sobota 4. března 2017

Žebra zdraví kyčle

Mohlo mi být tak osm let. Po obědě v restauraci jsem se šla projít k dětskému hřišti, kde se houpaly dvě malé holčičky. Když jsem jednu z nich rozhoupávala, ta druhá se nevinně zeptala: "Ty máš v bříšku miminko?" Víte, s takovou upřímností, jako to děcko v pohádce o nahém císaři.
Už před touto událostí jsem věděla, že jsem tlusté dítě, ale tenkrát to na mě dolehlo, snad právě proto, že tato poznámka pocházela od malé holčičky. V průběhu let jsem si na to mnohokrát vzpomněla, když jsem se někde viděla z boku.
K napsání tohoto článku už se odhodlávám docela dlouho, ale nikdy nebyl čas, jistota, ani přímý námět. Prostřednictvím následujících řádků se s vámi chci podělit mimo jiné o jedno překvapivé zjištění. Tak snad se mi to povede.

Když se nad tím tak zamyslím, tlustá jsem začala být až někdy v druhé třídě. Předtím jsem byla nemocné křehké dítě, které každé ráno před odchodem do školky vyzvrátilo celou snídani, pokud do sebe vůbec nějakou dostalo. Poté, co jsem se trochu uklidnila a přestala být tolik ve stresu, začala jsem normálně jíst a ztloustla jsem. Na vině je také má pohybová zaostalost, kvůli níž jsem se samozřejmě zdráhala sportovních her s ostatními dětmi, protože jsem se prostě nedokázala koordinovat tak, jako ony. A bylo to tu. Jakmile skončily jedny starosti, začaly další; tlusté a nemotorné dítě se ztrapňuje na tělocviku a doma to zajídá. Je to vlastně dost častý scénář.

Nikdy jsem se neuměla bránit a každou poznámku jsem si brala příliš osobně, a tak jsem do sebe nechala rýt, mlátit a kopat - až jsem po ukončení páté třídy přestoupila na gymnázium, jinak by to nešlo. Nechci se teď rozepisovat o tom, co přesně mi ty děti říkaly, protože už si to ani nepamatuji a nemá smysl se rýpat v minulosti, která už je na míle vzdálená. Důležité je, že to všechno bylo kvůli tomu, že si vymyslely, že jsem tlustá, a to bylo pro ně naprosto nezkousnutelné. 
Nejhorší na tom je, že když se podívám na své staré fotky z té doby, nezdá se mi to tak hrozné. Byla jsem vždycky trochu zakulacená - ale nikde mi nepřetékaly žádné šílené špeky a rozhodně jsem nespadala do kategorie obezity. Dobře, všechny moje sportovní pokusy skončily stejně rychle, jako začaly, ale pletla jsem bužírky a sbírala nálepky stejně jako ostatní děti. Snažila jsem se, a zpětně na sobě vskutku nevidím nic tak hrozně špatného. Kromě svojí váhy.

Boj s váhou byl pro mě předem prohraný. Jak léta plynula, míjela dobrá i špatná období. V těch dobrých jsem se měla ráda a přijímala se i se svými špeky, léty se zvětšujícími; během těch špatných jsem se naopak sama sebe štítila a stranila se pohledů do zrcadel, protože ta byla až příliš upřímná. 
Prováděla jsem kdeco - nosila oblečení divokých barev, vytvářela si ve vlasech hnízda, plácala si na hlavu jednu barvu za druhou, každé ráno si malovala odpornou bílou linku okolo oka - abych odpoutala pozornost od svojí váhy, tedy hlavně od jejího odrazu na mém vzezření, protože jsem se nejspíš nevážila. Nevím, jestli se to dařilo. Asi spíš ne, protože nakonec vždy přišlo špatné období a všechno bylo v háji.

