neděle 22. ledna 2017

Trosečník

Ať jdou všichni k čertu. Už mě to nebaví.“
Seděl na židli, podpíral si rukama hlavu a ve tváři měl ten zoufalý výraz, jaký jsem u něho viděla teprve podruhé.
No tak. Ne,“ naklonila jsem hlavu na stranu, jako bych chtěla zaujmout jinou perspektivu. Na víc jsem se nezmohla. Vstala jsem od stolku a po cestě ke kuchyňské lince zahodila skripta. Přistála těsně vedle pohovky. Teď už se stejně nic nenaučím. Situace se změnila.
Kde tohle jenom skončí?“
Vrátila jsem se s dvěma malými hrníčky kávy. „Větší tady nemám,“ položila jsem je na stůl, před sebe a před něho. Pak jsem váhavě dodala: „Mám se ptát, co se stalo?“

Nic. Všechno.“

Tak moc se mi podobal. Nemohla jsem z něj tahat detaily. Ne teď. Ne z něj. Byl teď u mě. S klidem bych zahodila úplně všechno a celé dny mu vařila kávu a hrnce černého čaje.
Můžeš tady zůstat, jak dlouho budeš chtít.“
Upřel na mě svůj zmučený pohled.
Děkuju ti. Ty jsi ta poslední osoba na světě, která mě neštve.“
Na chvíli se zadíval jakoby za mě, tak, jak to lidi dělají, když se najednou až příliš hluboce zamyslí. Po nějaké době se odtrhl a nasadil nebývale věcný tón.
Přines ty skripta, hele. Ať dneska aspoň jeden z nás něco udělá.“

Když jsem mu nabízela, aby se mnou zůstal, nemyslela jsem jen na něho, ale i na sebe. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Cítila jsem se trochu provinile. Muž, kterého jsem vždy milovala, a pro něhož jsem byla jenom vratkou vrbou, za mnou přišel léčit své smutky a zklamání, a mou prvotní emocí byla radost. Čiré potěšení z toho, že ho mohu mít u sebe. Že jsem to já, koho den co den přesvědčuje o jeho jedinečnosti. A o své jedinečnosti. O dokonalosti toho malého světa, který vznikl v dvoupokojovém studentském bytě na kraji města. O nevšednosti toho špatně střeženého tajemství.
Obvykle nedokážu udržet důležité věci v tajnosti, ale celá tahle záležitost byla výjimka. Ze začátku to mělo trvat jenom pár dní. A potom mi to přerostlo přes hlavu. Už nebylo jak doma vysvětlit soužití úzkostné studentky a muže věkem staršího, avšak mladého myslí. A vůbec, doma je daleko. A já byla snad poprvé v životě opravdu šťastná.

Jsme jako trosečníci. Tohle je náš ostrov.“
Možná jsme pozorovali hvězdy. Možná jsme jen seděli u okna a navzájem pozorovali sebe, jak koukáme na hvězdy. Byly to podivně zvlhlé letní noci, jako oči těsně než se rozpláčou. Opravdu jsem si připadala jako trosečník; nevěděla jsem jen, zda jsem se topila předtím, než ke mně přišel, anebo jestli jsme naopak společně seskočili z pevniny do mořského příboje. Okolní svět mě nikdy nezajímal míň, než v posledních týdnech, a vnímala jsem z něj jen to nejpotřebnější. Má studijní morálka sice neupadala, ale stala se mnohem mechaničtější. Byla jsem jako potápěč v hlubinách duše, nad níž tolik lidí přede mnou jen ploše mávlo rukou. Cítila jsem jako osobní hluboké křivdy veškerou lhostejnost vůči té nepochopené osobnosti, všechno to, co ho dohnalo až sem ke mně.
Je to nádhera,“ hlesla jsem, a měla jsem na mysli noční oblohu i úplně všechno pod ní.

