pátek 30. června 2017

Červnový fotočlánek

Další měsíc je u konce. Tentokrát spolu s ním končí i školní rok. Snad ani nemusím psát, jak moc mě to udivuje; živě si pamatuji ten den, kdy jsem prvně vešla do dveří s nápisem septima. Tenkrát jsem si říkala, že to bude dlouhé a těžké. A měla jsem pravdu. Navíc se léto trošičku zdrželo a tak bylo na začátku školního roku opravdu vedro. Možná trochu tepleji než dnes, kdy školní rok končí.
Červen mě od začátku až do konce držel v plné pozornosti. Pořád se něco dělo, neustále jsem se musela něčím zabývat ať už myšlenkově nebo fyzicky, a do toho jsem ještě musela fungovat jako studentka třetího ročníku gymnázia. Mám v plánu o tom ještě někdy napsat zvlášť, ale celý uplynulý rok se zdá poněkud přelomový. Ode dne, kdy jsem oslavila sedmnáctiny, se toho změnilo hrozně moc - a když se ohlížím do minulého června, vidím na svém místě někoho trochu jiného. Mnoho těchto změn bylo dovršeno právě během tohoto června, který je hlavním předmětem tohoto článku. A nikdo mě nevaroval, když jsem obracela list v kalendáři.

Poslední fotočlánek jsem dala dohromady před koncem května. Měla jsem totiž hodně fotek a zážitků a možná i trochu životního elánu, a bála jsem se, že se to všechno zvrtne, takže jsem článek chtěla publikovat začerstva. Dobře jsem udělala.
Fotočlánky mě začaly bavit, jejich psaní i čtení. Nechci fotkami spamovat svůj instagram, protože se snažím o to, aby můj účet vypadal konzistentně a hezky - ale focení je dobrá věc a komentování fotek snad ještě lepší. Je to jako bych někomu ty fotky ukazovala a u toho si s ním povídala. Psaní fotočlánků je pro mě taková přátelská činnost.  Nezbývá než doufat, že vás baví si je prohlížet. Aspoň hrstku z vás. Snad nemůžu být jediná, koho to baví.

Během června jsem tedy fotila. Docela dost. I přes to všechno, co se dělo. A že se toho dělo dost, jak už jsem naznačila. Zklamání, smutky, slzy, obrázky, zmrzlina, oční linky, noty a objetí, k němuž jsem se odhodlávala přibližně dva roky.
Červen mě opouští trochu neuspořádanou a nejistou, ale docela spokojenou. I když se to bojím přiznat. Aby červenec nespustil další lavinu neočekávaných nepokojů.
Teď už fotky. Je jich mnoho.

Tahle fotka vznikla ve středu, posledního května. Vracela jsem se z hudební školy, z poslední zkoušky před koncertem, domů, a u popelnic stálo tohle zrcadlo. Když se na to zpětně koukám, možná, že právě tohle zrcadlo spustilo červnové události. Rozbitá zrcadla znamenají sedm let neštěstí. A já se u něj klidně vyfotila a říkala si, jak je to hezké. Netušila jsem, že hned den nato se tomu zrcadlu začne podobat můj život.
Jak skončilo zrcadlo, to v tomhle článku ještě uvidíte. Jestli se mi povede nějak slepit události mého života, to těžko říct.

Občas vůbec ničemu nerozumím. Takhle občas vypadá tabule u nás ve třídě. Francouzština a deskriptivní geometrie.

Ve čtvrtek 1. června jsem měla absolventský koncert. Docela očekávaná událost, a jak se znám, určitě jsem tady o ní psala ještě předtím, co byla za mnou. Ve vzdělávacím systému naší hudební školy se moc nevyznám, jisté ale je, že jsem jeden absolventský koncert už měla - bylo mi 14 a končila jsem první stupeň. Tenkrát jsem hrála acapella sólo na b-klarinet. Byla to jedna z mých hvězdných chvilek. Měla jsem na sobě červené punčocháče a krátké černé šaty a lidem se to líbilo. 
Letos bych bývala taky chtěla hrát sólo, ale to víte, nejsem na to dost dobrá. Tak jsem absolvovala s naším kvartetem. Absolventi byli tři z nás a hráli jsme osmiminutový program. Koncert se konal v obřadní síni radnice a jakožto absolventi druhého stupně jsme mimo pamětního listu dostali ještě kytku a propisku. Byla to hezká akce. Jsem asi vážně divná, ale občas se mi atmosféra oficiálních akcí líbí. Všichni byli slavnostně oblečení a navzájem si přáli hodně štěstí. Ještě k tomu jsem neměla vůbec trému. Hraju totiž čtvrtý hlas a tam opravdu není co zkazit, navíc jsem celou dobu seděla, protože s basklarinetem se stát nedá (aspoň ne s tím, na který hraju já). Nakonec jsme si to nějak odehráli a kupodivu se nám to povedlo.
Na koncert jsem zvala dost lidí, aspoň na své asociální poměry. Nakonec se skoro nikdo nemohl zúčastnit. Ale přišel táta. To mě příjemně překvapilo a byla jsem ráda. Ta fotka je od táty. Slouží spíš jako ilustrace než jako ukázka estetické fotografie. Naše umělecká škola ale nebyla schopná nic nafotit. Vůbec to nechápu. Aspoň závěrečné předávání pamětních listů párkrát cvaknout mohli.