Když jsem byla v kvartě, bylo mi 14 let a zničehonic přišlo dobré období. Opravdu zničehonic, protože jsem pro sebe vlastně nic nedělala. Asi konečně přišla ta "dobrá" puberta, která z holčiček dělá tak-trochu-ženy. Smířila jsem se s tím, že nemůžu ovládat svoje vlasy, a začala hrdě nosit ten kudrnatý zmatek, jímž moje vlasy jsou. Taky jsem začala mít úspěchy ve všech možných soutěžích, protože jsem byla nejstarší v nižší kategorii, a tak se snadno vyhrává, když se aspoň trochu snažíte. To mi pomohlo k tomu, abych se měla ráda. A nakonec jsem přestala být i tlustá. Nevím, jak se mi to povedlo, ale najednou jsem si připadala hezká. Možná proto, že jsem se cítila sama sebou. Je to takový nevysvětlitelný pocit, ale doufám, že většina z vás ho také zažila, zažívá nebo zažije.

Dva roky, kdy mi bylo 14 a potom 15, byly asi nejlepší a nejvyrovnanější. Nechala jsem si narůst dlouhé vlasy ve své, hnědé, barvě, a také se naučila nosit sukně, což u mě bylo dosud nevídané. Vždy jsem bývala to děcko, na které se v družině čeká, protože se zamotalo do punčocháčů. 
Mé sportovní schopnosti se nezlepšily. Nikdy jsem se nenaučila jezdit na kole ani udělat kotrmelec, ale s trochou sebezapření jsem se naučila vyskočit na kozu a běhat po oválku tak, že jsem nebyla poslední ze třídy. Chápala jsem to jako velký úspěch a měla se za to ráda.
Začala jsem se zabývat poezií a politikou, ač dosti zidealizovanou. Také jsem si psala s jedním chlapcem, ale popravdě, to bylo to nejmenší, co jsem řešila. A abych nezapomněla, poprvé v životě jsem měla kamarádku, s níž jsem mohla diskutovat na rádoby filosofická témata, jež se nám oběma rojila v hlavě. Bylo to bezva.

Jenže se to všechno zvrtlo. Kamarádka odjela daleko na sever, a tak jsem sextu zahájila zase sama, a postupem času jsem zjistila, že jsem zase tlustá. Jak se to zjišťuje? Snadno. Ze zajímavosti si stoupnete na váhu, a nelíbí se vám, jak se na vás tváří. Pak se vidíte v zrcadle. Pak vám zase přeskočí a začnete si na hlavě vytvářet kreace křičící Nevšímej si, jak jsem tlustá! Koukej se na to, co jsem si udělala s vlasama, protože jsem ve skutečnosti děsně extravagantní! Kooooukeeej! čímž to nezlepšíte, naopak. Je vám všechno malé. Když sklopíte hlavu, vidíte mnohem víc kopečků, než na co jste byli zvyklí. A nemůžete si zvyknout na nový výhled ani na kolíbavou a sípavou chůzi - ač se snažíte předstírat, že jste naprosto v pohodě.
Jedna věc. Pokud někdo ve vašem okolí přibral, snažte se mu to nenaznačovat (pokud tedy nejste někdo hodně blízký, s kým by o tom teoreticky mohl dotyčný chtít mluvit). Nic vám do toho není a rozhodně nikomu nezlepšíte náladu, když mu řeknete: "Terezko, nechceš začít běhat? Docela bys to potřebovala," zrovna v den, kdy se dotyčný odvážil vytáhnout ze skříně letní šaty.

Ale mně to říkali. Vážila jsem nejvíc za svůj život, když jsem se vrátila z prázdnin. Stoupla jsem si na váhu a zděsila se. Ještě chvíli a budu mít 80 kilo. Opravdu to tak chci? Opravdu si připadám hezká? Vlastně jsem si ty otázky ani nemusela pokládat. Ne bylo jasnou odpovědí, ačkoliv jsem na rýpavé poznámky odpovídala - Jasně, že se mám ráda. Jsem spokojená.

