neděle 5. února 2017

Lapena v síti

Kdysi dávno jsem napsala článek kritizující sociální sítě. Může to být tak dva, tři roky zpátky, zkrátka nějaký ten pátek před tím, co jsem si začala zběsile zakládat kdejaký internetový účet. Lidé se možná tolik nemění, ale občas se mění jejich názory a pohledy. A hlavně se mění doba, a to dost rychle. Bez čeho jsem se dřív bez problému odešla, bych dnes už tak dobře nefungovala - nebo mám aspoň takový pocit.


Vlastně se cítím trochu provinile za to, že jsem přehodnotila svůj názor na sociální sítě. Kdysi dávno, za jedné temné noci, mi totiž bylo řečeno, že nejsem zkažená internetem a že je to úctyhodné. Od té doby se z úctyhodného, internetem nepolíbeného děvčete stal uživatel mnoha sociálních sítí. A mnohokrát jsem si vzpomněla jak na tahle slova, tak na ten prastarý článek ležící nyní v hlubinách mého předchozího blogu. Události posledních měsíců mi konečně poskytly dostatek slov k sepsání článku, jímž se chci tak trochu obhájit. Sebe a sociální sítě.

Vlastně jsem byla dost technicky zaostalá, ve srovnání s mnohými dětmi mého věku. Do roku 2015 jsem netušila, co je to mobilní aplikace, operační systém, nebo nedejbože cinknutí Messengeru. Šťastně a nevinně jsem se procházela světem s tlačítkovou Nokií, která nebyla úplně hloupá, ale rozhodně se nedala označit za chytrý telefon. 
Když mi bylo 16, dostala jsem k narozeninám tablet, ale vůbec nevím, proč jsem ho chtěla. Snad že jsem si myslela, že každý tablet je kreslicí tablet a že si na něm budu tedy moct čmárat (to bylo snad to jediné, co jsem na něm nedělala). Ani nevím, jakou má ten tablet značku, každopádně jeho fotoaparát fotí vážně zoufale a přední kamera dokonce z půlky černobíle. Dalo by se to okecat na umělecký efekt, ale na to by mi asi nikdo neskočil. Když jsem tedy dostala tablet, prohlížela jsem si Google obchůdek a postahovala si kdeco. Byly to zajímavé prázdniny.

Jsem od dětství naučená dávat si pozor na svoje soukromí a nikde jen tak nezveřejňovat svoje osobní informace. Myslím si, že je to dobře, a kdybych nějakým zázrakem někdy měla dítě, naučím ho přesně to samé. Každopádně, to je další z důvodů, proč jsem se tolik obávala Instagramu, Twitteru, Snapchatu a podobných záležitostí. Začala jsem si vymýšlet pitomé pseudonymy a fotit rádoby umělecké profilovky, na nichž bych byla vidět, ale zároveň nebyla. Naučila jsem se přetahovat fotky z počítače do tabletu, abych mohla zveřejňovat ty kvalitní, z foťáku. Začínala jsem stalkovat sledovat některé své spolužáky (a nejen je). 
Zároveň jsem se tak trochu styděla za to, že všichni mají roztomilý telefonek s jablkem na zadní straně, kdežto já mám velkou placku, která ani neumí fotit. Takže jsem s sebou tablet nikde netahala, a tím pádem předešla ranému stádiu závislosti na sociálních sítích. Jak zodpovědné! A marnivé.

Nedávno jsem dostala nový telefon. Už se mi podařilo nakřápnout mu záda. Jsem ničitel. Telefon má naštěstí opravdu dobrý foťák - všechny fotky, které můžete vidět na tomto blogu, jsou focené právě na něj. Tím pádem jsem si mohla začít vést instagramový účet hezky odznova, s fotkami, na které jde koukat, aniž by se vám před očima měnily v meditační vzory.
Taky jsem si po nějakých pěti letech opět založila Facebook. Bývala jsem jedno z těch děcek, které tam lezly, i když neměly třináct let, a tak porušovaly základní pravidla užívání (kdo by to do mě jen řekl!), a nakonec jsem se na tom stala tak závislá, že jsem se sama rozhodla pro zrušení účtu. Tentokrát je to ale docela jinak a Facebook se mi dokonce zdá jako praktická věc.

