti sem mám dnes napsat. Nechci si na ty události, o nichž píšeš, dělat žádný názor, protože mi do toho absolutně nic není, a ani se o to nebudu pokoušet. Jen... kdyby se náhodou něco změnilo a ty sis přece jen chtěla o čemkoli z toho s někým popovídat a neměla s kým, klidně mi napiš třeba na ask. Ale nechci se nějak vnucovat nebo tak něco, a snad to tak ani nevyznělo.
    Wow, osm let, to už je docela pecka. Jsi dobrá, že jsi to zvládla.
    A užívej si léto, jak jen to půjde.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ohledně článků na An Estetika... i když to tak nepůsobí, jsou k dispozici pro všechny. Píšu tam věci, o nichž nepředpokládám, že by někoho zajímaly. Mám uzavřené komentáře, protože je to spíš jako deníčkové zápisky, ale kdybych nechtěla, aby je ostatní četli, nikam bych nedávala odkaz. To jen abych to objasnila. Děkuju ti za tvoje slova a taky si užívej léto!

      Vymazat
  2. Být tichým čtenářem blogu je myslím horší, než ho nečíst vůbec. Tak chci jen říct, že ho stále čtu (a i když mě baví "články o životě", tvá tvorba je prostě vždycky skvělá). Moc se mi líbí to drabble o loďce a Pěna.
    Mrzí mě tvá těžká situace. Je to smutné. A takhle veřejně to zvládáš dobře, nejsi nějak agresivně negativní, jak tu píšeš.
    Asi se mi tohle nikdy nestalo. Ale taky jsem nikdy nebyla ničí nejlepší kamarádka. A vím, jak je těžké někoho takového potkat v každodenním životě a jak jsou ti lidé cenní.
    Moc ti blahopřeji k tomu absolvování! (Ty jsi taky učitelské dítě? Jú.)
    Koukám, že taky posloucháš Gogol Bordello, na těch jsem vyrostla. Nejsou skvělí? :) (A v létě budou na Mighty Sounds!)
    Přeji ti hodně sluníčka a spoustu dobrých věcí a radostí, jako třeba mluvení před plným sálem.
    - Sára K.
    PS: Máš krásné záhlaví! A krásný blog.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát děkuji! Já ještě pořád navštěvuji tvé Hloupé asociace. Jsou skvělé. Nikdy se mi nezdály hloupé. :)
      No, já asi taky nebyla ničí nejlepší kamarádka, jak jsem právě zjistila. Ale svět se neboří. Lidi přichází a odchází. Je mi to líto, ale dělat s tím nemůžu vůbec nic. Leda tak najít si jiné kamarády. (Jenže to je dost těžký :/)
      Jo jo, taky učitelské dítě.
      Gogol Bordello jsem začala poslouchat hlavně díky tobě a tvým 52 doodles. Je to skvělá skupina. Jedeš na Mighty Sounds?
      Tak ještě jednou moc díky a měj se hezky, Sáro :)

      Vymazat
    2. To je super, že nedělám ten playlist jen pro sebe (ale i tak by mě to bavilo :) ). Na Mighty Sounds jezdím, ale letos mi to bohužel nevyjde, věčná škoda.

      Vymazat
  3. Nestává se mi často, že bych si příspěvek přečetla vzápětí po zveřejnění, ale až o několik dní později se k němu vyjadřovala. Nicméně asi víš, proč to tak je. Bála jsem se psát ti, protože se musím přiznat, že se mi tato tlumeně zbarvená drabble moc líbila, ale zároveň mě moc nepohladila po duši. Ale už mlčím. (s)měj se!

    OdpovědětVymazat
  4. Vážně se omlouvám, že to komentuji takhle pozdě. Asi to není poprvé, co to píši, ale já opravdu všechno čtu, hrozně mě to baví, jenže komentování mi nejde. Zdá se, že buď píšu kilometrové komentáře a nebo žádné. :)
    Nevím, zda se mi někdy stalo něco alespoň vzdáleně podobného. Bylo ale jedno období, kdy jsem s kamarádkou zažívala krizi. Je to už docela dlouho a zpětně myslím, že to vlastně bylo celkem banální drama pramenící z nepochopení (zlatá MBTI typologie, v určitých ohledech mi dost pomohla pochopit mé kamarády). No, asi ti moc nepomáhám, snažila jsem se pouze najít něco ve svých zkušenostech, od čeho se odpíchnout. Už to nebudu rozpitvávat. Věřím totiž, že to všechno zvládneš, jsi dobrá. :)
    Jo a jenom jsem chtěla napsat, že An Estetika se mi hrozně líbí jako název blogu (nebo čehokoli jiného), mám moc ráda tvoje slovní hrátky.
    Měj se. :)

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.