Naštěstí to dopadlo dobře. Začala jsem cvičit, a to každý den, kdy jsem mohla. Přestala jsem jíst nezdravé obložené housky. Nechala jsem si odrůst krátkou ofinku, kterou jsem si jednou omylem upižlala. Po dvou letech jsem se konečně dostala na váhu nižší než 70 kilo. (Měřím okolo 1,65 m, takže jsem dost malá.) 
Poprvé v životě můžu říct, že se sebou opravdu něco dělám, a proto si nemyslím, že se to zvrtne stejně jako tehdy, kdy dobré období přišlo naprosto bez práce. Mám sama sebe pod kontrolou a jsem spokojená, i přesto, že moje váha pořád dost kolísá, a to třeba v rozmezí dvou kil. Vejdu se do oblečení, které jsem loni touhle dobou nedopla ani zdaleka. A mám zpátky svou velikost 38.
Podle indexu BMI, kterému se samozřejmě nemá tak úplně věřit, mám zase normální váhu. Také jsem zjistila, že moje postava celkem ujde, aspoň mně se docela líbí, protože je souměrná. Zhubla jsem i v problematické oblasti hrudníku, takže můžu nosit podprsenky pro normální lidi nepneumatická děvčata.

Teď přichází překvapivé zjištění. Lidi často říkají, že zhubnutím se nic nevyřeší a že pokud jste se neměli rádi předtím, nebudete se mít rádi ani o sedm kilo lehčí. Znělo to docela logicky, a tak jsem se tím řídila po dlouhou dobu. A mnohokrát jsem si představovala, jaké by to bylo, kdybych byla štíhlá a mohla nosit krátké šortky.
Vždy mi na to bylo řečeno, že tím, že zhubnu, rozhodně nic nevyřeším (což si si trochu odporuje s rýpanci o tom, jak jsem přibrala). Když jsem začala cvičit a jíst odlehčeně, bylo to hlavně proto, abych aspoň něco dělala, tedy pro dobrý pocit. Taky ze zdravotních důvodů, protože můj žaludek už to nezvládal. To, že se mi povedlo shodit pár kil, je vedlejší produkt, díky němuž jsem se sebou mnohem spokojenější, než na začátku léta, kdy jsem byla o dvě velikosti rozměrnější.
Tím, že se mi tohle podařilo, se začalo zlepšovat mnoho dalších věcí, které by nejspíš zůstávaly pořád na stejné úrovni, kdybych tenkrát nezačala něco dělat. Neštítit se vlastního odrazu v zrcadle je skvělé, a dokázala jsem to sama.

Je to těžké, když se nad tím člověk hlouběji zamyslí. Možná bych měla být dostatečně silná na to, abych se před devíti kily dovedla mít ráda se vší svou nadváhou, a nestyděla se za sebe. Třeba je to spíše znak slabosti, že jsem musela zhubnout, abych si sama sebe začala patřičně vážit. Co když jsem tímhle článkem demotivovala někoho, kdo je na tom podobně jako já ještě před půl rokem, anebo někoho, kdo cvičí, ale nejde mu hubnout?
Rozhodně neposuzuji lidi na základě jejich fyzické stavby. To jsem si také v poslední době uvědomila; když vidíte silnějšího pána na ulici, možná ho míjíte se slovy, to je ale tlustý pán. Ale co vy víte? Třeba pán shodil už patnáct kilo a je se sebou spokojený, protože na cestě za zdravou váhou mu zbývá už jenom deset dalších. Doufám, že tento příklad byl dostatečně názorný.
Takže rozhodně neodsuzuji nikoho, kdo má kila navíc. Ne vždycky to jde, hubnout. A já sama mám před sebou ještě kousek cesty. Hlavně udržet směr.

Tento článek jsem dala dohromady o prázdninách. Zveřejňuji ho teď, když mám oficiálně o 10 kilo méně, než když jsem zoufale a bez očekávání začínala. Chtěla bych vám říct, že spokojenost se vzhledem souvisí s vnitřní spokojeností. A také to, že když jsem tohle dokázala já, dokáže to každý. Jsem dyspraktik, nedovedu udržet rovnováhu, a jsem všežravec. Po většinu svého dětství jsem měla pět až deset kilo nadváhy a zdálo se, že hnout s tím nedokážu. Ale povedlo se mi to. Žebra mohou pozdravit kyčle, protože se opět vzájemně vidí.
(A snad jsem nikoho neurazila. Třeba tou pasáží o extravagantních účesech. Je to všechno z mého pohledu a týká se to mě.)