Sociální sítě, podobně jako oheň, alkohol nebo analgetika, mohou být dobrým sluhou, ale zlým pánem. Hlavní je najít zlatou střední cestu a držet se jí. A nikomu nepřiznávat, kolik ve skutečnosti máte profilů, protože z toho vyjdete jako internetem posedlí blázni. Aspoň pokud jste na tom podobně, jako já. Nyní přichází hlavní část článku, totiž seznam mých oblíbených sociálních sítí a malé odůvodnění, proč se mi nezdají býti stupidní.

Instagram. Mám ráda Instagram, protože mě baví organizovat si čtvercové fotografie vedle sebe, hlídat si, aby se k sobě hodily, a na všechny dávat stejný filtr. Nejsem ten typ uživatele, který tam plácne cokoliv - fotky si pečlivě vybírám a v mobilní složce rovnám k sobě, a vůbec, je to mnohdy dlouhý proces, než se opravdu odhodlám něco zveřejnit. Možná se to zdá jako vopruz, ale ve skutečnosti mě to baví. A dělám to hlavně pro sebe, aby se to líbilo mně - i když nedávno jsem si, pravda, otevřela profil, aby se na něj mohl podívat kdokoliv. Když už se o něco snažím, tak aby se to mohlo i někomu líbit.
Kromě svého hlavního profilu mám ještě jeden účet, který vznikl původně jako "deníček" s černobílými fotografiemi. Samozřejmě ale nemám čas přidávat tam fotky každý den. V poslední době mi slouží hlavně k roztřídění uživatelů, které sleduji - nechci, aby se mi selfíčka spolužaček mixovala s dramatickými snímky skandinávské krajiny, to snad chápete.

Twitter. Sto čtyřicet znaků. Měla jsem Twitter velice ráda, dokud se nerozmohl u nás na škole. Jednu dobu jsem měla docela štěstí a moje tweety plno retweetů, ale teď už tam spíše jenom tak okouním a pozoruji, jak mi ubývají sledující. Co se dá dělat. Lepší, než napsat nějakou trapnost, je nepsat nic - čímž by se mělo možná řídit víc lidí.
Jinak je ale Twitter fajn. Nachází se tam plno lidí, jejichž výkřiky mě prostě baví sledovat, ať píšou o čemkoliv.

Tumblr. Pokud nevíte, co to je, nebo jak se to vlastně používá, nejste jediní. A nejspíš bych vám to měla dopodrobna vysvětlit, když se v tamních vodách už nějaký čas pohybuji. Ale to by bylo na dlouho. Tumblr je mikroblogovací platforma, kde najdete všechno. Od sprostých obrázků přes módu a štěňátka po politiku, psychologii, filosofii. A nejlepší je sledovat tolik blogů, že se vám to na hlavní stránce tak pěkně prolíná.
Tumblr je pro každého. Stačí umět anglicky. Nejsem na této síti nijak závislá, ale když mám trochu času navíc, ráda si projedu svůj dashboard a podívám se, co je nového.

Ask. Tomu se možná podivíte nejvíc, protože pokud jste o Ask někdy zavadili, nejspíš jste si všimli, jak moc divná celá ta asková komunita je. Vězte, že i mě to dříve znervózňovalo - ale dnes už se tím spíš bavím. Navíc mezi otázkami, které mi přijdou, se občas najde něco velice podnětného. A vůbec, ráda odpovídám na otázky (pokud to teda zrovna není do mikrofonu). V období, kdy jsem moc nepsala na blog, jsem používala aspoň Ask, abych úplně nezakrněla.

WeHeartIt. Dodnes nevím, zde lze WeHeartIt vlastně považovat za sociální síť, ale nejspíš ano, protože kromě srdíčkování obrázků se tam dají posílat zprávy a sledovat uživatelé. Můj profil má přes šest set sledujících, ale řekla bych, že je to hlavně díky kolekci citátů, kterou často po nocích rozšiřuji. Na podobné bázi funguje i Pinterest, pouze s tím rozdílem, že přes obrázek se často dostanete k jeho zdroji a můžete si přečíst celý článek, z něhož obrázek pochází. Navíc Pinterest mám vlastně kvůli škole.

