sobota 17. června 2017

7 důvodů k radosti

Je vcelku hezký den. Čtyři hodiny odpoledne, sedím si u psacího stolu, za oknem výhled z šestého patra, slunečno. Vítr si hraje s listy bříz a s igelity v oknech opuštěného domu naproti našemu paneláku. Sem tam letadlo. Měla bych dělat něco produktivního, ale místo toho si celé odpoledne kreslím a poslouchám hudbu. A tak si uvědomuji, že mi toho vlastně moc nechybí ke štěstí. Potřebuji tento pocit zachytit, než zase odejde, abych se k němu později mohla vracet a utírat si jím slzy.

Jsem prý pesimista. Říká se to o mně. Mám hlavu plnou katastrofických scénářů a moje sklenice je vždycky poloprázdná, pokud tedy není prázdná úplně. Moji nejbližší spolusedící ve škole už si ode mě vyslechli plno existencialistických řečí a vědí, jak to se mnou je. Opravdická psycholožka mi nedávno sdělila, že jsem neurotická a že bych s tím měla něco dělat. To jsou fakta.
Tak jsem si řekla, že bych si měla sepsat nějaká protifakta. Jednoznačné důkazy, které říkají, že můj život ujde. Víc než ujde. Že bych měla být šťastná. A taky vystresovaná z toho, co budu dělat, když tyhle jistoty jednoho dne ztratím. Vidíte? Takhle probíhá komunikace se mnou. Všechno má svá úskalí, i zdánlivě neškodný výpis důvodů k radosti. 

1. Rodina
Rodina vůbec není samozřejmost. Vím to, protože já sama mám rodinu trošku rozpadlou. Pořád jsem na tom ale velice dobře - tak třeba, mám dobrý vztah s oběma svými rodiči. Mamku obdivuji za plno věcí, ať už se týkají či netýkají mě. Třeba to, že vždycky tolerovala moje divné potřeby a způsoby. Nebo za to, že když byla hodně mladá, nebála se vyjet do zahraničí a dělat tam au-pair. Občas se neshodneme, protože jsme v mnoha věcech dost jiné - ona je praktická a akční, kdežto já jsem dost abstraktní a pasivní - ale řekla bych, že se už vcelku dovedeme pochopit. Navíc mi lidé často říkají, že jsem jí podobná, a to mě vždycky potěší.
S tátou to bylo složitější, ale nakonec jsme si k sobě taky našli cestu. Vlastně bych řekla, že nikdy dřív jsem s ním neměla lepší vztah než teď, když jsem skoro dospělá. Táta je kytarista a učitel angličtiny. Vystudoval taky dějepis a rád píše, stejně jako já.
Potom jsou tu prarodiče. Poznala jsem jenom tři svoje prarodiče. Po dědovi mi zbylo jenom příjmení a ta skutečnost, že mám ze čtvrtiny maďarskou krev. Babička z mamčiny strany vždycky hrála velkou roli v mém životě, a i když teď bydlí daleko jižním směrem od Prahy, komunikujeme spolu a podporujeme se. Je vyučená zahradnice a vždycky trne hrůzou, když nepoznám ani ty nejzákladnější kytky a všechno nazývám angreštem, ale ve skutečnosti ji to neštve, protože ví, že jsem zas na jiné věci.
Moji druzí prarodiče žijí na hranici u Rakouska a oba jsou učitelé. Zajímavé je, že učí zrovna ty předměty, co mi nikdy nešly; babička biologii, děda informatiku a matematiku. Babička sbírá pohledy a děda vždycky už od šesti od rána vaří, když má volno. Rád vaří plněné papriky a takovou zvláštní oranžovou polívku. Nebyla jsem u nich už asi pět let, ale většinou si přejeme k narozeninám. Pamatuji si, že jsme s dědou vždycky vymýšleli směšné názvy jídel, kterým bych se dneska smála už asi jen ze zvyku, ale dřív byly k popukání.
Mám taky dva strýce a jednu tetu, a jednoho bratrance a sestřenici. Ty ale moc neznám. Dříve jsem se hodně stýkala se svou prasestřenicí, která mluví skvěle francouzsky a má dceru, která vypadá úplně jako pravá Francouzka (aby taky ne, když má tatínka z Francie). A pak je tady taky nevlastní rodina z Harrachova.
Moje rodina je taková rozmanitá mandala, jako když vám přinesou jídlo v indické restauraci. Musíte to chvíli očuchávat, abyste se s tím sžili, ale pak už si nedáváte nic jiného, protože tohle jídlo obsahuje od všeho trošku. Sice nemám žádné sourozence, ale rodina mi byla vždycky oporou, aspoň ta nejbližší. Je to hrozné klišé. Ale snad by bylo smutné, kdybych na sebe tohle klišé o rodině a opoře nemohla aplikovat.