Hned na začátku června se mi přihodila taková smutná věc, kvůli níž se teď cítím mnohem osaměleji než dříve (protože to jde, vždycky to může být horší). Tato událost mě dost rozviklala a bylo vcelku těžké se po uplakaném večeru dostat zpět do použitelné formy. Týkala se mé kamarádky a mě, a pádu společných plánů. Nemohla jsem pochopit, co se stalo, a dodnes bych nad tím byla schopná brečet, i když by to už všechno mělo být vyjasněné. Nemůžu si pomoct. A taky nedokážu tuto otázku navždy uzavřít a opustit. Je mi líto, nejsem tak silná.
Tahle fotka vznikla den poté, první hodinu v naší školní knihovně. Už jsem několikrát psala o tom, že jsem školní knihovník. Tedy spíš si hraju na školního knihovníka. Mám klíček a občas si tam jdu sednout a srovnat knížky. Je to takováhle malinká místnůstka, jak můžete vidět na fotce.
Původně měla fotka znamenat to, že se dovedu zvednout a usmívat se - i když v ten den byl ten úsměv spíše strojený.

V neděli 4. června začínal přírodovědně-turistický kurz. Každý ročník naší školy, kromě oktávy, má nějaký kurz, a ten pro septimu spočívá v cestě do Nízkých Tater a chození po horách. Těšila jsem se, že tam pojedu. Mám docela ráda pěší turistiku. Jenže jsem onemocněla a nikam jsem nejela. To mi taky moc nepřidalo na spokojenosti. Nemohla jsem se vůbec ničím rozptýlit, jen jsem polehávala doma a přemýšlela o tom, jak jsem ztracená.
Ale nakonec to nebylo jen špatné. Když se mi udělalo trochu líp, vytřídila jsem si všechny papíry, co jsem měla v pokoji. Začala jsem si psát čtenářský deník, budu to potřebovat k maturitě. Nakonec jsem si i utřela prach z vršků skříní. A kdybych bývala celý týden chodila po Tatrách, nejspíš bych nikdy nezahájila jednu internetovou konverzaci, která mi ve výsledku pomohla dostat se z akutně smutného stavu. Snad se jednou nějak odvděčím, přišlo to vážně nečekaně.
Na fotce můžete vidět červánky, jak jsem je jednou pozorovala z okna pokoje. Ve skutečnosti byly ještě mnohem krásnější.

Vlnky ve vlasech. Mám ráda své vlnky ve vlasech.

Když jsem byla malá, poumíraly mi všechny rybičky, které jsem kdy doma měla. Tak jsme s mamkou vyrobily akvárium z krabice na boty. Někdy po posledním stěhování ho mamka našla a postavila mi ho na skříň, hned vedle hrnečku s logem naší školy, z kterého nepiju, protože by mě to nervovalo.




Tohle je fyzikální hračka. Dostala jsem ji za odměnu za účast na jedné fyzikální exhibici - úplně přesně za to, že jsem jela na dva dny do Prahy a tam jsem veřejně roztáčela syrová a vařená vejce. Tenkrát nás tam jelo asi pět a já jen proto, že se nebojím mluvit před publikem (fyzika jinak není můj obor). Naše fyzikářka celé třídě koupila hračky a nám dala "tu nejlepší". Rozdávala je veřejně, na celoškolní akci. Pak nás poprosila, abychom šli tyhle levitační tyče předvést před diváky. Tak jsme šli, já a spolužák. Vypustila jsem tu stříbrnou věc do vzduchu, a stříbrná věc se pak naplácla profesorce na obličej. Bylo to skvělé. Aspoň jednou se jí vymstilo její věčné "Fyzika je zábava!" a "Fyzika je jediná věc, kterou budete v životě potřebovat!"

