neděle 2. dubna 2017

Haiku IX

Není to snadné,
když stojím u zrcadla
úplně sama.


Příjemně tichá,
až příliš zamyšlená
soumračná záře.

Teď je mi dobře
a teď už zase není.
Asi jsem vadná.

Bojím se všeho -
bojím se života a
bojím se smrti.

Vadnou mi květy,
jestli jsem nějaké však
vůbec kdy měla.

Na dávnou lásku
vzpomínat v ženském rodě
je někdy těžké.

Řádek za řádkem.
Písmeno za písmenem.
Zavřená okna.

Muži se bojí
žen, které kráčí jako
statečné lvice.

Miluji verše,
verše snad milují mne,
dnes to však nejde.

Jsem sladká tečka.
Nemám se za to ráda.
Chci být spíš hořká.

Mám ráda všechno,
co mi tě připomíná.
Takže celý svět.

Přiznejme si to:
všichni jsme bez úniku
na stejné lodi.

Přichází jaro.
Alespoň jedno haiku
ať je veselé.

I was so lucky
when I looked into your eyes
and saw the world there.

Back in December
loving you was so hard and
now it's so easy.

Voice full of ideals,
empty hands filled with anger.
Underdog hero.

Už nejsme spolu.
Opravdu nejsme spolu?
Je mi to líto.

Čas máš jen na to,
na co si uděláš čas,
říkáš ve spěchu.
Tím pádem je mi jasné,
že tvůj čas není pro mne.

Odcházím docela.
I když bych neměla.
Unikám pocitu,
že nikdo není tu,
jen já a cizí stín.
Jsem studna bez hlubin,
z dlaní mi padá prach.
Odplouvám na vlnách,
přesto se snažím smát.
Ztrácím se napořád
jak mlha z kostela.
Odcházím docela

i když jsem nechtěla.


Začíná duben. Občas píšu básničky. Všechno je tak nějak lepší, když je to jaro - ale znáte to, jakmile se takhle hodně oteplí, člověk neví, co vlastně nosit. Zároveň by chtěl vytáhnout něco letního, ale zaprvé to vypadá nemístně a za druhé je mu to velké, takže si okolo pasu musí dvojitě omotat tkaničku, a to vážně popírá veškerou eleganci. Takže pořád nosím zimní věci, akorát bez kabátu. To je ale jenom malá nepříjemnost. 
Nevím jak vy, ale já si nikdy v zimě nedovedu představit, že se opravdu dočkám jara. Nejde ani tolik o ten sníh jako o tu beznaděj a tmu. Minulý rok jsem psala článek o očekávání jara už v lednu, a jedna paní mě za to úplně sepsula, že to je moc brzy. Jako by se o tom nemohlo psát. Takže teď raději opěvuji jaro až v dubnu. Tímto krátkým odstavcem. Už končím.
Můžete si všimnout, že jsem shodila pár vlasů. Vypadá to radikálně, ale udělala jsem to hlavně kvůli tomu, že loni jsem si nechala oholit kus hlavy. A ten kus teď dorůstá, a je to pěkná otrava - a tohle je takový pokus o zmírnění schodu. I tak se mi to líbí. Šaty, které vidíte na fotce, jsou se mnou už dlouho. Pořád na mně vypadají víceméně stejně - jako pytel. Jsou prostě nejlepší. Právě takové šaty jsou jediné pozitivum podzimu (v létě se nedají nosit, mají dlouhý rukáv).
No, tak to by stačilo.
Doufám, že jste všichni odhodili svršky.
Iris

5 komentářů:

  1. To o té ženské lásce se mi moc líbí, nějak to ve mně rezonuje.

    OdpovědětVymazat
  2. Líbí se mi ta myšlenka o tom, že všichni jsme na stejné lodi, ze které není úniku. Na tom opravdu něco pravdy je. A přesto to vypadá, že jsme spíš všichni na moři, kde se nakonec utopíme, ale každý na lodi jiné, některé se houpou, jiné jsou docela stabilní a člověk má pocit, že to moře je hrozně vzdálené...

    Předposlední verše mi něco připomínají.

    Já bych si klidně o jaru napsala v zimě, proč ne. Nebo spíš by to tentokrát bylo na truc. :D Ale já bych se stejně nedozvěděla nic jiného, než co jsem sama napsala do článku, akorát vyjádřeno komentující postarší pravicovou osobou... :D

    Měj se hezky! :)

    OdpovědětVymazat
  3. No, taky jsem asi sladká (soudě dle jedné poznámky o kečupu), ale radši bych byla spíš ostrá než hořká. Ostrý lidi jsou na tom líp, i když ostrej kečup je hnusnej, na rozdíl od jemnýho.
    Píšeš pěkně, i kreslíš.

    OdpovědětVymazat
  4. Líbí se mi tvá snaha, aby bylo alespoň jedno haiku veselé. :D Asi to není k smíchu, ale mně to přišlo moc pěkné, nejspíš hlavně proto, že i přesto, že jsou ta ostatní haiku ne-tak-veselá, jsou úplně skvělá. :)
    Taky jsem měla velký problém s tím, co nosit. Ráno mrzlo a odpoledne se to přehouplo do pseudoléta. Nakonec jsem to vyřešila nošením svetrů po džínovou bundou, kde jsem svetr odpoledne obvykle nacpala do plátěnky, co s sebou věčně tahám. :D Tenhle týden se to ale zase srovnalo, déšť mi vyhovuje snad úplně vším.
    Jo a ty šaty i tvůj sestřih jsou parádní! :)

    OdpovědětVymazat
  5. Iris..to je nádhera! Chtěla jsem vypíchnout tuhle sloku (sloku?):

    Přiznejme si to:
    všichni jsme bez úniku
    na stejné lodi.

    Ale jak jsem dočetla k závěru, který je vážně skvělý..to abych vyzdvihla ty sloky všechny. Díky za tohle haiku! :)

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.