2. Zdraví
Jsem docela pověrčivý hypochondr. Na konci prázdnin, když jsem dostala svůj první zánět mandlí, a hledala jsem si příznaky na internetu, vyšlo z toho, že možná umřu. I přesto jsem si klidně chodila po ulici, se dvěma dávkami analgetik, abych umřela důstojně a na nohou. No, to je jen taková zbytečná odbočka. Nakonec jsem se tyhle záněty naučila léčit šalvějí. Ačkoliv uznávám, že to byl hnus, probouzet se v pět ráno s šíleně silnou bolestí na mandlích, vím také, že to v podstatě nic nebylo. Protože ničím jiným netrpím. Jsem vcelku zdravá.
A jsem za to vděčná, protože jsem si zažila i chvíle nemocí. Třeba hned po narození. Nebo jako šestiměsíční mimino. Nebo na Vánoce, když mi bylo asi šest - to mě v noci po Štědrém dni vezla sanitka do tanvaldské nemocnice, v tom roce už podruhé. Mám pocit, že jsem nějaká přecitlivělá a dovede mě rozhodit i změna počasí, ale abychom si rozuměli, ve skutečnosti jsem se ze všeho dostala a jsem zdravá. Takhle jsem to chtěla říct; dopadla jsem mnohem líp, než se očekávalo. Tak to raději zaklepu do dřevěného stolu, to se prý dělá, když něco nechcete zakřiknout.


3. Doba, do níž jsem se narodila
Už tolikrát jsem se nechala slyšet, že bych si přála žít v jiné době. Třeba v době před sto lety. Když jsem byla mladší, vybudovala jsem si v hlavě překrásnou představu o tom, jak by můj život vypadal, kdyby se odehrával na začátku dvacátého století. Přála jsem si být dámou v krásných šatech, přála jsem si také sedat v kavárnách Devětsilu. A mnoho dalšího. Viděli jste film Půlnoc v Paříži? Tak přesně tak jsem si to představovala. (Mimochodem doporučuji, to je jeden z mých oblíbených filmů.)
Jenže postupně mi došlo, že to je hloupost. Zaprvé to není možné - protože cestovat časem prý prostě nejde - a zadruhé by to jistě nebylo tak ideální. Hygiena, antibiotika, nepříliš ideální postavení ženy ve společnosti, první světová válka... Španělská chřipka. Žádné cestování časem nebude, zůstanu tady. V době elektřiny a tekoucí vody a vcelku klidné politické situace, ve světě plném možností. Do minulosti se můžu podívat prostřednictvím literatury, ať už té, kterou někdo stvořil, anebo té, která třeba čeká na mě.
Koneckonců, kdybych se narodila o sto let dřív, jistě bych zemřela brzy po porodu.