Tohle jsem kreslila v pátek, kdy už mi samota lezla na mozek. Dřív jsem kreslila víc komiksových stripů, ale ony stejně za moc nestojí. Moc lidí se jim nesměje.

Taky jsem chodila po balkóně a snažila se přečíst Sedmikrásku. Četla jsem si i nahlas, aby mi to šlo líp do hlavy.

Po víc něž půl roce jsem se vypravila do Harrachova, navštívit rodinu maminčina přítele. Během doby, co jsem tam nebyla, se ale plno věcí změnilo. Bohužel, to je prostě život.

Batoh od mamky z Londýna. Už si toho hodně zažil. Ve Francii jsem na něj převrhla kafe, které ani nebylo moje. A nedávno jsem mu urvala ucho.

Od chvíle, kdy jsem v tomhle pokoji byla poprvé, si říkám, že z té modré záclonky by byla hezká sukně. Tak tam vždycky ležím a přemýšlím o modré sukni.


Některé věci opakuji pořád dokola. Třeba: "Tak co, mami, kdy sem pojedeme na kánoe?"


Na Mumlavský vodopád se ročně seběhne plno českých, německých a polských turistů. Pro mě je to ale výhled každodenního charakteru. Do svých pěti let jsem v Harrachově bydlela a do lesa chodila tak desetkrát častěji než teď.


Moje nevlastní sestřička Kačka. Poznaly jsme se, když mně bylo 12 a jí 8. Teď jsme obě skoro o šest let starší. Vždycky jsme byly úplně rozdílné a ze začátku jsme spolu nemohly vyjít. Teď už se máme rády. Ale pořád jsme jako den a noc. (Řekla bych, že ona je dokonalý exemplář typu ESTP.)
Kačka si našla kluka. Do noci s ním vedla videohovor. Byla docela zábava to poslouchat. Citovala bych, ale to už by bylo moc. Ležela jsem na posteli hlavou dolů, abych nevlezla Kačce do záběru, a přemítala o tom, jak je to jen možné, že je má čtrnáctiletá nevlastní sestřička zkušenější než já.



Švestková zmrzlina byla dobrá a měla moc hezkou barvu, ale raději bych někde sehnala pistáciovou.

Tohle zábradlí u harrachovské školy jsem vyfotila, protože ho vyráběl děda.


Prodejna skla.


Dostali jsme třídní fotku. Je to naše poslední třídní fotka, protože v době focení mívá oktáva už po maturitě. Mí spolužáci na tenhle článek stejně nepřijdou, takže ji sem snad můžu dát. Aspoň uvidíte, že jsem měla vcelku hezké šaty. A můj výraz říká: "Zbláznila jsem se, tohle je čiré šílenství, vysvoboďte mě."

V květnu se kreslily mořské panny, v červnu se kreslí jednorožci. Jenže já neumím nakreslit nic, co se má podobat koni. Rarity jsem kreslila podle předlohy. Je to jedna z postav ze seriálu My Little Pony: Friendship is Magic. Tady je jedna jednorožčí píseň, kterou si nechám zahrát na nástup při šerpování na maturitním plese.

Šaty, které se pořád sráží, a tak je jejich nošení otázkou odvahy. (Navíc mají na zádech větší výstřih než vepředu. Ale líbí se mi jejich vzor...)


V restauraci jsem dostala lízátko... Kdy že má přijít ta doba, kdy si lidi nebudou myslet, že jsem dítě? Ale tak bylo to milé.


Takhle nějak dopadlo zrcadlo ze začátku článku. Jak jsem ho každý týden přibližně dvakrát míjela, viděla jsem, jak je čím dál tím rozbitější. Nedávno jsem šla okolo znova a ze zrcadla už zbývalo jen pár střepů uprostřed ulice.


Mé světle zelené balerínky, nyní již in memoriam.

Ještě nebyl konec měsíce, ale já se rozhodla vzdát svůj boj s chemií. Vzala jsem si sešit domů, abych mohla nafotit všechny roztomilé potvory, které jsem si tam během školního roku nakreslila. Abyste to pochopili, snažím se vést si sešit a něco si zapisovat, ale zároveň také nechci během hodin usínat. 
Chemie je teď hrozně složitá. Když jsem byla na nižším gymnáziu, chtěla jsem chemii studovat - tedy přesněji farmakologii. Chtěla jsem být lékárnice. Měli jsme hodnou profesorku. V septimě jsme dostali odměřeného profesora, kterého máme i na biologii, takže jsem ve výsledku ani nevěděla, jestli je zrovna biologie, nebo chemie.