Facebook. Nakonec jsem vzala Facebook na milost a v sedmnácti letech ho opět začala používat. Popravdě už se mi nezdá tak šílený jako kdysi - možná je to tím, že v přátelích mám opravdu jen lidi, které znám, a sleduji smysluplné stránky, jejichž prostřednictvím se opravdu něco dozvídám, nebo se aspoň pobavím. Navíc je tady Messenger, mobilní aplikace, která mi velice usnadňuje život, protože najednou můžu komunikovat! Vážně, jelikož jsem studentka a občas se potřebuji domlouvat na úkolech, projektech, setkáních a naprostých hloupostech, Facebook mi zlehčil mou dosavadní situaci.

Tohle nejsou všechny sociální sítě, do nichž jsem se v poryvech internetového nadšení zaregistrovala. Za zmínku stojí například ještě Wattpad, království úchylných fanfikcí, nebo HryProDívky.cz, kde se dá kromě hraní her například psát blog nebo krmit vajíčko. Nebo Snapchat, kde nemám komu snapchatovat.
Sociální sítě se musí dávkovat v rozumném množství. Najít tu střední cestu mezi posedlostí a naprostou ignorancí. Co si budeme nalhávat, náš svět je natolik plný internetu, že zůstat jím netknutý je trochu jako vylučovat se na pomyslný okraj společnosti. Stačí nezešílet - to je mé hlavní pravidlo pro používání sociálních sítí.

Ještě na konec bych chtěla říct, ať si nic neděláte z toho, když si vás někdo zablokuje. Prostě si je blokněte taky. Pokud možno i v reálném životě. Pravda, posledně jsem té holce, která si mě naprosto bezdůvodně zablokovala, dala kapesník, ale to jen proto, že jsem nechtěla mít její smrkance na zádech. Ale jistě tomu rozumíte. Když si vás někdo má potřebu zablokovat, nesnažte se. Ať se jde bodnout. (Nebo se tohle stává jenom mně?!)

Co vy a vaše sítě? Která vás baví nejvíc? A kterou jste naopak úplně vynechali?

Všimli jste si, že už je konečně únor?
Iris

7 komentářů:

  1. Myslím, že mně už všechna vajíčka na HryProDívky.cz dávno pochcípala. Měla bych obnovit jejich kolonii, někdy. Ale myslím, že by se mi Pavel, velký hráč a slavný uživatel Steamu, smál, že hraju zrovna tyhle hry. Ale co. Každý máme své. :D
    Sociální sítě jsou fajn, ale občas je to trochu zlo, zvlášť hodně času to žere. Občas přemýšlím, že bych si některé zrušila. Nevím. Facebook určitě ne, používám ho i na komunikaci a mám ho mnohem radši než Whatsapp. Instagram mám ráda, fotky, to je moje, ale poslední dobou mě už nenaplňuje tolik co dřív. Stejně ty fotky, které opravdu chci zveřejnit, sdílím i na Facebook, kde se mi zdá, že mají trochu větší dosah.
    Snapchat mě zatím míjí. A ty ostatní.. inu, moc toho vážně nepoužívám. :D

    OdpovědětVymazat
  2. Přijde mi, že v jednu chvíli se všude hrozně prohlašovalo, jaké jsou sociální sítě zlo a myslím, že jsem se tehdy dost styděla za to, že je vůbec používám. Dneska zastávám podobný názor jako ty. Myslím, že pokud se s nimi zachází rozumně, můžou být dost dobré. Dennodenně vidím, jak jednoduchý fakt, že některé mé kamarádky nemají Facebook dokáže znepříjemnit život, i když se jedná třeba jen o nějaké bezvýznamné hlasování ve třídní skupině.
    Takže bych řekla, že Facebook mám hlavně kvůli komunikaci a nestrávím na něm zdaleka tolik času jako dřív. Mnohem víc ulítávám na Instagramu a Pinterestu. Mám to i napsané v popisku na Insta, že je to můj fotodeník. Také sdílené fotky vybírám dost pečlivě nebo se o to aspoň snažím. :)
    A Pinterest, no, to bych se ráda pokusila omezit, začínám mít pocit, že tam trávím nezdravé mnoho času. Jenže já se kolikrát u těch obrázků tak bavím, že se třeba až nahlas směju a pak nevím, jestli to vlastně není relativně v pořádku, když díky tomu produkuji endorfiny. :D (Ale ne, asi není, měla bych se víc věnovat hmotným věcem.)
    Snapchat me kompletně minul a na Twitteru sleduji hlavně tebe a pár dalších lidí, kteří nejsou zdaleka tak zábavní. :)
    A tak nějak to mám se sítěmi já. :) Měj se moc pěkně!