Užívejte si přechod zimy do jara. Pozdravujte své jarní kabátky od těch mých - Červeného kabátku a Sladké rakouské uniformy, tak říkám tomu zelenému.
Iris

10 komentářů:

  1. To je zvláštní, jak se člověk na druhého dívá tak nějak jinak, když nezná jeho příběh. Když jsem tě poprvé tak nějak viděla na fotkách, moje první myšlenka byla, že jsi velmi drobná.

    Doufám, že tvoje cesta k sebelásce už nebude vůbec a ani trochu trnitá.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za takový upřímný příběh. :) Naopak, mě tenhle článek naopak hodně inspiruje, protože vyznívá opravdově a obecně z něj mám takový dobrý pocit. :)
    Také víceméně považuji říkat někomu, koho neznáme extrémně dobře, že by měl zhubnout, přesto že třeba z dobré pohnutky, za přinejmenším netaktní. A nemám ráda, když to někoho vidím dělat.
    Jsem ráda, že se ti tohle povedlo. Nechci, aby to vyznělo tak, že si myslím, že jsi to potřebovala, proboha to vůbec ne, jelikož jsme se viděly jenom loni na Světě Knihy a tam jsem neřešila, jak kdo vypadá, takže jsem si tvou postavu neprohlížela. :D (Jenom vím, že jsi trochu menší než já. :D)
    Co jsem tím chtěla říct je, že jsem ráda, že se cítíš dobře. :) Fakt z toho mám radost (i když to už je asi zase zvláštní říkat, ale snad ti to nebude vadit).
    Já jsem docela zhubla, když jsem chodila do tanečních, ale je možné, že to třeba právě bylo to období "bez práce", jak píšeš. To mě zatím nenapadlo, vždycky jsem to přikládala těm tanečním, protože jinak bohužel nic nedělám. Za ty dva roky jsem těch pár kilo zase nabrala zpátky a vidím to na sobě, i když nemám nadváhu a moje BMI je prý podle jakési internetové kalkulačky v normě. Nicméně mám špeky na břiše a velkej zadek a to je prostě vidět. A taky jsem letos lyžovala s rozepnutým knoflíkem u kalhot, což jsem loni nemusela a to asi není úplně oukej. I když to samozřejmě zase není úplně nějaká tragédie, nechci znít jako někdo, kdo si to úzkostlivě hlídá, když vypadá, že nemusí. Ale ke zdraví prostě je potřeba nějaký ten pohyb a ten mi chybí. Takže se sebou chci něco dělat, jenže mně hrozně nevyhovuje samostatné cvičení, neumím se k tomu dokopat, nudí mě to. Mám ráda kolektivní sporty, ale ty mi zase bohužel nevycházejí časově a nebo tu třeba ani nejsou. A nebo mě třeba baví něco tak specifického jako badminton. :D A tak nedělám nic. Ale tvůj článek mě motivoval, jdu si udělat pár dřepů. :D
    A můj Kostkovaný kabátek děkuje za pozdrav, taky zdraví. :)
    Měj se hezky. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Je neuvěřitelné a pro mě momentálně neskutečné číst takový článek. Upřímně k tobě na blog moc nechodím, tedy já na žádný blog moc nechodím, ani na ten svůj. A najednou mi před očima vyvstala žena, která se umí svěřit. A mě to hrozně pomohlo momentálně. Nikdy jsem se nedokopala k tomu cvičit, nikdy jsem neměla tak strašný problém s váhou, ale stejně se mi smáli, i maminka se mi smála. A mám to tak trochu pořád. A jsou období, kdy si říkám, že jsem nádherná a období, kdy bych přes zrcadlo v pokoji hodila hadr. Děkuji ti moc. Vážím si toho, že jsem tento článek mohla přečíst. Zahřál mě u srdce a hrozně ráda bych tě teď objala.