4. Přátelé
Na život dospívajícího má největší vliv rodina a vrstevnická skupina. Já byla součástí vrstevnické skupiny naposledy tak ve třetí třídě, kdy se má přátelství zakládala na výměně samolepek a pletení bužírek. Ale o tom už jsem psala mnohokrát. I o tom, jak je to aktuálně; o víkendech nemívám co dělat, když si chci s někým promluvit, mluvím sama se sebou, a potřebuji-li doprovod na nějakou akci, prostě ho nemám.
To, že nemám přátele v bezprostřední blízkosti, ať už fyzické či psychické, však neznamená, že bych se cítila úplně sama, ve vzduchoprázdnu. Mám aspoň vzpomínky a matné tušení, že tam někde existují lidé, jimž na mně záleží. Aspoň maličko.
Jsem vděčná za svou kamarádku, která se odstěhovala do Litvy. Sice si našla chlapce a teď se sem moc nevrací, ale i tak, je to skvělá holka. Taky mám jednu kamarádku jen o třídu níž. Krásně kreslí a k tomu jí jde matika, takže chce být architektka. Myslím, že se jí to povede. Vždycky má barevný lak na nehtech. Potom mám kamarádku, která odjela do Hong Kongu. Už dlouho jsme si nepovídaly, ale občas se mi protlačí do snu. Má vlasy jako kolínka v rajské omáčce. Pak je tady 27 přátel z celé Evropy, s nimiž jsem sice strávila jenom dva dny, ale můžu jim kdykoliv napsat a oni mně taky.
Pak tu jsou rodinní přátelé, taková zvláštní kategorie přátel, s kterými asi nikdy nepůjdu na procházku nebo do kina, ale kteří tady jsou, když potřebuju poradit s výběrem vysoké školy nebo když chci vyložit karty.
Přátelé, kteří odešli, přátelé, kteří zůstali... Umím být sama, ale není mi to příjemné, aspoň ne teď. Proto jsem snad až přehnaně vděčná za kohokoliv, kdo se o mě zajímá. Mám ráda lidi. Lidi, mám vás ráda.

Kavárna, kde dělají horkou čokoládu, do níž lze namáčet sezónní ovoce. Jenže já tam vždycky chodím v zimě, takže k ní dostávám prostě banán.

5. To, co jsem dokázala
Dalo by se říct, že jsem toho moc nedokázala. A taky to říkám, když se mě někdo zeptá. Nemám ráda namyšlenost a přehnané sebevědomí mi překáží. Pro svět jsem nedokázala nic, ale hodně jsem toho udělala pro sebe. A kdo chce měnit svět, měl by začít u sebe. Aspoň se to říká. Tak se mi prozatím povedlo pozměnit svůj malý svět. Není dokonalý, ale je lepší, než býval.
Moc lidí to o mně asi neví (nebo doteď nevědělo), ale vždycky jsem měla problémy s ovládáním vlastního vzteku. A to je už mnohem lepší, nebo aspoň klidnější. Nemám potřebu ničit věci a vztahy a znemožňovat si pohled na sebe samou do zrcadla. Taky můj vztah k sobě samotné je lepší. Jde to pomalu, ale jistě, a to je to, co jsem dokázala.
Co je pro leckoho snadné, je pro mě složité, a naopak. Mnohokrát jsem překonala šílenou nervozitu, iracionální smutky, paranoidní pocity a ostych. Tolikrát už jsem se odhodlala oslovit někoho, napsat první zprávu, usmát se, vyjít z domu, když mi nebylo nejlíp. Zasmát se sama sobě, i když bych se bývala raději propadla trapností. Přemoci se a nic neříct, když vidím, že by z toho byla akorát tak hádka; nebo na druhou stranu, hájit svůj názor i přes slzy. Jsou to drobnosti, ale bez nich bych nebyla tam, kde právě jsem. Mé dno bylo jistě mělčí než kdekteré cizí dno, ale i tak nebylo snadné se z něj seškrábnout a vyšplhat na povrch. Nikde není psáno, že to nebyla pouhá zkouška před mnohem hlubším pádem. Už jenom překonat takový každodenní strach je pro mě... úspěch.
Z hmotných a počitatelných věcí, které jsem dokázala stvořit, mám nejraději určitě svoje básničky. Je jich vcelku hodně, myslím těch, za které se nestydím. A vůbec, je to hezké, občas si jenom tak napsat básničku.