Spekulace o tom, zda do šednoucího zelí přidat ocet, nebo žluč.

Vedle otázky, která mi vskutku vrtá hlavou, můžete vidět zápisky o konfliktu v Severním Irsku...




Tyhle věcičky vznikly v den, kdy jsem šla na maturitní ples a byla jsem dost nervózní.

Mamka mi přinesla ze sekáče takovouhle sukni a mně se líbila. Na fotce mám ponožky a lodičky, ale jednalo se jen o provizorní řešení.

Lezou mi vlasy do oka. Nebo oči do vlasů? Samé otázky. Ale mně se to takhle líbí a jinak bych to nechtěla. To tričko rozšiřuje, už jsem na to přišla.


Tahle fotka není moc hezká, ale dávám ji sem kvůli barvě očí. Chtěla jsem ji zkoumat zblízka. Hnědá? Zelená? Profesorka na ruštinu říkala, že jsou hnědé, a tak jsem si to nějak zafixovala. Ale profesorka na ruštinu toho napovídala. Třeba že mám báječný přízvuk a že bych měla začít snídat.

Nevím, proč tohle vzniklo, ale asi bych vás o tento záběr neměla ochudit.

V tomhle článku mockrát zmiňuji svoji mamku. (Ahoj mami!) Tak například, tady mi mamka koupila parfém. A není to jen tak ledajaká voňavka - je to moje úplně nejoblíbenější vůně. Dá se sehnat v normálním obchodě asi okolo dvou stovek, ale já si ji nebyla schopná koupit, a asi dva roky, tedy od doby, co mi došlo předchozí balení, jsem okolo ní toužebně chodila a voněla se testerem. Voní to jako jasmín a kdyby se dala vůně zachytit a poslat, všem bych vám ji poslala.
Vedle můžete vidět květy jasmínu. Byla jsem zrovna trochu nemocná a mamka mi k té jasmínové vůni natrhala ještě jasmín. A to i přesto, že ona vůni jasmínu moc nemusí.

Mám žluté šaty ze sekáče. Sekáče jsou dobrá věc. Ovšem z těchto šatů mám trochu smíšené pocity. Na jednu stranu si v nich připadám jako bych byla postava z Pěny dní; na stranu druhou bych potřebovala, aby měly větší obvod hrudníku (nebo jak to říct ještě elegantněji). Ale ono dušení je vlastně taky součástí Pěny dní. V poslední době jsem si tu knížku oblíbila.

Plátky se musí máchat ve vodě.

Koupila jsem si nové boty a teď je rozcházím. Rychlostí 1 náplast za 10 minut. Za chvíli budu úplně obalená v náplastech.

Takovou práci mi dalo naaranžovat se na tuhle fotku, že ji sem musím dát.


Nemohla jsem uvěřit výsledkům testu z matiky. Proto jsem to vyfotila rozmazaně. Výsledky trimestrálních testů se u nás vystavují veřejně na velké nástěnce v druhém patře. Podněcuje to soutěživost a trapnost a já s tím systémem moc nesouhlasím, ale co se dá dělat. Matematiku jsem tedy napsala na 86 %. Přičetla jsem bod k celkovému hodnocení. Jak můžete vidět, byla jsem 5. - 6. ze třídy. To znamená, že nám profesorka udělala ten test asi moc lehký. Protože pro některé to byl poslední test z matiky a ona jim to nechtěla moc zhnusit, řekla bych.
Na začátku septimy jsme na chvíli dostali jako náhradu profesora - zástupce ředitelky. Byl to skvělý matematik, ale choval se k nám hrozně tvrdě. Z jeho testu jsem měla sotva 40 % a na vysvědčení pět bodů. Změna učitele udělá hodně. Ale to všichni vědí, tak nevím, proč to sem píšu.

I letos proběhlo klasické martyrium jménem "Musíme jet na školní výlet, ale nikdo nikam nechce a stejně bude hnusně. Ale musíme." O destinaci se rozhodlo asi dva dny před výletem. Vybrali jsme vodní nádrž Mšeno, tedy přehradu v Jablonci nad Nisou. Jelikož jsme z Liberce a náš třídní má rád kopce, šli jsme pěšky. Liberec nezklamal a opravdu bylo hnusně. Střídavě pršelo a mrholilo už od začátku výletu, ale někam jsme dojít museli, a tak jsme opravdu šli. I přesto, že dorazilo jen 11 lidí ze třiadvaceti.