    OdpovědětVymazat
  4. Ten příklad s pánem... nemůžu s ním nesouhlasit, ale většina lidí bohužel takhle zaujatá je a přinutit je změnit na silnější lidi pohled se jen tak nedá. Pořád ještě se tu najdou tací, podle kterých je každý, jehož nejoblíbenějším předmětem není tělocvik, tlusté líné prase. Třeba já (z velké části i proto, že jsem už třetím rokem z TV osvobozená - ale hlavně jsem ve třídě s velikostí 38 zdaleka nejtěžší). Nebo holka, co má skoro podváhu a v pohodě udělá kotrmelec, jen ji to prostě nebaví.
    Vzpomínám si, že když jsem byla mladší (mohla jsem chodit tak do páté třídy), napadlo mě zeptat se prarodičů, jaké je ve škole bavily předměty. Babička normálně odpověděla, že ji český jazyk a literatura, ale děda uštěpačně prohlásil: "Tělocvik." S takovým tím výrazem, že když mi tělocvik nejde, co jsem to za děcko. Beztak je to problém dnešní pohodlné doby, to za nich neexistovalo, aby někdo neudělal kotoul.
    I tehdy ale musel být vždycky někdo v cíli poslední, ne...? Kdybych si kvůli tomu nepřišla hloupě, jako že ji pomlouvám a tak, bývala bych se všude oháněla tím, že má druhá babička měla z tělocviku trojku už na prvním stupni, a to vyšla školu před padesáti lety.
    Štve mě to. Ale moc pěkný článek.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mluvím spíš o spokojenosti jedince než o spokojenosti společnosti s jedincem. Vždycky budu tlusté líné prase, v očích spolužáků, a to, že jsem zhubla, mi rozhodně nepřejou.
      Ano. V oné konkrétní situaci byla poslední holčička s ručkama a nožkama jako tyčky. Rozhodně to pro ni nebylo tak trapné, jako pro mě. Mohla říct, že je unavená z včerejšího běhání.

      Vymazat
  5. Měřím asi podobně jako ty a už několik let se mi drží váha v rozmezí 68–73 kg. Doma váhu nemáme, nemám potřebu se vážit. Každopádně si často připadám nechutná a odporná, na druhou stranu slýchám od svého chlapce, jak jsem krásná, že mi to sluší, že se mu líbím. Často to nepomáhá a já se cítím ještě hůř, často se ale usměju a jsem v pohodě.
    Já jsem věřící, hodně věcí beru skrze Boha. Říkám si, že Bůh mě takovouhle stvořil, že mě bezpodmínečně miluje, jaká jsem. Praktikuji to už asi dva týdny, modlím se, abych dokázala přijmout samu sebe a abych se dokázala mít ráda. Docela to funguje. Sice ráno stále vybírám zdlouhavě, ale čím dál častěji o sobě dokážu říct, že se sama sobě líbím.
    Já asi nejsem na nějaké cvičení. Nejsem ani na diety. Jím docela normálně. Ale stejně, jak teď začne jaro, vrátím se na kolečkové brusle – já jsem jinak na sporty dost neohrabaná, ale brusle mám ráda – a třeba jako vedlejší efekt zábavy i něco shodím.

    Jsem ráda, že se dokážeš mít ráda. :)

    OdpovědětVymazat
  6. To je moc hezký článek! Já jsem s tímhle nikdy problém neměla, musím zaklepat, v době nejtěžší puberty jsem měla při 170 centimetrech asi 65 kilo, takže jsem byla spíš "krev a mlíko" (což je doteď, i když mám skoro o 10 kilo méně, ale prsa a zadek a boky se jen tak neztratí, díky tomu asi nikdy nebudu vypadat jako tyčka). Nicméně z nezávislého pohledu - dle fotek bych o tobě rozhodně neřekla, že jsi tlustá. A naopak mi z fotek přišlo, že se ke své postavě oblíkáš velmi lichotivě (nebo prostě jinak řečeno - na těch fotkách, co jsem viděla u Vlasty, ti to vždycky moc slušelo!). Trochu mi přijde, že máš tu nálepku "tlustá" v hlavě právě kvůli reakcím okolí. Já bych spíš řekla možná "oplácaná", což je naprosto příšerně znějící slovo :D Nebo "krev a mlíko"!