6. Svět
Světem myslím možnosti, příležitosti, budoucnost. Všechno, co tady je, ale o čem se třeba ani nikdy nedozvím. Věci, které mě čekají, i ty, na něž čekám já. Svět se neustále mění a život je risk. Občas z toho mívám závratě a myslím si, že kdybych si před narozením mohla vybrat, jestli na svět chci, nebo ne, řekla bych, že raději ne.
Ale na výběr mi nikdo nedal, a tak jsem tady a snažím se. Snažím se třeba právě ten risk vnímat kladně. Člověku, který nemá rád překvapení, se žije těžko, protože život je jedno velké překvapení. Kdyby mi to někdo tvrdil, neuvěřila bych, že i ze špatných věcí může nakonec vystoupit na povrch to dobré.
Nerada bych zněla jako motivační řečník, protože k tomu mám skutečně daleko (dál mám snad už jen k maratonskému běžci a profesionální uklízečce). To, že si to tady tak pěkně shrnu - svět je plný překvapení, na všem zlém se většinou nakonec najde něco dobrého - vůbec neznamená, že nejsem zoufalá, vyděšená, šílená nejistotou. Na jednu stranu si plánuji, jak se odstěhuji do Španělska a budu tam žít úplně na vlastní pěst; na stranu druhou se bojím, když v bytě bouchnou dveře, a to nemusí být ani noc.
Svět bych jednou ráda procestovala. Je to hrozně naivní představa, ale drží se mě už odmalička. Mám hrozně ráda mapy, atlasy, cizokrajná jídla, jazyky a kultury. Moje první cestovatelské přání byla Indie. Nevím proč, prostě Indie. Asi se mi líbila její vlajka. Ještě pořád jsem tam nebyla a dost možná ani nikdy nebudu, protože jsem moc pohodlná a bez peněz. Ale ten svět tady je. A možnosti taky. Je to aspoň trochu srozumitelné? Jestli ne, chápu to, protože já si taky někdy nerozumím.

Mám ráda tuhle fotku, protože je taková výstižná. Za mnou stojí jízdní kola, ale já si stejně v klidu jím. Tohle byla tortilla de patatas a fotka je z Barcelony. Bylo mi 14 let. (Ty vlasy... nebudu komentovat.)

7. Krása
Krása je asi to nejabstraktnější, co tady mám. Ráda se obklopuji krásou a ráda hledám krásu v tom, co je okolo mě. Krása, kterou lze vnímat pohledem, je asi ta nejsamozřejmější krása. Mám ráda umění v muzeích a galeriích. Úplně nejraději mám secesi, na tu se mi kouká ze všeho nejlíp.
Líbí se mi města, jejich siluety, zákoutí, rozmanitost. Města jsou kapitolou sama o sobě; třeba taková Barcelona se svými budovami z bílého kamene, gotickými katedrálami, pouličními stánky, tržnicemi, palmami na náměstí, barvami a barevnými mozaikami. Nebo Budapešť, překrásná, přepásaná Dunajem a mizící v maďarských pláních. Nebo třeba Arles - zamilovala jsem si Středomoří, ačkoliv jsem ho navštívila jenom dvakrát.
Krása je ale všude. Dlouhé letní večery, to je krása. Nebo šeříky. Vůně jasmínu. Lidé jsou krásní, i ti, které neznám. Dlouhé konverzace jsou krásné, vlastně, slova dovedou být až nepochopitelně krásná. Myšlenky, pohledy, vzpomínky a mnohdy i smutek jsou krásy všedního dne, a občas jsou krásné jen tehdy, když si je nechám pro sebe. Taky hudba je krásná, na to bych neměla zapomínat. Klavír a housle a třeba i to, jak vypadají noty.
Krásou mám na mysli všechno, co se mi líbí. To je nepochybně důvod k radosti.
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Když jsem tento článek začínala psát, bylo skutečně hezké počasí. Mezi tím se léto ze severních Čech trochu stáhlo, a já dostala rýmu. Užuž jsem začínala propadat panice - jenže pak jsem si vzpomněla na tento článek, tedy, že k jeho psaní nemůžu být smutná, a dopsat ho musím, a nakonec jsem se k tomu přiměla a dobře to dopadlo. Občas je potřeba se k dobré náladě přimět. (Někdy to jde a jindy ne.)
Kdysi podobný článek psala Vlasta. Myslím, že to bylo také kvůli tomu, že jsem do ní nějak nepromyšleně rýpla. Zpětně na to nejsem moc pyšná. Každopádně, také si ho můžete přečíst. Mě napadlo dát dohromady tento seznam, protože jsem chtěla napsat něco optimistického. Zda se to povedlo, to posuďte sami. Co se týče (Ne)malých radostí, zase někdy nějaké napíšu, ale raději dávám dohromady fotočlánky, protože tam můžu naplácat fotek, kolik chci, a mimo radostí tam psát i starosti.
Číslo sedm jsem si vybrala, protože je to moje oblíbené číslo. Číslo 7 vidím zeleně, takovou akvamarínovou zelenou, ale spíš do zelena než do modra. Také jsem se narodila v červenci, což je v pořadí sedmý měsíc. A po dobu shromažďování těchto důvodů jsem dočítala knížku Sedmikráska od J. Durycha. Je to velmi zvláštní knížka, ale s krásným poselstvím. Tak... proto zrovna sedm důvodů.
Těžko říct, do jaké míry je tenhle článek užitečný vám. Situace s tímto blogem je teď poněkud zapeklitá; mám hrozně moc nápadů a rozepsaných věcí, ale některé jsou tak časově náročné, že nemám momentálně čas je dokončit. Proto vychází jeden osobní článek za druhým. Mám ale v plánu playlist, článek o Enneagramu a taky něco o výzvě 52 doodles. Tak třeba v létě. Sama to zatím nemám rozplánované.