Bylo to horší, než jsem si představovala. Jistě proto, že jsem neabsolvovala kurz v Tatrách a tak jsem nebyla zvyklá na horší pochody. V polovině cesty jsme se zastavili a hráli na pykanou. Schovala jsem se v borůvčí za kamenem a škrábla se o větvičky a když jsem vylézala, pošlapala jsem pár malých keříků. Připadám si jako vrah.
Potom jsme taky museli házet šiškami mezi dvě břízy, ale to jsem ignorovala (poté, co jsem zjistila, že toho vážně nejsem schopná). Tyhle hry... jsou pitomý. Ale dělají se. A budou se dělat i na letním English Campu, kam se chystám i letos. Naštěstí se jich jako dozor nebudu muset účastnit. V rámci zachování důstojnosti, víte.

Koupila jsem si tyhle boty kvůli turistickému kurzu v Tatrách. To je důkaz toho, že jsem se neulila a že jsem tam opravdu chtěla jet. Bohužel ty boty po delší chůzi dost tlačí. A kulhat na obě nohy nejde. Ve svém výletním outfitu jsem si připadala jako v bavorském kroji.

Tohle je rozhledna na Proseči. Naštěstí byla zavřená. Designéři velké cedule na rozhledně zvolili špatný font, a tak nápis vypadal jako "Rozhledna na Praseči."



Tohle jsem vyfotila, protože se mi zdálo vtipné, že chlapec jde na lesní tůru a rozbalí si deštník jako městská panička. A karma se mi hned vymstila, že jsem se mu chtěla posmívat. Když jsem vyndavala telefon, batohu se utrhlo ucho. Šla jsem tedy kus cesty s batohem na jednom rameni. Potom se spolužačka vytasila s karabinkou. Jsem jí za to neskonale vděčná. (Jako fakt, zkuste si vláčet batoh na jednom rameni, zvlášť když je těžký. To už rovnou můžete jít do lesa s kufrem.) 
Takže promiň, chlapče, nos si deštník klidně i na výlety do hor.



Tohle je ta slavná přehrada. Voda byla studená a vlezli tam jen dva lidé. Všechny stánky byly zavřené. Výlet nesměl skončit dřív než ve dvě hodiny, takže jsme tam povinně chvíli seděli a pak dostali rozchod v centru Jablonce.
Mezi Libercem a Jabloncem nad Nisou panuje soupeřivá nálada a obyvatelé Liberce se Jablonečákům docela smějou. Ale v dobrém. Kdybyste někdy slyšeli o Jablonci nad Nisou, že je to ošklivé město, tak tomu nevěřte. Aspoň mně se to město moc líbí. Je tam plno secesních staveb a taky dvě radnice. Pravda ale je, že to město má docela divokou atmosféru. A je to maloměsto. A bývá tam ještě větší zima než u nás.

Mezi Libercem a Jabloncem nad Nisou je tramvajové spojení. Domů jsme naštěstí mohli jet tramvají.


Tento "povzbudivý" dopis na mě čekal doma.

Už dlouho se snažím dát dohromady sbírku svých básniček. Posledně jsem ji aktualizovala před Vánoci, protože jsem ji chtěla rozesílat jako vánoční dárek. Nakonec jsem ji stejně tiskla (hrozná práce) - a pdf verzi jsem se odhodlala odeslat až jako novoroční dárek, protože jsem prostě moc nerozhodná.
Jenže od Vánoc jsem přece jenom něco napsala. Večerní události jednoho pátku mě přiměly sbírku znova otevřít a přidat do ní nové věci. Teď má 25 stránek, což je pořád málo. Ale zase když si představíte pětadvacet básniček, za které se nestydím, není to zase tak špatné číslo.
Pokusila jsem se namalovat nový úvodní obrázek, ale je to bídné. Vždyť to neumím ani oskenovat.

V sobotu odpoledne se něco dělo na náměstí. Tohle je liberecká radnice. Vedle Ještědu je to jediná místní známá stavba. Potom máme ještě muzeum a lázně, a tím přehlídka libereckých krás končí.



Před radnici nám každou chvíli postaví nějakou novou sochu a já jim rozumím pořád míň a míň. Pamatuji si na časy, kdy tam byly sochy tří roztomilých kočiček. Ty jsem milovala úplně nejvíc. Tahle socha má prý základ v automatické kresbě. Vypadá jako kokon, což není špatné.


Mám slabost pro ledové čokoládičky. A tohle byla snídaně, a už dlouho takhle zase snídat nebudu. Mimochodem, vafle se dají nacpat do toustovače a dají se i vyndat!