    No ale abych se do toho úplně nezamotala a nakonec to neskončilo jako ohromně trapný komentář, ve kterém jsem tě nechtěně spíš urazila - moc se mi líbí ta myšlenka, že není pravda, že by se lidi necítili lépe po zhubnutí, respektive že by nemohla přijít ta sebeláska. To mi přijde dost výstižné, protože u tebe to přesně o tom je, necítila jsi se dobře s nějakými kily navrch a když ses jich zbavila, zjevně se ti ulevilo a mohla ses mít mnohem radši. To je velká pravda.

    Přeju ti, abys se sebou byla pořád spokojenější a spokojenější.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, bývala jsem uražená mnohem víc, než tímto komentářem, řekněme :D
      Tahle slovíčka, to je peklo. "Krev a mlíko" se mi z nich líbí ještě nejvíc, protože mi to neevokuje tlustou ženskou. Jednou o mně jedna holka řekla, že jsem "barokní", což mě rozesmívá doteď.
      Co se fotek u Vlasty týče, z toho nejhoršího období je jich tam jen pár, ty z léta 2016. A na některých z nich mám šaty, ve kterých jsem se cítila vcelku dobře i tehdy. Takže děkuji.

      Vymazat
  7. :)

    Moc gratuluju! :) Ale pozor, abys to nepřehnala a neskončila jako anorektička! :)

    OdpovědětVymazat
  8. Tvé fotky z dětství jsem viděla a souhlasím, že jsi rozhodně nevybočovala z normálu natolik, aby tě kvůli tomu ostatní vyřazovali z kolektivu. Ale stalo se. Já to měla naopak - dřív jsem bývala vlastně docela hubená, drobná. Pak jsem začala, na gymplu, hodně číst a hodně jíst, zranila jsem si koleno a sport mě začal stresovat, protože najednou jsem se bála o vybíjenou chytit míč a všichni byli v běhu rychlejší a vytrvalejší. A tak nějak se mě to drží dodnes a obdivuji, že tys dokázala ten psychický blok nějak překonat, vydržet a zhubnout deset kilo. Řekněme, že se pokouším zhubnout už od čtvrté třídy, ještě teď si pamatuju, jak jsem si na táboře nechtěla dát kousek bábovky a doma jsem pak kroužila obručí hula hop. Tehdy jsem si připadala tlustá, protože jsem vážila 45 kilo.
    V poslední době, jak víš, moc nepřibírám. V létě 2015 jsem zhubla na 79 kilo, ale jinak stagnuji na 81-84. Mrzí mě, že se s tím nic neděje, ale je to i mou nepříliš pevnou vůlí, vím to. Svedla bych to na svůj vztah, jakože "teď mám kluka, který mě má rád takovou, jaká jsem, tak hubnout nemusím", ale je pravdou, že právě on je mi možná větší motivací než kdybych teprve nějakého chtěla ulovit. Nevím, jestli je to pochopitelné, kdyžtak vysvětlím. :D

    Nicméně, gratuluji ještě jednou k úspěchu. Těším se, až tě uvidím v nějakých šatech naživo, akorát na fotkách budu vypadat vedle tebe jako velryba. :D Ale to nevadí, aspoň víc vynikneš! :) :)

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! Chcete-li mi něco sdělit a nechcete to psát do komentářů, můžete využít můj e-mail cterra(@)seznam.cz. Nabídky spolupráce nepřijímám, pokud by vás náhodou napadlo mi nějakou posílat.