Tak se mějte hezky, pokud to aspoň trochu jde, a nechytejte rýmy.
I
P.S. Vůbec nevím, jestli je ta první fotka v článku dobrá, nebo divná, ale osobně jsem vyhodnotila, že ji lze publikovat. Mám na tričku sedmikrásky nebo něco takovýho, proto tady je.

8 komentářů:

  1. Onehdy jsem před tátou nadhodila, že se podle mě někdy určitě bude cestovat časem; v dnešní době, kdy máme věci, o jakých se lidem pár desítek let zpátky asi asi nesnilo, by pro mě vynalezení stroje času nebylo nijak překvapivou událostí. A táta na to, že by vlastně stačilo objevit něco, co by mělo větší rychlost než světlo. Což asi není nic nového, ale mě to hrozně nadchlo. Takže jednou tu zázračnou látku vymyslím (s trojkami z fyziky a chemie to jistě nebude problém) a začnu třeba pořádat zájezdy do starého Egypta :D.
    Měla jsem na jazyku, že tvá rodina mi přijde hrozně maličká, minimálně oproti té mojí (což není myšleno nijak špatně), ale pak mi došlo, že i když mám desítky příbuzných, většina z nich jsou pro mě de facto cizí lidé, takže je to rodina vlastně jen na papíře. Třeba mámu mám ráda spíš z povinnosti, než že by mi byla nějak blízká, a moc bych chtěla nemít sourozence nebo mít za sestru někoho jiného.
    Sedmička je prý mystické číslo a krásné věci jsou prostě krásné, co k tomu dodat. Snad jen, že jestli nebudu muset dělat opravné zkoušky z předmětu péče o dítě, bude to to nejkrásnější, co mě může potkat.
    Na všechny články se budu těšit.