Odsouhlasila jsem svému učiteli, že i letos půjdu zajišťovat hudební doprovod na předávání výučních listů. Tentokrát jsme hráli jako kvarteto. Nejdůležitější však je, že rok co rok mě tahle akce bere víc a víc. Koukám se na ty učně, a říkám si, že jsem se možná měla stát kadeřnicí nebo malířkou pokojů.


Někde jsem četla, že když kreslíte podle předlohy, není to umění. Docela to dává smysl. Ale mě to baví i tak. Je to výzva. Kreslení mě baví, ale často mi vadí, že nejsem zas tak dobrá.

Také jsem našla svoje staré spisy. Tenkrát jsem si myslela, že píšu mistrovské kousky.

Ve středu se profesoři rozhodli uspořádat turnaj v plážovém volejbale. Jednalo se o povinnou akci pro tři třídy vyššího gymnázia. Naštěstí jsme nemuseli hrát všichni. Pět hodin jsem seděla u přehrady a sledovala hrající většinu. Bylo extrémní vedro a já se zrovna necítila vůbec dobře. Navíc jsem si zapomněla vzít něco, na čem by se dalo sedět, takže jsem se prakticky válela v trávě. Krása... Ne tak docela.

K naší výpravě se po chvíli přidal školní výlet základkových dětiček. Na začátku to vypadalo mírumilovně - paní učitelka jim rozdávala marmeládu a meloun - jenže pak si dozor šel sednout k vodě a děti na sebe začaly křičet, že jsou kreténi a retardi.

Seděla jsem a pozorovala, jak mi postupně hnědnou nohy. Poprvé v životě jsem se spálila a teď jsem tak divně opálená, že si podle toho musím vybírat oblečení.


Ve středu odpoledne jsem měla poslední třídní přehrávku. Je to něco jako koncert, akorát pro rodiče, není to oficiální akce. Šla jsem - spálená, unavená, znechucená lidskou interakcí. Po cestě začal snad nejsilnější déšť, jaký jsem kdy zažila. Hezky jsem se upravila a nalíčila, jenže déšť to všechno pokazil. Navíc se mi úplně rozčvachtaly zelené balerínky. Na přehrávku jsem dorazila dost smutná a naštvaná a nechtěla jsem s nikým komunikovat. Večer jsem se cítila ještě hůř, protože jsem snědla kus pizzy a měla jsem výčitky svědomí. Hrozný den, hrozný.



Výborný, výborný. Všechno je to výborné. A se svým datem narození jsem v základní umělecké škole něco jako fosílie.


Hlouposti s přední kamerou. Ve čtvrtek se konala naše školní výroční slavnost, tentokrát extra slavnostní, protože naše paní ředitelka s panem zástupcem odchází do důchodu. Všechno to vyšlo pěkně. Nedostala jsem žádné ocenění ani stipendium, což mi na jednu stranu bylo trochu líto, protože jsem jako jediná reprezentovala školu na mezinárodní úrovni, ale na stranu druhou to bylo dobře, aspoň jsem nebudila moc pozornosti. Prozatím mě přestaly tlačit nové boty. Také jsem se dočkala jednoho velice přátelského gesta, které mě málem dojalo k slzám. A to už se ze mě začal stávat cynik.


Tyhle šaty mají příběh. Přibližně před dvěma lety jsem je hrozně chtěla, a tak mi je jednou mamka koupila, ale mně byly malé. Když jsem se do nich nacpala, všude mi vylézaly a já z nich dost přetékala. Proto jsem je měla na sobě jen jednou a pak jsem je uložila do skříně se slovy, že do nich jednou zhubnu. Sama jsem tomu nevěřila. Ale když jsem na jaře probírala šatník, narazila jsem na ně a opravdu se do nich vejdu s rezervou. Moc se mi ty šaty líbí. Díky vědomí, že jsem do nich zhubla, je mám ještě raději. I když nejsou černé (a já jinak nosím hlavně černé oblečení). Myslím, že si je vezmu, až budu maturovat, protože to jsou šťastné šaty.

Ve čtvrtek jsem taky dostala vysvědčení. Oproti tomu z listopadu jsem se o dost zlepšila hlavně v matematice a ekonomii. Matika není jen má zásluha - za zlepšení z 5 na 10 bodů může také změna učitele. Ovšem o zlepšení v ekonomii jsem se snažila opravdu svépomocí. Je to jako zlepšit se ze čtyřky na jedničku. Nejsem sice nejlepší ze třídy, ale i tak mám radost. Navíc, biologie a chemie mi nakonec vyšly na sedm bodů, a ne na šest, jak jsem očekávala.
Možná namítnete, že bych se o známky neměla starat, protože jsem šprt a ti jsou v praktickém životě nepoužitelní. Ale ptám se, měl by šprt někdy čtyřku z ekonomie? Neměl. Jedná se o mou vlastní spokojenost. Kdybych propadala, nebyla bych spokojená. Nejsem ráda, když se mi věci vymykají zpod kontroly, proto se snažím udržovat si známky, co by se daly přepočítat na jedničky a dvojky.