    OdpovědětVymazat
  3. S tou technickou zaostalostí jsem na tom byla hodně podobně jako ty. Dokonce i první mail jsem si založila až někdy na přelomu čtvrté a páté třídy, tedy v době, kdy zbytek třídy dávno vesele spamoval Facebook obrázky Hello Kitty a prvními selfíčky (možná spíš pokusy o selfíčka?). A první mobil, taky ani hloupou, leč ani chytrou Nokii, jsem dostala těsně před nástupem do šesté třídy, protože předtím jsem ho prostě nechtěla (dotykáč mám od osmé třídy, ale předtím jsem nějaký čas měla tablet... vlastně už od šestky. A do té doby jsem prakticky ani netušila, že něco takového existuje, a ne, není to nadsázka).
    Pokud jde o sociální sítě, tak mám dva účty na Facebooku (jeden školní, jeden soukromý) a Ask (divnosti zdejší komunity jsem si nikdy nevšimla, znamená to, že jsem tím pádem taky divná :D?). Instagramem jsem kdysi pohrdala, ale dnes už uznávám, že je to docela fajn věc (jen trochu zbytečná pro někoho, jako jsem já... nemám ráda focení ani sebe, ani okolí, no :D), a nikdy jsem úplně nepochopila, jak vlastně funguje třeba takový Snapchat, a upřímně mě to ani příliš nezajímá.

    OdpovědětVymazat
  4. Ještě než jsem přišla na vysokou, tak jsem měla tlačítkový telefon, který se ani neuměl připojit k wifi, a odmítala jsem dotykové. Jenže pak se to nějak zlomilo, já si pořídila chytrý telefon a od té doby se mlátím přes ruce, když mám pocit, že k aplikacím a sociálním sítím táhnu více, než by se slušelo. A hodně mi pomáhá omezená paměť telefonu, takže tam mám věci, které fakt používám, takže se tam ani moc prokrastinovat nedá. Když se to vezme kolem a kolem, já mám asi účet snad na všech sociálních sítích, které existují - ale využívám jen vybranou skupinku, většinou se někde zaregistruji s tím, abych zjistila, co to je vlastně zač, ale nakonec tam ani nechodím. :D Ovšem hrozně se mi líbilo, jak jsi popsala Tumblr, to je úplně přesné! Strašně se mi líbí, jak tam člověk ve výsledku najde opravdu všechno. A občas i to, co vůbec nechtěl. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na podobném principu stojí i moje účty na mnoha mnoha sociálních sítích. :D

      Vymazat
  5. Já mám podobnou blogovou provinilost, před X lety jsem psala o tom, jak nemám ráda mainstream hudbu, ale teď mi nejenže nevadí, zároveň se stydím za to, že mi to kdysi přišlo jako tak relevantní věc.

    A se sociálními sítěmi to mám obdobně. Neměla jsem nic a teď mám všechno a ještě kousek – poslední týden se mi ale rozbil mobil i počítač a tak jsem na nucený odvykačce. Doporučuju.

    Jo, a moje nejoblíbenější síť je instagram. Přijdu si nejmíň provinile za zveřejňování nekvalitních fotek kvalitních momentů.

    OdpovědětVymazat
  6. Veľmi dobrý článok a máme dosť podobné názory na sociálne siete ;) ja mám jednoznačne najradšej Instagram potom pinterest a tumblr.

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem. Diskuze je moderovaná.