    OdpovědětVymazat
  2. Je to krásný článek, hrozně pěkně se četl a moc se mi líbil. Občas to chce odvahu a sílu vidět věci pozitivně a třeba i odstrčit ty špatné věci, které se na nás lepí a my bychom je proto instinktivně nechávali u sebe (bože, to je snad nejdivnější věc, co jsem kdy napsal, že? ale je hrozně pozdě), Já bych třeba teď takový článek sám napsat nemohl, ale přesto je to něco, co jsem si právě potřeboval přečíst/slyšet, aby mi to dodalo naději a víru, taková připomínka, že to není tak špatné a ani nebude. Doufám, že se ti splní tvoje sny - i ten o cestování. Myslím, že to musí být krásné, ale možná si to trošku idealizuji, jistě to ovšem bude zajímavé. Dokážu si tě představit jako velikou cestovatelku/objevitelku skrytých zákoutí a krásných věcí a míst. Taky bych jednou chtěl cestovat, až překonám strach a budu na to mít peníze - a pořád se tak trochu vidím v malém domečku na pobřeží nějakého studeného moře, na travnatých kopcích a se zahrádnou s žlutými květinami. Nevím proč, ale tahle představa mě doprovází již dlouho.
    To o kráse jsi napsala krásně. Moc se mi to líbilo. Je to velice pravdivé.

    A ta fotka je strašně krásná, to jsem si říkal hned, strašně ti to tam sluší a i té knížce to sluší. A pak se mi taky hrozně líbí ta nejasná fotka, kde tančíš (nebo se točíš). Přemýšlím, jak ty autoportréty vytváříš, máš někoho kdo tě fotí, nebo je to samospoušť (?)

    Ta písnička od Reginy je strašně moc pěkná, hrozně se mi líbí a nikdy jsem o ní (nebo ji) neslyšel, což mě docela překvapuje, zvlášť když je z mého oblíbeného alba Far (já mám asi rád všechny stejně, ale k tomuhle jsem se dostal jako k prvnímu, proto k němu mám silný vztah). Ale zjistil jsem, že to nejspíš byla bonusová skladba na itunes, kam nemám přístup, čímž se to trochu vysvětluje :)

    OdpovědětVymazat
  3. Takové seznamy jsou důležité, to naprosto chápu. Pamatovat si hezké momenty mi pomáhá i tvá 52 doodles výzva. A tenhle článek je podnětný a povzbuzující.
    Asi bych mezi věci, za které jsem vděčná nazahrnula své zdraví, zdá se mi to hrozně relativní, nevím. Ale sdílím radost ze světa a z krásy, poslední dobou mám i pocit úspěšnosti, tedy spíš že dokážu vytvářet něco hodnotného.
    Moje rodina je kvůli diaspoře roztroušena na na 3 kontinenty (alespoň podle mého průzkumu, hodně se věnuju rodokmenu a vyhledávání rodiny), což je zárověň vzrušující a smutné. S některými jsem se setkala. A díky evangelickým kořenům mám asi 200 příbuzných na Vysočině, o kterých vím, a někdy děláme obrovské srazy (které jsou ale vážně divné). Takže mám sklon brát slovo rodina v obrovském měřítku :)
    Určitě pro mě neexistuje nic důležitějšího, než přátelé. Největší štěstí mého života.
    Fotky jsou všechny moc hezké, zvlášť ta večerní obloha :). Buď pyšná na svoje básničky. Je v nich obrovský kus vývoje, práce a krásy. A vůbec, myslím žes toho dokázala a překonala hodně. Snad ještě hodně dokážeš a třeba procestuješ, to bych ti přála. (A sobě taky :) ).

    OdpovědětVymazat
  4. Podobný seznam nosím v hlavě a utíkám k němu v těžkých chvílích. Obsahuje podobné body, jako ten tvůj. :)
    Rodina pro mě vždycky znamenala mámu a tátu, bratra a máminu sestru s rodinou. Myslím, že to klišé o tom, že to klišé o tom, že se lze o svoji rodinu vždycky opřít, je jedna z nejhezčích věcí vůbec, a čím jsem starší, tím si to uvědomuju víc. Podobně je to i s přáteli;asi moc nezáleží na tom, jestli jsou písmenky a fotkami na monitoru, nebo i lidmi mimo monitor. Stačí, že jsou někde lidé, kterým je možné aspoň napsat a svěřit se a kterým na tobě aspoň trochu záleží.
    Ohromně se mi líbí odstavec o kráse; nemůžu k tomu ani nic víc dodat, je to napsané úplně skvěle a je to přesně jedna z těch malých krásných věcí, které je třeba v životě hledat.
    Doufám, že se ti splní ten cestovatelský sen a napíšeš o svých zážitcích spoustu hezkých článků. :)