Jednoho rána jsem se probudila neobvykle časně. Třeba se měnil tlak. Vstala jsem z matrace a na chviličku otevřela okno. On stále ještě hluboce spal na rozkládací pohovce. Ve spánku ho opouštěly vrásky všedního dne. Třeba se mu zdá o všech těch věcech, které nechal za sebou. V tu chvíli jsem si uvědomila, že žiji v paradoxu. Předstírám štěstí po boku nešťastného člověka. Snažím se natěsnat nás dva do formičky na spokojený každodenní život, ale nejde to. Nikdy nebudeme doopravdy spolu, ať už to znamená cokoliv.
Upřela jsem pohled na tu pohovku. Chtěla jsem si tu chvíli navždy uložit v paměti. Tohle musí skončit. Miluji ho, a právě proto nedovedu snést jeho neštěstí. Najednou jsem byla taky nešťastná. Trochu se mi zatočila hlava. Potom jsem zavřela okno a odešla do koupelny.


Naklonila jsem se trochu moc blízko a objala ho. Ještě nikdy v životě jsem takovou věc neudělala, a dost možná ani nikdy znova neudělám. Vzduch se nechvěl napětím ani touhou, vlastně plynul úplně obyčejně, jako téměř ideální plyn. Na nebi nebylo vidět žádnou konstelaci a ani my jsme nebyli konstelací, spíše špatně sestaveným hradem ze dvou druhů dětských kostek.
Miluji tě,“ řekla jsem, ale tak tiše, aby to úplně neslyšel.
Když jsme se pustili z objetí, nedovedla jsem poznat, zda ta slova slyšel, anebo ne. Jako by se v tu chvíli nacházel už docela jinde. Nemusel ani nic říkat – a skutečně nic neříkal.
Miluji tě,“ řekla jsem ještě jednou, trochu hlasitěji, když už hluboce spal.

Mám ve zvyku dělat věci do třetice. Všeho dobrého, říká se. Byla jsem skoro odhodlaná ta dvě slova ráno zopakovat, nahlas a co nejpevněji. Jenže ráno už nebylo komu je věnovat. Povedlo se mu odejít tak tiše, nebo jsem se jen násilím rozhodla neslyšet jeho kroky a poslední bouchnutí dveří? Nezbylo tu po něm nic.
A najednou jako by se mi to časně ranní uvědomění štěstí a smutku vysmálo a pak se mi ztratilo z hlavy.
Trosečník zachráněn.

Všude jenom prázdno.


... .. . .. ... .. . .. ...

Věnováno Tobě, M., teď, když už vůbec o nic nejde.
Vlastně je mi jedno, co to je. A ani nezáleží na tom, proč jsem to napsala, a kolikrát jsem to po sobě četla a objevila něco, co jsem mohla přepsat, ale to už by to nebylo to momentální, to, co jsem napsala jednoho hnusného večera.
Chci jenom říct, že konec všeho dobrého může občas přijít bez varování, a pak vám zbudou jen takové okousané provázky, a vy se divíte, na co jste se to vůbec těšili.
A ten zbytek si upřete, protože chcete potrestat hlavně sami sebe, za to, že jste si vůbec dovolili vypustit slova "jsem šťastná jako nikdy předtím".
Jako by se nechumelilo.
Iris

3 komentáře:

  1. Věnovat povídku někomu konkrétnímu je docela zajímavé. Píšeš to pro člověka, nebo to napíšeš a pak zjistíš, že to něco odráží? Tak nějak mě fascinuje ta hranice mezi uměním a realitou, mezi skutečným životem a papírovou fikcí.
    Řekla bych něco originálního k samotné povídce, ale takhle večer už stejně nevymyslím dokonalé synonymní věty pro vyjádření obdivu nad tvou schopností psát tak.. emotivně.

    Třeba bude chumelit. A třeba bude líp. (I když by možná líp bylo, kdyby se nechumelilo) Měj se! :)

    OdpovědětVymazat
  2. Asi máš pravdu, bohužel. (D.)

    OdpovědětVymazat
  3. Je zvláštní psát někomu jinému, že se dovedete vcítit do jeho psaní, teda, normálně by to zvláštní nebylo, ale když jde o něco takhle osobního, dostává komentář nádch podivosti. Myslím, že spíš než příběh mě zasáhla jeho atmosféra. Pocit, který znám, ač třeba v jiném kontextu.

    Výborná práce.

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem. Diskuze je moderovaná.