Minule jsem v červnu psala dlouhý článek shrnující uplynulý školní rok. Pokud si chcete přečíst o tom, jak jsem prožila druhý ročník gymplu, můžete tady. Letos jsem si řekla, že nemá shrnutí roku cenu. Psala jsem články v průběhu celého roku, takže je snadné z nich vyčíst, jak jsem přežívala septimu. Jen pár slov na závěr - byl to rok, během něhož jsem se změnila. A mnoho věcí se změnilo k lepšímu. Také dost věcí končilo, což jsem si uvědomila až na jaře. Už nebudu chodit do hudební školy a už nebudu mít matematiku, chemii, zeměpis ani literární seminář. 
Příští rok mě čekají docela důležitá životní rozhodnutí, a tak doufám, že se přes prázdniny nebudou dít žádné hrozné věci, abych mohla v září vykročit správnou nohou. Také doufám, že se už konečně rozhodnu, co chci vlastně studovat. Že můj hlas v prezidentských volbách třeba dopomůže vítězství toho nejlepšího kandidáta. Že se můj osobní život pohne správným směrem a že najdu někoho, kdo se mnou bude ochoten tančit na plese. To jsou opravdu iracionální představy... Viďte?

Teď už léto. Zanedlouho mi bude 18, už mi tedy zbývá jen málo, abych se dožila dospělosti. Nevím, co teď budu dělat. Mám strach, že zase spadnu do nějaké melancholie, jenže tomu se asi neubráním, to je prostě život. Jsem unavená sociální interakcí, ale za chvíli ji budu zas postrádat; vím přesně, jak to funguje. Ale venku je krásně a zanedlouho odcestuji na jih a budu pracovat a procházet se podél řeky a po mostě a budu se hrabat ve starých knížkách a mluvit na cizí lidi a všechno bude zas fajn.

Mějte se všichni moc hezky a slibme si, že se nebudeme moc stresovat maturitou! Některým to půjde snáz, protože je čeká až za dlouho nebo ji už mají za sebou. Ale mně se o maturitě poslední dobou zdají noční můry. A nepřestanou, dokud to nebudu mít za sebou.

Se svým posledním dětským pozdravem,
Iris

Kate Nash je skvělá. Má narozeniny ve stejný den jako já. Myslím, že by si zasloužila samostatný článek. Tahle písnička se vám možná nebude líbit, ale já ji mám opravdu ráda.

A tady je jedna starší píseň, kterou taky umím zpaměti.

5 komentářů:

  1. Byl to opravdu dlouhý článek, ale užila jsem si ho. Jsem ráda, že jsi o červnu dokázala napsat tolik, mně připadal (stejně jako celý školní rok) nějak podivně krátký, uteklo to fakt rychle. Ani jsem se pořádně nestihla nějak rozpoložit, jak rychlé všechno bylo. A proměnlivé.

    Fotíš fakt pěkně. A to neříkám jen tak, líbí se mi koncept většiny tvých fotek. To zrcadlo. (Škoda významu, ale pro fotografické účely.. bezva) A všechny tvoje outfity. Moc ti to sluší, i ta oranžová vypadá dobře a ten příběh se šaty je fakt pěkný. Jsem hrdá, žes to dokázala. A můžeš být hrdá, že se ti povedlo něco, co mně ne, kdybys to chtěla brát takhle. :D :)

    Taky se omlouvám za všechny červnové nedostatky, které se mnou souvisí. Ta fotka z knihovny je nicméně moc pěkná. Přemýšlím, co jsem ještě chtěla napsat. Gratulaci k vysvědčení? To už jsem ti asi všechno psala.