    OdpovědětVymazat
  5. A aby toho nebolo málo, je Angrešt ešte aj názov mojej obľúbenej divadelnej inscenácie :D

    OdpovědětVymazat
  6. Kdybych si před třemi dny nepřeklikla (opět) na mobilu na starší článek a tím zapříčinila smazání rozepsaného komentáře, pradvěpodobně bys tu měla jeden supernadšený komentář, jelikož mě naprosto dostal fakt, že vnímáš čísla barevně. :) Já to tak taky mám. Ještě donedávna jsem si myslela, že to tak vidí každý, ale ukázalo se, že ne.
    Ale samozřejmě je nevidím pořád barevná. Jednou se mě naše češtinářka zeptala, jestli tedy, když dostanu zadání matematiky, tak ho vidím barevně. Tak to u mě fakt nefunguje. :D Když je to vytisknuté černě, tak je to prostě černé, no ne?
    Ale třeba telefonní čísla si zčásti pamatuji díky barvám. Třeba to moje mi připadá hrozně mexické, jelikož je to samá zelená, žlutá, červená a fuchsiová (ale nevím, proč mám s těmito barvami spojené zrovna Mexiko). Nebo tátovo je takové fialovo-žluto-bílé se dvěma záblesky modré (pětky). Já nevím, možná to tak má hodně lidí. To by mě dost zajímalo. :)
    Každopádně, co jsem vlastně původně chtěla napsat bylo, že sedmičku vidím taky zelenou! Akorát tedy spíš tak nějak trávově zelenou.
    Já mám obecně ty barvy seřazené zhruba tak, jak se obvykle řadí pastelky. Nejspíš jsem jenom jako malá někde viděla podobně seřazená čisla a utkvělo mi to v hlavě. Mimochodem - jak vnímáš devítku? Já s ní měla odjakživa problém, kdykoliv si ji představuji, je taková nevýrazná, skoro až průhledná, jako kdybych se nemohla rozhodnout. :)
    A ta první fotka se mi taky hrozně líbí. Rozhodně je publikovatelná. A sedmikrásky jsou nádherné. :) Mám pocit, že jsem na podobné tričko koukala v Drážďanech v Primarku, ale nakonec si koupila takové se včeličkami. :)
    Také si myslím, že tvoje básničky jsou rozhodně něco, na co můžeš být hrdá, jsou parádní. A Také ti přeji, abys procestovala všechny země, které budeš chtít. Měj se pěkně!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To, o čem píšeš, jsou dvě rozdílné formy synestezie, což je psychická/neurologická anomálie, spojující více smyslů dohromady. Někdo poslouchá hudbu a slyší barvy. Někdo má k čichovým vjemům (logicky neopodstatnitelné) vizuální představy. Třeba Rimbaudova báseň Samohlásky vznikla na základě synestezie. Já ale nevím, jestli to nemám z toho, že jsem jako malá ta čísla někde viděla barevná, a nezůstalo mi to v mysli. Proto se s tím nikde neprezentuji. Jenom prostě mám čísla barevná. Někteří lidé, kteří mají tuhle formu synestezie (mimochodem nejběžnější), vidí čísla barevně, i když jsou vytištěná černě. A někdo to tak má i s písmenky.
      Devítku vidím ocelově šedou, ale asi bych si to neuvědomila, kdyby ses mě na to nezeptala. Prostě... Nenápadné číslo.
      Díky moc za komentář :)

      Vymazat
  7. Tyhle články jsou obecně fajn, protože si při jejich psaní člověk leccos uvědomí. A tak trochu tě donutí být aspoň na chvíli relativně spokojená a šťastná, protože o tom to je. Tak trochu jako psaní nemalých radostí, taky se u toho nemůžeš mračit, protože by se to v článku odrazilo. Na ten krátký moment.

    (Už jsem to četla nějakou dobu zpátky, zase, nechápu, proč jsem si zvykla teď komentovat opožděně. :D )

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.