    Tak si užívej volno, maž se opalovákem a měj ráda svoje kudrnky, jsou super. Nechť poslední dny tvého sedmnáctiletého já stojí za to. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Nechápu, jak někdo může za tak krátkou dobu udělat tolik fotek, tyhle jsou ale, myslím, vážně podařené. Třeba ta se zmrzlinou (divím se, že byla dobrá. Doteď jsem měla za to, že kadlátková (švestka je hrozně pitomý slovo, nemůžu si pomoct :D) vždycky smrdí po slivovici a nedá se jíst). Nebo ta nad ní. Nebo ta z té oranžové tramva... teda vlastně šaliny, abych si udržela image drsnýho Brňáka. Netušila jsem, že šaliny jezdí i mimo města.
    Tvá mamka musí být skvělá a tvoje oči jsou podle mě hnědomodré, ale těžko říct, takhle z jedné fotky. A co se toho lízátka týče, tady dávali v restauraci oranžové bonbónky i babičce, jestli je to aspoň malá útěcha.
    Maturita bude určitě v pohodě. I když... mně se to mluví, když mě čeká až... až... nevím, jaké číslo mám teď o prázdninách říkat, ale prostě je ještě daleko. (Ty základkové dětičky si vyprošuju :D)
    Pěkné léto!

    OdpovědětVymazat
  3. Fotočlánky (a instagramy) miluju přesně z toho důvodu, který popisuješ: že je to jako prohlížet si s někým fotky a povídat si u toho. Strašně ráda si prohlížím fotky jiných lidí, mám pocit, že je díky tomu lépe poznám, vidím zlomek toho, jak žijí. Připadá mi to fascinující, takovým divným způsobem.

    Moc se mi líbí tvoje kresbičky. Je jedno, jestli to je umění, nebo ne, když je to podle předlohy (osobně na tom nic špatného nevidím, sama to jinak neumím), je to prostě hezké. Slovní hříčky jako rybí ťuk jsou ještě božejší.:D

    Maturitu mám už nějaký čas za sebou, letos jsem stresy kolem toho vnímala prostřednictvím několik známých (teď se cítím divně, že se nejvíc bavím s takhle mladšími lidmi, ale asi na tom tolik nezáleží, kolik komu je). Když už to má člověk za sebou, zdá se to jako úplná prkotina a snadná věc, ale ty nervy předtím prostě jsou a budou nehledě na to, co kdo říká, a bez toho by to nejspíš nešlo.
    Přeju krásné léto a hodně psychické odolnosti na to, co přijde pak. :)

    OdpovědětVymazat
  4. Taky me fotočlánky moc baví. Číst i tvořit. :)
    Mně zase třeba přijde, že na to, že už mi je osmnáct, jsem se vůbec neznměnila. Za posledních pár let. A nebo si možná už jenom nepamatuji, jaká jsem byla předtím. :)
    Moc se mi líbí, co nosíš. Ta zelená sukně a červená bundička, žluté šaty, červená sukně, černé šaty, ty nové šaty, i ty oranžové. Jo a ty žlutomodré květované šortky!
    A ty fotky s rozbitým zrcadlem jsou parádní.
    Taky jsem letos absolvovala v ZUŠ, i když absolventského koncertu jsem se neúčastnila, jsem příliš velký nervák a pravděpodobně by to skončilo tak, že bych to nedohrála. Tak jsem dostala kytičku na třídním večírku mého pana učitele, zahrála si tam čtyřručku (toho se nebojím) a nějakým zázrakem dostala rovnou dvě poukázky na knihy k ocenění za úspěšného žáka roku (nominace z klavíru i z výtvarky, proto dvě), což mi udělalo ohromnou radost. :)
    Tvoje vlnky ve vlasech jsou super, vždycky jsem si přála mít vlnité vlasy. A to akvárko z krabice je boží. Přemýšlím, že si taky nějaké udělám. :D
    Moc se mi líbí to zátiší s hrníčky a talířky a tak. A komiksových stripů určitě kresli víc, jsou bezva.
    Tvé fotočlánky mě moc baví, opravdu to je jako si u toho povídat, tedy z druhé strany poslouchat. A já mám příběhy ráda. :)
    A díky za tip s vaflemi, to zkusím. :D
    Vaše škola mě pořád fascinuje, přijde mi nějaká hrozně pokroková. Mě matematiky ještě čeká, dokonce jsem si zapsala matematický seminář, protože mi neotevřeli Dějiny kultury. Asi jsem se zbláznila.
    Tak se měj moc pěkně a snad se uvidíme! :)

    OdpovědětVymazat
  5. Spousta přírody, sukní, úsměvů, vlnek ve vlasech a zrcadel. Tralala, mám ráda fotočlánky stejně jako ty, přijde mi, že okomentované fotky (nebo ilustrované komentáře?!) dodávají úplně nový rozměr, do kterého se čtenář (divák?!) může přenést a všechno, ňuňu. A ta oranžová barva tvých "šťastných" šatů, asi jsem se zamilovala, moc! ♥

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem. Diskuze je moderovaná.